Moje články

Kdysi dávno, moc lidí si to nepamatuje, přicházelo teplo. Každý den, když se začalo smrákat, rozlévalo se po vesnici. Občas váhavě, jako by se bálo, ale vždycky nakonec přišlo, a o to s větší intenzitou.
Dlouhá léta byli obyvatelé zvyklí, že i během sebestudenějších zim přišlo a rozehřálo zkřehlé údy.
Potom ale zmizelo. Přicházelo vlažně, jako by tam vůbec nechtělo být. Z těl se pomalu vytrácelo teplo, svaly prokřehly.
Existovalo však proroctví, že se teplo vrátí. Jednou, někde. Číhá, vyčkává.
A pozná se tak, že ze sprchové hlavice poteče voda silným proudem a teplá se bude muset ředit, aby nepálila.

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON: Já už nemůžu! (kvílí)
VLADIMIR: Jak ještě dlouho!
ESTRAGON: Mě už to nebaví, čekání mě nebaví, ani ta noha mě nebolí!
VLADIMIR: Znám tady každé stéblo trávy, kusy té zlámané větve!
ESTRAGON: Ani umřít nemůžu. Já chci pryč, konečně pryč!
VLADIMIR: Gogo? Podívej! (vyskočí na nohy a hystericky ukazuje k obzoru)
ESTRAGON: Někdo jde! Někdo jde! (snaží se nasadit si zbytek boty)
VLADIMIR: Pane, pane! Tady! (mává oběma rukama)
ESTRAGON: Prosím, jste to vy?
VLADIMIR: (tiše) Neslyší tě.
ESTRAGON: Ale jo, jste to vy! Prosím, pane, můžeme už jít?
GODOT: Ale ovšem. Děkuji, že jste počkali.

Venkovská cesta, strom.
ESTRAGON: Já, půjdu já. A pak přijdu…
VLADIMIR: Na onen svět. Lahoda! Lahoda!
ESTRAGON: Kde něco je, ne jen tahle… pustina a jeden suchej strom.
VLADIMIR: A já…
ESTRAGON: Smyčku si uděláme. Kdyby mě nebolela ta noha, tak si snad i zatancuju.
VLADIMIR: Tady zůstanu. Nehnu se. Budu úplně tuhej.
ESTRAGON: A pak ji zavěsíme… Nemá ten strom další větve?
VLADIMIR: Vyschnu. Scvrknu se. Sežerou mě červi…
ESTRAGON: No a je to tady…!
VLADIMIR: Je tady?
ESTRAGON: Tamta větev už praskla a žádné další tu nejsou.
VLADIMIR: Jsme tady jen my. A budeme tu ještě dneska čekat.

Postával za kasou. Občas z nudy počítal, kolik bankovek a mincí tam je. Díval se na bistro, které bylo z poloviny jeho, na hosty, kteří po občerstvení odcházeli bez placení, a na Quentina, který vlastnil druhou polovinu.
Ten se právě s úsměvem od ucha k uchu přichomýtnul k pokladně.
„To nám to dneska jde, viď? Nepřestávám se otáčet a takhle mě to baví nejvíc. Copak jste měl? Tuhle naši specialitu? Na účet podniku, přijďte zas!“
Ruby na něj pouze upřel své koňské oči.
„Nevyděláváme.“
Quentin zakroutil hlavou. „Ale Ruby, vždyť ještě máš ty svý milióny!“
„To bylo před dvaceti lety.“

Říkali: „Dívej se dopředu!“ A on se snažil pootočit hlavu.
Říkali: „Dívej se a uč se!“ A on se snažil zaostřit na tvary před sebou.
Přál si to, z celého srdce, a nedával si pozor na to, co si přeje. Protože taková přání se plní.
Říkali: „Tohle jsou jen makety.“ A jeho fascinovala jejich pevnost.
Říkali: „Doopravdy je uvidíš venku!“ A jeho fascinoval další krok k poznání.
Říkali: „Pohleď na hvězdy, měsíc, stromy, slunce!“ A on oslepený lapal po dechu.
Říkali: „Jsi jediný, jsi volný, uteč!“ Ale on se vrátil, aby ostatním o všem pověděl.
A oni neříkali nic. Kopali.

Nejdřív jenom netrpělivě šustila stránkami. Když zklamal internet, musely přijít na řadu staré dobré knihy. Sem tam se ozývalo rozmrzelé bručení. Po několika dalších minutách se beze slova zvedla a šla si uvařit půl litru Earl Greye s pořádnou dávkou mléka. Ačkoliv se odnaučila sladit, hodila do toho ještě kostku cukru.
Za pět minut blaženě upíjela, ale frustrace se nezmenšovala.
„Já to nechápu! To není možné!“
Listovala rejstříkem dopředu a dozadu, vyměňovala atlasy podle roku vydání, luštila pod lupou mapu Německa a pořád ne a ne dobrat se odpovědi.
„Hamburg vidím, nejsem blbá, ale kde jsou sakra Cheeseburg nebo Fishburg?!“

There. The step into the air. It was easier than I’d expected. Much easier. And I feel as light as dandelion fluff. Let’s hope I’m not considered a beautiful weed.
The solid ground is somewhere behind me; I’m not looking back. A seemingly bottomless abyss is somewhere below; I’m not looking down either.
I’m levitating, drifting, unable to say where I’m going. You are the wind now, mingling with mine, keeping me high, in the air to see the light.
But if the fluff gets too heavy, blow away and let it fall, will you? Now I hope it won't.

Stěhování – organizované přesouvání osobních věcí z jednoho místa bydliště do druhého, vlastními nebo častěji pronajatými silami a vozidlem, většinou uskladněných v kartonových krabicích k tomu určených, příp. vyžebraných krabicích od banánů zachráněných před slisováním. Ideální příležitost k úklidu a přebrání všech věcí, které stěhovaný vlastní; probírka po nastěhování se nedoporučuje. Se stěhováním souvisí též hesla: stěhovací firma, telefonování, psaní e-mailů, přepis plátce energií (elektřina, plyn), změna trvalého bydliště, změna kontaktní adresy, poštovní směrovací číslo, odvoz odpadu, izolepa, novinový papír, fix, stěhování květin, otravování kamarádů, nevhodné termíny, stres; výjimečně též: magistrát, plch, voodoo, čajová konvice, bílý králík, meduňka, sklony k pyromanii.

Nein. Auf keinen Fall. Das geht nicht! Das sollten meine Antworten sein. Das waren meine Antworten, wenn er die Frage immer wieder stellte: Willst du mitkommen?
Und dann: warum nicht? Weil ich es seit fünf Wochen lerne, darum!
In diesem Moment kam der Imperativ: Komm, komm doch mit!
Und die bekannte Drohung: Ohne dich haben wir keine Chance, den Wettbewerb zu gewinnen! Ego boost! – Quatsch!
Ich wusste, dass ich nicht fähig bin, Tschechisch zu sprechen! Als ich alleine in dem verdammten Papiergeschäft stand, piepste ich nur: „Dobrý den... Chci… sedm… Kulis?“
Und ich hoffte, dass mich die Verkäuferin nicht schießt.

Four decades. Seemingly, nothing had changed. The green in the woods, the silver in the rivers, the blue in the sky; the only hues of green, blue and silver that couldn’t be found anywhere else. He rode on, amazed.
The house hadn’t changed either. There, it hurt. It wasn’t his anymore. It had never been his in the first place. He entered, overwhelmed.
The people hadn’t changed. His delicate features looked haggard compared to them. His views and desires too tainted. After two days he found himself thinking of finding a way back to Rhíminee. He fled, Nightrunner at heart.

Venkovská cesta, strom.
ESTRAGON: Pláčou námořníci rum?
VLADIMIR: Záleží, jak dlouho chceš čekat.
ESTRAGON: Pijou námořníci jenom rum? Žádnou vodu…
VLADIMIR: Třeba se vypařil. (podrbe se za uchem)
ESTRAGON: Alkohol se pak určitě vypařil. Ale co když je tlačí bota?
VLADIMIR: No a co pak zbyde… (rozmáčkne blechu) na suchu.
ESTRAGON: To bolí. Opravdu. Pak už to nestačí ignorovat, ani sem tam syknout.
VLADIMIR: My, třeba. (otře si ruku do šatů)
ESTRAGON: Vždyť, ta moje zpropadená bota. Slzy mi vyhrkly, nejednou.
VLADIMIR: Opakovaně! Pořád tu není!
ESTRAGON: Otázka je… pláčou námořníci?
VLADIMIR: Jo, je… teda není. A myslíš, že přijde?

Deset minut – přesunout všechna mýdla, kartáčky…
Minuta – nastříkat umyvadlo, vanu, záchod.
Čtyřicet minut – vyluxovat ložnici, koberce a místa pod postelí, které hlídají štafle. Matraci. Obývací pokoj, podlahu, tři kusové koberce, nejdřív vyklepat, neudusit se. Mušky mezi okny, támhle pavučinu. Chodbu. Drobky a vlasy v kuchyni.
Patnáct minut – napustit kýbl, vytřít celý byt, doufat, že se nezapomnělo vyluxovat nějaký chumel.
Patnáct minut – vydrhnout koupelnu.
Pět minut – vyleštit kachličky a zrcadlo.
Třicet minut – počkat, než všechno uschne a vrátit na původní místo.
Jedna minuta – projít celým bytem a pravidelně rozmístit kočkolit a chlupy. A o koberec, který se nedá prát, otřít zadek.

Dokonalost nemůže zemřít, slyšel Dorian Henryho v duchu. V ruce svíral nůž.
Měl dokonalou tvář. Podmanivě modré oči, dlouhé světlé vlasy, pleť bez vrásek…
Byl dokonale starý. Nikdo mu nehádal více než dvacet let, ačkoliv mu bylo více než jednou tolik.
Žil dokonalý život. Bez starostí si užíval větších i menších vzrušení.
Ale jeho duše nebyla dokonalá. Dříve vídal sám sebe pravidelně. Později už ne. Teď se při tom pohledu celý třásl.
Stárnutí, umírání, rozklad… Co je na tom dokonalého? Jsou to slabosti, které omlouváme přirozeností. Ne, dokonalost můžeš pouze zničit.
Nadechl se. A z posledních sil rozdrásal svůj obraz.

Vždycky, když si vybíral mladé muže z téhle nebo té vesnice, odhadl přesně, co ho to bude stát. Někteří šli více než dobrovolně, na jiné platilo pár osvědčených triků a jihli mu v náručí. Nebo obráceně, jak se mu chtělo.
Když mezi stromy poprvé zahlédl Viléma, hlavou mu probleskla myšlenka, kterou rychle zapudil. Moc jednoduché. Moc mladý. Moc…
Žádost o schůzku a sázka u jezera ho přesvědčila. Jednou a dost.
Jenže planoucí tváře a hnědé oči vídal dál. Držel své loupežníky na jednom místě déle, než bylo rozumné. I Valdemar si všiml. Že tou ulovenou kořistí se stalo jeho srdce.

Na nebi nebyl ani mráček, když vyšel ze svého londýnského bytu a zhluboka se nadechl. Bělavá mlha se přízračně vznášela na druhém konci ulice směrem k Temži, ale spíš o ní věděl, než že by ji viděl. Z parku k němu doléhalo cvrlikání ptáků, za rohem klapaly podpatky o kamenné dláždění. Dnes by to mohl udělat. Ze všeho nejdřív koupí Clarisse květiny. Předá jí je se slovy „miluji tě“. Nebo… je alespoň napíše na kartičku, kterou mu dají. Pomůže jí s přípravou dnešního večera. Něco za ní vyřídí. Nebo s ní bude společně vítat hosty.
Ale nakonec stejně neudělá nic.

Lightness
My parents
Eternal holidays
More holidays!
The opposite of darkness!
White dwarf
Curtains open
On the roof
Middle of the day
Polished windows
White dress
White lemonade
Lightness
My parents
Totally broke…
“Argh! That’s so lame!” Batman head desked and pulled at the hem of his white lacy dress. His white fluffy ears hit the floor. Mum’s going to be mad when they’re dirty. Again.
There it came. From the inside. And he cried.
“I can’t do this anymore!”
He tore up the first sheet of paper and started another…
Darkness
No parents
Continued darkness
More darkness
Get it?

Chtěl jen utišit hlad a stejně to nestihl! Jedenačtyřicetiletý muž zemřel hlady uprostřed bageterie, když čekal na svou vysněnou večeři!
Nikdo si několik dlouhých minut nevšiml, že muž omdlel ve frontě na nejnovější trhák proslulého řetězce, protože ani neměl místo na to, někam spadnout! Tak narvaný podnik tu ještě neměli! Jeho objednávku mu sprostě vybral kdosi za ním.
Podle výpovědi jeho známých muž asi týden nejedl, protože si chtěl připravit chuťové buňky na páteční večer. Nepočítal ale s vydýchaným vzduchem a přemírou zpocených těl, ze kterých se mu neudělalo volno. Nikdy už si nedal bagetu s domácí tlačenkou a cibulí!

Bylo jich dvanáct a jí bylo šest. Kreslila si ráda, ale omalovánky byly lepší. Prázdný papír byl prázdný, nebyl inspirující, nevolal po příběhu. Černobílé obrázky skrývaly tajemství. Byly jako vajíčka, která čekala na vylíhnutí.
Všechno drželo tvar. Takový, jaký by to mělo mít, za jaký se jí nikdo nebude smát.
Bylo jich jedenáct a jednu držela v ruce. Docházela jí tuha a ořezávátko neměla. Ale čím rychleji bude jezdit po papíru, tím rychleji bude mít tuhle část hotovou – třeba to stihne dřív, než ta tuha dojde! Protože hory, stromy a listy přece musejí být purpurové. Purpurovou nikdo nepoužívá. Ona ano.

Three thoughts, five outcomes, the head is spinning and you should switch it off.
Three people, five outcomes, the heads are spinning and you should switch them off.
There will always be the world without you. Who would miss you in the class? Someone else would be sitting there; no one would know you don’t exist.
Who would miss you, here and there? They haven’t asked for you before.
Three people, two people, one leaving on a train.
Your head commands you not to mingle. Let them, leave.
But your heart cries for the third one. And you don’t leave.

They were the model of the world. We, as little children, were imperfect, answering back, not doing the right things at the right time – but we tried and learnt and hoped that we’ll be able to be as perfect as adults are. They know what to do, they don’t lie, they let people leave the bus first before stuffing themselves in… As we grew older, though, we found out that people don’t follow the noble rules. Becoming the hero is hard. Acknowledging that other people are the bad guys is harder. And accepting that they aren’t black-and-white is the hardest.

Nejdřív bylo ticho, jen zatajený dech a srdce tlouklo ukryté v hrudi. Vzduch byl prosycen omamnou vůní, těžkl každým okamžikem a dýchal se špatně. Světla ubývalo, od poloprázdné skleničky se odráželo jen několik svíček a bílý dým stěžoval výhled. Popotáhl z doutníku a zcela nečekaně se rozkašlal. Vyšla z temného koutu, oděná i nahá, nikdo si nebyl jistý. Vlasy měla protkané stovkami perel, obtáčely i její krk, zdobily její ramena, decentně zakrývaly ňadra. Zavlnila se blíž, vydechla a odtančila tak rychle, jak se objevila. A jemu místo tajného dokumentu v kapse zůstala jen svůdná vůně, která ho lechtala v nose.

Zjevil se nečekaně. Do té doby přebýval kdoví kde, v jiném světě, v jiné dimenzi, ale teď byl tady. Každou minutu, ve dne, v noci. Nebyl vždy vidět, ani slyšet; občas ani jiné smysly ho nemohly zaznamenat. Byl jako nerozpoznatelný oheň, který zapálil vše, co mu přišlo do cesty, ale nikdy nesežehl nic, co by mohlo vydávat sebemenší dým.
Měl i fyzickou stránku, nerozpoznatelnou od lidí. V těch vzácných okamžicích si liboval v dotycích. Rád je dával i přijímal a jeho oheň hořel víc než dřív.
Jenže jeho původní význam ho nutil se schovávat a tajit, kdo je a kde.

„Nevěděl jsem, že taky někde bydlíš…“ Daniel se rozhlížel po Richardově dvacetimetrové garsonce a nevěřil svým očím. Docela to i vypadalo jako byt.
Richard se ušklíbl. „Já moc taky ne.“ Přitáhl si Dana blíž, ruce vklouzly pod košili. „Ale mám skvělej výklenek.“ Roh místnosti oddělený malou zdí byl prosvětlený velkými okny od podlahy až ke stromu a téměř polovinu obytné plochy bytu zabírala obrovská matrace.
Daniel pozvedl obočí, pak se sklonil a skousnul Richardovi ušní lalůček.
„Těším se na něj celý den! Ríšo…“
Richard mu v odpověď vášnivě zaryl nehty do zad. „Ale jenom tady…“
„… se necháš položit na záda.“

„Doktore! – Proč – ne-letíme?!“ Donna se marně snažila popadnout dech. Za jejími zády kdosi hystericky bušil do dveří TARDIS.
Doktor se vyděšeně otočil, jako by zapomněl, že nenechal Donnu na Zemi, v Londýně, v klidu dojíst večeři.
„Doktore! TARDIS! Páčky, tlačítka, vzzz, vzzz,“ gestikulovala, „dělej, prosím tě!“
Doktor se zhluboka nadechl. „Nemůžu,“ šeptl.
„Prosím?!“ Donnin hlas se rozléhal neuvěřitelně hlasitě.
„TARDIS nevidí na cestu. Ti barbaři jí vypíchli oko!“ Doktor měl na krajíčku.
Donna mlčky otevírala a zavírala ústa. Nestávalo se často, že by jí došla slova.
„Doktore, nevím, čím ses sjel, ale jestli má TARDIS oči, zbylo jí ještě jedno!“

Ten červen voněl. Sluneční paprsky se něžně opíraly do čerstvě zelené trávy. Celá louka cvrlikala a mrkala na šmolkové nebe žlutými kvítky. Zpoza stromů se ozýval smích.
Ten večer nefoukal vítr a kobylky ztichly. Sladká vůně se lepila na horní patro. Květiny jemně sklopily hlavičky. Nechtěly se dívat.
Země vedle žlutého trsu na chvíli zmizela. Zůstala po ní jen hluboká brázda vojenských bot. Okvětní plátky se zachvěly. Zešedly ubývajícím světlem a střelným prachem.
To ráno bylo teplé. Kvítka se však nechtěla rozvíjet. Některá zčernala; slepila je krev.
Nezbylo nic. Jen jedna zapomenutá, uschlá hrušeň – a žlutý hrachor v ušlapané trávě.

Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Dotyk, pohled, nádech.
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Úklona –
Raz, dva, tři. Buší, buší, buší. Víčka, řasy, oči.
Raz, dva, tři. Pojď se mnou. Pojď za mnou. Zůstaň –
Raz, dva, tři. V tvých očích – slibuji nebe –
Raz, dva, tři. V tvém srdci – slibuji měsíc –
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Dotyk, pohled, nádech –
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Dotyk, slza, druhá –
Raz, dva, tři. Buší, buší, buší. Sarah, Jareth – Toby!
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Sarah, Jareth –
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Toby!
Raz, dva, tři. Krok, krok, krok. Promiň!

Bylo mu sedm. Snažil se dělat domácí úkoly, ale křik z kuchyně ho okrádal o veškerou koncentraci. Ke spánku ho ukolébal mámin pláč. Sám si otíral tváře, aby nic neviděla.
Bylo mu devět. Potkal svou nejlepší kamarádku. Ještě nikdy si s nikým tak nerozuměl. Za dva roky ji Moudrý klobouk přeřadil do nepřátelské koleje.
Bylo mu patnáct. Řekl jí, že ji miluje. Vysmála se mu. Její kamarádi ho pověsili na strom.
Bylo mu sedmnáct. Pronesl přísahu. Obnažil levé předloktí. Bolest to byla strašná, ale nevydal ani hlásku.
Bylo mu třicet. Ptali se proč. Protože si tehdy myslel, že našel klid.

Nikdy si nechtěla nic začínat s kamarády. První objetí, které znamenalo něco víc, nějak nepříjemně narušilo její psychickou rovnováhu. Zkusila to třikrát. Třikrát to velmi rychle utnula.
Nikdy si nechtěla nic začínat s nikým, koho neznala. Pár rande naslepo, několikrát speed dating – jak by se vůbec mohla zamilovat do někoho, o kom vůbec nic neví a kdo hledá lásku na internetu?
Nikdy by ji ani nenapadlo něco si začínat s někým z jiné kategorie osob. Až do okamžiku, než pohlédla do očí jemu. Náhle nebyl jen jedna třicetina davu. A znala ho dva roky. Jenže ho ještě jeden bude učit.

Zprvu se ztratil jen jeden a nikdo si toho nevšímal. Průzkumníci byli divní, jako by do společenství vůbec nepatřili, i když jim nikdo neodpíral důležitost. Za pár dní našli jeho znetvořené ostatky v listí pod vysokým stromem.
Za nějaký čas zmizeli další. Různě staří, s různým povoláním. A nebyli jediní. Rozšklebené hlavy se výhružně válely rozeseté po lese. Nikdo se nemohl cítit v bezpečí. Ti mrtví byli každý jiný.
Měli podezření na rituální vraždy, které neuměli objasnit.
Nikdo nepočítal s rituální sebevraždou. Jenom houba Ophiocordyceps unilateralis dál využívala mravence rodu Megaloponerafoetens k šíření svých výtrusů. A hrozně ji to bavilo.

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON Už je pozdě.
VLADIMIR (hledí na západ) Stmívá se…
ESTRAGON (studuje strom) Je tady.
VLADIMIR Co když je daleko?
ESRAGON (opře si hlavu o suchou větev) Nerozumím tomu…
VLADIMIR Slunce… Chodil jsem mu naproti.
ESTRAGON Kdysi… Mě tlačila bota…
VLADIMIR A pak nešla sundat, oprátka na té mrtvé větvi.
ESTRAGON Dávno se rozpadla. (zaboří prsty na nohou do prachu)
VLADIMIR (šeptem) Čekal jsem, že nám řekne, kam dál.
ESTRAGON (téměř neslyšně) Půjdu bos.
VLADIMIR (podívá se na Estragona, jako by si ho právě všiml) Bolí tě kolena a pravá kyčel.
ESTRAGON (pokrčí rameny) Tak pojď taky.

Dříve si lidé pamatovali všechno. Poslední, co zahlédli, byly nesmlouvané oči a ukazováček před ústy. Pamatovali si, plnili rozkazy – a mlčeli. Vše se změnilo roku 1892.
Mraky nad fjordem žhnuly, zatímco město se halilo do modročerné. Zvedl se vítr a přivál na jazyk nepříjemnou pachuť, která tu předtím nebyla. Edvard se roztřásl – a křičel. Samozřejmě, že si to nepamatoval. Po všem zbyl jen pocit, stíny noční můry prožité za dne. Pár řádek v deníku. Obraz. Jeho přátelé zapomněli úplně.
Od toho dne si Ticho již neklade prsty před ústa. Od toho dne si pouze hrstka zasvěcených kreslí po těle čáry.

Přicházel pravidelně, shrbený a nenápadný, neviditelný, ostatní se tlačili přes něho. Až ve tmě a blikajících světlech odhodil své maskování. Z kukly se vylíhl motýl s krásnými křídly. Přelétal po parketu z místa na místo, přijímal komplimenty, pozvánky na drink i telefonní čísla. Ráno se vždy probouzel jako první. S hrdlem staženým a pocitem na zvracení vyklouzl na ulici. Nikdy nepsal, číslo vyhodil do prvního koše.
Jen jednou se zarazil, ruku na klice. Nebyl vzhůru sám. Srdce mu poskočilo leknutím, když se střetl s pronikavým pohledem. Stačilo kývnutí. Toho dne vrátil telefonní číslo na stůl. Když odcházel, poprvé mohl dýchat.

Venkovská cesta. Strom.
ESTRAGON (rozmrzele) Pořád jsme na cestách.
VLADIMÍR Tak je to nejlepší, sem nebo tam.
ESTRAGON (zasněně) Někdy bych chtěl zůstat na jednom místě…
VLADIMÍR To se tak občas stane… Nakonec.
ESTRAGON Třeba včera. Stejně jako dneska. Tady pod tím stromem.
VLADIMÍR (taktéž zasněně) Jen nekřič. Moc.
ESTRAGON A když nepřijde?
VLADIMÍR (udiveně) Přijde. Vždycky. Nebo jednou…
ESTRAGON (tahá si za tkaničku, zauzluje ji) Chci pryč, chci na pobřeží.
VLADIMÍR Tady je moc kamenů. (nakopne oblázek) Tlačí.
ESTRAGON (šeptem) Pojď se mnou.
VLADIMÍR Teď? Jdeme čekat?
ESTRAGON (zmateně) Přece čekáme. (rozhlédne se) O čem to mluvíš? (pochopí, zčervená)

Žila mockrát, žila vícekrát, není to možné, jinak to není možné.
První život… Teplo, rodiče ji houpali v síti, volali k večeři, běhala bosky, plavala, jak chtěla.
Druhý život… Obdivovalo ji celé město, dokonalou, návštěvníci taky, třeba Edward, možná, jeho oči, když ji uviděl, říkaly všechno. A nic.
Třetí život… Byla v bílé, svatebních šatech, s květy, úsměvy okolo.
Čtvrtý život… Byla v bílé, v ranní mlze, v očích, dívaly se jinam, na stěnách, kde mizely předměty.
Pátý až dvanáctý život… Zklamání, smutek, hádky, zoufalost a pláč. Schovával klíč. Nepomohlo nic, jemu, jí, jim, té druhé.
Skoč, skoč! Hoří, skoč!