Moje články

"Aha!"
Sherlock před sebe vítězoslavně zvedl zmítajícího se hada.
"Lampropeltis triangulum, naše vražedná zbraň. Víš, mnoho lidí si ji plete s rodem Micrurus, ale existuje velmi jednoduchý způsob, jak je rozpoznat. Stačí si zapam…"
"Sherlocku!" John seděl na zemi, hlavu mezi koleny, a na předloktí mu zasychali dvě kapky krve. "Ta vražedná zbraň mě kousla, můžeš mi sakra zavolat záchranku?"
Sherlock se usmál. “To nebude potřeba! Vidíš?” strčil mu hada před obličej: “Korálovka sedlatá, naprosto neškodná. Oběť byla ofidiofob, zemřela na infarkt.”
John zase jednou litoval, že už nechodí o holi. Možná ji nepotřeboval, ale na mlácení detektivů byla ideální.

“Bucky, no tak…”
“Udělals ze mě děcko,” zavyl oslovený: “a nechal si mě ve slipech běhat po bojišti. Čtou to kluci z jednotky!”
“Nikdo neví, že to máš být ty…”
“Ani si mě nepřejmenoval!”
Steve si povzdechl. “Je to jen pitomá propaganda,” obejmul Buckyho kolem pasu: “za pár let na to všichni zapomenou.”
“Určitě?”
Steve přikývnul. Pak se usmál. “Chceš vidět původní verzi?”

2015
Pod neprůstřelným sklem ležel komiksový sešit. Blond muž v obleku z vlajky na obálce mlátí Hitlera. “Kapitán Amerika”, 1. číslo (1941), hlásal štítek vedle.
Zimní Voják cítil, jak v něm roste vztek. Jen si nevzpomínal proč.

Burr se snažil neřešit věci, které nemohl ovlivnit, ale i on měl své meze.
"Jen si to přečti," hodil na stůl svazek papíru: "kdyby slova tahal z klobouku, dávalo by to větší smysl. Ale protože je to Hamilton, bude to Washington brát jako geniální dílo."
"Nežárlíš tak trochu?" ušklíbnul se Laurens a zvedl horní list k očím. Po pár řádcích se zarazil a přečetl je znovu, důkladněji.
"No potěš," hlesl nakonec: "Díky, Burre."
"Za co?"
"Obchází tu nějaká divná horečka. A jestli tohle…" ukázal na svazek na stole: "není příznak, tak Alexander začal kouřit něco opravdu zajímavého. A nepodělil se!"

Za posledních pár let toho Steve prožil hodně a zrovna tohle nebylo ani v horní desítce nejhorších zážitků. Ano, pivo bylo s nehoráznou přirážkou, smrdělo to tu kouřem a potem a v uších mu zvonilo hůř než obvykle, ale aspoň mu nehrozila smrt. Pokud ho tedy neumačká dav, který do něj strkal ze všech stran.
Ale stejně. Chtělo se mu spát, bylo mu horko, a nejradši by šel domů.
Někdo se k němu zezadu přitisknul.
Eddie smrděl potem a kouřem a předraženým pivem.
"Tak co, Harringtone, měl jsem pravdu? Je to nejlepší koncert tvýho života?"
Steve přikývnul. A vlastně nelhal.

"Počkej, tenhle se ti bude líbit."
Joel si byl celkem jistý, že nebude, stejně jako se mu nelíbilo těch dvacet předchozích. Ale dokud na něj Ellie mluvila, aspoň neusínal za volantem.
"Chlap uloví zlatou rybku, ta mu slíbí tři přání, jde domů a jeho syn povídá já chci ježka a pink, ježek…" Ellie se zahihňala: "A chlap zařve Do p…"
"Další!"
Zatvářila se uraženě: "Nemusíš hned předpokládat to nejhorší! Třeba je tam do pece…"
"Jak to dává smysl?"
"Kluk si přál ježka a do minuty bylo po něm."
Přikývl.
"No vidíš." Zvedla znovu knížku: "Takže chlap zařve Do prd…"
"Ellie!"

“Jakouže vodu?”
“Tichou,” řekl si Arthur a bezradně kapal na podlahu. V pozadí ječela paní Szysyko-Bohusz.
“Půjdu si s ní promluvit,” zvedl se ze sedadla Martin. “Určitě ses jenom přeslechl.”
Za pár vteřin křik na moment utichl. Pak se zvedl znovu, ještě hlasitější. “Tíííchou!”
Martin se vrátil a uraženě si zase sednul. Ze štítku čepice mu crčelo.
“Nemám tušení, co po mě chce.”
Douglas se ušklíbnul. Vstal. Ze skříňky vybral láhev vody a odkráčel.
Za minutu se vrátil, suchý, a s dýškem v kapse u košile.
“Co? To jste nikdy neměli takovou kocovinu, že vás rušili i bublinky v minerálce?”

Když Tomáš oznámil, že koupil chatu, očekával od Ozzáka kde co. Protestní hladovku, sabotáž auta, hledání nejbližší hospody v okruhu dvaceti kilometrů. Rozhodně nečekal…
"Protipovodňový vopatření," prohlásil Ozzák a vrátil se ke kopání řádků: "Koupils chatu u vody, někdo se musí postarat, aby po prvním dešti neuplavala."
Tomáš tušil, že v tom bude zádrhel, ale pracující Ozzák byl tak vzácný jev, že ho nechtěl rušit.
"Je ti doufám jasný, že tu chce začít vařit pivo?"
"Cože?"
Iva ukázala na záhony: "Chmel. Ječmen."
Tomáš si povzdechl. "No, aspoň že ty brambory jsou k jídlu."
"Tati, víš, z čeho se dělá rum?"

“No není to krasavec?”
Madison si berana důkladně prohlížel. Z Jeffersonova popisu čekal něco na způsob velikonočního jehňátka. Tohle byl spíš hrdý psychopat z dlouhého rodu hrdých psychopatů. Ty rudé oči snad byly jen odraz světla.
“Nechal jsem si ho poslat přímo z Shetland, s příplatkem za expresní doručení, došlo k nějakým ztrátám na životech…”
“Ztrátám na životech?” vyjekl Madison.
“Pár námořníků spadlo přes palubu,” mávnul Jefferson rukou.
Madison se znovu podíval na ovci.
Byl si skoro jistý, že se usmívá.
Přesně tak to bylo, jako by šeptala, a NIKDO to nebude panu prezidentovi rozmlouvat. Rozumíme si, ty mrňavá vráno?

Verze 235433

V článku Nejodolnější živočich Země byl nedopatřením místo kmene Želvušky (Tardigrada) uveden řád Želvy (Testudides). Toto nepatrné přehlédnutí vedlo ke stížnostem jak ze strany chovatelů želvušek, po kterých začalo být požadováno dodání kusů v popsané velikosti (tj. až 2 metry a 900 kilogramů), tak ze strany ochránců želev, kteří protestovali proti tvrzení, že zástupci Testudides snášejí i var, osmihodinové ponoření do kapalného helia, vystavení anaerobním podmínkám i pronikavé radiaci.
Všem poškozeným se omlouváme. Pro případné odškodnění je třeba zaslat hlášení o ušlém zisku, případně veterinární úmrtní oznámení.

Hlášení o zvýšené agresivitě Testudides vystavených radiaci budou ignorováno jako bezpředmětné.

Další zprávu našla v kapse hábitu krátce po snídani. Opatrně papírek rozložila.
Oprav si ty líčidla!
Otočila ho.
(A hlavně s nikým nemluv)
Odfrkla si. Tohle četla od rána zatím jen asi padesátkrát. Zapadla do nejbližší koupelny. I v poloslepém zrcadle viděla, že má barvu rozpraskanou jak stoletou omítku, nejspíš od snídaně. Jenže to by musela jíst polévku brčkem. Rychle líčidlo zase rozetřela do relativně rovnoměrné vrstvy a vyběhla zpátky na chodbu.
"Kde si byla, Gumo?" Harrow nervózně poklepávala nohou: "Na minutu tě pustím z očí…"
"Taky tě mám ráda, můro," zašklebila se Gideon.
Barva se znovu zvrásnila a popraskala.

Redaktor odložil papíry na stůl.
"No…" povzdechl si: "jak bych to jenom řekl. Ten příběh není špatný. Vlastně je dobrý!" dodal rychle: "Dobrodružný. Jenom…" vytáhl návrh jedné z postav: "myslím, že mládež potřebuje někoho, s kým se ztotožní. Tady kamarád hlavního hrdiny by se na to ideálně hodil."
"Žádné změny."
Redaktor složil hlavu do dlaní: "Pane Rogersi, chápu, že jste si ten svět nějak nakreslil. Ale ten vztah hrdinů… myslím, že mentorský vztah k mladému chlapci bude cenzura vnímat lépe."
Steve přikývl. "Asi to vážně bude lepší."
Jen bude muset Buckymu nějak vysvětlit, že z něj udělal žáka základní školy.

Květiny. Moře květin, pokrývající každý volný centimetr prostoru.
Svícny, kroužky na ubrousky a naleštěné příbory na všech deset chodů.
Na stole ve vedlejší místnosti jsou už přichystané dary.
Židle pro všechny příbuzné a přátele.
Z reproduktoru tiše hraje svatební pochod.
Do jeho rytmu pomalu kráčel k oltáři, u kterého už na něj čekala…
"Stop!"
Zamrkal, aby se probral z představ.
"Zkuste to znovu, o dva takty později," zamračila se: "pořád přicházíš brzo."
Thomas se s povzdech vrátil zpátky ke dveřím. Neměl se k tomu nácviku nechat umluvit.
Hudba se spustila znovu. Vykročil do rytmu.
Alison na něj čekala u oltáře.

K jejich zachování došlo pravděpodobně náhodou při kopírování stěžejního textu Aldhanského autora, Základní teze povstání, z původního datapadu. Přes jejich prokazatelnou naivitu a jistou nepůvodnost - např. téměř doslovných citací z raně imperiální Chandrilské poezie - zde lze pozorovat některé prvky typické pro Teze. Nelze než přemýšlet, jakým směrem by se dílo A.A. vyvíjelo, nebýt přerušeno předčasnou smrtí autora.
Někteří teoretici poukazují na podobnosti mezi těmito texty a básněmi K. Nemika, je však zřejmé…

(Nemik někdy přemýšlel, že se přihlásí k autorství Tezí, ale nikdy to neudělal. Už navždy patřily Povstání)
(Rozhodně se nehodlal hlásit k básničkám, které psal v patnácti.)

Ve chvíli, kdy Aténa prorazila hladinu, se potopila pod další. Ať zadržovala dech jakkoli, topila se ve vzpomínkách.
Je jí deset a celá její rodina zahynula.
Je v cele, pár dní před tím, než se její dcera narodí a zemře.
Je na Galaktice, je na Caprice v radioaktivním dešti.
Je na Galaktice, je na Caprice, znovu, jenom jinde, a v noci klepe na dveře něčího stanu.
Je spojenec a zrádce a drží v náručí svou dceru, která jí nepatří.
Probírá se jimi, falešnými a reálnými, vlastními a cizími.
Je těžké najít ty správné, když ve všech má tu stejnou tvář.

Ta kytka stála na pultě už chvilku, ale dnes poprvé Benny viděl, jak ji Usnavi…
"Ty to zalíváš?"
Usnavi si skoro pohoršeně odfrknul. "Samozřejmě!" Opatrně narovnat lístek a přisunul květináč blíž k oknu. "Tyhle květiny potřebují hojnou závlahu."
"Usnavi…" Ten se ale nenechal přerušit.
"Víš, tohle je asi první kytka, kterou jsem kdy udržel při životě. Pokaždé jim uhnily kořínky nebo je sežrali mšice nebo něco. Ale tahle se pořád drží. Mám pocit, že je to velký krok. Něco jako znamení dospělosti."
Usmál se.
"Promiň, chtěl si něco říct?"
Benny vzhlédnul od prokazatelně plastové mučenky.
"Vlastně nic. Dobrá práce, Usnavi."

Naštěstí se jim podařilo kolonu přestěhovat bez poškození. Ten večer ji bylo potřeba.
"Tady jsem zaplatil deset dolarů jenom za poštovné," poklepal Klinger prstem na jednu z fotek. Hodil do sebe zbytek martini a natáhl ruku pro další.
"Ale o peníze nejde, ani o ty hodiny práce. Hlavní jsou ty vzpomínky!" Pomalu listoval fotoalbem: "Scarlet. Dorotka. Primabalerína. Kleopatra. Carmen Miranda. Tu jsem měl…" Nedořekl, ani nemusel. Hawkey si ten mizerný den dobře pamatoval.
Zvedl ruku k přípitku.
"Na konec jedné éry. Na nejlepší šatník jižně od třicáté osmé rovnoběžky. A na Maxe Klingera a jeho životní roli nejkrásnější ženy MASHe."

Být dobrý hráč pyramidy nebyla jen otázka fyzičky, jen otázka svalů a obratnosti a reflexů a genetických předpokladů. Bylo to i v hlavě. Byla to i schopnost vizualizace. Schopnost vidět, co se má stát a donutit představu, aby se stala realitou.
Samuel Anders nebyl jen dobrý hráč, byl ten nejlepší.
A i když svaly a reflexy vypověděli službu, jeho mysl zůstala.
Věděl, co se má stát.
Co lidstvo čeká a co musí všichni obětovat, aby se tam dostali.
Stačilo si jen představit, kam míří, a pak…
Galactica se z posledních sil pohnula, a její flotila ji následovala.
Přímo do slunce.

První zazněly hluboké tóny těžké techniky - uvážlivé hučení bagru, temné skřípění jeřábu, perkuse bouracího kladiva.
Následovalo cinkání cyklistických zvonků a vrčení posledních odvážných mopedů poslíčků s pizzou.
Výstřel výfuku. Nárazy kovů o kov. Tiché kníkání brzd.
Crowley se vyklonil z okna, aby mu nic neuniklo. Zatajil dech.
První nesmělé zatroubení strhlo lavinu do překrásného, disharmonického akordu vzteku a frustrace. A pak, konečně, hlasy.
"Proč stojíš, kreténe?"
"Tam by se vešly aspoň tři auta!"
"Nečum a šlápni na to!"
"Polib mi prdel, krávo!"
"Jeď, jeď, jeď!"
Crowley se spokojeně opřel o rám, zavřel oči, a nechal se unášet symfonií ucpaného Londýna.

Až cinknutí kovu o podlahu mu připomnělo, že místní vozový park se obnovoval naposledy ještě v dobách páry.
Bongo se chvilku vrtal v otvoru po klice, ale bylo to k ničemu - část s kolíčkem zůstala ležet na chodbičce. Bušení a křik bylo jednak nedůstojné, jednak v rachotu kolejí zbytečné. Zacouval si tedy, kolik mu kabinka dovolila, a vyrazil.
Po prvním úderu se dveře zatřásly, ale nepovolily. Druhý odneslo spíš Bongovo rameno. Rozběhl se k třetímu.
Prosvištěl otevřenými dveřmi, kolem průvodčí s rukou na klice, do stěny vagónu.
Chvilku na sebe mlčky zírali. Pak k němu průvodčí natáhla ruku…
"Jízdenku, prosím."