Moje články

Občas mám takové smutné potíže,
štvu tím všechno zvěrstvo poblíže,
dostanu neuvěřitelný chuť a hlad,
a lidstvo obestře známý chlad,
každý hlupáček bojí se smrti,
a ten strach pomalu ho škrtí.
Vážení, k čemu tohle moření,
potřebuji vše dokonalé k vaření,
nejraději mám mozečky umělců,
k čemu jsou mi orgány zbabělců?
Trocha inspirace s vanilkovým pyré,
špetka šílenství a maliny zbylé,
málo času a navrch čokoláda,
svoboda a k ní sladká marmeláda.
Mozečky povaříme, udusíme,
poté do trojobalu zabalíme,
podáváme s drabble dubnovým,
ale více o stravování vám nepovím.
Každý pisálek má právo na tajemství,
ať zahrnuje zombie či kanibalství…

Paní kuchařka od vedoucího byla typická žena (zlo)činu, sledovala všechny detektivní seriály, které běžely, rozhlašovala vraha před koncem, což ředitele štvalo. Ale jelikož vývařovna se hodí každému lenochovi, tak se moc neozýval a jen skřípal zuby.
Jednou stala se prapodivná věc – z ledničky zmizel obrovský kus salámu, celých deset deka uschovaných pro vážené hosty. Každý zahradník, kominík a komorník prošel kontrolou a přísným výslechem, ale po salámu se slehla zem.
Nakonec vina padla na samotnou paní ředitelovou a její nadváhu! Ale to už musel pán domu zasáhnout a k hrůzné krádeži se přiznat.
„Pane jo… ale že to bylo salámu!“

Sedíte nad počítačem a slova moříte,
nad zdlouhavým článkem se potíte,
toužíte po kariéře světového novináře,
nálepce, kterou vám nikdo neodpáře.
A tak píšete, jedna tisícovka míjí druhou,
ještě nějaké pěkné ilustrace tuhou,
potom názor nejlepšího kamaráda,
může začít plánovaná maškaráda.
Prý máte tyhle žvásty spokojeně vyhodit,
pořádně kocovinku vychodit,
ale když druhého dne městem se šouráte,
údivem nad novinami padáte.
Obličej vašeho drahého a vaše řeč,
jak hloupě nahraná americká skeč,
on se šampaňským a kaviárem v hotelu,
vy s pivem a levnou ženou v motelu,
vy tvrdě názory své píšíc,
vracíte se na start bez čtyř tisíc.
Slov.

Svým způsobem miluji noc a tmu, která obestře zrak, přinese roušku tajemna a nutí ostatní smysly bystřit, slyšíte náhle každé šustnutí a vnímáte i teplotu vašeho doprovodu. O úroveň vyšší napětí si pak užijete v lese, kde si při praskání větví připomenete všechny horory, které mohou za absenci vašich nehtů.
Já sama mám tmu ráda z úplně jiného důvodu. Ve dne se sice nahřívám na sluníčku, ale při měsíčku je to úplně něco jiného… Cosi se budí, touží vystrčit drápky a roztrhat každý dýchající objekt na kousíčky. Nejvíce hřeje pocit, že bych to byla já. Tam ve tmě. Ten vrah.

Jedno děvčátko mělo rádo zvířátka,
štěňata, hříbata a nejvíce koťátka,
z celého srdce po jednom toužilo,
psími pohledy rodiče stále mámilo.
Proto přejícná srdce jednou zjihla,
do domácnosti přišla kočička štíhlá.
Žádná ušlechtilá krev, pouliční směska,
ale děťátko nadšeně si tleská,
jen vrásky mu dělají černé pruhy,
neboť nejsou tak krásné jak růžové stuhy.
Nejprve na to šla mýdlem a kartáčem,
po čase i hrozbami a střihačem,
ale oni hyzdí zvířátko dál,
a tatínek se tomu jenom smál!
Ani nenapadly sněhové vločky,
a domem vznáší se vůně vyprané kočky.
A marně řvou na malé školáky,
když brání se svými plyšáky…

„Hej ty!“
„No, co se děje?“
„Nevíš, kam jsem si dal tamto… no… to…“
„Co to?“
„Takovou tu tu… no… mám to na jazyku.“
„Myslíš tu tamtu u toho tamtoho, jak jsou ty tamty?“
„Přesně tohle!“
„Tak to absolutně netuším.“
„Ale to musíš vědět! Takový ten tentononcek, bez něj to neuto…“
„Fajn. A trochu blíž by to nešlo?“
„Jak si po mně jednou chtěla udělat tu věc, tak to chci konečně splnit, ale za boha sakra nemůžu najít ten ten... To udělátko! Jak s tím uděláš takhle a ono se to utentuje.“
„Jo tohle! Jasně! Tak to jsem neviděla, promiň.“

Dětský křik sténá starým domem,
žena sedí v pokoji soukromém,
čmárá si brkem na papír psaní,
okázale nevšímá si toho štkaní.
Moc dobře ví, co se nahoře děje,
že její dcera opět vítá zloděje,
ukrutného vraha nevinnosti,
mlčí ale už jenom z povinnosti.
Proč schytávat další tvrdé rány,
když jiné facky jsou jí dány?
Málokdo ví o nečestné oběti,
jak manžel zná se jen k dítěti,
o zlu se nemluví, zlo se neslyší,
nevidí se, jen chování se omluví.
Co by společnost na rebelku řekla,
vždyť je to jen ženuška vzteklá.
Nemůže ponížit vlivného manžela,
proto raději vůbec nic nedělá…

Povím vám o slečně, která to v životě jednoduché neměla, ale zvládla si, jako ostatně většina žen, poradit. Jako malá si sice hrávala s panenkami, ale brzy zatoužila po dobrodružství, po službě vlasti. Prodrala se bahnem, zmlátila pár přidrzlých a vstoupila hrdě do armády.
Pak se vdala.
Stíhat vaření, praní a střílení se úplně nedalo, inu všechno vždy na poslední chvíli zachránila, dokud nepřišel okamžik její první zahraniční mise. Její opečovávaný balík zůstal spokojeně sedět na gauči, vodil si pohledné sekretářky a vykládal pohádky o mrtvé královně.
Pak se vrátila.
Znovu začala cvičit střelbu, ale tentokrát do takového slaměného panáka…

Jak ostrá ta věc mohla být?
Dokázala by i život vzít?
Zbarvila stěny rudými skvrnami?
Pokryla kůži bělostnými jizvami?
Zbavila by panických záchvatů?
Zajistila nenávist všech opatů?
Odstranila nenáviděný tuk?
Přerušila výčitek neutichající hluk?
Zdá se jako nejjednodušší cesta,
ale ty příběhy ze stejného těsta
obrovskou láskou končily,
inu kde by city se zjevily?
Příčinu nutno hledat stále,
proč děvče váží tolik i dále…
Zkusila vatu, ale kosti netrčí,
únava a mučení jí nestačí,
nenachází prostředek vykoupení,
touží po dokonalosti políbení.
Jen o dvacet kilo méně,
a bude tančit na baletní scéně.
Kam zajde labuť nejvíce,
než překročí neznámé hranice?

Obecně se o koních tvrdí, že to jsou zarputilí býložravci, kteří se nedotknou špinavé vody a ničeho, co by zavánělo masem, jelikož mají choulostivé trávení. Dlouho jsem tomu i věřila, vážení, ale pak jsem potkala dvě kobyly od nás ze stáje, které můj názor rapidně změnily.
Lucky – ušatec, skvělý skokan, ale také slečna, co si pochutnala na rohlíku se salámem. Následně také spořádala oběd jednoho ze stájníků a bez sebemenší újmy spokojeně straší svačináře dále.
Mistic Marlow – hříbě, tryskomyš a neuvěřitelný lidojed. Neexistuje stvoření, které by s větším nadšením okusovalo vaše maso z kostí.
Ale stejně ty masožravky musíte milovat.

Vážení...
Třeští vám z nesvobody hlava?
Hlásejte ještě urputněji svá práva!
Trápí vás ze sladkého jídla kila?
Chmury zažene vám kamarádka Mila!
Nosíte jen samé špatné výsledky?
Pusťte z hlavy veškeré důsledky!
Cítíte se unavení v půli poledne?
Půlnoční dýchánek energii vyzvedne!
Pálí vás z běhu plíce?
Nedýchejte nikdy více!

Zjistila jsem, že ve své egocentričnosti občas dospěji tak daleko, že toužím do světa internetu vykřičet všemožné výmysly a bláboly o své maličkosti, ale naštěstí se ve mně pravděpodobně něco zlomilo, takže většinu svých informací jsem zredukovala na deset absolutně nepodstatných a nesouvislých bodů.
Shledávám totiž krajně prapodivné věnovat se na svém webu tomu, jak se mám krásně, píšu básně a miluji takovou barvu jenom proto, že mi patří. Možná nejsem zajímavá nebo nemám vytetované záliby na ruce a neplánuji to. Těžko říci.
Závěr? Nedivte se tomu pssst, přijdu si asi více důležitá.
A nezaplácávám paměť nevinných obětí mé sobeckosti.

Jako autor se k vraždění přiznávám,
a svědomí vašeho se poptávám,
zda má také tendence ubližovat,
miláčkům svým životy obtěžovat.
Vymlátit z nich hloupé nápady,
vypustit ošklivosti nálady.
Věc se má totiž takhle – byla jedna slečna,
a ta nežila, jen donekonečna
měnila svá knižní princátka,
a tak přišla do příběhu nejedna šarvátka.
Jeden blondýn a druhý zrzavý,
těžko říct, kdo bude více churavý,
když přijde její snoubenec mlátička,
a další odstavec jen samá rakvička…
Ale když má psavec sadistické sklony,
tak jednoduše zvoní pohřební zvony,
a kdo se na konec pohádky naší ptá,
tak ze všech zůstanu přeci jenom já!

Uvrtat do něčeho Kaisu se mi zdá mimo jiné nemožné, ale na druhou stranu také krajně nepraktické. Ani netušíte, kolik času vám zabere neustálé kopání/řvaní/mlácení/křičení a psaní upozornění, že má něco udělat… Ona to všechno poslušně odkývne a stejně do druhého dne neví, protože i přes její věk jí skleróza pečlivě čistí paměť. Stejně jako minulý rok. I předminulý.
A i přes to všechno do drabblení šla znovu. Tentokráte dokonce na vlastní nebezpečí (a vůbec nezapomněla na to, že se něco takového vůbec koná, takže musí smolit večer v neděli téma ze středy). Inu hurá do toho!

Svěřím se vám, ale dávám vám povolení to ihned zapomenout. Jezdím na koni. Co mě k tomu vede? Síla? Nezkrotnost? Netuším, nebo vlastně… Neumím to vyjádřit, ačkoli svou slovní zásobu pokládám za dostatečnou. Slova mají neuvěřitelnou moc, sekají hlavy, uzavírají sňatky, lámou srdce, obhajují hříchy, ale občas nestačí.
Mezi vámi a tím zvířetem nemůže být porozumění řeči, jednoduše to nejde. Dochází tedy k omylům, chybám a nedorozuměním, ale o to krásnější pocit dosáhnout souladu a vzájemného pochopení. V tu chvíli mezi vámi totiž probíhá něco magického, tajemný duch jazyka, který nikdy nevysvětlíte, ale víte, že přesně tak to má být.

Asi nemá cenu nad počasím bloumat,
aprílové hrátky fyziky zkoumat,
ale nyní představme si prosím zajíce,
toho, jak malé děti milují nejvíce.
Všemi otvory lezou mu vajíčka,
za ouškem skví se oranžová čepička.
A pěkně všechno dáme do rovnice,
a to dohromady rovná se márnice.
Ptáte se snad proč, vážení?
On totiž také potřebuje krmení,
čokoládu a cukr rozdá dětem,
běhá celý den letem světem,
ale žádná dobrá mrkev na něj nečeká,
protože zima na cestě domů nijak nespěchá.
Unavíme tedy králíčka zběsilým běháním,
a znechutíme ho studeným kopáním,
protože co mrkev v zimě dělá?
Hezky pod sněhem vesele bělá.

Nepokládám se za matematika, fyzika, chemika, biologa. Kupodivu, v rozporu s tím co si někteří myslí, ani za spisovatele nebo budoucího filozofa. Nepřemýšlím nad zaměřením. Pravděpodobně.
Ale k jádru věci… Nebudu vám vykládat o tom, jak jsem v mnoha ohledech proměnná. Rozhodně totiž nejsem ani x, ani y a v budoucnu to neplánuji. Ale čert ví, jak to dopadne. Věc se má totiž tak, vážení, zjistila jsem nemilou věc, která mne mate. Začínám nesnášet čísla. Nenávidím je dokonce tak moc, že proměnná se stala takovou modlou mé maličkosti. A řečnická otázka na závěr. Kdo by nechtěl být bohem, že ano?

Slíbil jsem, že se změním, však já vím,
neustále nad psaným slibem dlím,
ale tehdy bych nevěřil, jak těžce
se člověk změní, přestane hrát pěšce.
Vábí mne půllitr piva, víno rudé,
sklenka whisky nebo vodky – co s námi bude?!
Odejdeš jako vždy před tím, však já vím,
jste ale oba moje všechno, co já s tím?
Uzavřeme dohodu, lásko moje nevinná,
zavřené oči jsou metoda velice účinná,
naliji si malého panáka, nebo i trochu více,
zase zrudnou mi studem bledé líce,
řeč se zakoktá, nohy zmotají,
ale i přes to tě prosím potají,
svého muže nepodezřívej,
a teď se nedívej.

Povím vám jedno, nechtěla jsem do toho znovu jít,
ale je trochu pozdě nad rozlitým mlékem klít,
jednoduše lemra je tak trochu nesmrtelná,
ale pro její dobro taky trochu neviditelná,
téma střídá druhé, hlava mi z toho třeští,
lidičky se rouhají, mučí a kleští,
já děsím se dalšího měsíce dubna,
nám psychopatům by měla být nepřístupna,
protože tolik vytrhaných vlasů po bytě, kusů kůže,
nikdo normální doopravdy mít nemůže,
inspirace se vykouřila z hlavy, inklinuji k alkoholismu,
a jak tak na to koukám, tak i masochismu,
takže zase bez rámusu,
pac a pusu.
Příští rok mě čekejte zas,
Váš Fantomas!

Kolikrát ptám se sama sebe, proč vlastně čtu,
proč nechávám do sebe nasát tu příšernou tmu,
že každý příběh přeci má svůj vlastní konec,
vše nějak dopadne a zazvoní pomyslný zvonec,
jenže je to strašně depresivní, moji drazí,
občas z té lidské smrtelnosti až mrazí,
každou jednou opustíme tenhle šedivý svět,
nemá smysl nad těmi osudy dlouho bdět,
stejně nikdo neví, co potom bylo, málokdo poví to,
musel by si totiž přiznat – každá sklenice má svoje dno,
každou vodu jednou dopiješ,
každé sémě jednou doseješ,
a i za tou nejkrásnější, nejmilejší schránkou,
všichni víme, co je za poslední stránkou.
Smrt.

Znáte ten strašný pocit zařeknutí,
kdy jste svou ochrannou vrstvou obepnutí,
a zíráte na kvanta nejlepšího jídla,
najednou veškerá pravidla pěkně zřídla,
koláčky s nádhernou polevou,
podávané s tou správnou časovou prodlevou,
kusy šťavnatého masíčka,
nebo snad na smetaně zajíčka?
Ale máme tu něco i pro ty uvědomělé,
kousky zářivé zeleniny neumělé,
prokládané špetkou výborného ovoce,
chcete se na to vykašlat – široce,
nyní proti sobě stojí lákadlo a realita,
nemůže přece lahev zůstat nedopita,
jednou ochutnáš a víš, že dáš si víc,
nebo nedostaneš z toho absolutně nic,
ale dá se odolat ve tmě,
slovům sněz mě?
A nejen jídlu!

Jelo auto zaprášenou silnicí,
v něm dva divní lidé mlčící,
muž s myšlenkami kdesi v dáli,
žena myslící na to, že se obyčejní smáli,
oba dva dokonale odlišní od svého pohlaví,
dva bezdomovci opuštění a toulaví,
oba dva bili se za své postavení,
a nyní více úspěchu není.
nad nesmrtelností chrousta bloumají,
doufají, že jednou své memoáry prodají,
okolo nich jen absolutní prázdnota,
vrahyně všeho, matka života,
a takhle si tam spolu v tichosti jedou,
dialogy samy se sebou vedou,
když tu náhle – zabijte toho lumpa,
ptá se žena – proč tam stojí tamta pumpa?
A co na to ten druhý?

Brali jsme takhle jednou občanské právo,
a možná trochu hlouběji, než je zdrávo,
nějaký pachty, smlouvy, dary a dědictví,
absolutní majetková práva a vlastnictví,
ale pak přišlo něco mnohem děsivějšího,
a k velké radosti našeho přednášejícího,
probrala se rodina, děti, adopce a manželství,
přineslo mi to jedno veliké poselství,
že je lepší být mrtvý nežli ženatý,
protože manželství je kozel rohatý,
platí se za všechno, majetek utíká,
láska je krásná, ale vyžírka veliká,
platil bych někomu životní standart,
a vykoupil by mě z toho jenom hazard,
nevím, jestli kráska po boku za to stojí,
nechci se vzdát absolutní svobody mojí!

Není to vždy jen ukrutná touha,
potřeba množit se efektivně pouhá,
ale když koukáte na ty jazyky v krku,
posloucháte mezi mlaskáním odmlku,
tak nějak chcete také tělní tekutiny směnit,
status na facebooku – nezadaný – si změnit,
do očí někomu hluboce se koukat,
jako spokojený kocourek si mňoukat,
připomínat tak trochu jelena, zvíře v říji,
vystrčit prsa, ohnout se v pase, obnažit šíji,
hledat potencionálního otce dětí,
protože spousta dětí určitě světí,
pak po někom příspěvky na ně chtít,
a o jiné ženě s krásnýma nohama snít,
ale kdo z nás tomu všemu zabrání,
je to normální a obyčejné přírody volání!

Na rtech hrál jí úsměv lovce,
očima přejížděla si nebohého vdovce,
svůdně vrtěla dlouhýma nohama,
vlasy čechrala bělostnýma rukama,
šaty zakrývaly málo, co nutně musí,
a ten chlípný právník vzdech v sobě dusí,
pohled boří ji do plných křivek,
div nedostal z toho zánět spojivek,
ale vidí tam i tu kudlu se houpat,
nebohou ženu v kaluži krve se koupat,
vlastní orgány bezmocně polykat,
pod jejich texturou smrtelně se zalykat,
jenže není důkazů více a to všichni vědí,
takže v soudní síni zírají a na sebe hledí,
když promluvila, splašilo se mu srdíčko,
„Dokaž, že jsem to byla já, zlatíčko.“

Ten chlapec tehdy hodně se bál,
že při mluvě za nic by jeho život stál,
každé slovo milionkrát vážil,
jak dokonalým být se snažil.
Nedá se říci, že by ho nikdo neměl rád,
ale nějak nikdy nebylo o co stát,
názor neměl, lidem okolo se vyhýbal,
nehádal se, nepral, nerýpal,
jen si tak vesele žil svou existenci,
a klidně by mohli přijít ozbrojenci,
klidně mohla by se zjevit životní láska,
stejně zůstala by mu přes oči páska,
nešel by proti ničemu, byl příliš slabý,
že to toho kluka vůbec ještě baví,
mohl se prý zjevit protihráč,
tak raději zůstal přizdisráč.

Já mám spoustu úžasných tetiček,
mých drahých příbuzných sestřiček,
ale poslouchat neustále co ano a co ne,
co máte si na obličej patlat, co vlastně lze,
že černá patří na hřbitov, kanady do války,
že není nutno přemýšlet – ale brát na vtipálky.
A nesmíte si barvit hlavu, jinak pleš se zjeví,
ale že ona sama ji má černou asi neví,
neustálé klebetění, co více mohu říci,
tohle není to, co chtějí básníci.
Ale mám je ráda, někdy tohle šlechtí,
nemůžete se bránit, tohle nechtít,
ale někdy nad tím dlíce,
chcete trochu více strýce.
Geny další baby nosí,
a image kosí.

Vždy dokonale elegantní,
nikdy extravagantní,
sladký úsměv na růžových rtech,
hrdinskou historku doprovodí vzdech…
Není chvíle, kdy černá nezdobí tvář,
není možno dokreslit dívce svatozář,
prázdné oči plné chladného odstupu,
nezvládnete pokořit, svést na ni potupu…
Šedá myška sedí v koutě, za knihou ukrytá,
světem spíše plouží se, stínem klopýtá,
jednou třeba děvče i vyvolá hlas,
ozáří nás všechny pravdivosti jas…
Hodně odhalené kůže, málo schovaného,
nevnímá čas, žije z přítomného,
bojí se každý jen trochu blíže znát,
musel by se podřídit, nebo se s ní prát…
Ať je v tom přesvědčení či geny,
každá cesta je cestou pravé ženy.

Lidé mají tendence chtít toho příliš,
a když někdo pravdu plivne – šílíš,
nebude z tebe bohatý právník,
spíše jenom obyčejný strávník,
budeš žít ze dne na den, chudinko,
z tvých snů zbude takhle malinko.
Nebo se vyšplháš k těm mocnějším,
budeš čelit obludám zrůdnějším,
v rukou držet moc celého světa,
zabít tě může jen jediná věta,
ale máš v područí životy ostatních,
nemusíš se ani dovolit pokladních,
abys jednoho ze země sprovodil,
abys třebas celému klanu uškodil.
A tím se liší had a krtek,
spousta moci, spousta smrtek.
Jeden peněžní machinace,
druhý lidské rasy likvidace...
Ale pořád je to transakce!

Proč tolik tajnůstkaření a lhaní, miláčku,
proč vznášíme se na nevědomosti obláčku,
vždyť naše láska není už hříchem,
vždyť můžeš mě obdařit smíchem,
tak vysvětli mi ten výraz v tvé tváři,
jak to, že oči už ti nezáří,
není to tak složité, jak se ti zdá,
i přes to všechno budu vždycky tvá,
ale už není důvod se neustále skrývat,
už nemusíš na mě jen odměřeně kývat,
polib mě, ukaž světu, že ti patřím,
konečně zas něhu v tobě spatřím,
není tajemství už více,
není potřeba ukrývat líce,
proč netěšit se ze světa krás,
když teď už ví o nás.

Je to to nejhorší, co může se stát,
když jakýsi básníkoid musí se bát,
že myšlenky se mu hlavou trousí,
že city jeho originalitu lehce rdousí,
že najednou je hlava plná inspirace,
že s každým dnem vzrůstá frustrace.
Hemží se myšlenky v hlavě,
srdce zbarvuje se tmavě,
najednou hledá všude špatné,
a dobré – to není platné,
hemží se vám tragické scénáře,
láska vás dusí, zabíjí a rozpáře,
a když hledíte do prázdného papíru,
máte nápadů příliš – až nadmíru.
Hemží se úplně každá část těla,
ale vy víte, že tak se to dělá.
Že hemží se ve vás touhy.
Citů strouhy.

Smrad. Nic více, nic méně,
kdesi šlapka, někde sémě,
prach, špína, lidské zvíře,
nepotkáš tu svého rytíře.
Litry alkoholu brázdí cestu,
na znamení odporu, protestu,
proti společnosti trochu slušné,
proti chátře bohaté a tučné,
tímhle padlým rájem kráčí ona,
vlasy zlaté, v nich stříbřitá spona,
okolo samý démon a jed,
ale ona statečně kráčí vpřed.
Před očima olověné kruhy,
zmizeli z života barvy duhy,
mysl opitá lahví levného vína,
ve všech ohledech shledána vina,
ty olověné kruhy prudce jí sráží,
když kráčí touhle hříchu pasáží,
a najednou cosi dorazí k jejímu sluchu,
ale olověné kruhy dál se rozplývaly ve vzduchu.

Neustále jsem poslouchala, jak cizí srdce praská,
jak jednou ji mlátí a podruhé zas sladce laská,
jak ona bez něj nedokáže vůbec na světě být,
ale s ním po boku není možné lidsky žít.
A ať řekla jsem cokoliv – je to špatně,
vždyť já lásce nerozumím, ostatně,
jsem jen kus kamene, co zrodil se pro ostatní,
kde veškeré emoce, uzly a boje se uplatní,
a pak jdou všichni zase někam dál,
do náruče lásky – aby energii sál,
ale co já, kdo nad tím přemýšlí?
Kdo nad mými city rozmýšlí?
Ale co – ona přece necítí nějak velice,
je to jen zpovědnice…

Znala jsem jednu dívku, vlasy barvy slámy,
nebyla to žádná víla, jen zárodek dámy,
sedávala často na terase s šálkem čaje,
bylo krásné sledovat, jak jaro v ní zraje.
Pučela v ní krása, dobrá duše, zdraví,
ale náhle do cesty šedý stín se staví,
na tváři prohnaný úsměv lichotníka,
už více si neřesti lidstva neodříká.
A potkala jsem ji znovu, vlasy mastně černé,
v puse cigaretu a šaty naprosto příšerné,
nebylo více čaje, zdraví ani štěstí,
začala se s životem prát, dával jí on pěstí.
A dnes na hrob se jí chodím dívat,
tichounce cosi smutného zpívat,
O popravě pampelišek.

Železnou pěst podává do otevřené dlaně,
kdysi vládl král, dneska vládnou saně,
první odešla má milovaná sestra,
zmizela první barva pestrá,
poté odešel můj drahý otec,
skrz srdce jeho prošel bodec,
matka následuje všechny milované,
kde jsou ty pokroky slibované?
Láska mizí, vznáší se tu strach,
z krále stal se střelný prach,
na střepy rozpadá se má domovina,
dávno, dávno v hrobě dlí dcera královnina,
a já pomalu jejím směrem kráčím,
všechny strasti a radosti s sebou vláčím,
na popud svých pánů odcházím,
snažím předejít se nesnázím,
měla dát nám všechno, dostat výše,
a jen smrt zavinila, nová krásná říše.

A měla chlupy samý bodák, nutrie,
punkový to byla rodák, nutrie,
vlasy samý bodlák měla a na nic víc nemyslela,
a na nic víc nemyslela, nutrie.
A jednou bodlák sežehla si, nutrie,
copak je to za trapasy, nutrie,
nepozná jí více divák, proto musí nosit křivák,
proto musí nosit křivák, nutrie.
A jednou takhle poslechla si, nutrie,
visáče a nějaké basy, nutrie,
nenosí už křivák více, neničí si punkem plíce,
neničí si punkem plíce, nutrie.
A zavřely nám naši hvězdu, nutrie,
nyní slouží ke cti městu, nutrie,
chlubí se s ní zoologická, chudák holka uličnická,
chudák holka uličnická, nutrie!
Ojé!

Zdála jste se krásná, paní milovaná má,
ne každý takovým věhlasem oplývá,
když lidstvo srdceryvně zmáhá,
několik vražd spáchat se nezdráhá.
Má dokonalé linie, ladné tvary,
ale neuplatíš ji sladkými dary,
drásá nervy nejedné slečny,
její rady jsou nejen užitečny,
bedlivě nás všechny hlídá,
vede se s ní válka lítá,
nepromine ani kostku cukru,
pozná tě i přes černou kuklu,
neunikneš této šedé eminenci,
ale nepřijdou pro tebe její ozbrojenci,
jen vytvoří se ti okolo břicha ochrana,
před nástrahami světa tukem spřádána,
ať si inteligent, umělec anebo popleta,
vždycky dostane tě slečna dieta.
Dávej si na ni pozor, drahý čtenáři!

Už z dálky sálá z nich odhodlání,
Z blízka slyšíš jejich slibování,
vidíš všechny ty naivní tváře,
chlapce, s nimiž osud se páře,
vojáky svobody a štěstí,
co revoluci světu věstí.
Jedna dívka, kapka vína, zpěv,
láska, víra a surový hněv,
bláto, slzy, déšť a střelný prach,
síla mládí, trvanlivost šlach,
utrhané údy, pomačkané obličeje,
více se mezi nohama ženy neohřeje,
kdysi nádherní bujní oři,
nyní jen ve vlastní bolesti hoří,
žhnou v nich plameny zašlé slávy,
před tím všechno, nyní žádné zprávy,
kdysi výcvikem staří, milující, poctiví,
nyní jen kostry, mladí, oškliví.
Vyvrhla je matka válka,
a smrt generálka.

Světem kdesi bloudíš, vím o tobě,
jednou cestu si najdeš, slibuji sobě,
rozumíš více než kdokoliv jiný,
nejsou to jen hlásky – jsou to činy.
Vidím se v každém tvém pohybu,
vím, co uděláš, poznám tvou chybu,
radostí řinčím, když uhodnu fráze,
a tohle je ta neskutečná života fáze,
kdy srdce najednou zaslepí rozum,
vzepře se všemu – i tvým úhozům.
Protože já chápu, proč krev tě láká,
já nepochybuji o tom, že tobě se smráká,
že stejně jako já moc dobře tušíš,
že jen pohledem na krev se vzrušíš.
Tohle nemá dlouhého trvání,
Tohle chápání.
Tohle doufání.
Tohle spílání.
Tohle milování.

Když tak na všechny fandomy se dívám,
inspiraci vdechuji, znovu ožívám,
kdysi někdo stvořil něco překrásného,
a já využiji toho díla přítomného.
Ale nedělám to ráda, co vám budu lhát,
nemám pro to důvod – jen odmítám se bát,
že jednou mě cizí múzy v lavině zavalí,
už nebude to mé, co dupe maštalí.
A když nadechnu se, tak zmatu smysly,
budu krást a lhát a podvádět se zlými úmysly,
protože moc zaslepí mne silou svojí,
i tohle má to měřítko dvojí.
Někdy nový smysl života, jindy kreativity vraždění,
to dělá umění pro umění.
A já jsem možná mrtvá.
Asi určitě.