Moje články

„Za co byl váš muž na Floridě zatčen, paní Hudsonová?“
„Držení střelné zbraně.“
„To není tak zlé, pravděpodobně ho jen vyhostí.“
„Proboha!“
„S tím jste nepočítala.“
„Cože?“
„Zbraň se u něj jistě nenašla náhodou.“
„Jak jste...“
„Váš muž je násilník a dealer, pravidelně vás bije a vy se ho snažíte zbavit. Nejste hloupá, podstrčila jste mu zbraň spojenou se zločinem, pravděpodobně vraždou.“
„Máte pravdu, ale...“
„... nevyšlo to. Zbraň samotná je nepřímým důkazem, který z vašeho muže nedělá vraha.“
„Vrátí se a zase to začne, Sherlocku.“
„Pokud se u něj doma najdou důkazy z místa činu. Mimochodem, výborný čaj, paní Hudsonová.“

„Strýčku Festře, tys nikdy nemiloval, žádnou... ženu?“
„Ale ano, jednou.“
„Kde jste se poznali?“
„Na jednom krásném romantickém místě. Na Canterburském hřbitově. Vidím to jako dnes, sedím při svitu měsíce na leštěném mramorovém náhrobku a svírám její ruku.“
„A jaká byla?“
„Každičká její část byla dokonalá. Její ústa byla jako malina, její ruka byla jako z alabastru a nohy... to byly nohy bohyně!“
„A co se stalo pak, strýčku?“
„Pak jsem zjistil krutou pravdu a navždy jsem ji opustil.“
„Co se stalo?“
„Vykopal jsem zbytek jejího těla a vyšlo najevo, že nejsem její první. Její srdce už patřilo někomu jinému.“

„Celé je to krajně podezřelé,“ řekl hostinský a přimhouřil oči.
„Naopak, je to naprosto jasné a fér. Dáte mi první splátku a pojíštěnic vás ochrání proti všem pohromám,“ vysvětloval trpělivě Dvoukvítek.
„Takže když mi barák sežere červotoč...“
„Dostanete stonásobek vkladu.“
„A když mi ho vezme velká voda...“
„Stonásobek.“
„A když vyhořím?“
„Opět stonásobek.“
„Dobrá, zkusíme to. Tady máte moji splátku,“ řekl hostinský a oba si plácli.
Mrakoplaš vzdychl a zakroutil hlavou. Tenhle turista s IQ pečeného holuba tady po městě uzavřel stejnou dohodu s desítkami lidí. Půlka města už hořela a do té druhé právě nadšení majitelé nemovitostí přinášeli pochodně.

„Budete si přát?“
„Švejku, stačila by mi ta cigareta.“
„To ve Všenorech bejvala jedna pradlena, Růžena se jmenovala. Ta chodila s místním pekařem a bratr jejího nebožtíka muže měl ve Vonoklasech trafiku...“
„Ta cigareta, Švejku!“
„Jistě, pane obrlajtnant. V té trafice pracovala jeho tchyně a to vám byla ženská, kterou znali kuřáci od Černošic až po Řevnici.“
„Švejku...“
„Když jí jednou jeden pobuda z Jíloviště nezaplatil viržinko, běžela za ním až do Karlíku a tam mu jich na náměstí nandala tolik, že mu začali říkat Pohlavkář.“
„Tak, Švejku. Teď si zbytek té cigarety můžete nechat a zapalte mi rovnou novou.“

„Macu, rychle. Stráže se budou vracet,“ řekla Michelle šeptem.
Popadl pytel a začal obsah sypat do zásobníku.
„Co to je?“ zeptala se.
„Písek. Sypu ho do oleje.“
„Proč?“
„Pronikne k ložiskům. Jejich prstence jsou vyrobeny z cínu, mědi a olova. Jsou měkké, takže je písek začne obrušovat.“
Ozval se nářek kovu třeného o kov.
„Kuličky z chromové oceli začínají zajíždět do obroušených pouzder. Brzy...“
Stroj zaskučel.
„... se ložiska začnou zadírat.“
„A potom?“
„Zakousnou se a kinetická energie turbíny se uvolní. Pravděpodobně to celou halu rozmetá a s projektem bude konec.“
„Rozmetá?! To bychom asi měli...“
Podlaha se rozvibrovala.
„K zemi!“

„Hurá, je jaro! Bendere, jdeme trhat pampelišky!“
„Klídek, Fryi, pampelišky se podařilo vyhubit před třemi sty léty.“
„Vyhubit? A proč?!“
„Jak to, proč? Přece kvůli evropský invazi. Neříkej, že nevíš nic o útoku na Paříž.“
„Útoku? Ale pampelišky jsou takové ty žluté kytičky, jak z nich lítají semínka na deštníčku!“
„Nene, to si pleteš. Jsou to patnáctimetrový mrchy, ze kterejch lítaj neutronový bomby.“
„Já je měl tak rád!“
„Nebuď z toho smutnej. Když je to jaro, půjdem si natrhat kočičky.“
„Ty pořád ještě jsou?!“
„Jasně, ale musíš je trhat před tím, než dozrajou a začnou mňoukat. Ten zvuk je hroznej.“

Leželi na vyprahlé mordorské planině, pili poslední vodu a Sam rozbaloval balíček lembasu.
„Zajímalo by mě, jak to elfové vyrábí,“ řekl zamyšleně Frodo.
„Vezme se tuk, smíchá se s hladkou moukou, vejcem a skořicí. Pak se těsto nechá odpočinout a z vyválené placky se vykrajují čtverečky,“ odpověděl zamyšleně Sam.
Frodo překvapeně zamrkal: „To je všechno?“
„Ještě je potřeba to potřít vejcem a hlídat, aby chleba moc neztmavl. Pak bývá hořký,“ dodal bodře Sam. Když si všiml, jak na něj Frodo zírá, rychle dodal: „Naše stará bába je pekla každou neděli. Chutná to úplně stejně, jen jsme tomu říkali prostě ‚placky‘.“

Zajatec už nekřičel. Jen ležel a občas zavzlykal. Naprostá troska, nula, nicka. Mohl ho rozšlápnout jako červa. Už ho nepotřeboval, všechno důležité se dozvěděl. Jméno i adresu toho hobita.

Pozvedl ruku k rozkazu zabít. Pak se ale zarazil a z těžko popsatelného důvodu se svou myslí dotkl jeho zbídačené duše.

Uviděl nitro ztrápeného tvora, který nebyl svým pánem. Také byl kdysi někým jiným, ale stovky let ve stínu Miláčka ho zlomily a změnily. Kdysi byl Sméagol, teď byl jen Glum. Byl tak jiný, tak nicotný a přece mu byl příliš podobný.

Pán nazgûlů se odvrátil: „Propusťte ho, vytrpěl si dost.“

Zabušení. Mistr položil zápisník a vyrazil otevřít.
„Luco, konečně,“ řekl návštěvníkovi.
„Leonardo, přišel jsem co nejrychleji.“
„Děkuji, potřebuji poradit s jedním zapeklitým problémem.“
Vešli spolu do velkého pokoje plného přístrojů a obrazů.
„Tak povídej,“ řekl Luca, když se napil svařeného vína.
„Objevil jsem dva úžasné modely. Jsou to dvojčata, s nádherně rozvinutým svalstvem. Tady jsou první skici.“
„To vypadá zajímavě. Ale... jeden má podivně deformovanou tvář.“
„Právě. To je ten problém. Těla mají naprosto stejně dokonalá, ale jeden má ohyzdnou tvář.“
„Pak je řešení prosté, jako tohle víno, příteli. Budeš je muset postavit tak, aby byla vidět jen jedna tvář.“

Ráno mne probudily výkřiky na palubě. Saturnin stál vedle postele rovný jako svíčka.
„Co se děje, Saturnine?“
„Odrazili jsme, kapitáne,“ řekl s ledovým klidem.
„My plujeme?!“
„Zajisté, už několik minut.“
„A kam jsme se přibližně vydali?“ zeptal jsem se, předstírajíc saturninovský klid.
„Po proudu do Mělníka, pak přes Drážďany do Hamburku.“
„A potom?“
„Kam nás zavedou větry Severního moře.“
„Děláte si legraci, Saturnine,“ začal jsem být opět nervózní i navenek.
„Nikoliv, kapitáne. Máme dokonalé krytí. Pravděpodobně zakotvíme v Kralupech.“
„Krytí? Proč to všechno?“
„Špehové hlásí, že teta Kateřina právě přijela vlakem na hlavní nádraží. Přejete si posnídat na palubě, kapitáne?“

John přišel pomalu jako ve snách a ani si nevšiml, že mu kravata visí přímo do hrnku s kávou.
„Ach,“ vzdychl nepřítomně a usedl na židli v kuchyni.
„Garfielde,“ zeptal se zasněně, „máš taky nějaké nesplněné sny?“
„Ale ovšem, zvlášť jeden mě pronásleduje už léta,“ odpověděl pro sebe Garfield a zasnil se také. „Kobliha s dírou uvnitř, plněná vanilkovým krémem a politá tenkou vrstvou křupavé belgické čokolády, navrch sypané jemným kokosem.“
Otevřel oči a zjistil, že John u něj dávno nesedí.
„Šel mi ji koupit a já mu neřekl to hlavní! Johne, ta kobliha musí mít v průměru dvanáct metrů!“

Slyšela tlukot tří srdcí. Jeden pomalý a temný, dva vyplašené a zrychlené. Špatně se jí dýchalo, ze všech stran na ni něco tlačilo a k tomu ten nesnesitelný zápach. Cítila, že v tom malém prostoru není sama. Byl tam někdo, tak blízko, že cítila jeho zrychlený dech. To ji také děsilo. Ale ze všeho nejhorší byla ta tma. Nic tak černého nikdy neviděla a nevěstilo to nic dobrého. Tušila, že se blíží konec.

Vtom se ozval tichý škrábavý zvuk a těsně před obličejem se otevřela malá jasná škvírka. Za ní se objevil známý vousatý obličej: „Karkulko, babičko, jste v pořádku?“

„Povstaňte,“ zaburácel zamračený soudce. „Soud došel k rozhodnutí: obžalovaný je vinen ve všech bodech obžaloby.“
Čupera polkl a malinko se mu roztřásla kolena.
Julinka vytřeštila své velké černé oči.
Čert v mysliveckém se potichu uchechtl.
Soudce si posunul brýle a pohlédl na Čuperu: „Jelikož zde přítomný zástupce vašeho smluvního partnera nemá z pochopitelných důvodů dostatečné botanické vzdělání, dopustil jste se zneužití cizí nevědomosti k vlastnímu obohacení. Za tento podvod se odsuzujete k propadnutí majetku, těla i duše a to s okamžitou platností.“
Čert se k němu nenuceným úsměvem naklonil: „Puohuál jste, pane Čupeuo. Ovšem ne každý den je posvícení, žeano?“

Pohlédl na letušku s profesionálním úsměvem.
„Sedadlo sedmnáct bé, příjemný let,“ řekla nacvičenou větu.
„Děkuji,“ odpověděl a vyrazil uličkou. Našel sedmnáctku a otevřel přihrádku nad hlavou.
„Guten tag, Dimitri,“ zaznělo pod ním. Ze sedadla na něj koukala známá tvář.
„Zdrástvuj, Johan,“ odpověděl překvapeně muži na sedmnáct cé. „Co ty tady?“
„Zase pracovně do Tokia.“
„Výborně, dáme zas oběd v Istanbulu?“ zeptal se Dimitri a uhnul procházející letušce. Přitom zaznamenal cestujícího v uličce.
„Sakra,“ přikryl si obličej.
„Co je?“ Johan se začal otáčet přes opěradlo.
„Nedívej se!“ zaúpěl Dimitri. „Zase on!“
„Kdo...?“
„Ahoj kluci!“ zahulákal vysoký mladík. „To jsem já, Jirka!“

To takhle jednou Trautenberk vyhnal Hajného do lesa, aby zastřelil divočáka. Kuba s hajným táhnou kance a Trautenberk jim nadává, když vtom se zablýskne a před nimi stojí Krakonoš.

„Tak ty mi Trautenberku budeš zabíjet kance?!“
„Sousede drahý,“ rozklepal se Trautenberk, „toho jsme koupili na jarmarku.“
„Lžeš a navíc kradeš! Za trest si ho odneseš domů sám.“
„Ale sám ho neunesu!“
„Ten tvůj břich váží nejmíň metrák, takže půlmetrákového kance uneseš. A hajnej, Kuba a Anče dostanou každý čtvrt zabíjačky!“

Tak se Trautenberk trmácel s kancem sám a ještě na něj moc masa nezbylo. Inu, lakomý více tratí než ulakotí.

„Máte poslední možnost. Pokud nevymyslíte řešení problémů našeho království, přijdete o hlavu,“ zaburácel král na rádce.
„Máme plán. Velmi složitý, ale pokud vyjde, získáte nejbohatší království v okolí,“ řekl jeden rádce.
„To zní slibně,“ zaujala zpráva krále. „Co chcete dělat?“
„Růže,“ vstal druhý rádce, „máme odrůdu s jedovatými trny.“
„Dál!“
„Máme v Růžovém království vědmu, která předpoví, že se princezna píchne a usne. Váš syn ji pak zachrání. Protijedem, samozřejmě.“
„Můj syn? Je mu rok!“
„Jeden z mnoha háčků našeho plánu. Hlavní fáze se uskuteční zhruba za šestnáct let. Pokud to ale vyjde, přepíšete mapu kontinentu.“
Král se začal usmívat.

„Dědo, vyprrrávěj nám, jak jsi šel na lov!“
„Dobrrrá, kuřřřátka. Byl jsem tehdá nejdůležitější papoušek ve vsi.“
„Jak důležitý?“
„Tak důležitý, že mě jednou vzali i na lov hadů. Seděl jsem v kleci, koukal ven a můj pán na mě byl náležitě hrrrdý. Našlapoval oprrravdu potichu, prrrotože hadi slyší dupání nohou. Lidi někdy dupou, řřřeknu vám, strrrašně!“
„A kam jste šli?“
„Šli jsme nejhlubším lesem plným drrravé zvěřřře.“
„Bál ses?“
„Byl jsem hrrrozně statečný.“
„No a co bylo dál?“
„Já jsem zařřřval: ‚Had!‘“
„A pak?“
„Pak ten drrruhý člověk zařřřval: ‚Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju‘ a byla tma.“

Bill si posunul čepici, otevřel dveře svého obchodu a vsunul do nich brokovnici s baterkou. Ze tmy se ozval rachot.
„Parchanti! To už je tenhle měsíc potřetí!“
Kužel světla osvítil dvě malé šedé postavy. Bill se zarazil. Čekal děcka z okolí nebo nějakého feťáka, ale ufoni v Kentucky?
Zírali na něj mrtvýma očima.
„Co tady chcete? Obsadit nás a sežrat?“
Jeden ufon natáhl ruku k ceduli NON-STOP.
„Nojo,“ podrbal se Bill na hlavě, „Rosie je nemocná, tak je zavřeno.“
Druhý mimozemšťan položil plechovku limonády na polici, pokrčil rameny a oba návštěvníci se vypařili, jako by v Billově obchodě nikdy nebyli.

Je právě čtvrt na půl a Carol Pifková prožívá další den v cestovní kanceláři. Dnes mají ve slevě zájezdy do Skotska. Skotsko bylo vyhlášeno nejlepší zájezdovou destinací. Hned po Kuala Lumpur.
„Dobrý den.“
„Pfff“
„No... chtěli bychom se se ženou podívat do Glasgow. Byli jsme tam kdysi na líbánkách. Byla by volná letenka?“
„Podle kompjůtru né.“
„Tak to je škoda.“
„Počkejte! Jedna by tu byla. New Glasgow, Kanada. Letí vám to za hodinu.“
„Ale my jsme chtěli do skotského Glasgow.“
„Podle kompjůtru né.“
„A autobusem by to nešlo?“
„E-e.“
„Tak děkujeme, na shledanou. Pojď, Margareth.“
„Počkejte! Počkejte! Pojďte sem!“
„Ehe!“