Moje články

Půj jedné. Je čas na kolečko. Beru baterku a vyrážím volným krokem do nočního zářijového chladna.
Chatka jedna už spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka dva také spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka tři také spí. Mají zhasnuto a už přestali tlachat. To je dobře.
Chatka čtyři ještě nespí. Mají zhasnuto a probíhá tam živá diskuze o tom, která nová spolužačka je nejvíc top. To je dobře.
Vracím se ke svému bucláčku horkého čaje. Dám jim půl hodinky a pak jdu na kolečko znovu. Třeba už tou dobou budou vědět.

"A pane učiteli, proč Vám vlastně nemáme říkat pane profesore? My jsme na to zvyklí z jiných hodin a paní profesorka, teda vlastně paní učitelka Fajfková na tom trvá."
"Já si myslím, že si určitě vybavíte, kde jste titul profesor například viděl nebo zaslechl. Ten formálně uděluje prezident republiky a obvykle to bývá člověk, který je třeba vedoucí katedry na univerzitě. Takového na střední škole nepotkáte. Já se obávám, že někteří jedinci mají smutnou potřebu si tím dodávat na důležitosti."
"Aha... A paní učitelko? Teda pardon..." *culí se*
"To je v pořádku, Vítku. Já jsem asi taky nejspíš málo emancipovaná."

8:46
*ťuk ťuk ťuk*
"Dobré dopoledne, Dane, co byste potřeboval?"
"Taková otázečka, nevíte náhodou, kde teď zastihnu pana učitele Kecala?"
"Moment, kouknu do rozvrhu... Je v budově B na simulátorech."
"Jo, to se mi hodí, já ještě potřebuju do knihovny."
9:42
*ťuk ťuk ťuk*
"Copak, Dane?"
"Nevíte, kde má kabinet paní učitelka Oráčová?"
"Taky na druhé budově. Úplně nahoře, ve třetím patře, v rohu, musí se přes zadní schodiště."
"Tam jsem byl minulou přestávku!"
9:56
*udýchané ťuk ťuk ťuk*
"Pane učiteli, ona tam není."
"Dane, vy jste se mne neptal, kde je teď, ale kde má kabinet."
"No jo vlastně."

Vypráví se, že kdysi - nebo jak se říkává "za našich mladých let" - mluvili puberťáci jinak. Že prý když maminka něco chtěla, tak se slušně odpovídalo: "Nepruď matko!" Jenže pubsecentům se pak na jejich jazýčky vloudila slova nová, neotřelá, lepší, vhodnější, módnější a frikulínštější. A tak, věřte tomu, nebo ne, prý se jedna matka vyděsila, když jí syn řekl, aby nekérovala a zůstala v čilu. A co prý ta písemka z fyziky? Ta prý byla v čilu úplně nejvíc.
Nebojte, ta nová slova to se svým příchodem myslela dobře - každá nová generace se přece musí něčím odlišit od nás, opelichaných dinosaurů.

"Petře, dlužíte mi omluvenku za minulý pátek, druhou hodinu dopoledne."
"Ale ovšem, tady je."
Zírám na text, který zabírá prostor pro tři samostatné záznamy a který čítá sedm řádků ručně psaného nepřekonatelného slohu.
Prostoje při pohybu zpožděným kolejovým vozidlem na cestových návěstidlech Lc202 a Lc102 v kilometrech 1,038 a 0,316 tratě 011, dále nepříznivé adhezní podmínky pro jednotku 471.038-0 a následně přespříliš plynulý pokles brzdící křivky plus několik desítek sekund trvající mezidobí pro zprovoznění ovládání dveří, dále velice hustá individuální doprava v ulicích. Tímto se hluboce omlouvám.
"Aha, takže Vy jste v pátek zaspal."
"Ano, prosím. Jak jste to poznal?"

Srpen. Po reparátech. Po špatných reparátech. Scéna: porada. Účinkující: pedagogický sbor.
Ředitel: "Máme tady žádost o opakování prvního ročníku žáka Šubrta. Mohou se k žákovi Šubrtovi jeho vyučující vyjádřit?"
"Šubrt? Já bych mu to povolila, on je takový slušný," praví první.
"To je ten, co sedí v první lavici a vždy kouká?" ujišťuje se druhá.
"Ano a slušně zdraví."
"A nosí mi na hodinu pomůcky," dodává třetí.
"A neruší!" upozorňuje čtvrtá.
Chvíle ticha. Matikářka zvedne oko od balíku písemek, který si vzala na poradu a průběžně jej nenápadně proškrtává. "Kterej? Šubrt? Nikdy! Ten si nespočítá ani kolik má v peněžence!"

Kdy zažívají učitelé opravdový adrenalin? Přece na nočním dozoru na ubytovně!
22:04
"Kam jdeš?"
"Já jsem si zapomněla vyčistit zuby."
23:14
Dva kluci nenápadně cupitají podél zdi.
"My máme žízeň a u jídelny už šťáva došla."
"A to víte jak?"
"Jsme tam teď byli."
"Kudy?"
"No, holky nám otevřely okno..."
23:36
Na chodbě dusot a do tmy se ozve "bzzzzt". Tak rychle vyběhnout nás ještě nikdo nikdy neviděl. Kolegyně má úlovek: "Jak imbecilní musíš být, abys sis na adapťák vzal paralyzér s výkonem deset tisíc kilovoltů? A prej, že je to baterka."
A ještě nám někdo zkuste nabídnout bungee jumping...

Baví se toho času dva učitelé nad jídelníčkem:
"Už tam naskočil příští týden."
"Super, hned si to otvírám."
"Pondělí... kuřecí stehno to jistí."
"Za mne rizoto s čočkou."
"Úterý... svíčková."
"Z pytlíku. Volím cizrnovou kaši."
"Středa... ryba na másle."
"A píšou tam jaká?"
"Ne."
"Takže středeční ryba je pstruh á la Creme, přeji dobrou chuť!"
Kolega na mne zírá.
"Rybu! Rybu! Rybu! Děkuju! A hele na čtvrtek! Segedínský guláš ze sojového masa s vícezrnným knedlíkem."
"Tak tam je těch alternativních surovin dvakrát víc, než bych chtěl. To nikdy."
"Už jsem si to objednal."
"A v pátek budu za tebe suplovat."

"Ne, tohleto já nedám," kroutí hlavou Kateřina, "já se prostě moc bojím."
Skupina spolužáků, která postává dole, nedbá žádných pokynů a Káču nemilosrdně hecuje: "Skákej! Nebuď srab! To zvládneš!"
Kačka sjede pohledem na vteřinku dolů, na tváři jí z té hrůzy vyskočí kapičky potu a běduje: "Nekecejte mi do toho!"
"Kačko, v klidu si to rozhodni sama. Všichni jsou dole připraveni," uklidňuje ji instruktorka, "zpevni si ruce a nohy a řekni, až to půjde."
Skupina ani nedutá. Všichni napjatě vyčkávají. Kačka se nadechne, zavře oči a padá z plošinky na stromě dolů. O těch půl metru níž jsme ji chytli.

Míchám polévku, která je jako obvykle příliš horká, a naslouchám horoucí kolegyni:
"To je tak strašná třída, to kdybys viděl. Třeba včera... Přijdu po prázdninách. Měli volný celý týden, tak na ty prázdniny dostali čtyři cvičení. A sedm frajerů se na to úplně vykašlalo! Tak všichni dostali pětky, hezky jednu pětku za každé cvičení. To byla scéna - frajeři řvou, zatímco mně trvá skoro čtvrt hodiny naklikat všechny ty známky do počítače. No jak já k tomu přijdu?! Ale ten kluk, co to měl jedinej správně, dostal čtyři jedničky."
Dovedu si představit i mnohem jednodušší způsoby, jak si totálně znepřátelit třídu.

Premiant - výjimečný a údajně možná již vyhynulý druh žáka, o kterém si v šeru podvečerních kabinetů a pátečních cukráren potají a ve vší opatrnosti učitelé vyprávějí bajky. Má se za to, že je na hodiny vždy připravený, nosí si pravidelně sešit na poznámky, které si navíc vede samostatně bez přímých příkazů, ví, na které jsme stránce a vždy má u sebe tužku. Někteří odvážlivci si navíc dovolují skandálně tvrdit, že se o průběh a výsledky svého vzdělávacího procesu aktivně zajímá. Mezi učiteli se mimořádnému obdivu těší a prestiží honosí ti kantoři, kteří osobně znají někoho, kdo o takovém žáku slyšel.

Mžourám na rozmazaný monitor. Jako by nestačilo, že člověk musel po dvou měsících nastavit budík na šestou, hned první den se konají i opravné zkoušky. A teď si prý mám vzpomenout na aktuální heslo. To z března.
"Kryštofe, už to máte?" ptám se repetenta Pajdavého.
"Nó, jasně, jen dopíšu řádek."
"Tak sem s tím."
Pročítám, zpomaluji a s neuvěřením pozvedám obočí: "Kryštofe... Vy to máte... v podstatě dobře!"
"Nó, jasňačka, pane učiteli, ne?"
"Teda ale teď jste mne naštval!"
"Próč?"
"Když se to dokážete naučit na trojku sám, tak je jasné, že jste na to celé druhé pololetí jen kašlal!"

"Pane učiteli, kdybyste mne teď pustil k maturitě, dal bych češtinu a přes prázdniny se naučím angličtinu na září. Vy jinak můžete za to, že na ostatní předměty nepůjdu."
"Vážený, maturuje jedině žák, který úspěšně uzavřel čtvrtý ročník. Nemáte co mluvit o maturitě, pokud neprospíváte. Vydírání si můžete odpustit, za své výsledky si odpovídáte sám. Mám jediné právo - zapsat Vaši klasifikaci v předmětu anglický jazyk. Nezkoušejte mi tvrdit, že mám něco společného s Vaší známkou z češtiny."
"A už Vás někdo zkoušel uplatit? Pijete něco? Nebo kolik berete?"
"Kdo mne zná, tak už dávno pochopil, že to nemá smysl zkoušet."

To si takhle jednou vymyslím, že kulturně vzdělám třeťáky. Čtvrt hodinky si povídáme o tématu, o rolích herečky v hlavní roli a o době a lokalitě, kde se příběh odehrál...
Poté beru "placičku" (copyright - moje matka). Mechanika heká. Nic. Na projektoru naskočily barevné pruhy, aniž by aktuální program měl s Prague Pride cokoli společného. Pak to škytne. Máme obraz! A nemáme zvuk...
Běžím o patro níž pro ajťáka. Prý je jinde. Lezu pod stůl a přepínám kabely. Třikrát "chřust" a nic. Zkouším opravu technickým poklepem: prostě do toho třísknu s bojovým pokřikem: "Máňo, jedem!"
Bezvýsledně.
Některé věci prostě nemají smysl.

Byla u nás na škole toho času jedna kolegyně. Vystudovala americkou pragmatickou pedagogiku. Na hodinách rozdávala stohy článků, nikdy totiž učebnice nepotřebovala. Aby ji všichni dobře slyšeli, používala navíc bezdrátový náhlavní mikrofon. Do třídní knihy psala pravidelně jako téma hodiny i domácí úkol RWCT, ale nikdo nikdy neměl odvahu se jí zeptat, co to znamená. Na obědech zapáleně diskutovala o klíčových kompetencích, znalostech a dovednostech. Pravidelně řešila i chemické procesy v mozcích žáků a jejich vliv na myšlenkovou výkonnost.
Byla prostě dokonalá.
Byla.
Loni definitivně odešla do důchodu a všichni si oddechli.
A víte co? Doopravdy se jmenovala se Marie!

"Paní učitelko, viděla jste, jak je dneska venku krásně? Jak tam svítí sluníčko?"
"Ano."
"A?"
"Je jaro."
"A nic to s Váma nedělá?"
"Ne."
"A co takhle, že bychom se šli učit ven?"
"Ne."
"A budeme koukat na video?"
"Ne."
"Paní učitelko, a nemohli bychom dneska..."
"Ne."
"A budeme končit dřív?"
"Ne."
"A já jsem si myslel, že..."
"Nestrašte mě, že jste myslel!"
"A co budeme dělat?"
"Učit se budete, holenkové, až do bezvědomí!"
"Ale když nám se nechce."
"Ale no to už by stačilo! Pravidla platí pro všechny! Copak jste nečetli školní řád, část druhou, počínaje stránkou šest?"
"NE!"

"Pavle, máte křupky?"
"Jo, v batohu. Čtvery."
"Lukáši, můžete posunout ty židle?"
"Topol. A pane učiteli?"
"Ano?"
"Máme ještě někde ty zbylý Rychlý špunty? Já myslím, že nám ty dvě flašky nebudou stačit."
"To je asi pravda. Ondro? Tumáte klíče a skočte ke mně do kabinetu, v ledničce jsou další dvě láhve."
"Oukej, jdu tam."
Po chvilce...
"Všichni sedí pohodlně? Mají co jíst a pít?"
"Jó, ale ty bublinky jsou pěkně hnusný."
"Jste neměli brát jahodový!"
*dramatická hudba*
"Dnes večer dostanu smyk, Richard ukradne několik pneumatik a James dostane kopanec do obličeje..."
Poslední odpoledka v červnu na oboru dopravní prostředky.

"Syn neví, kdy se má na písemky připravovat."
"To se bohužel nezakládá na pravdě, třída má všechny testy hlášené několik dní předem."
"A písemky z něj doma nedostanu. Prý si je schováváte."
"Bohužel nevím, co s nimi dělá, protože ohodnocené práce vždy vracím, aby si je mohli prostudovat."
"Viděl jsem jen jednu, ale tam byla známka bez podpisu."
"Nezlobte se, já nehodlám na písemných pracích rozdávat svůj podpisový vzor."
"To mne nenapadlo. A proč měl tu slohovku celou škrtlou?"
"Protože ji zkopíroval z webu CSFD."
"Aha. Tak já si to jdu vyřídit domů. Myslím, že už chápu, co se děje..."

Myslíte si, že sada barevných pastelek patří jen do mateřské a základní školy? Omyl! I řízný pubescent pro ně najde mnoho praktických využití.
- Penál nikdy nevypadá trapně prázdný. Přece ho nepotáhnete do ústavu jen tak.
- I když jednu propisku omylem rozšlápnete, druhou vám čmajzne tříďa po podpisu zfalšované omluvenky a ta třetí mrcha nepíše, tak i ta žůžová je na zápisky z matiky dobrá.
- Jak chcete do penálu nenápadně schovat tahák se vzorečky na fyziku, když ho nemůžete nepozorovaně vměstnat do kupky rozlámaných tužek?
- Ten pocit, když na vás spolužák při testu hlesne: "Nemáš tužku?" A vy mu podáte bílou.

NEUVĚŘÍTE, JAKÉMU NÁTLAKU JSOU VYSTAVENI UČITELÉ!
Exkluzivní zpověď! Jen v Plesku!
Rodiče si dělají, co chtějí! Magistrát v obležení!
Jedině my víme o aféře, která následovala po neúspěšném reparátu (již bývalého) žáka P.K. na střední škole. Důvěryhodný zdroj nám sdělil, že otec propadlíka sepsal bezskrupulózní stížnost na nevinného učitele a tu bezohledně poslal na magistrát města! Redaktoři Plesku ale vypátrali, že rodiče ve škole nikdy nebyli. Od začátku roku se o syna nezajímali! Výrostek na hodině ani jednou nezvedl ruku. Učitel, ředitel a školský odbor - všichni teď musejí cár papíru řešit.
Je to msta? Fotografie otce v zítřejším vydání!

Je na čase vyhlásit vítěze každoroční soutěže o nejvražednější maturitní výrok u ústních zkoušek z anglického jazyka.
Krásné třetí místo - téma práce a zaměstnání
Zkoušející: "Would you like to work in, let's say, a restaurant?"
Žák: "No. I am afraid I am not a good cooker."
Zkoušející: "I can see."
Luxusní druhé místo - téma ekologie a životní prostředí
Zkoušející: "Do you recycle?"
Žák: "Yes. Pets."
A pozor, nepřekonatelné první místo - téma městská hromadná doprava v Londýně
Žák: "And now I would like to focus on fairies."
Zkoušející: "Yes, please. I definitely want to know more about fairies in London!"
Gratulujeme!

"Koukneme se dnes na další slohovky, budu potřebovat celou tabuli."
Místo kříd nacházím jen samé 'vajgly', tak hledám v šuplíku: "Co je tohle?"
"Pane učiteli, to je banán," vysvětluje Adam.
"Ne, to je kus housky."
"A není to samice hrabáče?" ujišťuje se.
"Fakt ne. Filipe, nemáte tu někde schované další křídy?"
"Nemám, ale viděl jsem je."
Propadám zoufalství: "Je to ale neštěstí, takové neštěstí."
Filip zachraňuje situaci: "Budu mít zase zlatý vlas, maličkou nožku, útlý pas,
okrouhlý bok a ňadra dmoucí, dědečku ty náš vševědoucí."
A takhle to, moji milí, vypadá ve čtvrťáku dva týdny před koncem. Diagnóza - maturitní běsi.

"Pane učiteli, podívejte, co máme!"
*zírá* "Plyšového medvěda. Do prvního ročníku na střední škole ideální."
"Ale to není jen plyšovej medvěd. Tenhle mluví. Hele!"
*zmáčkne méďu poprvé*
"Wo ist mein Kopf?" ozve se skřípavým reproduktorovým hlasem.
"Teď se Vás zeptal, kde je jeho hlava."
"Fakt? No neke, já myslel, že jen tak žvatlá."
*zmáčkne méďu podruhé*
"Das ist doch mein Bauch," line se vyčítavě.
"To je přece moje bříško."
"Libový," strká do spolužáka, "to kdyby ten týpek v sekáči věděl, tak si za to moh říct klidně tři kila."
"A k čemu ho máte?"
"Ten je pro paní učitelku Čtverečkovou!"

"Pane učiteli, kde se vlastně vzalo to OK?"
"Neví se to úplně najisto, ale nejpravděpodobněji se to odehrálo takto. Ve třicátých letech devatenáctého století bylo ve Státech v módě dělat si legraci ze spellingu a používat zkratky. Třeba OW jako 'oll wright'. OK vzniklo z 'all correct', které se v místním tisku v Bostonu objevilo jako 'orl korrekt'. Po celých Státech se rozšířilo díky prezidentským volbám a kandidátovi Martinovi Van Burenovi, který měl přezdívku Old Kinderhook. Jeho kampaň používala slovní hříčku 'vote for OK' a chytlo se to."
Tohle je zajímá. Ale na jiná slova, jako třeba džin, se nezeptají.

Butch pomalu otevřel oči. Byl svázaný do kačelce a na zobáku měl naraženou plechovku od extra pálivých fazolí, aby nemohl mluvit. Patricia zlehka oddechovala v kačecím nedobrovolném spánku u kůlu opodál. Po Reverendovi ani stopy. Proklatě! Krocani je oba dostali živé!
Dva nakrocanci klábosili opodál u kamene.
"Riri, já už takhle dál nemůžu. Jak dlouho už to společně táhnem?"
"Nevím, Koko. Asi pět let."
"Co my dva tady vlastně děláme?"
"Čekáme."
"Proč?"
"Protože má dnes večer přijít."
Butch zavřel oči a předstíral, že je ještě v bezvědomí. Moment překvapení a kancelářská sponka za jeho levým křídlem byly na jeho straně.

"Fuj! Co to je?"
"Moje snídaně!"
"Dejte to sem... Glukózo-fruktózový sirup, to je levná náhražka cukru z kukuřičného obilného škrobu. E330, to je kyselina citronová, aby to to nezměnilo barvu. Ta se vyrábí také ze škrobu pomocí plísně, hašeného vápna a kyseliny sírové. E150d, barvivo, které se vyrábí z cukru, siřičitanových sloučenin a amoniaku. E102 a E133, tartrazin a modř, ve většině Evropy zakázaná nebezpečná barviva z kamenouhelného dehtu. Může obsahovat stopy korýšů, to asi když jeli na vedlejším pásu v opačném směru. Vraťte do toho dva atomy uhlíku a bude z toho zase ropa."
"Ale jak je to dobrý!"

"Pane učiteli, kolik Vám je let?" A je to tady. Nemám tu otázku rád. Nesnáším ji.
Žáci nestárnou. Já ano. Nezměním to. Zatím ten věkový rozdíl doháním lidským přístupem, otevřeností a každodenním připomínáním si, jak člověk sám ten věk prožíval. Zatím mi šatník v předsíni dovoluje vybírat si oblečení, ve kterém nebudu za dinosaura. Jenže ranní pohled okem do zrcadla mi nemilosrdně připomíná, že to nepůjde věčně. Zatím mi to prochází.
Zatím.
Přijde jednou chvíle, kdy se snaha promění v trapnost? Jak se pozná čas, kdy ten vzájemný kontakt přestane fungovat?
Třeba v ten okamžik, kdy se třídy přestanou ptát.

*Den první*
"Pane učiteli, máme problém. Zkoušeli jsme vyzvídat u paní učitelky Čtverečkové, kdy máte narozeniny, a ona nám nic neřekla."
*Den druhý*
"Pane učiteli, my jsme na internetu našli nějakou Blanku, co se jmenuje stejně jako Vy!"
"To je moje teta."
"A té kdybychom zavolali, tak by nám to řekla?"
"To ani nezkoušejte, tu jsem naposledy viděl, když mně bylo asi šest let."
*Den třetí*
"Pane učiteli, my máme nový nápad! Co kdybychom dojeli k Vaší mamince v důchodu, která chová bulteriéry, a zazvonili jí u plotu? Myslíte, že by nám otevřela?"
Takto se definuje přečin pozitivního internetového stalkingu.

"Pane učiteli, když můj táta uvidí ve známkách, že jsem na ten úkol dneska zapomněl, tak to bude o víkendu blbý."
"Jako jak, blbý?"
"Mně má o víkendu přijít kamarádka."
"Ano, a?"
"No a když si v týdnu ve škole něco podělám, tak mně to táta zarazí."
"Tak to máte špatný."
"No ale Vy to nechápete! To je hrozně důležitý. Mně je pak hrozně smutno."
"Neříkejte, proč?"
"Mě pak mrzí, že si nepopovídáme."
"Ale no tak, Láďo. Já nevím, za jak starého mne máte, ale já jsem za mlada pterodaktyly nepásl. Nechcete si s ní příště popovídat o tom úkolu?"

Před jídelnou stojí asi patnáct žáků, poklidně se tedy řadím do fronty. "Pane učiteli, proč nepředbíháte?" "Nemám důvod, další hodinu mám volnou." Prvák nechápavě pozvedá obočí.
Chodí k nám navíc žáci ze dvou nedalekých škol - je narváno. V horní části jídelny jsou stoly pro zaměstnance, v dolní části nepočítaně dalších pro žáky. Jeden vystrašený "cizinec" se pomalu sune k nám a hned na něj vystartuje kolegyně: "Běžte si dolů! Nechte nás najíst v klidu!"
A víte co? Mně to celé připadá trapné. Autorita učitele nevzniká uměle tím, že sedí o tři schody výš. V tom hladu jsme si všichni rovni.

Některé situace se podobně jako Charles Emerson Winchester III. nedají vymyslet, nýbrž musejí zažít.
Žák Mleva, sedící vzadu v poslední lavici, vypadá po příchodu učitelky Občanské nauky jako ta nejlacinější triková atrapa z fanovského céčkového Star Treku. Mechanicky hýbe rukama a vydává robotické zvuky. Ani fakt, že si přitom opakovaně přihýbá z otcovy láhve od whisky s obarveným čajem a komentuje to slovy: "Chlast, slast!" nenapoví dané vyučující dostatečně, že žák Mleva objevil Futuramu.
Ve sborovně zvoní telefon a v něm se zcela nechápající matka táže, proč má její syn v žákovské knize výchovnou poznámku: "Obaluje se na hodině alobalem."

Vysoká Vrbická z prváku je vážně top.
Jak se jmenují ty dvě holky z druháku (blondýna a zrzka), jak se furt baví před informatikou? Nevíte jejich facebooky?
Když jsem na cyklisťáku vojel Veselou, zjistil jsem, jaká je to debilní kráva.
Taky by jste si tak rádi sáhly na kozy Bašatový?
Dostává mě, jak se tu kolem každý holky motá min. 5 kluků zároveň a pořád do ní dělaj. Nikdy bych neudělal tu kokotinu, nabalit si holku ze školy. Moje mladá chodí jinam a mám vystaráno.
Ať už kurva školník doplní hajzlpapír! Musim kvuli tomu chodit srát jak kokot do tělocvičny!

"Třeba můžu říct, že je poslední dobou všechno čím dál tím dražší."
"Super nápad. Co je to za čas?"
"Minulý."
"Všimni si, že nemluvíš o minulém roce, posledním víkendu nebo podobné době."
"Aha, tak průběhový."
"Který?"
"Průběhový prostý."
*zvedá obočí* "A to je co?"
*zamyslí se* "No, to je když chci říct, co se právě teď... dlouhodobě děje."
"Tohle je přesně ten důvod, proč chci, abys znal pár dobrých příkladů, než aby se ti pletli termiti."
"A není to jako když říkám, že se poslední dobou hodně učím na maturu? Takové to áj hef stadyjink e lot of lást tájm?"

Je nutné zasahovat, druháci prý dopálili češtinářku. Vcházíme do dveří a naskýtá se nám pohled pro bohy. Kolegyně Maruška, která má na výšku metr a půl a táhne jí na sedmdesátku, poskakuje nahoře na katedře a vytahuje si punčochy. Po podlaze pobíhají tři bílé myšky. Maruška není rozčílená - Maruška je tak běsná, že by Rudé právo mohlo závidět. Kolega hraje zlého policajta na svou třídu, já odvádím Marušku v chráněné pozici ven.
"Když jsem byla mladá, tak to člověk leccos přešel mávnutím ruky jako vtip. Ale teď, teď když na mě něco takového zkusí, tak už mě prostě jen serou!"

Duben na krku. Čtvrťáci sedí na chodbě, vyvalení na odpočívadle a čučí do mobilů.
Rodiče si myslí, že se učí.
Učitelé si myslí, že se neučí dost.
Veřejnost si myslí, že se maturita rozdává zadarmo.
Spolužáci z nižších ročníků nechápou, proč z toho všichni dělají takové drama.
Třeťáci si nemyslí nic, protože už jim pomalu dochází, že za rok to budou oni.
Čtvrťáci si myslí, že mají pořád dost času. Poslední zvonění je přece až za měsíc.
A bufetbába?
Bufetbába si myslí, že se jí ještě povede v nestřeženou chvíli ten lehce unavený a oschlý bramborový salát s párkem prodat.

Moji čtvrťáci měli dnes poslední zvonění, dvě hodiny pobíhali po škole a loudili drobáky. Po desáté prošli dveřmi "své" třídy naposled. To je ten nemilosrdný cyklus, který jako učitelé zažíváme. Několik desítek jedinců, které jsme byli zvyklí vídat téměř každý den, ze dne na den zmizí z našich životů. Většinou navždy.
V jednu hodinu byl vyhlášen cvičný požární poplach a výuka skončila. Třeťáci mi na chodníku s nadšením mávali: "Tak v úterý!" Měli totiž na odpoledne plánovanou písemku. Prohlašuji to za nezvratný důkaz, jak je DMD všemocné. Skončila DŽ4, skončilo DMD a já se dnes stal tím, co nic nenapsal.

*úterý, vedro, odpolední vyučování ve třídě DP3 - zaměření na dopravní prostředky*
*učitel vchází do dveří s výrazem "donutím je makat"*
Učitel (skálopevně): Dobré odpoledne. Posaďte se.
*všech 18 žáků DP3 stále stojí v pozoru*
Učitel (podezřívavě): Copak?
Lukáš (šibalsky): Pane učiteli, zazpíváme si!
*učitel se tváří zaraženě, protože toto se mu v této třídě ještě nikdy nestalo*
Učitel (znejištěně): A proč?
Jarda (vědecky): Protože si tím procvičíme a protrénujeme svá hlasová ústrojí na rozličná úskalí anglického jazyka a bude se nám pak lépe hovořit.
Učitel (pobaveně): To je možná pravda, ale k našemu aktuálnímu gramatickému tématu se to zrovna moc prakticky nehodí.
Petr (vychytrale): A když si zazpíváte s námi, budeme mít vyšší level motivace!
Učitel (rozveseleně): To je ale krásný důvod. Nu dobrá. Tak co tam máte nachystáno?
*Lukáš zapíná projektor, plátnem do třídy vplouvá majestátní plachetnice*
Všichni budoucí odborníci na konstrukci vozidel společným hlasem, v doprovodu pana učitele:
What will we do with a drunken sailor?
What will we do with a drunken sailor?
What will we do with a drunken sailor?
Early in the morning!
Way hay and up she rises
Way hay and up she rises
Way hay and up she rises
Early in the morning!

Čtvrtek odpoledne, předposlední hodina ve třeťáku.
"Vážení, tak se mějte a uvidíme se zítra. Máte ještě něco, nebo musíme uklidit?"
"Ještě němčinu."
Soused v lavici povyskočil.
"Jak němčinu? Vždyť se včera říkalo, že odpadá."
"Ses nekoukal na suplování? Žádná změna tam nebyla."
"Sakra, ale já nepsal minulou písemku. Bude mě chtít zkoušet! ... Pane učiteli?"
"Ano?"
"Můžete napsat do třídnice, že odcházím z důvodu nevolnosti?"
"Můžu, jen mi prosím vytočte a dejte na ucho Vaši matku, ať jí mohu sdělit, že odcházíte předčasně."
Chvilka trapného ticha.
"Bacha, už jde," zahlásil spolužák od okna.
"Už vím! Schovám se vedle na dívčích záchodech!"

Název hry: Učitel střední školy
Žánr: multiplatform, crossover, nejčastěji thriller
Délka: neomezená, lze hrát doživotně
Nejčastější ztráty na životech:
1. Přesvědčení dětí ze základek, že už jsou jinde
2. Jednání s nechápavými rodiči
3. Poslední týden v červnu
4. Školní výlet - nedej bože s přespáním
5. Výběr jídla ve školní jídelně - když žáci přijdou na Vaše heslo
6. Nulté hodiny
7. Hodnocení - letos 1524 písemných prací
8. Dohadování s matikářkami
9. Jaro - 'nuff said
10. Boj se čvrťáky - "Klídééék, to bude v pohoďééé!"
11. Dokopání k maturitě i těch, co se brání
12. Maturitní zkoušky - učitelé si také dělají starosti!

"Honzo, tu láhev sešlápněte a hoďte do plastu."
"Jó, jó."
"Vašku, ty papírky v lavici jsou..."
"Ty hned vyhodím."
"Kubo, je zavřené okno?"
"Nevím."
"Tak já to raději ještě zkontroluji."
"Pane učiteli, to je dobrý!" *volá okamžitě Tonda*
"Tondo?"
"K tomu oknu nechcete, víte?"
"Proč?"*jda ihned k oknu* "A co je tohle?!"*spatřiv to nadělení mezi lamely radiátoru*
"To není moje! To je Tomáše!"
"Dva obaly od tatranek, jeden sáček od brambůrků, půl párku, neurčité množství papírových kapesníků, igelitových pytlíků a úplně vpravo houska ke svačině neznámého stáří... s mechem. Poslyšte, nestýská se Vám po pracích na školním pozemku?"