Moje články

Ze začátku měl Will dost práce s tím, aby se srovnal se svojí novou realitou, kde se dá nožem vyříznou cesta do jiné dimenze, zvířata mluví a přízraky žerou lidské duše.
Ale jak si postupně zvyknul, začaly mu v hlavě hryzat otázky. Bylo mu koneckonců patnáct, o těhle věcech občas přemýšlel.
Koho se zeptat? Nikoho dospělého tu neznal a ptát se holky mladší než on prostě nepřicházelo v úvahu. Lyra by na něj navíc určitě zírala jako na idiota, protože tohle přece znají i malé děti.
Jenže představy veverky, jak mu z nočního stolku komentuje intimní výkony se zbavit nemohl.

"Držte pozice! Pokud projdou přes nás, padne celá základna!"
Ritchie sevřel paprskomet pevněji v rukou. Laciný plastik mu zavrzal v dlaních. Zamrazilo ho - jestli ho zláme, rekvizitářka z něj udělá dva malé do školky. Už tak byli daleko za harmonogramem natáčení.
"Závisejí na nás životy tisíců lidí!"
Na chvilku zavřel oči - mohl to být strach jeho postavy, ale i úzkost jeho vlastní. Nad tím, co se děje, co ho čeká, jestli může čekat na zázrak.
“Dálekové přicházejí!"
Ale teď, na okamžik, dokud se neozve Stop, mohl nechat svoje problémy na Zemi.
Mohl být hrdina.
I když třeba jen pro dnešek.

V jednotnosti byla krása Prvního řádu.
Stovky a stovky hladkých bílých přileb lesknoucích se na slunci. Stejných, jednotvárných, neodlišitelných.
Jenže to se najednou změnilo.
"Mají snad všechny barvy duhy!" soptil Kylo: "Někteří dokonce i vzorečky! A třpytky! Kde sakra přišli k třpytkám! A jak je to vůbec napadlo?“
"To ta poslední akce na Kashyyku," zamumlal Hux: "mají tam nějaký svátek jara a naše jednotky..."
"To mě nezajímá!" Hux by přísahal, že mu na tváři přistály kapky Kylových slin.
"Jde o to, jak mám teď mezi nimi vyniknout!"
A to se ještě nedozvěděl o madeirovém zdobení, povzdechl si v duchu Hux.

Nadešel večer, a s ním čas Netopýra.
V koupelně si začernil oči a začal se oblékat.
Základní spandex. Hrudní pancíř. Nárameníky. Loketní chrániče. Chrániče předloktí. Obmotat prsty boxerskou páskou, rukavice.
Suspenzor. Chrániče stehen, kolen a holení. Vysoké boty. Začal se potit.
Taktický pásek. Bandalír. Zásobník s batarangem na každé stehno. Další zásobník na bicepsech. Nůž na lýtko.
"Už to bude?" Dick nakoukl do koupelny a neměl ani tolik slušnosti, aby se šel vysmát ven.
"Já ti říkal, že si to nemáš nechat navrhovat od komiksáka." Protáhl se. Vypadal až nespravedlivě pohodlně.
"Stavíme se cestou do zoo a pořídíme ti Bat-oslíka."

Jednu chvíli byl svět normální. Nebo alespoň tak normální, jak jejich rodiče dokázali předstírat. Chodili do školy a na klavír a do skautu, psali si úkoly, vstával včas a do postele před devátou.
A pak...
Ve stejný momentě se všichni zastavili se na půli cesty. V půlce slova. V půlce nadechnutí. Něco se jim rozzářilo v mysli, oslepilo všechny ostatní myšlenky, spálilo protest a strach a začalo rozkazovat.
Počkej. Poslouchej. Propůjči nám svůj hlas.
Šestého července 2009 se všechny děti Země na okamžik zastavili a řekli všem, že jejich noční můra se vrátila.
A tentokrát jim nebude stačit jen dvanáct.

V HYDŘE se na diskuze nehraje. Rozkaz je rozkaz, a fakt, že poslední, co jsi kdy ostříhala, byla vlastní ofina (bylo ti osm a měsíc si potom chodila v čepici) nikoho nezajímá. Máš na to deset minut a včera už bylo pozdě.
Aspoň že subjekt se moc nevzpouzel, jen unaveně pomrkával, zatím co mu cvakala nůžkami ve vlasech. Účes pomalu, ale jistě začal nabírat tvar...
"Co to má sakra znamenat..."
Velitel chvíli němě zíral na její výtvor.
"Měl s tím zapadnout mezi lidi..."
Pokrčila rameny.
"Budeme to muset dostat do módy."
Konec konců, HYDRA už lidstvo přesvědčila o horších věcech.

“Už tam budem?"
Před čtvrt hodinou vjeli na dálnici. Calvin už stihl přečíst cestovní komiks a teď se ostentativně nudil. Hobbes přežvykoval sendvič s tuňákem.

"Už tam budem?"
Calvinova kaskaderská kariéra byla zničená v zárodku dětskou pojistkou. Hobbes dojedl sendviče a teď pustil se do rybích prstů.

"Už tam budem?"
Zastavili u mekdonalda. Tatínek navrhoval, že odjedou bez Calvina, ale bohužel to nemyslel vážně. Hobbes si dal fišburgr.

"Už tam budem?"
Konečně mohli všechno vyložit, protáhnout se, a začít stavět stan.
Hobbes zadumaně obrátil prázdnou tašku s jídlem naruby. Podíval se na Calvina. Olízl se.
"Jak dlouho tu ještě budem?"

Doktor objednal si dva pangalaktické megacloumáky. Dnes potřeboval něco silnějšího.
"Pokaždé se najde někdo další. "
Otočil se po zvuku. Z protější stoličky se na něj usmíval černovlasý, modrooký pozemšťan. No, pozemšťan spíš ne, podle toho, jak si poradil s megacloumákem.
"Nakonec je přivedeš zpátky." Holohlavý muž v oranžovém rouchu si objednal sklenici džusu a gestem do ní přimrazil kostky ledu.
"Popravdě, někdy si budeš přát, aby si fakt byl poslední." Mladík s dlouhými dredy na krku do sebe kopnul sklenici piva.

Doktor složil hlavu do dlaní. Jak si má jeden zoufat nad osudem, když jich je posledních svého druhu tolik.

Tu noc po bitvě u Bolvangaru toho Lee moc nenaspal. Nervy mu drnčely jako dráty ve větru a ruce se mu třásly tak, že si ani nedokázal zapálit doutník. Aspoň, že o trasu se staraly divoženky a že Lyra s Rogerem usnuli v momentě, kdy si sedli do balónu.
Co se jeho týče...
Na vteřinu zavřel pálící oči a byl zpátky v laboratoři Vrahounů. Jeho daemonka ležela schoulená za stěnou z drátěného pletiva. Křičel, ale ani nezvedla hlavu.
Ostří separátoru prosvištělo vzduchem.
Trhnutí. Něco v hlouby těla zabolelo.

Bylo lepší zůstat vzhůru, než těch pár vteřin po probuzení necítit Hester.

Byly dny, kdy nechtěl nic jiného než spát.
Eliza mu nechávala jídlo za dveřmi a večer ho zase odnášela.

Nenáviděl tyhle dny.
Mohl jen čekat, až se překlopí v druhou stránku jeho života.
V probdělé noci, které za sebou nechávaly stovky stránek, myšlenek, nápadů na to, jak stvořit Ameriku.

Občas se mu třásly ruce a klid našel jen v náručí někoho, kdo nebyl jeho žena.
Občas někdo přišel s obviněním, které nemohl nechat být.
Pro svůj odkaz.
Pro představu, kterou o sobě stvořil.
Pro vyprávění o sirotkovi z ostrovů, který pro sebe vytvořil místo v novém světě.
Pro...

(Pro Elizu?)

Ty jsi tu novej? Tak pojď, provedu tě kolem.
To koukáš, co? Nikdy by si neřekl, co se ti může schovávat přímo pod nohama.
Támhle jsou průvodkyně... a neříkej, že tě to nenapadlo. Od toho tu nejsou.
A teď naši hosté. Od posledního šupáka z ulice až po samotného dědice Ohnivé země. Byla s ním práce, ale taky jsme ho dostaly. Určitě si ho potkal, ten chlápek z kantýny, co zadrhává v řeči.
Co, ty sis to rozmyslel? Že radši budeš někde zametat ulice? S tím ti pomůžeme. Jen se dívej do světla a opakuj: "V Ba sing se není ..."

Vážený stavební úřadě,
děkuji za Vaši rychlou reakci na moji žádost, i když Útvar rychlého nasazení by se možná hodil někde jinde. Nicméně zde zřejmě došlo k nedorozumění. Nehodlám nic stavět. Něco je stavěno na mém pozemku, přesněji řečeno v mém bytě.
Souhlasím, že v nemovitostech je lokace to nejdůležitější a čím blíže k nakupujícím, tím lépe pro obchodníka, ale i tak mi přijde, že moje kuchyně je přece jen trochu blízko. Bagr má problémy se ve dveřích otočit a dělníci pískají na mého přítele, když přijde na návštěvu.

Doufám, že se situace brzy vyřeší.

S láskou, váš vědec, Carlos.

Nejdřív si Jane byla jistá, že to je Thor. Kdo jiný by vytvářel Einstein-Rosenův most uprostřed pouště v Novém Mexiku. Jenže když dorazily na místo, stálo uprostřed očouzeného kruhu země...
"Prase," zamumlala konsternovaně: "Prase v kostýmu Spidermana. A kolem hlavy mu létají hvězdičky."
Stvoření zaklepalo hlavou a hvězdičky se rozprchly. Vyskočilo na nohy.
"Lady Jane!" zakvičelo: "Lady Jane, nesu zprávu..."
Zabzučela elektřina. Stvoření s sebou chvilku cukalo ve vzduchu a pak se zhroutilo do kouřící hromádky.
"Darcy! Už zase?"
"Je to mluvící prase! Lekla jsem se!" Ohradila se, taser pořád výhrůžně před sebou. "A navíc..."
Zarazila se.
"Taky cítíte slaninu?"

Kdysi dávno žila zvířata sama - králíci s králíky, žirafy se žirafami, sloni se slony. Spojovala je jen hrůza z predátorů. Choulila se ve svých hnízdech a brlozích a se strachem očekávala další den.
Až jednou jim konečně došlo, že pokud se chtějí dostat dál, nemůžou se spoléhat jen na vlastní druh. Musí se postavit tlapku v tlapce, kopítko v kopítku, a stvořit něco, co by sami nikdy nedokázaly.
Město, které pojmenovali Zootropolis.
Místo, kde každý druh může ukázat...
Jack znechuceně vypnul televizi. Tlapku v tlapce, všechny druhy společně - to jistě.
Pokud tomu druhu nepředcházel rod Canis, Felix nebo dokonce Vulpes.

"Mami, já si nejsem..."
Carolyn po něm hodila pohled, který by srážel mléko.
"Pokud Snoopadoop nebude asistenční pes, nesmím ji brát na palubu. A protože mě u silnice málem zavedla pod náklaďák..." s povzdechem se podívala na hromadu chlupů u svých nohou: "musíme to zkusit se záchranářstvím..."
Sklonila se a odepla pejska z vodítka.
"Snoopadoop, hledej!"
Snoopadoop se na ni podívala, odhodlaně závětřila...a pak se s zívnutím stočila do klubíčka.
Carolyn složila hlavu do dlaní.

"Zkus zahrabat Snoopadoop a nechat hledat Artura," ozval se Douglas z hromady větví: "třeba ukáže talent. A Snoopadoop určitě nebude horší letuška než on..."

Občas je těžké držet se správné cesty.
Když ti v horkém dni stéká pot dolů po krku a k zešílení svědí přesně tam, kam už nedosáhneš.
Když se ti promačklina přilby zarývá přímo pod oko a slibuje další do sbírky jizev.
Když se ti žaludek svírá hladem a hlava třeští žízní, když se nemůžeš pořádně nadechnout, když ti krev plní ústa...
Dokud jsou kolem ostatní, musí tvoje tvář zůstat skryta.

Ale pak zahlédneš v davu někoho ve stejné přilbě a víš, že přes všechno jsou tvoji lidé stále ještě naživu.
Tehdy se správná cesta jeví jako ta nejjednodušší v galaxii.

Cathy A. byla milá holka, ale když se trochu napila, mívala plačtivou náladu.
"Jsem manželka na baterky," fňukala a tahala z krabice kapesníček za kapesníčkem: "jen kvůli tomu, že jsem s ním neměla syna."
Anna B. a Katherine chtěly něco poznamenat, ale Anna C. na ně vztekle zavrčela. Na vaše problémy dojde čas později.
"Měla jsem se víc snažit," škytla.
Jane si povzdechla: "Tebou to není..."
"Jo," zasmála se Anna C. "Za nějakých 400 let se přijde na to, že za to můžou spermie pana Anglikána."
Catherine P. ji objala kolem ramen.
"A ta tvoje holka to nakonec dotáhla daleko."

Lup!
Suché křupnutí nosních kůstek pod mozolnatou pěstí. Cinknutí zubů o zuby. Mlasknutí očí v očních důlcích.
A křup!
Rytmické zapraskání, jeden prst po druhém, jak na ně z výšky dopadne podrážka.
Cink!
Pažba zbraně křísne o spánek, až mu před očima vyletí hvězdičky.
Prásk prásk prásk, zaduní výstřely, kulky se čvachtavě zaboří do těla a s zapraštěním se zavrtají do žeber.
Úlomky lebky se s něžným cinkotem rozsypou po zemi.
Nakonec zadunění, když sletí z mostu a rozplácne se o beton.

Hasnoucíma očima se Wade díval za odcházející postavou, a usmál se.
Boje s Zimním vojákem byly pokaždé koncert.

SHIELD, HYDRA nebo sedmdesát let strávených pod ledem se postaraly o to, že minulost většiny Avengers byla veřejnosti skrytá.
Většiny.
"Na moji obranu," pokusil se Tony překřičet hysterický smích týmu: "byl jsem na mol."
"Na mol u kadeřníka?" ukázal Steve na fotku. Tony na ní hrdě předváděl okouzlující exemplář devadesátkového melíru.
"Na mol skoro pořád."
"Jestli ti to pomůže," zvedla Shuri oči od čtečky: "pořád to mohlo být horší."
"Horší?" zeptal se Clint nevěřícně: "Horší než sjetá zebra Stark?"
Ušklíbla se. "Světová móda se k nám dostává se zpožděním."
Nalistovala fotku v telefonu.
"A můj bratr měl vždycky svérázný vkus."

Když se Hagrid ani po týdnu neukázal, vydal se Harry na průzkum.
Hájovna vypadala skoro normálně, jen záhonky byly trochu povadlé, jako by se jim v poslední době nikdo nevěnoval.
Harry zaklepal. Až po pár minutách se ukázal Hagrid. Byl ještě rozcuchanější než obvykle, tvářil se podivně nervózně, a pok očima měl černé kruhy z nevyspání.
"Harry!" zašeptal: "Jdeš trochu nevhod..." Za zády se mu ozval pisklavé, panovačné odkašlaní.
"Zkoušel jsem nový recept na griliášové hrudky," zamumlal Hagrid omluvně: "a asi se mi to trochu vymklo."
Další odkašlání.
"Jsme uprostřed vyjednávání. Požadují ochranu před snězením a každý týden čerstvé oříšky..."

Když Steve zmizel a když poslední kapky jeho krve skončily v Hudsonu, vytratil se projekt Rebirth z Peggyina života. Z armády odešla, bezpečnostní prověrky vypršely, a radši nechtěla vědět, jaké nové šílené nápady zkoušejí v Kanadě.
Teprve jako velitelce SHIELDU se jí dostaly do rukou i ty informace, které jí předtím zatajili.
O projektu, kde se ani tak nemodlili za úspěch, jako počítali s neúspěchem.
Isaiah Bradley měl ve tváři stejné odhodlání jako Steve na fotce, kterou pořád ještě nosila u sebe.
Snad měl i někoho, kdo v poslední chvíli obrátil oči ke stropu, aby se nemusel dívat, jak umírá.

Moneypenny se už ani neptala. Stačil jí jediný pohled na Qho zoufalý výraz a vytahovala ze stolu láhev kvalitní vodky a dvě skleničky.
"Tak povídej. Co zase Dvojitá Nula provedl?"
Q do sebe kopnul panáka. Beze slova mu dolila.
"Víš, jak jsem ho seřval, že se týden neozval?"
Přikývla.
"Od té doby si přestal vypínat odposlech."
Nadzvedla obočí. "To si přece chtěl..."
"Jenže on ho nevypíná nikdy... Že ho slyším na záchodě, to jsem si zvykl. I že si poslechnu jeho sexuální eskapády."
Složil hlavu do dlaní.
"Ale číst nahlas poslední kapitoly všeho, co mám rozečtené, to je přes čáru!"

Byl to neobvykle krásný den.
Vrstva smogu nad městem se protrhla a sluneční paprsky rozehřály šedivé ulice.
Cestou do práce si všímal detailů, které mu předtím unikly. Květiny, která se prodírala prasklinou v betonu. Tvaru mraků nad obzorem. Vrstvy oleje, která vytvářela na loužích duhová oka. Odpadků, které se ladně třepotaly ve větru. Měl chuť obejmout celý svět, zpívat a tančit.
Cítil, jak se hluboko v něm něco probouzí. Nějaký pocit, který ještě nedokázal pojmenovat.

"CO TO MÁ ZNA-ME-NAT? HE-RE-ZE. HE-RE-ZE!"
Kdyby měl ještě funkční hltan, dálek Ghat by nervózně polkl.
Alespoň, že pocit strach už dokázal pojmenovat naprosto jednoznačně.

I o sedmdesát let později se Katara občas budila s pocitem, že znovu slyší lodě Ohnivého národa u jejich pobřeží. Vzpominky se časem proměnili v noční můry, které ji neopoušteli ani během dne, a někdy dalo hodně práce s sebou necuknout pokaždé, když v něčí tváří zahlédla žluté oči.
Každý den si říkala, že se nemusí bát. Vyhráli válku, a Avatar se postará, aby už to bylo jednou pro vždy.
Lodě na pobřeží už přicházeli jen jako přátelé.

Až jednoho dne přišli přátelé se zbraněmi, rozhodnutí je zachránit před vlastními chybami, a tváře v nočních můrách měli najednou modré oči.

Sam byl na jejich životní styl odjakživa trochu moc chytrý.
Bylo mu asi dvanáct, když vyrostl z bezproblémového "chci cukr a hranolky" období a začal se zajímat o to, co vlastně má na talíři.
Že by měl jíst aspoň tři porce zeleniny denně.
A občas taky ovoce.
Že ne všechno jídlo by mělo být fritované.
A že bílý chleba je jen o něco lepší než polystyren.

Dean se mu samozřejmě smál. Salát je přece jenom pro králíky a holky na dietě.
Sam se vztekal.
Bylo to ale snazší než přiznat, že i tak musí občas krást, aby vystačili s penězi.

Klečela v záhonu a vztekle plela. Kořínky s sebou pokaždé vzaly hrst hlíny, takže zahrada za chvíli vypadala jako po bombardování.
"Co to tu provádíš?"
Opatrně se narovnala, až jí zapraštělo v zádech. "Ty zatracené kytky," zvedla si jednu před obličej: "vyrostly přes noc a udusily mi všechny azalky."
Sedla si vedle ní a opatrně si od ní rostlinku vzala. Měla drobné kvítky s chocholkou vláken uprostřed.
"Vlastně jsou docela pěkné."
Vstala, oprášila si kolena a pomohla své přítelkyni na nohy.
"Už toho nech. Za chvíli se stmívá a já chci ještě stihnout odjet za město, než začnou padat hvězdy."

Bylo zvláštní, znovu se po letech dotknout země.
Nová Caprica ho minula - někdo musel zůstat jako kapitán prázdné lodi - a všechny ostatní planety byly jen bojiště. Pohřebiště. Mrtvé a spálené pozůstatky dávno zničených civilizací.
Téhle svět se ještě nerozhodnul, čím bude, a bylo jen na nich, aby jeho osud vedli.
Počkal, až se ostatní ztratí z dohledu. Pak se posadil do trávy a zul si boty, které nosil posledních pět let. Rozpraskaná hlína ho hřála do chodidel.

V jazyku jeho dávných předků a v jazyku lidí, kteří přijdou až dlouho po něm, znamenalo jeho jméno zemi, ze které byly stvořeni.

"Bez právníka vám nic neřeknu!"
Dveře bouchly a Kate se nasupeně posadila na lavici vedle Clinta. "Zavolej Starka," procedila mezi zuby: "ať nakluše zaplatit kauci."
"Pod jednou podmínkou."
Nervózně na něj koukla.
"Konečně mi řekneš, co jsme to kradli."
Jeste chvilku se ošívala, ale nakonec vytáhla z drdolu miniaturní flash disk a upustila mu ho do dlaně.
"To mi moc neřekne. Jsou to jména všech členů HYDRY? Plány na ovládnutí světa? Zaklínadlo na vyvolání Cthulhu?"
Zavrtěla hlavou.
"Tak co?"
Něco zamumlala.
"Cože?"
"Broadway! Kompletní archiv muzikálů z Broadwaye!"
Složila hlavu do dlaní.
"Víš, jak těžký je sehnat lístky na Hamiltona?"

Nejvíce se projeví charakter zbytku party, když horák upadne.
Nejdříve se ozve horák Vtipálek, který ležícího překračuje s dotazem, jestli mu něco upadlo.
Následně nastupuje horák Záchranář. Ležícímu zkontroluje reflexy a následně ho podle naturela zahrne buď rodičovskou láskou, nebo dezinfekcí. Horák Srovnávač považuje počínání Záchranáře za přehnané - proti tomu pádu vloni v kosodřevině se nic nestalo.
Horák Generál ani nesrovnává. Pád je pro něj znamením slabosti a raněného třeba nechat na pospas vlkům.
Hlavní je mít v partě horáka Podpůrce. Takový počká, až se zvedněte, vezme vám batoh, případně vás podepře.
Takových je třeba se držet i mimo hory.

"Již brzy," hlásal plakát a dobře známé logo.
Usnavi se snažil zůstat v klidu, ale občas se mu třásly ruce, když vařil konvici vody na cafe con leche. Plakáty se množily na rozích ulic a ve stanici metra a za oknem prázdného domu někdo stavěl a připravoval.
Věděl, co je čeká. Nebyli by první čtvrť, které se to stalo. Nejdřív reklamy, pak kavárny, pak odejdou první, kdo už nezvládnou nájem.
Mělo to tu "potenciál", říkali. Jenže ten už čeká na někoho jiného.

Usnavi mohl jen vařit cafe con leche a sledovat, jak přes ulici roste kavárna s dobře známým logem.

Kapitánův deník, hvězdné datum... co na tom sejde.

Už týden vězí posádka v dopravním modulu. Enterprise je neznámo kde a zatím se nám s ní nepodařilo navázat kontakt.
Zásoby by se na první pohled mohly zdát dostačující, složení je však naprosto nevyhovující. Kysané zelí, jakkoli nezbytné pro oddálení kurdějí, má strašlivé účinky na neškolené zažívání, a ani doktor McCoy nedokáže najít žádný lék. Jediné, co pomáhá, jsou nakládané okurky praporčíka Čechova.
Zavedl jsem přídělový systém, ale i tak se počet lahví nebezpečně snižuje. Brzy nám zbude jen nálev s bylinkami, a až dojde i ten...

Bůh buď milostiv našim duším.

"A tady za tím rohem nás čeká největší div 22. století!"
Doktorův hlas zněl podstatně méně nadšeně, než když to říkal poprvé. Chodili po Novém New Yorku už tři hodiny, ale slibované levitační zahrady byly v nedohlednu. Místo toho zatím našli parkoviště, obchod s donuty (Rose začínala litovat, že u něj neskončili), zrušenou stanici metra a jednou, nepochopitelně, i něčí obývák. A Doktor i přesto dokázal tvrdit, že je mapa naprosto přesná.
Nakonec to nevydržela.
Vyrvala mu průvodce z rukou a nalistovala poslední stránku.
Její předtucha se, bohužel, vyplnila.
"Aktualizovaná verze!" hlásal přebal. "Vydal New New Turist Press, rok 2532."

Svět se změnil, a rozhodně ne k lepšímu.
Ty tam byly časy, kdy mohl slušný obchodník sehnat Starkovy zbraně za pár šupů a obratem je pak prodat za tisíce do nějaké zemičky na pokraji občanské války. Pryč bylo dohadování o cenách nad sklenkou dobré whisky, pryč byly slevy pro staré známé a pistole zdarma k bedně granátů.
Stark se rozhodl, že si bude hrát na hrdinu, a on z toho vyšel o jednu ruku chudší.

Byl čas se posunout dál.

Vyťukal do telefonu nové číslo s americkou předvolbou.

"Eriku? To jsem já, Klaude. Chci si promluvit o té tvojí nabídce..."

Pro malého vědátora - dětskou laboratoř, pro vaši princeznu - panenku...
O pár stránek dál:
Ženy, nezvoní už vaše biologické hodiny?
Listuje a listuje:
Tak je to od přírody
Další odstavec:
Maminka si nemůže vzít dovolenou...
A zase:
Nejdřív děti, jinak vyhyneme.
Zase nějaká neúspěšná nána, co na sebe musí upozorňovat...
A zase...

Alenka znechuceně zaklapla učebnici a radši se šla projít. Potřebovala si trochu pročistit hlavu. Studium historie bylo sice důležité, ale občas ji docela zmáhalo.
Z kosmodromu zrovna startovala odpolední loď k Venuši. Broňťa se ve výběhu cpal banány. Marťanské vlnovníky kvetly.
Byla vážně ráda, že nežije ve 21. století.

Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Byl pozadu - až nebezpečně pozadu, a do konce hry už zbývalo jen několik málo tahů.
Šelma proti němu se usmívala s každou vteřinou víc.
Nemohl už dále otálet. Třesoucími se prsty vybral dva kameny a přidal je na desku.
Šelma se rozesmála.

"MRK?" zavyl nevěřícně Hobbes: "Deset minut a ty vymyslíš MRK?" Vyskládal na desku svoje písmena. "SMRKOVÝ. To máme 9 bodů, trojnásobek za slovo..." Chvíli počítal na prstech.
"Vedu o šedesát bodů. Si na řadě, saláte."
Calvin sebou zhnuseně praštil o zem, až písmenka poskočila.
"A zase mám jen samý souhlásky."

Nejdřív si byl jistý, že je za tím někdo od nich, nejspíš Belzebub. Komáři nebo mouchy, to není zas takový rozdíl. Pak mu ale oči sklouzly na fotku vědce pod článkem a Crowley měl pocit, že se ocitnul v nějakém alternativním vesmíru.

"Změnils stranu, nebo je to zase jak tenkrát v Egyptě?"
Azirafal chvilku nechápal, než se mu konečně rozsvítilo. "Myslíš komáry?" usmál se nadšeně: "To je geniální plán! Upravíme jim trochu geny, a komárek je pak zdravý, neškodně sosá krev.."
Crowley nadzvedl obočí: "Myslel jsem, že genetické manipulace jsou naše záležitost."
I přes telefon bylo slyšet, jak Azirafal zblednul.

Stařenka si pečlivě přeleštila brýle o zástěru, pak rozložila Hlas Lancre a s gustem se začetla. Nejdřív zkontrolovala všechna svatební a úmrtní oznámení, přelouskala recenzi na novou kontroverzní hru, a ujistila se, že její sázky na dostihy jí zase nepřinesly ani cent.
Pak konečně přišla řada na hlavní zprávu dne.
"Lancre zachvátila panika..." zamračil se. "Zachvátila? Tak teda můj nejmladší Slávek byl taky ten panik ještě v osmnácti, prý si to chce nechat až do svatby, ale že by to mohlo někoho zachvátit..."
Zmlkla, jako by na něco čekala.
"Gito Ogová..." povzdechla si Magráta, ale nějak to nemělo tu sílu.