Moje články

Hvězdný destruktor Avenger neúnavně pronásledoval loď jménem Millennium Falcon, které zcela zjevně nefungovaly hypermotory. Bylo jen otázkou času, kdy se dostane na dosah tažného paprsku Avengeru.
Kapitán Needa nervózně přecházel po můstku a netrpělivě vyčkával, kdy ten okamžik konečně nastane. Když tu náhle… Millennium Falcon zmizel ze všech radarů. Jako by se na místě vypařil. Žádný skok do hyperprostoru, prostě nic.
Veškeré optimistické vyhlídky na možné povýšení se najednou otočily zcela opačným směrem. Bylo totiž všeobecně známo, že Lord Vader selhání neodpouští.
Kapitán Needa však nepatřil k těm lidem, kteří hledají výmluvy. "Vezmu na sebe odpovědnost - včetně omluvy lordu Vaderovi."

„Ještě jedna věc,“ řekl kapitán na závěr porady, „tepelný štít je ve špatném stavu. Bude třeba ho opravit. Kdo si to vezme na starost?“
Mezi důstojníky se rozhostilo velké ticho doprovázené rozpačitým rozhlížením, ale žádný dobrovolník se nepřihlásil.
„No dobře, někoho pověřím sám,“ rozhodl kapitán. „Ale teď už přetahujeme, takže pro dnešek porada končí.“
Všichni se začali rozcházet a kapitán svižně vyrazil do své kajuty, protože za pět minut začínal ženský box nahoře bez. Opravou tepelného štítu může pověřit prvního, kdo ho naštve…
Na chodbě 143 však uklouzl po nudli a padl na zadek přímo do kaluže slepičí polévky.
„Rimmere!!!“

„Tohle je váš konec, Jedijská chátro,“ zavrčel a zažehl dva světelné meče ze své sbírky. Odrazil mistra i padawana a druhým párem končetin aktivoval další dvě zbraně. Jeho zlověstný smích přešel v sípavý kašel a Jediové znovu zaútočili.
Na mistrův výpad potřeboval dvě zářící čepele, na padawanův stačila jedna. Zbývala ale ještě čtvrtá, která vzápětí prošla naskrz trupem jedijského mistra. Znovu se zachechtal a triumfálně roztočil dva ze svých mečů. Padawan se dal na útěk.
Vyrazil za ním. Už po pár metrech však jeho kyčelní kloub začal skřípat a po několika dalších se zcela zadřel. Ani superodolná ultravazelína nevydrží věčně…

Když Madame Edith dozpívala a hosté Reného kavárny si začali vyškrabovat sýr z uší, Monsieur Alfonse jí předal obrovský pugét, ze kterého ovšem opomněl sundat černou stuhu.
„Byla jste úchvatná, madame Edith. Smím vás pozvat na vyjížďku?“
„A hned potom si zajít na ušní,“ dodal pro sebe René.
„Uvádíte mě do rozpaků, Monsieur Alfonsi,“ pronesla dramatickým tónem Edith, „jsem vdaná žena.“
„Ach, ovšem. Kdyby se nejzářivější hvězda Nouvionu projížděla pohřebním vozem s cizím mužem, ohrozilo by to její pověst,“ řekl omluvně funebrák.
Na to se znovu ozval René: „A dalo lidem falešnou naději, že by tu konečně mohlo být ticho.“

Pomalu se rozednívalo a první rozptýlené světlo zalévalo provizorní plošinu nad šplouchajícím oceánem Mon Calamari. Dvě bílá brnění stála na konci dlouhého mola v tuto ranní hodinu zcela osamocena.
„Ne, určitě neumí.“
„Viděl jsi snad někdy, že by to monstrum něco nedokázalo?“
„To sice ne, ale má na sobě tolik kovu, že prostě plavat nemůže!“
Jak byli vojáci zabráni do hovoru, uniklo jim, že pod molem se na hladinu vyvalil roj bublinek, následovaný vynořujícím se lesklým černým zaobleným objektem. Mávnutím ruky praskla vzpěra a dva muži se po šikmině nalomeného mola svezli do vody.
Já plavat umím, ale co vy?

Možná byste to do mě neřekli, ale vždy jsem byl optimista. Nemluvím teď o svém neochvějném přesvědčení, že všechno půjde přesně tak, jak jsem si naplánoval, ani o smíchu, kterému se nedokážu ubránit, když se ukáže, že jsem se nemýlil. Myslím tím, že se na věci dívám z té lepší stránky. Musím čekat na zprávy od podřízených? Nevadí, aspoň mám čas přemýšlet. Kuchař připálil maso? Výborně, salát je stejně zdravější.
Říkáte si, co může být dobrého na tom, když prohrajete bitvu a váš nejbližší služebník vás zradí a shodí do sto kilometrů hluboké šachty? Nádherně vám fouká vítr do vlasů.

Bylo po večeři, což znamenalo, že… Kocour stiskl knoflík a místností se rozezněly Hammondovy varhany.
„Koukej ten zatracenej kravál vypnout nebo příště místo kapesníku použiju tvoje sako!“ vyštěkl podrážděně Lister.
„Sáhni na ně a vyškubu ti ty tvoje plesnivý dredy!“ vyprskl Kocour.
Kryton vypnul přehrávač.
„Co děláš, ty rezatá popelnice? Já už to Opičákovo krkání nemůžu poslouchat!“
„Tak abyste věděl, vy natvrdlý organoide, pravidelně se natírám antikorozivním lakem!“
„Jo, a potom to tu vždycky půl dne smrdí jak na benzínce!“
Lister si zoufale sevřel hlavu do dlaní. „Přísahám, že až odsud vylezem, tak to za tu karanténu Rimmerovi pořádně osolím.“

„Fujtajbl!“ zašklebil se Rimmer poté, co poprskal celý bar koktejlem, který by podle chuti mohl z fleku figurovat na seznamu zakázaných chemických zbraní „Co to je?!“
„To je můj vlastní recept - Pavouk,“ ohradil se Lister, který tu pekelnou směs popíjel bez mrknutí oka.
„Tak teď už je mi jasné, z čeho to děláš...“
„To ne,“ bránil se Lister. „To je zkratka – Pivo, Absint, Vodka, Okena, Urea a Kari.“
„Urea?“ zděsil se Rimmer. „Ve kterém rauši tě napadlo dávat do koktejlů močovinu?“
„Původně tam měl bejt cukr,“ přiznal Lister, „ale nemoh jsem ho najít, a tak jsem si říkal ,bílej prášek‘...“

Jeho pradědeček byl braavoským žoldnéřem, dědeček potulným rytířem a otec nejmenším z malých lordů, jehož panství tvořil jen nepatrný kousek skály. Přestože jeho rod s každou generací zlepšoval své postavení, neměl toho mladý Petyr Baelish mnoho, oč by se mohl opřít. Jen své schopnosti a sny. A sny, na těch rozhodně nešetřil. Mnozí mu říkali, aby místo stavění vzdušných zámků zůstal nohama na zemi. Petyrovy nohy však nestály na ploché zemi. Kdepak, neúnavně našlapovaly na další a další schody, stoupaje čím dál výše, až do „vzdušného zámku“ s Měsíčními dveřmi a nebeskými celami. I odtud však bylo pořád kam stoupat...

V posledních letech byl Hanův život jako vystřižený z přihlouplého holoanimáku. Na palubě Eravany bloumal vesmírem, pátral nejdřív po Gannisi Ducainovi, pak po bratrech Irvingových, ale hlavně po své staré lodi. Přitom mu byl v patách tu Kanjiklub, tu Guavianský gang smrti či jiná podobná smečka. Byla v tom vlastně jistá nostalgie, připomínka jeho života před Povstáním. Tenkrát ale měl Millennium Falcon – nejrychlejší hromadu šrotu v galaxii.

*****
Eravana vyskočila z hyperprostoru a pohled, který se Hanovi naskytl, mu vyrazil dech.
„Vidíš to, co já, Chewie?“ obrátil se k svému nejlepšímu příteli.
„Rawwwrrrrr.“
„Přesně tak, teď si nás můžou zkusit chytit.“

Nebyl první ani poslední kadet, který to zkusil. Nazval Tarkina „vévodou z Buranova“ a čekal, že mu to projde. Byl totiž o něco vyšší a výrazně mohutnější. Ten typ, který v posilovně zvedá závaží, aby si vypěstoval okrasnou hmotu vzletně zvanou bicepsy. Snob z Jádra, který věří, že komukoliv z Vnějšího okruhu prokazuje čest už jen tím, že ho strpí.
Tarkin měl ovšem výcvik. Marketér by řekl, že díky němu získal "rychlost, sílu, mrštnost a vytrvalost v praktickém úsporném balení". Když se soupeř rozmáchl pěstí, vyhnul se, trhnutím za zápěstí ho vychýlil z rovnováhy a druhou rukou mu přerazil nos.

Ser Jacelyn Bywater stál na městských hradbách a sledoval, jak Stannisovi vojáci vypalují les na protějším břehu Černovodého proudu.
„Zaútočí brzy?“ vyrušil ho z chmurných myšlenek čísi hlas. Bylo to Derek Ewerclay, správce královských sklepů.
„Počítám, že hned, jakmile dorazí jejich flotila. A to bude brzy, velmi brzy,“ odpověděl ser Jacelyn a svou železnou rukou se podrbal v prošedivělých vlasech.
„To se mi ulevilo,“ vydechl Ewerclay.
Ser Jacelyn k němu prudce otočil hlavu. „Ulevilo?!“ Ten člověk se musel zbláznit!
„Kdyby obléhání trvalo déle než další týden,“ začal objasňovat správce, „musel bych královně regentce vysvětlovat, že nám došlo všechno Arborské červené.“

„Co to je?“ podivil se Kocour zelené tekutině v Listerově půllitru.
„Absint. Chceš ochutnat?“
„Co v tom je?“
„Alkohol, pelyněk, …“
„Pelyněk? Paráda! Pták, co žere ryby, určitě chutná jako ryba a pták dohromady!“
„To je pelikán. Pelyněk je bylina.“
„Rybožravá bylina? Stejně to zkusím!“
Kocour si nalil plnou sklenku.
„Měl bych tě varovat…“ začal Lister.
„Tak hele, opičáku, já okusoval kytky, když ty jsi ještě tvrdnul ve stázi!“ naježil se Kocour a kopl do sebe všechno naráz. Po chvíli vytřeštěného zírání se s šíleným řevem vyřítil z místnosti.
„Pokecal jsi mu oblek?“ zeptal se Rimmer, skrz něhož ve dveřích proběhl.

„Proč já to vůbec dělám?“ zamumlal si pro sebe René, když sledoval jak Michelle nalévá do nádrže poslední lahev a zašroubovává uzávěr.
„Rozjeďte to, hoši!“ zavelela partyzánka anglicky a Fairfax nastartoval motor. Letadlo vyrobené z párátek slepených vlasovou pomádou se rozjelo po čerstvě pokosené louce. Několikrát poskočilo, až se nakonec odlepilo od země a uletělo asi padesát metrů, než se vrátilo zpět na trávu.
„Vidíš, René? Říkala jsem, že to bude fungovat. S plnou nádrží se letci snadno dostanou až do Anglie.“ Pak zavolala na piloty: „Bezva, kluci! Zítra jedeme naostro!“
„To sotva,“ zabručel René. „Tohle byl můj poslední koňak.“

Byl večer a Reného kavárna byla téměř plně obsazena. U jednoho stolu seděl kapitán Bertorelli ve společnosti otráveného plukovníka von Strohma a poručíka Grubera, který více pozornosti než svým společníkům věnoval Renému. Co ale bylo ještě horší, hned o stůl vedle se po lokále podezíravě rozhlížel Herr Flick.
Tu se otevřely dveře a dovnitř vešel LeClerc v přestrojení za strašáka do zelí. „Zdravím, dobří lidé. Najde se tu sklenička pro starého plašiče vran?“ zvolal ode dveří.
„Co jsem komu udělal?“ obrátil oči v sloup René.
LeClerc zatím došel k Renému. „Psst,“ syknul, a nadzdvihl si brýle. „To jsem já, LeClerc.“

Moff Tarkin si vyslechl hlášení kapitána Mortha o počtu zatčených obyvatel Antaru 4. „Začněte s popravami,“ řekl potom.
Kapitán Morth vytřeštil oči. „Ale…“
„Čemu jste nerozuměl na pojmu ,exemplární trest‘?“
„Všichni nejsou separatisté,“ dostal ze sebe nakonec kapitán. „Někteří byli s námi.“
„Dostal jste snad nějaký seznam, o kterém nevím?“
„To ne, ale mohli bychom zjistit-“
„Nesmysl, nebudeme ztrácet čas pátráním po tom, kdo byl separatista a kdo odbojář. Zdržováním jen zvýšíme riziko, že nám někteří proklouznou. Víte, jaká ostuda by to byla pro Impérium?“
„Ale takhle popravíme i nevinné!“
„Raději nechám popravit deset nevinných než nechat uniknout jediného nepřítele!“

Jak sladce, blaženě žije si král,
hostiny, turnaje, co týden bál.

Jelenem zdobený zlatý tvůj praporec,
v království každý ví, že nejsi lakomec.

Turnaje pořádáš za velké slávy,
zdaleka na ně se sjíždějí davy.

Potoky vína a pohoří masa,
vše lehce unese královská kasa.

Manželka hraje si na tichou domácnost?
Náhradnic najde se pokaždé víc než dost.

Potomky svoje už spočítáš stěží,
Spokojeně však tvůj život dál běží.

A když tě omrzí paláce lesk,
v královské oboře zaženeš stesk.

Lovecká smečka tvá vesele štěká,
na zásah oštěpem divočák čeká.

Žes zklamal poddaných nezměrnou naději?
Litovat vždy bude dost času později.

,Vždy jsem svému králi říkal, co si myslím, ne to, co che slyšet,‘ řekl mu jeho pobočník, když ho nazval drzým. A měl pravdu. Axel Florent, Ardrian Celtigar, Monford Velaryon… Ti všichni by nadšeně souhlasili, i kdyby shnilou tresku nazval nejčerstvějším pstruhem. Jedině bývalý pašerák z Blešího zadku se svému králi dokázal postavit. Jedině on dokázal svému králi ukázat chyby, kterých se dopouští. Byl pravdu ukazujícím zrcadlem na stěně ověšené idealizovanými portréty. Jak krutě by Stannis musel potrestat své pochlebující lordy, aby čtyři useknuté prsty byly spravedlivým trestem za pašeráctví? Někdy si říkal, že i právo dokáže být odporně nespravedlivé.

V posledních dnech se Jimu Hackerovi na ministerstvu nebývale dařilo. Protože mu od ministerských úředníků nepřistávalo na stole tolik nesrozumitelných zpráv a výkazů, konečně měl čas začít naplňovat svůj politický program. Nejen že se mu podařilo prosadit plán rozsáhlých úspor na svém ministerstvu, ale dokonce i zrušil jedenáct zbytečných úřadů.
Konečně měl pocit, že má vše pod kontrolou. Vysloužil si uznání od premiéra a právem si vychutnával chválu ve všech novinách, dokonce i v těch, které na vládě nikdy nenechaly nit suchou.
Jedinou skvrnou na nynějším mimořádném období byla nemoc sira Humphreyho – už druhým týdnem ležel doma se zápalem plic.

Seděla u kamínek, která se už pár měsíců neohřála, a pod jejíma rukama s tichým klepáním jehlic rostla vlněná ponožka. Její manžel mezitím pod rozsvícenou žárovkou pečlivě stříhal šedý tvíd. Na stěně tikaly hodiny, kolem světla bzučela moucha a z vedlejší místnosti se tlumeně ozývalo pochrupování jejího tchána. Pootevřeným oknem do pokoje pronikal pach okurkového láku ze sousedního bytu. Tu začaly bít zvony na věži nejbližšího kostela. Čtyři údery menšího zvonu, po kterých se začal ozývat ten větší.
…šestá, sedmá, osmá, devátá, desátá. Deset hodin a žárovka pořád svítí. Povzdechla si. František Křižík má na dnešní večer zřejmě jiné plány.

Zapípání oznámilo příchozí holografický hovor. Darth Vader potvrdil jeho přijetí a nad holoprojektorem se objevil průsvitný namodralý obraz císaře galaktického Impéria. „Jak to vypadá s vaším úkolem, lorde Vadere? Už je máte všechny?“ zeptal se.
„Ještě ne, mistře, je jich příliš mnoho.“
„Jsem znepokojen tempem vaší práce, lorde Vadere. Chci je všechny co nejdříve,“ zasyčel imperátor lehce výhrůžným tónem.
„Udělám vše, co bude v mých silách,“ nestačil Vader ani dopovědět, protože císař hovor ukončil.
„Tohle mi byl Darth Maul dlužný,“ zavrčel Darth Vader, zatímco hadrem leštil další pár císařových bot z rancoří kůže, „o tomhle se v náborových letácích nedočtete…“