Moje články

„Tak, panstvo, balíme!“ ozvalo se odevšad. Ve skutečnosti to bylo slyšet na úplně každém kousku Země a všude hlas doprovázely nechápavé pohledy.
„Výsledek ujde – tedy přinejmenším je lepší než minule,“ pokračoval hlas, „i když to byl tedy, upřímně řečeno, docela solidní průser,“ dodal potichu.
Všichni se zastavili a poslouchali.
„Máme vás tu něco přes sedm miliard, přibude vás cirka 145 za minutu – činíte se, co? Ehm, dál. Žijete průměrně 67,59 roku…“ výčet statistik ještě dlouho pokračoval.
„A to by bylo. Recyklaci Země zahájíme za půl hodinky. Děkujeme za spolupráci – docela vám to šlo. Snad to příště bude ještě trochu lepší.“

Pod dekou je tma, ale pak na tebe nemůžou bubáci, říkal jí, když byli malí, a ona chápavě přikyvovala.
Pod dekou ležela tráva. Oni jen tak seděli vedle sebe a povídali si a kolem vonělo léto.
Pod dekou se k sobě tiskla jejich nahá těla; to objevili, jaké nádherné pocity mohou zažívat, když jsou si nejblíž.
Pod dekou spalo jejich malé dítě v kočárku, se kterým chodili na procházky; to když jejich láska byla taková, že se do ní vešel někdo další.
Pod dekou seděli a drželi se za vrásčité ruce, hasnoucí důkaz toho, jak dlouho může člověk mít rád.

Na první schůzku jsem Ti přinesl jednu růži, bílou jako je Tvá hebká kůže. Možná to bylo málo, ale nechtěl jsem přijít s prázdnýma rukama. Řekla jsi mi, že se Ti líbí. Mně ses líbila Ty.
K narozeninám jsem Ti přinesl tři růže, žluté jako slunce, které svítilo na naše společné dny. Květy voněly jako Ty, když si ke mne leháš.
Když jsem Ti chtěl udělat radost, přinesl jsem Ti pět růží, rudých jako Tvé smyslné rty, které tak nádherně chutnají.
Dnes Ti také nesu růže, bílé jako květ, který jsem Ti přinesl poprvé. Položím dva květy a rozloučím se.

Mladý rytíř Jedi zavrávoral a vytřeštil oči. Okolo stojící Jediové ustali v hovoru a soucitně pozorovali jednoho ze svého středu.
Hluboký, přerývaný nádech. Bolest. Zvonění v uších, skoro jako řev. Ta tupá bolest. Krátký výdech a marná snaha znovu se nadechnout. Výbuch bolesti v hrudi.
Kdesi daleko jeden padawan klesá na kolena v rudé záři meče svého sithského vraha.
Bolest. Strašlivý, svazující strach. Lítost. Mistr proti své vůli vnímá všechny pocity svého žáka. Zklamání. Stud, ponížení. Neschopnost se ubránit. Vyprchávající život. Není smrti, jen Síly.
„Velmi dobře.“ Sith se usmál. „Zabít padawana nestačí, tu pravou bolest teď cítí jeho… ‚mistr‘.“

Má drahá,
píši Vám, doufaje ve šťastnou náhodu, jež bude přát tomuto psaní, aby k Vám nalezlo cestu. Stěží si budete pamatovat jednoho z mnoha zakrvácených mužů, jakých každým dnem opečováváte žalostně mnoho.
Já si však pamatuji Vás. Anděla s laskavýma, ač unavenýma očima, s hrubýma rukama, schopnýma laskavých doteků. Pečovala jste o mne, když jsem byl sláb, konejšila dobrým slovem, když se mi nedostávalo naděje.
Dnes se krčím v zákopech u Yper a boje neberou konce. Jestli však tohle peklo přečkám, je mým jediným přáním znovu pohlédnout do Vašich očí a konečně Vám vyslovit své díky.
Bůh Vás ochra_

„To je strašné.“ Král se dopotácel ke kočáru a ztěžka se posadil. „Příšerné.“ Skryl hlavu v dlaních.
Generálové stáli v hloučku kolem a nejistě se rozhlíželi kolem. Bitevní pole bylo poseto stovkami zmrzačených těl a země byl zrudlá krví. Z nedalekého města stoupal hustý, černý dým.
„Proč?“ pohlédl král ke generálům unavenýma, zarudlýma očima. „Proč tohle všechno? Proč jsme sem vlastně vpadli?“
Další nejisté pohledy a několik tichých poznámek, jako území, nepřítel, strategické suroviny, preventivní úder.
„Řekl jsem jen, abyste bránili naše hranice,“ připomněl král, „ne abyste vyvraždili celou zemi!“
„Takže hranice jsou teď bezpečné,“ pokrčil rameny jeden z generálů.

„Pak si lidi vytvořili svůj dokonalý svět. Jinou verzi toho svého. ‚To Druhé Město‘, jak říkali. Většina tam utekla z bídy toho prvního.“ Stařec pokýval hlavou a pohlédl do dálky, zatímco se mu plameny z provizorního ohniště odrážely v unavených očích.
„Dokonalé místo. Bez chudoby, strádání, hladu, zášti, válek… Plné prosluněných ulic s nádhernými domy a s parky a zahradami.“
„Musí tam být nádherně,“ proneslo jedno z dětí. Jedno z těch, které špinavé a v otrhaném oblečení seděly na hromádce smetí a starých pneumatik, než půjdou spát do chatrče z plechových a dřevěných desek.
„Tohle, chlapče, je ‚To Druhé Město‘.“

„Stejně na mě kašle,“ posteskla si Klára o přestávce.
„Je divnej,“ přisadila si Katka.
„Ty seš divná,“ nedala se Klára. „Je tichej, ale… tak strašně hezkej a milej.“
„Kdyby ses viděla!“ rozesmála se Katka.
„A poslal mi dopis,“ pochlubila se Klára. „Jen ho nechápu.“
„Ukaž!“
Obě chvilku hleděly na shluk písmenek.
„Říkám, že je divnej,“ trvala Katka na svém. „Tak to aspoň někomu dej, ať ti to spočítá.“
Zbytek dne se Klára pořád usmívala a nemohla se ani trochu soustředit. Po škole se s ním potká a budou si mít hodně co říct. Všechno díky papírku, na kterém stálo „9x-7i>3(3x-7u)“.

Odpočíval v posteli, když přišla. Byl unavený, dýchalo se mu ztěžka, ale spát nemohl. Luštil křížovku a popíjel víno. Ani si jí nevšiml.
Mladá dívka v černém oblečení, ozdobená jen přívěškem. Odkašlala si. Zvedl oči.
„Přejete si?“ Jako by ho ani nepřekvapila.
„Pomalu půjdeme.“
Změřil ji očima.
„Čekal jsem něco jinýho.“
„Lebku, kápi, kosu?“ odtušila.
„To víte, slečno, jsem ze starý školy.“
„Takhle mi to sedí víc.“
„Je to divný. Nechcete s tím do příště něco udělat?“
„Do příště?“ zasmála se. „Ale víte co? Třeba jo.“
Egyptský hieroglyf znamenající život na čtyři.
Ankh, vepsal do křížovky. Ona tam už nebyla.

Malý uličník na vyučování moc nedal.
Zastihli jste ho venku, jak mlátí dřevěným mečem do keře, protože přece zrovna zabíjí zlého draka, aby zachránil princeznu.
Docela často jste ho mohli zahlédnout v zahradách, jak prakem sestřeluje jablka, nebo jak schovaný ve stínu dělá kyselé obličeje, když baští rybíz.
Na břehu řeky zase rád chytal pstruhy (ne že by mu to šlo), nebo dělal žabky placatými kamínky (to mu šlo o něco lépe).
V každém případě na školu mladého nezbedu moc neužilo, to bylo vždycky vedlejší. Možná proto mu učitelé tak často připomínali: „S takovouhle z tebe nikdy nic nebude, Merline.“

„Ne, to nepřipadá v úvahu.“ Trinity zuřila. „Jak tě sakra něco takovýho mohlo napadnout?!“
„Nemáme jinou možnost,“ oponoval Neo.
„Nebudeš se olizovat s tou úlisnou vlezlou cuchtou, jasný?!“
Neo si povzdechl. Zaprvé nemělo cenu se hádat a zadruhé fakt nemělo cenu se hádat. Ne že by to něco měnilo na sleposti uličky, do které se tím dostali.
„Je sice pravda, že rady Vědmy nezněly moc jasně, ale není pochyb, že bez Klíčníka se ke Zdroji nedostaneme,“ zkusil to Neo odjinud, ale Trinity neposlouchala. Držela telefon a netrpělivě čekala na spojení.
„1188? Jo, bezva. Potřebujeme číslo na zámečníka – díky moc, slečno.“

„Jakže se ten váš spolek jmenuje?“ zeptal jsem se svého průvodce.
„Je to institut, sire.“
„Jistě…“
„První Institut Fšech Krásných Aristokratů.“
„Máte tam chybu,“ vybuchl jsem smíchy.
„To je záměr, sire. Oficiálně jsme změnili název, už na 3. výroční schůzi. Většina vážených členů se shodla na tom, že původní akronym je příliš často zneužíván lůzou pro oslovování našich vážených členů.“
„Zajisté,“ vážně jsem přikyvoval a snažil se udržet nutkání k dalšímu výbuchu smíchu. „Musím uznat,“ pokračoval jsem, „že současná verze patrně lépe vystihuje postoj ‚lůzy‘ k vašim ‚váženým členům‘.“
„Nerozumím, sire.“
„Prostě že na ta vaše PIVKA mají trochu PIFKU.“

Křup.
Kavárna Wendy’s se probouzela do ospalého rána. Vycházející slunce vrhalo dlouhé stíny, semafory se v letním vánku líně pohupovaly nad křižovatkami.
Křup.
Servírka roznášela kávu a voňavé koblihy. Měla krátkou sukni a několik školáků z ní nemohlo spustit oči.
Křup.
Dvě kamarádky probíraly včerejší rande.
Křup.
V rohu seděl švihák v tmavých brýlích, kouřícího kafe se zatím nedotkl. Jen si prokřupával klouby na rukou. Jeden po druhém.
Křup.
Jedna z kamarádek se zvedla a došla ke švihákovi.
„Necháte toho už sakra?!“
Sundal brýle a dlouze na ni pohlédl. Zbledla a odešla. Od té doby nemohla usnout.
Korinťan se usmál.

Ranní mlha se líně převalovala po polích a loukách. Bylo chladno. Hlídka si snažila zahřát prokřehlé ruce dechem, ale moc to nepomáhalo. Už několik hodin byly ze všech keřů a stromů slyšet spousty švitořících ptáků.
Ten nepřirozený hluk zprvu přicházel jen zvolna, takže trvalo, než upoutal pozornost hlídky. Muži mhouřili oči v marné snaze proniknout mlhavým oparem. Nebylo však vidět nic.
Hluk sílil. Připomínal vrčení motorů a skřípění…
„Tanky!“
Polsko se probudilo do další temné kapitoly své historie. Už před časem totiž jeden zhrzený člověk dostal nápad. O šest let později se ukázalo, že to byl více než šedesátimilionový nápad.

Miluji anglický venkov. To odpoledne jsem při procházce zabloudil k jednomu venkovskému kostelíku; provázelo mě klesající slunce, které pastelovými barvami malovalo nažloutlá okolní pole, zelenající se stromy i šedivý asfalt klikatících se cest.
Malý kostel mě těšil gotickou estetikou, která k Anglii patří stejně jako cihly, dvojdomky a dělená okna. Náhrobky na hřbitově na rozdíl od těch českých hýřily romantickými vzpomínkami na životy zesnulých.
Jeden z kamenů byl tak starý, že nešlo rozluštit data, jen kus jména (Hob?) a nápis „Já nejsem mrtvý!“. Ach, ten anglický humor – nahlas jsem se rozesmál.
„Já ale fakt nejsem mrtvej,“ ozvalo se za mnou.

Bylo sychravé ráno. Student posledního ročníku gymnázia stál se dvěma kamarády na nádvoří oprýskané budovy a přemýšlel.
Možná čekal na zázrak, na nějakou změnu na poslední chvíli, ale spíše postupně nacházel smíření. Ne že by to nějak výrazně oslabovalo strach, kvůli kterému se třásl víc než kvůli rannímu chladu.
Jeden hloupý nápad, jedna klukovina, jedna malůvka – jeden zhrzený „kamarád“, jedna slabá chvíle podlosti a zbabělosti. Věci se rychle vymkly kontrole a cena byla příliš vysoká.
Hlavu vzhůru, pomyslel si a sebral poslední zbytky odvahy. Narovnal se, zvedl zrak a pohlédl na těch několik cizích tváří. Zbraně zařvaly do mrazivého ticha.

Spěchal sterilními chodbami výzkumného zařízení a snažil se nesrazit moc ostatních lidí. Na pozdravy kolegů nestíhal odpovídat, vždy se jen mihl kolem a za ním vlající plášť vytvořil bílou šmouhu.
Od rána byli všichni na nohou kvůli nové fosilii, která za extrémně přísného utajení dorazila z vykopávek kdesi v Egyptě. Byl pověřený, aby na všechny testy osobně dohlédl, ale prý už nález samotný ho dostane.
Byl skeptický, jenže hlas v telefonu zněl tak roztřeseně, že to nemohlo být jen tak.
Konečně pohlédl dovnitř boxu s kusem kamene. Zatajil dech. Otisk lidské kostry. Lebka, hrudní koš, pánev, ruce, nohy… a křídla.

Nebyla to lehká doba, ale byli mladí a moc si to nebrali. Byli do sebe bláznivě zamilovaní, až je nic jiného nezajímalo. Každý bydlel v jiné vesnici, ale pravidelně se scházeli, vždy v pravé poledne u osamělého stromu na polích mezi jejich domovy.
Oba prožívali první lásku. Dlouhá povídání, stydlivé úsměvy, váhavé dotyky i první polibky. Společně těžké časy přečkají a pak už jim bude nádherně bez zbytečných starostí.
V tu červnovou středu ale nepřišla. Ani další den. Ani nikdy jindy. Přesto ta místa později zase navštěvoval. Chvíli počkal u starého stromu a pak pokračoval dál, až k lidickému památníku.

Stál v první řadě. Přílba byla o trochu větší, než by potřeboval, a svědila ho kvůli ní celá hlava. Kožená vesta taky neseděla a byla cítit cizím potem. Země byla zmáčená po dešti, takže už měl vodu v botách a promáčené onuce. S palcátem, který křečovitě svíral v ruce, vlastně neuměl a štít na něj nezbyl.
„Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ zněla poslední slova velitele; snad měla povzbudit. Blbost. Voják napravo zvracel, ten nalevo – ještě kluk – se neovladatelně třásl, bledý jako stěna.
Taková blbost, pomyslel si i o několik minut později, když přidržoval svá střeva vypadávající z rozpáraného břicha.

Sláma na podlaze prázdného chléva zašustila, když po ní přeběhly malé bosé nožky. Dívenka s žuchnutím dosedla za velké vědro. Ne poprvé.
Měla takový strach. Přerývaně dýchala, srdce jí bušilo, po tváři stékala slza a občas se ozval vzlyk. Utřela oči do rukávu umolousaných šatů a naslouchala a snažila se být co nejvíc potichu.
Koleno si rozbila, když běžela dvorem. Teď ji rána bolela a po holeni bloudil pramínek krve.
Kroky.
Vrzla vrata, v nich vrávorající silueta. Vzduchem proletěla láhev a kousek od dívky se roztříštila na tisíce kusů.
Spona pásku cinkla o zem.
„Tak ty se budeš schovávat, spratku?!“

Těch hrozných pocitů se nemohl zbavit. Robin přijel na Gateway kvůli nebezpečným misím do hlubin vesmíru a díky jedné z nich si teď mohl dovolit, na co si jen vzpomene. A každý jeho den byl peklo.
Chtěl se obětovat, odpálit svoji loď do černé díry, aby ta druhá, i s ženou, kterou miloval, mohla uniknout. Ale stal se pravý opak. Kvůli dilataci času ještě teď Klara a ostatní nekonečně pomalu padají do nitra černé díry. Do konce svého života bude Robin vědět, že někde u vzdálených hvězd ho jeho láska viní z toho, že ostatní zradil, aby se sám zachránil.

Venku bylo docela hezky, takže jsem se na seskok vcelku těšil – jen kdybych s sebou pořád nemusel tahat tu bandu zobáků. Byli vykulení, těkali očima sem a tam, a když se konečně rozsvítilo zelené světlo, vůbec se jim do skoku do prázdna nechtělo.
„Tak dělej, nemáme na to celej den!“ popohnal jsem prvního.
„Já ale nemůžu,“ zkusil chvějícím se hlasem.
„Ale to víš, že můžeš,“ obrátil jsem oči v sloup a pořádně toho zelenáče nakopl do zadnice, až zmizel kdesi pod letadlem.
Jen mi ten blbec neřekl, že aby fakt nemusel skočit, vzal si místo padáku jen batoh s polštářem.

„Tak už zase nadávaj…“
„Zase? A proč jako?“
„Tak nejdřív ty Vánoce a teď–“
„Můžu já za to? Sníh byl objednanej už v září, jako každej rok – co nadělám, když přišel pozdě? Se nezblázněj.“
„Ale v dubnu?“
„Duben, ještě tam budem.“
„Však nemusí být rovnou vedra, ale aspoň trochu…“
„A co potom s tím vším sněhem? Do další zimy se mi zkazí.“
„Zkazí?“
„Jistěže – vzpomeň si na tu pistáciovou zmrzlinu, co jsi včera snědl, a ona přitom byla vanilková.“
Při té vzpomínce se pomocníkovi udělalo nevolno a odběhl. Počasí se usmálo a usrklo z mojita. Tak obleva? Se uvidí, holomci.

Bloudíš pouští. Slunce tě spaluje a vysává z tebe poslední zbytky sil. Do nohou bodá žhnoucí písek, na rozpraskaných rtech zasychá krev. Tma před očima, padáš do písku.
Procitáš. (Takže to byl jen sen?) Všude černočerná tma a příšerná zima. Třeseš se na celém těle, tvoje zuby o sebe buší tak silně, až vypadávají.
Další procitnutí. Hrubé provazy tě drží na kovové konstrukci a rozdírají ti kůži. Někdodo tvého těla bodá dlouhými jehlami tak, aby způsobil maximální bolest.
Pak pochopíš, že nic z toho není sen. Tvůj život skončil a můžeš si jen domýšlet, jaká část nekonečného pekla bude další.

„Miloval jsi mě, opustila jsem všechno a odešla za tebou.“
„Nemusela jsi jít.“
„Milovala jsem tě, dala jsem ti svůj život.“
„Život jde dál.“
„Bez tebe nemůžu žít – věděl jsi to tehdy a moc dobře to víš i teď.“
„Můžeš. Stejně jako já bez tebe.“
„Nejen beze mě – hlavně s ní.“
„Ano…“
„Dal jsi mi své srdce. Nemůžeš mi ho jen tak vzít a dát někomu jinému.“
„Můžu. Udělal jsem to.“
„Jestli mě opustíš, bude to navždy, nikdy to nebudeš moct vzít zpátky.“
„Vím.“
Sklopila oči a zvolna se rozplynula do větru. V tom samém okamžiku zatoužil vše vzít zpátky.

Není to tak dávno, co zvířata sklesle pozorovala hostinu prasat a lidí a s hrůzou zjistila, že už nelze poznat, kdo je kdo. Farma zvířat byla dávnou minulostí – šťastnou, ale blednoucí vzpomínkou, kterou nahradila Panská farma, kde prasata vládla tvrději než dříve lidé.
Ale naděje nezemřela. Zvířata se v noci tajně scházela a plánovala.
Právě tuto noc měl přijít, konečně se ho podařilo přemluvit. Rozeného vůdce, tvrdého, nemilosrdného. Sjednotí je a povede do boje proti prasatům i jejich psům.
Vrátka chlíva zaskřípala, objevila se menší silueta. Střihla uchem, přehodila mrkev z koutku tlamy do druhého a představila se: „Jsem králík.“

Zuřila bitva, dlouhá a vyrovnaná. Nad bojištěm v troskách zapomenutého města stoupal dým ze zničených tanků lidí i z pestrobarevných vznášedel cizáků z vesmíru.
Generál nezaváhal ani na chvíli. Elitní jednotka nebyla ve výhodném postavení, ale stačilo, aby rozstřílela nepřítele opodál, a pak už se jí nic nemohlo stát.
Statisticky je to akorát, pomyslel si.
Storm Boltery se rozeřvaly a nepřítele zahalil dým. Když se rozplynul, odhalil trochu překvapenou nepřátelskou jednotku, která neutrpěla jedinou ztrátu…
Nad stolem posetým plastovými modely „generál“ nevěřícně zíral na několik šestistěnných kostek a ony na něj mrkaly stěnami s jedinou tečkou. Tohle bude náročná bitva.

V koupelně strávila asi hodinu a půl. Voda. Sprchový gel. Jiný sprchový gel. Šampón. Kondicionér. Utřít, učesat, vyfénovat, znovu učesat. Vyčistit zuby, vykloktat tou modrou, pálivou věcí.
Vhodně se nalíčit, tak akorát. Vybrat hezké spodní prádlo.
Další polovinu hodiny stála před skříní s oblečením. Riflové kraťásky, sotva pod zadeček. Bílé tričko, sotva pod ňadra. Blbost, moc vyzývavé. Delší sukně a ta halenka, co ji dělá ještě trochu štíhlejší.
Zanedlouho za ní přijde… A vlastně ho už nějakou dobu znala. Krátce se zamyslela, svlékla všechno oblečení a vzorně je uložila zpátky do skříní. Když zazvonil zvonek, přišla otevřít jen v županu.

Na chvíli se probudil, za orosenými okny pilotní kabiny ještě byla tma. Ležela vedle něj zahalená jen dekou Připadalo mu, jako by se usmívala, snad kvůli hezkému snu.
Byla překrásná, to věděl od prvního dne, kdy ji spatřil. Její pomněnkové oči, nosík posetý drobnými pihami, usměvavé růžové rty… Týdny náznaků, pohledů, slov i letmých dotyků ji nakonec přesvědčily. Bylo jim spolu nádherně, tak jako byla nádherná jejich první společná noc. Usmál se a opět usnul.
Probudil ho řev sirén a kakofonický hluk čirého chaosu.
„Ke strojům!“ ozvalo se odněkud zvenčí. „Hněte sebou, sakra!“
Pak letadlo rozervala puma.
7. prosince 1941