Moje články

Z hostů Malfoyovic vánočního soirée už zbyl jen jediný. Ministr kouzel by byl rodinou v každé čistokrevné domácnosti, jen tady byl ale skutečně vázán krví.
Raddle seděl v křesle v rohu místnosti, pozoroval ostatní, cvičil nitrozpyt. Kdyby věděl, že viteálem ztratí schopnost číst v myšlenkách jako v otevřené knize… Udělal by to znovu.
Pokud zemře, ztratí tělo. Ví, že to nesnese. Najde si hostitele a ovládne ho. Někoho, kdo se nezvládne bránit. Někoho, jehož myšlenky stále čte bez obtíží. Pohlédne na svou mladší dceru. Nikdy nebyla k ničemu dobrá, třeba mu poslouží aspoň tím, že mu daruje půlku svého života.

Úsek úprav paměti byl speciální sekcí Odboru záhad, jejíž objem práce doznal během Raddleovy vlády značného růstu. Paměť se mazala často, rutinně, na počkání. Pochopitelně i zaměstnancům ÚÚPu. Pokud má něco zmizet z hlavy delikventa (mudlovské známosti, manželce hlavouna, která viděla něco, co neměla, rodičům dětí, co nepřežily zařazování do Bradavic), nemůže to jen tak volně zůstat v hlavě ani nikoho jiného. Tato praxe neodvratně vedla k chybám drobného i většího rozsahu. Mudlovská známost odešla bez úhony. Manželka hlavouna už nepoznala ani vlastní jméno. Rodiče zabitého prváka zapomněli, co se mu stalo, a do konce života se ho pokoušeli hledat.

Nic zlého se nemůže stát. Tohle jsou Bradavice, kouzelný, pohádkový, úžasný hrad. A ona si jenom potřebuje odskočit. Máma se nic nedozví a Aurora třeba taky ne. Hned bude zpátky...

„To je ale hezké děvčátko,“ ozvalo se za ní. „Kdopak jsi? Nejsi na tuhle školu trochu moc malá?“
„Já jsem netopýr,“ prohlásila Ithunn důležitě. „A zatím sem nechodím, ale maminka bude.“
„Maminka? Bude tu pracovat?“ vyzvídal pán.
„Víte, já vám to nesmím říct,“ bránila se Ithunn, ale touha pochlubit se převážila. „Máma i táta jsou esa. Doma mají skvělou laboratoř. Ale tam nesmím chodit.“
„Rodiče ti toho asi hodně zakazují...“

Nová ministryně Amélie Bonesová nebyla typickou tváří revoluce. Byla ale dobře připravená – do chaosu hrdinství vnášela řád. Osobně předsedala největším procesům s totalitními zločinci. Oblíbené odbojáře dosadila do strategických funkcí. Média zaplavila pozitivní propagandou. Přesto přišlo neočekávané – nejdřív Potterova aféra, pak zatčení ředitelky Bradavic za vraždu následované výkřiky tradicionalistů proti vzdělávacím reformám. A pak tu byla Rowena Lestrangeová, kapitola sama pro sebe. Dcera diktátora. Vůdčí osobnost odboje v exilu. Vynikající odbornice prakticky na všechno. Žena, která si v práci vybíjí touhu něco si šlehnout.

Amélie ji bude pozorovat. A v případě potřeby tuhle kapitolu z dějin svého vládnutí prostě vyškrtne.

Skřítek ohlásil pana Malfoye. Mladšího. Manžel přivřel dveře mezi ložnicí a pracovnou a Bellatrix na ně seslala jednosměrné odhlučňovací zaklínadlo. Právě meditovala (jedla zákusky) a dávala si masírovat oteklé kotníky – nikdo neměl nárok zírat.
Slyšela, jak Lucius vešel, i servilnost v jeho tónu při pozdravu. Nechápala, jak to s ním Narcissa může vydržet.
Z tácu si zálibně vybrala lesklý čokoládový éclair.
„Otrávil jsem ho.“
Bellatrix pečivo odhodila, jako by jí sežehlo prsty. Manželův smích skoro neslyšela přes svůj vlastní. Otrávil ministra kouzel! Svého otce! A teď čeká ocenění!
Vydechla...
Bude ministrova žena. A zrovna teď, když je jí všechno malé!

Yolande seděla v zahradě. Stromy byly dnes tak krásně zelené. Od té doby, co je v Prameni, je všechno krásné.
Slunce vyšplhalo až nahoru. Yolande vstala, na chodbě opatrně překročila ležící ženy a šla dál. Z pokojů okolo slyšela těžko srozumitelná slova. Posadila se v jídelně. Způsobně jako dáma. Nikdo neservíroval jídlo.
Zpátky do pokoje, spát, vstát, zahrada. Je krásný den. Jídelna. Nikde nikdo. Spát.
Doufat, že se nevrátí hlasy, které včera v noci poprvé po letech slyšela ze své paměti. A že znovu přestane rozumět nářku z ostatních cel.

Osvobozování centra Pramen kvůli silným magickým bariérám trvalo pět dní.

Ukázalo se, že toho mají spoustu společného – Neville znal všechny kytky kolem tratí a Rabastan všechny tratě kolem kytek. A oba měli plné zuby Raddlea. Neville zůstal.
Jediným zásadním problémem (krom hrozby odhalení, mučení a strašné smrti) byl Robert. Malému Lestrangeovi bylo šest a po rodičích a širokém příbuzenstvu zdědil přirozenou bystrost a zájem o svět – krásné, kdyby neměl dědečka diktátora a nitrozpytce.
„Já bych vás hrozně rád seznámil,“ mudroval Rabastan nad modelem lokomotivy. „Ale co pak? Řekl bych tchánovi, že praktikuju respektující rodičovství a nemá malému lézt do hlavy bez dovolení? To by mě rovnou dal zavřít k Mungovi.“

Lily prochází mezi záhony, na hlavě slamák, v košíku kupu šalvěje. Do té se pustí, až se vrátí dovnitř – začíná docházet v kuchyni i v obou laboratořích, o koupelně nemluvě. Jen škoda květů.
Vzpomene si na Ithunn, najednou ji vidí probíhat mezi bylinkami, za uchem jetel nebo kopretinu. Jednou rukou si otře slzu. Už je to sedm let, ale nikdy to nepřebolí. Naštěstí mají Harryho.
Vidí, jak vchází do zahrady a zamává na něj. Za chvíli už ho zuřivě objímá. Košík s babským uchem leží rozsypaný a Lily je to úplně jedno. Za jedno „Mami, budeš babička.“ trocha koření stojí.

V Bradavicích zažil hodně. Ale když viděl, jak dopadli Weasleyovi… On ty kluky nenáviděl, pořád se mu pletli pod nohy, ale tohle ne…
Mátožně stoupal po schodišti. Paní Norrisová běžela napřed. Zmizela mu z dohledu. Slyšel náraz něčeho o stěnu. Pak ticho.
„Ne!“
Vyběhl nahoru. Najednou stál tváří v tvář muži s umělým okem. Pošuk. Paní Norrisová ležela na zemi a nehýbala se.
„Moje kočka!“
Zhroutil se vrahovi u nohou. Moody neříkal nic. Filch vystřelil vpřed. Byl slabší, ale měl výhodu překvapení. Moody najednou nebyl a okno za ním bylo vysklené. Filch zůstal sám na podlaze. Pak se ozvalo zamňoukání.

„Tady jsou papíry,“ přisunul k ní paklík dokumentů. „Jméno je po mé kočce, příjmení jsem slyšel v telce.“
„A fotka? Tady jsem pořád já…“
Mávl rukou. „Změny podoby jsou pro děcka. Dneska frčí změny vnímání. Postav se.“
Trochu roztřeseně poslechla. Rozkašlala se, když na ni chrstnul hrst zeleného prášku. Totéž, ale v menším množství, udělal i nad jejími doklady.
„Nikdo tě nebude schopnej poznat ani popsat. Aplikuj měsíčně podle příbalovýho letáku,“ hodil jí zbytek piksly.
„Děkuju,“ špitla.
„Jo a kdyby si někdo myslel, že se chováš divně,“ řekl, když ji hnal ze dveří, „řekni, že jsi vyrůstala v sektě. Zdarec.“

„To je jablečné?“
Stará lektvaroložka si dovolí drobný úsměv. Jak významný, to ví jen ona sama. „Dámy mají příchutě rády, snáz sklouzávají do krku, mírní chmury.“
„Žádné chmury zahánět nepotřebujeme. Tady bude jen samá radost,“ odsekne ředitelka lidské množírny. „Ale ty ostatní důvody jsou logické. Jablka symbolizují plodnost. Proč ne.“
Dohodnou se na měsíčních dodávkách lektvarů pro podporu početí. Jablečná příchuť spolehlivě zakryje i jiné přípravky – antikoncepci a obyčejnou vodu. Baleno v poměru 1 ku 2 ku 3. Dodávat jen placebo a prostředky proti početí by bylo na Gertrudin vkus příliš riskantní. Dělá, co může. Doufá, že to není málo.

Alastor Moody (vlevo) a Mundungus Fletcher (vpravo) si trochu povídali u nás ve sklepě. Tedy ve sklepení Ministerstva kouzel, samozřejmě.

Na stole stála mísa. Nad jejím obsahem se právě hluboce zamýšlelo pět zrzavých weasleyovských hlav.
„Hm,“ poznamenal Artur.
„To je teda něco,“ připojila se Ginny. „To v Bradavicích určitě mít nebudeme.“
Ron rudnul. S každou vteřinou zírání víc a víc. Všichni hleděli na jeho první kuchařskou improvizaci, kromě pratetiček – ty do něj zabodávaly všemožné ostré i kyselé pohledy, jako kdyby za to měly něco dostat.
„Je to žluté,“ naklonil hlavu Charlie. „A… písčité?“
„A ta gumička uprostřed je co?“ zaútočil ze zálohy Percy, ta krysa.
„To je paprika! Na ozdobu, krucinál,“ zabručel Ron a začal nandávat.
Nedalo se to žrát.

Stály na lávce nad kolejemi, opíraly se o zábradlí a jedna o druhou. Chladný letní vzduch jim ovíval tváře, občas projel vlak, pak Eri přednášela – co je zač, kdy byl vyrobený a kam jede – v mezičase koukaly na hvězdy a řada byla na Auroře. Bylo to, jako kdyby se místo deseti let neviděly sotva týden.
„Podívej! Jednadevadesátka, Hlas severu!“ zvolala Eri a spustila výklad.
Aurora se místo na lokomotivu zasněně dívala na Eridani.
„Škoda, je to můj poslední vlak domů,“ řekla pak významně.
Eri se zamračila. „Vždyť… Aha.“ Usmála se. „To asi budeš muset přespat.“
Dvě znovunalezené duše se políbily.

Vtipkování nad gastropokusy pratetičky Muriel se za ty roky stalo tradicí. V jejím čele bývala dvojčata. Jejich židle teď zely prázdnotou.
Ron nakrčil nos nad vývarem s fialovými knedlíčky. „To se zase nebude dát žrát.“
Všichni ztichli. Gertruda vstala od stolu a chytila Rona za rameno. „Ven!“
Naštvaně vypochodoval z domu a vydal se mezi záhony. Tetička Trudy za ním.
„To by stačilo, mladý muži! Stát!“
Otočil se k ní čelem. „Nechtěl jsem… Všechno je špatně.“
Trudy pokývala hlavou. Žila sto let, znala všechny podoby truchlení.
Váhavě udělal krok blíž a nechal se obejmout. Vztek zase na chvíli odplavily slzy.

Je úplně nepříčetný. Vtrhne jí do hlavy, cestu si proráží hrubou silou. Bolí to. Už z ní dávno dostal, kam ukryla Skrka, ale není to dost. Nikdy nepřišel na to, jak tehdy utekla. Teď cítí, že ho to sžíralo celé roky.
Nemá kontrolu. Už dávno ne. Nemotorně bloudí okamžiky v její paměti. Ocitne se jinde, než zamýšlel. A přece tak blízko. Ne! Nedokáže ho zastavit.
„Tys zabila mého syna!“
Je to skoro čtyřicet let, co na tom záleží?
„Kdybych to věděl, odtáhl bych tě zpátky za vlasy!“

Najednou má mysl zase jen sama pro sebe. Otevře oči. Čeká na smrt.

„Takže můžu jít?“ zaznělo asi popáté.
Rabastanovi trvalo půl dne, než se Neville nechal přesvědčit, že ho nehodlá přinést Ministerstvu na stříbrném podnose a s jabkem v hubě. O detailech ale ještě jednali.
„Byl bych raději, kdyby ses nejdřív dal do kupy,“ povzdychl si Rabastan už poněkud unaveně. „Nechci, aby tě tajní chytili hned na druhém rohu a po jedné rundě mučení z tebe dostali, že jsem ti pomohl já.“
„Takže nemůžu jít?“
Možná má otřes mozku? Tohle už není normální. „Podívej, Neville – jmenuješ se Neville? – prosím tě prostě, nebuď sobec a nevrhej se mi při útěku z oken. Jasný?“

Kingsley vařil večeři, když mu zvuk letaxových plamenů prozradil návrat marnotratného manžela z prvního dne zpátky v práci. Manžel sám se zjevil vzápětí, dramaticky dosedl a popadl kus buchty.
„Náročný den?“
„To nechceš slyšet,“ zavrčel a žvýkal. „Já vím, že nejsem ve formě. Že jsem přibral deset…“
Kingsley si dovolil korektivní pohled.
„Fajn, patnáct kilo, ale doprdele! Aby se mi posmívali zelenáči…“ Litanii přerušil dalším kusem žvance. Bylo to až patologické. „Jak to děláš, že nepřibíráš?“
„To je jednoduché, zlato. Já vařím, no a ty…“ kývnul k napůl sežrané buchtě jako důkazu bez debat.
Sirius se div nezakuckal. „Ty bazilišku!“

„Miluju tě,“ šeptal jí a líbal ji po celém těle. Nikdy nezažila nic tak krásného. Ano, pomohla mu k lásce, ale v tuhle chvíli, v tuhle chvíli ji miloval doopravdy!
„Miluju tě, miluju tě, miluju tě!“ opakoval jí pořád dokola, jako by sliboval věčnost. Proč by to nemohla být pravda?
Merope ležela v náruči svého manžela, hleděla do brokátů nebes nad nimi a plakala.

O devět měsíců později hledala na šedém stropě mudlovského sirotčince úlevu od porodních bolestí. Její syn přišel na svět s posledními nádechy starého roku. Dala mu jméno. A slíbila si, že s ním zažije svoje doopravdy.

Hermiona si samozřejmě dodělala školu. A pak odešla a doma se zapsala na večerní kurzy místní střední školy. Jako osobní výzvu si nejdřív vybrala předměty, o kterých věděla nejméně. Po sedmi letech života v raně středověkém hradě se na první hodinu informatiky přímo třásla.
Na chodbě na okamžik propletla pohled s dívkou asi svého věku, což se mělo ukázat jako výjimka – většina večerních studujících byla poněkud odrostlejší.
Hodina začala prezencí.
„Barnaby, Clarissa Barnaby,“ představila se dívka z chodby.
„Protřepat, nemíchat, co?“ zakřenil se mladý lektor.
Clarissin zmatený výraz měl být pro Hermionu další indicií. Na té holce bylo něco jinak.

„Další.“
Když si přečetl jméno na dnešním posledním spisu, ztuhnul. Nevěděl, že někteří atentátníci jsou ještě naživu. Třeba i jeho strýcové…
„Weasley!“ vřískla Moodyová. „Další!“
Když se hned neměl k akci, sáhla po vlastní hůlce. „Accio spis! Proberte se!“
Sama se při pohledu na poslední budoucí matku počátku svého programu ošklivě usmála. „Marlene… Bývaly jsme spolužačky, věděl jste to?“
Zakroutil hlavou.
„Prvotřídní krev a ona se dá k té lůze… Tady se o ni dobře postaráme. Dohlédnu na to osobně.“
Zamrazilo ho. Ale až po letech měl v soudní síni poprvé slyšet, jak daleko dovedla Moodyová svůj nejdražší osobní projekt.

Usedl k večeři. Manželka výjimečně vůbec nemluvila. Mělo ho napadnout… Než si stihl uvědomit… Ústa a nos měl plné těžkého parfému, ale jeho tělo nebylo schopné se ani začít dusit. Cítil její doteky jako přes tři vrstvy vlny, ale věděl, že… Oči měl otevřené a před nimi zelenou tapetu její ložnice, komodu a na ní vázu s čerstvými květy. Do toho pokoje už nikdy nevkročí. Ani do toho domu.

Georgina Moodyová byla vdaná žena. Její muž – ta potupa! – odmítal plnit manželské povinnosti. Sváděla ho, povzbuzovala, přemlouvala. Až na konec vzala celou věc do vlastních rukou. Alastor Moody bude mít syna.

Byly dvě ráno, Alastor Moody byl osm hodin ženatý – šest z nich strávil vyšetřováním neúspěšného atentátu na svého šéfa.
Pochytali všechny, o kterých věděli. Všechno bystrozoři nasáklí starými pořádky a jejich odchovanci. Dalo se to očekávat. O to víc Moodyho hlodalo, že mu unikly jakékoli náznaky, že se na Raddlea chystají.
Poslední osoba na místě byl Barty Skrk mladší. Vběhl dovnitř a zpacifikoval Meadowsovou i jednoho Prewetta. Byl to hrdina. Bohužel.
„Cos tam dělal?“
Skrk se ušklíbl. „Ministr si mě pozval. Asi na čaj.“
Moody bohužel uměl číst mezi řádky.
„Zavolejte sem někoho z paměťového.“ Nebudeš zpívat, skrčku, dneska ne.

Seděli na gauči v obývacím pokoji Harryho rodičů, v krbu praskal oheň a venku se tiše snášely sněhové vločky. Hannah pletla a soustředěním střídala grimasu za grimasou, jako by svým výrazem dovedla přízi přesvědčit ke snazší spolupráci. Připadala mu hrozně krásná. Nadechl se – třeba to napodruhé...
„Chceš mě požádat o ruku, co?“
Byl rád, že se na něj v tu chvíli nedívá, sbírání čelistí z podlahy není totiž příliš romantické.
„Chtěl jsem, ale jestli je ti to nepříjemný...“
Složila pletení a usmála se. „Vždycky jsem se chtěla vdávat o Vánocích. Co tomu říkáš?“
„Takže ještě rok a...“
„Pak spustíme kotvy.“

Hlava mu třeštila jako blázen. A jak přicházel k sobě, objevoval nové zdroje bolesti po celém těle. Co tohle bylo za flám… Jeho vědomí plazící se z bezvědomí se zamračilo. V životě nebyl na skutečné pařbě. A slovo flám používala leda… babička!
Neville se pokusil vystřelit z lehu do sedu, ale zmohl se jen na mírné zvednutí horní části trupu. Naražená žebra ho dál nepustila.
„Neškubej sebou! Nechci ti způsobit žádný následky.“
Neville otočil hlavu. Ten člověk držel hůlku. Opravdu hodně blízko.
„Kdo… Kde?“
„Nevyděs se.“ To se lehko… „Rabastan Lestrange.“ Raddleův zeť! Do prdele… „A jsi v mém sklepě.“

Cestu k roli mluvčí/ho jako hlásné trouby režimu vydláždila Berenice Sinistrová (*1920), která jako první ministerská mluvčí aktivně budovala svůj statut veřejně známé osobnosti. Proslula svými vystoupeními v rozhlase a rozhovory v Týdeníku čarodějek a Denním věštci, kde si na vrcholu své slávy vysloužila pravidelný sloupek „Zeptejte se Ministerstva“. Její náhlý odchod, který se zdál přímo souviset s nástupem Rojvola Raddlea do čela kouzelnické Británie, vzbudil značný ohlas – stálice moderní doby ze dne na den zmizela z tisku i rádia a ve spěchu opustila i samotnou Británii. Její otisk na pozici mluvčí/ho byl ovšem znatelný v přístupu obou jejích nástupců.

Vánoční večírek Ministerstva kouzel byl stejně nezajímavý jako každý rok. Skutečná zábava se odehrávala neoficiálně, v kancelářích a temných koutech. Neukázat se ale byla sebevražda.
Pár znuděných tajných postávalo kolem nízkoprocentního punče, řeč stála.
„Viděli jste Moodyovou? Ta má teda buben.“
„To se divím.“
„Proč? Už mají dlouho po svatbě. Vždyť ta ženská nemele o ničem jiným než o čistokrevným vrhu.“
„To jo, ale Moody nešuká.“
„Jako vůbec?“
„Jako vůbec. Ženský, chlapy, děcka, nic.“
„Tak to asi nebude jeho, co?“
Slepice dokvokaly, večírek vyšuměl. Alastor Moody, velmi pozorný šéf slepičárny, si je všechny poznamenal. I odbor záhad má povolené ztráty.

V naší složce Čtenářům objevíte všechna souborná vydání včetně letošního. Najdete v něm sice jen malý bonus, ale zato vizuální :). Jsme moc zvědaví, co nám na něj řeknete.

Souborná vydání obecně neobsahují varování, zato obsahují veškerý obsah od vražd různých věkových kategorií po mučení a všeobecnou depresi (s méně temnými, ale překvapivě častými odbočkami do pozitivna).

Kromě toho je v nabídce stará dobrá prezentace jako interaktivní úvod do fandomu.

A pozor! Zcela nová prezentace zrozená z čisté prokrastinace: kdo je kdo v kontextu (pro milovníky rodokmenů). Nutné spustit jako prezentaci (užijte si animace ve stejné intenzitě, s jakou byly tvořeny).

Sešli se po pár týdnech, vyklidit krám, rozloučit se s hroznou etapou, kterou ale skrytě milovali, protože byli spolu a byli u toho.
Úklid se odvíjel od množství vypitého alkoholu – tedy čím více chlastu, tím míň šůrování. James, který na likvidaci Výboru dorazil už v náladě a zvláštně zamyšlený, nakonec sebral odvahu a přiznal, že se zamiloval. Na to konto dali další rundu. Když dodal do koho, společnost ztichla.
Sirius byl na tohle příliš střízlivý (Kingsley ho strategicky vzdaloval alkoholu).
„Vypadni, nebo ti jednu vrazím,“ rozdrtil větu mezi zuby.
Výbor byl rozpuštěn, přišly lepší časy. Ale kamarádství bylo v tahu.

Jestli se Rojvol Raddle kdy přiblížil lásce, byla to láska k absolutní moci. V každém aspektu jeho života. Nikdy se neštítil znásilnění, v prvním manželství si ho užil dost; destrukce neodmítajícího, který touží po bolesti, který o ni prosí, byla ale nakonec tím, co potřeboval.

Bellatrix měla být dokonalá. Chápala každé jeho přání, doplňovala ho. Nakonec mu nezbylo, než ji zničit a nahradit, nejdřív čistě společensky. Barty Skrk mu zachránil život. Zcela nezištně, bez váhání. Svěřil mu roli své ženy, on přijal, velice rád.

Viteál Raddleovi rozerval duši i mysl, byla to ale jeho poslední láska, která udusila zbytek člověka.

Teď na všechno sešli Quietus
Na svoje svědomí kašlat zkus
Zhasni ta světla na pódiu
Než z toho co vidím se pobliju

Típni to cígo o kytaru
Po hlavě vrhni se do zmaru
Ponoř se do davu sucharů
Víc už se nesejdem na baru

Tak típni to cígo brácho
A sebe zhasni taky

Tenhleten svět stojí za hovno
Prase prasatům nerovno
Jedině kývat je záhodno
Naději zlomili vaz o dno

Ty nejlepší songy jsme složili
Nejvíc hustě se zbořili
Co na tom že chcípnem za chvíli
Dál odpůrci režimu zavilí...

Tak típni to cígo brácho
A sebe
Možná
Nech svítit

Vypotácela se z cely. Měla mžitky před očima, v uších prosby, nářek, křik, dopadání ran a nakonec ticho. Šla jako slepá podél stěn, hlavně rychle, pryč z toho místa.
Zázrakem se dostala ke své kanceláři. Čekal na ni James Potter. Když ji uviděl, vyběhl k ní.
„Paní Malfoyová, jste v pořádku?“
Nechápala, co tím myslí. Po tom, co viděla, nedávalo smysl nic.
„Narcisso!“ V jeho tváři se zrcadlila ta její. Když se dotkl jejího ramene, povolila pod ní kolena. Chytil ji do náruče a ona se do něj zavěsila, proti vlastnímu rozumu jako by její tělo křičelo: Prosím, nepouštěj mě!

Vybrali ho jako zahradníka do Pramene. Děkoval bohům. Pracovní tábor by nepřežil. Měl štěstí – zelená oáza uprostřed domů utrpení byla pro paní šéfovou extrémně důležitá. Nechovala se k němu špatně, vzhledem k okolnostem. Věděl víc, než by měl. Lítost nad vězeňkyněmi se přetavila v moment odvahy. Napověděl, prozradil slabé místo. Chytili ji a pochopili, kdo jí pomáhal. Moodyová byla rudá vzteky. Bál se, že je konec.
„S květinami si povídat nepotřebuješ. Ty podřadná nicko! Silencio!“
Nikdy své kouzlo neodvolala. Němý uvnitř řval proti stěnám vlastního těla. Mohl se z ticha zbláznit, když v průvodu nových budoucích matek poznal svoji Lenku.

„Je mi ctí mezi námi přivítat novou kolegyni,“ usmál se Brumbál na tmavovlásku na opačném konci dlouhého stolu ve sborovně. Aurora zpozorněla.
„Andromeda Tonksová, Přeměňování,“ řekla neobvykle melodicky. „Jsem velmi ráda, že jsem tady.“
Následoval zdvořilý náznak potlesku, pak další agenda. Ještě dvě hodiny další agendy.
Když nastal čas stvrdit účast podpisem prezenční listiny, stála Aurora (náhodou!) hned za novou posilou.
„Anarchie?“ zeptala se.
Andromeda zamrkala. „Prosím?“
„Váš podpis.“ Ticho po pěšině. „A v kroužku jako známka punku.“ Propadala se do temnoty vlastní trapnosti. „Je to mudlovská věc, to je jedno…“
„Nebudeme si tykat?“ smilovala se ale ona. „Jsem Andromeda.“

Likvidace položivé výzdoby kanceláře paní bývalé náměstkyně byla svěřena odboru Zneužívání mudlovských artefaktů. Od počátku zcela magické nádobí sice nepatřilo do jeho běžného repertoáru, měl ovšem ve vlastnictví strunu na očarovaný porcelán. Nebylo co řešit.
Byli na to tři. Dva řezali, třetí byl připraven chránit kolegy před zohavením. Koťata si pošmákla na lidském mase a chtěla ho víc.
„Bacha!“
Místo organizovaného ústupu právě likvidované talířky dopadly na podlahu. Koťata zasyčela.
„Confringo!“
Místnost se otřásla. Ze stropu se sypala omítka.
„Nauč se mířit, ty vole! Jestli na konci směny budu mít míň prstů než Umbridgeová, tak tě s nima normálně vykostím!“

Nová generace bystrozorů v zácviku trénovala už skoro dva roky, když se do jejich řad vrátil Sirius Black. Slyšeli o něm všichni a na ranní poradě, kde ho šéf představoval, dokonce nikdo nespal. Mezi mladou krví se rozvířily pochyby.
„Vypadá jako odrbaný čokl,“ neodpustil si po poradě Macmillan.
„Spíš jako vycpanina,“ oponovala Turpinová.
„Naducaná!“ přisadil si Corner.
Hurónský smích přerušil vražedně tichý vstup staronového kolegy do místnosti. Zasloužilý bystrozor je sjel pohledem, který dával tušit příchod lehoučce zbroušeného ega.
„Vsadím čtyři směny na to, že mě nikdo nedá v páce.“
Odpoledne už ho mládežníci uctívali jako svého opelichaného, plnoštíhlého boha.

Aurora skoro nevěřila tomu, co vidí. Panáci, které používali pro nácvik soubojů, podlehli během jediné lekce totální zkáze. Nějaké to útočné zaklínadlo ze sebe dostal i kdekterý třeťák a nezřídka mělo alespoň částečné výsledky.
„Vy jste trénovali?“ zeptala se po chvilce ticha, kdy všichni členové záškoláckého odboje hleděli na učitele a čekali na verdikt.
„Nemuseli jsme,“ řekla Weasleyová, která před chvílí panákovi bez potíží a se strašidelnou elegancí amputovala hlavu. „Ve studiu mudlů tohle děláme pořád.“
Kdo by to byl řekl? Averyho největším omylem bylo, že byl dobrý ve své práci. Metody Raddleovy doby nesly ovoce na obou stranách barikády.

„Weasley!“ Moodyová vpadla do Percyho kanceláře jako velká voda. „Musíme všechno spálit! Ministr…“ Zajíkla se. „Rojvol… Zabili ho! Obsazují Ministerstvo!“
Takovou radost cítil naposled, než umřela máma. Věděl, že ho zrazuje vlastní tvář, ale jeho (teď už určitě bývalá!) šéfová mu naštěstí věnovala jen málo pozornosti.
„Musíme…“ S vervou se vrhla k nejbližší kartotéce. „Zničit všechny záznamy. Čím míň důkazů, tím líp!“
Srovnal obličej a vstal od stolu. „Postarám se o to.“
Slzy dojetí v jejích očích ho málem přivedly k násilí. „Věděla jsem, že jsem si dobře vybrala. Děkuju, Percivale.“
Jakmile za ní zapadly dveře, vrhnul se na archivaci.

Dolores: Byla jsem na návštěvě v Prameni. Porozhlédnout se, ne za účelem sexu.
Tabule: SMÍCH
Publikum se směje.
Dolores: Provedli mě areálem, vše je útulné a čisté, sama bych si tam klidně na měsíc dva šla odpočinout, ale mám své povinnosti.
Tabule: POTLESK
Publikum tleská.
Dolores: Budoucnost kouzelnického světa tam má vše, co potřebuje. Všechna ta roztomilá čistokrevná děťátka nám prospívají a máchají buclatými ručičkami, jako by už měla v rukou hůlku.
Tabule: AWWW
Publikum dojatě vzdechne.
Dolores: Takže, milé kolegyně, která z vás se přidá k našim rozkošným těhulkám a těch měsíců v Prameni si dá víc než jeden?