Moje články

Něco se mi usadilo v uchu. Je to nohaté, protivné a neodbytné. Bude to asi nějaký druh hmyzu. Bzučí to jako celý úl a nechce zmlknout.
„Bzz – bzzzzzz – bzz!“ Takhle pořád dokola. Mám pocit, že mi praskne hlava. A nervy.
V encyklopedii jsem prohledala hesla „Halucinace“, „Migrény“ a „Nemoci ucha“, ale nepodařilo se mi najít nic použitelného.
Mám pocit, že se z toho brzy zblázním.
V záchvatu zoufalství se pokusím toho protivu oslovit. „Kdo jsi?“
„Jsem tvůj Ohrwurm. Oblíbil jsem si tě a s radostí ti budu dělat společnost i nadále. Pojď, zazpívej si se mnou… Bzz – bzzzzzz – bzz!“
Uáááááááááááá!
A/N: Slovo Ohrwurm jsem záměrně ponechala v originále, protože si myslím, že pro to v češtině nemáme žádný adekvátní překlad. Ohrwurm je taková písnička, co se vám zasekne v hlavě a chtě nechtě si ji musíte zpívat pořád dokola. Inspirováno tímto: http://www.youtube.com/watch?v=V9sDoZu8VWg - všem němčiny znalým doporučuji :).
Drabble věnováno may fowl, protože obsahuje její oblíbená citoslovce. ;)

„Krev tvého bratra volá ke mně do nebe…“
Bůh to nechápal. Jak mohl zabít svého bratra? Svého rodného bratra?
Myslel si, že pouto mezi sourozenci hned tak něco nezlomí. Zatím stačila chvilka nepříčetného hněvu a…
Kain mu radost neudělal. Ještě, že sourozenecká láska nebyla to jediné, čím Bůh člověka obdaroval. Naštěstí stvořil i silnější city.
„Tak to má být!“ radoval se Bůh, když viděl Jákoba a Ráchel. „Čtrnáct let vydrží čekat a sloužit svému strýci, aby ji získal. Aspoň, že něco vychází podle plánu…“
Pak přišel David s Bat-šebou.
„Tady jsem to asi naopak trošku přehnal…“ pomyslel si Bůh nešťastně.
A/N: Vysvětlivka 1: Jákob byl se svým strýcem domluvený, že dostane jeho dceru Ráchel za manželku, když pro něj bude sedm let pracovat. Lában ho ale podvedl a dal mu svou starší dceru, takže Jákob musel pracovat ještě dalších sedm let, aby si vysloužil Ráchel.
Vysvětlivka 2: Král David nechal zabít manžela Bat-šeby, aby si ji mohl vzít.
Vysvětlivka 3: BJB :).

Její macecha, zlá čarodějnice, ji zavřela do věže. Neměla tam nic než dřevěnou židli a krb, v němž nebylo čím zatopit.
Celé dny seděla u okna a čekala, až ji konečně přijede vysvobodit nějaký odvážný, pohledný mladík.
Vyhlížela a vyhlížela, ale její zachránce nikde.
Jednoho dne jí povolily nervy. Jako smyslů zbavená rozmlátila židli o podlahu a pomocí dvou kusů dřeva se zapálila v krbu oheň.
Rozplakala se. Už neměla ani tu židli.
Pak zaslechla dusot kopyt. Vyhlédla z okna.
„Krásná panno! Již dlouho jezdím touto krajinou, abych tě vysvobodil. Děkuji ti, že jsi mi dala znamení, kde tě hledat.“

Pořád na sobě cítila jejich pohledy. Nedívali se nepřátelsky, to ne. Ale dívali se. Před jejich očima se nedalo utéct. Sledovali ji při všech jejích činnostech – když si hrála, když jedla, když spala. Ať se pohnula kamkoli, šly jejich oči za ní.
Zpočátku se jí docela líbilo, že o ni má někdo takový zájem, a tak se před svými pozorovateli všelijak předváděla. Jak ale rostla, začali jí být protivní. Její maminka jí říkala, že ona už je ani nevnímá.
Když gorila Moja odjížděla do Španělska, doufala, že to tam bude jiné. Nebylo. A ještě ke všemu ji překřtili na Mojito.
A/N: Nevím, jestli už tu někdo podobný nápad neměl. Doufám, že ne. Kdyžtak se omlouvám, neměla jsem čas nic číst...

Paní učitelce 3.B povolily nervy. Třída řádila jako stádo divé zvěře, zavřené v příliš malé kleci.
„Do zítřka mi každý za trest napíšete seznam šedesáti situací, kdy něčeho litujete,“ řekla jim. Rozdávání trestů tohoto typu jí bylo proti mysli, ale nešlo to jinak. Nechtěla křičet.
Druhý den se na katedře objevil štůsek vypracovaných úkolů. Většina vět zněla: „Je mi líto, když mi maminka nedá bonbon.“ Nic překvapivého.
U Maruščina seznamu se zarazila. Všechny položky seznamu byly krasopisně vypsané, až na tu šedesátou.
„Proč jsi nic nenapsala k šedesátce?“ zeptala se Marušky.
„Právě proto. Je mi líto, když mě nic nenapadá.“

A/N: Kterak jsem se pokoušela hrát si na Nezvala...
Nahrazuji téma Krev
Naše životy jsou absurdní jak strach
šeptal tiše do tmy mladý sebevrah
strach z krve výšek uzavřených prostorů
strach z tepání srdce motoru
co nám nedovolí nedýchat
co nám nedovolí bát se ztrát
Chtěl jsem skočit chtěl jsem k smrti doplachtit
chtěl jsem pohřbít onen dávno mrtvý cit
Pak ale někdo náhle vykřik ach!
a já už nechtěl být ten sebevrah
ten sebevrah jenž je mrtev předem
ten jenž je sám sobě lidojedem
ten jenž svůj život v kartách prohraje
ten jenž neplatí své výdaje
Pro toho kdo má strach z krve z pláče
je snad lepší být hazardním hráčem

A/N: Vím, že chemické vtípky zůstávají většinou nepochopeny. Ale po tom, co jsem včerejšek strávila zahrabaná po uši do maturitních otázek a dozvěděla jsem se takovéto informace, jsem si to prostě nemohla odpustit :).
Pojmenujte následující sloučeninu: H2SiO3
Moje odpověď: kyselina křemičitá
Správná odpověď podle učebnice: kyselina siřičitá
Která z těchto vazeb je nejdelší?
a) trojná
b) mezi dvěma atomy uhlíku v methanu
c) dvojná
d) násobná
e) mezi dvěma atomy uhlíku v ethylenu
f) mezi dvěma atomy uhlíku v acetylenu
Moje odpověď: c) nebo e) – dvojná vazba je delší než trojná a jednoduchá vazba v nabídce není
Správná odpověď podle učebnice: b) – jde o vazbu jednoduchou, a tudíž nejdelší
Nevím, odkdy má síra značku Si a methan obsahuje dva uhlíky.
Ale jedno vím určitě – není nad kvalitní studijní materiál při přípravě na maturitu…

Popelko, zameť na dvoře!
To nevidíš, že tu překážíš, ty jedna špindíro ušmudlaná?!
Běž radši pomoct do kuchyně.
No tak, nemotej se tady!
Ty nešiko jedna, kvůli tobě jsem rozbila talíř!
Jdi vyčistit krb. Jak vám to spolu ale sluší! Každý k tomu svému, Popelka k popelu.
Raději se někam schovej, jsi pěkně ušmouraná. Budeme mít návštěvu, ještě by se tě lekla.
Popelko, podej mi…!
Ukliď…!
Přines…!
Pojď sem!
Běž pryč!
Možná by se mohlo zdát, že mi brzy musí dojít síla. Ale mám něco, o čem nikdo neví. Mám naději. Mám ještě dva oříšky, které mohu sevřít v dlani.
A/N: Perpetuum mobile neexistuje. Ani to lidské.

A/N: BJB jak vyšité, ale zároveň i taková symbolická tečka za hodinami filosofie, které pro mě dnešním dnem skončily.
Vysvětlivka: Lokuce = to, co je doslovně řečeno; ilokuce = to, co se za slovy skrývá; perlokuce = to, co se očekává od toho, kdo výrok slyší.
Písemná práce – Filosofie jazyka
1. Určete lokuci, ilokuci a perlokuci ve výroku: „Slečno, neznáme se odněkud?“
2. Vymyslete alespoň dva různé kontexty, kdy mohla padnout věta: „Nástup!“
1. Lokuce: Dotyčný se ptá, zda jsme se už někdy viděli.
Ilokuce: Dotyčný se chce pravděpodobně seznámit.
Perlokuce: Očekává se, že zareaguji podle toho, jestli o seznamování mám, nebo nemám zájem.
2. Vedoucí tábora zavolá: „Nástup!“
Rozzuřený sbormistr poté, co zpěváci opět začali zpívat o dobu později, zakřičí: „Nástup!“
---
Mohlo by se zdát, že jsem písemkami z filosofie vycvičená natolik, že mě žádné téma v DMD nepřekvapí.
Ale někdy ani připraveným štěstí nepřeje.

Víš,
„my“ se tak obtížně dělí
zpátky na slova „já“ a „ty“.
Když
už si člověk jednou zvykne
na slunce, je těžké strpět stín.
Jednou
jsi mi řekl: Otevři okno
a zjistíš, že jsi dosud žila v šeru.
Já jsem
poslechla, i když jsem měla strach,
že mě to poznání oslepí.
Tak jsem se dívala oknem
do tvé duše a tys osvětloval mé
kroky.
Tehdy jsi řekl: To světlo
není určené pro tebe. Nepoznal jsem to.
Odpusť.
Není snad lepší nechat okna
zavřená navždy, když životu vládne
stín?
„My“ se tak obtížně dělí
zpátky na slova „já“ a „ty“,
víš?
A/N: Lehce inspirované knihou od P. Coelha U řeky Piedra jsem usedla a plakala.

„Zlatá rybko, nechci, abys mi splnila tři přání. Úplně postačí, když mi splníš jedno jediné, a budu šťasten do konce života.“
„Jako bych nevěděla, o co ti jde. Takových už bylo. Chlapi jsou všichni stejní!“
„To není pravda. Já jsem tvůj příbuzný. Mám v sobě něco z tvých genů, takže náš potěr by měl určitě šupiny ze zlata a kouzelné schopnosti…“
„Přeješ si, abych ti nakladla vajíčka?“
„No, nechtěl jsem to říkat úplně otevřeně, ale je to tak.“
„Dobře.“
„Vážně?“
„Ano. Ale je tu jeden háček. Znáš přeci pravidla, ne? Na to, abych plnila přání, si mě musíš nejdřív chytit!“

Za těch osm let stihla na téhle zahrádce zapustit hluboké kořeny.
Pořádně tu povyrostla, kvetla prvními láskami a vzápětí uvadala žalem, zalévala se slzami a krmila slunečními paprsky smíchu. S těmi, co vyrašili v sousedství, se propletla výhonky, a čmeláci nosili pyl z jednoho květu na druhý. Byli tu i tací, kteří se jí snažili zastřihovat listy. Většinou se nedala.
Osm let na gymnáziu byla celá věčnost. A ona teď má svoji pracně pěstovanou rostlinu vykopat a přesadit někam jinam?!
Když si šla pro maturitní vysvědčení, pochopila.
Poslední petrklíč odkvetl. Jaro jejího života skončilo. Bylo třeba připravit se na léto.
A/N: Věnováno všem mým "spoluvýrostkům", čmelákům a motýlům a dokonce i těm "zastřihávačům listů" (někdy to bylo pro dobro věci).

Toho dne ráno se slečna Ferka dlouho prohlížela v zrcadle.
Zase jsem přibrala, pomyslela si nešťastně. Za chvíli se nebudu Muminkovi vůbec líbit…
„Dobré ráno.“ Muminkova maminka vešla do pokoje, aby – jako každé ráno – vynesla peřiny na sluníčko. Všimla si Ferčina zkroušeného výrazu.
„Copak se stalo?“
„Vypadám jako hroch! Není náhoda, že nás tehdy zavřeli do zoo namísto hrochů. Stačilo, aby se na mě podívali…“ řekla Ferka a teatrálně se zatahala za kůži na bocích.
Muminkova maminka neodpověděla. „Půjdu připravit snídani,“ řekla jen.
Když sešla slečna Ferka do kuchyně, Muminek se na ni usmál.
„Dnes ti to sluší, má drahá.“

Téma: Červený a černý
A/N: Drabble se vztahuje k postavě Konstantina Trepleva z Čechovova dramatu Racek. Myslete si o tom co chcete, ale BJB ;)
Jednoho dne se tvoje slunce rozhodlo zapadnout. Ručička na ukazateli štěstí a neštěstí se náhle posunula ve tvůj neprospěch.
Nastala temná noc, delší než ta polární. Jen červánky na západní obloze ti připomínaly, že byl někdy den. Skoro jako by se obzor styděl za to, co jsi přes den neudělal a udělat měl, udělat neměl a přesto udělal.
V té černotě jsi hledal hvězdy. Aby ti dodaly odvahu, že někde daleko slunce ještě existují. Hvězdy nesvítily.
Tma byla všude. I v tvém nitru. Tak jsi zavřel oči a nechal temnotu, aby tě pohltila.
Výstřel zněl trochu posměšně, jako chechot racka.

Když je člověk opilý, neměl by psát e-maily. Odesílat by je neměl už vůbec.
Opilost neboli opojenost je stav, který vzniká po intoxikaci alkoholem. Typická je pro ni nadnesená nálada, bývá zvýšené sebevědomí, zvýšená podnikavost a družnost, zmenšují se sociální zábrany.
Ona opilá byla. Intoxikace ale nevznikla požitím alkoholu, nýbrž kombinací dvou tabulek čokolády, dojímavě romantického filmu, pozdně noční hodiny, povolených nervů a všech těch nechutně šťastných párečků v okolí.
Rozhodla se jednat.
Sotva klikla na „odeslat e-mail“, začala toho litovat. Jenomže už to nešlo vrátit zpět.
Ticho, které se potom na druhém konci rozhostilo, ji málem připravilo o sluch.
A/N: Věnováno všem literárním sebevražedkyním a sebevrahům.
(Text kurzívou je mírně zkrácená definice z wikipedie :). )

„Pane, smiluj se,“ opakuje po knězi dav věřících.
Na svoje hříchy vlastně téměř nikdo nemyslí.
Jeden má strach, že mu hrozí vyhazov z práce.
Další je nevyspalý a myšlenky mu bloudí pouze po pozemských cestách.
Žena vedle něj má doma nemocné děti.
Pihovatý mladík docela vzadu se trápí neopětovanou láskou.
Dlouhovlasá dívka přemýšlí, co si vezme na večerní schůzku.
„Sláva na výsostech Bohu,“ zpívá se vzápětí. Nezní to nijak radostně. Spíš jako pohřební pochod než jako provolávání slávy Bohu.
Bůh, který všechno to lidské pachtění sleduje z nebeských výšin, se shovívavě usměje a povzdechne si: „Et in terra pax hominibus…“
(A/N: Název je citát z Bible - Mt 11,28. A vlastně ani nevím, proč jsem nechala Boha mluvit latinsky :D. Ale znamená to "A na zemi pokoj lidem...")

A/N: BJB. Ostatně, co jiného napsat na takové krásné téma...? :D
Ukrýváme se v horách, protože tu snadno můžeme uniknout případným pronásledovatelům. Víme, jak si poradit s nástrahami života v horách, a můžeme se tedy soustředit jen na jeho krásu.
Třeba ta svítání! Někdy se chodíme dívat na východ slunce. Údolí pod námi jsou ukrytá v mracích – jako džbány naplněné mlékem po okraj. Často zůstávám na vršku hory jako poslední, ochromená krásou.
Jednou jsem se dívala za odcházející skupinou a spatřila rudé pozadí jednoho z našich samců, které nápadně kontrastovalo s bílou mlhou. Jaká nádhera!
Od té chvíle jsem už nechtěla nikoho jiného – toho by mi totiž každá paviání samice záviděla!

„Můžu se od tebe napít?“ zeptal se.
„Radši ne. Mám nemoc na sedm, která je pro muže smrtelná. Nerada bych tě měla na svědomí…“
„Cože?“ podiví se.
„To neznáš?“ Teď se diví zase ona.
„Ne. Co to je?“
„Hádej.“
„No,“ počítá na prstech. „Ženská je na šest, tak já nevím.“
Zasměje se. „Rýmička přece!“ Podává mu láhev. „Ale jestli se nakazíš, není to moje vina. Já tě varovala.“
„Já už jsem se stejně nakazil,“ na to on.
„Čím, prosím tě?“
„Láskou,“ povídá vážně.
A ona mlčí.
Mlčí, protože neví, co by na to řekla.
Mlčí, protože má z toho všeho najednou divný pocit.
Mlčí, protože je od přírody pesimistka.
***
„Nechtěla by ses něčeho napít?“ zeptal se a v hlase mu zazněly stopy dřívější starostlivosti. Nejspíš proto, že vypadala, jako by měla každou chvíli omdlít.
„Jo. Vodu, prosím.“ Na nic víc se nezmohla. Po tom, co bylo vyřčeno. Je konec.
Natočí jí do sklenice vodu.
Pije, jako by žízeň byla to, co ji nejvíc trápí.
„V pořádku?“ ptá se on.
A ona mlčí
Mlčí, protože jí v hlavě pořád znějí ta strašná slova.
Mlčí, protože promluvit by znamenalo všechno si přiznat.
Mlčí, protože jí studená voda vzala všechna slova z úst.

Život byl vždycky
dar nad mé síly, kdykoliv jsem byl sám.
Osoby:
Muž. Obláček cigaretového dýmu
se mu vtiskl do aury – kamkoli se pohne,
visí to bouřkové mračno nad ním.
Žena. Prázdný pohled svědčí
o prázdnotě duše a nenaplněnosti
života.
Já. Dýchám srdcem. A kouř
mi poškozuje plíce.
Lešany – 6 km hlásá rozcestník
a autobus už nemůže uvézt ten těžký náklad.
„Chtěls mi to zatajit?“
„Já?“
„Kdo jiný?!“
Unavený vzhled obou
jen podtrhuje teatrálnost jejich gest.
Láska chybí. Snad v noci vášeň
zakryje tu nenávist.
Láska je dar nad lidské síly.
I kdybys nás, Bože, varoval,
stejně bychom ho požadovali.
(A/N: Text kurzívou je úryvek přímo z Hrubínovy Romance pro křídlovku.)

Až, má milá, zavřeš víčka,
necháš si zdát nějaký sen,
uloví ti táta cvrčka,
stejně jako každý den.
Papínek tě zaopatří,
až ti k spánku ustele,
jsi mi dražší než mí bratři,
nemám ani přátele.
Celý život tobě, dítě,
nosím vše, co vyslídím,
a když někdo uvidí tě,
ihned mi tě závidí.
„Ta je celá po taťkovi!
Krásná, milá, chytrá též!“
Nevěř, že ti nevyhovím,
vše, co chceš, to dostaneš.
Až, má milá, zavřeš víčka,
na svém loži nebeském,
vzpomeň si i na tatíčka,
co žil pro svou dcerku jen.
A opuštěnou norou se nesl hlas Lumka, papínka bez dcerušky.

Bylo slunečné letní odpoledne. Paní Weasleyová si prozpěvovala jakousi veselou melodii, když odnášela nádobí na zahradu Doupěte. Výjimečně se doma zase sešli všichni, a proto se rozhodla, že tentokrát posvačí na zahradě.
Měli domácí meruňkovou bublaninu. Vypadala opravdu lákavě. Molly každému naložila dílek.
„Mami, mně to nechutná,“ stěžovala si Ginny.
„Ale jdi…“ Sama se do bublaniny zakousla s chutí.
Sousto málem vyplivla. Buchta byla úplně slaná.
Jak se to jen mohlo stát?
Napila se čaje. Taky byl slaný.
Fred s Georgem se na sebe poťouchle podívali. Ani jeden z nich si bublaniny nekousl.
Snad je v Bradavicích přivedou k rozumu…
(A/N: Odehrává se ještě před nástupem Freda s Georgem do Bradavic.)

Děsí mě pomyšlení, že už s Gerrym nikdy nepromluvím, nebudu ho moci obejmout, nikdy neucítím jeho vůni.
Dokud byl ještě se mnou, měla jsem nějaký úkol. Byla jsem silná, protože jsem musela. Kvůli němu.
Pak přišla prázdnota.
Pořád nemůžu pochopit, jak by mohl jednoduše, zmizet, ztratit se, přestat existovat. Někde přeci být musí...
A pokud někde je, mohl by se odtamtud vrátit.
...Bože?
Klidně půjdu až na konec světa, pokud to budeš chtít.
Udělám cokoliv. Jen mi Gerryho vrať. Aspoň na chvíli.
A Bůh mlčel.
Neboť o kolik jsou nebesa vyšší než země, o tolik převyšují mé cesty cesty vaše.

Toho dne se nikomu na trénink nechtělo. Wood se ale tvářil vesele, jako by chtěl nebelvírskému týmu sdělit nějakou úžasnou novinku.
„Dnešní trénink si trošku ozvláštníme,“ řekl. „Abychom lépe pochopili, jak moc záleží na každé funkci, vyměníme si role.“ Prohlédl si svůj tým. „Takže Frede, budeš chytač, Alice brankář, střelci budeme já s Katie a Georgem a odrážeči Harry s Angelinou. Budeme hrát s Havraspárem, který udělal totéž ve svém mužstvu.“
***
Být odrážečem není zas tak těžké, pomyslel si Harry a zazubil se na Freda.
Vtom ale zprava přiletěl potlouk a uštědřil mu bolestivou ránu.
No, možná raději zůstanu chytačem…

Vichřice nemilosrdně ničila všechno, co se jí připletlo do cesty.
„Říkala jsem to! Říkala jsem, že přijde katastrofa!“ křičela fififjonka, ačkoliv si byla jistá, že ji nikdo neslyší. Odpovídalo jí jen kvílení větru. Aspoň ten jí dal za pravdu.
Ráno byla bouře pryč a s ní i veškerý fififjončin majetek. A fififjonka si najednou uvědomila, že tahle spoušť má v sobě cosi poetického.
Podívala se na porcelánové kotě, které pořád pevně svírala v tlapkách, a připadalo jí, že i ono vypadá docela spokojeně. Zahleděla se do těch malých černých oček. Zdálo se jí, že mezi hučením vln zaslechla souhlasné zamňoukání.

Odmala miloval čokoládu. Dokázal jí sníst jakékoli množství. Čtyři, pět tabulek najednou nebylo ničím neobvyklým. Ještě raději vyjídal bonboniéry. Bylo jedno, jestli jsou bonbóny oříškové nebo karamelové. Prostě se cpal.
Množství jídla, které snědl, náležitě reflektovala i váha v koupelně. Když už se pod ním začala prohýbat, jednoduše se přestal vážit.
Rodičům to nevadilo. Kupovali synáčkovi jeho oblíbené pochutiny ve velkém. Hlavně, když byl spokojený.
Jednou zase seděl v kuchyni, bezmyšlenkovitě se ládoval bonbóny a díval se z okna. Pak spatřil nové, nablýskané auto svého otce.
Otesánek se oblízl. Strčil do úst poslední pralinku a vyšel ven, na novou hostinu.

Když se s Vronským setkala na plese, měla Anna pocit, že ji nějaký strhl nějaký neviditelný proud, z něhož se nelze vymanit. Přesto to zkusila. Poslechla intuici a odjela z Moskvy. Tušila, že pokud se nedostane na břeh a podvolí se oné řece osudu, utopí se.
Pak se jí ale plavání zalíbilo. Chtěla se nechat navždy unášet proudem, který se jí najednou zdál tak lákavý.
Jednoho dne už nedokázala dál plavat. S posledním tempem jí do plic vnikly první kapky vody.
Vronskij byl největší láskou jejího života. Ale co z té lásky zbylo? Jen skřípění vlakových brzd a obláček páry.

„Mami, to ti není líto, že umřou?“ ptá se pětiletý capart s nedůvěřivým pohledem na vanu.
„Je, ale nedá se nic dělat.“
„A nevadí ti, že je budeš muset zabít ty?“
„Už jsem ti říkala, že to jinak nejde. No tak. Sundej si tričko, ať se neumáčíš.“
„A nebude je to moc bolet?“ klučina na to.
„Nebude.“
„Ale mami…“
„Co je zas?“ Dochází jí trpělivost.
„Já jsem jednou zašláp mravenečka a pak mi to bylo moooc líto…“
„Už dost řečí. Pojď, ať to máme brzo za sebou.“
Povzdechla si. Když ve školce řádí vši, musí se přikročit k radikálnímu řešení.

„Harry, mohl bys prosím na chvilinku?“
„Harry, můžu si tě vypůjčit?“
„Je tu někde Harry Potter?“
„Harry, kde jsi? Jsem vážně zoufalá, tu úlohu musím odevzdat do půlnoci a vůbec si nevím rady, jak splnit zadání... Pomůžeš mi?“
„No tak, kde je Harry?! Potřebuji hlavního hrdinu. Nebude to nadlouho. Půjde jenom o sto slov...“
„Harry...“
„Harry?“
„Harry!“
***
Harry seděl v zavřené skříni a třásl se. Bylo to stejné jako loni. Už zase slyšel ty hlasy. Vyzkoušel všechno, včetně špuntů do uší. Nepomáhalo to.
Co si pro mě připraví tentokrát? přemýšlel vyděšeně. Měl pocit, že další ročník DMD už nejspíš nepřežije.

Při práci si prozpěvovala. Léčivou tinkturu z aloe měla skoro hotovou, stačilo ji jen přecedit a zbavit tak nakrájených listů.
„Mami, můžu si jít hrát ven?“ zeptala se její sedmiletá dcerka.
„Jdi, ale předtím tohle vysyp na kompost,“ řekla a podala jí misku s kousky aloe, které vylovila z alkoholu. Pak se dala do úklidu.
***
„Mami, mami, slepicím je špatně!“ Dcera vpadla do kuchyně jako blesk.
Opravdu. Slepice se motaly a padaly jedna přes druhou.
Určitě je někdo otrávil!
Pak spatřila ostatní slepice, jak se nerušeně přehrabávají v kompostu.
Rozesmála se. Nikdy by ji nenapadlo, že se slepice mohou opít.
A/N: Inspirováno skutečnou událostí.

Nádech, výdech. Zatnout zuby a vyrazit na cestu.
Znal přesný postup práce. Bylo to prosté. Měl za úkol dopravit těžký balvan na vrchol hory. Svaly už mu téměř vypovídaly službu a hlava jako by se mu chtěla rozskočit bolestí. Přesto to nevzdával.
Zapřel se pažemi do toho obrovského kamene a zatlačil. Pak už jenom stačilo s každým krokem překonávat gravitaci, nenechat se strhnout zpět do propasti.
Čím blíže byl vrcholu, tím byl balvan těžší.
Ještě dva kroky, ještě jeden. A pak…
Dopředu věděl, jak to skončí. Ale odmítal si to přiznat.
Neexistuje totiž osud, který by se nedal překonat pohrdáním.
Pozn.: Mýtus o Sisyfovi