Moje články

Janusze probudilo tiché klapnutí dveří. Henryk jde zas spát do seníku, usmál se.
Obrátil se na druhý bok, ale spánek nepřicházel. Místo něj musel myslet na dnešní odpoledne.
Otec jim položil zásadní otázku: "Už jste se dohodli, kdo bude vedoucím výpravy?"
Henryk namítl: "To není třeba."
Otec však trval na svém.
"Je to důležité. Uděláme to takto: V tomto měšci je několik mincí různé hodnoty. Kdo si vybere tu cennější, povede výpravu a bude zodpovídat za její úspěch."
Zatřásl měšcem a dodal: "Ne, že se tam budete přehrabovat."
Los určil za vedoucího Janusze a on teď kvůli tomu nemůže spát.

Jadwiga chová svou první pravnučku, jenže Helenka má oči jen pro svého Heňa, jak říká Henrykovi. Vybrala si jej jako svého ochránce, jen v jeho náruči může jít do stáje ke svým milovaným koním. Kam Heňo odchází? strne Helenka. Naštěstí se hned vrací a nese něco velkého, hranatého, přikrytého pláštěm. Staví to na zem a nakukuje pod plášť.. Helenka natáhne ručku k té tajemné věci a volá: „Babi, tam!“
Jadwiga ji postaví na zem a zvědavá holčička udělá první samostatné kroky. Přicupitá k Henrykovi a chce sundat těžký plášť, Henryk musí pomoci. Zpod pláště vykoukne… kůň. Grošovaný. Dřevěný. Na kolečkách.

Ve velké jizbě sedí kupec Zbygniew s manželkou Barbarou a babičkou Jadwigou.
„Zbyšku,“ stará se babička, „neměl bys přece jen jet s nimi? Vždyť je jim sotva dvacet let,“ říká starostlivě.
„Maminko,“ usmívá se Zbygniew, „dvacet let jim uplynulo před dvěma lety. A bude s nimi Marek, a ten je přece zkušený, stejnou cestu má za sebou už několikrát.“
„To je stejný fanfarón jako oni...“ trochu se zlobí babička.
„Už jsem dopsal kupci Samuelovi do Olomouce a Šimonovi do Brna. Okamžitě pošlou zprávu, jakmile chlapci dorazí. A kdyby do středy nedojeli do Olomouce, Samuel bez dalšího váhání vyrazí je hledat.“

Po nesmělém zaklepání na dveře dílny vchází kněz Bořivoj.
Bane, šourá se. Je to úplně jiný člověk než ten, který včera po dlouhém rozhovoru odcházel. Včera to byl také shrbený stařec, ale jeho oči byly jasné a dech pravidelný. Zato dnes v tváři popelavý, ruce se mu třesou...
Metoděj k němu polekaně přistoupil.
„Co se stalo?“ usazuje hosta na lavici.
„Měl jsem sen... Promluvil ke mně Bůh... Z ostnatého keře jsem slyšel hlas: Jsi zatracen!“
„Bořivoji, takto Bůh nemluví. Tímto způsobem obviňuje satan, ten had, lhář a podvodník, který pokoušel Evu v zahradě Eden. Bůh trpělivě čeká na tvé pokání.“

Vůz namáhavě drkokal po nerovné polní cestě. Kola ztěžklá nabaleným bahnem se obtížně otáčela a statní valaši měli co táhnout.
„Hej, Marku,“ zavolal Henryk na kočího, „ještě daleko k tomu brodu?“
Marek si pohladil počínající lysinu. „Už jsme blízko, konečně budeme moct očistit kola. Kousek dál je dobré místo, kde můžeme spustit kotvy.“
Janek se rozesmál: „Á, Markovy vzpomínky na dalekou plavbu podél pobřeží stále živé.“
Henryk se znovu obrátil na Marka: „Doufám, že tam přenocujeme. Nerad bych šel do hostince. Pamatuješ, Janku, jak nám v Pšově dělali společnost ti roztomilí smradlaví broučci, když jsme jeli s otcem na sever?“

Hana opatrně schází k lávce, kam ženy z okolí chodí prát. Nerada vidí, že tam posedává největší drbna z městečka, ale vracet se nebude.
„Co to máš, Haničko? Smrdí to jako putyka,“ nakrčí Běta znechuceně nos.
„Bernardovu sutanu,“ zavrčí Hana. „Ráno jen vystrčil ruku, hodil ji na zem a vyštěkl: Vyprat a hned.“
„Přece měl ten můj pravdu,“ zatetelí se Běta. „Včera zašel do hospody a viděl Bernarda, jak o čemsi přesvědčoval dva cizí chasníky. Když odmítli, vyskočil a začal svolávat hromy blesky. Jeden z těch chasníků nevydržel a vychrstl na Bernarda pivo.“
„Určitě chystá něco nekalého,“ leká se Hana.

"Konečně jsou pryč," sesunul se Ctibor na své místo u ohně. "Hodnou chvíli tam bušil na vrata, křičel, ať mu okamžitě otevřu, pak křičel na ty dva, aby přelezli do dvora, ale neposlechli."
Máří sedí mlčky, ruce v klíně a modlí se. Pak se obrátí ke Ctiborovi.
"Něco nekalého chystá, to vím jistě. Jen nemůžu přijít na to, co má za lubem."
Po chvíli dodá:
"Pošli vnuka s vyřízením k paní Alžbětě, ať jí poví, co se tu stalo. Že ji prosím, ať přijede a odveze děvčata k sobě. Na ni si netroufne. A ať to poví i bratru Metodějovi.

Zbrojnoš Ctibor namáhavě sestupuje do sklepení. Dávno zraněná noha bolí, žádné koření nepomáhá.
„Co tam ta stará všudybylka hledá?“ hubuje.
Vysvětluje Máří, kdo venku čeká.
„Ten kněžík, co tu byl nedávno. Ten s tím oslem, pamatuješ? Dnes má s sebou osly hned tři,“ šklíbí se stařec a dodává: „Jsou s ním dva biřici. Naparuje se jako kohout v kurníku. Nechal jsem je stát za branou, budou řádně rozezlení.“
„Jan Cimburský nás posílá pro pannu Svatavu, máme ji doprovodit do kláštera, kde setrvá do jeho návratu.“
„Lžeš! To se chceš nazývat sluhou Božím?“ odvrací se a nechá jej stát před branou.

Na stole leží odhozený list.
S jakou nedočkavostí před chvílí lámal pečeť a otvíral jej. Čekal tak dlouho. Konečně.
Dychtivě začínal číst známé rozmáchlé písmo.
Nevěřil svým očím.
… nespokojen… došly stížnosti… od Jana i Jakuba Cimburských… pán na Zástřizlech je znepokojen stavem kostela…
Bere znovu do rukou dopis a pokračuje ve čtení.
… nejtěžší žalobu podává Vladan z Archlebova. Věrný syn pravé církve, štědrý donátor… žádal o intervenci v jeho při s Cimburskými a ty jsi jej odbyl… zasaď se o nápravu, jinak budu nucen tě odvolat… zklamal jsi...
Znovu odhazuje list a zatíná pěsti.
Ještě poznáte, kdo je Bernard. Všichni.

Lumpové.
Co ten odpadkový koš?
Tak Mikeš? Co jsi tam hledal?
Jo, ono tam něco vonělo?
A jestli přijde paní Kacafírková, že budou koťátka, tak z tebe, milý Bobešku, udělám chlupatý objekt s plochou dráhou letu.
Netvař se jako neviňátko, já jsem vás s Kleopatrou viděla, jak jste se k sobě měli. Je to osmadvacet dní, přesně lunární měsíc.
Nevíš co je to lunární měsíc, Stelunko? To je doba mezi dvěma kulatými Měsíci. Ano, právě těmi svítícími koly, na která tak ráda vyješ. A vůbec tě nezajímá, co tvůj zpěv dělá s mýma ušima.
A kdo ležel v mojí posteli?!?!

Jan s úlevou přestal rázovat světnicí. Užuž měl obavy, aby se ten zvědavec nepřipletl do nějaké mely.
„Kde ses zdržel? Nemohls pana Jakuba najít?“
„Promiň, pane, vzkaz jsem předal, ale uviděl jsem tvého zamračeného strýce…“ Jan Vítkovi zahrozil, ale v duchu se usmál. „Seděl s nějakým klerikem a přeli se. Zaslechl jsem, jak tvůj strýc vykřikl: ,Já svůj majetek dostanu, i když mi bis… tvůj pán nepomůže. Vztekle shodil desku s černými a bílými čtverci, až se kolem rozlétli takoví panáčci, a nasupeně odešel. Šenkýř mi řekl, že ten klerik je tajemník brněnského biskupa.“
Dávný spor pokračuje, sklání hlavu Jan

Kateřina odložila vyšívání, protřela si unavené oči a zahleděla se na dceru.
„Anežko,“ řekla tiše, že jí skoro rozumět nebylo, „pojď si ke mně sednout. Dnes je právě patnáct let, co ses narodila. Přemýšlím, jaký bude náš další život Za pět let už asi budeš mít vlastní rodinu… já zůstanu tady sama… Budu tě chodit navštěvovat, kolébat tvoje děti…“ setřela slzu, „… jen o předcích jim nebudu moci vypravovat…“
Do dveří vešla rozradostněná paní Anna.
„Tak už je na světě,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Je to děvčátko a budou jí říkat Anežka. Narodila se ve stejný den a taky mamince Kateřině.“

Jan usedl mezi bratra Jakuba a kožušického Jiříka. Naproti seděl muž v tmavém kabátci a nohavicích. Jeho objemný břich a zarudlá tvář s baňatým nosem naznačovaly, že si rád popřeje dobré krmě a moku. Vítek poočku sledoval, jak mu zvolna klesá hlava a jak střídavě vtahuje a špulí rty. Najednou muž vykřikl: „Za ním!“ a polekaně se rozhlédl. Když se nic nedělo, začal zase klimbat. Po chvíli se ozvalo: „Háto, co je s tím zajícem!“ To už se ostatní pánové začali smát. A pak začal: „To se nedá pít… Jelen… Poženu tě na soud…“ Nakonec začal z plných plic chrápat.

První den sněmu byl velmi únavný. Jan hned po návratu do dočasného příbytku ulehl. Vítek zašel ještě do stáje a pak vyhledal Svatavina snoubence.
„Pane Jiříku, dovolíš? Proč se pánové na sněmu tolik přeli? Hádali se, strkali, hůř než husy na rybníku. A proč tebe nechtěli vpustit mezi sebe?“
„Víš, chlapče, já vlastně nepatřím do panského stavu, jako ty provázím pány Jana a Jakuba. Pro mnohé pány jsem něco nižšího, neradi pouštějí takové mezi sebe. Zato máme pohodlnější nocleh u sestry mojí maminky, nemusíme se tísnit v hostincích. Pojď, pomodlíme se a půjdeme spát. Zítra nás čeká další rušný den.“

Zítra konečně vyrážejí. Vítek skládá do vaku všechno, co mu pečlivá chůva nachystala. Hotovo! Vlastně ne, ještě ježečka.
Když Máří před časem poslala Vítka s plátnem k manželce hrnčíře Metoděje, vzal s sebou i koníčka, kterého vyřezal pro Metodějova vnoučka. Nadšenému chlapečkovi nevadilo, že koník má… ehm… jen tři nohy. Zavedl Vítka do dílny a tam mu musel z hlíny uplácat hned několik zvířátek. Když pak Metoděj přišel na hrad na pravidelnou návštěvu s Božím slovem, podal Vítkovi ježečka. Martínek nedal jinak, než že dědeček musí zvířátka vypálit se zbožím.
Vítek drží ježečka a modlí se za ochranu na cestě.

Dobrý večer, milé děti.
Před časem jsem vám vyprávěla o malé Kamilce a jejích přátelích. Nedávno jsem je opět navštívila. Seděly jsme s Kamilkou a babičkou pod pergolou a najednou se mi někdo mazlivě otřel o nohu. Byla to Lízinka a už nebyla zelená, no, vlastně ještě trochu. Zadívala jsem se na jezírko, které vybudoval Kamilčin tatínek. Kolem jezírka ležely ploché kameny a na hladině se vznášely leknínové listy.
"Máte to tu moc pěkné, takové tiché místečko k odpočinku," pochválila jsem.
Babička se rozesmála: "To bys měla vidět ráno, když se tu koupou vrabčáci. To ta tichá voda jen vře."

„Pojďme odsud,“ mračí se Jakub, který nemůže strýce vystát, „nerad bych v kostele klel.“ Vladan však namířil přímo k nim.
„Pošli kluka pryč, chci ti něco říct, co nemusí roznést,“ přikázal Janovi. Ten však Vítka zadržel. A Vladan začal se svými obvyklými majetkovými nároky. Jan s Jakubem k Vítkovu údivu mlčky poslouchali, dokud se stařec nevypovídal.
„Jdeme do hostince,“ rozhodl po jeho odchodu Jakub, „musím si spravit chuť.“
Hostinský přinesl plné sklenice. Jakub se napil a okamžitě pivo vyplivl.
„Z čeho to vaříš, kazisvěte?“ zabouřil, „co jsi dal místo sladu? Žaludy? Pelyněk? Pěkný den, napřed Vladan a teď tvoje patoky!“

Vítek, pamětliv chůvina nabádání, se nevzdaluje od Jana a jeho průvodců. Všechno je tak jiné. Prohlíží si střídmý oděv svého pána a porovnává jej s oblečením jiných mužů. Někteří jsou barevní jako ptáci v poli, uchichtne se, a taky tak namyšlení.
Náhle jeho pohled upoutá starší schýlený muž, který se zle dívá na pány Jana a Jakuba. Něco ho napadá. Zatahá Jana za rukáv:
„Pane, není muž tam vedle sloupu člověk, který se před týdnem domáhal vstupu do hradu?“
„Ano,“ zamračil se Jan, „strýc Vladan. Zazlívá nám, že se držíme víry otců. Prý jsme ostudou rodiny kdežto on její chloubou.“

Nevelká soška Ukřižovaného vyřezaná z lipového dřeva leží pohozená na hrubém stole
„Proč?“ vykřikne Bernard zoufale. „Proč jsi to udělal? Proč jsi vydal svého Mistra nepřátelům? Vždyť ti tak důvěřoval. A ty? Za třicet stříbrných jsi jej prodal…“
Bere znovu sošku do ruky a hledí na bolestí zkroucené tělo na kříži. Všechno se v něm pere. Sám sobě nechce přiznat, že skutek toho Iškariotského… chápe… Proč Boží syn pokorně složil hlavu, proč se nepostavil do čela odboje proti cizí mocnosti?
Jenže jak dopadl Jidáš? Co bylo jeho skutečnou odměnou?
„Co čeká mne?“
Kaplan Bernard pokleká a sklání hlavu k modlitbě.

Svatava kolébá synáčka a tichounce zpívá.
Zpívá o své lásce k malému pacholíčkovi, píseň, kterou slýchávala z úst své maminky, když chovala Svatavina malého bratříčka.
Spinkej, děťátko, zavři očka svoje…
Neseš jeho jméno, synáčku, máš stejná modrá očka a černé řasy, jako míval on, vzpomíná mladá matka. I on býval tak maličký jako teď ty… jemně hladí synáčkovu holou hlavičku.
Brouká melodii beze slov a vzpomíná.
Jen osm let života bylo Jakoubkovi dopřáno… A Adámkovi jen šest...
Spinkej, srdce moje, tvá maminka tě chrání… tvůj tatínek se stará…
Teď už vím, sklání hlavu, co vepsalo rýhy do tváře staré chůvy.

„Vítku, víš, co je nového?“ zastavil chlapce čeledín Matěj.
„Máří tě zas hubovala, že moc jíš,“ rozesmál se Vítek.
„Kdepak,“ ušklíbl se čeledín, „to ví každý v kraji. Ale máme návštěvu. Vzácnou,“ tajuplně šeptá.
„Kdo by to mohl být, teď, když se chystáme odjet na sněm?“ přemýšlí nahlas Vítek.
„Však uvidíš… budeš mít radost,“ dodává Matěj.
Vítek pospíchá do hradní kuchyně. Tam se ví všechno.
Otvírá dveře a slyší bujarý smích… Ne, to není možné. To se směje i Máří. Nahlas!
Vítek zavýskne. „Bratře Bartoši, vítej. Ty umíš tak poutavě vyprávět, člověk vidí svět, jako by se díval na obraz.“

Hrad Cimburk z drabblů se nachází

V okrese Kutná Hora

V okrese Kroměříž

V okrese Svitavy

Jan z Cimburku je

Lapka

Věrný katolík

Zastánce víry pravé

Důležitou postavou děje je Vítek.

Janův vnuk

Dítě nalezené v lese

Syn Janovy sestry Adléty

Do života Cimburku zasahuje Metoděj.

Hrnčíř

Dřevorubec

Statkář

Stará Máří je

Matka Jana Cimburského

Chůva

Patronka hradu

Kdo je hrozbou pro Cimburské?

Kaplan Bernard

Kněz Bořivoj

Král Zikmund

Mladá žena žijící na Cimburku se jmenuje

Svatava

Alžběta

Anežka

Jak přišla na Cimburk?

Vyrůstá na něm od narození

Po smrti rodičů

Jako nevěsta

Její ženich se jmenuje

Jiří

Zdeněk

Vladan

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Paní Alžběta s úsměvem pozoruje svého syna. Jiřík opatrně drží novorozeného synáčka. Není to poprvé, co vidí takhle malé dítě, bratr Adam, třebaže mladší, má už děti dvě a Jiřík je pozorný strýček. Jenže tento malý mužíček je tělem jeho těla, jeho prvorozený. Představuje si, jak se batolátko bude měnit ve zvídavého chlapce a obratného mladíka. Hledí na spící Svatavu, její bledou a zároveň šťastnou tvář.
Modlí se. Děkuje Bohu, že jeho milovanou manželku provedl uplynulým dnem, prosí za její brzké zotavení. Svěřuje chlapečka Božímu vedení a slibuje, že jej vychová ve zralého muže, moudrého hospodáře a věrného Božího následovníka.

"Maminko, nenechávej mě tam," prosí už poněkolikáté malý Vašík.
Matka hlasem plným slz odpovídá: "Neboj se, Vašíčku, budeš se učit, číst, psát, latinsky..."
Přicházejí k nevelkému domu poblíž kostela.
"Mnich Silvestr chlapce bije," skoro pláče Vašík.
"Vašíčku, otec... otec biskup rozhodl, nesmíme odporovat."
Matka ví, že musí poslechnout. Kam by šla, neprovdaná služka, znovu těhotná. Nedokázala se vzepřít biskupovi tehdy, nedokáže ani teď.
Vcházejí do velké světnice. U stolu sedí zamračený muž a tři chlapci stejného stáří jako Vašík. Na stole leží velký svazek vrbových prutů.
"Vedeš ho konečně?" říká stroze mnich. "Bernarde, tak se teď jmenuješ, začneme:
Dominus vobiscum..."

Jak jen dokázali otevřít ty těžké dveře?
Stela mizí rychlostí blesku.
Punťa nepatrně pomaleji.
Fík kráčí rozvážně, ale důsledně.
Brok se rozhlíží, ovšem přece nezůstane pozadu.
Chovatelka zuří. Na sebe, nezavřela pořádně.
Hvizd na prsty se nedaří.
Chovatelka čeká. Však oni se vrátí, jen se proběhnou. Naštěstí neběželi společně, nebudou se chovat jako smečka.
"Bročínku, pojď sem," rodinný tak trochu ťunťa se přiblíží - šup za dveře.
"Hoooodný Fíkus," za bráchou.
"Stelůůů, podívej, co mám." Nezájem.
"Punťulíííí!" Mávne ocáskem a nasadí třetí kosmickou.
Lupne víčko masové konzervy. Mlsná Stela je zaujata - a za dveřmi.
Zbývá Punťa. První kolo - třetí - deváté...
Konečně!

Zítra zase vyjedou. Vozy jsou opravené, koně nově okovaní, zboží na vozech srovnané. Hynek je spokojený. Ví, že by jej hospodář pochválil, i kdyby našel nějaké nedostatky, ale čest, ke které jej kupec Szymon vychoval, velí mít všechno v pořádku.
Už se těší domů. Na bratry i sestry, babičku Jadwigu. Je vděčný, že jej Szymon s manželkou přijali a nedělali rozdíl mezi ním a vlastními dětmi.
Hynek se usmívá při vzpomínce na chůvu Danutu. Až jej uvidí, zas spustí stavidla slz. Před odjezdem mu dávala nespočet příkazů a varování, ani jim pro neustálé vzlykání nerozuměl. Chůva pláče smutkem i radostí.

Bořivojova sestra Hana sedí v malém sadu a odpočívá. Takovou chvilku si dopřává jen zřídka, má celé dny co dělat. Kde jsou roky, kdy se jen zatočila...?
Pláče při vzpomínce na svou nejmladší dceru, kterou manžel vyhnal, aby se mohl oženit s bohatou vdovou ze sousedního města. Dal jí na vybranou: buď v tichosti odejde i s dětmi, nebo ji čeká pranýř jako nevěrnou manželku. Krátce po Hanině příchodu k Bořivojovi přišla tedy i Alena s oběma dětmi, zlomená a ponížená. Stále častěji jen seděla a hleděla doprázdna. Do roka se utrápila a Haně zůstala desetiletá Apolenka a tříletý Pavlík.