Moje články

Když se zrovna žádný mistr nedíval, nejeden padawan toho využil k nějaké lumpárně. Settoe nebyla výjimkou.
Pro jistotu se rozhlédla a pak do mísy salátu vyklopila celou lahvičku extra pálivé omáčky. Teď už stačilo jen čekat, kdo se stane obětí jejího žertíku.
Ke stolu s mísou se přiblížil padawan mistra Gorma, nabral si na talíř a s apetitem, kterým byl jeho druh proslulý, ho hned slupl vrchovatou lžíci.
„Prosílu!“ vyprskl. „Ten salát jako sithská řiť pálí!“
*****
„Je to zřejmě šokem,“ řekl mistr léčitel.
„Ale kdy zase normálně mluvit začnu?“ ptal se zoufalý padawan.
„Těžko říct. Možná pár dní, nanejvýš týdnů.“

Projížděli vypálenou vsí, když ser Ilyn neartikulovaně zachrčel a na něco ukázal. Jaime vyjel zpoza ohořelé zdi a podíval se tím směrem. Na nedalekém kopečku se hemžilo hejno havranů. Oba pobídli koně.
Až když byli oba jezdci téměř u nich, ptáci se s nevrlým krákáním vznesli. Jejich hostinou byly tři mrtvoly.
Masa však na nich zbylo dost, aby je Jaime okamžitě poznal: Dothrak Zollo naražený na kůlu jako vypasená husa na rožni, septon Utt nabodnutý na háku jako uzená šunka a šílený šašek Střapáč rozvěšený kolem nich ve čtyřech kusech
Hora nebo Bratrstvo bez praporců – díky jim, pomyslel si Jaime

Stannis zatnul zuby. Nechtěl to udělat, ale neměl na výběr. Rudá kněžka se nemýlila a on sám to v plamenech viděl: Armáda mrtvých, led, noc, která nikdy neskončí…
Vytáhl Světlonoš z pochvy a rozpřáhl se. Nejraději by zavřel oči, ale chtěl, aby jeho rána byla přesná. Alespoň ať je to rychlé.
Než však stačil máchnout, meč vzplanul jasným plamenem a ozval se ohlušující rachot.
Chrliče, věže, spojovací chodby, mosty… Vše, co na Dračím kameni bylo vytesáno do podoby draka, začalo ožívat. Nakonec z celého hradu zbylo jen obsidiánové skalisko a hromada suti.
R’hllor byl milostivější, než se kdo odvažoval doufat.

„Musíme být opatrní, psychoscan ukazuje zvýšené antiracionální vlnění,“ upozornil Kryton během prozkoumávání cizí ztroskotané lodi.
„Antiracko-co?“ podivil se Kocour.
„Antiracionální,“ opravil ho android. „Elektromagnetické vlny, které interferují s frekvencí lidských myšlenek a tím je narušují. Běžně se vyskytují na velmi nízkých hladinách, ale konstrukce a materiály některých staveb je dokážou zesilovat na nebezpečnou úroveň. Než byly objeveny, byl to častý problém v budovách úřadů nebo parlamentů.“
„Takže tady je vlnění, po kterém se hloupne?“ ujistil se Rimmer.
„Dalo by se to tak nazvat,“ potvrdil Kryton.
„Tak může jít Rimmer jako první,“ navrhl Lister. "U něj už to moc škody nenadělá."

I díky expedici jeho přítele, doktora Holuba, v Cimrmanovi uzrál plán botanické výpravy na jižní cíp Afriky. Bohužel tam dorazil právě v době, kdy vypukla první búrská válka, a tak Cirmanovy botanické plány nepřinesly ovoce.
Přesto však cesta nepřišla zcela vniveč. Dělostřelecká palba, která Cimrmanovi zhatila původní plány, ho inspirovala k vynálezu nové metody doručování pošty. Pevnou schránkou opatřené dopisy mohly díky vystřelení kanonem dorazit na místo určení nevídanou rychlostí. Mimoto zvuk výstřelu adresáta upozorňoval na příchozí poštu.
Ovšem tato revoluční myšlenka se nakonec neujala. Zkostnatělé vedení c. k. pošty zůstalo ke všem Cimrmanovým osobně doručeným písemným návrhům nepochopitelně hluché.

„Když už jsme všichni,“ zahájil poradu generál Melchett, drbaje se za uchem vlaječkou z barevného papíru a párátka, „můžeme začít:
Máme tady tři varianty útoku. První: Zaútočíme na nepřátelské levé křídlo a znovu získáme most přes Mázu. Druhá: Zaútočíme na pravé křídlo a zmocníme se německých muničních skladů. A nakonec třetí: Zaútočíme na střed a vytvoříme průlom ve frontové linii.“
„Dal bych přednost čtvrté variantě,“ poznamenal kapitán Černá zmije. „Sednout si v zákopu na zadek, otevřít si konzervu hovězích kůží v loji a počkat si, až se ten, kdo tyhle operetní plány vymyslel, přižene zpátky s německým bajonetem v zadnici."

Nejdražší Mino,

škoda, že nejsi v Králově přístavišti s námi.
Přípravy jsou v plném proudu a už teď je nad slunce jasné, že to bude nejvelkolepější svatba, jakou Západozemí zažilo za hodně dlouhou dobu. Kromě toho to Margaery s králem opravdu sluší.
Nemůžu se dočkat. Jak mě znáš, na svatbách si vždycky popláču. Jsem si jistá, že na této v tom rozhodně nebudu sama.

Zdravím Tě a líbám.

Tvá milující matka.

Olenna přeložila pergamen, na dotýkající se okraje kápla zelený vosk a otiskla do něj pečetidlo s růží.
"Levý!" přivolala strážce, "odnes to krmičům havranů, ať to pošlou do Arboru."

Lady Stretonová usvědčená z vraždy svého manžela opustila zámek v doprovodu inspektora Gregsona. Úspěšnému detektivovi a jeho příteli nabídl správce k cestě na nádraží kočár, což rádi přijali.
„Jedna věc mi stále není jasná, Holmesi,“ poznamenal po chvíli jízdy doktor Watson. „V záhoně pod oknem přece byly stopy, které jasně odpovídaly správcovým botám.“
„Lady Stretonová si je – pochopiteleně bez jeho vědomí – vypůjčila a vytvořila falešnou stopu, aby odvedla pozornost od sebe,“ vysvětlil detektiv.
„Ale jak jste to mohl poznat?“
„Velmi jednoduše, milý Watsone: Správce Young váží nejméně 200 liber. Kdyby v těch botách šel on, stopy by byly mnohem hlubší.“

Jakkoliv by to do něj asi nikdo neřekl, máloco ho těšilo víc než posezení u vody s rybářským prutem.
Dneska byl ovšem mrzutý. Už tu totiž seděl celé hodiny a pořád nic nechytil.
Náhle se splávek pohnul. Byla to jen vlnka nebo konečně něco zabralo? Mrzutost v mžiku nahradilo nadšené očekávání.
Zasekl. Když začal navíjet, cítil poměrně silný odpor. Macek!
Nakonec se však z vody vynořil jen řasami obalený hrudní pancíř stormtrooperského brnění.
To ho dožralo. Ve vzteku počastoval vzpurné jezero dávkou blesků.
Netrvalo dlouho a na hladinu začaly vyplavávat první ryby břichem nahoru. Když je uviděl, triumfálně se rozchechtal.

Sousedé si ťukali na čelo, k čemu je to dobré, když přece všichni mají sáně a dolů do města se odjakživa jezdí až když sníh sleze i u nich. On však věřil, že řetězy připevněné ke kolům umožní žebřiňáku projet i závějí a lidé z horských vsí již nikdy nebudou přes zimu uvězněni doma.
Pobídl koně, ale daleko nedojel. Mokrý sníh kola i s řetězy úplně obalil. Experiment bohužel skončil neúspěchem
Večer u kamen za svitu petrolejky ve svém rukopisu škrtl zmínku o svém geniálním vynálezu a nahradil ji větou: ‚Chtěl jsem jet bryčkou, ale musel jsem přepřáhnout do saní.‘

Když nám lord velitel řekl, že půjdem za zeď, měli jsme děsnou radost, protože průzkumy jsou senzační dobrodružství. Jen Sam se netěšil, jelikož je hrozný strašpytel a taky pořád něco jí, což při průzkumu nebude moct.
Chett se Samovi posmíval, že ho Jiní určitě chytí jako prvního. Sam začal popotahovat a Pyp Chettovi řekl, že je pitomec a taky šereda. Chett mu chtěl vlepit facku, ale Gren, který děsně silný, mu dal do nosu.
Ollo Jednoruký chtěl Grena nakopnout, ale lord velitel ho viděl a řekl, že kdo se bude prát, bude štípat kmeny na ohniště. Lord velitel je prima.

Být celý den zticha, na tom nebylo nic složitého. Stejně nikdy nebyl kdovíjaký mluvka. Ani lopata a krumpáč mu nijak nevadily – oproti ohánění se mečem či sekerou to není zas až takový rozdíl. Kromě toho trávil svůj čas na čerstvém vzduchu a nemusel nikam daleko chodit, což jeho noha ocenila víc než cokoliv jiného.
Horší to ovšem bylo s jídelnou. Čočka, hrách, tuříny, suchý chléb… Jen při výjimečných příležitostech kousek vařené ryby. A co bylo nejhorší - k pití vždy jen čistá voda.
To byl pro opuštění Tichého ostrova dost dobrý důvod. A kromě toho zaslechl tu zvěst o Starkově dceři...

„Když už chcete nosit peněženku v kapse kalhot, Hastingsi, v pravé byste ji měl víc po ruce,“ poradil Hercule Poirot příteli, když platil trafikantovi za noviny.
„Mademoiselle Lemonová, když budete zakládat dokumentaci případů abecedně podle jména pachatele, bude se v ní snáze hledat, než když bude podle data,“ poučoval detektiv sekretářku, krátce poté, co se vrátili domů.
„Už aby dostal nový případ,“ podotkl Hastings ke slečně Lemonové šeptem, když Poirot vysvětloval pošťákovi, jak si má zorganizovat dopisy, aby jimi nemusel tak dlouho listovat, než najde ten správný. „Když jeho šedé buňky nemají co na práci, je s ním k nevydržení.“

První peggat vydělal, když šestnáctkrát za sebou převezl pouličního šejdíře s kelímky. Skořápkář pak další hru odmítl.
Poté zamířil do nejbližší nálevny, kde v sabaccu obral přiopilého piráta do posledního wupiupi. Další přišly na řadu kostky, ve kterých připravil jakéhosi farmáře o pětadvacet trugutů. Tohohle mu bylo líto, a tak raději hru ukončil.
Beztak už měl dost peněz na to, aby si v největším kasinu Mos Espa mohl vsadit na hlavní jackpot ve velkém kole štěstí. Nenápadného mávnutí rukou si nikdo nevšiml a střelka se zastavila přesně tam, kde potřeboval.
S váčkem plným peněz pak Qui-Gon vykročil k Wattovu obchodu.

„Dívejte se, jestli tu někde není něco, co by tu být nemělo,“ radil Kryton.
„Jako třeba automaty, který ti místo vydání lososa na smetaně řeknou, jaký bylo počasí pátýho června 1987 v Pekingu?“ zeptal Kocour.
„Ne, Kryťák asi myslel něco, co tady není už od doby, kdy lidi věřili, že je nemůže potkat nic horšího než Pomáda.“
Zabočili do další chodby v jejímž středu stála… červená poštovní schránka.
„To je on! Střílejte!“
Chodbu pročísla salva z bazukoidů a schránka se rozpadla na hromádku plechu a dopisů.
„No jo, vlastně… to sem dal Peterson, když…“ rozpomněl se Lister. „Musíme hledat dál.“

Raketoplán Lambda složil křídla nad svým trupem jako obrovský kovový motýl a zlehka dosedl na přistávací plochu. Vysunula se vstupní rampa, po níž se o holi vybelhal shrbený muž v černém, županu podobném plášti.
Velitel scarifského bezpečnostního komplexu mu přispěchal v ústrety. „Vaše Veličenstvo,“ řekl s hlubokou úklonou, „ani jsem se neodvažoval doufat ve vaši návštěvu. Bude mi ctí vás provést po našem-“
Císař jeho proslov utnul gestem ruky. „Nechci slyšet nic, co se týká vaší nebo jakékoliv jiné práce. Připravte mi pokoj s výhledem na moře.“
S tím vladař pokračoval v cestě následován skupinou příslušníků Rudé gardy ověšených kufry.

„Ty křepelky jsou vskutku znamenité,“ vychvaloval Malíček, tento týden již potřetí večeřící u lady Tandy. „Musím dávat pozor, abych kvůli nim nezanedbával vaši dcerku.“
Zmíněná slečna se rozhýkala smíchem, až do ní matka musela šťouchnout loktem.
„Když mluvíme o Lollys,“ odhodlala se lady Tanda, „už má nejvyšší čas na vdávání.“
„Ovšem,“ usmál se úlisně Malíček. „A také velmi dobře rozumím, jakého ženicha potřebuje mladá dáma jejího půvabu a duchaplnosti.“
Lady Tanda se spokojeně usmála a zvedla ke rtům pohár Arborského zlatého.
Malíček pokračoval: „Slyšel jsem, že Walder Frey má vnuka, kterému říkají Zvoníček…“
Víno z Tandiných úst vytrysklo jako gejzír.

Vážený kapitáne,

rád bych Vás poprosil, abyste přimhouřil oko a udělil mi malou výjimku z vězeňského řádu.
Už více než čtrnáct dní se chovám naprosto vzorně: nemydlím podlahu před kantýnou dozorců (a předtím jsem to taky nebyl já), nejsem drzý na pana Křiklouna Thorntona, neprovokuji Rimmera během nočního klidu, a dokonce si pravidelně měním spodní prádlo.
Kromě toho věřím, že kladné vyřízení mé prosby přispěje ke zlepšení atmosféry v celém bloku. Stejně tak nepochybuji, že pozvednutí zdejší kultury ocení i dozorci včetně pana Ackermana.
Proto Vás tedy tímto žádám o povolení mít na své kytaře struny.

S úctou

David Lister

Eso dupl na brzdu, vyskočil ze svého smykem se sunoucího sporťáku a svižným kotoulem překonal poslední tři metry. Pár švihů nožem a provazy poutající mladou černovlásku ke kolejím byly minulostí. Pomohl krásce na nohy a pak konečně promluvil:
„Dovolte, abych se představil: Eso Rimmer.“ V jeho hlase bylo čiré sebevědomí, které ještě umocnil ležérním opřením o páku výhybky.
Co čert nechtěl, páka dostála svému účelu a přehozená výhybka poslala přijíždějící rychlík přímo naproti plně naloženému nákladnímu vlaku.
Hrdina zůstal stát jako opařený, ale brzy se vzpamatoval. V té záplavě hrdinských činů, které denně vykonává, jistě bude jeden trapas právem zapomenut.

Generál s doprovodem vystoupil z auta, přehlídka mohla začít.
Na Bertorelliho povel „Pozor!“ se ze zadní řady ozvalo: „Na co?“
Na „Pohov!“ si většina vojáků začala připalovat cigaretu, další se drbali nebo si odplivovali.
Na povel „Vpravo v bok!“ se polovina otočila vpravo, třetina vlevo a zbytek zůstal stát.
První synchronizovaný pohyb přišel, až když se celá jednotka naráz otočila za procházející servírkou z Reného kavárny.
„Plánoval jsem je využít ke klamnému útoku pro odvedení pozornosti,“ naklonil se generál von Klinkerhoffen k plukovníku von Strohmovi, „ale jak se tak dívám, obávám se, že Spojenci hned poznají, že tohle nemyslíme vážně.“

„Jyn, je čas jít spát,“ řekla Lyra, když nakoukla do dětského pokoje.
„Mě se ještě nechce spát,“ protestovalo děvčátko s tmavohnědými copy.
„Když slunce zapadne, všechny děti musejí být v posteli. Jinak si pro ně přijdou Sithové, pamatuješ?“ zkoušela matka nezbedné dítko postrašit.
„Ale já už jsem velká!“
„Aha, tak to už asi nebudeš chtít slyšet pohádku na dobrou noc,“ řekla Lyra naoko zklamaně. „A to jsem zrovna měla přichystanou jednu o rytířích Jedi a záhadné jeskyni plné barevných krystalů…“
Jyn prosvištěla pokojem, jako by ji poháněly hypermotory a po hlavě hupsla do peřin. „Prosím, mami vyprávěj! Pořád jsem malá.“

„Za deset minut máte audienci s Jamesem Wattem, výsosti,“ připomenul Černá zmije.
To jméno zjevně princi regentovi nebylo nikterak povědomé. „To je ten, co napráskal Francouzům u Waterloo?“
„Nikoliv, pane. Vědec a vynálezce. Mimo jiné udělal z parního stroje skutečný zázrak současné techniky.“
„Ach tak,“ protáhl zklamaně princ Jiří. „Doufal jsem by mohlo jít o někoho zábavného. Jako třeba před týdnem ten žonglér, co odpaloval ohňostroje.“
„To byl anarchistický bombový útok, pane,“ vysvětlil Černá zmije. „ale na zítřek vám mohu připravit návštěvu svého negramotného podržtašky Baldricka. Ten člověk je doslova chodící bleší cirkus a svým intelektem vás jistě zcela ohromí.“

„…Vracela jsem se vlakem v šest hodin a když jsem dorazila domů, pan Thornby mi řekl-“ její řeč se zadrhla a kapitán Hastings jí okamžitě podal kapesník.
Poděkovala a otřela si oči. „Nikdy bych nevěřila, že…“
„Merci, mademoiselle,“ přerušil ji detektiv. „To je vše.“
„Kdybyste ještě něco potřebovala – sklenku vody, deštník, doprovod…“ vychrlil ze sebe Hastings spěšně. Zarazil se, když si uvědomil, že mluví příliš. „Prostě cokoliv. Stačí říct.“
„Jste velice laskav, kapitáne,“ usmála se, „teď mě prosím omluvte.“
S tím opustila místnost.
„Není okouzlující, Poirote?“
„To jistě je, mon ami, ale všiml jste si, že nám mademoiselle Grahamová lhala?“