Moje články

Tiše, velice tiše, se procházela po bradavických chodbách. Ne, neplížila se jako myš. Tohle přirovnání totiž vůbec neměla ráda. Hlavně musela zůstat neviděna a neslyšena, to bylo nejdůležitější.
Najednou ucítila jakýsi podivný zápach. Nakrčila nosík. Ještě než se přikradla k místu, odkud ten puch vycházel, věděla, co to je. Celá chodba ve druhém patře byla zaneřáděná bombami hnojůvkami. Vztekle zaprskala a poté se otočila k odchodu.
Její páníček Filch ji už očekával ve dveřích. Paní Norrisová jen pohodila hlavou tím směrem, odkud přišla, a zamžourala svýma žlutýma očima. Věděl, co to znamená. Bylo to, jako by hlásila: „Houstone, máme problém!“

Cítíte se sami a toužíte se samotou navždy skoncovat? Chtěli byste někoho, kdo Vás už nikdy neopustí? Kdo Vám bude věrný navěky, dokud vás smrt nerozdělí? Kdo bude Vaším stálým společníkem?
Nebo uvažujete o koupi domácího zvířátka, ale bojíte se, že by péče o něj byla náročná? Že by se Vám krmení prodražilo? Že by se Váš mazlíček roznemohl? Nechce se Vám shánět pro svoje zvířátko hlídání, až pojedete na dovolenou?
Pak tu máme jedinečnou nabídku přímo pro Vás na míru. Kupte si naší čistokrevnou blechu obecnou (i s papíry a rodokmenem) a věřte, že potom už nikdy nebudete sami!

Snila jsem. Doufala jsem, že jednou svůj sen budu i žít.
Jako oheň jsem v sobě živila naději. Málem jsem uhořela.
Všechny své úspory jsem vsadila na jedinou kartu. Na tu Tvou. Prohrála jsem.
Doufala jsem, že bys mě mohl milovat. Že by ses to naučil. Ty ses učit nechtěl.
Věřila jsem, že jednou budu šťastná. Ale Ty jsi všechny moje sny zpřetrhal, zbořil jsi je v okamžiku jako domeček z karet.
Celé své srdce jsem obětovala Tobě, Oněgine. V Tebe jsem vložila všechny naděje. Moje oběť zůstala někde na půli cesty. Řekni, jen řekni, že nebyla zbytečná. Víc nežádám.

Drobná moucha poletovala ztracená někde v Horách beraní hlavy. Byla už skoro půlnoc. Ale něco ji nutilo letět dál, dokud nedospěje k cíli.
Vtom před sebou spatřila chaloupku s doškovou střechou. Přilákána světlem vlétla otevřeným oknem do kuchyně.
Než se nadála, dostala prudkou ránu přes křídla. A zřítila se v bezvědomí do hrnku vystydlého čaje od svačiny.
Bábi potlačila nutkání protáhnout si polámaná křídla a trochu si zanadávala.
Když druhý den časně ráno zaklepala na dveře oné chaloupky, vyšla ven Stařenka, vypadající jako čerstvě vyoraná myš.
„Gyto, musíme si promluvit. Včera se tady stala úkladná vražda.“ Oslovená jen nechápavě zamrkala.

Poznámka: Pokračování mého drabble na téma Dlouhé vlasy, krátký rozum a odpověď na otázku, co bude Bábi Zlopočasná dělat bez svého drdolu =D.
Někdo byl nahoře. V její ložnici. Bábi se nebála. Jenom vůbec nechápala, jak si někdo mohl dovolit vloupat se k nejvěhlasnější čarodějce v Lancre.
Ze zvyku zašmátrala po drdolu, ale hrábla jen do čerstvě ostříhaného mikáda.
„Do háje,“ sykla. Pak si vykasala sukni a vytáhla zpod punčochy jednu ze svých jehlic. „Člověk nikdy nesmí zapomínat na záložní zbraň,“ pomyslela si a vydala se nahoru. Zpod postele bylo slyšet podivný nářek.
„Co to k čertu…?“ Nestihla ani doříct. Světlo svíčky se odrazilo v jednom kočičím oku.
„Silvere! To bude mít Gyta radost, že si zase bude moct rozšířit rodokmen tvých potomků…“

Jednoho slunečného odpoledne se Harry, Ron a Hermiona vydali navštívit Hagrida. Zaklepali na dveře hájovny, ale očekávané „Dále!“ se neozvalo.
„Počkáme na něj,“ navrhla Hermiona a už se hrnula dovnitř.
Sotva ale vstoupila, ozvalo se podivné písknutí a někdo jí studenýma rukama zakryl oči. Než se nadála, byla celá politá vodou. Podle nadávání za sebou poznala, že její kamarádi jsou na tom podobně.
Zrovna v tu chvíli sebral Hagrid lísteček, který před odchodem připevnil na dveře a teď ležel na zemi. Stálo tam: „Vrátím se hned. Pokud něco potřebujete, počkejte venku. Mám doma několik raraších mláďat, mohla by se polekat.“

Jsem jiná a vybočuji z řady. Jsem papouškem mezi sýkorkami, které ho nakonec uklovou k smrti. Jsem albínem mezi černochy, cizincem ve své vlasti. Jsem motýl se zlomenými křídly, vyhřívající se v posledních paprscích slunce. Jsem jako hvězda v poledne, jako červánky o půlnoci. Jsem sklíčkem mezi perlami, semínkem plevele v hromadě obilí. Jsem jehla v kupce sena. Jsem rybou na suchu a kočkou ve vodě. Jsem tancem bez kroků, hudbou bez tónů. Jsem jako kniha beze slov, jako slova bez vět. Jsem jako dveře, co nikam nevedou. Jsem jako klíč, který nikam nepasuje. Jmenuji se Lenka. Říkají mi Střelenka.

„Pojď už, Dvoukvítku!“ pobízel poněkud naštvaně Mrakoplaš zeměplošského turistu.
„Moment! Ještě si udělám obrázek tohohle chrámu.“
„Už máš jeden z druhé strany…“
„Tady je to hezčí! Koukni na ty okapy,“ nenechal si to rozmluvit Dvoukvítek a začal hrabat v Zavazadle.
„Mrakoplaši!“
„No?“
„Podržíš mi chvilku obrázkovou skříňku?“ Podal mu dřevěnou bedničku. Ještě chvíli štrachal v Zavazadle. Pak si vzal od čaroděje skříňku, aby si zhotovil obrázek na památku. Cvakl knoflíkem, ale nic se nestalo. Znovu. Nic.
„Asi se rozbila,“ prohlásil zklamaně. Vrátil skříňku do Zavazadla. „Tak půjdeme…“
„Už můžu ven?“ ozval se v tu chvíli obrázkový démonek z Mrakoplašovy kapsy.

Znáte ten pocit, když na něco čekáte? Takový, s jakým důchodce čeká na slevu v supermarketu, nebo dítě na dárky pod vánočním stromečkem? Jste bezmocní a nemůžete dělat vůbec nic, abyste se tomu přiblížili. Vaše mysl je zaměstnaná jenom tím, na co čekáte, ale to vám stejně nepomůže. Neposednému mrněti v autě taky cestu neurychlí věčné dotazy: „Už tam budeme?“, ale i tak se ptá pořád dokola.
Přesně takhle čekal Bilbo Pytlík. Pořád dokola přecházel po kuchyni od kamen ke stolu a zpátky. Neočekával návštěvu. Jen se strašně těšil na druhou večeři a nemohl se dočkat vajíček smažených na slanině.
Fandom: Pán Prstenů/Hobit

Šero se pomalu vkrádá do světnice. Paprsky posledního slunce na chvíli ozáří dvě objímající se postavy. Ženu z jezera čeká návrat do temnot.
„Sbohem, matičko. Už musím jít. Muž na mě čeká.“
„Nenechám tě přece vodníkovi. Zůstaň.“
Bylo by tak snadné vyhovět matčině prosbě. Ale…
„Já přece taky nechci nechat svoje dítě v moci vodní příšery.“
„Vždyť bych už neměla nikoho.... Když opustíš svoje dítě, budeme mít alespoň jedna druhou.“
V šeru svého domova sedí vodník, hladu v dlaních. Svědomí má temnější, než svůj jezerní příbytek. Smyla už všudypřítomná voda jeho vinu?
„Hrál jsem podle pravidel. To ona je porušila.“

„Tuhle jsem byla zase v divadle,“ vyprávěla Bábi Zlopočasná. „Nějak jsem tomu přišla na chuť, ale pořád mi uniká smysl. Třeba teď naposled. Hráli představení Romantico a Jůlinka. On jí přísahal věčnou lásku, vypadal, že by pro ni umřel a dojímal celé hlediště svými sladkými řečičkami. Lidi dneska uvěří všemu… Za půl hodiny potom se v hospodě lepil na jakousi zrzku! Pěkně jsem mu vyčinila. A on na to: Dlouhý vlasy, krátkej rozum! Pch! No, už bych měla jít…“
„A kdy my se tady zase sejdeme?“ zeptala se Stařenka.
„Delší dobu ne,“ prohlásila Bábi. „Musím zajet do Ankh-Morporku. Ke kadeřnici.“

Bylo prvního května. Jarnímu kýči nic nechybělo. Dva postarší hobiti se rozvalovali v trávě a filozofovali o životě.
„Poslyš, Same, jak se teď vůbec máš?“ zeptal se Smíšek svého kamaráda.
„Co děti odrostly, je u nás takový klid. Večery míváme s Růžou pro sebe… To víš, jako zamlada,“ odvětil Sam a zálibně si prohlížel křivky své ženy, kypré hobitky, která nedaleko sbírala pampelišky „Jak vidím, dnešní večer bude speciální, když máme ten první máj…“
„Ale přece jen, ve vašem věku…“ nadhodil Smíšek.
„Naopak, ve stáří je to důležitý pro zdraví…“
Smíšek jen pokrčil rameny.
„Pampeliškový salát přece obsahuje tolik vitamínů…“