Moje články

Začaly jsme v srpnu. Tys sebrala všechnu svoji kreativitu a tvůrčí síly, já zase drzost tvářit se, že umím zacházet s Audacity.
O dvacet pět epizod a čtyři rozhovory později tě slyším za každým tvým slovem na obrazovce a odposlouchala jsem i výslovnost esejinu (ačkoli v posteli mu budeme nadále říkat radši pane).
Jak tak brejlím do vln tvého hlasu (hledajíc to zatracené j), začínám si všímat obrazů, které mi maluješ různými odstíny frekvence.
Ptáček v letu.
Kopce a velehory, prolákliny a údolí kouzelného světa, který nikdo jiný nevidí.
Děkuju, žes mě vytáhla na tuhle cestu. Oh, captain, my captain!

Napiš drabble, povídku přesně o sto slovech, s využitím devíti náhodně vygenerovaných slov. Máš na to dvacet minut. Tvůj čas začíná teď!

První set
bronz, palma, legrace, úzkost, zavlažovač, sluha, ubohý, Taskmaster, prádlo

Druhý set
kokos, kytky, olej, lahvička, ikona, efektivnost, malý, Greg, lakýrky

Třetí set
blbost, dóza, sbírka, zloděj, inteligence, čundr, Alex, Davies, pouta

Čtvrtý set
měsíc, smyčec, pětka, útok, delfín, obřad, Horne, bůh, bolest

Pátý set
úlek, opereta, motyka, provoz, dýmka, konzole, asistent, sex, pochvala

„Alexi, z jak velké množiny slov ten generátor vybíral?“
„Z dostatečně velké, soudě podle výsledků. Které drabble si chcete přehrát jako první, pane?“

Meče jsou rozdány, výstroj upevněna, pravidla vysvětlena, vysvětlena znovu a pro jistotu ještě jednou zopakována. Navzdory tomu se samozřejmě podvádět bude, to je otázka prestiže. Aspoň v tomto sporu, jinak jsou oba velitelé ve všech ohledech vzorem rytířských ctností.

Sejdou se uprostřed kolbiště.
„Letos vám to natřem.“
„To jsi říkal i loni a ani jste se nedostali ke kbelíku s barvou.“
„Můžeme začít?“
„Prosím, starší mají přednost.“

Zazní povzbudivá slova i poslední rady. Sid udeří do gongu. Armády se dají do pohybu. Rozeběhnou se proti sobě, vstříc strašlivé řeži.
Garyho děti a Arnoldovi sirotci. A oba tam pro ně jsou.

Z pokoje pro hosty přestavěného na šatnu se ozývají divné zvuky.
„Stede, je tu taxi!“ volá Lucius na svého šéfa, kterého se rozhodl vytáhnout mezi lidi a trochu mu ukázat, jak to chodí. Stede se totiž teprve nedávno vyoutoval a Lucius se za něj cítí částečně zodpovědný.
A když jsme u toho opuštění skříně...
„Tak sakra, kde jsi?!“
Stede vyjde na chodbu a v rukou má dvě téměř identická saka.
„Blankytně modrá nebo pomněnkově modrá? Luciusi, tady jde o můj milostný život a já se prostě nemůžu rozhodnout! Co když se mi bude líbit někdo, kdo nesnáší modrou? Nikam nejdu!“

Vzali jsme se ve spěchu, to připouštím. Nechtěla jsem, aby se z toho zklamání… víte co.
[přiloží si ukazováček ke spánku a napodobí výstřel]
Tohle ho mohlo přivést na jiné myšlenky. Rozumíte, já už vdaná byla, on ještě ne.
[zhoupne se v bocích]
[z publika někdo zahvízdá]
[Romy pošle tím směrem polibek]
Každopádně jsme díky tomu zjistili, že přece jen vyhrál. Úspěch, bohatství, svatba, sex, paráda.
Ale potom…
Prozraď mi, Parvati, kdo mi mého chladnokrevného hrdinu bažícího po dobrodružství vyměnil za chorobně přesného, puntičkářského morouse? Přes půl světa se s ním táhnu a on se mi během měsíce takhle změní!

Nic. Nada. Nothing.
Myšlenky a starosti vymazány.
Je jen houpání na vlnách nekonečna.
A ten hlas.
Asi něco říká.
Soudě dle drbání ve vlasech se od Fernãa – aha, Fernão! – neočekává složitější reakce než blažený úsměv.
Se jménem a jemnými dotyky vlhké žínky se mu postupně vrací i schopnost mluvit a o své vůli se pohybovat.
Ještě napít.
Pak se uvelebí v objetí svého muže.
„Franku? Svět má konec. A já byl daleko za ním.“
„A co jsi tam viděl?“
Aftercare účinkuje zázračně, už nabíhá i humor.
„Takovou velkou ceduli. S nápisem,“ udělá dlaní ve vzduchu oblouk, „byl jsem tu, Cimrman.“

Na hladině jezera se pohupoval koš. Pevný, utěsněný koš s víkem. Plul si jakoby nic, až ho vlny zanesly do úzké, nenápadné zátoky.
Tam se na něj překvapeně upřely dva páry obrovských očí.
„Co to je?“ ptala se jedna příšera.
„Nevím. Zkus do toho šťouchnout!“
Na šťouchnutí koš nereagoval, na drcnutí taky ne, příšery tedy pomalu odklápěly víko.
V koši se vrtělo jakési holé stvoření.
„Nekousne mě to?“
„Nemá to zuby. Přihoď to do hrnce, to sníme.“
Bojácnější příšera však naklonila hlavu a řekla: „Jídla máme dost, tohle sežrat nemusíme. Já si to nechám.“

A tak měl Nathaniel opět maminku.

Faraon naslouchá výkladu snů, které ho pronásledují už několik týdnů, a nestačí se divit.
„... Sedm hubených krav a sedm prázdných klasů značí sedm let neúrody.“
Šach.
Ne, bouří se v něm všechno, myšlenky víří jako písek a nedostává se dechu. To nemůže být pravda. Nemůže být. To není pravda. Je přece jeho božským právem rozhodovat o podobě reality.
A právě teď je realita příliš hlučná a plná lidí. Příliš intenzivní, to jak se do něj Josef vpíjí svýma upřímnýma očima. Ten otrok si dovoluje rozumět jeho strachu a litovat ho...
„Odveďte toho lháře zpět do vězení. A všichni vypadněte!“
Mat.

Vážené kolegyně, vážení kolegové,
tímto svým příspěvkem bych rád rozporoval výzkum profesora Ericha Frühbauera.
Jedná se mi o jeho teorii, že identifikaci podrodu Merula rodu Turdus lze založit čistě na pozorování orgánu, jenž na jedincích tohoto podrodu, rodu, čeledě, řádu, podtřídy, a dokonce ani třídy nikdy pozorován nebyl.
Navíc jmenovaný tyto své pavědecké vývody doprovází odkazy na humanitní literaturu.
Pardon, cože? Že neměl na mysli zástupce Turdus merula? Tedy snad Turdus torquatus?
Že se vůbec nejednalo o ornitologii?

Profesor Frühbauer se rozhoduje opustit oblast narážek a přejít do frontálního útoku. Protože soudě podle nosu, tenhle kos bude stát za to.

Jack Harkness není zrovna ten typ člověka, kterého si snadno představíte s čajem a knihou. Tahle mu byla podstrčena za dost podezřelých okolností a on se do ní téměř proti své vůli pustil.
Pak ho lapila TARDIS – tedy docela obyčejná policejní budka, u níž se hlavní hrdinové poprvé setkali.
A pak i mnohem víc než jen setkali.
Jack Harkness, nejambicióznější milovník v této i jakékoli jiné galaxii, se zasnil.
„Pět let. Nanejvýš pět let a tuhle scénu si s Doctorem přehrajeme. To by bylo, abych ho neutáh na kvalitní literaturu a těžce zkoušeného spisovatele. Roztaje jak nanuk.
V mojí puse.“

Jak dáte slona do lednice?
Otevřete lednici, dáte do ní slona, zavřete lednici.
Jak dáte žirafu do lednice?
Otevřete lednici, vyndáte slona, dáte žirafu do lednice, zavřete lednici.
Jak dáte ježka do pece?
Otevřete lednici, vyndáte žirafu, vyndáte ježka, dáte žirafu do lednice, zavřete lednici, dáte ježka do pece.
Jak vyndáte ježka z pece z klece?
Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece. Pak točíme za vyčnívající osten ježkem, až na jeho protilehlé straně dostaneme do kolmé polohy...

Jo, tohle by na volbu Velkého Vonta teoreticky použít šlo.

Athéna je dnes unavená.
Být bohyně je náročné, zvlášť když máte zastávat pozici té nejmoudřejší. Zvlášť v dnešní době.
A tak si prostě pozve na návštěvu Arachné. To děvče se na to jenom třese.

Arachné hned zjišťuje, co je potřeba udělat, s čím může pomoci, jak posloužit.
Milé.
Trochu zklamaně se ujme věšení prádla, ale za chvíli je zpátky od sušáku.
„Já se bála, že se ti dnes do kalhotek nedostanu, má paní. A hele,“ zamává kusem látky, „povedlo se.“
Athéna ji za žertík šťouchne, Arachné se nedá.
Pcha, moudrost, pomyslí si Athéna a svalí se s Arachné do peřin.

A já se vás táži: je tato devótnost opravdu nutná? Ano. staří mistři nám tu cosi zanechali. Já sám si rád tu a tam nějaký ten jejich výtvor přečtu nebo shlédnu.

Ale využívat jejich práce k vlastnímu prospěchu? Čerpat z prověřených zdrojů, neboli sprostě krást a kopírovat stokrát omleté náměty? Nikdy!

Vždyť o kolik je lepší pustit se do díla bez okovů nároků a očekávání, zcela po svém!

Stůjte si tedy na ramenou obrů, je-li vám to vhod. Já však neustanu v okopávání jejich kotníků a budování vlastního díla na zelené louce. Inspirace mám věru dost.

Váš Jára da Cimrman

Mořská hladina se proměnila v olej, na němž se škvaří odraz měsíce.
Ani vlnka nešplouchne, ani ta nejlehčí plachta se nezachvěje.
Černovous se taky škvaří, ve vlastní šťávě, v bezedné pánvi nudy.
Přechází po palubě a hledá jakýkoli nelad, nedokončený úkol, zapomenuté smítko, cokoli, co by někomu z posádky mohl dát sežrat.
Nic.
Zvažuje, zda se ze zoufalství nezakousnout do zábradlí, ale nakonec zaleze do kajuty.

Je Černovous, dokáže všechno na světě, ničeho se nebojí a absolutně nic ho nemůže zaskočit.
Ani Izzy, klečící na podlaze uprostřed místnosti, oči zavázané, ruce spoutané za zády až po lokty. Nahý.

Oběť Krakenovi.

„Snad se neurazíte, když si na vaši počest dám zase whiskey,“ řekl Watson.
Holmes mu pokynul, ať si dělá, co chce, a mlčel.
Docela příjemné.
Aspoň chvíli.
„Holmesi, nemáte pro mě něco? Nějakou vzrušující záležitost, na jejímž základě mě opět seznámíte s tou šokující skutečností, že jsem oproti vám nevšímavý hlupák?“
Holmes pokrčil rameny a chopil se houslí.
Watson si povzdychl a napil se. Single malt přestávala na jeho fenomenologické cvičení stačit. Možná –
Otevřely se dveře.
„Watsone! Kde vězíte?“ tázal se Holmes, zatímco přízrak s houslemi se rozplynul.
Watson pohlédl na Holmese, na sklenici a znovu na Holmese – a omdlel.

Lišíš se.
Jsi hrozně hloupý, Charlie. Vykonáváš prostou práci v pekárně. Lidé, které považuješ za své přátele, z tebe mají akorát srandu. Miluješ svoji učitelku, ale je ti příliš vzdálená.
Jsi černá ovce a nevíš, co to znamená. Ovečky jsou přece bílé, na to tě nenachytají!

***

Lišíš se.
Teď jsi zase moc chytrý, Charlie, to si nevybereš... Tvá vědecká práce zachrání svět. Nebo aspoň tebe a tento výzkum. Miluješ svoji kamarádku, ale jsi jí příliš vzdálen.
Jsi bílá vrána a strávíš utěšený večer se slovníkem rčení. Opravuješ v něm nepřesnosti.

***

Taktéž
seš
miš

a nejostřejší zuby má liška tvé odlišnosti.

Aha, tak tady život definitivně vyprchal.
Na lesní cestě leží lidské tělo. Tedy většina jeho částí. Hlava a trup to ještě táhnou spolu, končetiny se zřejmě vydaly na výlet. Dvě nohy, ruka, kde je ta druhá?
Jo, tamhle v keři.
Rozklad ještě nezačal, ale krev už se do země vsákla. Napadá mě asi tak pět literárních postav, které by podle těchto indicií dokázaly přesně určit dobu smrti, ale já mezi ně opravdu nepatřím.
Já jdu jen tak kolem a nemám takové to puzení začít hned pátrat.
Takže prostě zamířím dál.
Žádný problém.
Mrtvola otevře oči a vycení zuby.
„Nikdo neprojde!“

Bertuccio vyždímal šátek a položil ho hraběti na čelo. Horečka neustupovala.
„To mi neříkejte,“ mumlal si spíš pro sebe, „že v té své zatracené laboratoři nemáte něco na snížení teploty. Máte, co? Ale neřeknete, protože to byste se musel probudit, a to byste mi to moc usnadnil. Radši mě necháte se tu nervovat. Protože vás baví mě trápit. Ale tohle jsme si nedomluvili. Vždyť já z toho strachu můžu zešedivět. A co když se vám pak nebudu líbit? Hmm, to mi taky neřeknete.“
„Vy Italové jste tak užvanění, že si ani nevšimnete, že se vám pacient probral,“ ozval se hrabě.

Calico Jack konsent prostě nechápal. A už vůbec mu nedocházelo, že pokud si s někým chce vyrazit, má to řešit přímo s dotyčným a ne krucinál s jeho manželem.

„No tak, Ede, nikdy jsi neměl problém se podělit...“
„Jo, protože jsme byli mladí, blbí a dost často i sjetí, Jacku.“
„Kdežto teď seš vyzrálej génius a zaručeně čistej, co? A Bellu si půjčujete s tím tvým nafintěným kohoutem.“
„Jmenuje se Izzy, ty kreténe,“ zařval Ed, ale protože byl zaručeně čistý, vyzrálý génius, nevrhl se na Jacka.
„Vypadni,“ řekl jenom.
„Dobrá, si počkám, koho z vás ten spořádanej život znudí prvního.“

Sam a Steve se sejdou v hospodě.
Sam je ten v zeleném tričku, Steve ten v tyrkysovém, jinak jsou to podobně hranatí drsní hoši.
„Ti zombíci mi dávaj pořádně zabrat, to ti řeknu,“ stěžuje si Steve.
„Hmm,“ nereaguje na to příliš Sam a radši si přihne piva.
„Nebo ti syčáci, nevěřil bys, co mi provedli včera – ale počkej, jak to teda řešíš ty, jak se těm zatraceným příšerám bráníš?“
„Já to řešit nemusím, já jsem Sam a Sam Ain't Minecraft! Já jsem svobodný software, můžu si dělat, co se mi zlíbí, a dokud si ty příšery nenainstaluju, nemůžou na mě.“

D'Artagnanovi je
a) skoro 20, je to ještě dítě
b) 20
c) 34

Athosovo pravé jméno je
a) nikdo neví
b) Athos
c) Athos de la Fére, každému se tak představuje

Máte-li diskrétní informaci o královně
a) neřeknete to nikomu
b) svěříte se příteli
c) řeknete to své domácí na dvoře, kde to může každý slyšet

Pokud netajíte před světem, že jste hrabě, oblékáte se
a) podle svého stavu
b) jako ostatní mušketýři s důrazem na kvalitní materiál
c) jako bezdomovec

Pokud musíte co nejrychleji donést přívěsky královně
a) prostě je donesete
b) povídáte si s přítelem
c) líbáte se

Oleh Sobchenko, Kleió
Valerii Romanovskyi, Kleió
Vitalii Pyvovarov, Kleió
Oleksandr Snihurovskyi, Melpomené
Serhii Shkvarchenko, Terpsichoré
Yaroslav Harkavko, Thaleia
Vadym Stetsiuk, Kleió
Volodymyr Vakulenko, Kalliopé
Vadym Khlupianets, Terpsichoré
Yurii Kostyk, Kleió
Yurii Kerpatenko, Euterpé
Viacheslav Zaitsev, Kleió
Oleksandr Shapoval, Terpsichoré
Roman Barvinok-Skrypal, Euterpé
Artem Dovhopoly, Kalliopé
Glib Babich, Euterpé
Aleksey Chubashev, Kalliopé
Bohdan Slyushchynsky, Euterpé
Ilya Chernilevskyi, Euterpé
Natalia Kharakoz, Kalliopé
Elizaveta Ochkur, Thaleia
Sonya Amelchykova, Thaleia
Serhii Skald, Kalliopé
Serhii Burov, Kleió
Nadiia Agafonova, Kalliopé
Yevhen Bal, Kalliopé
Yurii Ruf, Euterpé
Serhii Zaikovsky, Kleió
Artem Datsyshyn, Terpsichoré
Oksana Shvets, Melpomené
Pavlo Yeremenko, Thaleia
Pavlo Lee, Melpomené

Nikdo neodpovídá. Je ticho.

Taková malá holka. Ještě jí ani nezaschnul inkoust na hlavě, říkalo se mezi vzdušnými nomády.
Abatyše stála v nohách postele své malé svěřenkyně a ustaraně ji pozorovala. Dívka sebou v popruzích mlela, ale už sebou tolik neházela, nemohla se o něco praštit nebo spadnout z postele. Ty záchvaty se zhoršovaly, vzdušné sestry to musely udělat. Aspoň dokud v jejím křiku, v útržcích nesmyslných rozhovorů, nenajdou klíč, jak jí pomoci. Zapisovaly poctivě každé slovo.
Pot na Yangchenině čele osychal, záškuby se zmírnily, dech zklidnil. Zanedlouho se jí vrátilo vlastní vědomí.
„Matko představená, já ovládala lávu! To přece uměl jen poslední avatar!“

„Pornstar Martini, prosím,“ objedná si muž v sytě modrém trojdílném obleku. Ta barva mu skvěle pasuje k vlasům. A k červenajícím tvářím. A...
Ed se vytrhne z okukování zákazníka: „Budu potřebovat profesní průkaz.“
Jo, dokáže zrudnout ještě víc.
„Ale já ne... My... prohrál sázku...“ koktá blondýn a těká očima, jako by se chystal dát na útěk.
„Izzy,“ houkne Ed, „jednu marakuju.“
„V klidu,“ pokračuje pak, „prostě jsi na vanilku.“
Z kuchyně zazní zuřivé zvuky, jako když si vzteklý teriér vyřizuje účty s tropickým ovocem.
„Marakuja došla,“ ozve se potom.
„Takže Sex on the Beach?“ mrkne Ed na svoji dnešní známost.

Tentokrát atlas nehodil Báru doprostřed řeky, ale doprostřed nádvoří.
Naštěstí byla hluboká noc.
Naneštěstí byl majitel paláce ještě vzhůru, stál na balkóně a zkoušel si nahlas deklamovat monolog ze své nové hry. Momentálně se mu vzpouzel král, protestanti i metrum, a tak prokládal umění nadávkami, které Bára neznala ani ze soukromých lekcí francouzštiny, ani od hraběnky von Katzenburg – a atlas jí je nepřetlumočil.
V Báře hrklo jak ve starých hodinách. Překládací obvod se zaseknul nebo francouzštinu nebude potřebovat nebo...
„Garçon que fais-tu là?“ přerušil přemety její mysli kardinál.
Tomuhle rozuměla až moc dobře. Záložní krizový systém si tentokrát zase mákne.

Z lesa zahlaholila trubka.
„Už bylo načase,“ poznamenal Matyáš.
Vyšel před chalupu a zatroubil na svůj roh v odpověď.
„Halali,“ ozvalo se z lesa.
Matyáš odpověděl.
A znovu.
Chvíli si předávali signál, aniž by se lovci přiblížili, až se král znechuceně vrátil dovnitř.
„Jestli on to nebude ten bláznivej bažant,“ napadlo uhlíře.
„Bažant?“ podivil se Matyáš.
„Ba. Naučil se pískat jako Jeník a Lidka div nezabloudila, jak se za ním hnala. A umí i lecjaký jiný zvuky, tak co by se nenaučil trubku, když se tu věčně proháníte.“
Králi došlo, proč se ztratil a že nebude lehké se zase najít.