Moje články

Avevino Tajemství hřadů bylo prima zahájením letošního DMD i nového seriálu.

Casanovlezův protokol od Danae skvěle načrtnul hned dvě zeměplošské postavy, a přitom jední z nich stačí být prostě jen přítomná.

Drabble Pěst proti pěsti od Wolviecat spojilo hned několik fandomů na základě velmi významného detailu.

Fotoromány se vydařily: Na příklad Dvousetletá záhada od Daina.

Výborný je taky Šmeldův fotoromán Zrnko k zrnku sedá. Opravdu navodil atmoféru zlatého věku fotorománů.

Ryina Příležitostná píseň už nejspíš v nějakém předchozím výběru figurovala. Je velice múzická.

Otrávené království od Carmen spojilo pohádku se skutečně hororovým "žánrem".

Stroje se od lidí liší schopností cítit strach ukazuje, jak moc umí jít Keneu na dřeň. (Dalším takovým drabbletem je Řeklo se, že usnu.)

Smrtijedčino Jen pro tebe, mi amor Oni jsou prostě OTP! Relationship goals a další výkřiky hashtagovitého typu!

Eso Rimmerová mi s drabbletem Když pes vychovává vlka připomněla dvě mé oblíbené postavy z Písně ledu a ohně i to, proč mě tak fascinovalo jejich bezútěšné putování.

Příběh temné a zářivé princezny, které se zapletou do rozmanitých pohádek a způsobí v nich kreativní chaos. Tajemné záhady, složité rodinné katastrofy, nevlastní matky, čáry, bludné teleportační kořeny a mnozí jiní efektové.

Letos jsem v rámci DMD napsala drabble z pohledu královského otce obou hrdinek.

Tento román jsem začala psát v rámci Sosácké padesátky a už se dostává do fáze slíbeného kreativního pohádkového chaosu.
První kapitola, kterou to všechno začalo.

Gumička v poušti smutně vzdychá,
noří se v písku v hloubi ticha.
Co zmůže sama takhle venku?
Sváže citlivé uši fenků?
Snad v sobě přece najde sílu
co fitness trenér pískomilů.
Když nedá pozor, může hravě
skončit ve velbloudí stravě.
Nebo si s ní sváží paty
uondané surikaty.
Při obraně někdy svírá
klepeto zlovolného štíra.
Ten z ní krutě tahá chlupy.
Na nebi už krouží supi.
Ať pánové, nebo paní,
chtějí jí být kroužkovaní.
Jaký ji úděl čeká tu
na hrůzném dravčím pařátu?
Nemá v poušti nikdy klid,
zvěř ji nechce docenit.
Jednou jim to krásně natře.
Sváže cůpek Kleopatře!

Potkali se na útěku
z vězení ztracených věků.
Při té zkoušce vtipu, síly
jiskry rychle přeskočily.
Osud jim však nepřál víc,
jisker spadlo na tisíc;
při požáru, sirén ryku
ztratil se jí v okamžiku.

Štěstěna se ráda směje,
někdy ale lásce přeje.
Po čase ji potkal zas,
v davu poznal její hlas.
A přes všechen hluk a shon,
křikl za ní: „Rhiannon!
Počkej na mě, zvolni krok!
Nechci na tě čekat rok.“

Svatební cestu měli plánu:
výlet loďkou k Tenochtitlánu,
pyramidy v Gíze, v Coba,
polární kruh v sedle soba.
S osudem to však zas šije…
zbytek už je historie.

Vladan na sobě poslední roky hodně zapracoval. Stačila jedna mistrova přednáška o dně a Vladan odpoledne poté na procházce s dcerami Šárkou a Klárou zkusil nenápadně sníst pár listů pampelišek z rozpadajících se korun, které mu uvily.
Snažil se víc pohybovat na čerstvém vzduchu, i když při jedné příležitosti museli zachraňovat Šárku z jezera, z něhož před lety stěží vylezl on sám.
Nebo nebyl sám?
Celý záhon pampelišek a bylinná zahrada nacpané do hrnku nedokázaly rozptýlit mlhu, která mu ukradla vzpomínky.
Mistr navrhoval hypnózu, ale pokud si Vladan něco pamatoval, tak to, že s magií už nechce mít nic společného.

Při plném vědomí ti odkazuji
měch, ve kterém vichry dují,
kartáč se zlatými vlasy,
klobouk nebývalé krásy,
kořen hory přidám taky,
vábničku na vlkodlaky,
skleněnou kouli, v níž mraky plují,
pěšiny šupin na dně slují,
vlídné sněhy, mírná léta,
lodní lístek na kraj světa,
sílu všitou do opasku,
poukaz na pravou lásku,
maringotku pro mantichoru,
léky proti hladomoru,
prsten od hadího krále,
nit od Ariadny v šále,
na akné i běsy z hor
korektor a Koraktor,
jednorožce na výpravy
do blízka i do dálavy,
sáně, které samy letí,
pro případné kupy dětí.

Nemusíš strach o mě mít.
Potřebuji jen uklidit.

Ačkoli si při takovéto výpravě zachováte plné vědomí, příčetnost je spíš na škodu.
Ženy následovaly Griet, protože slova „Vím, kde najít jídlo“ zněla jako zaklínadlo. Všechny už měly na krku pár křížků, uměly se ohánět cepy i lopatami a jejich vztek se valil jako povodeň.
Démoni zvonili na zvony, svolali podzemskou hotovost. Pod náporem zuřivých hospodyněk jim nezbylo než zvedat padací mosty a zachraňovat zbytky zásob.
Ženy je spoutávaly, skopávaly do krvavé řeky, kde i vyděšení obojživelní ďáblové zapomínali, že umí plavat. Bojovnice plundrovaly podsvětní pokladnice.
Když vyšly zpět na zemi a vykašlaly saze, řekly si: „Tak zase příští čtvrtek.“

Lesem protéká řeka. I když se vytratí do tůní a slepých ramen, umí nabrat sílu a uvelebit se v domech. Někdy v noci slyším tóny utopeného klavíru.
Pod Šeldou se prosmýknu tunelem, který má hypnotický nádech, ale nejkrásnější je nábřeží s čapkou hradu, sochou Athény a šešulkou katedrály. V mých snech se přes ni klene nové město z pontonů a přemostění.
A pak Spréva, Alzette, Mosela.
Spojují je potulky s kamarády. Klubko navíjí další řeky. Až se z něj vyklubu já. Brodím se bažinou, přitom mám rty suché jako troud.
Občas se na hladině přede mnou zaleskne zlatá sluneční cesta.

Dnes na ni smutek dolehl obzvlášť krutě a nedokázala tvrdnout mezi čtyřmi zdmi.
Bloumala ulicemi, uhýbala maškarám i sudům, které hnali uličkami. Vyhýbala se pokusům o seznamování.
Kolem proběhl průvod podroušených podivností. Zabočila za další roh. Udržovat směr. Takhle nějak se člověk dostane z labyrintu, když ztratí nit?
Na náměstí hrála hudba, víno proudilo, ale svět se pohupoval i bez pití.
Posadila se na schody.
„Občas je toho na jednoho moc,“ poznamenal hlas za ní.
Patřil kučeravému muži, který tam seděl oděný v révovém listí. Nabídl jí hrozen. „Trochu cukru?“
„Děkuji.“
„Jmenuju se Dionýsos,“ řekl a podal jí ruku.
„Ariadna.“

Thór hromobijec, hrdina mnoha příběhů, ochránce lidstva a Ásgardu proti jeho odvěkým nepřátelům z řad obrů, trollů, krvelačných zrůd a všelijakých mátoh, které se potloukají za noci krajem, aby škodily lidem.
Bůh, který si za svůj život nadělal řadu nepřátel.
Včetně těch, do kterých by to člověk nikdy neřekl.
Buk Bukason stojící na kraji hvozdu hleděl do dáli – na pole, z jehož středu stoupal dým z dohořívajícího těla jeho otce Buka Bukasona staršího, který dlouhá desetiletí stál osamocený, hrdě vzpřímený uprostřed pláně. Dokud ho nesežehl blesk, jenž se odrazil od Thórova kladiva.
Buk Bukason mladší odpřisáhl bezohlednému bohu mízovou mstu.

Žil byl jeden malý topýr a byl to veliký zbeda. Jeho topýří maminka už ztrácela rvy. Jednoho dne ho znovu posedl klid, a než se maminka ohlédla, zmizel kamsi za Žárku.
Jenže pak ho rozbolela křídla a domů to najednou byla představitelná dálka.
Tahle se vrátí domů až v děli.
Pak ho však potkala hoda v podobě vrlého výra.
Topýr sotva stihl vlétnout do průrvy ve skále, kde mu zbylo než čekat.
Naštěstí byl zmar a výr byl rvózní. Posléze s důtklivým houkáním uletěl.
Topýr se vrátil domů jako božák z Manic.
Jeho maminka věřila vlastním očím. A hlavně echolokaci.

Byl to hezký poklidný večer. Všichni dorazili včas a v natolik dobré náladě, v jaké po dlouhém pracovním dni mohli být.
Už si nevybavovali, kdo přesně s tím nápadem přišel, ale setkání se zdařilo.
Hádés, majitel trojhlavého psa nejušlechtilejší rasy při společném venčení zapomněl na své problémy se sociální izolací a jejím dopadem na milostný život.
Hel, majitelka psa naprosto pochybného původu, který vypadal, že už se několikrát popral s tankem, si zapomněla loupat kůži z rozkládající se části tváře.
A Anubis se s nimi cítil jednoduše ve své kůži.
Ať už ti dotyční byli podsvětní bohové, nebo jejich psi.

Mám samotářské povolání. Klienti se občas pokoušejí vtipkovat, že to v mém případě jinak nejde.
Tenhle týpek se o žerty nepokoušel, za což jsem mu připsal bod. Žádné narážky na mé uši a oči jako na nepovedeném rande.
Byl hlavoun. Snažil se předstírat, že ne, ale čpělo to z něj. Kdo tvrdí, že peníze nesmrdí, je vedle jak ta jedle.
„Jste specialista na obuv. Potřebuji, abyste vystopoval majitelku tohoto střevíce.“ Položil mi na stůl střevíček jako pro vílu.
Nóbl případ. Zajímavá změna po tom, co mě posledně málem udřevákovalo komando holandských dojiček.
Osamělý vlk je neustále jednou tlapou v průšvihu.

„Markétka dlouho nenapsala. To víte, nová domácnost. Muž si ji odvedl daleko.“
Máma přikyvovala. Sousedka to ani nevnímala. Mnula si rukou hruď a hleděla k severu.
„Jak dlouho trvá, než dojde psaní ze Švédska?“ zajímalo mě. Máma mě chytla zezadu za košili.
„Měsíce, někdy roky. Po té hrozné válce,“ odpověděla sousedka a uhladila si šedé vlasy. „Má moc hodného muže. Já mu nerozuměla půl slova. Myslela jsem, že nás chce zabít, když je Švéd. A on se chtěl jen oženit s naší Markétkou.“

„Není Markéta pryč už deset let?“ zeptala jsem se pak mámy.
„Nepřipomínej jí to. Zlomíš jí srdce.“

Vztahy, rodina, kamarádi, takové ty normální věci, které se ostatním děly mimoděk a jaksi přirozeně, pro něj měly punc zázraku.
Zkoušel „na sobě pracovat“, „chodit mezi lidi“, „otvírat se“, jenže stejně dobře mohl házet hrách na stěnu.
Místo toho radši hodil kousek párku vráně pod oknem.
V sousedství znal lidi podle psů, koček, případně i fretek a papoušků.
Zdravil vrabčáky, a kdyby mohl, dával by liškám dobrou noc.

Vrána sledovala, jak její člověk odchází vyhodit odpadky, a připomněla si, že ho musí nahlásit jako čestného krkavcovitého.
Aby ho její příbuzní při blížícím se ovládnutí světa ušetřili a přijali za svého.

Tak jo, byla tu ta záležitost se zmizením Freyjina náhrdelníku.
A taky ta záležitost se zmizením bohyně Idunn a jablek přinášejících mládí.
Souboj na život a na smrt s Heimdallem v podobě tuleně.
Jo, ta stavba zdi, odlákání stavitelova koně a narozením Sleipniho. To přijde na přetřes pokaždé. Že to nikoho po DOSLOVA staletích neomrzí.
Potom nečekaný crossover s Hermem a Kocourem v botách, který skončil mnohočetnými explozemi a zlomeninami.
A samozřejmě týdny, které strávil zaseknutý v liščí podobě.

Má smůlu. Jako by ho obklopovala svébytná atmosféra potíží, kamkoli se vrtne.
Posledně na něj zkusili hodit dokonce stávku bergenských železničářů.

Hlavní zásadu po tisících let znovu objeví tvůrci dokumentárních filmů: Nezasahovat, byť je situace v rozporu s jejich postoji.
Další zásady:
Nenechat se vylákat do komory, truhly, sudu…
Nepít alkohol.
Žádné kmotříčkování.
Nenechat se zlákat k šachu, kartám (uno ne!), skákání panáka… (Schovávaná a honěná představovaly výjimky – součást poslání.)
Morana musela podřízené vysvobozovat z neuvěřitelných šlamastyk, ale při jejich povolání se s nehodami musí počítat.
Když však Radegast a Veles ze zničené vsi zachránili každý jednoho chlapce, Morana se zadívala na děvčátko, které tam zůstalo, a porušila první pravidlo. Pomohla malé vstát.
Beztak děvče stálo jednou nohou v její říši.

„Zdravím vás, jsem Taskmaster, Greg Davies. Vítejte při sledování našeho pořadu, v němž pětice komiků plní praštěné úkoly. Neúnavně je přitom pronásleduje můj asistent – malý Alex Horne, který připravuje i úvodní ‚žertovný‘ rozhovor.“
„Děkuji, Gregu, dnes budeš nadšen. Představím veřejnosti tvou biografii, kterou jsem sám sepsal.“ Vytáhne doslova knižní salát. „S důrazem na BIO. Mám tu kapitolu nezralých malin, kapustovou kapitolu prvního milostného zklamání, bramborovou kapitolu osudových přátelství a mrkvovo-hráškové kapitoly zachycující tvou učitelskou kariéru…“
Greg mu knihu vytrhne a násilně jí Alexe nakrmí.
Greg k divákům. „Divíte se, že tyhle úvody nesnáším? Ten člověk je kapitola sama pro sebe.“

Nestalo se to ze dne na den. Pozvolné plíživé odkrádání. Šelesty, výpadky… zákeřný lupič, který postupuje pomalu a jistě.
„Jistě, jistě,“ říkal jsem lidem a natáčel jsem hlavu, abych zachytil, co říkají. Byl jsem všechno možné, jen ne jistý.
To, co bylo nedílnou součástí mého já, mi unikalo.
Zachytit to mezi prsty jako vodu. V prstokladu, který měním ve frustrovaný paskvil.
S ozvěnou, která mě provází o to palčivěji.
A zase znovu ponořit ruce a snažit se v duchu pro změnu vyvolat ztracené šelestění listí.
Podvečer, kdy dívčí hlasy zpívají o lásce. V nápěvu zní žal a rozloučení.
Toužebně sladce.

Zvuky teď zní jinak. Hlasitěji, v nových tóninách. Vždycky měla dobrý sluch na melodie, ale teď zachytává úplně nové. Někdy se ve svých úkrytech vyděsí, jak blízko jsou lidé. Jenže pak se ukáže, že ji její prohnané vlčí já pouze včas varuje, že se někdo blíží.

Jenže toho dne zaslechla hlasy, vysoké. Připomněly jí sestru, matku, přítelkyni z toho předchozího života. Zněly vyděšeně.
Její nohy a páteř se daly do pohybu.
Teď byli se strachem na řadě tři lapkové, kteří přepadli tu zbídačenou rodinu.

Potom v lidské podobě zvracela a v mysli jí zazníval otcův hlas, který mluvil o spravedlnosti.

Na Lucifera tvrdě dopadaly hříchy minulosti. Ne ty velké, které se zapsaly do dějin, fresek, rýmovaných fanfikcí a nepopiratelně sexy soch.
Tyhle byly menší, zato měly zatraceně tvrdé rohy.
Teď ho sejmul svazek s názvem Respektující výchova. Poté, co mu přivodil solidní pohmožděninu v oblasti páteře, se provokativně otevřel na stránkách věnovaných komunikaci.
„Já ksakru vím,“ protestoval vládce pekel.
Vzápětí ho do týlu udeřila věštecká koule, která recitovala něco o nevýchově.
„Tohle už je osobní!“ zaječel na knihovnu, jež se zostra postavila jeho snaze o úklid.
Knihy vyčkávaly.
Ale měly pravdu, potvory.
Jeho dcera Charlie se celkem úspěšně vychovala sama.

Starý mocný kněz v modrém hávu se plížil k ženě přibližně stejného věku v červeném oděvu. Chvíli se skrýval za keřem. Pak se opatrně přikradl loukou. Nikde žádný ozbrojenec. Výborně.
Namířil svatou hůl na venkovanku a spustil mocné zaříkání:
„Hajahó, vololohóóó.“
Žena nic.
Kněz se zamračil a udělal pár kroků vpřed. Nepřestával odříkávat svou mantru.
Žena dál okopávala skromné políčko.
„Hajahó, vololohó!“ zařval jí nakonec přímo do ucha.
Žena nejen, že nezměnila barvu oděvu na modrou, ale ohnala se motykou a poněkud změnila barvu kněze.
Život ji naučil ignorovat hloupé pindy, dokud neodbytný dotyčný nepřijde na dosah jejího pracovního nářadí.

Anglický hrabě měl dojem, může všechno. Řada šlechticů podléhala podobným bludům, ovšem aspoň se Hansi nedrali do domu. Hans pokoušel co nejzdvořileji vysvětlit, že teď se mu návštěva, či dokonce sezení, nehodí, nemá čas, je jinak zaměstnán.
Nakonec mu došly fráze, a jakmile se hrabě pokusil procpat na schodech kolem něj do poschodí, i trpělivost.
Proto do hraběte strčil.
Hrabě letěl.
Hans nečekal, až hraběte jeho doprovod posbírá, zabarikádoval se v pokoji a pak vyhodil pro změnu sebe, oknem. Podstatně ohleduplněji.
Zachoval si tak zdravé nohy a stihl doběhnout ke králi dřív než otlučený hrabě se žádostí o jeho potrestání.

Jednou takhle kluci onemocněli. Naštěstí ne zápalem plic, kterým jim vyhrožoval kocour v dobách nepřátelství.
Ani otravou krve... kterou jim taky vyhrožoval asi minutu poté.
Měli prachobyčejnou rýmu, nezbylo jim než zůstat doma a vzpomínat na dobrodružství v zahradě.
Vtom vyplul zpoza mraků měsíc, ozářil dvůr a ze stínů vyplul slon se spodkem koštěte na hlavě.

„Jsem princezna smutná.
Sudička ukrutná
proklela mě, že se píchnu
o trn – o trn – o trnííí,“ zazpíval.

„Brabo!“ jásal chlapec, který díky slonům posledně objevil kouzlo poezie.

„Kdo mě jenom zachrání
před...“ Slon zaváhal.

„... beblahým bobáním!“ napověděl nadějný poeta.

Slon–princezna se zatvářil vyloženě zoufale.

Jde o směs výtvarných postupů v rámci fotorománu. Jedna velká šťastná koláž.
Doufám, že to jde přečíst.

Uf, Canva to jistí. Do příště se naučím dělat v Clip Studio, snad.

Příběh starý jako samo lidstvo.
Chlapec potká dívku. Pohledy se setkají. Když mu děvče podá jablko, s radostí přijme, stiskne jí prsty a že je šohajek nerozumný, nevšimne si, že její nehty jsou nezvykle ostré.
Po pár soustech stihne pouze hlesnout: „To jablúčko je kyselé.“ Padne. Dívka ho odvleče do pole. Lán se s povděkem zavlní a táhne bezvládné tělo do svých útrob.
Polednice může konečně odhodit masku krasavice. Co změnila cílovou skupinu obětí, zaznamenává velké úspěchy.
Taky slyšela, že na Vsetíně je lúka, kterou seče syneček bez klobúka. Vzhledem k polednímu žáru se nebude muset ani namáhat s jedy.

Gumička v poušti smutně vzdychá,
noří se v písku v hloubi ticha.
Co zmůže sama takhle venku?
Sváže citlivé uši fenků?
Snad v sobě přece najde sílu
co fitness trenér pískomilů.
Když nedá pozor, může hravě
skončit ve velbloudí stravě.
Nebo si s ní sváží paty
uondané surikaty.
Při obraně někdy svírá
klepeto zlovolného štíra.
Ten z ní krutě tahá chlupy.
Na nebi už krouží supi.
Ať pánové, nebo paní,
chtějí jí být kroužkovaní.
Jaký ji úděl čeká tu
na hrůzném dravčím pařátu?
Nemá v poušti nikdy klid,
zvěř ji nechce docenit.
Jednou jim to krásně natře.
Sváže cůpek Kleopatře!

Člověk ty věci nějak podvědomě pochytí. Kdy má stihnout vlak, který sice není poslední, zato na něj navazuje poslední autobus; nedramatické zpoždění započítáno.
Odhadne, kdy zvednout hlavu, aby pozdravil občerstvovací budku v Moravičanech, kolem níž se plavil, Brandýs, kterým projížděl na koni, Choceň – pokud výjimečně mířil na Broumovsko, musel si připomínat, že má opustit hlavní tah a přestoupit.
Co dál? Místa se skvělými názvy: Žichlínek, Bezpráví.
Lucerna Kopečku.
Pak si zčistajasna vybaví, jak se jako malý bál, že obří kovové okřídlené kolo sjede z okraje střechy nádraží rovnou na lidi.
Divný časy, dávný časy, kdy si myslel, že má domov.

Věrný oř má nad padlým hrdinou smutně ržát, poté symbolicky odejít vstříc zapadajícímu slunci a nechat se sežrat vyhladovělými vojáky.
Tenhle kůň se naštval.
Natolik, že to vzal přes hory, doly, bory k čarodějnici, která sehrála úlohu magické pomocnice v sedmém a třiadvacátém zpěvu eposu.
Úporně na ni zíral, až nakonec rozhodila rukama. „Tak jó! Ale pak si nestěžuj.“
A tak mladý B-oř-islav získal lidskou podobu, dar řeči a po pár týdnech i koordinaci.
Jakmile pronikl do síně proradného Chmelmíra, vrazil mu jednu pěstí.
Koňskou silou. Tudíž musel Chmelmíra nešikovně setřepávat z ruky, jež mu uvízla hluboko ve zrádcově lebeni.

„Jsem sama,“ přiznala si konečně. Neuvěřitelné, jak to pomyšlení řezalo.
Její muž prostě zmizel. Ještě stále si tu zradu nedokázala přebrat.
„To nic, to nic,“ opakovala si. „Bohyně lásky je i bohyní zlomeného srdce.“
Zabalila se do pokrývky a klesla do křesla.
O podlahu ťukaly její zlaté slzy.
A pak najednou ťukaly do kožichu kočky, která jí vyskočila na klín. Chvíli vrněla a pak jí začala otlapkávat břicho.
„Tak dobrá, nejsem sama,“ připustila Freyja. Hladila kočku a té v srsti zůstávaly stopy zlata.
Dodnes, když vám světlo přeje, lze v srsti koček rozpoznat zlatavé odlesky.
Dokonce i u černých. Vážně.

V jiném koutě světa by se situace vyvinula docela jinak.
Juanitovi by vyhlásila krevní mstu polovina vsi spřízněná s jeho krutě odvrženou milou Marií Rosou, která by, zaprodaná, za hlaholení zvonů cvičně halila hlavu tradičním vyšívaným ubrusem, aby se před nechtěným sňatkem s jiným uchýlila do ústraní kláštera.
Juanito by prchl i s jejím zlomeným srdcem. Za jinou, za jejími zlaťáky, haciendou a novým armorio.

Zde, na malebném českém venkově nanejvýš hrozilo, že ho vynesou ze vsi v zubech, přičemž jemu bude pár zubů chybět.
Mařenka zazpívala tklivou árii, a jakmile Jeník vyjasnil situaci, mohli si znovu padnout do náručí.