Moje články

Ten polibek byl tak lehký, že málem uletěl. 

Bažina vybuchla nadšením, sršeň se mlátil do břicha jako do bubnu, vosy skandovaly a včelí bzučení připomínalo zvuk vuvuzel. Rákosím se rozeběhla mexická vlna. Na jejím konci, na romantickém balvanu, proti sobě dřepěli dva žabáci.

„Změnil jsi se. Jsi zase žába. Proč?”

„Být obojživelníkem má své výhody,” kváknul Alberto. „Jedna princezna je málo, i když té mojí bylo až dost! Vracím se k žaboženství!”

Přihlížející rosničky, ropuchy i jiné  skokanky zajásaly jako grupa roztleskávaček.

Zakletý skokan souhlasně kývl. Vůbec se nezměnil. Zůstal líbacím žabákem a trpělivě čeká. Kdo ví, koho bažina vymlaskne.

Alberto, s nohama široce rozžabenýma, úplně neromanticky seděl na romantickém balvanu. Zíral do rákosí, ve kterém zmizela Kulevra.

„Lituješ?” zaskřehotal skokan.

„Vůbec. Já jí ten sud přeju!”

„A dál?”

Princ pokrčil rameny: „Bodla by dobrá rada!”

Všechen bodavý hmyz okamžitě zpozorněl. Včely se zarazily v letu a významně zabzučely. Vosy pomlaskávaly.

„Pusu!” zaduněl obrovský sršeň.

„Pusu! Pusu!” bažina ožila a začala skandovat. 

Alberto se rozzářil: „Ženiální! Když nevíš co, vraž tam polibek!” Přivřel oči a svůdně zamrkal.

Skokan protočil jazyk: „Jako vážně?! Co následky?!

Princ zamával do davu a rozjařeně našpulil rty: „Žábovina! V tomhle fandomu to nakonec vždycky dopadne!”

„Dalššší polibek? Jak fransssouzssské!” Kulevra se zasnila a přejela zakletého skokana pohledem. 

Vypadal přejetě. 

„Netoužíššš po pussse?”

Vzal stehna na ramena a ukryl se za rákos. 

Kulevra se urazila. „Ssso sss druhým nanisssovatým prinsssem!” zasyčela jako papiňák před výbuchem. „Kdybych já hloupá nebyla dřepěla v téhle provinční díře, byla bych někde úplně jinde!”

Alberto vycítil šanci: „Kde?”

„Le sssud, milášššku. Camargue! Teplo. Plameňásssi. Růžová romantika! Ssslaná voda a křehoušššké žabišššky!” 

„Žabožroutko!”

Kulevra se rozplakala: „I ušššovky mají sssvé sssny. Sssopak to nechápeššš? Chsssi domů!”

Chvíli zíral a pak se naklonil blíž. „Řeknu ti, ve které bažině mám schovaný kočár,” zašeptal.

Kulevra se brodila vodou a nacucané šaty za ní kreslily vlnovku.

„Na ssso čekáššš, žabášššku?” otočila se na prince. 

„Už skáču, měsíčku!”

„Tak ať to sssyčí! Op, op!”

Alberto přidřepnul a nervózně zakvákal. „Oops!” chytil se za pusu: „Veuillez m’ excuser, Vaše Užovkosti, pobyt v bažině leze na hlasivky.

Znuděně zívla. 

Při pohledu na široce otevřené růžové rty se roztřásl. 

„Kvák!” zakletý skokan vyskočil na balvan, soucitně se na prince zadíval a spolkl tučnou masařku.

Alberto se oblíznul. „Už nikdy!” rozklepala se mu brada. Ukázal na skokana: „Regarde, chérie! Ta čerstvá zeleň! Jazyk! Tvarovaná stehna! Nechtěla bys raději políbit jeho?”

„A on?”

„Kdo?”

„Ten, který věřil v PPL. Princ žabák. Alberto Cuisse – Grenouille!”

Bažina oněměla jako jeden hmyz. 

„Kdo můžeš, tak zmiz!”

Rákosí se rozhrnulo a očití svědci zpanikařili.

„Ty otázky nám pijou krev!” vypískli komáři, rozkmitali křidélka a vyfičeli. 

„Téma je příliš syrové!” nechalo se slyšet hejno masařek a zavelelo k ústupu.

Poplašené vážky se nenamáhaly přijít s výmluvou a zahájily instantní kurz hlubinného potápění.

Zelený redaktor Deníku Sliz smutně zakvákal a otřel si zpocené čelo: „Skandální přístup k obojživelnému bulváru! Styďte se! Absolutní absence výmyslů, drbů a jiných pomluv." Zakoulel očima a vymrštil ohebný jazyk.

„Máte právo nevypovídat!”

„Ssso?” zaúpěla užovka. Otazníky se roztočily jako ruleta. 

„Bingo!” zašeptal skokan. 

Přihlížející ztichli. Masařky dobzučely, komáři si v šoku ohryzali vlastní sosáky. Vážky se přestaly ovívat a jedna po druhé se zřítily do bažiny. Alberto zcepeněl.

Kulevra se svíjela ve snaze dohlédnout na špičku vlastního jazyka. Měl špatnou barvu, texturu i tvar. 

„Moje nádherné rosssdvojení!” 

K rozdvojení došlo na zcela nečekaných místech. Hlava vyrostla, oči se protáhly a zazářily jako drahokamy. Kulevra protočila panenky. 

„Merde!”

Vypadala jako panenka! Růžová a nádherně hladká. Kůže ztratila šupiny, nešustila a rozhodně se nedala svléknout.

Užovka naposledy zasyčela a  princezna se zvlnila v bocích.

Vzduch zhoustl jako žužu, mdle se převaloval. Chutnal nechutně sladce. Bažinou vířila Kulevra, bahno i chomáče vodních řas. Albertovi se zatočila hlava. Zoufale zakvákal.

„Jdi do toho!” postrčil ho skokan. 

„Šplouchá ti na maják? Chceš abych políbil cizí žabožroutku? Veřejně?!”

Přilehlé rákosí praskalo v stéblech. Masařky skandovaly, komáři hlasitě pískali, vážky rudly a ovívaly se v příjemně skandální předtuše věcí příštích.

Kulevra našpulila dásně.

„Un bisssou, mon amour? Viensss!” 

Alberto vyšiloval. Publikum šílelo.

„Buď neortodoxní!”

„Skokana jsi políbil, tak proč ne degustátorku vlastního druhu!”

Alberto zavřel oči: „Mlask!”

Dav zabzučel. 

Hadí oči zrudly  jako korály. Vykvetly v nich obrovské otazníky.

Voda zurčela a na hladinu v těsném objetí vyplouvaly dvojice roztoužených bublin. V bažině to vřelo. S láskou sbalené balíčky zmizely ve smyslných křivkách hadího těla. Smyčky se utahovaly. Kulevra, stižená náhlým záchvatem lásky a prožabí náklonnosti, se svíjela, až Albertovi přecházel zrak. Protočil bulvy k nebi a sepjal pracičky. 

„Vše ztraceno! Bez návnady to můžeme rovnou zabalit!”

„Znovu?!”

„Přemýšlej, Skokane!”

„Já?! Za všechno může Líba!”

„Líba?!”

„Vždyť víš! Líba co všechny líbá.” 

Alberto zezelenal: „Myslíš, že mě doopravdy nechá políbit užovku?” 

„Stoprocentně!” Skokan vyplašeně kývnul: „Ta ženská je schopná všeho!”

Kulevra francouzsky mlaskla.

Na přírodní vířivku padl růžový opar.

„Balíčky? Ssskvělá návnada. Jsssem sssi jissstá, PPL už přešlapuje sssa rákosssem!” Kulevra se rozvalila a komentovala žabí manévry.

„Skokane,” zaskřehotal Alberto. „Nenech se rozhodit! Show must go on! Projekt zelená romantika pokračuje!”

V balicích lopuchách se vršily zetlelé listy, voňavé bahno a tlusté okřídlené mrtvolky.

„Ssso to tam dáváte?”

„Nebuď zvědavá!”

Užovka napjala krční svaly.

„C’est une surprise, krásko!”

„Krásssko!” Kulevra zjihla. „Ssse vysssvlíknu sss kůže! Tenhle Alberto není k sssahosssení!” Našpulila bezzubé dásně a poslala vzdušný polibek: „K sssežrání! Obejmout a ochutnat!” Smyslně se zavlnila, hodila po žabákovi očkem a zamilovaně zamrkala: „Ukaž mi, ssso to máš v balíčsssích!”

„Poskočíme?”

„Sedíš si na vedení? Na romantickém balvanu cítím ty správné líbací vibrace!”

„Balvane! Nikdy víc! Posuneme se v ději!”

„Romantika nestačí? Odkdy?”

„Dal jsem ti pusu! Vášnivým úsilím jsem si zauzloval jazyk!  Neproměnil ses!”

„Překvapený? Nekvákej! Líbáš mizerně! Dokonce i ty jsi z toho zezelenal!“

„Labužníku! Chutnáš po masařkách!”

„Kva?!”

„Quoi?” Kulevra otráveně zasssyčela. „Sssrychlete, milovníci! Sssvítá. Takhle ssse k hvěsssdičce nedossstaneme. Kvalitní červený ssscénář, akce, konec zelené episssodky!”

Skokani sklapli.

„Chsssete ssse přece proměnit v…” užovka zaváhala. „…sssexy přitažlivé sssokoliv?”

Zelené hlavičky zakývaly.

Kulevra se spokojeně usmála: „Nassstrašte návnadu! Přilákejte PPL!”

„Kva?! Kva?!”

„Past na Prokazatelně Pravou Lásku!”

Alberto se oklepal. Setřásl vodu i zbytky milostnch peripetií a zdvihl bradu: „Skokan neskokan, skákat nebudu!”

„Tak ssse mi líbíš, ssslizáčku!” Kulevra rozevřela hubu do obrovského úsměvu.

„Moc se tu neroztahuj. Ať ti ta žůžově bezzubá čelist nevyskočí z pantů!” ulevil si zakletý skokan. „Proč ta změna?”

„Ssskokánci, sssledovat vaše žabantýry je lepší než je ssspokojeně ssstrávit.”

„Voyerko!”

„Jsme snad jihoamerická telenovela?” 

„Mnohem lepší, drahé Esssmeraldy. Čtyřiadvacátý drabble a ssstále nevíte, koho ossslintat.” 

Kulevra se rozvalila na hladině jako na gauči, koukla na oblohu spokojeně mlaskla: Dnessska to bude sss hvěsssdičkou. Hissstoire d’amour jako ssstehno. A mám to besss práce!” 

„Jsem úplně dutý,” král Cuisse – Grenouille si zaklepal na olysalou lebku, až v koruně zadunělo. „Hlava děravá! Co já jsem toho kluka vlastně naučil?”

Rozesmutněl se.

„Snít! Hrát si na hrdinu! Dělat čest svému jménu,” nervózně popotáhl žabozelené kamaše. „A pár absolument bezvýznamných francouzských vět!”

Nervózně ohryzal jablko a pak s ním mrštil o parkety. Odkutálelo se pod barevný portrét v nadživotní velikosti. Král napočítal do deseti a teprve potom se odvážil pohlédnout nebožce ženě do očí: „Quel malheur, mon amour!”

Černé šaty zdobené půlměsíci se zaleskly. Mlčela.

„Slyšíš mě, Žofko? Jakou zakletou ženskou si s touhle výbavou může najít?!”

Srpek měsíce fascinovaně sledoval svoje odrazy. Ten zářivější sebou mrsknul.

„Slizsská lássska!” Kulevra se ovinula kolem balvanu a ocáskem mrštně setřela žabí slzy. „Jak sssladce dojemné,“ zasyčela.  „A teď, vasss – y! Začni ssss rozsssvičkou! Čekám!”

Rozevřela  hubu.

Na kameni nastalo obojživelné dopuštění.

„Alberto, Skokane!“ zaúpěl zakletý žabák. „Vykvákni se na jméno. Biologická taxonomie nic neznamená! Neskákej!“

Alberto se zhoupl v zelených stehnech. Začal se rozkmitávat „Reprezentuj! Plň své sliby, i kdyby to byly chyby! Jeden za všechny, všichni za…”

„Vssspamatuj se!” Kulevra sklapla. „Sssebevraždy jsssou pod mou francoussskou důssstojnossst!”

Alberto vypadl z rytmu: „Madame?”

„Kurnique - blé! Vypadáš jako zssmoklá ssslepice!”

A potom se ponožka vyděsí. Tohle je hygienický šok!

Vysoké domy prolezlé opicemi a plesnivou omítkou se mačkají jeden na druhém. Úzké uličky páchnou zkaženým jídlem a močí. Smrad. Vedro. Pozůstalí. Těla v bílých řízách zasypaná hromadami zářících afrikánů. Další plná nosítka mizí za rohem, kde Svaté město rozděluje Svatá řeka.

„Vyprat?" ponožka stáhne nitě. „V tomhle?”

Voda je kalná, bahnitá. Běží vpřed a omývá gháty. Nese odpadky, popel, nafouklé mrtvoly. Na březích to žije. Barevné postavičky se koupají, myjí, skáčou šipky a čistí si zuby. Ženy perou, hned vedle stáda rochnících se krav. 

Fusekle zasténá a urychleně mizí.

„Nikdy!” 

Hladina byla temná, komáři bzučeli jako šílení.  Bažinou protékal každovečerní klid. 

„Už se odvinula?“

Z rákosí se vynořily dvě zelené hlavy.

„Vysyčely, nádhery! Naštěstí obě!“

Skokani se vydrápali na romantický balvan. Nastalo trapné ticho.

„Políbil jsem tě!“ odvážil se Alberto.

„Jop.“

„Je ze mě žába!“ 

„Vzžab se! Zelená ti jde ke stehnům!“

Princ přejel smutnýma očima nekonečně dlouhé zadní nohy. Přemíra zelené kůže ho iritovala. 

„Ale proč?!“

„Cos čekal po jedné odfláknuté puse?”

„Kouzlo!“

„Bez lásky? To by byl zázrak!“

„Cos to kvákal?!"

„Nemiluju tě!“

Alberto protáhl jazyk: „Půjdu a skočím pod hladovou užovku.“

Na hladinu vyšel půlměsíc. Už podruhé.

Žbluňk. 

Voda vystříkla a bažinou se rozeběhly obrovské kruhy.

„Sssakra!” Líba se postavila, setřásla nánosy bahna a rozhlédla se. „Omlouvám sse,” pronesla k hejnu bzučících komárů. „Blbnu. Jen obyčejné sakra!”

Hladina ji objala kolem pasu. Na ruce se nalepil žabinec. Bažina s gustem zamlaskala, když se zdrcená autorka začala brodit k rákosí. 

„Vylezte, kluci! Ta užovka se do drabblu dostala nedopatřením! Mon dieu! Úplně stejně jako francouzština!”

Komáři začali dorážet.

„Sacrebleu! Ta vaše zatracená modrá krev! Zakletí princové! Pyšní líbací žabáci a jiní skokani! Odpustíte mi? Vypiju další kafe a zachráním vás!”

V rákosí zašustilo.

„Jakože se za Líbá vydávám.”

„Co říkala?“

„Baští skokany jako jednohubky!“

„Jednou hubou?“

Alberto kývnul.

„Kéž jí čelist vyskočí z pantů! Horní i dolní! Nechutně velkohubá žabožroutka!“

Kulevra skončila s přeměřováním a začala se hladově svíjet kolem žabáků: „Ssspolknu vásss, ssspocívám, šťassstně ssstrávím!“ 

Smyčky se utahovaly.

„Co uděláme?“

„Budeme jednat chladnokrevně!“ 

Alberto zamrznul.

„Troubo!“ Skokan se k němu naklonil a tichounce mu zakvákal do sluchových kůstek: „Sleduj tělo. Vlnu za vlnou. Čti její pohyby. Až polkne a přimhouří oči, použij svoje Cuisses - Grenouilles!“

„Co sssi to šeptáte, sssákussky?“ kličky se zrychlily. Užovce začaly odkapávat sliny. Napjala břišáky, zavlnila se jako exotická tanečnice a polkla.

„Skoč!“

Vystrčila hlavu z vody, zakmitala mlsným jazýčkem a položila si tradiční Hamletovskou otázku: „Sssvládnu či nesssvládnu?“

Náraz. Zakletí princové v panice vrazili jeden do druhého. Romantický balvan se pod nimi neromanticky roztřásl.

„Co?!“ Skokani ztuhli v objetí.

 „Ssspolknout vás oba narásss.“

„Bojím, brzy z nás budou oběti!“

„Nekvákejte! Žádné bědy, přeměním vásss na obědy… Kandiduješ na sssákusek, královssská žabičko.“

Alberto se nafoukl: „Komu říkáš žabičko, plaze!“

„Zelený sssaláte!“

„Moji mužnost, zpochybňovat nebudeš!“

Possstůj chviličku, ať sssi tě přeměřím!“

Užovka roztáhla čelisti a žlutý půlměsíc za krkem spokojeně zazářil: „Ne nadarmo mi v rodné ssslati Kulevra Manž-Sssotér přesssdívají. Sssvládnu.  Sssans doutes!“

Zakletý skokan vyčkával. Seděl na balvanu, netrpělivě podupával nožkou a vyzývavě prozpěvoval: „Holka nebo kluk, je to vlastně fuk, dýchej zhluboka ať ztratíš trému.” 

Bahno stoupalo. Princ prskal. V rychlém sledu ztratil naději, trému i zábrany.

„Když žehlit, tak se vším všudy!” 

Zavřel oči a bleskově mlasknul.

Zablesklo se. Rákosí sladce zašustilo, k nebi vyletěl gejzír kapek a nad líbajícím se souskokaním se vyklenula duha.

Princ vypoulil oči a lepkavým jazykem ohmatal tvář: „Se požabím. Je ze mě skokan!”

Voda se zvlnila černým stříbrem a romanticky zasyčela: „Epesní páreček! V královském paláci vyšlechtění, samá modrá krev!” 

Na hladině zazářil půlměsíc. 

Patka se připlácla na čelo. Princ splihnul. Močál, neúspěch i nacucané kamaše ho táhly dolů. Zpanikařil. Růžové tváře se zbarvily do ropuchova. 

„Tohle je dno!”

Za staženými hýžďovými svaly mu zakvákalo. Bahno se zastavilo nad kotníky. Vydechnul a vytasil mapu. Porovnával tvar močálu, pečlivě přepočítával vrstevnice. 

„Tady! Přesně na tomhle romantickém balvanu měla sedět!” 

„Však taky jo, chytráku!” Zhrzený skokan se vydrápal na šutr. Zakvákal podruhé.

V močálu zabublalo. Vyvalily se vlny zdola a bahno naráz povolilo. Princ se propadl po bradu. 

Skokan se sklonil a udeřil ho jazykem mezi oči: „Jediná kouzelná žába široko daleko jsem já. Začni žehlit!“

Vynořil jsem se, razantně pohodil patkou a upřel šlechtický zrak do sluneční záře. Seděla na kameni, od hlavy po něžný hřbet zaflákaná bahnem. Ropucha Nádherná. Zatmělo se mi před očima. Poprvé v životě jsem se zakoktal.

„Pojď di, ó spanilá. Ať tě konečně seřvu!”

Hupsla do jezírka a vystrčila na mě zadek.

Rychle jsem zaostřil. Modré krve by se ve mně nedořezal! Byl to žabák!

Takové faux pas! Rychle jsem couvl a rozhodl se uvést věci na pravou míru, jemně a v pravdě diplomaticky. V dobré víře jsem vyhrknul: „Ale fujtajbl, vždyť je to skokan!“

Líbací sny šly ke dnu.

„Dědečku?  Jak to bylo dál?“ 

Starý král dojatě popotáhl: „Obloha se roztrhla a do mokřadu pršely žáby, úhrnem 10 kusů na m². Hladina zezelenala. Zazněl výkřik. Do jediné hlubiny v dokonalé šipce zajelo dokonalé tělo. Běloskvoucí kůže, vlasy zdobené nejjemnějším žabincem. Princ křepce vyplaval, jako žabka. Oklepal bahno i vodní řasy, spatřil mě a pak…“

Král se odmlčel.

„Pokračuj!“ Obrovské akvárium se zahemžilo další generací pulců. Voda zasyčela, když se naráz připlácli k prosklené stěně, oči přisáté na dědových rtech.

„Sklonil se ke mně, zahleděl se mi do očí a řekl…“

„Ale fujtajbl vespolek, vždyť je to jen obyčejný skokan!“

Lehátko vystoupalo nad mokřady. Princ se věnoval multitaskingu - ležel, jednou rukou svíral žabí nožky, podivoval se nad podivnostmi obojživelné kartografie a usilovně porovnával tvary zakreslených louží s vodními útvary pod sebou. 

„Ta mapa nesedí!“ oslovil nejnafoukanějšího žabáka.

„Tsssss,“ oslovený se chytil za pusu a vypoulil oči. 

"Tsssss," žabí balónky se začaly mrskat. Divoce gestikulovaly, předními prackami ukazovaly na zavřené papuly a podezřele rudly. 

Líbací skokan se zarazil uprostřed stravování a s otevřenou pusou se zahleděl do nebe. Zapomněl dýchat. Ožvýkaný oběd ze sebe setřásl sliny a útlou nožkou ho kopl do jazyka: „Až naprší žabzzáci!“ 

Kolem skokana nastalo boží dopuštění.

Líbací skokan mlaskl jazykem do bahna mezi masařky. Rozletěly se do stran. Vodní kapičky se ostře zaleskly proti obloze a odrazily mu do očí štědrou dávku poledních paprsků. Blanitá muší křidélka zastínila výhled. Všechno se rozmazalo. Močál se topil v průsvitné mlze. Skokanovi zabzzzučelo.

„Až bzzzudou z nebe padat tlusté bzzzelené kapky!“

„Kvák?“ 

„Až naprší ti nejstatnější žabzzzácii!“

„Cože?“ zblblý skokan omámeně zíral do slunce. Zrychleně dýchal. Vyplazený jazyk se mu plemcal v bahně.

„Pak zzz nebe sestoupí ten, kterého čekáš. Zzzsedíš si na vedení?!“

Skokan poskočil. Přišlápnutý jazyk ho vrátil do reality. Mlaskl podruhé a oblízl se. Bzučení zmizelo. 

Princ vyráběl vzducholoď. Spletl lehátko z rákosu, vystlal ho nejměkčími řasami a dekorativně se rozložil. Zamrkal na přihlížející žáby a zkusmo rozhýbal rty: „Nafukujeme! Udělejte řadu a netlačte se!“

Zkušeně použil techniku umělého dýchání a nafoukl první obojživelný balón. 

„Příliš malý!“ zafuněl. „Takhle se nevznesu. Chce to opravdové chlapáky!“ Klepl se do čela: „Nejtlustší žabáci ke mně. Dlužíte mi to! Utopili jste kočár!“

Tyhle balónky byly o poznání větší. Princ je chytil za zadní nožky a srovnal do kytice. 

„Nastavte bříška slunci a letíme!“

Vzducholoď začala stoupat. Zelené balónky se rozkvákaly nadšením.

„Prrr, žaboši. Klesáme! Nafoukněte panděra a držte papuly!“

„Nechápu, co mu tak dlouho trvá! Vyrábí vzducholoď?!“ zakletý skokan se vyšvihl do leknínu a rozhlédl se.

Po hladině se rozeběhly drobné vlnky. Voda zčernala. 

„Co vy tady?“ podivil se žabák.

Zástup pulců způsobně zavrtěl ocásky: „Nesem ti noviny. Máš předplatné?“

Skokan natáhl jazyk a o hladinu mlaskly tři tučné masařky. Ještě se hýbaly.

„Princ tu bude, co nevidět! Asi tak za měsíc.“

Skokan zezelenal: „Zatracené žabí společenstvo! Nedali jste mu mapu?“

„Bolí ho nohy. Má puchýře. Naprosto nevypracované stehenní svaly! Tak jsme mu poradili…“

Skokan zachrčel: „Staví vzducholoď! Vyřiďte mu, že má padáka! A doufám, že ho bude potřebovat!“

“To byl tedy polibek!” zašeptala můra a závistivě si zaclonila oči křídlem. “Magicky kouzelný! Celá záříš!” 

“Kvák?”

Puchýře vysušené vášnivým dopoledním sluncem začaly praskat. Odlupovaly se jako kůra nemocného stromu a jeden po druhém dopadaly k tlustým a nevzhledným ropuším tlapkám.

“Kvauvajs!” zabědovala líbací ropucha.

Nožičky se jí začaly prodlužovat. Neforemná stehna se vytvarovala a zaleskla se vyrýsovanými svaly. Nová nezvykle hladká kůže metala sluneční odrazy.

Páni!” vydechla oslněná můra. 

“Jsi nádherná. Úplně jasná zakletá princezna!”

“Myslíš to vážně?” zaskřehotal urostlý skokan. Svěsil mužně řezanou žabí papulu k vodnímu zrcadlu. “A jak mě princ asi pozná? Tohle mu nikdy nedokvákne!”

Líbací ropucha se nudila. Zírala na blednoucí měsíc, drbala si puchýře a kafrala: „Jazyk jsem řádně rozhýbala, mapu poslala a princátko nikde.“

„Možná ho zdrželo líbání šosu?“ noční můra opustila rákos a přiletěla blíž.  „Proč jsi to chtěla?!“

„Nestrkej do toho křídla! Jednou jsem princezna, můžu všechno!“ nadmula se ropucha. Podívala se na svůj odraz a rozkuňkala se. „Dávno jsem se měla proměnit. Podívej, jak vypadám.“ 

„Jsi krásná uvnitř?“

Ropucha oblízla slzy: „Že váháš! Nejtlustšími masařkami jsem se krmila!“

„Pomohlo to?

„Přitažlivý žaludek na kouzelnou pusu nestačí.“

„Já bych tě třeba…“

Hrbolatou ropuší kůži líbly první sluneční paprsky. Začala proměna.

„Co se dá dělat, tady si nevrznu.” 

Princ nahodil nacvičený úsměv a smířený s osudem zamával slizkému davu. 

„Sbohem kuňky! Čas vydat se do bažiny zaslíbené, líbající ropuchou oplývající!”

Pečlivě prostudoval mapu a zamířil ke kočáru. Obojživelnice hlasitě zakvákaly. 

„Co říkáte? Zkuste být výmluvnější!”

Dvířka kočáru se s hlasitým vrznutím přibouchla. Alberto v němém úžasu sledoval desítky žabích praciček, které je přidržovaly na místě. Svaly jim jen hrály.

„To je tedy síla,” odfrknul si princ. „Vážně si myslíte, že půjdu po svých?”

Ropuší sbor pokýval hlavami, až se hladina rozhýbala. Uměle vytvořená žabovlna strhla kočár a pohřbila ho v bahně.

Ropuchy vyskákaly z vody a vesele se rozkvákaly. Takovou podívanou tu neměly od jury. 

„Jedna jak druhá!“ Alberto Cuisse - Grenouille si odplivnul. „Na sváteční tabuli s vámi,  nezakleté potvory!“

Žabkám se roztřásla stehýnka.

Alberto kopnul do močálu až se voda rozlítla do stran jako jiskry ze zapálené prskavky. Vzduchem zavonělo nasládlé bahno a v nedaleké louce se rozcinkaly zvonky. V obojživelnicích se pohnulo svědomí a chladnokrevná srdce se rozbušila. Žáby vypoulily oči a mrkly na sebe.

Nejošklivější ropucha, celý princ, poskočila kupředu. V tlamě držela veliký list stočený do ruličky. Vymrštila jazyk a před překvapeným Albertem se rozvinula zelená mapa.

Princ si znechuceně otřel oslizlé rty, svěsil hlavu a udělal si do deníčku další černý puntík. 

„Podtrženo sečteno,“ zamumlal, „to vypadá na jeden obrovský milostný debakl.“ Vyvrátil oči v sloup a počítal: „To máme dvacet osm probádaných močálů, tisíc a jedna od srdce políbených žab, identický počet líbacích neúspěchů a tři luxusní opary.“

Zadíval se do vodní hladiny. Výsledek ho rozhodně nepotěšil. Pusa mu natekla a vytvarovala se do podoby rozkošné ropuší tlamičky. Opary vystoupily a zdárně simulovaly puchýře. Vyplázl růžový vyšlechtěný jazyk.

„Bzzzz.“

Rychle polkl. 

„Jestli nenajdu tu pravou, vyvolám velký mezibažinový skandál, jakože se Alberto Cuisse – Grenouille jmenuji."

„Do bažin, do bažin, tam se ropuch nabažím!“

Kočár zastavil uprostřed noci. Princ sklapl, rozrazil dvířka a vyskočil jako skokan. 

„Miláčku, kvákni! Kdepak chytáš mušky?““

Rozevřel náruč.

„U všech slizkých obojživelníků!“ vyjekl. „Pak, že v bažině chcípl pes.“

Kolem to žilo. Do kotníků se zažíralo bahno, do uší komáři a vydatný řev stovek kuňkajících žab.

„Teď babo raď!“

Rozsvítil se při vzpomínce na babičku a její dětská rozpočítadla. 

„Plave mýdlo po bažině…“

Sklonil se k vítězce a procítěně ji políbil.

„Nic?!“

Padl na koleno, vytáhl prsten a mávl s ním žábě před očima. 

„Sličná má ropucho, dnes večer hynu láskou!“

Provázky se střídavě napínaly a drátek skřípal o sádrovou hlavu. Krásný princ se rozcválal dřevěným dětským divadýlkem, až kulisy nadskakovaly. Zkušené ruce ho hnaly vpřed. 

„A jel, a jel. Překonal sedmero nástrah a devatero vrcholů, když ho pěšina zavedla k bažině.“

Ozvalo se rachocení a pozadí se změnilo. Ukazovalo blankytnou vodní plochu olemovanou temperovým rákosem. Hladina kvetla obrovskými květy.

„Kvák!“ na scénu se spustila ropucha, usedla na leknín a cudně sklopila hlavu. „Jsem sličná panna v nesnázích,“ kuňkla. „Úplně zakletá!“

Princ nastavil rty a divadýlkem se rozlehlo procítěné mlasknutí. Děti zajásaly a začaly tleskat.

Přesně tak by to mělo být...

„Do bažiny?! Věštba?!“ zámek se otřásl v základech.

Závěs se rozhrnul. Princ ležel pod baldachýnem, civěl do nebes a melancholicky otrhával muší křidélka, jen to křupalo.

„Zakváká. Nezakváká. Vypoulí ropuší očka. Mrkne. Nemrkne. Oblízne mě vlhkým jazykem.“

„U marinovaných žabích stehýnek, přišel jsi o rozum?“ Král se chytil za korunu. 

Poslední urvané křidélko slibně zašustilo.

„Vrať se na zem!“

Princ spustil nohy z postele: „Dej připravit povoz. Vyrazím za soumraku.“

Brána se otevřela a kočár vyrazil tryskem. Král se vyklonil z okna. Odplivl si.

„Jak myslíš, zelenáči! zašeptal. „Mezi námi je konec!“ Zahrozil pěstí za nezdárným synem: „Polib si… žábu!“

Líbací Ropucha vymlaskla z bažiny. Nafoukla břicho, zaklokotala a nastavila měsíci ošklivě zkrabatělé puchýře. Zelené tělo slizce světélkovalo. Zazněl hluboký žabí nádech. Všechno ztichlo.

Ropucha poskočila, nespokojeně se zavrtěla a sklapla papulu.

“Dělej, začni!” kolem ropuchy proletěla můra. Přistála v bezpečné vzdálenosti a nedočkavě zatřepetala křídly.

Ropucha se ošila.

Jazykem pečlivě přeměřila vzdálenost od nejbližšího leknínu. Posunula se. Natáhla pařátek, narovnala hřbet a zaujala svůdnou pózu. Našpulila pysky. Mlaskla. 

“Na co čekáš?!”

Ropucha překontrolovala přesný úhel dopadu měsíčních paprsků. Svěsila hlavu.

“Neladím,” kvákla. “A na líbání nemám náladu.”

Zalezla do vody a zhrzeně zatáhla rákosí.

“Ať si princ políbí šos!”