Moje články

Pomalu upíjí heřmánkový čaj. Ještě než skončí, přistane mu na stole nový hrnek s borůvkovým čajem. Dělá vždycky čaje dva - pro sebe i pro něco. Ale jak to, že je vždy vypije tak rychle?
Prohrábne si svoje fialové vlasy. U hlavy jsou jí vidět odrosty. Stále si je barví, ale ne s týdenní pravidelností.
Otočí se na něj, opře se o kuchyňskou linku a usměje se. Úsměv jí vrátí.
„Nemáš pocit, že je najednou všechno tak... normální? Nikdo mě nechce zabít, nebo mi tě vzít...“
Nadzvedne obočí. Podá mu čaj. „Nemám v zásobě žádné další ex. Protože už nic nehraju.“

Je suchá. Nehostinná. Vyprahlá. Některé části neviděly vodu již stovky let.
Je bohatá. Má v sobě spoustu železné a měděné rudy.
Je nestálá. V noci chladná ledová královna, ve dne rozpálený ďábel.
Je činorodá. Žije tu až jeden milion lidí.
Atacama. Chile.
Je vzdělaná.
Nejstarší La Silla. Mrká až patnácti zrcadly, v zákulisí číhá nejlepší lovec exoplanet.
Nejsušší Paranal. Vzdychá jen kousek od moře. Společnost jí dělá celý komplex dalekohledů.
Chajnantor. ALMA. Jako živitelka. Spojovatelka kontinentů.
Santiago. Mícha celého systému. Dostatečně blízko, dostatečně daleko.
Garching. Německo. Na druhém konci světa. Mozek celého systému. Ten, který může za "E" v ESO.

Za devatero horami starého haraburdí byla nebyla jednou jedna skládka. Ale nebyla to obyčejná skládka, byla kouzelná. Mizely z ní odpadky. I když byla pořád stejně velká, protože tam nákladní auta pravidelně vozila odpadky nové.
Stačilo si jen pomyslet: "Chci ze skládky ven, ať je čistá zem!" a čekat.
Když to uslyšela princezna mezi odpadky, stará židle bez nohy, ihned si to pomyslila. A čekala.
Jednoho dne přijel na skládku princ, rozvrzaný stůl. Každý den se židli dvořil a chvástal se, že ji zachrání tím, že zmizí oba. Ale nepomyslel si nic. A když přijeli restaurátoři, odvezli si jen židli.

Bylo malé. Chlupaté. Roztomilé. Běhalo s žížalkovitým ocáskem nahoře. Nadšeně pískalo, ještě neumělo mňoukat. Dívalo se velkýma rozzářenýma očima.
Vždycky, když šel kolem, se sklonil a ono mu vylezlo do náruče. Snažilo se vrnět a hřálo. Srst mělo jemnější než chmýří pampelišky.
Pravidelně měl po ruce kapsičku, kterou zhltlo na posezení. Nechápal, kam to do sebe dává.
Každý den na něj čekalo. Když se opozdil, vyšlo mu naproti a potom sedělo uprostřed cesty a upřeně hledělo směrem, odkud přicházel.
Až jednou tam nebylo. Našel ho na zadním sedadla svého auta. Potom na svém gauči. A nakonec i ve své posteli.

Ležel na své nové posteli v bradavickém sklepení. Pozoroval pravidelné tvary kamenných kvádrů nad hlavou a jako by vnímal neviditelnou magii, která se v nich skrývala. Cítil se v bezpečí, alespoň na chvíli.
Zalezl jako myš.
Kde jsou jeho ambice.
Kde je jeho praxe čaroděje lektvarů.
Kde je jeho postavení.
Kde je prestiž privilegovaného spolku.
Kde jsou jeho ideály.
Kde jsou jeho sny.
Kde je jeho neposkvrněné předloktí.
Kde je jeho, musel si to přiznat, ztracená láska.
Vysněnou budoucnost nechal v troskách za sebou.
Zavřel oči. Čekaly ho dva měsíce volna.
A potom děti v lavicích a práce učitele lektvarů.

Kdokoliv jiný by vypískl zděšením, roztřásl se strachy a zůstal přikovaný k zemi, nebo by vzal nohy na ramena. Uprostřed cesty ležela noha. Okolí barvila temná červená. Inspektor však místo přelétl neosobním pohledem a pokračoval dál. Za zatáčkou našli ruku. Na chvíli odvrátil zrak - a z hloubi keře na něj kulila slepé oči hlava. Napočítal do tří, zhluboka se nadechl. Na kraji lesa nalezl druhou nohu, opodál druhou ruku. Zpomalil krok, ale nezastavil se. Konečně našel tělo. Polovinu. Na mechu ocas.
Podezřelý byl jasný. Udělal to ten tlustý kocour od sousedů. Ani Fouska nesnědl. Celého. Druhou polovinu těla nikdy nenašli.

Myslela si, že je šťastná. Neměla proč nebýt. Měla všechno: koníčky, partnerský život, zajímavou práci, hezký byt a lidi kolem sebe. Přesto se nad ní vznášelo kapátko. Vysávalo z ní radost, světlo, vůli žít.
Některé koníčky měla ráda jen proto, že je měla ráda kdysi.
Partnerský život byl iluzí, který neexistoval.
V práci měla brzy skončit, aniž to věděla.
Domov ji nenabíjel energií.
Lidi kolem ní nebyli přátelé.
A pak se v tom uzavřeném světě rozrazily dveře. Známá místnost ji držela i pudila ven. Oslněná netušila, kam jde.
Ale vykročila. Chytla ji pomocná ruka. A pod nohama našla pevnou zem.

Když jí bylo dvanáct, líbili se jí ve filmu a na plakátě. Ale plakát na vás nemluví.
Když jí bylo čtrnáct, líbili se jí i ti z masa a kostí. Ale pořádně na ni nemluvili ani ti.
Když jí bylo šestnáct, líbili se jí ti z příběhů. Mluvili aspoň sami na sebe.
Když jí bylo sedmnáct, řekla si, že je nepotřebuje. Našla si lásku jinde.
Když jí bylo dvacet, fascinovali ji. Ale stále se jich bála.
Když jí bylo dvacet čtyři, začala se s nimi bavit. Ve společnosti.
Když jí bylo dvacet šest, byla s jedním sama. A věřila mu.

Třetí rok Krabat na Černém mlýně objevil knihu. Polil ho studený pot, když si přečetl její titul: Krabat. Třesoucíma rukama si ji schoval pod kabát, za kopcem kolem sebe nakreslil ochrannou muří nohu a v neviditelném kruhu četl.
Zlomit kouzlo Černého mlýna mohla jen pravá láska. Buď láska matky, která ale již zemřela, nebo krásné dívky z vesnice. Nikde se nepsalo o lásce věrné a pravé a vášnivé, která mohla vzplanout uvnitř mlýna. Kolik pevných pout už bylo mezi tovaryši zpřetrháno, kolik tajných slz prolito. Nikdy nezlomí Mistrovo prokletí. Musel by oklamat neznámou dívku. A musel by zradit sám sebe.

Ráno
Lenochod. Spí tvrdě, nelze jednoduše probudit, pohyby jsou pomalé. Alternuje: tygr. Spí tvrdě, je příjemný na dotek, hřeje.
Dopoledne
Vlk. Pohybuje se ve smečce, ale uvítá možnost vzdálit se a zatoulat se někam sám. Čistotný, srst je uhlazená.
Odpoledne
Králík. Ze zřejmých důvodů. Alternuje: had. Preferuje teplo, sluncem vyhřáté místo. Společenský, pouze pro určitou skupinu lidí.
Podvečer
Tygr. Rád loví, schovává se mezi stromy. Útok je rychlý, přesný, občas to nepřežije (virtuálně).
Večer
Kocour. Společenský, mazlivý, vrní, čilý a aktivní, s jasnýma očima. Zvláštní jev: Má rád vodu.
Noc
Albatros. Spí za letu. Alternuje: Ještěrka. Spí propleten v páru.

Hřeje. Voní, ta vůně uklidňuje a zároveň zamotává hlavu, probouzí motýlky a taky motýly, kteří by to chtěli hned teď a tady. Dívá se, něžně, pohledem plným důvěry, otevřeně, zranitelně, jenom pro ni, a taky spiklenecky, vyzývavě, nikdy svrchu nebo nezúčastněně. Rám dlouhých řas ho halí od sladké bezbrannosti do svůdné elegance.
Objímá ji, něžně a pevně zároveň, přitulí se blíž, hruď se opře o hruď, třísla na třísla (jemu se to líbí, a to se jí líbí), nohy se propletou. A vedle čeká krabička s půlroční zásobou kondomů, protože je před pár dny vybírali na internetu celé dvě hodiny.

Bylo to těžké. Lidi jsou občas příšerná stvoření.
Bylo to zábavné. Lidi jsou často neuvěřitelně zajímaví.
Bylo to fyzicky náročné. Na lepší nápad než na útěk zatím nepřišel.
Bylo to nudné. Některé večírky musel doslova zachraňovat.
Bylo to stylové. Žádné boty neseděly líp než conversky.
Bylo to opojné. I když je rád, že s ní zůstalo jeho alter ego.
Bylo to děsivé. Hlavně pocit, že nic nemůže předčit jeho zkušenosti.
Bylo to nevděčné. Ale za to si mohl zčásti sám.
Bylo to šílené. Nebo šílení byli ti okolo?
Bylo to banánové. To hlavně. Na žádnou party je nikdy nezapomněl vzít.

Leží na zádech a kouká se na nebe. Hlavu má lehkou, jeho tělo jako by se vznášelo. Bolest je stálá jako bílý šum v pozadí, už ji nevnímá.
Ještě před pár dny se málem nedostal do postele. Ozývaly se svaly celého těla, na spáncích mu tepalo a žaludek se převracel a těžkl, jak se mu zrovna zachtělo. Ale potom se to konečně stalo - už to nebylo jen cvičení.
Hvězdy na něj stále mrkají, podobně jako ta zpěvačka v baru včera. Bolest se tiší, v uších mu hučí a zní to jako její zpěv. Nezavře oči a vydá se hvězdám vstříc.

Geralt byl na řadě. Už trochu větší Princ mu podával tužku a papír. Z kuchyně se linula vůně čerstvého pečiva.
"Neumím kreslit. Můžu ho zabít. Nebo nakrmit..."
Princ se otočil na Aleca.
"Já..."
"Vždyť to není tak těžké!" Nebylo jasné, jestli se Už trochu větší Princ rozpláče nebo rozzuří. Seděl zkroušeně v kruhu nepovedených čmáranic, z nichž některé představovaly docela pěkné beránky. A taky pár oveček.
Z kuchyně jako blesk vyběhl Rory. Napůl se pýřil, napůl červenal studem.
"Co to je?" vykřikl Lineus. "Chtěl beránka, ne tuhle... kouli."
Už trochu větší Princ si otřel oči a vydechl. "Ten je dokonalý."

Přinesla domů květiny. Ale druhý den tam nebyly. Tenhle tulipán měl jinak listy, určitě měl jinak listy. Nebo ne, byly stejné, i ten kočičí chlup byl naaranžovaný.
Pak jí vyměnili oblíbený hrníček. Držela ho v rukou a prostě věděla, že tenhle není její.
Peřiny hřály jako dosud, ale tyhle byly nové. Staré jako ty její, ale jiné.
Jedna po druhé, den za dnem, její věci mizely.
Vykřikla, když jí na klín vyskočila cizí kočka. Vypadala stejně jako její Nela, ale nebyla to ona.
Konečně uslyšela klíče v zámku. Běžela mu naproti. Ale pak se mu podívala do očí. A couvla.

Zrezivělý kontejner, nějaké to býlí, brouk. Odráží se v černi displeje mobilního telefonu, kterému se tragicky vybíjí baterka. Beton na zemi je ledový, malé kamínky se zarývají do kolen. Rozpuštěné vlasy zametají zemi, do hlavy se hrne krev. Pod kontejnerem je tma, občas zasvítí dvě oči.
Nemá tušení, jak dlouho tam takhle klečí. A už vůbec neví, jak dlouho tam klečet bude. Představuje si večer a gauč a teplé objetí a nebo taky promrzlé skladiště, staré deky, které nemá, službu na směny, neviditelnost černé srsti.
Prší, padají kroupy.
Něžně na kočičku mluví. Nemá jiný plán. Jen tam sedět a čekat.

Dlouho se toulal vesmírem sám. Nelitoval se, nepropadal depresím, užíval si západy tisíců hvězd a společnost stovek živočišných druhů. Zůstával rád a utíkal často a rozhodně se nenudil. Jen někdy, těsně před usnutím, nebo vteřinu předtím, než nastartovala TARDIS, pocítil slabé bodnutí někde u levého srdce. Nebo naopak u pravého. Samota byla důsledná.
A potom objevil je. Nedokonalejší verzi sama sebe, aspoň fyzicky. Zajímali ho, fascinovali ho, obdivoval je, někdy je nesnášel, pomáhal jim. Ale najednou se bál zůstávat, chtěl i nechtěl se s nimi spřátelit. Až jednou se jedna z nich dostala až dovnitř. A procestovala s ním svět.

"Počkej, počkej," zprudka položila šálek kávy na podtácek, rozhlédla se po kavárně a pak ztišila hlas. "Chceš mi říct, že ti ten úplatkář chtěl zabít bratra a potom tě vydíral, že to neudělá, když se s ním vyspíš, a tvůj brácha tě přemlouval, ať tam jdeš? A potom se ta koza, kterou tamten opustil, když jí krachnul byznys, nabídla, že se s ním vyspí místo tebe? Jenže to nepomohlo a ty ses zapletla do nějaké vraždy. A když už se to konečně vyřešilo, tak ti dělal návrhy ten policajt..."
"Přesně to ti říkám. A víš co? Nikomu to nepřišlo divný..."

Pane Cullene, považujete se za upíra nové doby?
Jasně, žijeme snad ve 21. století....
Myslela jsem spíš... Odlišujete od jiných generací?
Narážíte na mé vegetariánství? Ano, tím se odlišuju. Víte, pít krev jde proti všem mým morálním zásadám. A taky... podívejte se mi do očí. Vidíte? Jsou zlaté. Holky to milují! A to jste mě ještě neviděla na slu-"
Třpytíte se, já vím.
Vážně? Aha. A vám to nepřijde... zajímavé?
Víte... My v Evropě dáváme přednost tradici. Chodící kameny Swarovski za upíry nepovažujeme.
Říká kdo?
Hrabě Dracula. A otázky tu kladu já. Víte, jak vypadá osikový kůl?
Ne.
Třeba takhle.

Bublalo to. Někde uvnitř. Snažila se to ovládnout, uklidnit, ale dělalo si to, co chtělo. Křičelo to na ni. Ona křičela nazpět. A potom otec křičel na ni a ona brečela, protože to prostě nebylo fér.
Byla tu nuda. Učila se, jak mohla. Ale bylo to těžké. Ostatní nedělali skoro nic a chvála byla jejich. Copak ji nikdo nevidí? Snaží se. Prý ne dost.
Usmívá se a je krásná. Chlapci z města jsou hezcí a taky se usmívají. Znovu vyklouzne večer z kláštera.
Chytili ji. Ztratili trpělivost.
Jako poslední viděla obličej doktora, který s ní mluvil. Pak už nedokázala říct.

He thought it was going to make him famous. Baz was looking at his latest work, nine monitors displaying his Cathode Narcissus, the most beautiful man he had ever seen, the most shameless one he had ever met. His heart was pounding. He was thinking of the actor in the installation, his head was visualizing the nine Dorians in different art galleries (and the real one in his bed). That was going to be a proper beginning of his career. The art galleries, he meant.
But it never got there. It stayed private.
As private as Dorian could be, anyway.

Již z dálky jsem v šeřícím se večeru viděl pahorek; na něm kůl a kolo a pod ním postava. Všiml si mne brzy, věnoval mi dlouhý pohled, zkoumavý, káravý, vědoucí, vše dohromady a přitom v něm nebylo ani jedno.
Seděli jsme vedle sebe, dávní druhové, zhrzení milenci, sokové v lásce... nic z toho nezbylo. Jen dva poutníci, kteří nezamhouřili oka.
Oba jsme znali tu pověru. Poslední popravený nebude spát, dokud ho nenahradí další. Jeho poslední noc. Má první. Symbolické gesto. Alespoň jednou, než nás přemůže vyčerpání.
Ráno vstal brzy.
Zachraptěl jsem: "Valdemare."
Otočil se. "Hynku."
Jeho poslední pohled patřil lebce.

Buch, buch.
Zaklepání.
Buch, buch.
Neodchází.
Neříkáš nic, přestože bys chtěl. Máš pocit, že tam nikdo není.
Buch, buch.
Kolik dní, týdnů, měsíců a let bude bušit na dveře, které neotevřeš.
Buch, buch.
Kolik slz se prodere na povrch. Ty dveře mají kukátko a jím protéká.
Buch, buch.
Kolik schodů vede tam hluboko, dovnitř.
Buch, buch.
Kolik odvahy je třeba k tomu, abys pohladil kukátko řasami a podíval se.
Buch, buch.
Kolik mlčení je třeba k tomu, abys slyšel šepot svého srdce.
Buch, buch.
Kolik víry je třeba k tomu, abys věděl, že věděl...
Buch, buch.
... a ty dveře otevřel.

Linneus seděl za psacím stolem a vybarvoval návrh orientálního kostýmu. Otevřeným francouzským oknem uslyšel laškovný Seregilův smích a Alecovo zakašlání, když v tom jim nad hlavou proletělo letadlo tak těsně, až Linneus pastelkou přetáhl. Vzápětí se ozvala strašná rána a hysterický řev ukrajinského železnobřichého, doprovázený kočičím vřískotem.
"Ššš, to nic, maličká," snažil se draka uklidnit Geralt a poplácával ho po tlamě. "A vy se neperte, nebo vás napráskám Simonovi!" Kocour uraženě odkráčel a Pusheen vykulila očíčka a začala se roztomile mýt.
"Tento způsob letu zdál se mi poněkud nešťastným," vypravil ze sebe nově příchozí potlučený klouček. "Namaluje mi někdo beránka?"

Mr. Parkhill se rozhlédl po třídě, na tváři zvláštní odraz to stínu, přestože koutky úst mířily vzhůru. Měl svou třídu rád, avšak na dny volna se těšil tak, jak jen lze, pokud jste kdy v životě měli tu čest setkat se s panem Kaplanem. Než se však zmohl na poslední slovo, pan Kaplan již poskakoval na židli, nafouklý jako balón.
"Sím, polední svíčko! Milé kolékové, a koléčiče, rát vás sase vykuknu, tak na vás dejte posor! Netopte! Plafte bespečně a dršte pšedpísy, letové i simní, i kdyš v símě se nekoupíte, še jó, nesou tám pro srándu. Ták na schlídanou!"

3. dubna
Sklo zacinkalo o sklo. Konečně chvíle klidu. Položil šálek na podtácek a vychutnával si chuť čaje na patře. Otevřeným oknem doléhal do pokoje zvuk ulice, dětský smích, vzdálená hádka. I ptáci zpívali.
5. dubna
Probral se v nemocnici. Pamatuje si jen mlhu, nepříjemno v ústech a pak už nic. Kolem leželi ostatní pacienti, muži, ženy, děti, na lůžkách i na zemi, zkroucení v křeči, s pěnou u úst, a někteří z nich ještě žili.
Jeho tělo je slabé a mysl to odmítá pochopit. Jen duše pláče, když vlastníma rukama pohřbívá svých dvanáct příbuzných, včetně ženy a dvou dětí.

"A jak to?!" Třídou se rozlehl studentův ukřivděný řev. "Psal jsem test, deset slovíček jsem vám přeložil a ty jsou správně a v ruce jsem ten telefon neměl, sama jste mě viděla. A ty další dvě slovíčka jsem vám přece anglicky vysvětlil. Říkala jste, že tam nesmím mít to, co mi tady Viky napsala na tahák. Tak jsem to sice opsal, ale pak jsem to jedno škrtnul. A to druhé jsem tam teda nechal, protože jsem nevěděl, jak jinak to popsat. Ale já přece s vámi jednám čestně, když jsem tamto škrtnul. Tak mi oznámkujte jenom to nahoře, ne?!"
"Ne."

Slunce se sklání k obzoru, halí vše do medové červeně.
I my jsme ji kdysi měli v sobě.
Ze země sálá teplo, připomínka nesnesitelně horkého dne.
Prohřálo naše zkřehlé kosti.
Cvrlikají cvrčci a lesík opodál šumí, zatímco vše kolem se nadpřirozeně tiší.
Dnes slyšíme zpívat i slavíky.
Nikde nikdo, zapomenutý kout, snad jen dva milenci hledají opodál soukromí.
Jsme tu, byli jsme tu. Milovali jsme, milovaní. Nebudeme se dívat.
Červená kvítka uzavírají své křehké okvětní plátky, chystají se spát.
Ve dne bdí za nás. V noci hlídáme my je.
Jeden květ se nezavírá, umělý spadl kdysi z čísi klopy.
Děkujeme.

"Když se kácí les, létají třísky. Ale když se zapne první knoflík špatně, je celé zapínání špatně! Jen se podívej, jak máš ten byt zařízený... každý pes, jiná ves. Můj dům, můj hrad? Avšak lidi soudí knihu podle obalu, to ti povídám! Ale kdo chce kam... že já se vůbec snažím!"
Teta Kateřina s našpulenou pusou těkala očima po místnosti. Sledoval jsem její pohled, který drnkal na agresivní struny mé osobnosti, a hledal jsem předmět, se kterým bych mohl trénovat vrh.
"Ptáka poznáš podle peří, vlka po srsti, člověka po řeči," utrousil jsem suše.
Obávám se však, že mne nepochopila.

Byl to jeho sen. Nejdříve momentální nápad, který ale pučel a vyvíjel se a chtěl, aby ho zrealizoval. Touha sestavit vlastní taneční skupinu, která bude prezentovat egyptský taneční folklor.
Procestoval každý kout země, díval se, sepisoval, učil se... I když ne tak docela, výlet si udělal jen párkrát. Zbytek si prostě musel vymyslet. Postavit folklorní tanečnice na pódium byl otřesný nápad! Kroužek boky sem, kroužek boky tam, něco jako osmička… a tak pořád dokola. Kostýmy – kostýmy?! Zmatené pohledy, nevědí, kam se koukat… Ne, folklor nechá tam, kam patří. Pro pódium si vymyslí vlastní. Třeba se na to bude dát dívat.

Lačnýma očima pozoroval jezera a vřesoviště anglického venkova, louky, lesy. Několik mil za Nottinghamem vjel kočár do Sherwoodského lesa, projel mlázím, borovinou a pak se alej stočila. Na břehu jezera stálo krásné, zpola zarostlé gotické opatství. Proti šedému nebi klidné, melancholické, živé.
Všechno se rozpadalo. Střechu, zdi, podlahy léta nikdo nespravoval. Všude nepořádek a špína.
Přesto panství překonalo jeho očekávání. V srdci mu vzplál plamen, který nemohl nikdo nikdy uhasit. Láska bouřlivá jako tolik jiných v jeho životě, stálá jako žádná jiná.
Napůl v žertu zasadil do země žalud. Jeho dub bude na Newsteadu růst, dokud lord Byron bude žít.

Lightness
My parents
Eternal holidays
More holidays!
The opposite of darkness!
White dwarf
Curtains open
On the roof
Middle of the day
Polished windows
White dress
White lemonade
Lightness
My parents
Totally broke…
“Argh! That’s so lame!” Batman head desked and pulled at the hem of his white lacy dress. His white fluffy ears hit the floor. Mum’s going to be mad when they’re dirty. Again.
There it came. From the inside. And he cried.
“I can’t do this anymore!”
He tore up the first sheet of paper and started another…
Darkness
No parents
Continued darkness
More darkness
Get it?