Moje články

„Prostě klasika. Parta studentů, teda sorry, hobitů ignoruje varování zkušeného indiána Aragorna a usne na zapovězeném místě.
Je to hospoda a stojí na pradávném pohřebišti. V noci vyleze ze sklepa devět nemrtvých. Jsou hladoví a nakrknutí, protože jim někdo dupal nad hlavama a vyřvával cosi o skákání přes měsíc.
A pak už je to hlavně o efektech a o kečupu. Mozky se mi povedlo namíchat celkem obstojně a zírej, co dělá tenhle provázek!“
„Petře, krvák je to dobrej, ale v porovnání s tím, co by ti po tomhle udělal Christopher Tolkien, je to slabota. Zkus se na to soustředit, jo?“

„Naše malá Algie se ztratila! Co já si bez ní počnu?“
Anča a Pepík už sice byli dospělí a podfukům a kouzlům se vyhýbali obloukem, ale tohle jim nedalo. V Ušíně se doptali, kdo ji viděl naposledy, a pak se vydali po stopě z oblečení, které Algie cestou odhazovala.
„Ančo, oni ji tu drží v kleci! Dělají na ní pokusy, na chudince.“
„Rychle, než někdo přijde. Pustíme ji ven.“
Ale Algernon jen zavrtěla čumáčkem a rozběhla se na opačnou stranu, skrz labyrint, za sýrem.
„Ty dnešní děti jsou ale vážně blbý jak necky,“ posteskla si Anča na útěku z laboratoře.

Vděčen jsem Bohu, že dal mi dožíti se tohoto truchlivého dne.
Chtěl jsem skutkem i poradou napravovat věci lidské, učit, přednášet a bádat, ale svět zobrazující se bolestí a bídou třicetileté války mi v tom bránil. Ztrácel jsem se v jeho labyrintu a toužil po ráji srdce.
Ten mi však nebyl dopřán. Jako dvojnásobný vdovec daleko od vlasti jsem byl zvyklý stavět svůj život z ničeho, ale požár v Lešně mi v závěti zanechal jen popel a trosky. Tisíce slov, tisíce hodin práce byly pryč.
Nyní, skrytý v hlubině bezpečnosti, provedu vás po cestě světla událostmi tak, jak se sběhly.

Byl jednou jeden pokoj vprostřed noci. Někdo tam sténal, ale rozhodně to nebylo bolestí. Zatím.
"Smím?" zašeptal ten druhý.
Vzdechy ustaly, vzrušení bylo pryč.
"Vy se ptáte? Vězeň, který se vám vydal na milost, vám tu sténá pod rukama, a vy se ještě ptáte?"
"To nebyla odpověď, Gabrieli."
"Ano. Prosím"
*
Ráno ještě v polospánku Gabriel zamumlal: "Tomu se říká zneužít svého postavení, abyste věděl."
Odpovědí mu bylo ledové, šokované ticho.
"Tedy tomu, když si někdo hraje na bezmocného vězně a svádí svého krále."
"Ale ty toho bezmocného vězně nehraješ, Gabrieli. A já toho velice rád znovu zneužiju," zasmál se král.

Lucius Fox by prý vypadal charismaticky i v kašpárkovském obleku. Jenže od jisté doby nejsou klauni v Gothamu legrační. Po půlnoci už vůbec ne.
Takže jsem vyzkoušel jeho.
„A co je tohle za bazmek?“
Lucius povytáhl obočí.
„Prosím?“
„Tohle udělátko. Říkal jste, že si mám ke všemu projít návod. K tomuhle žádný není.“
„Možná to bude tím, pane Wayne, že tato novinka na vašem obleku je obyčejný zip. Sám jste si stěžoval, jak je nepohodlné se soukat z overalu pokaždé, když si jdete umýt ruce.“
„Lucie, ten zip není na rukávu.“
A pak že v Gothamu nemáme smysl pro humor.

Příběh se chýlil ke svému rozuzlení. Ačkoli už dávno věděl, co udělá, co musí udělat, přemýšlel. Protahoval tu bezdechou chvíli, aby alespoň ochutnali jeho dávný strach.
Když zavřel oči, viděl tváře svých bratrů zrůzněné hněvem. A pak už jen jako stíny zastírající slunce, když na ně volal z hlubin svého pádu.
Otevřel oči. Klečeli před ním jako docela jiní lidé.
Když se zaposlouchal do svých vzpomínek, zněl v nich křik, nadávky a výsměch.
„My že se ti budeme klanět? My?!“
Teď slyšel mumlané prosby a především řeč čtvrtého.
„Pane, vezmi si raději můj život.“
Když otevřel ústa, roztřásli se.
„Odpouštím.“

„Dobré ráno, má paní,“ zašeptal jsem do tmy. Vždycky se budím první. Krom dneška.
„Má paní? Lavender!“
Královna sedí u řeky.
Čerstvé zprávy čtu z jejích očí. Už není o čem mluvit, pro co bojovat. Uchopím ji za ruku a políbím ji. Čekáme na konec světa. Našeho světa.
*
Rozdělili nás. Toho jsem se bál. Taky se bojím o ni a mám strach z bolesti, ale kvůli ní musím vydržet vše. Nezradím, nezklamu a nezapomenu.
*
„Říkají mi Glitch! Znám tě?“
„Tak znova. Já jsem DG a už pár hodin spolu jdeme do Smaragdového města najít tvůj mozek a moje rodiče. Chápeš?“

Každý fandom má své hranice.
Okamžiky, které nechcete nikdy prožít. Shakespeare povraždí vaše oblíbené večerníčkové postavy. Jack Harkness znesvětí největší křesťanský svátek (I když bych ráda podotkla, že ono znesvěcení skončilo u návrhu. Vy máte ale fantazii!)
Tohle je jeden z nich.
„Karotko, je to na vás. Vyberte si.“
Vetinari mávl rukou k trůnu Ankh-Morporku a k židli pod schodištěm.
On sám už o ničem nerozhodoval. Čekal jen na chvíli, kdy jeho město zjistí, že je přece jenom smrtelný. Ačkoli někteří budou jistě trvat na pohřbu na rozcestí a s kolíkem v srdci. A budou se divit, že srdce měl.

„Víš, že mě postup nikdy nezajímal, Severusi,“ řekl Voldemort, přecházeje po skleníku. „Já chci výsledky.“
Tak proč sem za mnou lezeš? pomyslel si Severus pod soustředěným zájmem o rostlinu, z níž otrhával plody.
Vlastní myšlenky a sbírání surovin pro lektvar ho zaměstnávaly natolik, že si hned nevšiml, nad kterou rostlinu se Voldemort naklání. Pak už bylo pozdě.
„Můj pane, pozor!“
Chramst!
„Ta je nosožravá!“
Jen první pomoc a ustavičné komplimenty, že mu ten hadí nos sluší víc, zachránily Severuse před smrtí. Nosožravá rostlina dopadla hůř. V Británii byla zcela vyhubena. Dostala se na červenou listinu a endemitně žije v Izraeli.

Jste na cestě k lepšímu životu? Nevíte už čemu věřit a čím se řídit?
Konec všem nejistotám! Máme pro vás novinku!
Nová a jednoduchá pravidla pro život v tomto krutém světě.
Desatero božích přikázání přichází právě teď.
Dotes již brzy.
Jen co vylezu znovu na tu horu a vrátím se.

Do studovny si přišel půjčit pár časopisů ke čtení. Taky přinesl hromádku čerstvých plakátů. Pak si všiml těch dvou chladnoucích mrtvol u počítačů.
„Co se to...?“
„Mají ještě deset minut internetu, přece je nevyhodím. Stejně je tu nezvykle prázdno.“
„Ale-,“ vtom postřehl pistoli na pultu.
Vždyť jsem jim kupoval jenom pepřový sprej! Ani to nouzové tlačítko nechtěli!
„Dvakrát jsem jim říkala, ať se přestanou hihňat. To podruhé jsem použila dokonce výhružný pohled!“ rozhýbala své mocné obočí knihovnice.
„No, ale… při- přiměřené…, “ zakoktával se při pohledu na znovu odjištěnou zbraň.
„Co máte za problém, pane řediteli? Vždyť jsem střílela s tlumičem!“

Přes hluk parní mlátičky neslyšet křik znásilněné ženy. I kdyby ano, kdo by se kvůli ní postavil sedlákovi?
Přes její hartusení neslyšet tajené vzlyky nemilovaného chlapce. I kdyby ano, koho zajímá svobodná matka s panchartem?
Přes výstřely války neslyšet nářek zraněného a zbitého učedníka. A přece! Paní mistrová ho s nožem v ruce ochránila před svým mužem.
Přes fičící vítr neslyšet klení mladého muže na cestě přes hranice za svou rodinou. A přece! Německá hlídka mu poradila cestu, kudy dál.
Přes nejsilnější výbuch, který kdy člověk způsobil, neslyšet pláč vdovce. A přece! Pětiletá dcerka mu setře slzy a půjdou dál.

Další z anachronických věcí, které měl Fernão s sebou, byl anglicko-portugalský slovník. Četl si v něm, když nemohl spát. Byl mrtvý. Jistěže nemohl.
Už našel většinu nadávek, které námořníci používali. Nebylo jich moc. Otočil slovník vzhůru nohama.
Mohl bych anglickou slovní zásobu trochu rozšířit… Ale co. Až dospěje jistý třináctiletý kluk ze Stratfordu, postará se o to sám.
Vrátil se do anglicko-portugalské části knihy a nalistoval písmeno D.
drake [dreik] marreco
Tak kačer! Asi bych si z toho neměl dělat legraci. Zatím.
Zamyšleně poklepal na kapsu, ve které skrýval GPSku.
Přijde den, kdy mu ukážu, co to znamená být kačerem.

Portugalský lodivod se odmítl hnout ze své kocábky bez zavazadel.
„Nebudete litovat, Drakeu. Mám tam pár ohromně užitečných věcí.“
Třeba GPSku, pomyslel si Fernão aka Nuño da Silva.
„Poslyš, zatím jsem se úplně nerozhodl, jestli potřebuju tebe, natož tvoji bagáž. Jestli máš něco, co využijem, vezmem si to sami.“
*
Fernão zaklepal na dveře kapitánovy kajuty.
„Většinu zeleniny jsem dal do kuchyně. Ale nejchytřejšímu anglickému kapitánovi nesu tuhle krásnou mrkev.“
„Nejchytřejšímu? Protože jsem tě vzal s sebou, co? U všech ráhen a kosatek, jak to, že je ta mrkev studená?“
„Mám kouzelnou truhlu.“
Zkuste někomu v 16. století vysvětlit přenosnou mrazničku.

TEOUH,
XDMŽÍC IS Z IKIQG RLSQEY HŽ XCYUÁPA SGA. HLXE FGSW EL EA BĚOVP I GI CPGXMR IZAC, GED AR LJ XKSU QGKB SCD SŘÍUSŠ YILLJQKMMÉ. UDMŽT JQĎ GYQQŠÍW JZIPMBFKRZ KZ PBÉ CYÁWG. YHKY WĚ UKGUIR XSQZI. IHFIĚSNDP.
VEŮT TRUWODFODVL
AL: UÍQ, QYG PU OWHĚT JIZGH ŘÍGX. CÁ OCIZ NBJV.
Alane,
snažím se s Tebou spojit už patnáct let. Psal jsem ti do větru a na okraje knih, ale to na Tebe bylo asi příliš romantické. Takže teď zkouším proniknout do Tvé práce. Snad Tě jednou najdu. Nespěchej.
Tvůj Christopher
PS: Vím, cos mi chtěl tehdy říct. Já Tebe taky.

Když jsem byla malá, hrávaly jsme s maminkou takovou hru. Spousta dětí ji hrávala. Snad přijde den, kdy ji budou hrávat zase.
Určitě si to taky pamatujete. Malá překvapení, která rozjasnila den láskou, kterou jste sdíleli s rodiči.
„Zavři oči a nastav ruce. Nekoukej se.“
Vždycky jsem se dívala škvírkou mezi víčky. Maminka předstírala, že se zlobí, a já musela hrát poctivě. Tahle hra byla vlastně důležitější než samotný dárek.
Teď je maminka mrtvá a já nevidím. Spousta lidí je buď mrtvá, nebo slepá. Kdyby nám tak někdo řekl, ať se nedíváme na ta zelená světla. Ani škvírkou mezi víčky…

Když nabyl vědomí, někdo ho hladil.
„Ahoj, já jsem kapitán Jack Harkness.“
Chtěl se vyděsit, náhle však věděl, že tento muž není římský voják.
Jack zaznamenal jeho polekaný výraz. Vzal jej kolem ramen. (Šest druhů z deseti to uklidňuje. Zbylé čtyři nemají ramena.)
„Poslali mě za tebou, protože mám s tímhle zkušenosti. Poprvé je to dost šok.“
Probuzený spáč si uvědomil, že Jack má zkušenosti s lecčím. Zčervenal.
Vlastně proč? Tohle nebezpečí mohl zvládnout. Mohl riskovat cokoli.
„Nejspíš mi dokážeš číst myšlenky, takže to řeknu na rovinu,“ přitáhl si ho Jack blíž k sobě. „Na existenční nejistotu je nejlepší sex.“

Duben pootevřel jedno oko. Na to byl fakt talent.
Ve tmě žhnuly uhlíky a větvemi prosvítala velmi nedramatická polovina měsíce. Personifikovaní měsíčkové spali. Dokonce ani březen neudržel oči. Zdálo se mu, že je slavným nonsensovým básníkem.
Duben došel ke zkamenělému Pegasovi a pohladil ho po hřívě. Kámen zafrkal, zahrabal kopytem a vzápětí zamával křídly.
Řítili se nad Rovinou jako o závod. Z Dubna opadaly sněženky i ojíněná tráva. Smál se a nadával a plakal, protože jezdil rád, ale zkuste rajtovat na šutru a bez sedla.
„Vstávat! Já vám dám kamna! Budete psát, až se z vás bude kouřit! Vstávat! Začínám!“

Kdysi dávno, v dobách, kdy i ústní lidová slovesnost byla teprve v plenkách, sedělo v Kounovských řadách (protože, děkuji za optání, ve střední Evropě opravdu Stonehenge nemáme) dvanáct antropomorfních personifikací.
"Dobrá, leden máme, únor taky, hlavně pozor na slovosled, Únore, žádné blbé vtipy! Březne, co ty?"
Březen vytáhl kus bílé kůry s nadrápaným textem.
"Březen, za kamna vlezem."
Prosinec nakrčil čelo.
"Kamna? Co je to kamna?"
"Nevím. Nicméně smysluplnost nebyla v zadání."
Prosinec si povzdychl.
"Dubne, ty máš být kreativní, řekni mi, že máš něco lepšího, prosím."
Duben, který na to měl lidi, pootevřel jedno oko.
"Duben, ještě tam budem."

Grafomanskij, Autor Autorovič
Kniha : a co bych tak o tom ještě řekl / Autor Autorovič Grafomanskij ; [z klingonského originálu … přeložila Lingea II. Identitová ; ilustroval Tovše Spatlalsám]. -- Vyd. 1. A poslední. -- V Gothamu : Sipohink, 120 Čtvrtého věku. -- 666 s. : il. ; 92 cm. -- (Duben měsíc drabble ; sv. 5). -- Název originálu: Paq. -- Po 30 dnech používání opotřebovaná. -- Letošní DMD mělo zase o něco víc účastníků. Nebyli to žádní přizdisráči, a tak si poradili i s punkovými nutriemi, olověnými kruhy a jinými chuťovkami. Ať už nadávali, jak chtěli, museli uznat, že je to baví a že bez toho nemohou být
ISBN 987-80-207-1272-1 (váz.) : 100.00 Kč

Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
Ňom ňom ňom ňom ňom.
Pravotočivá zatáčka.
A když se projedl až do středu spirály a stále na ně nenarazil: „Kde ti zatracení duchové jsou? To šli na oběd, nebo co?“
Otočit!
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Levotočivá zatáčka.
Číhali u východu.

„Plt… Plastím!“
„Domůghh,“ poručil taxikáři a ten nechápavě pohlédl na jeho kumpány.
„Hoďte ho do hotelu.“
Dveře hotelového pokoje byly na kartu, což si vyžádalo více pokusů, než prosté zastrčení klíče do zámku. Pyžamem se neobtěžoval, jen ze sebe sházel oblečení a odpadl.
Probudila ho potřeba. Stále ještě v podroušeném stavu (a stále bez roucha) vyšel na chodbu a prošel prvními dveřmi, které nekladly odpor. Že vedou na ulici, zjistil ve chvíli, kdy byl venku a to už odpor kladly.
Hotelová obsluha si naháče před vchodem nevšímala, a tak mu nezbývalo než běžet k telefonní budce a přivolat si pomoc.

Kdesi na staveništi z Lega, strohý komisní hlas.
„Kdo sem postavil tu pumpu?“
„No, já…“
„Kdy jsi postavil tu pumpu?“
„Zrovna před chvílí, divím se, že jste na to přišli tak rychle.“
„My víme všechno. Proč jsi postavil tu pumpu?“
„Proč se teda ptáte, když všechno víte?“
„Proč jsi postavil tu pumpu?“
„Přišlo mi to jako dobrý nápad, aspoň než sem dotáhneme vodovodní trubky.“
„Je ta pumpa v plánech?“
„Ale… Ne, není.“
„Tak ji zase rozeber.“
„Ano, pane.“
A od té doby s Emmetem nebyly žádné problémy. Žil životem spořádané Lego figurky a všechno bylo boží.
Až do jistého dne.

„Kdybych tě teď políbil, zemřel bych?“
„Už jsi mě přece líbal.“
„Kdybych se tě dotkl tady, zemřel bych?“
„Už ses mě tam přece dotýkal.“
„A kdybych tě sem políbil?“
„Zkus to.“
„A kdybych tě -“
„Judo, já nevím jak ty, ale já si pamatuji, co vše jsme spolu dělali. A jestli tvrdíš, že si to nepamatuješ, tak se vážně naštvu.“
Otočila se k němu zády.
„Támar, já to tak nemyslel. Nezlob se.“
„Jsi snad jako tvoji synové, že bys raději zemřel, než mě miloval?“
„To tedy nejsem.“
A pak jí až do rána dokazoval, že je mnohem houževnatější než jeho synové.

Bitvy o živý plot nejsou uvedeny v učebnicích dějepisu. Přesto by byly vhodným učivem v oblasti mezilidských vztahů.
Bitvy o živý plot nemají z krátkodobého hlediska žádné padlé. Dlouhodobě zhoršují zdraví bojujícím stranám a můžou způsobit třeba infarkt.
Bitvy o živý plot nevyužívají konvenčních zbraní. Namísto nich se bojuje nůžkami na živý plot, pomluvami a padajícím ovocem a listím, potažmo celými spadlými stromy.
Bitvy o živý plot jsou mnohem starší než živé ploty a jsou součástí války, která by trumfla i tu stoletou.
V bitvách o živý plot se hraje o to, kdo první zažaluje druhého a využije presumpce viny.

Dopíjeli jsme v Indii zelený pivo, co zbylo od libovolných Velikonoc. Francise a Fernãa znám jak falešnej pětník, ale Kryštofa jsem chtěla vyzpovídat. Když jsem se po patnácté zeptala, jestli fakt nevěděl, kam vlastně doplul, F & F se odplížili nahoru. Odolala jsem pokušení jít se koukat a položila Kolumbovi poslední otázku.
„Jak tě to napadlo, s tím nakřápnutým vajíčkem?“
Rozhlédl se, jestli někdo neposlouchá, ale zrovna kolem prolétla první židle.
„Celý život mě trápilo, že jsem těm posměváčkům neproved něco, co by zůstalo pro další generace jako vtipná historka. Napadlo mě to až po smrti. Výjezdní vízum mi dali hned.

Rozhodli se založit klub. Jen tak, pro strýčka Příhodu. Požádali strejdu Googla, aby jich našel co nejvíce. Strýček Fido je pak všechny obletěl. Byla to štreka, protože musel: do Středozemě pro Thorina Pavézu, do Narnie pro Digoryho Kirka, do Ruska pro strýčka Váňu a do Ameriky pro strýčka Sama.
První schůze se neobešla bez komplikací. Jenom usadit všechny Jákobovy syny, každého z nich jedenáctinásobného strýčka. Pak zalepit pusu strýci Pepinovi a sehnat tlumočníka pro kačera Donalda. Naštěstí se nabídl strýček Jedlička. A než začali rokovat, Vernon Dursley vynesl v zubech Edwarda Lewise, který sám přiznal, že to nebyla jeho neteř.

V určitém věku přestanete očekávat prince na bílém koni a v zářivé zbroji. Upnete se k práci, i když třeba pracovat nemusíte, a snažíte si vsugerovat, že muže ani děti nepotřebujete. A pořídíte si domácí zvíře.
Já začala chovat draky. Rozhodně ne kvůli tomu, aby mě ten princ (kdyby přece přijel) měl před čím zachraňovat. Moji draci nejsou jako ti z pohádek. Spíš potřebují, aby někdo chránil je.
Jenže na cestě životem číhá nejedna zákruta. Objevil se vznešený drak. A objevil se… Tedy byl to jen kapitán, koně neměl a zbroj měl trochu otlučenou, ale… Miluju ho. A vždycky budu.

Neplakej, sestřičko. Já vím, bolelo to, víc na duši než na těle. Poslouchej, povím ti pohádku.
Byla jednou jedna princezna a ta žila v zakletém hradě. Hlídal ji černokněžník, ježibaba ji týrala hladem a prací a dvě cácorky si z ní udělaly služku. To jsme byly my dvě. Jenže pak přišel mocný kouzelník a princeznu vykoupil za patnáct set franků a odvedl ji s sebou. A tam někde daleko, třeba v Paříži, potkala krásného prince a žila šťastně až do smrti.
Nás ten černokněžník prodává za mnohem míň. A kolikrát to ještě udělá, než mu vyděláme stejnou částku jako Cosetta?

Dobrej den, já su Míla a říkaj mi Pirát, ale vás asi hlavně zajímá to vozítko, že jo, to jsem vyženil, už to bude pětadvacet let, tu ženu už nemám, trakař mi zůstal, aspoń něco, že jo, a tak si s ním vandruju po světě, hlavně teda po Česku, někdy na něm i chrním, potkávám lidi, někdy mě pozvou do hospody nebo třeba domů, zrovna grilujou, nebo něco slavěj a najednou jde kolem takovej ňákej blázen, tak mě pozvou, jsou zvědaví, no zrovna jako teď vy, že jo, tak já pomažu dál, je to ještě štreka, až do toho Santiaga.

Vévoda Štěpán měl původně v plánu hned po svatbě odjet za povinnostmi. A když říkám po svatbě, myslím tím hned po obřadu. Oháněl se zájmy říše, ale nebylo mu to nic platné.
Jeho nová žena byla dosud paní pouze technicky. A navíc, jak měl brzy zjistit, byla tvrdohlavá a zvyklá rozkazovat. A tam, kde rozkazovat nešlo, tam aspoň manipulovat. A co si budeme povídat, přesvědčit Štěpána, aby zůstal s ní a splnil svou manželskou povinnost, ani moc manipulování nevyžadovalo.
Říše počká, pomyslel si slovy krále cyperského a vrhl se na lože vstříc dobrodružství, které je nutno zachytit v pravý okamžik.

Jsme zapomenutí. Jsme ztracení. Vítr nás odvál do pouště a tam živoříme. Mnozí z nás si už nepamatují, že byli něčím jiným, že žili jinak, že byli uctíváni. Že byli bohy. Jak naši věřící umírají, jak jsou obraceni na jinou víru a jak ji přestávají potřebovat, je nás čím dál méně. Vytrácíme se. Hledáme záchranu, ale sem do pouště málokdo přijde. Ani orli už sem nelétají, aby nás odnesli mezi lidi, jako se to stalo Omovi. Nikdo o nás neví, a ani se už nedozví.
A přece o nás někdo ví. My sami. Můžeme věřit v sebe navzájem. Tím přežijeme.

Kardinál se pokoušel pracovat. Komplikoval mu to chumel koťátek. Jedno kotě se mu usadilo na klíně, druhé na rameni, třetí chňapalo po psacím brku a čtvrté rozťapávalo rozlitý inkoust po důležitých státních listinách.
Když kardinál libovolné kotě odstrčil nebo přemístil, okamžitě se mu na dané místo nasukovalo jiné. Jejich máma na to hemžení dohlížela a, to by se kardinál vsadil, ještě je svým mňoukáním pobízela k většímu zmatku.
„Cavoisi!“
„Vaše Eminence.“
„Ty kočky mají tady v paláci nějaké vyhrazené místo, je to tak?“
„Ano, mají tu kotec, ale ještě tam ani nevkročily.“
„Vemte ty papíry, Cavoisi. Odcházím pracovat do kotce.“

Poprvé se mu Miroslav Tyrš zjevil v jedenácti letech. Spustil se mu do snu na kruzích a vyprávěl o Masarykovi a o sportu. Toto setkání se stalo základem pro jeho vztah k pohybu i pro demokratické principy, které v něm zakořenily.
Za první republiky se s Tyršovou podporou stal československým rekordmanem ve skoku o tyči. Za války byl aktivní v odboji.
Osudným se mu stalo až poválečné převaděčství. Byl zatčen a vyslýchán.
Když si v cele vázal oprátku, Tyrš byl s ním. Houpal se na kruzích, a tak se zhoupnul taky a kruhy se mu před očima rozplynuly do tmy.

Kostelní klenbou zazněly kroky. Pak se ozval dívčí hlas.
„Otče?“
„Poslouchám tě, Johanko.“
„Otče, znáš Michaela? Toho archanděla?“
„Jistě, znám ho. Proč se mě na něj ptáš?“
„Mluvila jsem s ním.“
„S kým…“ odkašlal si, „s kýmže jsi to mluvila?“
„S Michaelem. S archandělem Michaelem!“
Chvíli bylo ticho, jen před kostelem bečely Johančiny ovce.
„To se, hm, to se občas dětem stává.“
„Ale otče, já už přece nejsem dítě!“
Moc toho z její klečící postavy neviděl, ale představivost, tu měl. A tak ji na okamžik spatřil jako lilii ověnčenou plameny.
„Johanko, běž, ovečky čekají. A raději o tom nikomu neříkej…“

Vykvetly spolu
dvě pampelišky bledé
Za klobouk jedna
Potkávali se
zlé pověře navzdory
Jsou si dál a dál
Ta pověra zněla
Dozvědí-li se
oddělení blíženci
v té chvíli zemřou
Blonďatí chlapci
Kam as vleče je život?
Jak kvítí křehcí
Tváří v tvář stojí
dvě strany jedné mince
Jeden z nich má zbraň
„Je to tvůj bratr!“
„Já moh být on,“ a střílí
Sám kácí se též
Nad nimi matka
Řekni není to pravda
Nemyslels to tak
Nad nimi brečí
Snad byl to jenom příběh
Snad byl to jen film
Snad zas obživnou
Snad byl to jenom příběh
S Marilyn Monroe

Není nad to občas vypadnout ven a zkusit pracovat rukama. Ačkoli třeba jako já zjistíte, že byste se rukama neuživili. Při sázení stromečků na lukách, stráních a v oplocenkách si máknete, zvlášť na záda a kolena, dokonce se dá i zhubnout (experimentálně ověřeno) a získáte úžasný pocit prospěšnosti přírodě a dobře vykonané práce.
Ve školce mají stromečky jehličnaté i listnaté a druhy na jaké si jen vzpomenete. Já nejraděj sázím buky. Můžou mít od dvaceti centimetrů do půl metru a stejně tak dlouhé mohou mít kořeny. Mají nejrůznější tvary. Dokonalé jsou, až když je zasadím.
Letos jich bylo patnáct set.

„Je mi vedro. Podej mi sklenici vody.“
„Podej si ji sám!“
„Copak se zvednu?“
„A já snad? Jsem tvůj společník ve firmě, ne sluha!“
*
„Měli bychom jít na obchůzku. Zkontrolovat zaměstnance a tak…“
„Můžeš.“
„Tak snad půjdeme oba, ne?“
„Tak dobrá. Pomoz mi vstát.“
„Uf. Tak jdem.“
*
Moc toho neušli a raději nasedli na loď. A když narazili na prvního Umpa-lumpu, ten spustil písničku:
„Willy Wonka jí moc čokolády
A Karlík jakbysmet
Budou teď nějakou dobu hlady
Musejí zhubnout hned!“
Hnedle se objevili ostatní, přidali se k písničce, obklopili Willyho a Karlíka a odvlekli je do fitcentra.
„Musejí zhubnout! Hned!“