Moje články

Došli jsme do míst, kde se vyskytovalo ono stádo Sprůnklofů. S příchodem noci se Sprůnklofové začali ukládat ke spánku, zato jejich mláďata ne. Bandita zívl, "Tohle nemá konce..."
Najednou se začalo dít něco zvláštního. Obloha se rozzářila smaragdovým světlem a v dálce se objevil průsvitný tvor. Vypadal jako mléčná mlha ve tvaru jednoho ze Sprůnklofů. Neposlušná mláďata ztichla. Všechna k ní přiběhla a lehla si pod její svítící tělo.
"Zázrak." vydechnu tiše a Bandita přikyvuje. Aspoň jedna noc klidu, ať si můžeme promyslet, co dělat zítra.
"Prvně bych šel najít ta ztracená mláďata, pak bych se pustil do hledání příčiny."

Ležíme s Banditou v načervenalé trávě a odpočíváme. Převalím se na záda a pozoruji emeraldové mraky plující po obloze, přičemž se připravuji na další misi. Bandita mi o ní vypráví.
"Jedno stádo Sprůnklofů má poslední dobou problémy. Jejich mláďata blázní, dělají všelijaké trhlé věci a ne málo se jich zatoulalo. Musíš zjistit příčinu jejich bláznění."
"Tak to potěš koště." brblám si pro sebe.
Stádo koní zmutovaných s dinosaury, by mě mohlo hnedka zašlapat, musím si dát pozor. A tak se vydáváme mýtinkou dobrodružství naproti.
"Dávej si bacha," upozorňuje mě Bandita "už tak jsou Sprůnklofové nevyzpytatelní, co teprv jejich švihlá mláďata."

Utíkám, dokud nepadnu. Bandita mě mlčky dožene. "To vejce neslo dědictví staré nenávisti.“ řekne. Mlčíme, dokud nedojdeme k jezírku se zeleně zářící vodou.
"Zlá krev se dá vymýtit. Ale musíš ji poznat.“
Nahlédnu do hladiny, kde vidím své obavy, vztek i vinu. Pomalu do ní ponořím ruce, pak nohy, a nakonec obličej. Voda pálí, ale oči se mi čistí.
Když vše nakonec vytáhnu, černá krev je pryč. Zhluboka dýchám.
"Zlo končí u toho, kdo se rozhodne ho nepředat.“ šeptá Bandita. A já vím, že má pravdu. Poprvé od doby co se vejce rozbilo, se zhluboka nadechnu.
Je čas jít dál.

"To je divný." oznamuji, když si prohlížím vejce. "Je takový... hrbatý." Najednou se začne hýbat, jak je to ve zvyku na téhle planetě. Vykřiknu a upustím vejce na zem. To se rozbije.
"Neeeeee." brečí Bandita nad zbytky vejce. A tak se na zemi začne zase něco hýbat. Z rozbitého vejce se začaly řinout stovky drobných pavoučků.
Rozběhnou se všude, a než stihnu něco udělat, cítím je jak na nohou, tak všude jinde. Začnu je ze sebe chaoticky shazovat, ale to nepomáhá.
Nehty si zarývám do kůže, a snažím se ji ze sebe ztrhat. Co když do mě teď nakladou vajíčka?

Vyšli jsme za úsvitu. Bandita měl zvláštní jiskru v očích, jakou jsem u něj viděl jen párkrát. "Dnes je den lovu,“ řekl. "hon vajec začíná.“
"Jaký vejce?“ nechápal jsem.
„Ta zlatá, samozřejmě. Vzácná, skoro mytická. Ten zkamenělý květ ze včera nám pomůže najít směr."
Zase se táhneme zvláštně zbarveným okolím, když tu najednou zakopnu o něco na zemi a rozplácnu se, jak široký, tak dlouhý.
"A hele, vajíčko." ozve se Bandita za mnou.
"Proč to musím bý pořád já?" Zeptám se poraženě.
"Jelikož křeček jen tak nezakopne o vejce větší než on sám."
To se musí nechat, občas má pravdu.

Šli jsme po pláni, kde zem praskala. Všude kolem se válely podivné útvary, které připomínaly zkamenělé květy, některé zářily slabou modrou.
"Tady nikdo nehledá,“ utrousí Bandita. "prý je to mrtvá zóna.“
Nakloním se k jednomu útvaru. Zlehka ho zvednu a on se mi začne kroutit v dlani, jako by vnímal směr. Když ho otočím, ztuhne.
"Ono je to živé?“ zamračím se.
Bandita přikývne. "Tomu, kdo ho našel říká, kudy má jít.“
"Tak to asi nebude odpad, co?“ řeknu s úšklebkem.
Zase jdeme podle cizí vůle, ale se zvláštním klidem. Protože někdy tě k pokladu dovede právě to, co ostatní přehlížejí.

Dendroni téměř vyhynuli. Tři klany, staré křivdy, krutá válka, spousta mrtvých. Při pátrání v minulosti nacházím kovovou botu. Uvnitř je stará, zaprášená nahrávka.
"Byli jste jeden druh, jedna rodina. Rozdělení vás zničí.“ zní hlas jako z jiné doby.
Sejdu se s Dendrony. Pustím jim zprávu a oni mlčí,  někdo brečí. Vzpomínají a odpouští.
Stroj jim vrátil paměť, kterou si už sami nechtěli připomínat. A tak přijali minulost.
Třetí klan ustupuje do ústraní a bitva končí.
Stojím na kraji lesa, celý dojatý a s Banditou po boku. "Splnil jsi svůj první úkol,“ říká pyšně. Já se ale zmůžu jen na přikývnutí.

Uběhne noc a den. A tehdy mě to trkne. Musím se pídit po minulosti.
Vyptávám se Bandity na to, jak to celé bylo.
"Na úplném začátku to byl jen jeden druh, všichni se se všemi měli rádi." začal Bandita znovu vyprávět, "Pak se ale rozdělili, jak už to bývá. Kvůli nějaké blbosti. Vznikly tři klany."
Myšlenky mi šrotují hlavou. Kdo byl tenhle třetí klan? A tak se ptám Bandity.
"Je to skupina několika Dendronů, kteří rádi dělají chaos." A pak mě napadá: " Co když ten třetí klan začal vytahovat kostlivce ze skříně a chtěl tím zapříčinit vyhynutí celého druhu Dendronů?"

Vstoupil jsem do neznáma. Když jsem pohlédl dolů, na své tělo, viděl jsem jen tmavé stíny. Žádný obrys.
"Teď jsem jeden ze Strážců?" zeptal jsem se Bandity. "Ano, tvá proměna je dokončena." odvětil.
Přede mnou se rozprostírala scéna jako z filmu.
"Tvůj první případ." pronesl hrdě Bandita, "Jeden klan Dendronů unesl samce z druhého klanu," vysvětloval Bandita " kvůli tomu mezi nimi začala válka. Nejen že byl jeden klan na pokraji vyhynutí kvůli malé četnosti samců, ale teď je kousek od vyhynutí celý druh Dendronů. Tvůj úkol je tento spor udobřit."
"Tak to mi začíná hezky." pronesu, ale přemýšlím nad řešením.

Země se uklidnila. Les utichl, jako by i on čekal, co udělám.
Bandita se zastavil vedle mě a kývl hlavou před sebe. Krajina tam mizela, rozplývala se v mlhu.
"Tohle je mez bezmeznosti?“ zeptám se tiše.
Přikývne. "Místo, kde už neexistuje mapa.“
Chvíli tam stojíme. Nechce se mi dál.
"Co když tam ztratím sám sebe?“
"Možná. Ale taky tam můžeš najít něco většího.“
Dívám se do bílé prázdnoty. A pak zase na něj.
"Půjdeš se mnou?“
Usměje se. "Jasně. Jako vždycky.“
A tak jdeme. Pomalu. Krok za krokem. Slepě. Nevědíc, co bude dál. Ale na tom nezáleželo.
Začíná nová kapitola.

Les se začal stáčet do podivných smyček. Stromy jsem poznával, vždyť už jsme tudy šli. "Tohle je pořád dokola,“ zavrčím. Bandita zakroutí hlavou. "To si myslíš ty. Pořád ses nenaučil, že zdejší planeta je plná překvapení?“
Najednou ztrácím rovnováhu a nohy mi podklouznou. Neletím, jen se sunu. Těžce, neúprosně, jako bych jel po kolejích, které už někdo položil.
"Tohle je Manipulační jízda,“ řekne Bandita. "netlač se. Stejně teď neřídíš.“
Cítím odpor, ale taky zvláštní úlevu. Nemusím volit. Ale právě v tom je ta past.
"A kdy to skončí?“ zeptám se úzkostlivě.
"Až si začneš klást jinou otázku. “ odpoví Bandita klidně.

"Tak pojď, je čas." řekne Bandita a začne slézat ze stromu. Já ho následuji.
Procházíme se lesem, když tu uvidíme velmi podivnou kytku. Bandita se u ní zastaví. "Tohle je Tchýnin jazyk."
"A štípe?" zeptám se skoro automaticky.
"Štípe, bodá a nikdy nezmlkne." zasměje se. Já ne.
Natáhnu k té černobílé květině prst, a ona kolem něj ovine jedno ze svých chapadýlek.
Četla mi myšlenky, a to velmi nepříjemně.
"Říká ti, co nechceš slyšet, ale potřebuješ to." pokračuje Bandita. "Stejně jako... no, víš kdo."
Tohle mi bylo velmi nepříjemné, proto jsem se obrátil na Banditu se slovy "Nemůžeme už jít?"

Sedím na větvi a pozoruji potok pod sebou. Nejen vodu, ale přemýšlím i nad jeho smyslem, kudy všude už tekl? Kolik překážek už obešel? Vše plyne. Voda, čas, i já. Tok nese vzpomínky, které nejsou moje, ale i tak ve mně zanechávají svou stopu.
"Přestane to někdy?“ zeptám se Bandity, i když vím, co odpoví.
"Nepřestane. Ale v tom je ta krása,“ odpoví. „Tok nečeká, nezastaví se, nepřizpůsobí se. A ty se můžeš naučit buď plavat, nebo se nechat nést.“
Zavřu oči a poprvé se nepokouším vzepřít svému osudu. Možná nejde o to bojovat, ale prostě jen jít s proudem.

Táhlým krokem se loudám za Banditou, který vesele poskakuje přede mnou. "Víš co mají společného ty a cibule?" zeptá se mě. "Nevim, oba tě rozbrečí?" "To taky," odpovídá mi, "ale abys zjistil, co je uvnitř, musíš odstranit ostatní vrstvy." "A to se mám jako vyslíct z kůže nebo co?" Odpovím mu sarkasticky. "Achjo" povzdychne si Bandita.
Poslední dny to se mnou má těžké. Měl mě učit novým znalostem, ale já se před ním schovával. "Víš, že tě vždycky najdu, že?" "Jo, a štve mě to" odpovím mu.
Našel mě  v mojí schovce v koruně stromů a rozhlížel se po krajině.

Zaryl jsem prsty do země. Tohle přece nemůže být pravda. "Nejsem ten, koho planeta hledala." špitnu. Srdce mi puká žalem.
"Já vím." Slyším Banditu nazpátek.
Já ale nechci být jiný. Měl jsem rád toho, kým jsem byl. A teď mám pocit, že jsem ho navždy ztratil.
"Staré musí prasknout, jinak nemáš kam růst." Slyším opět v hlavě.
Mlčím, ale pak jdu. S puklým srdcem a tíhou, která bolí. Začíná nová kapitola. Teď můžu být někým, kdo pomůže uzdravit jiná srdce. Stejně zlomená, jako to moje.
Je čas dát se do pohybu. Vykročím z místa a loudavě následuji Banditu, kdoví kam.

Obrazy mizí, a mně puká hlava ze všech nových informací.
"To je v pořádku," říká Bandita. "teď to teprve začalo."
"Cože? Počkej, co začalo?" zmateně zakřičím.
"Zatím jsi byl jen pozorovatelem, teď vstupuješ do středu dění." Zní mi Banditovy slova v hlavě. "Dostal jsi šanci jako málo před tebou, teď jsi součást planety."
"Ale já se o tohle neprosil!" Křičím na chudinku Banditu dál.
"Blbý, cesta zpátky není." usměje se na mě, tedy tak, jak jen se křeček usmát může. "Pojď, něco ti ukážu, máš hodně co se učit."
Seděl jsem na zemi s otevřenou pusou a zíral na Banditu.

Moji maminku a tatínka pojilo spoustu věcí, ale nic tak, jako šachy. Hrávali je spolu už když jsem byla malá.
Když rodiče zemřeli, nedokázala jsem se jich zbavit. Uklidila jsem je na půdu a tam taky několik let zůstali. Dokud je tam nenašel manžel. Hrával sám a v tichu, vždy černými. Trávil u nich spoustu času. Nechápala jsem proč, ale zdálo se, že ho to nějakým způsobem uklidňuje.
A pak přišla na řadu má dcera. Vytáhla desky a přichystala hru. Figurky se pohybovali samy. Neutekla, hrála. Bylo tam spojení. Každá výhra znamenala odpověď. Prohra zase něco vzala.
Partie nikdy nekončí.

Sedím v mokré trávě dlouho poté, co se stín rozplynul. Příchod Strážců mě vylekal, ale přestávám na to myslet.
Teď mě zaujalo něco jiného. Emeraldové mraky se začaly trhat a mezi nimi se prodralo slunce. Příjemně svítilo a já jsem nastavil tvář.
Trvalo to ale jen chvíli, než mi došlo, co se vlastně děje. Už to nebylo tak příjemné, tváře mě začaly štípat.
"Né, už zase." slyším Banditu pronést, ale než se stačím zeptat, co se děje, hlavou se mi začnou promítat obrazy, vzpomínky, které nejsou moje.
V té chvíli mi dojde, že můj příchod na tuto planetu nebyl náhoda.

Štrolen zamrzl na místě, když jsem mu zlomil roh. Tomu nebohému zvířeti bylo vidět utrpení v očích. Bylo mi ho líto, vždyť za to nemohl. Chvíli tak stojíme a koukáme na sebe. Pak se Štrolen otočí a odběhne.
Ale já pořád cítím přítomnost něčeho, co není Bandita. V koutku oka vidím jasný stín, když se ale za ním otočím, zmizí.
Bandita mi dává vědět, že není čeho se bát. "To jsou Strážci. Dohlíží tady na pořádek." Slyším Banditu ve své hlavě. "Není se čeho bát, dokud neděláš neplechu."
To se mi docela ulevilo, teď se mi zrovna nechtělo tančit Macarenu.

Probudil jsem se ze svého neklidného spánku. Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Vzal jsem Banditu a šli jsme se projít.
Zelené slunce příjemně hřálo do obličeje a pod nohama mi bublal potůček, který zářil všemi barvami.
Když jsme došli na mýtinku, v dáli jsem viděl tvora. Velikostí byl jako pes, ale měl tvar pštrosa. Na hlavě se mu tyčily dva parohy, z nichž jeden byl zaseknutý ve stromě.
Přišel jsem blíž a snažil se Štrolenovi pomoct, ale paroh se ani nehnul. Budeme ho muset zlomit.
Štrolen se na mě podíval úzkostlivým pohledem. Není zbytí, jiné východisko nevidím. Chudák Štrolen.
Křup!

Vrátil jsem se na základnu s Banditou v patách. Posadím se do navlhlé trávy. Nemůžu se přestat klepat.
Dnes to bylo přesně 180 dní, co jsem byl čistý. BYL. Tahle podělaná planeta to všechno zkazila. Jak jsem mohl vědět, že se sjedu jen z nějaké vůně? Nemohl. Není to moje vina. Ale teď jsem na to doplácel.
Bandita na mě upřeně koukal svýma žlutýma očima. V hlavě se mi odráží jeho konejšivý tón hlasu. Jo, musím si tím celým projít znovu. Ale teď na to nejsem sám.
Nahnu se a podrbu Banditu pod bradou, a ten se ke mně přitulí.

Probouzím se a vnímám, jak mě něco šimrá na hrudi. Najednou cítím bolest a prudce se posadím. To Bandita mě kousl v úzkostlivém pokusu vzbudit mou maličkost. No, podařilo se mu to.
Ale něco je jinak, zdá se, že slyším v hlavě hlasy. Nejsou to moje myšlenky.
Podívám se na Banditu, krčícího se v mém klíně, a ten mi pohled opětuje. A najednou mi to dojde. Pokouší se se mnou komunikovat telepaticky.
Hlava mi třeští, ale jeho volání mi svým způsobem pomáhá si myšlenky srovnat. Chvíli trvá, než porozumím, co mi chce říct. Zajímá ho, jestli se cítím v pořádku.

Nesl jsem Banditu v jedné dlani a druhou si prorážel cestu houštím.
A pak jsem to ucítil, ta hedvábná vůně mi plnila nos. Tak krásný pocit jsem ještě nezažil. Bloudili jsme džunglí a byli omámení tou nádhernou vůní.
Najednou se nad námi začaly sklánět stromy v nepřirozených tvarech. Všechno hrálo různorodými barvami. Motala se mi hlava a Bandita chodil zmateně v kolečku. Najednou jsem upadl a Bandita někam odběhl. Chtěl jsem běžet za ním, ale neměl jsem dostatek sil na to, abych se zvedl ze země, natož běžet za ultrarychlým křečkem. Jenom jsem ležel na zemi, zdrogovaný a s halucinacemi.

Mravenci jsou všechno. Nebudou mravenci, nebudeme my. A mravenci to všechno taky začalo.
Byli tu dříve než dinosauři, všechno to tu stvořili od základů. Všechno, od drobků po chleba, od kamínků po skály. Svět tak, jak ho známe.
Ale nic z toho by se nestalo, nebýt Zlatého mravence. Ten má na stvoření světa největší zásluhu. Nebýt jeho, síly by se nespojily. Nebýt jeho, nebyli bychom my. Nic by nebylo takové, jak to známe dnes.
Vlastně nebyl ani tolik zlatý, jako rezavý. Ale pouze on na sluníčku zářil jasnou barvou.
A tohle je příběh Mravenců rezavých, a kde se tady vzali.

Už jsem tu měl být. Sakra, kde je ta  základna? Vždyť přehlédnout jsem ji nemohl. A tak jdu pořád dál.
V tom si začnu všímat malých pohybů na zemi, jsou nenápadné. Kdybych se neškrábl o větvičku a nepodíval se dolů, vůbec bych si toho nevšiml.
Na zemi leželo malé zvířátko, vypadalo jako křeček, ale bylo červené.
Zdálo se, že nedýchá. Padl jsem na kolena a dvěma prsty jsem mu poskytl masáž srdce.
Začínalo pomalu dýchat, ale já ho tam nemohl nechat. "Půjdeš se mnou, budu ti říkat Bandita."
A už jsem nebyl sám na své nekonečné putování, byli jsme dva.

Takhle to skončit přece nemůže. Nejsem mistr v tančení pro nic za nic. Začal jsem před Sanselodonem tančit Macarenu, rozhazoval jsem rukama a kroutil boky.
Sám jsem se divil, když Sanselodon vydal hrdelní skřek, otočil se a odběhl někam do džungle. No, když už jsme u toho, zatančím si ještě chvíli Chicken dance.
Dnešek byl fakt zvláštní. Zakončuji ho hlášením do záznamníku: "Pořád den třetí, setkání se Sanselodonem jsem kupodivu přežil, zítra budu odpočívat."
Vydal jsem se směrem k místu, kde byla moje základna. Teda aspoň to jsem si myslel, když jsem šel. V tomhle prostoru se orientuje vážně špatně.

Prodíral jsem se džunglí na planetě Gerbertýda. Fialové listy stromů kolem na mě vrhaly příjemný stín. Nasládlá vůně Hiaglyrtů mě udeřila do nosu.
Do svého záznamníku nahrávám vzkaz: "Den třetí, prodírám se džunglí a pořád žádná stopa po Sanselodonovi."
Tak hrozně jsem dřel, abych se stal prvním průzkumníkem této planety a jediná zajímavá věc tady jsou barevný rostliny.
Rozčíleně kopnu do tyrkysového kamene, který odskáče do křoví.
"A jéje." pronesu když se křoví zahýbe. Ztuhnu a pozoruji, jak se ze země zvedá naprosto obrovský jelen. Jeho srst je nahrazena šupinami.
Nemohl jsem uvěřit, že Sanselodon je to poslední, co uvidím.