Moje články

„Konečně. O tomhle jsem snil celá léta. Vzít vás do lůna čisté přírody, neposkvrněné lidskou nohou. Žádná auta, exhalace, dálnice a všudypřítomný hluk velkoměsta.“
„Slyšíš ho, Odie?“
„Uh huh!“
„Blázen. Příroda je přece naprosto strašná, nudná a nebezpečná. Navíc v ní nejsou důležité věci: lednička, mikrovlnka, odpadkové koše, kabelová televize...“
„Dáte si někdo opečeného buřta? Odie?“
„Mmm mmm!“
„... a taky žádné lasagne.“
„Těším se na tu měsícem zalitou noc plnou hvězd a zvuků přírody. Třeba uslyšíme i vytí vlků.“
„Vlků?“
„Kník!“
„Garfielde! Odie! Co děláte na tom stromě?“
„Asi bychom mu měli říct, ať si raději taky lehne tady nahoře.“

„Za co byl váš muž na Floridě zatčen, paní Hudsonová?“
„Držení střelné zbraně.“
„To není tak zlé, pravděpodobně ho jen vyhostí.“
„Proboha!“
„S tím jste nepočítala.“
„Cože?“
„Zbraň se u něj jistě nenašla náhodou.“
„Jak jste...“
„Váš muž je násilník a dealer, pravidelně vás bije a vy se ho snažíte zbavit. Nejste hloupá, podstrčila jste mu zbraň spojenou se zločinem, pravděpodobně vraždou.“
„Máte pravdu, ale...“
„... nevyšlo to. Zbraň samotná je nepřímým důkazem, který z vašeho muže nedělá vraha.“
„Vrátí se a zase to začne, Sherlocku.“
„Pokud se u něj doma najdou důkazy z místa činu. Mimochodem, výborný čaj, paní Hudsonová.“

„Jaký ty jsi hospodář?“
„Jak to myslíš, miláčku?“
„Kdo kdy viděl, aby pán snídal s čeledí v kuchyni a ještě s nimi byl jedna ruka!“
„Máš pravdu, drahá.“
„Ta tvoje Popelka lítá po lese na koni a střílí jako nějaký kluk!“
„Ano, drahoušku.“
„Kam si myslíš, že to dotáhne?“
„Nevím.“
„Podívej se na moji Dorinku. Je krásná, chytrá a slušně vychovaná.“
„Samozřejmě, zlatíčko.“
„Jistě si jí všimne nějaký urozený pán. A třeba nakonec i sám náš princ.“
„Určitě ano.“
„Tvá dcera i celé hospodářství potřebují pevnou ruku.“
„Máš pravdu.“
„Ale až se vezmeme, všechno se změní. Já tu udělám pořádek!“

„Strýčku Festře, tys nikdy nemiloval, žádnou... ženu?“
„Ale ano, jednou.“
„Kde jste se poznali?“
„Na jednom krásném romantickém místě. Na Canterburském hřbitově. Vidím to jako dnes, sedím při svitu měsíce na leštěném mramorovém náhrobku a svírám její ruku.“
„A jaká byla?“
„Každičká její část byla dokonalá. Její ústa byla jako malina, její ruka byla jako z alabastru a nohy... to byly nohy bohyně!“
„A co se stalo pak, strýčku?“
„Pak jsem zjistil krutou pravdu a navždy jsem ji opustil.“
„Co se stalo?“
„Vykopal jsem zbytek jejího těla a vyšlo najevo, že nejsem její první. Její srdce už patřilo někomu jinému.“

Seděla uprostřed kuchyně a vzlykala. Kolem se povalovaly kusy nádobí, špatně oškubaná husa ležela v koutě a z plotny stékalo škvařící se těsto. Celá chaloupka byla plná černého kouře a ze zápachu by se zvedal žaludek i těm nejotrlejším. Ona jen seděla a už neměla sílu dělat nic jiného než plakat a držet si mokrou utěrku na popálené ruce.
Bude ti tu s námi dobře. Budeš nám pomáhat v domácnosti. Nebude to nic těžkého, říkali jí.
Když ještě bydlela na zámku, neřekli jí, jak těžké je pracovat a starat se o sedm mužských. Tyhle zatracené trpaslíky jí byl čert dlužen.

„Celé je to krajně podezřelé,“ řekl hostinský a přimhouřil oči.
„Naopak, je to naprosto jasné a fér. Dáte mi první splátku a pojíštěnic vás ochrání proti všem pohromám,“ vysvětloval trpělivě Dvoukvítek.
„Takže když mi barák sežere červotoč...“
„Dostanete stonásobek vkladu.“
„A když mi ho vezme velká voda...“
„Stonásobek.“
„A když vyhořím?“
„Opět stonásobek.“
„Dobrá, zkusíme to. Tady máte moji splátku,“ řekl hostinský a oba si plácli.
Mrakoplaš vzdychl a zakroutil hlavou. Tenhle turista s IQ pečeného holuba tady po městě uzavřel stejnou dohodu s desítkami lidí. Půlka města už hořela a do té druhé právě nadšení majitelé nemovitostí přinášeli pochodně.

„Beverly, zlatíčko. Vstávejte.“
„Q! Co děláte u mě v posteli?“
„To říkáte po noci plné vášně?“
„Dobře víte, že nic nebylo!“
„Nic? Teď jste mi zlomila srdce, doktorko. Po tom všem!“
„Nechte toho a zmizte!“
„Nemá smysl nic skrývat. Už to ví.“
„Kdo?“
„Jean Luc. Že o nás víte, Jean Lucu?“
„Q?! Co tu děláte? A kde to jsme? Beverly!“
„Jste tak sladcí, vy lidé. Tak neohrožení, zásadoví a bezcitní. Ale když jde o postel, hned se stydíte, ošíváte a bojíte.“
„Q!“
„No dobře, tak já jdu. Ale pozor na chodbě, Jean Lucu. Ať vás někdo nevidí a nejsou řeči.“

„Budete si přát?“
„Švejku, stačila by mi ta cigareta.“
„To ve Všenorech bejvala jedna pradlena, Růžena se jmenovala. Ta chodila s místním pekařem a bratr jejího nebožtíka muže měl ve Vonoklasech trafiku...“
„Ta cigareta, Švejku!“
„Jistě, pane obrlajtnant. V té trafice pracovala jeho tchyně a to vám byla ženská, kterou znali kuřáci od Černošic až po Řevnici.“
„Švejku...“
„Když jí jednou jeden pobuda z Jíloviště nezaplatil viržinko, běžela za ním až do Karlíku a tam mu jich na náměstí nandala tolik, že mu začali říkat Pohlavkář.“
„Tak, Švejku. Teď si zbytek té cigarety můžete nechat a zapalte mi rovnou novou.“

„Takže implantace viru do borgského společenství byla nakonec úspěšná?“
„Ano, admirále. Vrátili jsme uneseného Borga i s virem.“
„Jak rychle došlo k infekci?“
„Virus se okamžitě rozšířil přes jejich komunikační síť.“
„A první známky infekce?“
„Během měsíce se společenství rozpadlo na jednotlivé roje a ty se začaly chovat jako samostatná včelstva. Začaly zakládat své vlastní kolonie, vychovávat královny a chránit si svá území.“
„Dál ale navštěvovali planety.“
„Noví Borgové už neasimilovali. Získávali zdroje a zase se s nimi vraceli do úlů.“
„Co bude dál, Jean Lucu?“
„Borgové už nepředstavují hrozbu. Pokud nejsou obtěžováni, nezaútočí. Ještě čaj s kapičkou borgského medu?“

„Macu, rychle. Stráže se budou vracet,“ řekla Michelle šeptem.
Popadl pytel a začal obsah sypat do zásobníku.
„Co to je?“ zeptala se.
„Písek. Sypu ho do oleje.“
„Proč?“
„Pronikne k ložiskům. Jejich prstence jsou vyrobeny z cínu, mědi a olova. Jsou měkké, takže je písek začne obrušovat.“
Ozval se nářek kovu třeného o kov.
„Kuličky z chromové oceli začínají zajíždět do obroušených pouzder. Brzy...“
Stroj zaskučel.
„... se ložiska začnou zadírat.“
„A potom?“
„Zakousnou se a kinetická energie turbíny se uvolní. Pravděpodobně to celou halu rozmetá a s projektem bude konec.“
„Rozmetá?! To bychom asi měli...“
Podlaha se rozvibrovala.
„K zemi!“

„Chvála Kristu.“
„Amen.“
„Otče, dlouho jsem nebyl u zpovědi. Vlastně nikdy.“
„To je zlé, synu. Ale nikdy není pozdě. Co tě tíží?“
„Mám toho víc: žiju nevyrovnaný život, mám špatný vliv na svou sestru, spím po putykách, dost piju a taky zabíjím pro peníze.“
„Zabíjíš?!“
„Ano, otče. Už to ani nepočítám.“
„To je strašlivé, ale Bůh odpouští. Lituješ svých hříchů?“
„Nikdy. Zabíjím čarodějnice a stvůry.“
„To je chválihodné. Už v bibli se...“
„Prý se tu někde schovává černokněžník.“
„V chrámu božím jistě ne!“
„Tak polez ven, ty falešnej parchante. Mařenko, jestli začne zdrhat, tak ho přišpendli k tý dřevěný lavici.“

„Hurá, je jaro! Bendere, jdeme trhat pampelišky!“
„Klídek, Fryi, pampelišky se podařilo vyhubit před třemi sty léty.“
„Vyhubit? A proč?!“
„Jak to, proč? Přece kvůli evropský invazi. Neříkej, že nevíš nic o útoku na Paříž.“
„Útoku? Ale pampelišky jsou takové ty žluté kytičky, jak z nich lítají semínka na deštníčku!“
„Nene, to si pleteš. Jsou to patnáctimetrový mrchy, ze kterejch lítaj neutronový bomby.“
„Já je měl tak rád!“
„Nebuď z toho smutnej. Když je to jaro, půjdem si natrhat kočičky.“
„Ty pořád ještě jsou?!“
„Jasně, ale musíš je trhat před tím, než dozrajou a začnou mňoukat. Ten zvuk je hroznej.“

Hodiny trávené v čekárně úřadu si krátili filosofickou debatou.
„Podle vás nemůže Říše nikdy Nadaci porazit?“ zeptal se Ducem Barr.
„Nikdy,“ odpověděl klidně Lathan Devers.
„Ale přesné a včasné varování přece může uvést některé síly...“
„Sledujte,“ přerušil ho Devers a vyrazil k přepážce. „Chtěl bych oznámit existenci organizace, která chce zničit Říši,“ řekl věcně.
„Ale to přece...!“ vyskočil Barr, ale Devers ho gestem ruky zastavil.
„Musíte do kanceláře B-5348 v sektoru C45D7G5. Předložíte žádost o slyšení C117 potvrzenou Přijímací kanceláří. Pak navštívíte Oddělení varování...“
„To stačí,“ řekl Devers a otočil se na Barra: „Vidíte, Říše se sama upapíruje k smrti.“

Leželi na vyprahlé mordorské planině, pili poslední vodu a Sam rozbaloval balíček lembasu.
„Zajímalo by mě, jak to elfové vyrábí,“ řekl zamyšleně Frodo.
„Vezme se tuk, smíchá se s hladkou moukou, vejcem a skořicí. Pak se těsto nechá odpočinout a z vyválené placky se vykrajují čtverečky,“ odpověděl zamyšleně Sam.
Frodo překvapeně zamrkal: „To je všechno?“
„Ještě je potřeba to potřít vejcem a hlídat, aby chleba moc neztmavl. Pak bývá hořký,“ dodal bodře Sam. Když si všiml, jak na něj Frodo zírá, rychle dodal: „Naše stará bába je pekla každou neděli. Chutná to úplně stejně, jen jsme tomu říkali prostě ‚placky‘.“

Chvěl se chladem a hrůzou. Cítil hnilobný zápach a hmatatelný stín smrti. Drželo ho cosi lepkavého. Ve tmě se něco hýbalo a on zahlédl stovky očí.
„Miloušká, hodňoušká. Slyšeli jsme, že tu žije, ano. Bojí se jí dokonce i špinaví skřetíšci.“
Zastavilo se to a poslouchalo.
„Neubližuj chudáškovi Sméagolovi. Je samá kostiška, trocha kůžišky, málo masíška. Sméagol pomůže. Přivede dva tlusťoušké vypaseňoušké hobítky. Měkké a dobroušké.“
Pohnulo se to směrem k němu.
„Sméagol si jen vezme, co je jeho, jistě! Ale pak jí je nechá. Nechá jí křupavoušké hobítky!“
Dotkla se ho. Zavřel oči v závalu paniky. Sevření pavučiny povolilo.

Zajatec už nekřičel. Jen ležel a občas zavzlykal. Naprostá troska, nula, nicka. Mohl ho rozšlápnout jako červa. Už ho nepotřeboval, všechno důležité se dozvěděl. Jméno i adresu toho hobita.
Pozvedl ruku k rozkazu zabít. Pak se ale zarazil a z těžko popsatelného důvodu se svou myslí dotkl jeho zbídačené duše.
Uviděl nitro ztrápeného tvora, který nebyl svým pánem. Také byl kdysi někým jiným, ale stovky let ve stínu Miláčka ho zlomily a změnily. Kdysi byl Sméagol, teď byl jen Glum. Byl tak jiný, tak nicotný a přece mu byl příliš podobný.
Pán nazgûlů se odvrátil: „Propusťte ho, vytrpěl si dost.“

Vlahoš von Rosret se procházel po poštovním úřadu a sledoval cvrkot. Vtom do něj někdo vrazil.
„Omlouvám se,“ řekl Slavoj svíraje hromádku dopisů.
„Nic se neděje. Copak to máš?“
„Nové známky. Několik s povozy, tři s ptáky a jednu s nutrií.“
„Nádhera.“
„Ovšem tahle, pane, ta je nejvzácnější,“ naparoval se Slavoj.
„Aha a odkud je?“ předstíral zájem Vlahoš.
„Nikdy jsem o té zemi neslyšel, ale taky tam mají známky. Na většině je jejich král Miloš, ale tady ne,“ vysvětloval zaníceně Slavoj.
„Co je to tam napsáno?“ zamžoural poštmistr na obálku.
„Je to cizí řečí, podle Grešleho to znamená ‚známka punku‘.“

Zabušení. Mistr položil zápisník a vyrazil otevřít.
„Luco, konečně,“ řekl návštěvníkovi.
„Leonardo, přišel jsem co nejrychleji.“
„Děkuji, potřebuji poradit s jedním zapeklitým problémem.“
Vešli spolu do velkého pokoje plného přístrojů a obrazů.
„Tak povídej,“ řekl Luca, když se napil svařeného vína.
„Objevil jsem dva úžasné modely. Jsou to dvojčata, s nádherně rozvinutým svalstvem. Tady jsou první skici.“
„To vypadá zajímavě. Ale... jeden má podivně deformovanou tvář.“
„Právě. To je ten problém. Těla mají naprosto stejně dokonalá, ale jeden má ohyzdnou tvář.“
„Pak je řešení prosté, jako tohle víno, příteli. Budeš je muset postavit tak, aby byla vidět jen jedna tvář.“

„Date, úhybný manévr delta osm! Tak co je?“
„Kapitáne, máme tu problém. Počítač píše, že aplikace pro úhybné manévry provedla neplatnou operaci a bude ukončena.“
„Dejte mi alespoň taktickou mapu.“
„Bohužel nemohu, pane. Na ploše jsou nepoužívané ikony.“
„Tak aspoň rychle zvedněte štíty!“
„Bohužel, pane. Nemáme správné ovladače ke generátoru štítů.“
„Tak to je konec. Připravte se na nalodění cizích jednotek.“
„Pane, borgská krychle zhasla a nejeví známky aktivity.“
„Jak je to možné?“
„A píšou nám z flotily, že právě skončila podpora Windows XP. My máme naštěstí Windows Vista, ale máme se do dvou let dostavit do doků k přeinstalaci.“

Ráno mne probudily výkřiky na palubě. Saturnin stál vedle postele rovný jako svíčka.
„Co se děje, Saturnine?“
„Odrazili jsme, kapitáne,“ řekl s ledovým klidem.
„My plujeme?!“
„Zajisté, už několik minut.“
„A kam jsme se přibližně vydali?“ zeptal jsem se, předstírajíc saturninovský klid.
„Po proudu do Mělníka, pak přes Drážďany do Hamburku.“
„A potom?“
„Kam nás zavedou větry Severního moře.“
„Děláte si legraci, Saturnine,“ začal jsem být opět nervózní i navenek.
„Nikoliv, kapitáne. Máme dokonalé krytí. Pravděpodobně zakotvíme v Kralupech.“
„Krytí? Proč to všechno?“
„Špehové hlásí, že teta Kateřina právě přijela vlakem na hlavní nádraží. Přejete si posnídat na palubě, kapitáne?“

„Sherlocku, tak tohle už je opravdu vrchol! Něco tak nechutného jsem v životě neviděla! A to jsem měla už hodně nájemníků. Tohle ale překračuje všechno!
Rozleptal jste stůl v kuchyni, prostřílel zeď v obýváku a v lednici máte něco... něco strašného, co připomíná lidskou ruku!
Slyšíte mě vůbec?!
Jak tu můžete takhle ležet v tom svinčíku?!
A proč vůbec ležíte na zemi?!
Vy pod tím gaučem něco hledáte? Sherlocku, vy mě ale vůbec neposloucháte!
No konečně jste se uráčil zvednout. Kam zase jdete?!“
„Ven. A prosím, paní Hudsonová, zavolejte policii, že pod gaučem je zneškodněná bomba. Ať si to odvezou.“

John přišel pomalu jako ve snách a ani si nevšiml, že mu kravata visí přímo do hrnku s kávou.
„Ach,“ vzdychl nepřítomně a usedl na židli v kuchyni.
„Garfielde,“ zeptal se zasněně, „máš taky nějaké nesplněné sny?“
„Ale ovšem, zvlášť jeden mě pronásleduje už léta,“ odpověděl pro sebe Garfield a zasnil se také. „Kobliha s dírou uvnitř, plněná vanilkovým krémem a politá tenkou vrstvou křupavé belgické čokolády, navrch sypané jemným kokosem.“
Otevřel oči a zjistil, že John u něj dávno nesedí.
„Šel mi ji koupit a já mu neřekl to hlavní! Johne, ta kobliha musí mít v průměru dvanáct metrů!“

Žil tam už stovky let. Ukrytý před zvědavci, šelmami a dravými ptáky čekal na příležitost. Znal přesně podmínky svého vysvobození, ale nemohl je nikomu prozradit. Stejně to byl nesmysl. Kde by se tady v lese vzala princezna? Šílenství!
Nakonec se to přece stalo. Prošla kolem jako zjevení. Byl tak překvapený, že jen zíral a skoro ji nechal odejít. Pak na ni ale zavolal. Otočila se a stejně překvapeně si ho prohlížela. Pak ho opatrně zvedla na dlani.
„Když mě políbíš, proměním se zase v prince a budeme spolu šťastni,“ řekl jí.
„Pche,“ odfrkla si, „mně se víc hodí mluvící žába.“

Slyšela tlukot tří srdcí. Jeden pomalý a temný, dva vyplašené a zrychlené. Špatně se jí dýchalo, ze všech stran na ni něco tlačilo a k tomu ten nesnesitelný zápach. Cítila, že v tom malém prostoru není sama. Byl tam někdo, tak blízko, že cítila jeho zrychlený dech. To ji také děsilo. Ale ze všeho nejhorší byla ta tma. Nic tak černého nikdy neviděla a nevěstilo to nic dobrého. Tušila, že se blíží konec.
Vtom se ozval tichý škrábavý zvuk a těsně před obličejem se otevřela malá jasná škvírka. Za ní se objevil známý vousatý obličej: „Karkulko, babičko, jste v pořádku?“

Byl mocným čarodějem a velkým králem dávného věku. Pod jeho vládou říše vzkvétala, v srdci mu však klíčila pýcha.
Nechal se oklamat vidinou ještě větší moci a stal se otrokem. Svou sílu obrátil ke zlu a vedl ohavné stvůry do války proti lidskému plemeni. Nejdřív zabíjel a ničil z donucení, pak v tom našel zalíbení a nakonec se z toho stala vášeň.
Beze strachu stál v čele armád, protože věděl, že nemůže zemřít rukou žádného muže, který se mu postavil. Nakonec si pro něj smrt přece přišla.
Neměla ale kosu a černý plášť. Měla zbroj, meč, štít a rozevláté vlasy.

„Povstaňte,“ zaburácel zamračený soudce. „Soud došel k rozhodnutí: obžalovaný je vinen ve všech bodech obžaloby.“
Čupera polkl a malinko se mu roztřásla kolena.
Julinka vytřeštila své velké černé oči.
Čert v mysliveckém se potichu uchechtl.
Soudce si posunul brýle a pohlédl na Čuperu: „Jelikož zde přítomný zástupce vašeho smluvního partnera nemá z pochopitelných důvodů dostatečné botanické vzdělání, dopustil jste se zneužití cizí nevědomosti k vlastnímu obohacení. Za tento podvod se odsuzujete k propadnutí majetku, těla i duše a to s okamžitou platností.“
Čert se k němu nenuceným úsměvem naklonil: „Puohuál jste, pane Čupeuo. Ovšem ne každý den je posvícení, žeano?“

Dusil se. Už šest let. Úplně sám pod tímhle prokletým ostrovem.
Když odešel jeho poslední přítel, rozhodl se také zemřít, ale neměl odvahu. On, který vedl povstání sipáhijů a byl považován za nejstatečnějšího muže v Indii, se bál sáhnout si na vlastní život!
Bylo mu zle ze sebe samého, z toho, v co se proměnil. Starou trosku uprostřed rezavějícího stroje.
Byli spolu lapeni osudem. Bez možnosti úniku.
Ale už brzy to přijde. Brzy bude konec a jeho ohromný duch bude volný.
Siluety kolem jeho lůžka zmizely v temnotě.
„Jsem Nemo... a to znamená nikdo,“ řekl potichu a vyšel ke světlu.

Pohlédl na letušku s profesionálním úsměvem.
„Sedadlo sedmnáct bé, příjemný let,“ řekla nacvičenou větu.
„Děkuji,“ odpověděl a vyrazil uličkou. Našel sedmnáctku a otevřel přihrádku nad hlavou.
„Guten tag, Dimitri,“ zaznělo pod ním. Ze sedadla na něj koukala známá tvář.
„Zdrástvuj, Johan,“ odpověděl překvapeně muži na sedmnáct cé. „Co ty tady?“
„Zase pracovně do Tokia.“
„Výborně, dáme zas oběd v Istanbulu?“ zeptal se Dimitri a uhnul procházející letušce. Přitom zaznamenal cestujícího v uličce.
„Sakra,“ přikryl si obličej.
„Co je?“ Johan se začal otáčet přes opěradlo.
„Nedívej se!“ zaúpěl Dimitri. „Zase on!“
„Kdo...?“
„Ahoj kluci!“ zahulákal vysoký mladík. „To jsem já, Jirka!“

To takhle jednou Trautenberk vyhnal Hajného do lesa, aby zastřelil divočáka. Kuba s hajným táhnou kance a Trautenberk jim nadává, když vtom se zablýskne a před nimi stojí Krakonoš.
„Tak ty mi Trautenberku budeš zabíjet kance?!“
„Sousede drahý,“ rozklepal se Trautenberk, „toho jsme koupili na jarmarku.“
„Lžeš a navíc kradeš! Za trest si ho odneseš domů sám.“
„Ale sám ho neunesu!“
„Ten tvůj břich váží nejmíň metrák, takže půlmetrákového kance uneseš. A hajnej, Kuba a Anče dostanou každý čtvrt zabíjačky!“
Tak se Trautenberk trmácel s kancem sám a ještě na něj moc masa nezbylo. Inu, lakomý více tratí než ulakotí.

Rozhlédl se po místních úrodných krajích. Všechno jen kvetlo a kypělo životem. Po posledním velkém čvachtu ani památky. Kdo by to byl řekl, že je to jen dvě stě let po poslední katastrofě. Stalo se to dříve než se narodil, ale jeho praděd vyprávěl, že to bylo strašné. O život přišla polovina populace a svět se změnil k nepoznání. Bál se, že další čvacht přijde ještě za jeho života. Opakovaly se přibližně jednou za sto let a znamenaly zkázu a utrpení.
Martin si začal otírat botu do trávy: „Fuj, to je nechutné. Proč jsem do toho musel šlápnout zrovna já?“

„Máte poslední možnost. Pokud nevymyslíte řešení problémů našeho království, přijdete o hlavu,“ zaburácel král na rádce.
„Máme plán. Velmi složitý, ale pokud vyjde, získáte nejbohatší království v okolí,“ řekl jeden rádce.
„To zní slibně,“ zaujala zpráva krále. „Co chcete dělat?“
„Růže,“ vstal druhý rádce, „máme odrůdu s jedovatými trny.“
„Dál!“
„Máme v Růžovém království vědmu, která předpoví, že se princezna píchne a usne. Váš syn ji pak zachrání. Protijedem, samozřejmě.“
„Můj syn? Je mu rok!“
„Jeden z mnoha háčků našeho plánu. Hlavní fáze se uskuteční zhruba za šestnáct let. Pokud to ale vyjde, přepíšete mapu kontinentu.“
Král se začal usmívat.

„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem tu. No, jak jste mě ráčil poslat do toho hostince, abych se podíval po tom kabátu, co jste tam ráno zapomněl.“
„No?“
„Představte si, je tam. Visí pěkně na věšáku hnedle vedle lahve s vokurkama.“
„Ale my už jedeme!“
„Taky bylo na čase, pane obrlajtnant. Vlak má skoro tři minuty zpoždění.“
„Já vás roztrhnu jak hada!“
„Poslušně hlásím, že roztrhnout hada není jen tak. U nás na Žižkově bydlel nějakej Fouska co choval hady...“
„Švejku! Co teď hodláte dělat?“
„Poslušně hlásím, že v Kolíně budeme až za hodinku. Mohl bych objednal něco k snědku.“

„Dědo, vyprrrávěj nám, jak jsi šel na lov!“
„Dobrrrá, kuřřřátka. Byl jsem tehdá nejdůležitější papoušek ve vsi.“
„Jak důležitý?“
„Tak důležitý, že mě jednou vzali i na lov hadů. Seděl jsem v kleci, koukal ven a můj pán na mě byl náležitě hrrrdý. Našlapoval oprrravdu potichu, prrrotože hadi slyší dupání nohou. Lidi někdy dupou, řřřeknu vám, strrrašně!“
„A kam jste šli?“
„Šli jsme nejhlubším lesem plným drrravé zvěřřře.“
„Bál ses?“
„Byl jsem hrrrozně statečný.“
„No a co bylo dál?“
„Já jsem zařřřval: ‚Had!‘“
„A pak?“
„Pak ten drrruhý člověk zařřřval: ‚Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju‘ a byla tma.“

Drahá Hermiono,
nevěděli jsme, jak jinak tě vhodně oslovit, tak se snad neurazíš, když jsme se k tobě vloupali a nechali ti tenhle dopis mezi dvěma knihami. Jsme si jisti, že ho najdeš poměrně rychle, protože Bylinky a kořínky od Jane Herbesové a Lektvary pro každou příležitost od Boba Lescarda jistě otevíráš každý den.
Rádi bychom ti jako zástupci našeho spolku chtěli poděkovat za vše, co pro naši školu děláš. Dokazuješ, že i dívka si může dovolit být inteligentní. To členové našeho spolku oceňují obzvláště. Jsi výjimkou potvrzující pravidlo.
Tví oddaní členové spolku DOSTIH.
(Delegace Obdivující Společně Tajně Inteligentní Holky)

Bill si posunul čepici, otevřel dveře svého obchodu a vsunul do nich brokovnici s baterkou. Ze tmy se ozval rachot.
„Parchanti! To už je tenhle měsíc potřetí!“
Kužel světla osvítil dvě malé šedé postavy. Bill se zarazil. Čekal děcka z okolí nebo nějakého feťáka, ale ufoni v Kentucky?
Zírali na něj mrtvýma očima.
„Co tady chcete? Obsadit nás a sežrat?“
Jeden ufon natáhl ruku k ceduli NON-STOP.
„Nojo,“ podrbal se Bill na hlavě, „Rosie je nemocná, tak je zavřeno.“
Druhý mimozemšťan položil plechovku limonády na polici, pokrčil rameny a oba návštěvníci se vypařili, jako by v Billově obchodě nikdy nebyli.

Paní Norrisová měla sen. Celý svůj život prožila v Bradavicích, denně potkávala duchy a přemýšlela, jak se stát jedním z nich. Devět životů není málo, ale ona by si ráda svou kvótu navýšila. Jejímu strýci se to povedlo. „Strýčku, jak ses stal duchem?“ ptávala se ho. On ale nikdy neodpověděl.
Snažila se sama. Jak ale zabít kočku? Zkoušela skákat z výšky, ale dopadla vždycky na nohy. Držela hladovku, až byla celá vychrtlá, ale nevydržela to. Zkoušela i baziliška, ale nevyšlo to. Paní Norrisová se ale nevzdávala.
Všichni živí tvorové mají sklon usilovat přesně o to, co je pro ně nejhorší.

Je právě čtvrt na půl a Carol Pifková prožívá další den v cestovní kanceláři. Dnes mají ve slevě zájezdy do Skotska. Skotsko bylo vyhlášeno nejlepší zájezdovou destinací. Hned po Kuala Lumpur.
„Dobrý den.“
„Pfff“
„No... chtěli bychom se se ženou podívat do Glasgow. Byli jsme tam kdysi na líbánkách. Byla by volná letenka?“
„Podle kompjůtru né.“
„Tak to je škoda.“
„Počkejte! Jedna by tu byla. New Glasgow, Kanada. Letí vám to za hodinu.“
„Ale my jsme chtěli do skotského Glasgow.“
„Podle kompjůtru né.“
„A autobusem by to nešlo?“
„E-e.“
„Tak děkujeme, na shledanou. Pojď, Margareth.“
„Počkejte! Počkejte! Pojďte sem!“
„Ehe!“

Miloval její hlas. Nemohl bez něj být jediný den. Ta kombinace smyslnosti, ženskosti a profesionality ho hypnotizovala. Volal jí denně a představoval si, jak vypadá, když řeší jeho problém s datovým tarifem, fakturou či změnou pinu. Věděl jen, že se jmenuje Lenka. A musí ji vidět.
Čekal před budouvou svého operátora celý den. Nikdo z ní nevyšel. Čekal do večera i druhý den. Pak se odvážil dovnitř. V prázdném vestibulu seděl jen vrátný.
„Lenka? Tady žádná ženská nepracuje, pane. Jen banda ajťáků, co udržujou v chodu ty telefonovací automaty, co se furt ptaj, jak vám můžou pomoci. Héj, kam běžíte?“

„Podívej se na ni. Úplně z ní dýchají ta staletí.“
„Ale tati, já...“
„Počkej, chci si vychutnat ten pohled. Neseděl jsem na téhle stráni dvacet let.“
„Když mě to bylinkářství opravdu nejde a obrana proti černé magii je děsná.“
„A proto na ty předměty nechodíš a zakládáš ve škole tajné spolky?“
„Když tahle škola je děsná nuda, tati!“
„Albusi Severusi Pottere, tahle škola byla i za mých let vlastně hrozná a nudná. Tedy až na trolly, smrtijedy, mozkomory, hledání tajemné komnaty, zabíjení baziliška, dlouhé večery s Brumbálem, výlety do Zapovězeného lesa, Hagridův domek... ale nějak jsme to prostě museli vydržet.“