Moje články

Vrabeček Vrabčínek neposkakuje jako správný vrabec, ale zvolna jde. Peří zcuchané, levé křídlo svěšené a na pravé nožce mu lpí... něco.

Maminka Vrabčinka k němu se strachem sletí na zem.

"Co je s tebou? Kdes byl celou noc? A jak to vypadáš?" zasypává manžela otázkami. I ostatní vrabečci poletují kolem a štěbetají.

Vrabčínek se pokouší povyletět na pítko v záhoně tulipánů, ale namožené křídlo překáží, místo aby jej vyneslo.

"U sousedů přes dvě zahrady měli pořádně nasypáno," čimčará zvolna. "Sezobl jsem pár zrníček, a na dvůr přiletěl káně Arnošt. Kohout zavelel ústup a slepice mě strhly s sebou. Do kurníku."

"Já se těším do divadla," poskakovala Kamilka, "bude tam kocour v botách. Nebude jen pospávat jako Felínek, je hrdina... vysvobodí zakletou kočičí princeznu. A mám nové šaty," chlubila se.

Felínek mrskl fousky a odebral se odpočívat po celodenním nicnedělání. Nějaká zakletá princezna? Poležení na měkkém pelíšku je lepší.

Maminka otevřela dveře ložnice. Strnula.

"Kamilooo," protáhla při pohledu na nachystané divadelní šaty, Zmuchlaná černá sukně byla vyzdobena bílými chlupy a růžové Kamilčiny šaty černými. "Kdo sem pustil kočky?"

Nešťastně se posadila. Vtom jí na klín vyskočili Felínek s Lízinkou, Lísali se jeden přes druhého. "Vy si to umíte vyžehlit," zjihla maminka.

Brzy se opět ozvaly blížící se kroky. Holčička se vyvinula z matčiny náruče a sehnula se pro kotě. Dveře se pomalu otevřely a do jizby vešel neznámý starší muž. 

"Pokoj tomuto domu," pozdravil.

"Kdo jsi?" zeptala se odvážně dívenka. "Já jsem Dobruška a toto je Zrzínek."

"Jmenuju se Metoděj a jsem hrnčíř," usmál se neznámý. "Je tam pořádný liják. Zavřel jsem chlév, abyste nemuseli do deště, když už jsem mokrý. Dovolíte mi, abych u vás ten déšť přečkal?"

Dobruška pohlédla na strnulou matku. "Maminko, viď, že může zůstat? Když tam tolik prší..." 

Matka se pomalu zvedla a přikývla. "Vítáme tě."

"Vánoce, Vánoce přicházejí..." poskakuje Kamilka a opakuje tuto písničku snad už poosmé. Maminka si povzdychne a významně se podívá na tatínka. Ten odloží noviny, což Kamilku podnítí k dalšímu zpěvu: "Neeeseeem vám nooovinyyy..." 

"Kamilko, pojď se mnou, nachystáme Vánoce i ptáčkům," podává holčičce bundu a čepici. Bere nachystaný košík s krmením a podává dcerce druhý se slaměnými ozdůbkami. Po hodině se vracejí rozesmátí, vymrzlí a pozorují z okna, kdy se objeví nějaký pernatec.

Netrvá dlouho a z úkrytu ve zdi vyletí několik vrabečků. Zvědavě poletují kolem zavěšených lojových koulí, kukuřičných a prosných klasů a dalších ptačích dobrot. Vánoce mohou začít.

Náhle se setmělo. Žena pohlédla do malého okénka a viděla zlověstně vyhlížející mrak. Bude bouřka, pomyslela si, musím zavřít drůbež a kozy.

Pomalu se vysoukala od stavu. Už se tam skoro nevejdu, pohladila si vystouplý život. 

Prásk.  A znovu. Do okénka začal šlehat liják. Žena zamířila ke dveřím.

„Maminko, nechoď ven. Bojím se.“

„Musím, holčičko, zavřít slepice a kachny a kozy.  Zůstaň tady, brzo se vrátím.“

Vtom dveře zavrzaly, do jizby se vsunula nůše a dveře se opět zavřely. Zpoza nich byly slyšet rychlé kroky mířící ke chlévu.

Žena strnula a vyděšeně hleděla na nůši. Pak k sobě přitiskla dcerku.

"Babíí, co to děláš?" diví se Kamilka a sleduje, jak babička chystá na stolek pod oknem hromadu knížek. Na stole je prostřený sváteční ubrus a parádní čajový servis. A nebezpečně blízko cípu ubrusu Lízinka a Felínek. 

"Přijde teta Romana a budeme si povídat o knihách," odpoví babička. "Dej prosím pozor na koťata."

Někdo zvoní a Kamilka běží otevřít s koťaty v patách. 

Babička s Romanou si povídají nejdřív o životě a pak o nových knihách.

"Znáš O čem doma nevíš?" ptá se Romana. "Já se od toho nemůžu odtrhnout."

"Zrovna včera jsem začala. Tak jsme se sčetly," směje se babička.

Cesta rychle utíkala. Slávek rád mluvil, jeho poznámky však byly hodně jedovaté a Metoděj přemýšlel, jak kováře usměrnit. 

"Metoději, nesedneme si? Nějak mě rozbolely nohy..." navrhl Slávek. Bylo zřejmé, že má něco na srdci.

"Posledně jsi na trhu vyprávěl o tom, jak být člověkem podle Božího srdce," řekl nezvykle tiše. "Řekl jsi tehdy, že máme umírat sobě. Tomu nerozumím. Já žiju rád."

Metoděj si pročísl rozpačitě vousy. "Krátce řečeno... někdy člověk ví, že jeho konání není správné, a stejně nepřestane..." Metoděj vysvětloval a Slávek bedlivě poslouchat. "Tak tohle znamená umírat sobě. Taky bys to měl udělat. Nejlépe ještě dnes," zakončil.

Blížil se večer, když Metoděj došel kováře Slávka vracejícího se ze Zástřizlské tvrze. Znali z trhů. Slávek byl kovář každým coulem - vysoký, silný, s rukama jako lopaty, silným hlasem a bujarým smíchem. Upovídaný. A zvědavý, usmál se Metoděj. Cestou probrali kdekoho. Nakonec došli i k zástřizlskému kaplanu Bernardovi. Metoděj jej znal jen letmo, ale Slávek si pamatoval jeho příchod na panství. Byl to ctižádostivý mladíček, ale v jeho očích býval cit. Postupem času se začal měnit, kdykoliv se vrátil z domovského kláštera. 

"Jako by jej někdo vodil na nitkách nebo spíš na pořádné oprati," zakončil Slávek s lítostí. "Škoda ho."

Pomalu se probouzí ráno.

Hrnčíř Metoděj ukládá do nůše, dnes bere tu malou, poslední věc: malého zajíčka, kterého s Martínkem vymodelovali z hlíny, vypálili a nabarvili. Nebude vnoučka před odchodem budit, rozloučili se večer.

Anna sedí s rukama v klíně. Co mohla, to muži na cestu připravila. Teď už zbývá jediné, pomodlit se. Metoděj usedá vedle ní, bere ji za ruku a v modlitbě odevzdává svou rodinu i dům do Boží ochrany. Anna vyprošuje bezpečí na cestě a dodává: "Jdi ve jménu Ježíš, kam tě náš Pán posílá."

Metoděj ví, kolik úsilí Annu stojí tato slova. Ano, statečnou ženu nalezl.

Paprsky ranního slunce se proplétaly listím staré višně, z jejíchž větví se ozval ptačí hlásek. K němu se pak postupně přidávaly další vytvářející lahodný souzvuk. To se probouzela rodina vrabečků. Všichni se těšili na nový jarní den naplněný pilným sháněním zrníček a přátelským hašteřením.

Maminka Vrabčinka si spokojeně protřepávala peříčka, pak si ale náhle uvědomila, že jeden hlásek tak úplně do ranní písně nezapadal . Ano, jeden z jejích synků, veselý Čajdáček, se naučil zpívat stejně jako jeho milovaná Perutinka z vedlejší zahrady.

Je hezká, milá, má dobré srdíčko, ale co naplat, svěsila křídla maminka Vrabčinka, přece jen je to... kosice.

"Proč mě dnes ta nůše tak tíží?" brumlá nespokojeně Metoděj a rozhlíží se, kde by si mohl na chvíli odpočinout. "Není přece těžší než jindy. Tady," snímá své břemeno a usedá k houštině planých trnek. Ochutná jednu a hned vyplivne. Je trpká až běda.
Je druhý den na cestě a už se mu stýská. Nejraději by se vrátil, ale už tolik slyšel o tom betlémském kazateli a tak dlouho cestu odkládal. To ten starý Bořivoj se svými otázkami jej tolik zdržel. Podzim na krku, do zimy musí být zpátky.
Rovná popruhy, uhlazuje plachetku a pomalu vstává.
Je čas jít dál.

Lumpík s Montíkem se ženou ke dveřím. Jejich hlasové orgány jedou na plné pecky, jak říkává dědeček.
Kamilka utíká hned za nimi. Takto vítají jen paní pošťačku. Ta má pro kluky vždycky nějakou dobrůtku a pokaždé věnuje hodnou chvíli mazlení. Holčička se opatrně podívá kukátkem a pak otvírá. Pejskové se tlačí jeden přes druhého, aby nepřišli o pamlsek a pohlazení.
Kamilka bere dopis a utíká za maminkou.
"Mamííí, kdo to píše?" ptá se zvědavě.
"Nezapomněla jsi pozdravit?" otvírá maminka dopis. "Néé," přešlapuje netrpělivě holčička.
"Přijede babička z Přelouče," usmívá se maminka. Určitě přiveze nějakou specialitku. Babička má pořádně mlsný jazýček.

Běta sedí v kapli, ruce sepjaté v klíně, a hledí na rakev. Dostala příkaz modlit se za duši mnicha Silvestra. Místo modlitby však vzpomíná, jak k němu musela zavést svého Vašíka a jak z citlivého a veselého chlapce vyrostl nelítostný fanatik Na druhém Bětině synovi, Martinovi, se Silvestr podepsal jinak. Vzpurný chlapec měl při zřídkavých návštěvách záda a ruce rozšlehány do krve. Časem se naučil nevzdorovat, ale brzy utekl. Dlouho o něm nikdo nevěděl, dokud sám nevyhledal bratra... Bernarda, hořce křiví rty Běta.
Z Bětiny stále pohledné tváře hledí staré oči.
Ten v rakvi jí i jejím dětem zlomil srdce

Dvě dívenky se měří pohledy. Dlouhé copy, jedny tmavé, druhé jako dozrávající obilí. Černé copy se uklánějí své paní. Zakrátko se dvorec ozývá dívčím smíchem a komůrka zlatých copů slyší mnohá šeptaná tajemství.
Den svatební. Černé copy strojí nevěstu a chystají stěhování. Když v novém domově zazní dětský pláč, nejlépe jej utiší černé copy. Čtyři robátka poznávají svět v náruči ženy, jejíž černé vlasy pomalu prokvétají. Běh života sevře rty do přísné linky. Je třeba vychovat sirotky. Nedlouhé štěstí střídá tragédie. A po letech další siroty potřebují útěchu a výchovu.
Paní má, byla bys hrdá na své děti i vnoučata.

.

Vítek se vymotal ze svého pelíšku u ohně. Byl čas na podvečerní úkoly. Brada se mu klepala, ale plakat ho nikdo neuvidí. Běžel nejdřív donést psům vodu. Přitom přemýšlel, jak se těm posměvačkám pomstít.
Jenže... neříkal posledně bratr Metoděj, že nad hněvem nemá zapadnout slunce? Hm, už zachází. Ne, já se nehněvám, jen je mi to líto... Hm, platí to i o lítosti? Hm...
Vítek nese koš drobného dříví a vzpomíná si, jak mu Dorotka onehdy pomohla... A Svatava mu vždycky dá na kaši víc medu...
Vítek si připomíná to dobré a je mu, jako když do sklepa zasvítí slunce.

Děvčata se smíchem vyběhla z kuchyně a Vítek si uvědomil, že se stal terčem jejich pobavení.
"Jen počkejte, vy treperendy, však já vám ten smích brzy oplatím," protáhl se Vítek, prohrábl oheň a zadíval se do jeho plamenů. Ve svých představách viděl hrdinské činy, o kterých tak rád vyprávěl Ctibor, i ty, o nichž neméně poutavě mluvil bratr Metoděj - o pasáčkovi Davidovi a jeho boji se lvem, o třech mládencích, kteří neuposlechli příkazy krále, který se vzepřel Bohu...
Vítek se nemohl rozhodnout, jestli chce být radši hrdinou v boji, nebo věrným služebníkem Božím.
"Tak či tak, ty sojky budou žasnout."

Vítek se stočil do klubíčka na houni blízko topeniště. Po dvou ledových koupelích jej teplo brzy uspalo. Probudily jej dívčí hlasy. Svatava s Dorotkou přebíraly hrách a předstíraly, že o Vítkovi nevědí. Máří sice splnila slib a o Vítkově zážitku nikomu neřekla, zato povídavý Ctibor nemlčel.
"Povídala bába popelářka," ztišila hlas Dorotka, "že v dutině stromu nad tůní jsou zlatá vejce labutí královny."
"Kdo ví, co viděla."
"A slyšelas o obřím mraveništi? Mravenci prý nejsou černí ani červení, ale docela zlatí. Jen to neříkej před Vítkem, ještě by lezl na strom a spadl do tůně," mrkla Dorotka.
"Nebo do mraveniště."

"Ještěže jsi přišla tak rychle," šklíbí se Ctibor pod ježatými vousisky, "bál jsem se, že se na hrad tlačí vodník a chce se tu usadit."
"Nech planých řečí, mluvko, a radši mi dones ze studny dvě vědra vody. Musí se vykoupat. A ty pamatuj," obrací se Máří k Vítkovi, "tu zmáčenou halenu a nohavice od bahna si vypereš."
Máří se zdálo, že Vítek divně nese ruku a kulhá. Vzala věchet a začala jej mýt. Přitom pečlivě prohmatala všechny klouby a svaly, aby se ujistila, že nemá nic zlomeného. S úlevou jej poplácala a silou nešetřila. Na pohlazení bude čas večer.

Lízínka, už dávno ne zelené koťátko, ale bílá kočička, vyskočila na stůl u okna a pátrala, jestli neuvidí některého svého opeřeného kamaráda. Přitiskla nosík ke sklu, ale hned ucukla. Sklo studilo a celá zahrada byla bílá.
Ano, támhle je vrabeček Vrabčák. Letí ke krmítku plnému ptačích dobrot. Lízinka si radši dá šunku nebo sýr, ale vrabečci mají jiné chutě.
"Co to ten Vrabčák dělá?" žasla Lízinka. Létá nahoru, dolů, od třešně k ořešáku a zpátky, teď dokonce udělal něco, čemu Kamilka říká pirueta.
Nesedí na plotě vrabčí slečna ze sousední zahrady?
Je tam! A Vrabčák se předvádí. Inu, ješitný chlap.

"Adame, svěřuji ti svůj nejvzácnější poklad," říká chvatně Jan. Adamovi plně důvěřuje, stejně jako by důvěřoval rodnému bratru. Adam i kočí Vacek jsou osvědčení a věrní. Zpráva, kterou Adam přinesl, nutí Jana, aby, ač nerad a s velkými obavami, uspíšil návrat z návštěvy u Kateřininých rodičů. Jan ví, že bratr Jakub by jej zbytečně nepobízel k rychlosti. Co si zas ten strýc Vladan vymyslel? Ještěže už byli připraveni na cestu. Jan tedy sám pojede na koni napřed a vůz pomaleji za ním.
Poslední objetí a rychle odjíždí.
"Neboj se, tatínku," slyší ještě z dálky zvonivý chlapecký hlásek: "Já maminku ochráním."

"Máří, pojď sem honem," volá z fortny Ctibor a hlas mu přeskakuje utajovaným smíchem. "Něco hrozného se nám tlačí do hradu."
Stará chůva bručí něco o nanicovatých dědcích, co si nevědí bez ženské rady, ale přesto pospíchá k fortně.
"Vítku," tiskne si ruku na srdce, "jak to vypadáš? Voda z tebe jen crčí, tady za uchem ti visí nějaký žabinec... a jak smrdíš..." nakrčí nos. "Co jsi kde prováděl, že ses tak zmáčel?"
Chlapec stojí, oči sklopené.
"Tak dozvím se to?" hartusí Máří.
"Víš..." říká potichu Vítek, "bratr Metoděj vyprávěl, jak Pán Ježíš chodil po vodě. Chtěl jsem to zkusit."

Jan zavřel oči, ale spát nemohl.
Setkání s Vladanem jej hodně rozrušilo. Ten stařec je tak chtivý majetku, že Janovi v rozhovoru předhodil, že nemá žádné dědice, a proto by měl panství předat jemu a po něm jeho dětem.
Ještě že je tady sám a nemusí se stydět skrývat slzy. Bolest nad ztrátou jediného syna jej svírá i po letech. Kdyby aspoň věděl, co se s dítětem stalo... Osud mu nedopřál být otcem a vidět své děti vyrůstat.
Ne, vzchopil se, přece se stal otcem, byť své děti sám nezplodil. Svatava, Dorotka a vlastně i Vítek jsou dětmi jeho srdce.

Danuta skládá vyprané košile a pláče. Její chlapci odjeli teprve před dvěma dny a jí se tolik, tolik stýská.
Vzpomíná na den, kdy Zbygniw donesl do její jizbičky nečekaný tovar. Položil jí ten páchnoucí zakrvácený ranec do náruče a utekl. Skrýval drobného vyhublého chlapce, asi ve věku Janečka, kupodivu bez zranění. Dítě mělo silnou horečku a zoufale křičelo beze slov. Dlouho trvalo, než se podařilo horečku zvládnout, ale třebaže byl už chlapec při plném vědomí, neodpovídal na otázky, ani sám nemluvil. Časem začal opakovat slova, která uslyšel, jako to dělá malé dítě. Nikdy nezjistili, jak se dostal do Zbygniewova vozu.

"Synu, proč mne odmítáš?"
Mladý kaplan vstává a protahuje si nohy ztuhlé z dlouhého klečení. Otvírá rychle okno, aby zjistil, odkud zazněla slova, jež jej vytrhla ze soustředěné modlitby. Nebyl to stařecký hlas Bořivojův ani mladicky přeskakující Hanina vnuka Pavla. Otevřeným oknem vhání prudký vítr studené dešťové kapky. Raději zavírá a hledí ven. Pozoruje stružky vody slévající se na okenních tabulkách do silného proudu.
Jak to ten starý povídal? Co vím o Božím otevřeném srdci?
"Čekám tu s milujícím otcovským srdcem, až mě pozveš do svého." Zase stejný hlas.
Milující otec? Takového neznám.
Bernard nechává slzy volně stékat po tvářích.

Před lety jsem se podílela na zpracování několika knih, mohlo jich být kolem dvaceti. Autorem byl člověk, kterého jsem si velmi vážila. Neměl vystudované žádné školy, zato opravdu velký rozhled v mnoha oborech a byl oddaným služebníkem Božím. Byl však rodák ze Slezska, chodil do polské školy a bylo to znát.
Když jsem přepisovala jeho texty namluvené na diktafonu, mnohé jsem podchytila už při psaní. Když jsem je však dostala už přepsané někým jiným nebo naťukané jím samým, u prvního čtení jsem si často zoufala. Díky automatickým opravám jsem nejdřív musela změnit jeho specifické výrazy a až pak mohla pokračovat.

Bernard sedí celý zkoprnělý. Co to do starocha vjelo? Vždycky tu sedí, s hlavou svěšenou, něco žmoulá a dnes tohle... Kde přišel na takovou otázku?
Mladý kaplan ví, že jej Bořivoj nemá rád a Hana už vůbec ne. Vlastně o jejich přátelství ani nestojí. Radši je sám za sebe. Je to jistější.
Vidí se znovu v klášterní škole. Mnich Silvestr uměl mezi chlapce postavit bariéry. Bernard byl jediný, kdo od jisté doby nedostával ochutnat lískovou medicínu, ale mnich nezakročil, když Bernarda ostatní chlapci bili a nadávali mu. Měl zpočátku jednoho kamaráda, ale ten nevydržel dlouhé hodiny na kolenou a utekl.

Zadumaný Jan se znenadání ocitl v medvědím objetí tělnatého muže. Chvíli zmateně hleděl, teprve až muž promluvil, poznal svého dávného přítele Ondřeje.
"To jsem rád, že se potkáváme," hlaholil Ondřej. "Jak se ti daří?" Nečekal na odpověď: "Viděl jsem tvého laskavého strýčka, Vladana. Netušil jsem, že ten starý havran ještě žije."
Jan se nadechl k odpovědi, ale Ondřej pokračoval:
"Ještě pořád se domáhá svého práva? Viděl jsem jej s jedním věčným sudičem. Dost o něm. Změnil ses, brachu, šedivíš."
"Taky už nejsi kudrnatý," opáčil Jan.
Ondřej se bouřlivě rozesmál, pak se vážně zeptal:
"Co tvé hledání?"
Jan sklíčeně pokrčil rameny.

Bernard s Bořivojem sedí proti sobě u stolu a vzájemně se pozorují. Bernard přezíravě a Bořivoj s obavami. Nasupená Hana mezi ně položí mísu s kouřící kaší a džbán mléka a s brbláním odchází. Bernard zaslechne jen... "dost dobré"... "na lepší".
Bořivoj vzpomíná na včerejší večer, kdy mu Metoděj povídal něco o Božím srdci. Prý Bůh čeká s otevřeným srdcem na to, že k němu člověk přijde se srdcem pokorným a kajícím. Nepletu to nějak? uvažuje stařec.
"Co víš o Božím srdci?" obrátí se nečekaně na Bernarda. Na odpověď nečeká, šourá se od nenačatého jídla a nechává zmateného kaplana samého.

To takhle jednou seděla celá rodina - Kamilka, tatínek, maminka, babička, Lumpík, Montík, Micinka, Felínek a samozřejmě Lízínka pod pergolou a užívali si první jarní sluníčko. Lízinka už vůbec nebyla zelená. Vlastně ano - měla krásné zelené oči.
V koupací misce byla čerstvá voda a vedle bylo nasypáno to nejlepší ptačí zobání. Všichni čekali, až se objeví některý z vrabečků.
Netrvalo dlouho a přiletěl ten největší vrabeček Vrabčák. Ale jak ten vypadal! Peříčka měl pocuchaná a na noze mu visel nějaký cár.
"Ty ses zase zamotal do záclony, kterou zakrývám sud s vodou. Pokolikáté už?" řekl tatínek. "Budu jej muset zajistit jinak."

"Maminko, neplač," objímá vytáhlý chlapec hospodyni Bětu a zatrylkuje jako kos. "Brzy tě přijdu navštívit. Otec Ambrosius je hodný. Ještě nikoho neuhodil. Jen když něco pokazíme, taktovkou ťukne do pultíku a přísně se podívá."
Běta si otře oči. Její nejmladší je jiný než ostatní její děti. Od malička si pozpěvoval a klepal a drnkal na všechno, co mu přišlo do cesty. Otec Ambrosius, varhaník a vedoucí kúru, si jej vybral sám. Hlavně že Michal nemusel k Silvestrovi jako Václav a Martin.
"Mniši nemají Silvestra rádi," dodává chlapec. "Říkají o něm, že je kapitola sama pro sebe, a vyhýbají se mu."

Čeká. Jako už mnohokrát.
Tentokrát spánek předstírat nebude
Dnes pochopí, že ona ví, odkud on přichází. Že jde od ní.
Ten parfém je výmluvný.
Kufr stojí připravený.
Dlouho se odhodlávala. Nechtěla zahodit vše, co bylo. Krásné i těžké chvíle.
Už nemůže dál.
Potichu vchází, aby ji neprobudil..
Tentokrát je to jiné.

---
Odešel.
Polibek a slib, že "jí" všechno poví.
Jako už mnohokrát.
Těch slibů už slyšela. A vždy pak přišlo zklamání.
Pláče
Chce děti. A pro ně tátu, který s nimi bude každý den.
On své děti má. O další nestojí.
Schránka na dveřích rozhodne.
Váhá.
Otvírá a vidí.
Klíč.

Kupec Zbygniew se probouzí z odpoledního spánku. Nebývá to u něj zvykem, to jen včera po návratu syna Tadka dohlížel na vyložení zboží a pak spolu odvezli objednané látky krejčímu Juliovi. Tam se chvíli zdržel, no anu, kapku popili... Julius si potřeboval postěžovat na svého syna, který se k otcovu řemeslu nemá.
Zbygniew si stěžovat nepotřebuje, Je třeba uznat, že se mu mladí vyvedli. I děvčata se vyznají ve zboží, Anuška má cit hlavně na látky a Kasia umí počítat líp než on sám. Chlapci jsou sice ještě fanfaróni, ale při obchodování umí být důslední a opatrní. Dobře je vychoval.

Henryk jde zvolna za vozem. Ještě se pořádně nevzpamatoval z hrozivého snu a chce být chvíli sám. Modlí se, aby mu Bůh ukázal, co je příčinou snů, které v něm zanechávají pocit nesmírné ztráty.
Silná vůně mu připomenula starou Danutu. Jistě by věděla, nač je tato rostlina dobrá. A hubovala by, že neví, nač šlape.
Henryk ji má rád a bolí ho, když vidí její oči věčně zalité slzami. V bylinách a vůbec v léčení se vyzná jako nikdo jiný. Nejvíc věří babskému uchu a chebzí.
Henryk ví, že bez jejího léčení by nepřežil tu strašlivou horečku před 15 lety.

Ráno, jako mnohá předtím.
Polibek plný odhodlání. Dnes vše rozhodne.
Vykročí pevně tam, kde žije už celé roky. V ruce svírá klíč s odhodláním, že "jí" řekne, že jde od "ní", od té, která mu ochotně dává své mladé tělo
Ještě tři ulice.
Odhodlání slábne.
Jako mnohokrát.
Dnes ještě ne.
Vrací se.
Klíč háže do schránky. Jako mnohokrát dříve.
"Její" parfém odhodit nemůže
Odmyká.
Tam stojí ta, se kterou se oženil.
Nekřičí, nepláče.
"Zas jdeš od "ní"?"

"Odejdi."
Nechápe.
Ona otvírá okno.
"Nechtěj, abych vyhodila tebe i tvé věci."
Klíč je ve schránce.
Od "ní" jej nedostane.
Tak to řekla.

Henryk je rozmrzelý. V tuto dobu už chtěli být na cestě, ale jeho společníci jsou ještě ve voze. A proč se probudil venku? Konečně jsou tady. Marek má natržený ret a Januszovo oko začíná promodrávat.
"Zase jsi měl..." začíná Janusz
"... ten sen?" dopoví Henryk.
"Nejdřív jsi hrozně křičel a pak ses začal prát. A zajímavé je, že ses pral jako malý kluk - kousal jsi, škrábal a kopal."
"Pak ses utišil," dodává Marek, "ale po chvíli jsi začal usedavě plakat a volat maminku."
Henrykovi se začal vybavovat sen, ve kterém vůz přepadli maskovaní muži, jej srazili a odnesli nějakou křičící ženu.

Mnich Silvestr hledí na vystrašeného chlapce a pohrává si se svazkem vrbových prutů. Strach v dětských očích ještě zesílí, ale Silvestrovi to nestačí. Chtěl by vidět vzdor, aby jej mohl zlomit, ale u tohoto "Vašíčka" se odporu nedočká, ušklíbne se. Kluk se po každé ráně jen schoulí a pak potajmu pláče.
Na něj musí jinak.
"Bernarde..- jak se vlastně jmenuješ doopravdy?"
"Václav," vzlykne chlapec.
"Václave," převaluje Silvestr jméno znechuceně v ústech, ale snaží se vypadat laskavě.
"Jsi chytrý chlapec, ty to můžeš dotáhnout výš než ostatní."
A od tohoto rozhovoru Silvestr chlapci zaséval do mysli vědomí vlastní důležitosti a výjimečnosti.

"Jsi jistý, Marku, že je to správná cesta?" staral se Henryk. "Jezdí tudy vůbec nějaké vozy? Vždyť je to sám kámen..." rozhlížel se kolem sebe.
"Au," vyjekl kočí Marek a setřel si s čela krev. "Je jich tu opravdu hodně."
Vtom se vůz zakymácel a ozvalo se zapraskání. Marek měl co dělat, aby koně udržel. Henryk s Januszem seskočili, každý na jinou stranu vozu, aby zjistili, odkud ten nepříjemný zvuk přišel.
"Tady je to," zavolal Henryk, "dvě loukotě jsou zlomené, je tu díra široká na pěst. Marku, vypřáhni koně a uvaž je, ať se pasou. Chvíli potrvá, že to spravíme."

Bernard sedí ve fortně rajhradského kláštera. Od rána tu dřepí a už se pomalu blíží večer.
Proč musel přijet právě sem? Proč dostal druhý dopis tak brzy po tom plném výčitek? A proč jej nechávají tak dlouho čekat?
Zkouší se modlit, ale myšlenky mu ubíhají. Už několikrát se spletl v modlitbách, které dobře zná od dětství.
Obrátil se k bratru fortnýři, jenže ten na nevyslovenou otázku jen pokrčil rameny.
Jak to říkal ten starý popleta Bořivoj? Že se má obrátit k Bohu jako k milujícímu otci? To má určitě od toho hrnčíře, mračí se.
Milující otec? Nikoho takového nikdy nepoznal...

„Lituji, pane Vladane, že jsi vážil cestu k nám darmo. Syn provází Jana Cimburského na sněmu.“
„Přijel jsem vlastně navštívit svou neteř,“ studené oči bělovlasého muže byly dostatečně výmluvné.
„Zdeňku,“ oslovila Alžběta nejmladšího syna, „zajdi za děvčaty, že je přišel navštívit pan Vladan z Archlebova.“ Podívala se významně na mladíka a ten hned pochopil, o kterého ptáčka se jedná.
„Přišel jsem pro tebe, milá neteři, abych tě ochránil před…“ šlehl výmluvně pohledem po paní Alžbětě.
„Pane, tvůj zájem o moje bezpečí je falešný. Vím, oč se ti jedná, ale já důvěřuji paní Alžbětě, protože jí věří i můj strýc Jan.“

Máří se stýská. Druhý den je tu sama jen se starým Ctiborem a Martinem ve fortně a už se jí stýská po ruchu, jaký tu panoval před dvěma týdny. Jan s Vítkem a štolbou Václavem odjeli na sněm a Svatavu s Dorotkou odvezla paní Alžběta do Kožušic.
Stará chůva vchází do jizby, do které jinak nikdo nechodí. Když byly děti malé, často se ptávaly, proč jsou dveře zavřeny a nikdy je neotvírají.
Máří zvedá víko truhly u dveří. Pohladí upracovanou rukou ženské šaty z jemné látky a rukáv liščího kožíšku. Vzpomíná na den, kdy do ní věci s pláčem ukládala.