Moje články

Složit zdivočelý příborník z dvěstěpadesátého byl úkol pro hrdinu, jak v minulém díle princi Křídloňovi důvěrně sdělilo orákulum lístkového katalogu. Festovní kus nábytku nebezpečně mával naostřenými klíšťkami na koblihy a podupávání zakřivených lvích nožek bralo odvahu všem, kteří byli tak pošetilí, aby se odvážili do jejich blízkosti.
Vzhledem k tomu, že tenhle díl Knihovny pro ně nahrála Talis, se Elisabeth předčasně nedozvěděla, jak dopadne Princ Křídloň, využiv pomoci pirátských mágů, kteří se hned potom, co ho vlákají do naostřených klepet příborníku, vypaří po anglicku, a nebýt Lišky, zůstal by v nich viset jako kobliha doteď...
"Vzbuď se, Elisabeth, televize hoří!"

Nauč se bát - Birute
Návrat domů - Jacomo
Probouzení mrtvých - Julie
Golem to chápe - Ebženka
Ultimátní srabství - hidden_lemur
Meluzína - Danae
Praskliny - Lejdynka
Na Velký pátek - Aveva
Poslední myšlenky Jayneho Cobba - Rya
Když vám proběhne celý život před očima - Aries

Ještě noc potom se jí zdálo, jak Dana vztahuje bílé ruce a volá: "Na prsou mě tíží hlína, odejmi ji, Elzo, a já obživnu a všechno bude jako dřív..."
„Nebude.“
Ale vzala do ruky rýč a jako mechanická loutka začala kopat.
„Proč to dělám?!“
Ze stínů se vynořil Zababa. „Víš, Elzo, nikdo ze dne na den nepřestane být černým mágem; tak je tomu jen v pohádkách...“
"Proč jste mi teda pomáhal?“
„I černokněžníci mají slabé chvilky,“ pousmál se a políbil nebožku do vlasů. „Tuhle už nikdo hledat nebude. A teď - zapomeň!“
Pak všechno zmizelo. ...Až na tu hlínu v posteli.

Kvečeru mrtví začali být nepokojní a Elza byla ráda, že konečně vystupuje.
Sotva se dotkla rodné země, věděla, že je něco špatně. Podle nádražních hodin bylo kolem deváté, ale kdo ví, kolik reálného času spotřebovala v Hádu...
Přeběhnout na perón pak bylo dílem okamžiku. Okno kanceláře svítilo do tmy, a když do ní vstoupila s mokvajícím balíčkem v náručí, viděla na panu Zababovi, kolik uhodilo.
Nyní už měla Dana svou tvář zpátky, když odpočívala pod zemí. Elza sebrala hroudu hlíny a jako první ji hodila na rakev.
Hluše to zadunělo.
Pak se nad ní naklonila se zašeptáním: „Aby ses nevracela!“

Rozbila růžové maso naruby obrácené tváře napadrť, ale smetlo ji to vstříc vířícím úlomkům zrcadla, které se jako stolistka otvíraly stem dalších bodajících plátků...
Zaslechla čísi smích. Zlý smích. Odmrštila roj rozdrceného skla zpátky. Smích odumřel a na podlahu kupé se zřítila kostlivá postava.
Pořezané prsty nebyly tak strašnou daní za vraždu fexta, říkala si Elza, zatímco z něj sloupávala uloupenou tvář.
Teď bude Dana vypadat zase jako dřív - jen kolem těch krásných, hnědých očí jí pleť zůstane zanícená jako po růži...
To se zahojí, řekne pan Zababa.
Příští zastávka: Zababov. Měla by vystoupit. Jen zemřelí na cestě jedou nonstop.

Probudila se uprostřed ničeho. Zdáli se neslo dunění, snad předzvěst blížící se bouřky. Jako zvuk bubnu - dam, dam, dam...
Najednou všude bylo bílo a Elzu přidusila těžká vůně konvalinek s kalíšky plnými jedu - jako malé smrtničky se houpaly a cinkaly umíráček v úplném bezvětří.
Dam, dam...
Vzpomněla si na svůj úkol - zabít. Málo platné, že neví koho.
Znovu procitla ve vlaku. Usnula tady? ...Zabít málo!
Zabít.
Útržek snu se zatřepal v síti jejích myšlenek.
Vstala.
Za oknem stále stejná prázdnota - člověku to už lezlo na nervy*.
Pohledem zavadila o zrcadlo.
Zela tam Danina tvář stažená z kůže.
Dam, dam... Prásk!

Ráno v jeskyni bylo chladné a Šňupálek navrhl, že jim poví svůj sen.
„Ale nesmí být strašidelný!“ vymínil si Čenich, až po uši schovaný pod dekou.
„Nebude.
Zdálo se mi o lese, který tichounce zvonil... Tam totiž jeleni místo paroží nosili na hlavách křišťálové lustry, a když jim praskla žárovka, museli si normálně koupit novou...“
Muminek si ihned představil, jak takový jelen přijde do elektry a řekne si o žárovku čtyřicítku...
„...A bylo tam vždycky dost světla na čtení, takže jsem si říkal, jak je to na tom světě dobře zařízeno.“
Potom společně posnídali - každý něco pod deset deka lívanců.

Červencové slunce Mirka zastihlo už napůl probuzeného a lenivě se protáhl... Do lokte ho praštila zeď. Na špatné straně. Konečně zjistil, že není na Budči, ale doma ve svém mládeneckém pokojíku. Naproti němu spal bratranec Hugon.
Nohama nahmátl pantofle a došoural se do kuchyně, kam ho nalákala vůně snídaně. Vedle bublaniny ležel lístek...
Mirku,
ráno jsem potkala pana drogistu a říkal, že už přišel ten tvůj formaldehyd. Buďte tak hodní a než půjdete s Hugonem ven, kupte taky jar a leštěnku - už mi dochází. Peníze máte na kredenci. Píšu vám, protože musím na středisko. Zase mě zlobí ta noha.
Máma

Soumračný vlak se dal do pohybu. Klapnutí neviditelné výhybky otevřelo cestu pod Peckou a řada vagónů s hřmotem vtrhla na území mrtvých...
Ve vlaku se rozsvítila světla - matná a třaslavá jako stínové postavy samotných cestujících. Tma za okny pohlcovala dušičkové odlesky lamp uvnitř a tam panovalo přízračné příšeří.
Elza překročila práh a čas v podsvětí jí začalo neúprosně odbíjet dunění pražců... Její vlastní hodinky se zastavily.
Dodala si odvahy projít všechny vagóny, ale nikde Dančinu tvář, nebo co by ji připomínalo, nezahlédla. Vpadla tedy do prvního prázdného kupé, zatáhla závěsy a podlehla náporu únavy.
Invaze tmy se vkradla pod víčka...

V místě, o kterém vám chci vyprávět, bylo plno krásně vycpaných zvířat a mohli jste tam najít mnohé zmoky i pegasy máchající křídly nevídaných rozměrů - zkrátka vše, co lezlo, létalo či piplalo se v zemi dávných dob.
Mezi všemi těmi kouzelnými zdechlinami stál i starý jezevec, říkejme mu třeba Dee, a se zájmem se rozhlížel kolem.
"Stlejdo," zatahalo ho za rukáv jedno vydří mládě. "Poč nejsi mltvej?"
"Božíku, neobtěžuj pána."
"Ale stlejda..."
"A není pro tebe žádný strejda!"
"...Ale on smldí jako mltvola."
Z čehož plyne, že draka poznáš podle šupin, ptáka Žala podle zpěvu a zdechlinu zas podle zápachu.

„Počkáme do rána,“ rozhodl Zababa, když Danu ponechali v magickém spánku na kanapi kanceláře přednosty.
„Kávu?“
„Ne, díky. Vy něco víte. Pomozte jí...“
„Až pojede vlak nazpátek, musela bys jím jet.“ A podal Elze starou jízdenku.
Ta si ji zběžně prohlédla. „Chybí cílová stanice,“ upozornila ho. „Kam to jede?“
„Do té... druhé Prahy - města mrtvých. Chceš-li té holce pomoci, musíš tam vyhledat její podobu. A zabít toho, kdo ji veze.“
Ráno, dřív než se rozplynulo šero, Elza nastoupila do Soumračného vlaku. Sotva za ní třeskly dveře, obklopila vagón mlha. Když zmizela, visela na bubenečském nádraží cedule s jediným slovem: Zababov.

Elza se se srdcem bijícím jak o Zelený čtvrtek nechala zvednout za loket a odtáhnout na dohled nádraží.
„Kolik ti vlastně je? …Šestnáct?“
„Sedmnáct.“
Zastavila se.
„Tak pojď, tady už nic nezmůžeš…“
„A co Danka?“ zachraptěla. „Co se s ní stalo?!“
„Ta hezoučká holka, co byla s tebou? Vzal si ji soumrak,“ řekl krátce.
„To není možné, šly jsme vedle sebe, slyšela jsem ji dýchat, …křičet!“ Vyškubla se panu Zababovi a běžela nazpátek.
Ve tmě zakopla o tělo.
„Vy jste mi lhal,“ obvinila ho Elza, když zvedla oči plné slz.
V kopřivách ležela Dana se zohavenou tváří a ještě dýchala.

Dana se ohlédla o zlomek vteřiny dřív. Nečekané rozpliznutí ochranné čáry v mazlavé mlze z ní vysálo veškerou iniciativu...
„Dano, kde jsi?“
Ticho.
Sotva světla Soumračného vlaku zastínily první mátožné postavy, prolomil zděšení, které přikovalo nohy dívek k zemi, nesmlouvavý starý hlas: „Utíkejte!“
„Dano, slyšíš?!“ vřískla Elza. Pak se rozběhla nazdařbůh do tmy, dokud sebou neplácla do bláta.
Mlhu prořízl výkřik.
Když Dana zmizela, dal se vlak znovu do pohybu. Někdo Elze podržel hlavu v podrostu, dokud nepřejel.
„Neříkal jsem ti, abyste sem nelezly?!“ hromoval pan Zababa a oči mu v šeru blýskaly hněvem. „Co vás v té škole učí...?“

Na pojem Soumračný vlak narazily v Klementinu...
„Staré koleje nejsou vždycky bezpečné. Ne v téhle denní době,“ řekla Elze tvář orámovaná bradkou a brýlemi. „Přijďte zítra.“ A roleta přepážky se s třeskem zavřela.
Počkejte, pane! zaklepala na sklo.
Dana se smála: „Přece se nelekneš sýčkování starého ajznboňáka.
Musíme asi přejít,“ ukázala na širokou řeku kolejiště.
Za ní se do skal zařezávala zapomenutá trať s dávno vyhnilými pražci ztrácející se v lebedě a kopřivách.
Elze se tam najednou nechtělo. Odjakživa jí říkali, že koleje jsou hranice.
Na Stromovku padla mlha.
Zahoukal vlak. Dvakrát.
Blíž...
Otočily se a mrtví stáli za nimi.

Byla už tma, když zámečnický tovaryš Jura vkročil do lesa. Začínal pochybovat, že paseku, kde měl osudem smluvenou schůzku s budoucím zaměstnavatelem, objeví.
Našel ji, až když zvon z nedaleké vsi ohlásil půlnoc...
Vypadalo to, že se zas jednou nechal utáhnout na vařenou nudli, pomyslel si rozmrzele.
O okamžik později však zalil paseku nadpřirozený přísvit, který odhalil starý zámek s ještě starší klíčnicí.
„Máš hodinu, abys udělal svou práci, potom zámek zase zmizí a ty dopadneš jako tví předchůdci,“ ukázala na uhlák plný vybělených kostí.
„Žádám rizikový příplatek!“
„Princeznina ruka ti nestačí?“
„Ruka stoleté princezny? Jste z laciného kraje, babičko...“

„Vypravujte nám ještě, jak jste se vyhnul choleře...“
„Jedině když mi znovu naleješ, starý šibale,“ usmál se Yanez a podržel proti světlu prázdnou sklenku.
Sambiliong ji dolil víc než poctivou měrou a s napjatou tváří se posadil mezi piráty.
„Alicantské, ten zázrak v láhvi a moje poslední pouto s Evropou - pil jsem jenom je. Týden jsem pak střízlivěl!“
Vítr se při těch slovech smísil se smíchem...
Když dořečnil a vypil zbytek vína, křápl sklenicí o zem. „Na paměť těch, kteří za nás položili životy.
A teď do práce - Sandokan čeká a já bych na to setkání nerad přišel s prázdnou!“

Na okně s výhledem na trať ležel otevřený dopis. Lokálka do Roztok projíždějící kolem roztřásla skromné zařízení drážního domku a na bílou památeční kredenc vyšplíchlo kafe z Mirkova oblíbeného hrnečku.
Nechal ho být a s lokty opřenými o parapet četl:
Váš obor nebyl schválen.
V úctě
Olién Šašecí, sekretář rektorátu Druidské školy vysoké magie v Budči
„Doporučoval bych vám vyčkat,“ vyřídil mu ještě. „Zatím všechny straší ta nekromantská aféra...“
Po tomto neúspěchu Mirek veřejně označil rozhodnutí rady za pomstu infantilních fanatiků kopírujících aegyptopitheky, což záhy vstoupilo do budečského folkóru jako „PIFKA na rektorátní radu“.
A otevření oboru si vydupal napřesrok.

Dnes bude sanitární den.
To znamená jednak nepřítomnost usoplených malých pazourů, které se otírají o všechno, na co dosáhnou, ale taky horu práce, která se za normálních okolností jen tak ošolíchala nebo dokonce přehlížela.
Byl to přirozeně Mirek, na koho zákonem padajícího hovna připadl nevděčný úkol otřít prach z obří krakatice.
Jediné dítě, které se tu dnes motalo, byl vnuk paní Vodnáškové. „Babí, udělej klvavý koleno!“ škemral a věšel se na lešení.
Babička ho trpělivě pohladila. „Desátá hodina odbila, lampa v sálu mořských nestvůr ještě svítila, co nad obří krakaticí visela...
...Dvanáctá hodina odbila, lampa zhasla!“
„Světlo!
...Náramně vtipný.“
Blemc.

"Ještě je tu ta žádost, ale tu snad nemá smysl znovu řešit," zamumlal sekretář a odložil papír stranou.
"Prosím, já trvám na tom, abych byl jaksepatří honorován!"
"Musím vám opravdu znovu citovat vyhlášku, dle které nemrtví nemají nárok na mzdu?" prohlásil rektor a zbytek rady němě přikyvoval.
"Nemrtvý? Já? Ale dovolte, pánové, to musí být nějaká mýlka - o tom bych snad měl něco vědět..."
"Dobrá, tak nám řekněte, kdy jste naposledy jedl?"
"Jsem breatharián," odvětil stařec hrdě.
"Ale vždyť vy ani nedýcháte," přisadil si Doležal.
"To by mohl říct každý!"
"Já to vzdávám. Kvestore, připište laskavě na výplatnici doktora Dee.

Tak ten satyr si myslí, že mu přenechá svoje pozemky, aby z nich doloval peníze? No to se ještě uvidí, kdo na kom vydělá...
To je ono! Začne to uhlí, černé jako smuteční šaty, co nosila od Marianniny svatby, dolovat sama!
A slečna Walkerová, na jejíž majetky si už brzy bude moci sáhnout jaksepatří zblízka, to zaplatí.
Asi by měla být panu Rawsonovi vděčná, že ji přivedl na tenhle nápad.
Nápad, který jí přihrál do cesty největší bohatství. Ženu, která se za ni narozdíl od Marianny nestyděla a nadto jí pomohla k výnosům, o kterých se Anne Listerové ani nesnilo.

"Ale, ale, pane Magyáš, co to vidím... Kdypak jste si naposledy čistil zuby?"
Starý čaroděj si poškrábal bradu a odhadl to na dobu přibližně před sty léty, kdy se pošetile pokoušel navázat známost s jakousi bludičkou. Jelikož byl ale právě akusticky indisponován, pouze výmluvně pokrčil rameny.
"Myslel jsem si to! Tak si pište, sestro - pětka a šestka vlevo nahoře ex, sedmička vpravo jakbysmet...," rozplýval se blahem kostelecký doktor.
Čaroděj zaskřípal zuby.
"Jak dlouho už takhle vržete, člověče? Vždyť vy máte sanici úplně nadranc - to musí pryč!"
A než bys řekl švec, přibouchla se za doktorem se skřípěním dvířka od pece.

Vyplašená lesní zvěř prozradila blížící se kočár. A pěkně nóbl podle erbu. Diví muži se štulci popoháněli dolů, aby zastavili dvojspřeží dřív, než projede úvozem na širou pláň.
"Teď přišla tvoje velká chvíle, synku. Dnes budeš skládat svou loupežnickou maturitu," přehlušil ržání polekaných koní vůdce bandy s kloboukem naraženým do čela.
"Nezapomeň, co jsme tě učili!" přizvukovali ostatní lapkové.
Mladíček, kterému divže mléko neteklo po bradě, vážně přikyvoval a pozvedl bambitku:
"Hlavu vzhůru, gatě dolů!"
Dvířka kočáru se otevřela.
"S touhle variantou jsem se ještě nesetkal - zapište si to, Važuzle," pravil vlídně Patricij a pokynul vozkovi, aby pokračoval v cestě.

Složit zdivočelý příborník z dvěstěpadesátého byl úkol pro hrdinu, jak v minulém díle princi Křídloňovi důvěrně sdělilo orákulum lístkového katalogu. Festovní kus nábytku nebezpečně mával naostřenými klíšťkami na koblihy a podupávání zakřivených lvích nožek bralo odvahu všem, kteří byli tak pošetilí, aby se odvážili do jejich blízkosti.
Vzhledem k tomu, že tenhle díl Knihovny pro ně nahrála Talis, se Elisabeth předčasně nedozvěděla, jak dopadne Princ Křídloň, využiv pomoci pirátských mágů, kteří se hned potom, co ho vlákají do naostřených klepet příborníku, vypaří po anglicku, a nebýt Lišky, zůstal by v nich viset jako kobliha doteď...
"Vzbuď se, Elisabeth, televize hoří!"

Otlačený vzorek kůry Elze znovu připomněl trapnost včerejšího fiaska, kdy se jí Pavel zkoušel (dosti neohrabaně) dvořit. Provinile se zarýpala ve vzpomínkách...
Proč jen se mu teď nedokáže podívat do očí? Asi měla něco cítit, ale kýžený efekt se ne a ne dostavit. Co dělá špatně?
Elza si zkusmo představila, zda by byl výsledek jiný, kdyby ji k tomu stromu přišpendlil dejme tomu doktor Doležal. Změnilo by to něco?
Útlá ruka bez potíží pronikla do éterické sféry a dotkla se kmene. Piktogram vrytý do otisku prastaré strážní lípy její výčitky ještě prohloubil, ale nikdo ji při tom neomluvitelném vandalství nechytil.

"Pod červenou a černou zástavou stojí v šicích proti sobě a čekají, až dojde ke krveprolití. Bojovníci jsou zdatní veteráni mnoha bitev," barvitě popisuje komentátor, "přesto v jejich srdcích rozhostil se po spatření defilujících nepřátel stín strachu. Generál Pytlík proto pronesl několik vhodných slov, která vám nyní ochotně reprodukuji: Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme, tuhle bitvu stejně nevyhrajem!
Budiž zaznamenáno v kronikách černého rodu, že první se do boje vrhl hrdinný kapitán Ferda a prosekav se davem, zachránil generála Pytlíka z obklíčení jeho vlastní armádou před jistou smrtí. Tentýž kapitán pak kázal válku vyhrát, a tak se i stalo."

Poslední maska se jmenovala V poledním slunci vidět cestu domů. Byla z lipového dřeva, a když si ji Tallis nasadila, mohla zahlédnout stezky, které si dřív označila, a někdy i svůj starý domov.
Tou dobou obědvali převážně sušené maso ze Scathachových zásob a noc co noc se hladově milovali. Kolem to páchlo močálem a vlhkou práchnivinou a všechna mytága to táhlo na sever.
Lavondyss se přiblížila, ale ještě měli starého chromého jelena, a tak se sněhu nebáli.
Příštího dne, když slunce stálo v nadhlavníku, Mrzáček, její průvodce, vprostřed Černého potoka zcepeněl a Tallis pochopila, že cestu domů už nikdy nenajde.

Ještě včera bojovala na rozbité periferii Mexico City proti gangu Marii Conchity a pod tyrkysem nebe kroužili kolumbijští kondoři z datových rájů vrhající ostré stíny do hlubokých kaňonů.
Ještě včera byla Zona zamilovaná do Reze, frontmana kapely Lo/Rez, než prosákla ta informace o svatbě s idoru.
Dnes hacknula stránku fanklubu a rozeslala zprávu o Rezově údajné smrti. Obětovala své vlastní území i Reze, když se oženil s tím kusem softwaru.
Poté, co ji dnes vystopovali, vyvrhlo moře digitálních hlubin Zonu Rosu mrtvou.
Mercedes Purissima pahýlem ruky sklapla virtuálky a rozbrečela se. Pro Reze, pro Zonu i tyrkysové nebe, které ztratila.

Konvokace květů kromobyčejné kvality kvapí! Konflikt krátí kompetence koniklece.
koncipient kopretina
Konečné koexistenci koní-klecí konkuruje ko-pnutí konvalinkových konglomerátů. Kompilujte koncept konjunktivní kooperace kopyt, kujného kovu. Ku kopírujícím konvalinkám kopneme konstábla. Koncesi kuhříchu korupčního konviktu koupí koniklec.
kustod kopřiva
Kalkulaci koncese kamuflujme květnovými kulatinami kopanického kustoda, kterému koniklec koneckonců kolektivizoval kvanta kapounů.
koncipient kopretina
Kapounů, které kdysi koncipient kopretina kradmo konzumoval?
kustod kopřiva
Kritika kromobyčej krobiánského kustoda kalí každý kamarádšoft, koncipient kopretina konzumoval konkrétně kandovaný kopr!
koncipient kopretina
Kondemnace:
Krutý kustod kopl kopretinu kořenem, kroutil koncipientův květ ku krvavé kaši.
Krátký kustodův kalup Kopanicemi, konstáblův kord, katr, kat, konopná kravata, konec.

Oliheň se líně válí,
oleum laň ohlídá,
pod parkosem na sníh kálí
obleva, byť pobledlá.
Linda s Pepou pendrek svedou,
Snape jim syčí do uší,
že si za trest v arest sednou,
když ho znovu vyruší.
V rauši už je třída celá,
dryák kotlík oblévá,
páry divě klokotají,
kolosální proměna!
Pro mě za mě zasmějte se,
sinalý Snape zasténá,
stouplé masy - čísel deset,
opakuje ozvěna.
Sněhem státým seschlou sekvoj
míjí Snape jak náplava,
nastartuje ledoborec,
a zdáli jim zamává.
Ema mylně mloky mele,
mísu máme umytou,
Lindu s Pepou zachraňuje
s hasičáckou trumpetou.
Refrén: Šplouchy, šplouchyty šplouchyty, šplouchy, cák, cák!

"Neboj se a chyť hada do ruky," zazubil se blonďatý cherubínek. "Jsi přece z Nebelvíru?"
"To jsem," ošíval se černovlasý. "Ale proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko...?"
"Chceš čekat tak dlouho, až ti zase vyklouzne? Ukaž, já sám," odstrčil ho Draco.
"No neříkal jsem to?! Teď budu klátit já."
Vrz, vrz, vrz VRZ... a breberky si už pomalu odnášely zavazadla.
"Přitlač, Draco!"
"Dělám, co můžu," vztekal se a sevřel klacek pevněji.
Ještě jedno "hek!", stromek se zakymácel a z rozsochy větví vypadla rozzuřená zmije Dracovi přímo za límec.
"Příště se postarám, aby hady jako mazlíčky v Bradavicích zakázali!"

Milá babi,
nikdo neví lépe než ty, jak jiný (rozuměj geniální) je tvůj Měsíční koláček. A jestli jsem se odjakživa nepočítal za Vulkánce, tak za jiný živočišný druh určitě. Je skandální, že přírodopisci dosud nezaznamenali výskyt Sheldonů na našich univerzitách, ačkoli s dědičností to určitě nesouvisí - vzhledem k tomu, že zbytek naší rodiny jsou jen šimpanzi, kteří se naučili používat depilátor...
Vynalezl jsem proto srovnávací tabulku savců:
Myš.
Kočka.
Pes.
Šimpanz.
Člověk. S výhradami.
Dlouho nic...
Vorvaň.
A tady se konečně dostáváme k inteligentním tvorům:
Spock
a na samém vrcholku evoluce - promiňte mi to, Leonarde Nimoyi - Sheldon jako absolutní nadsavec!

Cayce sedí proti Booneovi a dopíjí své třetí kafe.
Nepomohlo...
„...Renderování je drahé, musí na něm pracovat spousta lidí.“
„Kubricka z garáže tedy neberete?“
„Ne. Statisticky vzato – kdo si může dovolit nejlepší zařízení, lidi a zároveň maximální utajení?“
„Hollywood?“ ušklíbne se Cayce.
„Trefa. V každém případě někdo s neomezenými možnostmi.“
„Jenže na Spielbergovo tajemství se zas nechce věřit mně,“ mumlá Cayce – stále ještě napůl utopená ve vlnách jet lagu, kterou Boone svými suchými analýzami začínal nudit.
„Proč?“
„Když s klipy strávíte nějakou dobu, začnou se na vás podepisovat. Máte pocit, že to někam směřuje, že se něco stane…“
„A stalo?“

Zítra je úterý, synek určitě počítá s obědem... Za chvíli má přijít Tatiana. Přesněji řečeno Christine.
Vypnul psací stroj, vystrkal paní Bergerovou do kuchyně a sám se zavřel v koupelně. Patnáct minut a bude z něj Bob Saint-Clair!
Jediné, co k tomu potřebuje, je koupel a čistá košile. Vysvlékl se z županu páchnoucího levnými cigaretami, a zatímco se napouštěla voda do vany, připojil ke spleti drátů připomínajících chapadla prehistorického hlavonožce neméně letitý holicí strojek.
Třesk nádobí ho dneska výjimečně uklidňoval.
Ještě trochu navonět, táák...
Špinavé zrcadlo mu vrátilo pohled. Není snad k pomilování?
Jenom ta kravata kdyby chtěla méně škrtit.

Bodyguard Keith Blackwell ke strojům nikdy neměl důvěru - ona už taková zubní protéza mu kolikrát přišla jako nastražená past - a co si měl teprv myslet o tomhle?
Prý je to něco, co potřebují ke svatbě.
Se stříbrným, termosce podobným holografickým projektorem Rei Toei už měl tu čest, když na něj tuhle Rezatej dělal oči.
"A co budeš dělat s tímhle krámem...?"
"Primární biomolekulárně programovací jednotkou Rodel-van Erp C/7A. Miluju tě." Poučil ho Rez.
"Taky tě miluju."
"Myslím Rei Toei."
Blackwell posmutněle trhl rameny a i jemu se tu noc zdálo o prázdné, osamělé pláži poseté místo oblázků rozlámanými kousky elektroniky...