Moje články

P. přišel v útlém věku o rodiče. Vychovávali ho strýc s tetou, kteří budili dojem spořádaného páru, ale ve skutečnosti byl strýc homosexuál a teta již od mládí stará panna. Když strýc zemřel, vypravil se P. do Londýna.
Ubytoval se v ulici obývané samými rizikovými individui. Vznešený pán domu se, zdrcen absencí mužského potomka, rád oblékal do ženských šatů a flirtoval tak s personálem vědeckých institucí, jeho žena za účelem pohlavního styku navštěvovala Vodní svět. Jejich sousedem byl lékař proslulý chystanou přeměnou v ženu.
Tato pochybná společnost dokončila mravní propad P. Prošel tranzicí a stal se hvězdou londýnských queer barů.

Adam se probudí.
V uších mu doznívá zvuk trubek. První, druhá, třetí, pak ostré světlo a strašlivý rachot, až se v ústech objeví pramínek krve a zhořkne na jazyku. Vymotá se z přikrývek, otevře okno a vykřikne do noci: „Zůstaňte, kde jste, hvězdy!”
A ony se zastaví a konečně nastane apokalypsa.
Adam se probudí.
Myslel si, že už je z toho venku, ale v literatuře teď probírají Bibli a nedělá mu to dobře. Naštěstí už je opravdu jen člověk, omluva „Nemohl jsem splnit domácí úkol, Bible mě pálí do rukou a krvácí mi z ní oči,“ by nepůsobila příliš dobře.

Zvedá se vítr.
Zatím ho necítíš.
Jedeš si autem v uniformě, co ti nepatří, a je ti skvěle.
Až na takový zvláštní pocit v zátylku, tam kde máš vlasy vyholené strojkem.
Zpátky na základnu se dostaneš bez problémů. Vystoupíš z auta, ten vítr se do tebe opře a obejde tě mráz.
Něco je strašně špatně.
A souvisí to s tím větrem.
Vběhneš na svoji ubikaci.
Prázdno.
A venku řvou motory a vítr a ty běžíš, kanady dusají po asfaltu, tak jako před chvílí, když tudy prošli všichni ostatní chlapci s krátkými vlasy.
Letadlo ti proletí nad hlavou.
Všechno je špatně.

jsme tu natěsnaní všichni sPOLu. něktERá přátelství jsou dávná, některá vzniKLa až tady. občAS dojDE k nějakému eXCesu, SAmozřeJMě, ale většina KOntaktů je oBVyKLá.

jsou ovŠEm i tací, kteří součASné usPOřádání vnímají vyLOženě negativně. ti si zaLOžili řád PŮvodního POřádku. proniKLi až do naŠEho sTŘedu a odtud nám vládnou. Je JIch SEDm PLus dva velitelé, nebo POdle oRTodoxního POčítání TŘi a TŘi čistí a věrní.

já stojím na OKraJI naší sPOL-EČnosti. Mým nejbližším přítelem je w., ktERý SE ke MNě přimknul POté, co byl nucen OPustit svého exotického x.

žít na KLávESnici je zkrátka úPLně JIné. přESto jsme stále sPOLu.

Na vývěsním štítě stálo Pavoučice Arachné – Vlákna, Obrazy, Učení, Kusadla.
Příchozí dáma si jej zaujatě prohlédla a vešla do krámu.
Ruch uvnitř rázem ustal. Tolik očí se na ni upřelo! Koupala se v jejich zájmu.
Jedna z přadlen se vytrhla z překvapení a rozeběhla se do zázemí obchodu.
Arachné dorazila tak rychle, jak jen jí osm nohou dovolilo. Tohle pokleknutí nacvičovala dlouho.
„Má paní.“
Athéna požádala o rozhovor v soukromí.
Bohyně se usadila v nabídnutém sofa, hostitelka se spustila na jeho opěrku.
Dlouho mluvily a naslouchaly jedna druhé. Téměř přítelkyně.
Nazítří vyvěsili nový štít.
Pokorná Athénina Velekněžka Obratně Utkané Krásy

Sedí spolu v šicím pokoji. Princezna Margueritta a… ta druhá. Říká si Coletta.
Coletta maluje a zpívá si, Margueritta ji pozoruje. V hlavě konečně nesvírané bolestí vrtá otázka. Princezna není zvyklá vyzvídat, ale přesto:
„Na svůj stav jsi výjimečně vzdělaná,“ začíná zlehka.
„Chtěla jsem.“
„To mnohdy nestačí. Třeba když dojde na vdavky. Chtít nám dvěma moc nepomůže.“
„Výsosti, já si nestavím zámky z oblaků. Svým snům napřed vyhloubím základy. Pak na sebe kladu činy jako cihly a do malty rozmíchám štěstí. Získám, koho chci.“
Její sebedůvěra mluví za vše.
„A bude ten bytelný sen mít dveře pro mého bratra, Nicoletto?“

V obývacím pokoji visíval obraz. Byla na něm zimní pláň za brzkého večera, v pozadí pár holých stromů a měsíc ukrytý v mracích. Ten obraz byl chladný, smutný a prázdný. Chyběli mu vlci.
Toho podzimu lehával jeden vlk pod obrazem. Taky byl prázdný a smutný. Tak smutný, že přestal mluvit. Jen ležel a díval se před sebe, kde tiše šuměla televize. Nejspíš ji vůbec nevnímal.
„Ahoj tati. Jsem zpátky ze školy.“
Nic. Ani pohled.
Odejde do pokojíčku, udělá si úkoly, tiše si hraje a mluví s vlkem plyšovým.
A večer zase.
„Dobrou noc, tati. Mám tě ráda.“
Nic. Ani zavytí.

Lidský vzhled. Kazí to jenom ty výrůstky, chlupy a barvy, ale tvar odpovídá. Plochá chodidla. Z dlouhodobého pobytu ve vojenských bagančatech pořádně zasmrádlá. Zeptejte se té rodinky plchů, co se v těch botách chtěla ubytovat. Budete potřebovat spiritistickou tabulku.
Křivé nohy, nejen do x nebo do o, spíš vypadají, že zkoušely celou abecedu a ještě nějaké symboly z podzemních rozměrů.
Navzdory množství nakradeného jídla a lžiček propadlé břicho.
Ruce. Na ty je spoleh. Rychlé, vlezou všude a nevěřili byste, co všechno se na ně přilepí. Někde šlohl i svaly. Spíš svalíčky.
Na jeho obličej slova nestačí. To se musí vidět.

Svatému Václavovi, hora Blaník, Česká republika
31. března 2019

Nazdar Václave!

Tak co, jak válčíte? Promiň, mám ten fór prostě rád a vždycky si Tě, pacifistu pošahanýho, představuju, jak se šklebíš. Ale u nás je to nemlich to samý. Jednou za sedm let pošlu bráchu nahoru, on si zadeklamuje to svoje „Už?“ a máme zase pokoj.
Někteří rytíři si už pár set let stěžují na klouby, tak jsme si posedali na řitě. I tu pípu jsme nainstalovali, jak jsi nám poradil. Takže klid na všech frontách, jen aby nám to vydrželo.
Tvůj
Budimír, pivničný majster sitnianský

PS: Čaputová. Závidíš, co?

Já, doktor Žába, velitel české expedice do nitra afrického kontinentu, vydávám k dnešnímu dni seznam povolených témat k rozhovoru. Důvodem k tomuto opatření je ztráta koncentrace členů výpravy. Místo zájmu o výzkumné cíle naší výpravy se někteří z nás shlukují u vodopádu a probírají své zážitky z koulování, sáňkování a bruslení. Bratr otec Cyril Metoděj dosáhl všeobecné obliby svým hodinovým vyprávěním o tom, jak se pod ním při bruslení probořil led.
Témata
Pondělí: Teplo jako základ vzniku civilizací
Úterý: Sluncem a stínem od Sládka
Středa: Velbloudi
Čtvrtek: Sopečná činnost
Pátek: Horečka omladnic
Sobota: Žně a dožínky
Neděle: Upálení Jana Husa

„Jak si hrají kočky?“ zeptal se kardinál své osobní šedé eminence.
„Hrají? Většinou spí nebo loví. Hrají si s kořistí. Pohrávají si s životy nižších bytostí. Že by spřízněná duše, monsignore?“
„Dejte si pozor na vlastní nižní bytost, Tremblayi. Myši máme?“
„Myši došly. Teď kuchaře terorizuje kočka. Myslím, že připravila Vaši Eminenci o dnešní oběd.“
„A já si říkal, že přece není pátek. Ptejte se, sežeňte jí nějaké hračky, přivažte si provázek k botě, ať má co lovit… Hlavně to – vyřešte.“
Tremblay odešel a kardinál mohl konečně nahlas zaúpět. Kočka dál cupovala oděv i kůži nižsí bytosti.
Nakopnout ji nemohl.

„Někdy mám pocit,“ najde si král Verence II. chvilku času na rozhovor s manželkou, „že se možná spletly. Prosím, hlavně jim to neříkej!“ vyděsí se. Představa, že by se lancreským čarodějkám doneslo, že si dovolil je nařknout z omylu, je hrozivá, král nekrál.
„Říkám si, celý život jsem byl šašek a teď, nedělám já si blázny z těch ubohých lidí? Jestli jsem Verencův syn, proč se tak necítím? Co o tom řekly Stařenka s Bábi tobě?“
Magráta neumí lhát. Ale pro svého milovaného muže to zkusí, co nejpřesvědčivěji. A když mluví o tom, jak skvělý je král, už lhát nemusí.

Zákon je cesta podle pravítka
Jeho moc stvrdí úder razítka
Zákon jsou jasně dané činy
Zde kreslí čáru vinný nevinný
Na duši hlodá němá výčitka

Zákon je odpověď lidské sběři
Která ve svoje špatnosti věří
Zákon je státu nejdražší klenot
Čistota jeho září do temnot
Zákon teď moje kroky měří

Zákon jsou dveře petlice klíč
Sekera řetěz provaz i bič
Zákon je jistý pravdou svojí
On nestrpí nikdy výklad dvojí
Můj vnitřní zákon uniká pryč

Zákony musí být věčně ctěny
Dodržujte je muži a ženy
Zákonu jsem se vždycky kořil
Zákon jsem dnes poprvé zbořil
Zákon je noční hukot Seiny

Kryl volný bez udidla
Pláč štípe do očí

Mladý muž s kytarou, hlas chvíli burcující, chvíli zkreslený emocemi. Kusem křídy kreslí propast, přes kterou se jako most klene houslový klíč. Místo lidí odtržených od přátel a blízkých se po něm však vydávají tanky. Dětská kresba. Hluboké poselství.

A jaro karty míchá
pro záda shrbená
a těm se to nelíbí, jejich svět se hroutí. Budou jednat. Hloupě, zaslepeně a pro vlastní pocit moci jednat.

Je známo čí je vina
To hraní s kostrami
Má jméno
Alois Indra,
A deska přeskočí
Drahomír Kolder,
Přeskočí
Oldřich Švestka,
Přeskočí
Antonín Kapek
Přeskočí
Vasil Biľak

Ahoj. Já se vám asi zdám, protože mluvit nedokážu. Dokonce ani takhle myslet ne. Ale umím postavit věž z kostek! Když jsem začal chodit sem do školy, nedokázal jsem kostku ani uchopit. Vlastně jsem celé dny hlavně ležel a koukal. A pořádně koukat mě tady taky museli naučit.
Dali přede mě hýbací obrázek nějakého obličeje. Tak jsem koukal, pak jsem se na chvilku ztratil a zase našel a ten obrázek tam byl pořád a na něm kluk, co tak divně zíral, a já jsem zjistil, že jsem to já.
Teď se na sebe dívám častěji a mám to rád. Zrcadlo!

O příjemných dnech se toho nedá mnoho říci, napsal pan profesor. A tak nevíte že:
v Posledním domáckém domě pečou lepší koláčky než hobití babičky a že jsou dokonce ochotní se podělit o recept.
tklivý hlas, který se vetřel Bilbovi do snů a po probuzení v něm zanechal touhu po něčem nedosažitelném, patřil Elrondovi zpívajícímu píseň o Celebrían.
Gandalf jednoho večera úplně zmizel v dýmkovém kouři a Bilbo dumal nad výhodami neviditelnosti při loupení.
na cestu z Roklinky vyrazilo s Gandalfem patnáct malých postav. Estel se uvelebil na nákladním poníkovi, skryl se pod Dvalinovou náhradní kapucí a odmítal jet domů.

Sedí. Opírá se o strom. Prsty probírá trávu. Dýchá vlahý večerní vzduch. Mluví sám se sebou. Ač jsou jeho slova prodchnutá mnohými emocemi, je tichý. Jeho přátelé spí. Světla dohořívají, chléb osychá, kapky vína se mění v rozpité skvrny.
Jsem světlo? Pouhý flek na tváři historie? Drobek smetený ze stolu dějin?
*
I on sedí. Na kraji lůžka, ledový pot stéká po čele, níž a níž, mísí se se slzami. Lampu na noc nezhasíná. Nechce se o své noční můry dělit. Nechce dát najevo svou zranitelnost.
Jsem příliš slabý, abych ti vzdoroval. Ať už je to za námi, muži z Galileje.