Moje články

Téma: Učení, mučení
Fandom: Scolares
Poznámka: Přímo navazuje na loňskou drabble Seminárka. Aneb jak si skáču v ději - tentokrát zase zpět na začátek (skoro). :)
Čelo má maličko nakrčené, jak přemýšlí nad tím, co právě čte. Přimhouří oči, když se mu něco nezdá, a se zvědavým výrazem otočí na předchozí stránku. Když dočte kapitolu, krátce kývne hlavou a pramen plavých vlasů mu spadne do obličeje. Mužně štíhlou rukou si je odhrne. Dvěma prsty si narovná brýle.
Daniel se doopravdy snažil vnímat písmenka, která mu skákala před očima. Ale čím víc byl Ondra zabraný do práce, tím těžší pro Daniela bylo soustředit se. Napadlo ho, jestli psát seminárku s Ondrou přeci jen nebyl špatný nápad…
Ondra vzhlédl a usmál se.
Nebyl.
Ale ještě aspoň tři hodiny!

Fandom: Barbie a kouzelný módní salon
Varování: Zombie hrášky. Barbie! Snižuje IQ do minusových hodnot.
Poznámka: Vážně je to v souladu s kánonem. XD
„Zase jsme zůstali na ocet!“ naříkal první zombie hrášek.
„Neplač, hrášku,“ chlácholil ho druhý zombie hrášek. „Neslyšel jsi Barbie? Život je přeci pohádka a ty končí šťastně! Určitě se nás někdo ujme, a pokud neumřeme… Podívej, Barbie zase dala Kenovi kopačky, ale nějaký taxikář mu poskytl azyl. Její bývalý režisér ji odmítl vzít zpátky, že prý si našel jinou hvězdu, nedá dopustit na svého asistenta. A i ona dopadla dobře – má ty své světlušky. Tři!“
Zpoza rohu vyšel hot dog. „Tady jste, kluci moji!“ Nabídl zombie hráškům rámě a ti se každý z jedné strany zavěsili. Spiklenecky na sebe mrkli.

Fandom: Scolares
Honza si svázal dlouhé dready a nakoukl do kuchyně. Daniel si něco vařil.
„Za dva dny se odstěhuju.“
Daniel přestal míchat. „Takhle rychle?“
„No co, ukecal jsem tě na týden a už tu bydlím rok. Navíc… když jsem včera přišel… prostě si myslím, že i vy dva byste chtěli větší soukromí, ne?“
Daniel se přidusil gulášem, který právě ochutnával. „Promiň, ani nevím, kdy jsi přišel.“
„Vážně, dobrý. Ten gauč si s sebou neberu. A tohle dřevo,“ Honza poklepal na nepříliš stabilní stěnu, která oddělovala kuchyň od Honzova koutu, „by si zasloužilo spálit, jak je skrz naskrz prolezlý, ztrouchnivělý nebo jaký.“

Fandom: originální, narážka na jednu povídku od Gustava Meyrinka ;)
koule
kdo je nemá
na jaře si cvrnkají
s hliněnými jsou menší než
ty jejich jen je kradou naprosto
bezostyšně ale když pak jde do tuhého
dělají že nic to chtějí ji třeba jen nafukovací
ale kouli ani náhodou víme jak to dopadlo s tím
vojákem který zničil celý svět pak se musel vybudovat
zpět z ničeho teď ho tu máme nový třpytivý můžeme
si ho konečně vytvořit jaký chceme a oni po něm
touží ale nechtějí to říct jen v temných uličkách
kde není vidět je hledají ne hliněné
ale opravdové v opravdovém
světě kde nevidí nic
než tmu

Fandom: Pat a Mat
Varování: Tak 15+ a prznění pohádek. :D
Pat se v sobotu dopoledne vydal obhlédnout nový obchod na náměstí. Domů spěchal přenadšen, ale až do večera nechtěl Matovi nic říct.
Po setmění rozsvítili malou lampičku a Pat Matovi ostýchavě ukázal, co pořídil. Oba se nad ní sklonili a přemýšleli, jak dál. Bylo to nějaké vlhké. Bylo to divně cítit. Nemělo to žádný tvar! Mat se odvážil to vyjmout celé. Jak se to jen…! Pomalu odrolovat, natáhnout…! Vtom mu to podklouzlo mezi prsty a vystřelilo to přes celou místnost. Pat zakňučel a přikryl si zasažené oko dlaní. Mat se zamračil. „Proč jsi k těm kondomům vytrousil návod k použití?!“

Fandom: Scolares (na dang.wz.cz mám k tomu rubriku a odkaz)
Ondra se potichu vykradl z ložnice – dříve Danielova pokoje – do kuchyně, relativně veliké. Pod oknem zůstala po bývalém Danielově spolubydlícím stará, ale pohodlná pohovka. Ondra si ji oblíbil, když trávil rána s hrnkem voňavého kafe. Daniel většinou ještě spal.
Jakmile nahmatal sklenici s kávou, došlo mu, na co včera zapomněl. Zadoufal, že tu má Daniel alespoň čaj! Nahlédl snad do každé poličky, ale nic, co by se dalo použít, nenašel. Vysypala se na něj jen plechovka s hromadou malého svinstva. Nikde ani jeden jediný pytlíček!
Daniel se ode dveří snažil nesmát. Toho rána Ondra poprvé ochutnal čerstvý sypaný Earl Grey.

Fandom: DMD(/Loď bláznů)
Kdo slova loví, poutá, střádá,
List na list bez ladu skládá,
Romány slavné dnes vydává.
Půjč si pero, papír, fandom,
Den co den buď noční fantom, [BJB!]
Protože jen blázen neví,
Že svět se vejde do stosloví.
V posledním měsíci se médiemi šíří zpráva o údajném bonusu (tzv. „nedělní bonus“) k Brantově slavné Lodi bláznů, který se našel ve znění uvedeném výše. Vědci se nedomnívají, že by tento „bonus“ napsal již sám Brant, přestože je měsíc duben často spojován s masopustními blázny. Nenalezla se ani Dürerova ilustrace k tomuto bonusu; naopak byl pod ním naškrábán nápis: „Ave, umíš taky dřevoryt?“

Valdemar byl několikrát svědkem nečekaných Vilémových reakcí, když přinesl čerstvě uloupená jablka: nenadálou touhu, náhlé mlčení. Lesk v očích, jako by se v nich odrážela jejich šťáva.
Když v zimě uviděli borovici, Vilém se zarazil a obešel ji obloukem. Valdemar si tajně utrhl větvičku a přičichl k ní. Voněla létem… Zahodil ji dřív, než si jí Vilém všiml.
Vyhýbal se vínu. Až na několik výjimek, kdy se Vilém vracíval pozdě a uléhal sám, víno nikdy nepil a sedal si na opačnou stranu ohniště.
Na jaře našel Valdemar Viléma klečet opodál. V dlani, ruka se nepatrně třásla, suché kvítky vřesu. Přičichl.

Téma: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Fandom: Máj
„Nebude ti chybět,“ zašeptal Hynek a zápěstí levé ruky ovinul Vilémovi náramkem z klokočí. Stříbrný křížek zůstal opuštěn mezi prkny starého kostelíka.
*
Trhaně dýchal, snažil se posadit, ale točila se mu hlava. První kapky večerní bouřky se mísily se slzami. Vilém zůstal sám, v prachu za polorozpadlou zdí.
*
Co Valdemar o tom ví! O ničem neví! Vilém nasedl na koně, mířil za andělem do údolí. Valdemara nechal s ostatními na hradě.
*
Nečekala. Vydala se za jeho otcem a myšlenka na Viléma ji netrápila.
*
Odsouzenec se naposledy nadechl a opustil živé.
*
Vítr silně zafoukal. Holá lebka spadla.
A zem ji přijala.

Fandom: lingvistika
Varování: angličtina s chybami
I really hate people can’t use proper grammar!
We don’t need no double negative, don’t we?
I didn’t recently see people using present perfect!
Why couldn’t I find Dick and Jane in the restricted section!
You know, when people want to say something... why do they have to give you all the unnecessary details so you know what they had for breakfast and how many times they came last night?
Werre coool, bedderr, with the chaeenged pronunciaaetion!
Ours is the nicest! No need for those “dangling” “e”s in “theatre”, “metre”, right?
And there’s no country starting with U, is there?
Poznámka:
Hříchy v pořadí: wrath, greed, sloth, lust, gluttony, envy, vanity
Osmý se může interpretovat více způsoby, to nechám na čtenářích, který si vyberou. ;)

Fandom: Máj (zas ten náš rozšířený)
Poznámka: Další info by byl spoiler. Řeknu ale, že se to odehrává ve druhé části a upevní to Vilémovo postavení jako strašného lesů pána. ;) V létě bych to chtěla dopsat nebo zveřejnit alespoň první část. :)
Valdemara vzbudil křik a hluk. Neměl tušení, co se stalo, ale Viléma takhle rozčileného ještě neviděl.
„Zopakuj to!“
Jelínek se užuž nadechoval, když úkosem pohlédl na Valdemara a neřekl nic.
Vilém narazil Jelínka na nejbližší strom; vytáhl dýku, kterou se naučil nosit vždy u sebe.
Karel s Marjanou stáli opodál, jako by snad sledovali divadlo.
„Co koukáte?“ – žádná odpověď. „A vy dva, nechte toho!“
Vilém se otočil – „Do toho se nepleť!“ Jelínek ho strhnul na zem, nebezpečně se přibližovali strži ve skále.
Vlhké listí podklouzlo.
Zdola se ozvalo zaskučení.
Strašný lesů pán přimhouřil oči. „Jdeme! Však on ho někdo najde.“

* Píšu už sedm let a moje tvorba se dost proměnila. Jediné, co zůstává, je láska ke slashi. :) Kdysi jsem psala skoro výhradně Harry/Draco ff, pak se trochu zasekla, starší povídky jsem z webu smazala... Novější tvorba ze mě leze jak z chlupaté deky, ale doufám, že aspoň k něčemu bude. Začala jsem na "starém fanu", pak přesídlila na ff.ph.net a většinu let mám vlastní stránku: dang.wz.cz
* Mám velice ráda romantismus, dekadenci, impresionismus apod., naopak nemám ráda naturalismus. Když mám ve svých dílech "něco ošklivého", vždy se to snažím alespoň formálně zaobalit tak, aby to dostalo ještě další významovou rovinu.
* Žádné slovo v mých povídkách (a v drabblech už vůbec ne) tam není náhodou.
* DMD je challenge, která inspiruje ještě dlouho do května. ;) Loňská zkušenost.

* Čtu všechny vaše drabbly, ale asi tak s týdenním zpožděním, proto i komentáře píšu se zpožděním.

Fandom: Takešiho hrad (/reklama)
Dvě černé buřinky. Možná, že i čtyři tykadla, ale ta nejsou vidět. Čtyři dlouhá, štětinatá černá obočí. Čtyři divoce podmalované oči. Dva ušpiněné nosy. Dvě pusy, namalované černě všude, jenom na rtech ne. Dva křivé úsměvy.
Poskakují na čtyřech nohách. Doleva, doprava, dopředu, dozadu.
Na řadě je další oběť! Nastoupí do misky na rýži. Čtyři ruce ji postrčí. Klouže po mokrém svahu, dole se převrátí. Oběť se vyklopí. Byla poslední dnešního večera.
Hop, hop, hop, hop, čtyři nohy hopkají. Konečně volno!
Jedna ruka natažená ke dvěma naproti. Zatančíte si?
Prosím?
Jen se nedělejte, jsme oba v duhovém!
„Takešiho hrad! Cooool!“

Fandom: Harry Potter
Poznámka: Text v kurzívě je součástí této písničky a kvůli své rozsáhlosti není započítán do počtu slov drabble.
Často se ti stává, když spíš,
že si do kůže mapy vyležíš.
Támhle řeka, támhle hory stín,
tady sídlí lvi, to vím.
Malfoyové se nevzdávají. Draco se několik nocí snažil rozluštit, jak funguje ta prapodivná mapa. Když se na pergamenu konečně objevily učebny, chodby, tajné místnosti a koleje, další noci trávil vzhůru pozorováním konkrétní tečku v Nebelvírské věži.
Bez kompasu, bez helmy tropický
zabloudil jsem, ztracen jsem navždycky
a lvi tě sežerou.
Malfoyové dělají vše pořádně. Draco si všechno pečlivě naplánoval podle mapy, kterou nosil stále u sebe. Načasoval si příchody do Velké síně, na hodiny společné s Nebelvírskými. Do postele chodil vždy dřív než Potter a v soukromí sledoval svou kořist.
Tak se modlím, ať se probudím
a najdu tě vedle mě spát.
Šeptám jenom slova
já jsem já, ty jsi ty a on je on,
ať ho lvi sežerou.
Malfoyové neznají neúspěch. Plán byl hotov. Dnes v noci uvede vše do pohybu. Potter přijde, tím si byl jistý. Pak… ať ho třeba sežere.

První chmýří pampelišky… odletělo.
Láska.
Druhé chmýří pampelišky… odfouknuto.
Radost.
Třetí chmýří pampelišky strhlo čtvrté do bláta.
Lítost. Soucit.
Páté, šesté chmýří pampelišky zmizelo ve vzduchu.
Bolest. Vztek.
Sedmé chmýří pampelišky, osmé, deváté se rozplynuly.
Závist. Vytrvalost. Soutěživost.
Desáté chmýří pampelišky se vzneslo.
Nadšení.
Jedenácté chmýří pampelišky uteklo od dvanáctého.
Důvěra. Vlídnost.
Třinácté chmýří pampelišky. Vytrhla jej sama.
Naděje.
Točilo se mezi prsty, nevidělo nic. Zůstalo poslední, zůstalo samo. Je z něho hračka, je z něho otrok. Prsty ho kroutí, nehty se do něj zarývají. Bílá svatozář upadla. Naděje nevidí, naděje umírá. Naděje samotná, naděje poslední.
Naděje v nic víc.

Fandom: originální
Varování: 18+
Kráska první: Mandlové oči, které ho vtáhnou. Nevábí, neprovokují. Jenom se dívají. Vybere si je. Je v nich příslib nezapomenutelné noci, která se nebude opakovat, stane se jednou a navždy se o ní pomlčí.
Krví podlité oči.
Kráska druhá: Dlouhé vlasy. Provokativně lechtají v rozkroku a na vnitřní straně stehen, když sklání svou hlavu.
Krví slepené vlasy.
Kráska třetí: Ústa, nateklé rty, zkušený jazyk. Pomalu dráždí, horce. Když se na chvíli odtáhnou a vlhké místo ovane chladnější vzduch, nedokázal by slovy vyjádřit, jak moc je rád, komu za dnešní noc platí.
Krví zčernalé zuby.
Kráska čtvrtá: Šikovné prsty. Jedna ruka bloudí po jeho těle, druhá dráždí jeho koule tak precizně, jako by ty štíhlé prsty hrály na klavír.
Zaschlá krev za nehty.
Kráska pátá: Pevný zadek. Pohladí ho, osahá ho, roztáhne ho, otevře ho.
Krvavé škrábance na půlkách.
Kráska šestá: Velký penis. Nad ránem si potřebuje vyměnit role. Setká se s chápavým úsměvem, když navýší obnos. Tohle mu manželka nedopřeje.
Krvavé stříkance na podlaze.
Kráska sedmá: Truchlící vdova. Okouzlující mladík se přitočí k dámě a nabídne jí kapesníček. Popřeje upřímnou soustrast a utrousí poznámku o tom, jak výtečný její muž byl.
„Jak se jmenujete?“ zeptá se ona.
„Říkají mi Sedmikráska.“

Fandom: The Zoo Story (Stalo se v zoo) [Edward Albee]
PETER Jerry? Měl jsi pravdu, že sem na tyhle lavičky nikdo nechodí. Že kdybych volal policii, nikdo by mě neslyšel. Myslel jsem, že mě zabiješ. Vytipoval sis idiota, který sám vlezl do pasti…
Pamatuješ na ten tvůj vztah s tím Řekem? A pak ty ženy, všechny ale jen na jednu noc?
Mám ženu a dvě dcery a dvě kočky a dva papoušky. Ale chtěl bych… jednu noc… Nemůžu se toho zbavit, pořád a pořád dokola, každou noc. Nemohl ses zabít až další den?
Přestaň mě lechtat. A nešťouchej do mě.
Proč nic neříkáš?
Nezlobím se na tebe, že ses zabil.

Téma: Vůně hořkých mandlí
Fandom: The Zoo Story (Stalo se v zoo) [Edward Albee]
(Na lavičce v parku.)
PETER Myslel jsem, že jsi umřel! Opovaž se mi ještě někdy narazit na nůž. Už si před tebou nikdy žádný nůž do ruky nevezmu. Doufám, že se nezlobíš.
JERRY Nezlobím se. Ne na tebe. Jako se nezlobím na toho psa. Takže ne, nezlobím se.
PETER Dobře.
JERRY Škoda, že už je podzim. Byl jsem v nemocnici moc dlouho. Chceš říct, co se v té nemocnici stalo?
PETER Nechci.
JERRY Chceš mandli?
PETER Nechci.
JERRY Voní.
PETER Jenom voní?
JERRY Jo.
PETER Dáš si taky, když si to poslechnu?
JERRY Co myslíš?
PETER Že jsi blázen. Povídej.

Neviděl ho deset let. Téměř zapomněl, co k němu cítil. Zapomněl, že vůbec kdy něco cítil. Stačil však jeden pohled na pevné zdi, mohutné věže i elegantní vížky. Připomněl se mu domov. Jediný domov, který kdy měl.
Věřil, že mu profesor Brumbál dovolí zůstat. Procházel známými chodbami. Nedovolil si rozhlížet se. Z pláště mu padal sníh. Studenti uskakovali.
Když mu profesor Brumbál stejně jako profesor Dippet před deseti lety odepřel místo učitele obrany proti černé magii a možnost zůstat v Bradavicích, měl pocit, jako by podruhé ztratil otce. Lord Voldemort přísahal, že zničí nejen Brumbála, ale i svůj ukradený hrad.

Aberforth křičel: „Přesvědčoval jsi mě, ať se vrátím do Bradavic, že se o Arianu postaráš! Že to je důvod, proč ses vrátil! A nejen že jsi celé dny zalezlý někde s tímhle,“ namířil hůlkou na Gellerta, „ale teď ji tu chceš nechat samotnou!“
„Už jsme trpěli dost! Tady nikdy ničeho nedosáhneme. Je tu cena, kterou…“ Albuse přerušilo světlo z Gellertovy hůlky, Aberforth se zhroutil v křečích. Kletba stíhala kletbu, nikdo si nevšiml drobné dívenky, dokud nepadla mrtvá k zemi.
„Jdeš?“
Albus se ani nepohnul.
„Nezaplatil jsi přeci za nic!“ Gellertovy divoce modré oči planuly očekáváním. Pak zchladly. Odešel beze slova.

Ted Lupin si nebyl jistý, co přesně ho o úplňcích nutilo toulat se liduprázdnými ulicemi. Pozoroval bledý kotouč a cítil se šťastný. Mezi lidmi se nikdy necítil úplně volný, jako by jejich přítomnost ovlivňovala i jeho myšlenky.
Když mu bylo jedenáct, do Bradavic se netěšil. Noční toulání tam bylo zakázáno.
Ve druhém ročníku však objevil tajnou chodbu.
Ve třetím ročníku se vykrádal ven pravidelně. Pohyboval se tiše a opatrně, dával si pozor, aby vítr vál vždy směrem k němu - od nich. Fascinovaně pozoroval jejich tance.
V hodině péče o kouzelné tvory byl jediným studentem, který uměl do detailu popsat měsíčníka.
Poznámka: Měsíčník (mooncalf) je nesmírně plachý tvor, který ze svého doupěte vylézá pouze za úplňku, a tančí velice složité tance. Více informací najdete v knize "Fantastická zvířata a kde je najít", s. 48.

Přišel si vyjasnit jen jedno: kam zmizela jeho „krychle“, jak Ivan nazýval jeho trofej ve tvaru Rubikovy kostky. Věděl, že má dnes volno. Nebude se vymlouvat, kolik má práce nebo co všechno už slíbil kolegům. A rozhodně se neotočí jako na obrtlíku a neuteče, jen co ho uvidí. Adam se rozhodl, že se bude bránit, i kdyby se ho měl pokusit zadržet pouhým proutěným košíkem, ve kterém si Ivan schovává klíče. A jeden starý žalud. Adam se neptal. Už tak se mu všechno, co se Ivana týkalo, sypalo na hlavu. Večer však hledal jen roztrhané oblečení poházené všude po kanceláři.

Poznámka: Kdo jako první zabije tu Mařenu, dostane lízátko. ;)
Pomalu se otočí. Dlouhé, lesklé tmavé vlasy zavíří prostorem. Velké oříškové oči přivře jako kočka a schová za vějíř hustých řas. Pohled bohyně. Lehce se usměje. Všechny upoutá její pleť – světlá, svěží.
Lehký vítr sfoukne téměř průsvitnou látku, do které se nepříliš pevně zavinula. Oči všech mrkají úžasem nad jejími rameny, dekoltem, poprsím. Nožka zůstala skryta, tak tu odhalí sama. Něžný nárt, útlý kotníček, ladná křivka lýtka, pevné stehno.
Zasměje se, zpod šátku vytáhne zlatou krabičku a zacvrliká: „Ambrosie H! Staňte se znovu bohyní! Výrazně zmírňuje projevy stárnutí, dodává energii a zlepšuje psychiku. Ambrosie H, k dostání ve všech lékárnách!“

Ležela v posteli a nemohla spát. Ze samého převalování ji bolelo snad každé místo na těle. Až když slunce vyšlo nad obzor a ozářilo pokoj prvními paprsky, zabořila obličej do polštáře a usnula.
„Ach,“ vydechla, když se ocitla v zahradě jakéhosi anglického venkovského sídla. Viděla jich spousty – ve filmu, na obrazech –, ale nikdy žádné nenavštívila.
Procházela parkem. Nikdo se o něj očividně už dlouho nestaral. Tráva byla přerostlá, keře a stromy téměř zplaněly. Zídka porostlá břečťanem se rozpadala.
Kdosi zakřičel: „Hej, ty!“
Lekla se, zapletla se do bujného břečťanu a spadla do kalného jezírka.
„Lady Orie dopoledne nepřijímá návštěvy!“