Moje články

Kdyby v tomto pozoruhodném období existovala vývojka, dalo by se říct, že se Zagreus, princ podsvětí, vynořil z bazénu plného krve jako portrét na fotografickém papíře.
Neustále zkoušel uniknout z podsvětí, opakovaně přitom umíral a vystupoval z prvotní krvavé lázně. Kdyby existovaly nafukovací matrace a plastové kachničky, už by si tam mohl nějakou přihodit.
Přesto pokračoval ve svých pokusech s překvapivou vytrvalostí. Získával nové schopnosti, objevoval skrytá zákoutí podzemní říše, Megaiřiny sestry se ho dál pokoušely zabít, ale u Furií to nejspíš znamenalo přijetí do rodiny. I Thanatos vůči němu přešel od agresivity k pasivní agresivitě a zajímavě přitom sinal.

V domě přibyly chodby a místnosti. Nabobtnával a větvil se do tajných skrýší a průchodů.
V jedné komoře byly všechny zdi ověšené klíči. Valerie na pár sáhla, a když se později dotkla prstem rtů, cítila chuť granátového jablka.
Z průzoru do babiččiny ložnice uviděla na stěně bič.
Ve sklepě visely pavučiny jako tylové závěsy a na klikách na pentlích kůstky malých zvířat.
Jako by její dům přestával být jejím domovem.
Málem se tam včera nevrátila, když vzhlédla a uviděla tu věc pod oknem. Orlík, který ji doprovázel, ji však objal a konejšil ji: „To nic. To je jen visící muž.“

U pramenů se dá najít řada věcí. Hrníčky, které ponoukají, aby se člověk napil, ztracené čepice, obětiny panenek…
Socha slůněte, kterou člověk po závěrečném, zdánlivě nekonečném kilometru hrozně rád vidí.
Zkamenělé šnečí ulity v potoku v džungli. Voda je tu prosycená vápencem, jako by se chrámy zapomenuté mezi stromy postupně vsakovaly do půdy.
Najdete tu písničku, která čekala jenom na vás.
Znovu se zajdete podívat na Stříbrný pramen pod skalním městem. Malé vývěry vzdouvají písek, jako by se do něj zahrabávala drobná stvoření nebo tu probublávaly miniaturní gejzíry.
Někdy u pramenů potkávám svá minulá já a nevěřícně na sebe hledíme.

Na kolovrátku v písni skrytém
na vřetenu pilném, hbitém
předu a navíjím:
Dub věčný větve k nebi zvedá,
svá tajemství větru předá.
První taj je zaříkání,
jež před zmijím jedem chrání.
Druhý úskalími všemi
cizince vede v jeho zemi.
Třetí do podsvětí zpívá
dívce, jež je napůl živá.
Čtvrtý patří divým ptákům,
jejich cestám, sivým mrakům.
Pátý k sobě srdce sklání
jak krůpěj medu milování.
Šestý v sobě úzkost nese,
stopy krve v pustém lese.
Sedmý chce se jenom smát
nejistým tlapkám medvíďat.
V osmém pramen střeží víla,
co pět chlapců utopila.
Devátým divem ve chvíli
ženy vše hlasy spojily.

James s Peterem zabalili Remuse do deky. Sirius zůstal ještě chvilku v psí podobě.
Vidět někoho tolik zranitelného a zraněného… takhle to líp vstřebával než v podobě kluka z rodu Blacků.
Jenže Remus se navzdory slzám smál. „Pořád nemůžu uvěřit, že jste animágové.“ Zavrtěl hlavou a natáhl ruku k Siriusovi.
V psí podobě je i objímání nějak snazší.
„Sirius Black,“ řekl mu Remus do špičatého ucha. „U tebe to ani jinak dopadnout nemohlo, viď?“
Ne, souhlasil v duchu Sirius a šťouchl ho vlhkým čumákem do rozpáleného krku. Ale se jménem to nemělo co dělat. Pomalu si začínal tu pravdu připouštět.

Zuzčina máma říká, že se musí měnit tlak, když má po náladě. V dědově případě se musela zvýšit celá gravitace, protože celou návštěvu zoo prokafral. Napadlo mě, jestli by brali jako polehčující okolnost, kdybych mu dal bodyček. Sice jenom u tuleního bazénu, ale kdyby tam plaval lachtan leopardí, bylo by vymalovaný, na červeno.
Zuzka ho trpělivě poslouchala, když plácal: „Lvíčata jsou sice roztomilá, ale když smečku převezme nový lev, tak je všechny zabije. Medvěd jeskynní by tě dohnal, i kdybys vylezla na stalagmit. Vakovlk mě jednou okradl v tramvaji.“
Prostě ho kousnu, aby v tom seznamu nezapomněl na nás psovité.

Costis si říká, že by stačilo, kdyby držel stráž před královými komnatami. Nebo si ten zlodějíček myslí, že si jeho nepřátelé vycvičili vrahy, kteří dovedou šplhat po střechách stejně obratně jako on?
Vypadá to, že bude s králem trávit ráno a pak se s ním bude potýkat na cvičišti.
Král bez nadšení rozlomí chléb a Costis ho málem upozorní, že v něm zase bude písek. Zdá se, že není jediný, kdo se nesmířil s tím, že jim cizácký zloděj ukradl královnu.
Král z chleba vyloví chrobáka a s povzdechem ho vyhodí z okna.
Costisovi je ho skoro líto.
Toho chrobáka.

V dětských knížkách se kamarádi prostě objevují. Asi by se některé měly věnovat tomu, že kamarádi taky prostě mizí. Třeba by to člověka později tak neprofackovalo. Opakovaně.
Víc filmů a seriálů by mohlo zmínit fakt, že láska nemusí nikde čekat a náhodou se s člověkem srážet tak, aby ji dotyčný galantně zachytil.
Když vám už dny chodí jen automatické maily, napadne vás, jestli nevypukla robotická apokalypsa a lidstvo nenahradily stroje.
Člověk se tím plouží a říká si, že tenhle rok dá, i kdyby ho to mělo zabít.
Nikdo neřekl, že fénix musí z popela vyletět. Někdy se jím ztěžka plazí.

Byla temná a bouřlivá noc. A jako taková se nacházela v emo fázi pubertálního vývoje. Uměla krásně sršet blesky, zvlášť když jí některá z letních nocí sebrala řasenku nebo tužku na obočí. Kdyby si aspoň odpustily muzikálové výstupy, když si je sezvala do společenské místnosti (což bylo jako shánět bleší cirkus), aby je postupně obvinila a nakonec našla viníka (vinici?). Občas přitom nasazovala belgický přízvuk.
Proto byla první, kdo si všiml toho zmizení.
Ostatním by to trvalo roky, přesněji ještě tři a půl.
Už to tak bylo. Noc z 29. února na 1. března před týdny zmizela ze své komnaty.

V této profesi se očekává jistá image. Jí Otec přiřkl sošnou postavu, ovšem se štíhlým pasem, jak jinak? Šaty se skvělým podpůrným systémem jí zajistily dekolt, který dokázal odzbrojit nebo aspoň na okamžik rozptýlit, a ona víc nepotřebovala.
K tomu stačí připočíst dlouhé havraní vlasy, dokonalé rty, jejichž koutky dokázaly vysílat ironické i svůdné signály současně. Oči, značka: uhrančivé.

Pro dnešek však vsadila na civilnější projev, který zahrnoval vymoženosti jako dlouhá sukně a svetr, jímž zakryla tetování na hrudi. Rukavice s vysouvacími drápy si ponechala.

Homunkula Lust čekalo slibné rande. Slibné stran získání informací. Čekali jste nějaké techle mechtle? Pche!

V téhle vesnici jsou přátelštější než v předchozí. Vybaví mládence jídlem a vodou.
Toho napadne, že by si mohl drze říct o pivo.
„A teď jeď,“ řeknou mu. Mají zbraně. Mladík poslechne.
Pobídne koníka. Co chvíli se ohlíží přes rameno. Je poslední ze své vsi. Poslední jednotka, kterou si železný vlkodlak potřebuje systematicky odškrtnout ze seznamu, než bude moct pokračovat v zabíjení, tentokrát se stoprocentní efektivitou.
Ta pohádka už se rozkřikla, proto ho všude odhánějí. A on vede vlkodlaka zemí.
Někdy si říká, že by na tu zrůdu mohl prostě počkat. Konec, zvonec.
Ale nemůže nechat věrného koníka na holičkách.

Již roky zpěv Prastarých stoupal k hladině, do snů umělců, citlivých jedinců a těch, kterým dosud v žilách kolovala krev mořských národů. Poslední dobou však hrůzní bohové zmizelého světa změnili strategii a zacílili na publikum v tom nejvnímavějším období krátkého savčího života.
I vsadili na chytlavé rýmy, prosté melodie, interaktivitu a pěli:

Cthulhíci se tulí rádi.
Okřídlení kamarádi,
turisté na mořské pláži,
beztvaré zlo v plné ráži,
kraken nebo námořníci,
divné spory v tvojí plíci.
Ať jsi malý, nebo velký,
obejmou tě chapadélky.

Interkativní prvek: Zkuste nakreslit, zhudebnit nebo identifikovat čichem beztvaré zlo. Zkoumat ho hmatem a chutí se nedoporučuje.

Ten plášť přímo sváděl ke zpěvu a tanci. Kdybychom se vyskytovali v úplně jiné zemi a epoše, nejspíš by vyzýval: Tancuj, tancuj, vykrúcaj, vykrúcaj. Len mi môj stan nezrúcaj.
Nejhorší na tom bylo, že se k radostnému tanci museli přidat všichni. Ať se sebevíc užírali a skřípali zuby.
Hrdý majitel pláště se coby místní módní expert rozplýval, jak mu to sluší, a cítil potřebu vyjmenovat odstíny vzácné látky: od klasické duhy – červená, oranžová, žlutá a tak dále – po tyrkys, půlnoční modř, červánkový nach…
U novátorské barvy „tklivé máty“ bylo Josefovým bratrům jasné, co s Josefem i jeho úžasným pestrobarevným pláštěm.

Záblesk obsidiánového nože v paprscích slunce. Krátké gesto na terase pyramidy. Leskne se i krev? Přihlížející doufají, že zaujme pozornost bohů.

Před pyramidou se zatřpytí šperky dámy z města někdejších soupeřů. Mladou ženu v nosítkách vítají svatební zpěvy.

Vlhovci aztéčtí s jasně žlutými ocasy se míhají oblohou. Jejich latinský název zní psarocolius montezuma. Když trefí výkaly turistu, je za tím Montezumova pomsta?

Holčička z kmene Lakandonů září v bílé košili na nádvoří. Při tanci prozpěvuje písničku, která nápěvem připomíná svatební píseň dávné paní. Tohle místo má novou vládkyni, která vyšplhá i na vlhovčí strom. Dokud pro ni nepřijde starší sestra.

„Co tady vyvádíš? Už na tebe mají všichni spadeno,“ vyjekla služebná, když přistihla lišku směřující ke kuchyni.
„Nevím, o čem mluvíš. Jsem tu poprvé,“ namítla liška.
„Kdo rozkousal princi Vojanovi popruhy u vozu? Kdo tamtomu předtím nakladl do kočáru pukavce? Kdo všechny děsil jako duch, který zpíval příšerné odrhovačky.“
„Pravda, trochu málo na jednu lišku,“ uznala liška. „Musím dostát slavným předkům.“
„Spíš zadkům. S takovou ti ho prošpikují šípy. Budeš jako ten přerostlý ježek v kabinetu kuriozit.
„Dikobraz? Poslyš, co na mě ještě hodíš?“
Střevíc. Služebná jako děvče z dědiny upřednostňovala obuv konzistence dřeváku.
Liška Ryška trhla osobní běžecký rekord.

Seskočí poslední dva schody k nábřeží. Dnes je opět holčička. Žádná přestrojení a vrásky.
Kanály plují zdobené čluny, nad ulicemi visí pestrobarevné girlandy. Jeden z mnoha braavoských svátků, který se protáhne hluboko do noci.
Lidé do sebe v davu vrážejí, ale berou to s humorem. Dnešek bude svátkem i pro zloděje.
Ale proto tu bezejmenná dívka není.
Z oken i střech se snášejí květiny, které nadšeně chytá skupinka dětí.
A ona si vzpomene. Živě, až má pocit, že se na okamžik ocitla jindy a jinde.
Že běží vstříc svému otci s náručí plnou polních květin.
Že je opravdu opět holčička.

„Pro mě!“ zvolal rozčileně její strýc a rozhodil rukama. „Proč ho rovnou nepoprosíš o podpis? Kde by se tak vyjímal? Na štítě? Už měl dávno krmit v moři ryby! Ale ne, ty mu musíš nadržovat a tahat ho z bryndy. Jistě, pošli za ním ve snu fajáckou princeznu, ať mu sežene loď! Kdybych tě neznal, řekl bych, že ses do něj zakoukala.“
„Ne, tyto záležitosti přenechám druhým,“ odpověděla Athéna. Snažila se usmívat vlídně, ne vyloženě potměšile. Když on se Poseidon uměl tak rozčilovat. Až z něj samovolně sršeli krabi.
„Jakožto deus ex machina jsem v tomto eposu ještě neskončila,“ slíbila.

Město cestovatele přivítá velkolepým nádražím, kde byste čekali operní představení nebo tančící výřad labutí s pojízdnými kufry.
Polapí mě do sítě ulic, protáhne tunelem pod řekou, zatočí mě před zrcadlovými domy se zdobenými štíty. Vzpomenu si na démona, který tu pronásleduje opilce, a radši se přestanu motat. Uprostřed náměstí stojí kašna se sochou hrdiny, který porazil obra.
Vím, kde najdu tajnou středověkou uličku, mariánskou jeskyni u čtvrti červených luceren, okapi, u jehož výběhu mě zpovídal místní rozhlas.
Nevím, kde hledat kus srdce, který jsem tu ztratila. Který věřil, že obři se dají porazit.
Možná zůstal založený mezi komiksy v knihkupectví.

Po obloze se valí tmavý mrak a směs ledu a deště mě štípe do tváře. Nad dalším údolím ale jako by oblak přetnul obří meč. Slunce otvírá víčka květin.

Ležím na pláži z černých oblázků. Za mnou se tyčí hora, odkud se prý dá sestoupit do středu Země. Vlny přesýpají kameny. Na chvíli se objeví černý hřbet velryby. Ten klid mě uspává. O kus dál leží zrezavělé pláty vraku.

Někdy, když člověk zakopne na lávovém poli, ještě zahlédne bledou ruku, která se stáhne pod zem.

Sopky shrbené pod ledem. Náraz beraních hlav dvou světadílů.

Místo na hranici. Doslova s vykřičníkem!

Odpusťte mi, dámy, páni,
mé neobratné veršování.
Vám znám je přec můj hrdina,
proslulý lišák ferina.
Rek je to z rodu pověstného,
jenž napáchal mnoho zlého.
Sem tam k dobru sáhli snad,
by narušili starý řád.
Jeho kmotrou liška byla,
jež řezníkův krám vybílila.
Nevlastní sestra po mamince
k loupežím nabádala prince.
Praděd jeho v potu tváře
na pólu kouzlil mnohé záře.
Z pravnučky téměř nevinně
vyklubala se pěvkyně.
A bájný předek – pravdu dím –
stal se vám k stáru souhvězdím!
Pohodlně usaďte se
ať již v hradu nebo v lese.
Vznosný epos letí k vám,
s ním přichází Lišák sám…

Bylo by lepší být přízrak, který nepřemýšlí. Celý život se jí dokola omílal před očima. Pořád se ptala, kde udělala chybu. Vždycky byla tichá, poslušná, skromná. Teď dodala: „A co z toho?“
Vražda člověka změní.
Ve vsi se jí podařilo vyvolat všeobecný psotník, ovšem psi se jí vyhýbali. Překvapilo ji, jak se nasmála, když hlavní podezřelý spadl ze srázu a vtipně přitom křupal.
U skupiny pronásledovatelů s vidlemi stačilo jednoho strategicky kousnout a vesničané začali nahánět jeho.
Stejně jí z toho bylo stále smutno. Nebylo to spravedlivé. Ale pak si všimla, jak jí z děravého břicha vyrůstají stonky s pupeny.

Když ten příběh vypravovali, shodli se na základní věci.
K jejich souboji došlo kvůli muži.
Jejímu muži, kterého on sprovodil ze světa.
On namítal, že se mezi piráty v podstatě jedná o přirozenou smrt, a ona byla odhodlaná vynahradit si tu urážku a vdovství jeho krví.
On tasil meč.
Ona pistoli.
On tvrdil, že prohlásil „Nebudu bojovat se ženou.“, aby si zachránil zbytky pověsti.
Ona tvrdila, že prohlásil „Nebudu bojovat se ženou.“, aby si zachránil krk.
Další věc, na níž se shodli, bylo překvapení z toho, že ji vzápětí požádal o ruku.
Při tom souboji rozhodně zašli dál, než chtěli.

Dnes je den přízraků,
pitvorných náznaků.
Lasic a sýčků pestrý vír
krade tvé křehké duši mír.
Až vínem si tě usmíří
v zapadlém baru upíři.
Vesmír se zlehka pohupuje
– loďka u kyklopské sluje.
Provazochodec na ostnatém drátě
má jistou naději, že skočí v blátě.
V zahradě k čaji o páté
usedá trojaká Hekaté.
Rozpouští slunce v Darjeelingu
a s ním příčetnou děje linku,
v níž starý louh je vycezen
do střevíců princezen,
jež prchají bosé do setmění,
které je ve vlaštovky změní.
Srdce jim dávno upadlo
za nekonečné zrcadlo,
kde ho potají kouše
vlk v rouše beránčím
v Evině rouše.

Někdy úkol připomíná Popelčinu noční můru: Spočítej fazole v plechovce. Spočítej zrnka rýže v jednom balení.
Jindy má podobu sportovního dramatu: Tref se bramborou do díry v červeném koberci.
Nebo jde o svůdnou literární akci: Každý den během následujících pěti měsíců pošli anonymně flirtovní esemesku na toto číslo.
Případně o drama, které skončí laboratoří pokrytou rudou břečkou: Sněz co nejvíc melounu.
Někdy jde o nekonečné rafinované trýznění: Rozpleť všechny tkaničky. (Ze kterých jsme v domě vytvořili solidní pavučinu. Překvapení!)
Za každým úkolem stojí vysoký stín Taskmastera a servilně přikrčená silueta jeho asistenta.
A ta hrozivá slova: Tvůj čas začíná TEĎ!

Sestřenka Beatrice se momentálně snažila předstírat, že je líbezný keř. Přitom však snítkou v ruce odháněla včely, které ji přišly prozkoumat.
„Je neuvěřitelné, že Benedik Beatrici tolik miluje, když ta pro něj má jenom žerty a jízlivosti,“ prohodila Hero s povzdechem a měla dojem, že ošívající se křovisko dotčeně zamumlalo: „Zato on je ke mně sladký jako med.“ Čímž k sobě přilákalo další roj.
„Já vím,“ souhlasila Heřina komorná Uršula. „Ale podle mě má jistou naději. Ostatně znáte to přísloví.“
Hero ho skutečně znala. Použila ho jako název povídky, v níž napsala Beatrici a Benedikovi zářnou budoucnost a kupu dětí.

Ne že by malá Bonifacia vyloženě spala, ale hlava jí zhasnula. Jako by nebyla její, jenom balvan mezi rameny, který se pohupoval jako na vodě.
Obklopovala ji zelená. Velmi dobrá barva a bylo jí hodně. Dost na to, aby ji skryla před těmi lidmi, kteří přišli k jejich domu a začali trhat tatínkovy pomeranče. A pak začali vraždit.
Ona ale uměla rychle utíkat i s balvany místo hlavy.
Netušila jako dlouho ten sen nesen trval, ale když vyšla z džungle a opatrně se přikradla domů – tedy k tomu, co z něj zbylo –, bylo jasné, že je jediná, kdo se probudil.

Zelené listoví šumí, šumí řeka, dokonce i kopřivy dělají, co umí. Ptačí trylky narušuje neméně vytrvalý zpěv, který se co do prožitku blíží skřípění rumpálu.
V této době není rokenrol známý, ale rytmika zpěvu naznačuje, že předpoklady k němu jsou.

„Kolíbala bába červa
na tom dubu zeleným.
Hajej, dadej, můj červíčku,
však já na tě nepovím,“ prozpěvuje babička hlasem, při němž omdlévají srny.

„Néééééé!!!“ protestuje do toho nepříliš ozubené pachole na jejím klíně. „Já nésu čééélv, ale čééélt!“
Je jasné, po kom zdědilo hlasivky.

Rohatá babička seskočí z mohutné větve a zkusí ukolébavku znovu:
„Kolíbala bába čerta
na pařeze vrbovým…“

Lucius věděl o rozchodech svoje. I o těch, které se vzhledem k rychlosti přesunu daly považovat za rozúprky. Ale Černovous mu dělal starosti. Smutky, vzdychání, pití a sebelítost patřily k věci. Jasně.

Ale poslouchat existenciální chmury nejproslulejšího piráta s pověstí černější než jeho úhledně prošedivělý plnovous… navíc v pevnosti z dek, kterou si tenhle nejproslulejší pirát vlastnoručně zbudoval v kabině… to už bylo osobní.

Kromě toho se Lucius jako jediný gramotný člen posádky stal zapisovatelem Černovousovy tklivé poezie.

Ke konci čtvrté strofy plné zoufalství, samoty a smrti Luciuse napadlo, jestli nemá vyjít na palubu a stylově se z ní vrhnout.

Tohleto poslání není med.
Občas se na vás s medem vysype i včelstvo.
Strávíte týdny nadbíháním. Holka jak lusk. Nosíte jí úlovky, ale jednoho dne – prsk!
Holka koukne na zem a vy zjistíte, že jste si nehlídali stín.
Ten se válí na zemi s ušisky i ocasem. Holka zaječí a celá vesnice jde po vás.
Holka vás na rozloučenou přetáhne vařečkou.
Nakonec ležíte v podrostu se zlomeným nosem i srdcem. Protože milá má páru a vy si dokážete představit ten velký vrh malých kojotů, co s váma mohla mít.
Ta vidina se rozprskne před očima jak krvavá bublina u nosu.

Jindřich byl nenaložený už od rána. Všechno ho bolelo, takže bylo jen otázkou času, kdy to někdo schytá.
Schytala to jeho vnučka Kačka, kterou při zdravotní procházce přistihl u Merkurovy kašny s klukem.
Jindřich mládence zahnal, než stihl Kačce vzít dvorně vědro, a Kateřině nezbylo než se s ním vláčet. Navíc se za ní vlekl Jindřich, který cestou domů bručel: „Za mých mladých let jsme se necukrovali všem na očích. A neměli jsme kašny na každém rohu. My si vodu museli oddřít. A taky jsme posupně nefuněli, když nás prarodiče napomenuli.“
„A taky jste upalovali čarodějnice,“ připomněla mu vnučka rázně.

Za mořem čekalo moře otázek. Ty první zaplavily Kai už před mořem – striktní úřednické „Jak dlouho se na ostrově zdržíte? Důvodem vaší cesty je tedy péče o nemocného příbuzného?“ a mámino pohnuté „Zvládneš to?“

Potom přišly na řadu otázky na ostrově.
„Jak se daří mamince?“
„Kdybych odtud odjel, přijali by mě u vás?“
„Dědeček se probral?“
„Zahrada, kterou jsi včera osela, kvete! Promlouváš k rostlinám jako tvůj dědeček?“
„Dáš si rizoto s mořskými plody?“
„Přijdeš na náš koncert?“
„Co u vás psali o tom meteoritu?“
„Neptala ses Miu na její rodinu?“

Nakonec měla plno otázek i Kai.
„Váš ostrov… umírá?“

Do zkázy bohů, álfů, trpaslíků, obrů i lidstva (výčet jde samozřejmě dál, ale přece jen nezbývá mnoho času na kompletní přehled, tudíž přecházíme k neságovitým zkratkám) se nejde vrhat bez rozmyslu. Ódin naštěstí věnoval věky přípravě bojové strategie.

Zatímco v dálce zní varovné troubení a řev prvních nestvůr, které vyrazily do boje s předstihem (známe tyhle typy), Ódin si ještě najde čas k poslední poradě s odťatou, leč stále vitální hlavou moudrého Mímiho. Tu poněkud znesnadňují otřesy, při nichž se Mímiho hlava pokaždé skulí do Studnice osudu.

Loki s tím svým zemětřesením dokáže narušit kolektiv i ve své nepřítomnosti.

Typické.