DMD 2026

Prší vodorovně. 
Je to ještě déšť, nebo už sníh? Těžko říct.
Mokrý led na stezce klouže. Namrzlá krusta pod kroky praská, pod ní se skrývá mazlavé bahno.
Zprávy nepočkají.
Rezka zamžourá do padajícího soumraku. Není dnes nejkratší den v roce?
Vzduchem zavane vůně hořící rašeliny.
Farma před ní z mlhy vyroste znenadání.
Na krytém zápraží ze sebe nechává odkapávat vodu. Zabuší na dveře. Odevzdá zásilku hospodyni a otočí se k odchodu.
„Nepůjdeš dovnitř?“
Překvapení.
Teplé mléko s medem, vlněná deka, sušící se boty. Děti zapalující množství svíček, aby dneska pomohly otočit temnotu.
Zavoní jehličí.
Rezka se spokojeně zavrtí.
Temnota mizí.
 

Vysoký muž ve světlém kabátě oslňuje širokým úsměvem. Zvlněné zlaté vlasy připomínají svatozář, řetěz na krku i těžké prsteny soupeří v oslepujícím lesku. 
Staré dámy popadnou kabelky a jsou ty tam. 
Muž se ani neohlédne. 
„Rukulíbám, milostpaní,“ pronese sametově.
„Máte přání?“ hlesne Sylvie.
„Právě naopak. Nabízím vám službu zaručené ochrany. Jistě nechcete, aby tento útulný podnik došel úhony.“
Vzápětí se znovu otevřou dveře. Navlas stejný muž zdvojnásobí sluneční záři svého dvojčete. Zlatem ověnčenou rukou uchopí etažér s koláčky, přiblíží ke rtům a lhostejně upustí na podlahu. Mezi střepy se rozkutálí pečivo spálené na škvarek.
„Nuže, dohodneme se?“ usmívá se první.

"Není dobré, aby byl člověk sám. Učiním mu spásu proti němu."

Ve stvoření je jen jednou hodnocení 'není dobré'. Když se pro člověka nenajde partner pro vztah. 

Žena je stvořena do vztahu. Muž má porovnání - život o samotě, versus život po něčím boku.

"Proto opustí muž svého otce i matku, přilne ke své ženě, a stanou se ti dva jedním tělem."

Navzdory staletím zdvižených prstů, tenhle text má pramálo společného se sexem. Sexualita je částí lidské osobnosti, jednou z fazet vztahu. Není však jediná, ani nejdůležitější.

Jde o to, abychom se jeden o druhého starali jako o součást vlastního těla.

Milada nechce spát. Spánek by vyústil v probuzení. Nechce se probudit. Probouzení bolí.

Sedí a jemně se kolébá. Chce být zase dítě, malé dítě, která nezná velký svět. Chce být nevinná.

Tady není rozdíl mezi dnem a nocí. Zírá do tmy. Jako by usilovné zkoumání odstínů temnoty mohlo přehlušit vzpomínky, které před očima naskakují.

Tichounce brouká. Všechny písně, které zpívala kdysi dávno, když ještě byla sama sebou. Tam doma, v kostele obklopeném tichým hřbitovem, kde leží její předci kam až paměť sahá.

Ona tam ležet nebude. Zavře oči, aby zahnala lítostivou slzu a únava ji přemůže.

Do ticha vrznou dveře.

Nemrtváky jsme předpokládali.

Přízraky, nepříjemný. Fexti tuplem, ale taky jsme je dali.

Ale to nejhorší byla sexy kost, akorát trochu nezdravě studená, a na potvoru měla ten náhrdelník, pro kterej nás Gliwis poslal.

Fleuriotovu salvu kouzel odrazila mávnutím.

Klíšťákovi vzplál luk.

Jorcha jí tefila svěcenkou, měla z toho bžundu.

Vrhl jsem na ní nejlepší výpad co umim, vytřela se mnou podlahu.

Pak mě přitáhla, hryzla do krku.

Myslím, to bude náš konec.

Znenadání se rozsvítilo, jako ve dne.

Mrchla zavřeštěla a vzplála.

Fleuriot i Jorcha jsou v Aurionu.

Zkusila zdrhnout, Fleuriot zabariéroval vchod.

Upíři jsou drsný, ale slunce vážně nemusej.

Konečně po hodině ve vlkých podzemních chodbách našla technickou místnost. Evidentně fungovala jako sklad, pracovna i jako provizorní serverovna. Bylo tu pár stolů s rozebranými servery a v koutě dva racky.

Všechno notně zapadané prachem, co ji ale nejvíc překvapovalo, že některé ze serverů stále bězely. Tady bude muset být opatrná, tohle určitě viselo na starém Netu a poběží na tom zajímavá sbírka malware.

Našla si vhodný port a chtěla se připojit, když najendou zaslechla vrznutí dveří. Zastavila se. Po cestě zaručeně nikdo nebyl. Zkusila, jestli ještě má v dosahu kamery, co hacknula při vstupu do tunelu. Samozřejmě, že ne ...

Starostlivé sluníčko děti laškovně pošimralo po tvářích a vzbudilo je. Potom rozsvítilo tmavou místnost, kde spaly, aby viděly na oblékání. Teď je políbilo místo maminky, která má moc práce. 

Chlapec sedí na židličce a rozvážně drží misku, aby ji mladší sestřička nepřevrhla. Je ještě maličká a nemotorná. Musí ji krmit. Dožaduje se sice, že bude jíst sama, ale on ví, jak by to dopadlo. Určitě by se zase pobryndala. 

„No tak, už jsi to spolkla?“ zkoumá pohledem bráška. „Tak ještě za tatínka,“ nabírá další lžičku. Má tu malou moc rád. Sám si jídlo klidně odřekne, jen aby ona neměla hlad. 

„Vilmo, co bude k jídlu?“ Svérázný policista Pepa Novák i letos prohrál boj s kaprem, který se (ne)spokojeně rochnil ve vaně.

„Si vem, co chceš. Jdu s dětma k babičce.“

„Má čočku vod včera, blé!“

„Pepane, ne, že tohle babičce řekneš!“

Pubertální dcera a zvídavý syn rozbalují dárky. „Jůů, tati, vopravdickej reprák!“

„Pepo, odkud to máš?“

„Ále, kámoš to vzal ze skladu důkazů.“

„A nemusíš to vrátit?“

„Mami, tys mi zabalila bombarďáky, do kterejch se už nevejdeš?“

„Když s mámou nechceš na nákupy, tak Ježíšek nevěděl, no.“

„To nedávam. Mizim. Čau!“

Tiše a ochotně purpura na plotně voní, stále voní…

Celý advent jsem jak na trní, nemohu se dočkat štědrého večera. To končí mé poflakování a začíná každoroční služba. 
Jsem vyňat ze skříně a rozprostřen na stole, aby se všichni mohli kochat mou krásu.

Kdo by věřil, že jsem kdysi byl obyčejným plátnem. Pak jsem byl vybrán ke zkrášlení barevnými nitěmi, neznámý člověk na mě vyšil vánoční motivy, abych posloužil jako  podkladem pro štědrovečerní večeři. Někdy je má služba krátká, jen jeden večer,  a já skončím potřísněn v pračce, ale když mám štěstí vydržím na stole po celé svátky.
Užívám si každé chvilky, vždyť další příležitost nastane až za rok.

Cesta po bývalé železnici je nudná. Nepostřehnutelně stoupá, a tady, na začátku, není v nejlepším stavu. Více než půlmetrové jámy bývají při vytrvalých deštích zaplněné vodou, která stráží jejich hloubku.
Dneska jsou jen kaluže na dně.
Opatrně kladeš nohy na vyvýšeném okraji cesty, netušíš, jak moc klouzavé je zdejší bahno.
Míjíš odbočku k palírně whisky; tahle zastávka nebude pro tebe.
Konečně doháníš poutníka, kterého stíháš poslední kilometry.
Nudná cesta v hovoru lépe uběhne a zase si zahraješ na místního průvodce. Znáš tu už skoro každý kámen.
Mračna na obzoru mohutní.
Z křoví se znenadání ozve skřivan.
Jaro je za dveřmi.

Dveře Otova pokoje vrzly. Ota zahlásil:

"Jdu se projít."

"Tak pozdravuj tu kamarádku," reaguje Scholastika.

"Nebude tam žádná kamarádka."

"Tak prostě toho, s kým budeš komunikovat," doplní Lev.

Na to odpoví Ota vágními úvahami, koho všechno může či nemůže potkat a zaklapnou za ním bytové dveře.

Scholastika ani Lev nejsou nedůvtipní a je jim jasné, že za vycházkami není čerstvý vzduch, ale potřeba komunikovat s někým přinejmenším telefonicky mimo dosah rodičů. Lev přemýšlí, jaká mravní naučení má Otovi dát. Dříve než bude pozdě.

Ota se vrací záhy. No, pravděpodobně by nestíhal nějaké vrznutí v jiném smyslu slova, pomyslí si Lev.

"Víš, že ses mi vždycky líbila? Už na střední." 

Radek na mě mrkne. Nevím, co říct, tak z rozpaků dopiju drink. 

"Můžu tě pozvat? Co piješ?"

"Jmenuje se to Polibek slunce. Mám pocit, že tam je všechno, co barman našel."

Zasměje se a objedná mi zmíněný míchaný drink a sobě láhev piva.

S každým dalším drinkem nechápu, proč mi vždy přišel tak namyšlenej. A nesympatickej. A povrchní. A ošklivej.

S přibývající hladinkou byl vlastně velmi přitažlivý. Najednou ho zvu domů.

Čekáme na taxík. Přicházejí první polibky.

Až přijde i poslední. Žaludek se bouří. Polibek slunce přímo na jeho boty. 

Fuj.

Poslední pramínek kadidlového dýmu se zachvíval u stropu. Prostovlasý ministrant vnímal jeho vůni. Po zádech mu přejel mráz a oči se zastřely.

Mohu všechny své kosti spočítat...

Osamělý kos vítal neděli, však duše prostovlasého stále dlela v temnotě Velkého pátku. Jeho kosti byly těžké, jako by je Bůh vyrobil z olova. Temnota hrobu dusila, třebaže nad světem už ztratila vládu. V duši rozbolavělé zápasem nejtemnější noci zbývala jen víra. Síly postrádal a každá kost ho bolela.

Ruce i nohy mi probodli.

Zapotácel se. Ucítil silné paže.

Dovedu tě domů, slíbil neslyšný hlas. 

Políbí nás slunce? zeptal se ministrant.

Nevím, snad.

“Mašo!” šišlal rozčileně starý Ryba. “Šoš mi to pjovedla! Takovej hnušnej šejja! Pšej Polibek Šlunce!” šermoval vyděšené Marušce před očima rozlomenou zubní protézou. 
“Proboha, tatínku!”
Bibi, sedící u kafe, zamrkala. Zaměřila pohled na žlutou tyčinku, kterou Ryba držel v ruce a potlačila nával smíchu.
“Šem ši jen vžal tjochu šejja! To šnad ještě můžu! Toš pošjala! Žlomil šem ši vo něj žuby!”
Bibi se už neudržela. Smála se, až slzela.
“Ty še nešměj” obořil se na ni Ryba.
“Musím,” sténala Bibi. “Našel jste sice značkový himálajský sýr s kurkumou, ale ten není pro lidi! Je to žvýkací tyčinka! Pro psy!”
 

Ozvalo se cinkání rolniček, potom něco dosedlo na střechu. Několik kroků a z se krbu vyvalil oblak sazí. Do temné místnosti z krboviště vstoupil obézní mužík v červeném. Shýbl se pro talířek se sušenkou a zastavil se. Pod talířkem byla protipěchotní mina.

Z místnosti se ozvalo klik-klak nabité brokovnice a zasvítil oharek cigarety.

“Vandrovec! Měl jsem vědět, že je to past. Kdo tě najal? Třeba se dohodneme.” Mužík zvedl ruce.

Jakub vyplivl vajgla:”Nemáš co mi nabídnout, ty buržoazní přežitku. Tady naděluje svatý Mikuláš.”

Tichou nocí zaznělo zadunění dvou hlavní a bílo-červená plyš se snášela na zem jako čerstvý sníh.

„Nechoďte ještě,“ vypadlo z Normana. Nechtěl zůstat sám.
Tak zůstali s ním.
Jsou na to staří, ale přesto přivlekli přikrývky a na ovčích kožešinách, zateplujících podlahu, vytvořili hnízdo. Schoulili se v něm jako tři štěňata.
Malcolm nemohl spát. Přítomnost osobní stráže, a démona k tomu, v něm vzbudila pocit nebezpečí.
Královražda? Opravdu? Tady?
Z dějepisu si pamatoval snad jen jeden případ. A teď žili v klidných dobách.
Kroky, spíše tušené než slyšené.
Opravdu se sem někdo plíží?
Zavrzání podlahy... Malcolm vystartuje. Než vetřelce složí, uslyší lehké vzlyknutí.
Zastaví v poslední chvíli.
Charles?
„Pojď,“ řekl mladšímu chlapci.
Bratrové se budou potřebovat.

To byl zase jednou den. Z toho všeho rutinního pochůzkování mu začínaj chybět papíry k vyplňování. A vlastní kancl.

„Těžký den, pane?“ přivítá ho barmanka s úsměvem a podá mu nápojový lístek. „Na takové dny se hodí Polibek Slunce, člověka to dostane na nohy.“

Daniel Fox zaváhal. Po celém dni dohlížení na civilisty, jejichž průměrný mentální věk by odhadl tak na sedm, a to jen proto, že potkal celkem fajn skupinku veselých kluků co jim mohlo být tak deset nebo jedenáct… no, zvedli ten průměr. Zkrátka filtr mezi hlavou a pusou už přestává fungovat.

„Slunce mi může políbit leda prdel.“

Červená Karkulka zabušila. Když uslyšela zavrčení, otevřela.

„Krásné Vánoce, babičko,“ zahlaholila a strnula.

Babička se rozvalovala v posteli, stromeček převrácený, cukroví rozházené po podlaze…

„Babičko, proč tu máte takový čurbes?“

„To abych se cítila jako ve stáji.“

„A babičko, proč se válíte v posteli?“

„To abych si připadala jako v jesličkách.“

„A babičko, proč máte srst a čenich?“

„To je kukuč Josefa! Jezulátko bylo po tatínkovi!“

„Jenže Josef byl jen opatrovník,“ namítla.

„Nějaká chytrá! Za to tě sežeru!“

Vlk vyskočil, rozevřel tlamu, ale ocelí vyztužený košík, jej knokautoval. 

„A teď vyvrhneš babičku a všechno uklidíš, nebo přijde Herodes, tedy myslivec!“

Ještě teď Petrovi vůně lesa připomínala poslední Vánoce. Čas, kdy se pozastavili ve svých uspěchaných životech v údivu nad tím, kde vlastně jsou. Nedokázali se dohodnout, čí rodinu navštíví jako první, tak raději zůstali doma, kde se nedokázali dohodnout, jakou rybu si připraví a jestli do salátu přidají hrášek a jestli tam patří okurka. Tam, kde si dřív dávali přednost a vycházeli vstříc, teď stavěli barikády. Navzájem si dali dárky, které nechtěli a jen těžko dokázali skrýt, jak moc je zklamala neznalost a nezájem druhého. Cítili, jak se jejich cesty rozchází, jen si to nechtěli přiznat právě tady a teď.

Na nočním stolku mi zvoní mobil, ale nemůžu se pohnout. Sedím na posteli, pulzují mi spánky a pálí mě oči. Tváře mám pokryté zaschlými slzami. Asi bych se měl osprchovat. A najíst. A dát si energiťák. Nespal jsem. Zase. Vím, že nemůžu takhle pokračovat, ale od té doby, co tu nejsi, se nejsem schopný donutit k ničemu. Chybíš mi. Přinesu ti dnes kytku. Zhluboka se nadechnu a konečně zastavím budík.

Dveře za mnou zavrzají, když opouštím místnost, ze které jsem od tvého pohřbu neodešel. Vím, že bys chtěl, abych žil dál. A i když nevím jak, pokusím se. Pro tebe.

Pohodlně se usadila do křesílka a drink si položila na stoleček. Sice měla pocit, že už má za ty roky ten správný čas vypozorovaný, ale stejně chodila raději dřív.

Propojila svůj cyberdeck s místní NET Architecture a letmo zkoukla nejnovější soubory. Dle očekávání, nic nového.

Tohle byla jedna z mála věcí, co ji v chaosu Night City donutilo alespoň na chvíli zpomalit a dát si pauzu. Zpravidla tak hodinku až dvě, kdy jen popíjela a kontrolovala seznam souborů.

A měla pravdu. Asi za hodinku se jí před očima začaly zjevovat soubory, autor "S.A.N.T.A.". A že to je letos slušná nadílka.

Dřevěné schody na oratoř zavrzaly. Jen jednou a docela nepatrně, kdyby Daniel neměl tak vynikající sluch, nejspíš by to ani nezaregistroval.

Zpozorněl. Kroky se blížily, vsadil by boty, že to není otec superior. Ovšem nikdo jiný za ním zpravidla nechodil…

Klepání na dveře.

Posunul se na lůžku trochu výš, sykl bolestí. Popálená ruka stále bolela jak čert. „Dále!“ 

Do oratoře strčil hlavu bratr akolyta. Ten, co trochu týral varhany.

„Odpusťte, že ruším, ale… Otec superior mi nakázal pořádně cvičit na varhany. A mne při tom napadla nová melodie. Zapsal jsem ji. Vy prý hudbě rozumíte. Mohl byste…“

Usmál se. „Rád.“

„Hň hň hň hň“... přiblíží se Gwen skrývající něco pod hábitem. „Pojďte...“
Schody. Bradavice se sestávají především ze schodů. Teď ale míříme dolů, takže není tak zle.
Dvě ramena, dlouhou chodbou a točitými schody, pozor, třetí zespodu skřípe, opatrně ho překračujeme.
„Co to máš?“ zadívám se na sešit, který Gwen dramaticky vytáhne, „další Maření dílo?“
„Ne-e. Tady se Příběh pokouší měnit někdo jiný...“
Otevřu  sešit na náhodném místě. Zaplňují ho povědomé klikyháky psané černým inkoustem.
„To si děláš prču!“
Schod zavrže, ani se nemusím otočit. Vím, kdo stojí za mnou, už z Gwenina výrazu.
„Hups.“
Zase si nic kvalitního nepočtu.
 

Oheň v krbu tiše vyhasíná, noc přikryla krajinu a cvrčci pod okny začali hrát. Yennefer se ve spánku přitiskne ke Geraltovi. Nocí jako tahle, pomyslí si zaklínač, by mohlo být víc.

Vtom to zaslechne. Tiché vrznutí dveří stáje, jediné, přesně takové, jako když někdo chce zůstat nepozorován. V duchu zakleje a zvedne se.

Tlupa topivců, uřvaný kohout, hladový Marigold na svačince, opilý Marigold po oslavě, vyděšený Marigold a topivci, přepočítává vztekle příčiny přerušeného spánku v posledních týdnech.

Vyběhne zpoza zdi a rozhlédne se.

"Vylez, ty zavšivený... Klepno?!"

Nevinně se tvářící Klepna se neúspěšně snaží zakrýt bílého hřebce stojícího vedle ní.

Když v kostele zazněly kroky, muž v kápi tiše vzdychl. Střásl kápi přes obličej a zmizel ve stínech. Prostovlasý muž hleděl na své osamělé ruce. Zvedl se. Opuštěné klekátko zavrzalo. Bolest se schoulila ve stínech. Nastalo čekání.

Po západu slunce vnikl škvírou do hrobu proužek dýmu z kadidla. Prostovlasý muž kráčel v čele slavnostního průvodu. Řetízky kadidla vrzaly, když kněz pozvedal nad hlavu paškál. Když zpíval exultet, zavrzal osamělý kos na lípě před kostelem.

Ministrant s kadidlem se zahleděl do tmy noci. Slyšel cinkání navrátivších se zvonů a napadlo ho, zda svítání Syna Božího bude platit i pro něj. 

Věřil.

Ahoj všichni,

včera celou noc pršelo, byla zima a navíc jsme s Julčou zjistily, že nám zatýká do stanu. Když jsme to konečně nějak pořešily, utěsnily a tak, tak jsem potřebovala čůrat. Fakt se mi nechtělo v tom slejváku ven, ale musela jsem. Jen jsem vystrčila hlavu, zaslechla jsem, jak to od kluků naproti strašně skřípe a vrže. Nevím, co tam prováděli, ale všiml si toho i vedoucí, co měl hlídku. No a když jsem se vracela, akorát jsem ho slyšela:
„Nevrzejte tady nebo vám taky jednu vrznu!“

Jak se máte vy? Podrbejte za mě Šmudlu!

Pac a pusu,
Missy.

Snažili se plížit noční chodbou, na hlavě nakřivo korunky od večeře. Smích podkreslený cinkáním lahví s máslovým ležákem se nesl celým hradem.

"Všichni si myslí, že za to začarované jmelí může Protiva, ale popravdě mám jiné podezření," ozvalo se významně. Svazek jmelí s mašlí se opodál nespokojeně dobýval na zavřené dveře.

"Ovšemže to byl Protiva."

"Tuším správně, že ty rachejtle teď vypustí taky Protiva?"

"Neřád."

 "Tahle vytvoří draka, který bude řvát-"

"To zastanete sami!" vyštěkl obraz rozespale, "holomci zůstanou na Vánoce a málem zboří hrad! Počkejte, až se to dozví prof... profesore?!"

Přistižený bradavický profesorský sbor se tvářil silně provinile.

Margo si pro svou píli se slavnostní večeří vysloužila bohatou chválu celé rodiny. Nikdy by si ale nepřisvojila cizí zásluhy, takže bystře oponovala jedinému synovi pána domu, když zmínil křupavé tmavé sušenky se silně kořeněnou chutí, jaké na svátečním stole ještě neviděl.
"To není moje práce, pane, to Josèla."
Miqueu se zasmál.
"No jistě, to jsem si mohl myslet, že v pečení má prsty naše velká sestřička. Jsou velmi zajímavé, Josi."
"Děkuji, bratříčku," odvětila potěšeně jmenovaná, než jí tvář zase zvážněla. "Recept mi dala Gertrud. Tam u nich je prý na Vánoce dělávají."
"Měli bychom uprchlíkům nějaké schovat," poznamenala Domenge.

Ležím takhle večer v posteli, všude ticho, tma, a najednou vrzíuíí… strašlivé zavrzání dvířek od skříně. Pootevřela se sama od sebe a slyším ťap, ťap… šouravé kroky ven z pokoje a chodbičkou k balkónu. Dveře na balkón se otevřely – skříp - a hop ven!

Té hrůzy, co to může být? 

Za chvíli znovu: nejdřív vrzla dvířka skříně, pak plížení chodbičkou a skok z balkónu. 

Vrz, ťap ťap, dup, bum a hop.

Nastane ticho, myslím si, je to pryč, jenže z ničeho nic zas: zaskřípe skříň a kroky ven.

Vyskočím a rozsvítím a vtom to vidím: To bábince vycházely šaty z módy.

Mistr Fus z Ekle usedl za stůl. Hospodyně před něho podstavila talíř polévky. Nasál libou vůni a usmál se.

"Mmm... Copak je to za polévku, Madleno?" 

"Zvonečková," odpověděla Madlena, kuchařka a hospodyně v jednom.

"Zvonečková podle vzoru sekyrková?" zažertoval mistr.

"Zvonečková podle zvonka zeleného. Je to vývar," upřesnila Madlena.

"Ubozí ptáčkové, už si nevrznou," litoval opeřence mistr.

"Oni toho ještě navrzají... Ale vy byste měl s vrzáním přestat," prohlásila kuchařka a stihla vzteklým pohledem mistrovy housle.

"Ale já slíbil rychtáři, že se na ně naučím. Jako jediný houslista se v kapele cítí osamělý."

"Osamělý vrzal. Nádhera," ucedila Madlena a odešla.

Noc byla horká, dusná a tichá. Aby se do temných chodeb hradu pustilo aspoň trochu z chladnějšího vzduchu noci, byla okna dokořán a stěny odsunuté.

Chodbou kráčel vrah.

V budoucích stoletích se o nindžích napovídá spousta výmyslů, ale palácem se právě jeden plížil. Žádné černé masky, žádné prapodivné zbraně, jen roucho potulného mnicha a ukrytá dýka.

Našlapoval opatrně. Nejprve lehce položil bříško nohy a až pak na ni přenesl svou váhu. 

Zevnitř onoho pokoje slyšel pravidelný dech. Dýka byla ostrá a hladová.

Zastavil se u...

Skříp

Zabiják zalapal po dechu. Uguisubari splnilo svůj účel. 

Chodba se naplnila rozespalými, ozbrojenými muži.

Cesta se zdála nekonečná. Když už si zvyknete na novém místě, na nové sousedy i nová nebezpečí přijde něco, co rozehraje strunu ve vašem srdci a nutí vás k návratu.

Přes hory, doly. Víry, proudy, vzlety a skoro pády.

Dny nespatříte pevninu. Moře vás obklopí, vítr s vámi smýká, déšť vás bičuje, a už se zdá, že skončíte v nekonečném mokru, z posledních sil zaberete.

Zavede vás to domů.

Jakmile dosednete, málem uvíznete v bahně. V noci na vás nasněží.

Tak teda krátce vrznete, abyste naplnili očekává.

Nejraději byste zalezli, ale holt jdete v rozbahněném poli hledat místo k hnízdění.

„Hou, hou, houpy hou,“ šeptal otec a u toho se pohupoval v kolenou, kyčlích, ramenou a loktech. V každém jmenovaném jiným směrem než v ostatních.

Jeho andílek po 276 minutách, obsahujících devatenáct kroků jedním a devatenáct kroků druhým směrem, konečně usnul.

Člověk, který nikdy nepocítil rodičovské jho, netuší, že je možné nenávidět něco, co zároveň z plného srdce milujeme.

A pak to konečně přijde. Ten pocit, kdy se tělíčko, které držíte v náručí, konečně stane bezvládným. Už vás čeká jen jeden herkulovský úkol. Uložit ho do postýlky. A doufat, že se cestou po stoletých parketách neozve jedno malé osamocené vrznutí.

Nejdřív vrzla vrátka od stodoly. Ven se prosmýkl temný stín. A za ním další. 
Našlapovali potichu, sebemenší chyba může ohrozit celou misi. Vůdce se otočil a zavětřil. Pohledem přehlédl celé stádečko svých věrných a pevným krokem zamířil přes dvůr. Šli najisto. 
Další dveře už nebylo tak lehké otevřít.
Bum.
Všichni strnuli.
Mise v ohrožení! Ostražitě vyčkávali. Nikde se ale nic nepohnulo.
Znovu opatrné ťuknutí. Lehké vrznutí a byli uvnitř.
Poslední překážka padla. Cíl dobyt!
Ta rozkoš!

“Kdo mi to sežral a rozšlapal všechny sýry?” sténala druhý den Anna.
Kozel Matěj věděl, ale odmítl vypovídat.
Kozy solidárně mečely mlčely s ním.

Teplý odpolední vítr zvedal z cesty okrový prach, když zaklepala na vrata truhlářova dvora.
Pravidelné drnčení pily utichlo.
"Co potřebuješ?" utrhnul se bez pozdravu rudolící vazoun a krčil obočí plné pilin.
"Poslat někoho do domu Dobré paní Jacmy, zkontrolovat stavy," odvětila Biatris podobně úsečným tónem. "Dneska jeden zavrzal."
"Kvůli jednomu vrznutí ztratíme půl dne? Kdo to zaplatí?"
"Stefe," narovnala se Biatris do plné výše svých třinácti let a pomyslela na maminku, "tvůj mistr ví, že naše rodina nezůstává nikde dlužna. Dojdi pro něj. Jestli se tkaní zdrží kvůli zadřeným spojům, můžeš jít se svou Azalais k oltáři třeba ve spodkách."

"Lepší Vánoce jsem nikdy nezažila," Anet se usmála a přitulila se ke své snoubence. Tohle byly jejich první společné Vánoce. A byly perfektní. Strávily spolu poklidný den a po vynikající večeři si předaly dárky. Ten den nebyl ničím výjimečný a přesto byl nezapomenutelný.

Linda vypnula televizi a podívala se na Anet. Usmály se. A společně zmizely do ložnice.

***

"Lepší Vánoce jsem nikdy nezažila," Anet se usmála a přitulila se ke své snoubence. Zarazila se. Přepadl ji zvláštní pocit. Ale do ložnice Lindu následovala.

***

"Lepší Vánoce jsem-"

Linda se na ni podívala. "Taky máš pocit, že-"

Anet kývla. Něco bylo špatně.

Čeká, než všichni ostatní odejdou, a pak zpod postele vytáhne kožené pouzdro. Přejede smyčcem struny, prsty samy najdou správné tóny. Při prvním taktu se mu oči naplní slzami. 

Ne, ještě nemůže hrát. Stesk po sestře je příliš silný. 

Bere do rukou jeho staré housle, na které hrával jako dítě. Zkusmo si je přiloží pod bradu a nejistě uchopí smyčec. Struna vydá nepříjemný pisklavý zvuk. 

„Ach, bratříčku,“ pomyslí si, „ani svou hudbu jsi mi tu nenechal.“

Uvidí se za dvanáct let a jejich setkání předznamená žal. Už nikdy spolu nebudou hrát, ale navzájem si odpustí. 

Snad je to víc než hudba. 

Freija klečela nad oltářem a třídila si v modlitbě k bohyni myšlenky. 
Byl to pro ni nový zvyk, ale když se blížil čas ženy, pomáhalo jí to zůstat v klidu. Nechat tady všechny černé myšlenky a jít k porodu s čistou hlavou. 
V prvních dnech cítila jen strach. Bez vybavení, bez přístrojů, jen teorie starých učebnic. Ale tady ženy rodily bez pomoci dlouho. Jejich těla jako kdyby v sobě měla ukrytou pradávnou moudrost a zkušenosti žen předchozích generací.

A tak když teď ve své samotě zaslechla za zády vrznutí dveří oznamující, že je jí potřeba, vstávala s třepetáním radostného napětí.

Je noc a mě se chce spát

Hřmění. Zvenku. Blíží se a sílí. Místností šlehne světlo, hřmění dosahuje vrcholu a vzápětí se ztišuje.
Ani nehnu uchem. 
Hmmmm to znám.

Štěkot. Zvenku.
Pche, odporný podvraťák. 
Nestojí za pozornost.

Hlasy. Znějí jinak. Hlasité. Nemocné. Nedá se z nich nic poznat.
Nastražím ucho.
Ale můj podnájemník to není, za mnou nemohou a obdivovat mě teď také nebudou. Nechám je být.

Bublání. Skřípot. Ze zdi tam co podnájemník šplíchá.
Ach, to je voda. Netřeba se vzrušovat

Vrznutí. Zvuk tlapek v místnosti vedle.
Jistě, to je jen kočka...
...
Počkat... JÁ JSEM TADY PŘECE JEDINÁ KOČKA!!!!

"Spočítám vás."

"Myslím, že ne."

"Ale ano, počkejte chvíli... nejde to, je to strašně složitý!"

"My se totiž nechceme nechat spočítat."

"Proč ne?"

"Protože pak by to bylo moc jednoduché."

"To nedává smysl!"

"Nám to přijde v pořádku."

"Tak se sečtěte sami!"

"To rozhodně neuděláme. To máte udělat Vy!"

"Ale určitě víte, jak na to."

"To s tím nemá vůbec nic společného, milý pane."

"Cože? Kdybyste se spočítali sami, tak mám o problém míň a všichni víme, na čem jsme."

"Ale je to Vaše zodpovědnost."

"Jenže já nemám šanci to všechno rozklíčovat, vypočítat, vyplnit, odeslat. Nechápu to. Zasraný daňový přiznání!"

Vůbec ničemu nerozuměl. Co se s jeho lidmi stalo? Kdo nebo co je ovládá a hlavně, jakým prokletím na něj zaútočili? Cítil, jak se mu podivná nákaza šíří dál a dál. Nejprve mu znehybněl jazyk, následně začal špatně polykat, v břiše mu trnulo a do hlavy vystřelovala prudká bolest. 

Jeho sousedi se opět pohnuli. Paže napřažené k útoku, ústa rozevřená ve šklebu, krok za krokem zmenšovali kruh okolo něj. Syčeli, vyhrožovali, nadávali. Neobratně se ohnal mečem. 

Najednou padla tma. 

A ticho. Naprosté ohlušující ticho.

Jen nedaleko cosi vrzlo. Kousek za ním.

U ucha mu zašeptal neznámý hlas:

„Musíme rychle vypadnout.“

„Vánoce! Spousta dárků. Třeba mi někdo konečně věnuje správně teplé ponožky,“ zasní se Dumbledore, mávne hůlkou a odzdobí místnost nápisem Padouši všech fandomů spojte se.

Další čtyři osoby po sobě nejistě pomrkávají. 

„Jsem Angelika, Markýza andělů, žádný padouch!“ dupne vztekle nožkou.

„Myslel jsem, že jsem svou smrtí chybu napravil…“ pronese smutně Boromir.

„Nemám problém si zahrát zlouna… Geraltovi i Yennefer občas jistě piju krev vydatně,“ ušklíbne se Ciri, „důrazně ale odmítám být v nějakém náhradním výběru!“

„Měla v žilách proradnou krev Lannisterů…“ pokrčila rameny Ellaria, jakoby to vše vysvětlovalo..

„Pojďte slavit,“ vybídl je poněkud netrpělivě Albus, na roli padoucha zvyklý.

Zná to každá matka.
Uložíš dítě; 
ještě jednu pohádku, mamí mě se chce čůrat, mám žízeň, 
S trochou štěstí po čtvrt hodině je dítě v limbu. 

Rychle se osprchovat a zapadnout do postele,
s lítostí se podíváš na knížku na nočním stolku, 
ale víš, že nevydržíš ani první odstavec. 
Než myšlenka odezní, usínáš.
Jdeš rušnou ulicí, náklaďák za náklaďákem, z jedné strany vrakoviště, z druhé palmy a písek.
Nedivíš se, jen čekáš, až proud aut přestane, abys vyrazila do léta. 

Najednou do snu pronikne tiché vrznutí,
v polospánku se modlíš, ať se ti to zdá.
Marně.
"Mami ,mě bolí bříško."

Vánoce u Protopsaltisových byly vždycky zdrojem rodinného napětí. Děda Dimosthenis a babička Eleni měli pevnou ateistickou výchovu řeckých komunistů a Vánoce neschvalovali. Rozhodně ne katolické.

Aristida vychovali jako Čecha, i když řecky mluvil (k pohoršení otce hůř než Martha). Takže mladí žili jako Češi a jejich Vánoce byly české. S ozdobeným stromkem, svíčkami. A jedli kapra.

Malé Eleni večeře nechutnala a už se těšila na dárky. Najednou se ozvala rána.

"Ježíšek," vyjekla Eleni.

"Ne, to je z obchodu," zařval Aristides.

Vyhlédl z okna a nevěřícně hleděl na sedmnáct Santa Clausů, jak vlečou veliké pytle z jeho obchodu.

Poslední ohryzával chrisopsomo.

"Vánoce, Vánoce přicházejí..." poskakuje Kamilka a opakuje tuto písničku snad už poosmé. Maminka si povzdychne a významně se podívá na tatínka. Ten odloží noviny, což Kamilku podnítí k dalšímu zpěvu: "Neeeseeem vám nooovinyyy..." 

"Kamilko, pojď se mnou, nachystáme Vánoce i ptáčkům," podává holčičce bundu a čepici. Bere nachystaný košík s krmením a podává dcerce druhý se slaměnými ozdůbkami. Po hodině se vracejí rozesmátí, vymrzlí a pozorují z okna, kdy se objeví nějaký pernatec.

Netrvá dlouho a z úkrytu ve zdi vyletí několik vrabečků. Zvědavě poletují kolem zavěšených lojových koulí, kukuřičných a prosných klasů a dalších ptačích dobrot. Vánoce mohou začít.

"Mirku, domluvili jsme se s tátou, že vám to dovolíme."

"Díky!  Hned to zavolám Markétě!"

"Ale je vám šestnáct. Jestli uslyšíme jedno vrznutí, táta tam na vás hned vlítne!"

"Dobře."

Mirek vzal do ruky telefon hned, jak máma odešla z místnosti.

"Můžeš u nás spát, ale jedno vrznutí a táta nás zabije."

"A jak to uděláme?"

"Na podlaze přece."

"Super, večer tam budu!"

Čekali, dokud nebylo ticho jak v hrobě. "Tak jdem na to, ale pssst!"

Táta ovšem nespal. "Soňo, tam je nějakej podezřelej klid."

"Vrz," udělala máma zkušeně.

"Miluju tě!" pronesl láskyplně a s ďábělským úšklebkem vyskočil z postele.

Vrátil se. Ne jako ztracený syn. Jako dobyvatel. Vezme si, co mu patří právem silnějšího.

Vítr kvílel. Prkna visutého mostu vrzala.

Čekal. Uměl být nekonečně trpělivý. Věděl, že se dočká.

Osamělá postava na druhé straně. Blíží se. Ještě nic netuší.

Blesk rozčísl svět na dvě části. I počasí bylo na jeho straně.

„Otče,“ usmál se dravčím úsměvem.

Vteřina zmatku. Radost z návratu ihned přehlušená obavami.

„Je čas,“ pokývl a vykročil.

Couval, snažil se dostat zpět na pevnou zem. Bláhový stařec.

Padal…

„Král je mrtev,“ pokývl Euron spokojeně. „Těšte se na nového krále!“

Ďábelský smích, vrzání prken, bouře. 

Osamělá postava odchází.

Ani pro pravnučku hrdinných řeckých partyzánů není snadné hlídat rodinný obchod, když je sama, kdykoli se mohou vrátit bandité a je jí teprve devět. 

I když drží v ruce nabitou pistoli Glock 20. Obrovskou a těžkou. 

Trochu ji ve skutečnosti děsí i ta pistole.

Najednou se ozvalo zavrzání. A další. Někdo tu je!

Eleni neváhala. Namáčkla spoušť, jak jí to matka ukázala, a po sluchu vystřelila.

Dveře od skladu se rozlétly. "Nestřílej, Eleni!"

"Strejdo Jannisi, tati, to jste vy?" 

"Nosíme ukradené věci zpátky do obchodu. Pojď nám pomoct."

Když odešli, s posledním osamělým zavrzáním podlahy přešla místností průhledná bílá postava.

Nějak se povedlo, že měli všichni volno na den života. Předávání dárků rovnou zavrhli - nikdo neměl místo na zbytečné krámy. Takže Zip a Zap donesli chlast, Dots nakoupil ve stáncích jídlo tak na dva dny, a Lefty zabavil místnost s největší holoobrazovkou. Ta se ukázala být kamenem úrazu.

“Jedině Past smrti,” hádal se Zip.

“To ani není film na Den života,” oponoval Dots: “Radši Sám doma: Ztracen na Coruscantu.”

“Já chci tu reklamu s nafukoprasetem,” hlásil Zap.

“Protože u ničeho delšího nevydržíš. A hlavně - film vybírám já.”

Zmáčnul tlačítko. Na holu se zjevila zasněžená krajina.

Kdepak kdy ptáčku hnízdo máš…