Moje články

Pár žirafích krasobruslařů předvedl v rámci volného programu na mistrovství Afriky neobvyklou choreografii s názvem Mozkobouření. Sestava plná piruet a vzájemného proplétání krků byla podkreslena dramatickou hudbou známého chobotničího pianisty. Měla ztělesňovat symptomy otřesu mozku po pádu na bruslích. Krasobruslaři byly od hlavy až po kopýtka zahaleni do tmavé síťoviny, která představovala zatmění před očima při úderu do hlavy.
Podle autora se nejedná jen o neotřelou uměleckou performanci.
„Mým cílem je upozornit na problémy, s kterými se žirafí krasobruslaři potýkají. Když například upadnete čtyři metry od okraje kluziště, je pořád velká pravděpodobnost, že se uhodíte do hlavy o mantinel,“ uvedl.

Slavnému buvolímu stolnímu tenistovi pomohla k seznámení s jeho partnerkou šťastná náhoda. Při jednom z loňských turnajů si neupevnil dostatečně pálku na roh. Ta se pootočila, takže míček letěl do publika a zasáhl jednu z jeho fanynek.
„Abych se jí omluvil, pozval jsem ji na kávu. Přišla. Elegantní, v pruhovaných šatech. Dobře ví, že proužky jsou v módě. Víte, moc si vážím medaile z toho turnaje – ale tu nejcennější trofej jsem získal hned v prvním zápase. Svou nejdražší zebřičku!“
Problémů, které může přinést vztah mezi druhy, se však nebojí.
„Naopak. Jsem rád, že to není žádná kráva,“ uvedl zamilovaný sportovec.

…aneb ojedinělý rozhovor s kocourem, který učí myši překážkovému běhu.
Jak jste se k tomuto neobvyklému povolání dostal?
Zcela přirozeně. Myši trénuji od dětství.
Změnily se za tu dobu Vaše metody?
To nebylo potřeba. Nejúčinnější je trochu zadupat.
Nejsou pak výkony běžců podmíněny strachem?
To spíš jejich nevýkony, většina nováčků se již na další trénink nedostaví.
Nepochybujete kvůli tomu někdy, že jste ten pravý pro trénink myší?
Nikoliv. Kdo jiný než kočka by měl přinutit myš utíkat jako o život?
To zní drsně. Jaký máte ke svým svěřencům vztah ve skutečnosti?
To jen tak vypadá. Samou láskou bych je snědl.

Můří vytrvalostní letci si po návratu bývalého trenéra připisují jeden úspěch za druhým.
„Co přijel z dovolené, je k nepoznání. Dřív na nás během tréninku jen pokřikoval ze země, kde chroustal bramborovou nať. Teď s námi létá – a zatraceně dobře.“
Letci však přiznávají, že podíl na zlepšení má i atmosféra strachu, kterou staronový trenér lišaj vytváří.
„Když se mu něco nelíbí, hvízdá na nás. Bez píšťalky. Děsivé, nemyslíte?“
Každý trénink prý navíc zahajuje slovy: „Mrtví do nebe mohou, vy musíte.“
Pak významně ukáže na svůj dres s obrysem lebky.
„Jestli tam nechcete, mohu vám pomoci. Ne nadarmo mi říkají smrtihlav.“

O velké pozdvižení se postarala krakatice, která se přihlásila do plavecké vytrvalostní soutěže. Kvůli nevyhovujícím teplotním podmínkám ji však nedokončila.
Nejdříve se pokoušela ovívat chapadly, poté se vzdala.
„Půjdu se zchladit do hlubin. Bývám občas trochu horká hlava. Pak se uklidím jen potopením několika lodí,“ uvedla.
Přestože uplavala sotva desetinu trasy, strhla veškerou pozornost na sebe. Setkání s bájným desetimetrovým tvorem přimělo přítomné novináře předhánět se v ceně, kterou nabídnou hlavonožčí plavkyni za exkluzivní rozhovor.
Podle dostupných informací si tak vydělala víc, než kdyby získala tři olympijské zlaté medaile.
Aktivisté však upozorňují, že s velkou pravděpodobností dostala zaplaceno v rybách.

Slavný lví vzpěračský šampion zmeškal mistrovství světa. Nebylo mu dovoleno nastoupit do letadla. Posádka argumentovala tím, že by ohrožoval bezpečnost letového provozu.
„Proč? To nevím. Nejsem přeci tak tlustý, aby kvůli mně spadlo letadlo. Možná to souviselo s tím, že pilot byl kozel. Nechci být rasista, ale ti bývají umínění zcela bez příčiny.“
Důvody ale pravděpodobně byly jiné – druhým pilotem byl totiž pakůň, letuškami pak dvě gazely.
Obvinění, že by měl postranní úmysly tohoto typu, sportovec důrazně popírá.
„Co si to o mně myslíte? Byl jsem po snídani. Měl jsem smažené tofu, aby bylo jasno. Už od koťátka jsem vegetarián.“

Mezidruhová biatlonová unie řeší spor ohledně zbraní pro nadcházející mistrovství světa. Se vzrůstající oblibou biatlonu roste i počet přihlášených reprezentací. Pravidla jsou však mezi jednotlivými druhy zvířat značně nejednotná, především kvůli rozdílnému počtu a odlišné hybnosti jejich končetin.
Velbloudí sportovci například žádají, aby podle svých zvyklostí mohli na terč místo střelby plivat. Definitivní rozhodnutí zatím nepadlo, výjimka však pravděpodobně udělena nebude – povolení plivání by bylo vnímáno jako návrat k zastaralým metodám.
Komise nejspíš přihlédne i k zoufalé výpovědi velblouda, který má při tréninzích na starosti čištění terčů.
„Takový smrad! Každý den lituji, že jsem nepřijal místo uklízeče na nádražních toaletách.“

Do království jménem Hajánkov vede cesta předlouhá.
Nejdříve projdete rojem perleťových motýlů, pozdravíte mluvící lišku a poškrabete duhového tapírka na čenichu. U stromu, na němž rostou koťata a hlasitě si stěžují, že ještě nejsou zralá, odbočíte doprava. Půjdete po proudu řeky Mlékomedovky, až objevíte most, po němž chodí ovce. Napočítáte jich dvě stě padesát jedna, potom vás naloží kočár tažený želvami na kolečkách. Doveze vás až na břeh Karamelového moře. Tam si želvy místo koleček navléknou ploutve a kočár se změní v ořechovou skořápku. Sladké vlny budou loďkou pohupovat, až se nakonec převrhne. Pak se vaše myšlenky změní v karamel.

Abys bylo jasno:
Odmítám chodit v tom směšném oblečení.
Odmítám navštěvovat tu školu pro podivíny a choromyslné.
Odmítám se nechat týrat svými příbuznými, jako bych byl nějaký slaboch.
Odmítám hazardovat se svým životem kvůli něčemu, co odporuje zdravému rozumu.
Odmítám jíst holuby z nosu a také veškeré potraviny, které lezou, vybuchují, případně připomínají jakoukoliv havěť.
Odmítám být známou celebritou, odmítám budit rozruch, kamkoliv přijdu.
Odmítám být kmotřencem zločince.
Odmítám nosit ty nemožné brýle.
Odmítám se kamarádit s tou šprtkou a tím zrzavým outsiderem.
A zcela jistě se neožením s Ginny Weasleyovou.
V tomhle s tebou nejedu, Joanne.
Vymysli to líp.

„Vstávat! A cvičit!“ začíná Bob s ranním rituálem.
„Žádné vstávat a cvičit! Naopak. Pěkně zpátky do klobouku!“ ozve se hlas.
„A proč?“ pokračuje Bobek, jak je zvyklý.
„Protože já jsem kouzelník, tohle je můj klobouk a vylézat z klobouku se smí až při představení!“
„A proč?“
„Protože byste mi jinak pokazili kouzlo.“
„Pane, vy jste kouzelník?“ ptá se Bobek.
„Ano.“
„Doopravdický kouzelník?“
„Ano.“
„Mohl byste prosím vykouzlit ještě jeden klobouk a poslat mě v něm na konec světa?“
„A proč?“
„Konečně by mě nikdo netahal z vyhřátého klobouku.“
„Chyběl by mi jeden králík…“
„Vyčarovat králíka je přeci nejjednodušší kouzelnický trik!“

Čekalo se od nich, že se zdrží pouze na krátkou, zdvořilostní návštěvu. Zaplavou si v bazénu, chvilku se budou točit na kolotoči a možná si krátce zahrají na buben. Jenže ony si to tam zamilovaly. Nechtěly se vracet, nechtěly se věčně táhnout šedivou každodenností jako pach ze zapařených tenisek. Škemraly, aby mohly zůstat.
Ona si téměř nepamatovala jiný život než ubíjející samotu v maličké temné komůrce. Společnost by uvítala. Proto svolila. Získala přátele a poskytla jim dokonalý úkryt.
Tak dokonalý, že byly po dlouhém pohřešování prohlášeny za mrtvé.
Ale jestli pračka neodskákala do věčných lovišť, žijí v ní ponožky dodnes.

„Jaká byla schůzka s tou tvojí zooložkou, Johne?“
„Jmenuje se Susan. To jméno by sis měl zapamatovat, protože to vypadá víc než slibně. Ani jedenkrát nenastalo trapné ticho, jsme na jedné vlně. Spřízněné duše. Slíbila, že brzy zavolá a že se určitě ještě uvidíme.“
„Pozoruhodné...“
„Myslím, že jí jsem sympatický. Dokonce mi řekla, že mám velké srdce – jako velryba. A vůbec, odkdy se zrovna ty zajímáš o takové věci, Sherlocku?“
„Nezajímám se o ně. Jenom vím, že dojdeš ochotněji na nákup, když se zeptám. Mimochodem… Už jsi slyšel, že velryby mají jeden z nejnižších poměrů hmotnosti mozku ke hmotnosti těla?“

Předmět „Jak správně sežrat princeznu“ byl nejoblíbenějším na Dračí univerzitě. Přednášející měl mnoho osobních zkušeností a probíraná témata soupeřila v atraktivnosti. Jak přemluvit pana krále, aby vám dal svou jedinou dceru. Ochrana uší před princezniným jekotem. Klasické recepty světové kuchyně (lekce s ochutnávkou). Etiketa dračího stolování (lekce s praktickou ukázkou). Smysl naší existence (obsah této lekce smí znát pouze účastníci kurzu).
Na poslední lekci byli kvůli záhadnému sylabu všichni zvědaví.
„Nikdy jsem princeznu nesežral. My totiž princezny nežereme,“ poučil přítomné profesor. „Vyděláváme na chudácích zamilovaných. Po mrtvé princezně se přeci nikdo neshání – a ona si může vzít toho, koho chce.“

Byla jsem mu nejmilejší ze všech žen, které nalezly místo v jeho duši.
Se mnou se nikdy nenudil. Byla jsem obdařená nekonečnou výřečností, stala se královnou vtipu, mistryní v lichotkách. Ovládala jsem veškerou známou magii, uměla číst v úmyslech jiných lidí, obsáhla vědění celého světa.
Byl mi oporou, v jeho péči jsem mohla rozkvést jako růže. Jako nejnádhernější z růží.
Na oplátku jsem ho hýčkala, vnukla mu myšlenku, že dokáže vše.
Často mu říkali, že je namyšlený.
Mohl si to však dovolit, díky tomu, že měl mě. Že jeho jedinou právoplatnou manželkou byla Dokonalost.
Zemřela jsem s jeho posledním výdechem.

Čepicový detektiv se ocitl nad propastí! Bude mít mnoho, co vysvětlovat! A jeho příteli Johnu Watsonovi se to asi nebude líbit!
Již dříve jsme vás informovali o hygienické kontrole, která u Sherlocka Holmese proběhla. Vyšetřování ukázalo, že bakteriální vzorky nebyly nebezpečné, jednalo se především o půdní druhy. Zato mozek objevený v lednici byl prokazatelně lidský.
Anonymní zdroj nám prozradil, že detektiv má jisté kontakty mezi personálem márnice v nemocnici sv. Bartoloměje. Detektiv tuto skutečnost odmítl komentovat. Snaží se chránit někoho, kdo mu nelegálně poskytuje lidské ostatky pro pochybný výzkum? Nebo střeží ještě nějaké temnější tajemství?
Celou záležitost budeme nadále sledovat.

„Dobrý den!“
„Dobý den, co ši pšejeté?“
„Sháním nějaké šaty. Společenské, ale ne příliš honosné. Máte něco takového?“
„Šechno mámé!
„Mohla byste mi je prosím ukázat?“
„Učiťé! Čevené s kajkóu čeba?“
„Raději nějaké tmavší, decentnější. Nemáte třeba modré nebo černé?“
„Co tadyhletý?“
„Nejsou náhodou dětské? Zdají se mi trochu malé.“
„Vy taková maloučká! Jiště budóu sušet.“
„Tak já si je zajdu vyzkoušet.“
„Takdobže. Kabinky taí.“
„Jsou mi trochu těsné. Neměla byste ještě jiné?“
„Čeba takové?“
„Ty jsou moc pěkné… Vidíte, dokonce mi i sedí. Kolik stojí?“
„Osm set.“
„Není to přeci jen trochu moc?“
„Osm set moč, sedm kulí vám!“

Jednoho dne se v světě narodil Úžas.
„Dělá z nás infantilní omezence,“ řekli Dospělí.
„Znemožňuje nám racionálně uvažovat,“ řekli Inženýři.
„Kotví v našich výsostných vodách,“ řekli Blázni.
„Jeho dopad na planetu nejde kvantifikovat,“ řekli Ekologové.
„Zdržuje od plnění úkolů,“ řekli Perfekcionisti.
„Nelze ho koupit v obchodě se slevou,“ řekli Důchodci.
„Hypotézu o Úžasu je třeba zkusit vyvrátit,“ řekli Vědci.
„Zjevuje se i v morálně nepřípustném kontextu,“ řekli Kněží.
„Budeme bojovat proti Úžasu,“ řekli Politici.
„Za porušování pořádků bude zatčen,“ řekli Policisté.
I zavřeli Lidé úžas do klece.
Mříže jsou blízko sebe, Úžas se mezi nimi neprotáhne.
Ale lidské Mládě ano.

Houby vřeckovýtrusné neboli askomycety jsou největší skupinou říše houby. Vyznačují se přítomností vřecek. Ty obsahují výtrusy sloužící k nepohlavnímu rozmnožování. Mezi askomycety řadíme mnoho významných rodů a některé druhy s jedlými plodnicemi – především smrže a lanýže. Druhy rodu štětičkovec se využívají při výrobě plísňových sýrů, některé produkují penicilin. Askomycety žijící v symbióze s řasami tvoří lišejníky. O české názvosloví vřeckovýtrusých hub se výrazně zasloužili obrozenci. Zanechali nám tak řadu poetických jmen jako je řasnatka modromléčná, čapulka bahenní, pazoubek tmavočerný, bělokosmatka polokulovitá, míhavka odbarvená, rosoloklihatka čirá, hrobenka pískomilná, vodnička terčovitá, dřevnatka číškomilná, pánvičkovka zemní, krasočíška žlutá, patyčka rosolovitá nebo ušíčko černé.

V knize „Pláčí námořníci rum? aneb Jste to, co pijete“ autorka popisuje především změny probíhající v těle dlouhodobých konzumentů alkoholu. V dalších kapitolách se taktéž věnuje působení UV záření na lidské tělo při nadměrném pobytu na slunci, příčinám kurdějí nebo podstatě vzniku mořské nemoci. Tuto příručku by si měli přečíst všichni, kdo uvažují o životě na moři. Nejedná se sice o žádnou odpočinkovou populárně naučnou literaturu a autorka místy přílišně zabředává do odborné lékařské terminologie, ale četba je to bezpochyby užitečná. Poskytuje totiž velmi ucelený obrázek o zdravotních aspektech života námořníka a také rady, jak se vyvarovat uvedených škodlivých vlivů.

Ohnout lokty. Zdvihnout ruce. Nechat je klesnout.
Pozvednout hlavu. Pohlédnout doleva. Doprava. Hlavu opět sklonit.
Spustit nohy na podlahu. Postavit se. Ohnout pravou nohu v kyčli a v koleni. Přenést váhu na levé noze na špičku. Protáhnout pravou nohu v koleni, dotknout se podlahy. Odlepit levou patu ze země. Udělat patnáct kroků.
Pravou rukou uchopit hrnek s kávou. Ohnout loket.
Udělat patnáct kroků zpět.
Posadit se. Protáhnout pravou ruku. Umístit hrnek s kávou na stůl.
Ohnout lokty. Zdvihnout ruce. Položit je na klávesnici.
Váhavě stisknout několik písmen. Dlouze držet backspace.
Pokrčit rameny.
Žádná sebelépe nacvičená série pohybů nenahradí chybějící inspiraci.

Nechal se přesvědčit, aby zůstal na večeři.
Dle etikety způsobně pižlal tupým nožem syrovou flákotu a naslouchal monologu kamaráda.
„Co na tom, že se dračice zamilovala do princezny? Stejně tak by žabí princ mohl toužit po kocourovi v botách, macecha se tajně scházet s jedním z trpaslíků a baba z perníkové chaloupky randit s vlkem.
Všechno je jen v hlavách, příteli. Jsme tolik svázáni konvencemi! Přitom je mnoho příjemnějších způsobů, jak se nechat svázat.“
Ten večer poskytl mnoho materiálu k nostalgickému vzpomínání i marným pokusům o zapomnění.
Jakým z těchto způsobů ho zpracovat, na tom se jeho hlavy nikdy neshodly.

Bůh, Ježíš a Duch svatý přemýšlejí, kam pojedou na dovolenou.
„Co Jeruzalém?“ povídá Ježíš. „Dobře to tam znám, mohu dělat průvodce.“
Návrh je přijat a Svatá Trojice se objeví v jedné z uliček židovské čtvrti.
„Změnilo se to tu. Abychom nezabloudili…“
„Neboj, jsme přeci vševědoucí.“
Po chvíli Duch kamsi zmizí.
„Vidíš, Bože, říkal jsem to.“
„Však ho znáš, vane si, kam chce. Pojďme dál.“
Minou ženu krmící holuby.
Dostanou se až do Getsemanské zahrady.
„Nezahrajeme si na schovávanou?“ navrhuje Bůh.
„Dobře.“
„Pikáš první, Ježíši!“
Po hodině hledání to Ježíš vzdává.
„Tohle uděláš pokaždé! Zase budu muset na tu Golgotu sám.“

Naše výběrové řízení podléhá přísným pravidlům.
Nejprve ta z nás, jež je právě v pořadí, vhodí džber do Studnice moudrosti a vylosuje jednu Myšlenku.
Poté se vydáme do světa hledat vhodné Kandidáty na Hostitele této Myšlenky.
Každá ostatním představí zvoleného Kandidáta, rozebereme jeho vyjadřovací schopnosti, seznámíme se s bohatstvím jeho metafor, případně zhodnotíme úryvky z jeho dosavadní tvorby.
Posléze přistoupíme k hlasování. Shoda nebývá okamžitá, ale nelze to uspěchat. Myšlenka nesmí padnout do nesprávné hlavy.
Ta, jejíž Kandidát je vybrán, smí provést akt Vnuknutí.
Bohužel ne vždy je to považováno za výsadu.
Jen uvažte, koho všeho jsme už musely políbit.

„Mirečku, tatínek říkal, že prý máte s kamarády nějaký tajný klub. Nemohl by se k vám Jirka přidat?“
„Omlouvám se, nové členy nepřijímáme… ale když budete chtít, alespoň vás seznámím.“
„Hoši, tohle je moje tetička a bratranec Jirka. Právě se přestěhovali do Prahy.“
„Představte si, kluci, jednou tadyhle Mirek seděl u nás na dvoře na nočníku. Vtom přiběhl sousedovic Pajda a začal štěkat.“
„Tetičko, tohle byste vyprávět nemusela.“
„Vždyť je to jen taková legrace… Povím vám, nějakou dobu se zdálo, že Mirek bude potřebovat nočník pokaždé, když Pajdu uvidí!“
„Bohouši! Štětináči! Právě jsem přistihl Mirka Dušína, jak vyslovil sprosté slovo!“

Nedaleko kroketového hřiště spatřila Alenka několik vytáhlých, hubených tvorů v různobarevných oblečcích. O něčem se dohadovali.
„Raději se mezi ně nebudu plést,“ pomyslela si.
Jeden z nich si jí však všiml.
„Které barvy je na světě nejvíc?“ zavolal na ni.
Alenka se rozhlédla. „Zelené.“
Mužík v zeleném se začal radovat.
Alenka pohlédla na nebe. „A také modré.“
Chlapík v modrém poskočil.
„V zimě je zase hodně bílé a hnědé.“
„Musíš vybrat jen jednu barvu. Platí ta, co jsi řekla první,“ řekl dotčeně mužík v zeleném.
„Za hádky dává královna setnout hlavu,“ odpověděla Alenka.
„To nám nevadí. Zavolali bychom si Ořezávátko.“

Hygienická kontrola v domácnosti slavného detektiva Sherlocka Holmese a jeho starého mládence Johna Watsona objevila krabici plnou Petriho misek, porostlých bakteriemi a plísněmi. V lednici se dále našel mozek prozatím neidentifikovaného primáta.
Některé ze vzorků mohou být infekční. To, jestli nedošlo k veřejnému ohrožení, bude nyní zkoumat policie.
„Jsem otřesena!“ říká paní Hudsonová, bytná tohoto soukromého očka. „Ti pánové z hygieny se mě ptali, jestli vím, že Sherlock v mém domě pěstuje bakterie. Kdyby to byly jen bakterie!“
Detektiv podle všeho do živných půd přidával želatinu, kterou mu obstarávala jeho bytná. Ta však tvrdí, že ji používala do vaječné tlačenky.

Hlava první:
„Spi, dráčátko, spi,
zavři očka svý!
Dám ti maso a kostičky,
budu strážit tvé hlavičky!
Spi, dráčátko, spi!“
Hlava druhá:
„Halí, belí, dráček v zelí
a dračice v petrželi.
Hledají tam koření
pro šťavnatou pečeni.
Halí, dráče, zase pláče,
snad už promění se v spáče.“
Hlava třetí:
„Až, můj dráčku, zavřeš víčka,
vrátíš se zpět do vajíčka.
A vajíčko spí.
Ve vejci je odpočinek,
zavrtáš se do peřinek.
A dráček už spí! “
Tříhlas tří hlav:
„Hajej, dadej, malý dráčku, hajej a spi!
Maminka ohlídá děťátko svý.
Až vyrosteš, můj líbezný,
budeš číhat na princezny.
Teď však pěkně spi!“

Připadala jsem si jak malé dítě v cukrárně s neomezenou konzumací dortíků. Nadšeně jsem zkoumala všechny ty dobroty a nemohla se rozhodnout, do které se pustit dřív.
Časů hojnosti bylo třeba využít. Hltala jsem, co mi síly stačily.
Trvalo dlouho, než jsem se cítila sytá.
Jenomže i potom mi někdo neustále podsouval další a další pochutiny.
Jíst jsem nechtěla, ale nemohla jsem přestat.
Bylo mi zle a mé listy začaly uvadat. Teprve tehdy si můj pán uvědomil, že něco není v pořádku.
Ale už bylo pozdě.
Za tolik masa, za tak levnou kořist, jsem já, královna masožravek, zaplatila vysokou cenu.

Džin = nadpřirozená bytost z islámské mytologie, jež občas plní přání
Gin = imitace této bytosti, která plní pouze dva typy přání – přání zapomenout a přání probudit se s bolestí hlavy
Džinismus = chorobná snaha nechat si denně tímto způsobem plnit přání
Džinista = člověk postižený touto chorobou
Džindži = zvolání člověka, u nějž plnění těchto přání právě probíhá; u džinistů je považováno za posvátné
Gene = sedánek džinistů, doprovázený zpravidla voláním „Džindži!“, „Džindžin!“ nebo „Džindžindžin!“
Ginger = vládce džinistů z první dynastie
Džingischán = vůdce menší skupiny džinistů, vyznačující se schopností zazpívat džinistickou posvátnou modlitbu v tónině gis moll

Na pokřivené tváři času
vyrašil kvítek mandloně.
Sleduješ němě, bez úžasu
plameny trhlinou v oponě.
Splašení koně zvučně ržají,
vůkol jen močál, bludný kruh.
Teď ocitl ses na okraji,
bez otěží a bez ostruh.
Od konců se ti prsty drolí,
tvé dlaně jsou pouští mrazovou,
tvá duše je zrnkem cukru v soli,
tvá odvaha vločkou březnovou.
Větrná bouře v uších běsní,
v plicích máš písek, za rty poušť.
Hrůza tě spolkne, ač tě nesní.
To ty nakonec zmáčkneš spoušť.
Brzy sám odevzdáš se celý,
tak se už nepokoušej prát.
Když se strach oblékne do oceli,
nakonec padne i tvůj hrad.

„Ředitel firmy obchodující s elektronikou, pravděpodobně otráven. Jeho úspěch musel být mnoha lidem trnem v oku.“
„Děkuji za perfektní analýzu situace, Andersone. Od pravdy se liší jen ve dvou malých detailech. Zaprvé, úspěšný nebyl, brzy by ho odvolali. Zadruhé, nebyla to vražda. Johne? V odpadkovém koši najdeš pozůstatky krevet.“
„Alergie na korýše?“
„Dobrý nápad, ale… ne. Rozhlédněte se po stěnách! Po nábytku! Nic? Byl nadšenec do všeho japonského. Zkoušel i tradiční recepty, naposledy sashimi ze syrových krevet. Odpověď tedy zní: cholera. Johne, můžeš mi obstarat případ, jehož řešení zabere déle než deset vteřin? Pánové od Scotland Yardu to zjevně neumí.“

V říši Pána času byste našli pouze dva typy poddaných.
Jedni byli pracovití jako mravenečci a velmi perfekcionističtí. S každým započatým úkolem se vypořádali tak rychle a efektivně, že je při jeho plnění nikdo nikdy nepřistihl.
Zato s druhými byla trochu potíž. Sice se pořád něčemu věnovali, ale do konce nedotáhli nic. Výsledkem jejich neustálého konání byla pouze činnost samotná.
Ač byli jeho poddaní, nesnažil se je Pán času nikterak napravovat. Naopak. Jeho posláním bylo dohlédnout na to, aby všichni zůstali tím, kým jsou.
Směl pouze pozorovat, jeho oči však viděly vše.
Ne nadarmo se mu říkalo král Vid I.

Toho večera muminek se slečnou Ferkou zabloudili k lesnímu jezírku. Muminek si namočil oháňku do vody, neboť měl v plánu slečnu Ferku pozlobit a trochu ji pokropit. Náhle však ve vodě spatřil podivný záblesk. Bylo to něco kulatého, co zvláštně světélkovalo.
„To je jistě rybí oko,“ napadlo muminka. „Chytit tak takovou velikou rybu! To by byla slečna Ferka ohromená.“
Bleskurychle se vrhl do studené vody. Natáhl tlapky před sebe, máchl však naprázdno.
„Uplavala,“ pomyslel si smutně muminek.
Pak cosi nahmatal.
Z vody se vynořil s malým kulatým zrcátkem.
Slečna Ferka byla nejen ohromená. Dokonce si mohla uprostřed lesa upravit ofinu.

Přišlo jaro, sluníčko svítilo a Křemílkovi s Vochomůrkou se zachtělo vypěstovat si další květinu. Našli semínko a Křemílek se zeptal: „Co jsi zač?“
„Aglais,“ odvětilo semínko.
Byli spokojeni, neboť dobře věděli, že semínka mluví po latinsku.
Díky případu s diviznou se stali zkušenými zahradníky. Při vrtání důlku si dávali pozor, aby nevyrušili nějakou nedůtklivou žížalu. Zasadili semínko, zalili ho, pro jistotu zazpívali: „Vstávej, semínko, holala!“ a protože si pamatovali, že si semínka dávají na čas, šli spát.
Probudil je křik: „Co jste to tropili? Zahrabali jste mé děťátko a ještě ho polili!“
Než se vzpamatovali, oba dostali pohlavek motýlím křídlem.

Co na tom, že smrdím myšinou!
Co na tom, že mě kolega Skočec neustále poráží v páce – a vždycky bude!
Co na tom, že by si mě většina z vás spletla s obyčejnou mrkví!
Mé jméno přeci znáte všichni, zvlášť vy, co rozebíráte a zase skládáte věty svých oblíbených filosofů jako puzzle.
Ostatně, jak si můžete být jisti, že ten slavný pán dialogů všechno nepřekroutil?
Tuším, že byste rádi věděli, co měl znamenat ten poslední vtípek s kohoutem.
Tak se přijďte zeptat.
Možná vám povím pravdu o tom, co se odehrálo.
Já u toho totiž byl.
Na rozdíl od vás.

„Jaký by měl být budoucí otec tvých dětí?“
„Především zdravý… A co ty, máš nějaká kritéria?“
„Určitě by měl lákavě vonět.“
„To je pravda. Říká se, že geneticky odlišní jedinci si navzájem voní.“
„A vůbec bych se nezlobila, kdyby se jednalo o nějakého pohledného cizince!“
Obě violky se rozesmály a svými kořínky způsobně usrkly pár kapek vody z hliněných šálků.
Vtom uslyšely bzučení. Včela zakroužila kolem a chystala se usadit na jeden z květů.
„Počkejte, to nesmíte! Víte, kde jste popíjela minule?“
„To nevím…“
„Máte aspoň fotografii?“
„Je mi líto.“
„Násosko jedna! V létě už té vaší pochybné seznamky nevyužiji.“

Homo sapiens měl být nejrozumnějším tvorem planety, kultivovaným ochráncem slabších, korunou stvoření.
To, co Bůh spatřil na monitoru po provedení další z mnoha simulací, ovšem tuto ideu nepřipomínalo ani zdaleka. Dokud programoval rostliny a živočichy, bylo to snadné. Stačilo si počkat na správný okamžik a pak zavést do některého genomu patřičnou mutaci.
Bůh si promnul oči. „Ježíši!“
„Zase bereš jméno Boží nadarmo, tati?“
„Kdyby aspoň deadline nebyl už zítra… Šest dní je zoufale málo.“
„Potřebuješ si odpočinout… Už jsi na tomhle superpočítači hrál Wormsy?“
„A ty zase pokoušíš Hospodina, synu!“
„Nech zatím pracovat tetičku Evoluci, pár náhod světu jenom prospěje…“

Vzpomínám si.
Na kousek břidlice s krajkovým vzorem. Kamenné třítko na česnek. Otisk kůže bájného tvora s hranatými šupinami.
Jak mi ho dědeček položil do dlaně.
Jak vyslovil: „Lepidodendron.“ Tónem, kterým se mluví o chutném jídle.
Jak mně to slovo znělo jako název pro hubování, jehož se člověku dostane, když polije stůl lepidlem.
„Je starý.“
„Jako ty, dědečku?“
„Mnohem starší. Vzpomínka na stromy, co kdysi rostly na naší planetě.“
„Proč už nerostou?“
„Možná byly unavené. Každý bude jednou příliš starý na to, aby žil dál. Ale nikdy by neměl být příliš starý na to, aby vzpomínky na něj rozdávaly radost.“

Každého večera vycházela ta bělovlasá, shrbená stařenka před svou chaloupku. Nenašel by se den, kdy by nevykonala tento svůj rituál – byť by třeba řádila sněhová bouře, nečekali byste na ni marně.
Zdálo se však, že ona marně čeká. Nedala ovšem najevo, na koho, nebo na co. Žádné jméno šeptané do dáli. Ani jediný náznak.
Jednou se však něco změnilo. Snad že kdesi zpíval slavík.
Stařenka se rozesmála. „Letos sis dal na čas!“
Smála se a smála a samým smíchem mládla, až na jejím místě stála malá dívenka.
Rozběhla se na louku – a kamkoliv šlápla, tam dalšího rána zářily barevné květy.

Když se vaše mozkové příšery zvečera rozhodnou, že si vaši lebku zapůjčí jako sál pro svůj maškarní rej, můžete jejich řádění zkusit ignorovat. Pravděpodobně neuspějete.
Nebo můžete jedné obludě po druhé sejmout masku a odeslat je domů. Ovšem na správnou adresu, jinak se vrátí i s tamními rozzuřenými obyvateli.
Třetí možností je poštvat na ně stádo pracovníků ovčí ochranky, aby toto nedovolené shromáždění rozehnali. Tančící stvoření jsou však zarputilá a poněkud podnapilá, takže budete ovcí potřebovat veliké množství. A to musíte přesně odpočítat.
Možná budete počítat do rána.
Ale naděje na pár minut spánku umírá přeci až se zazvoněním budíku.