Moje články

„Tohle bylo varování!“ křikl kdosi rozjařeně směrem k zamčeným vratům, když se začaly ozývat nárazy. „S námi si nikdo nebude zahrávat!“
„Vrací se odboj!“ přisadil si někdo další.
„Pomstíme královnu, její sláva bude věčná!“
Všichni řvali naráz, v žilách nic než adrenalin.
„Tak to jsme celkem zvládli,“ věnovala Sara Amiasovi stranou od toho všeho pobavený úsměv. „Nakonec to s tebou nebude tak hrozný.“
„Já jsem věděl, že z nás bude tým,“ rozzářil se Amias a Sara si založila ruce na prsou.
„No abys to zase nepřehnal. Jenom konstatuju, že nejsi úplně marnej. Ne, že ti naroste ego!“
Oba se usmáli.

Společnými silami a intenzivním vysvětlováním se nakonec podařilo předejít krveprolití.
„To víš, když strávíš v base tolika času jako já, začne tě přemáhat šílenství,“ zakřenil se Kasandr. „Nevíš, kdo je přítel, kdo není... Zvlášť, když ti dveře brání ve výhledu.“
Paull obrátil oči v sloup. „Byl jsi v base sotva pár hodin. Víš, co by ti na to řekla Sara?“
„Že byl šílenej i předtím,“ odpovědělo křoví, až se větvičky třásly. Naštěstí Sara stačila vylézt dřív, než porostem někdo stačil preventivně prohnat šipku z kuše.
„Co tady děláš?“
„Na tom nezáleží. Nějakej voják zavolal stráže, musíme zmizet. Amias hlídá východy.“

Když hlídka procházela přes nádvoří, Paull téměř nedýchal. Stráže naštěstí ani nenapadlo, že by se měli koukat jinam než přímo před sebe, a monotónně pokračovali dál.
„Jdeme,“ zavelel šeptem Gerel, když oba vojáci zmizeli za hradem. Co nejtišeji se ve stínu stromů přesunuli ke dveřím kasáren.
„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptal se kdosi.
„Můžem vyrazit dveře.“
„Jseš normální? To by vzbudilo i mrtvýho.“
„Ale jo porád. A nemá Paull třeba klíče?“
„Na co klíče, pusťte mně k tomu,“ tlačil se dopředu jeden z kouzelníků.
V té chvíli se zpoza dveří ozval šramot a tiché cvaknutí. Pak se pomalu začaly otevírat.

„Já vím, může si za to sám,“ pokrčil Amias bezmocně rameny. „Asi úplně nemáme moc jiných možností, a oni si začali, ale... Nepřijde mi to správný.“
Sara si povzdychla. „Srdíčko si můžem vylejvat, až se vrátíme. Teď máme práci, vzpomínáš?“
Naposledy zkontrolovala utažené uzly a zvedla se, aniž by čekala na odpověď. Amias ji mlčky následoval.
Vešli do chodby a co nejrychleji se plížili pryč. Amias doufal, že Sara cestu zná, protože sám se ve spleti cest motal jako v bludišti. Naštěstí už nenarazili na žádnou stráž.
Zanedlouho je na nádvoří přivítal chladný noční vzduch. Kasárna byla téměř na dosah.

U stromu si Adam sedí,
nemá u sebe meče ani píku.
Kde jsou stráže marně hledí,
Po chvíli v ruce drží dýku!

Trochu se přikrčí, vše pozoruje,
suché rty nervózně olízne.
Provaz na zápěstích povoluje!
Pouta rychle přeřízne.

Drsní hoši s Paullem v čele
ani nepomýšlí na zradu.
Ovšem nemaj strážce bdělé
hlídají jen dvorní zahradu.

Adam nad tím pokrčí rameny,
promne si čelo a běží pro pomoc.
Dává pozor na větvičky i kameny,
hlavně aby nebyl slyšet moc.

Co jen je to za nemehla?
Padla kosa na kámen!
Po vojáku zem se slehla,
zbyl po něm jen holý kmen.

Ostatní se na něho podezíravě dívali.
A Kasandr je chápal. Přivedli ho jako posledního, měl na sobě své vlastní oblečení bez armádního úboru a nejevil žádné známky nevolnosti po požití lektvaru. Šlo o dryják pochybné kvality i obsahu, ale spolehlivě znemožnil kouzelníkům na nějakou dobu používat jejich schopnosti. Jako bezpečnostní opatření před tím, než budou nuceni složit magickou přísahu králi prostě ideální.
Oproti tomu řetězy, kterými byli spoutání, ideální zdaleka nebyly. Pro Kasandra nešlo o příliš velkou překážku.
„Myslí si, kdovíjak není chytrej,“ pochytil mezi šepotem spoluvězňů. „Venku ho stejně chytěj stráže, to dá rozum. Ať má pouta nebo ne.“

Sara zatlačila do dveří, ale ty nepovolily ani o kousek. Zkusila to znovu, opět bez výsledku.
„Paull a ostatní museli jít jiným vchodem,“ zavrčela tiše. „Tady je to zaseklý.“
„Mám to zkusit?“ zeptal se Amias dobromyslně, ale Sařin pohled ho spolehlivě umlčel.
Třetí náraz už dveře nevydržely. Na druhé straně se ozvala tupá rána a další zvuk, který Amias prve nedokázal zařadit, ale jak se později ukázalo, šlo o ‚bezvědomé tělo sesunující se na podlahu‘.
„Připomeň mi, ať si na tebe a dveře dávám pozor.“
„Kdybys ho místo keců radši svázal,“ ušklíbla se Sara. „Musíme jít, vzadu určitě budou posily.“

Dovnitř se dostali nepozorovaně bočním vchodem, od kterého měl Paull klíč.
„Dva vojáci obchází hrad a jeden hlídá u kouzelníků,“ zašeptal kdosi z chlapů. „Navrhuju je trochu uspat.“
Ostatní přikývli, jen Paull se soucitně podíval k siluetě vojáka, hlídajícího kasárna.
„Támhletoho zkuste sejmout nějak šetrnějc. Adam se příští týden se žení, tak ať nemá monokl.“
„Neboj se,“ uchechtl se kdosi. „Bude to tak šetrně, jak jenom můžeš chlapa praštit jílcem do hlavy.“
Zvuk ovšem přilákal vojákovu pozornost a ten začal pohledem prohledávat okolí míst, kde stáli.
„Zbavte se toho ženicha, jak chcete, ale hlavně rychle,“ sykl Gerel. „Ještě nás prozradí.“

„Jsi si jistá že tudy se dostaneme k tomu vchodu, o kterém ti říkal Paull?“ ptal se opatrně Amias, zatímco ve tmě v předklonu následoval Saru tunelem. Jednou rukou přejížděl po stěně, aby získal alespoň nějakou představu o směru, kterým má jít. Podle všeho se síť tajných uliček a katakomb táhla pod celým městem.
„Neremcej,“ odbyla ho Sara. „Dlouho jsem tady nebyla a občas člověk prostě něco zapomene, no. Tady ty tunely beztak mají všechna práva na různý tajemství. Ale někde by tady měl být... tady!“
„Co tam máš?“
„Co myslíš, kočár i s šestispřežím třeba? Vchod přece. Jdeš?“
„Jdu.“

„Tak, hotovo. Ani to nebolelo,“ poodstoupila Sara a okamžik obdivovala své hadrové umělecké dílo.
„Nebolelo?“ zopakoval Amias nevěřícně. „Kdybys to utáhla ještě trochu víc, tak dávám tomuto krutému světu poslední sbohem.“
Sara mávla rukou. „Ale prosíme tě, naděláš větší drama než Aninka. Až příště budeš tříletý děvče, můžeš si stěžovat.“
„Však už mlčím.“
A na okamžik ticho skutečně zavládlo. Právě na tak dlouho, aby Sara mohla přemýšlet o tom, co se stalo.
Vážně Amias nešel s ostatními proto, že ona nechtěla? Mohla to být mírová nabídka? Sara se kousla do rtu.
„Um, předtím,“ začala nejistě. „Možná jsem ti malinko křivdila.“

Poté už nikdo žádnou námitku nevznesl. Nebylo taky o čem diskutovat – záchrannou akci nešlo odkládat, protože až budou zajatci vázáni přísahou, pomoc bude zbytečná.
S Paullem si vyměnili posmutnělý úsměv, za Amiasem se nedívala vůbec. Pak Sara osaměla.
„Pitomý magický přísahy,“ praštila rukou do stolu, aby si trochu ulevila. Několik lahviček s bylinnými výtažky, které Maya připravovala pro lidi z okolí nebo jejich hospodářství, se zachvělo a s cinknutím spadlo na jednu hromadu. Jindy by je snad Sara roztřídila zpátky, ale dnes ji to nemohlo zajímat míň. Ať si odvar proti početí skončí třeba u veverek, její problém to není.

„Takže nás nějak dostaneš dovnitř, najdeme Kasandra, a zase rychle vypadneme ven?“ ujišťovala se Sara. V teorii to znělo jednoduše.
Paull pokýval hlavou. „To je základní myšlenka. Bude lepší, když to bude tichá akce, které si nikdo nevšimne. Pak už bude pozdě zjišťovat, že jeden zajatec chybí. S Bishem si to vyřídíme jindy.“
„Kdy vyrazíme?“
„Počkat, holka, ne tak rychle,“ zarazil ji Gerel. „Ty zůstáváš tady.“
„Ale šéfe, to přece-“
„Řekl jsem ne, a to je moje poslední slovo.“
Sara bezmocně rozhodila ruce. „Tak já nejdu, ale Amiase berete, i když umí jedno kouzlo a taktak udrží v ruce meč?“

„...přece na hrad nemůžeme jen tak nakráčet hlavním vchodem!“
„A coby ne? Nikdo si nevšimne,“ zabručel kdosi z chlapů. „Oni si zase nakráčeli sem.“
Amias debatu sledoval tiše. Hrad neznal, bojovat uměl poskrovnu. Sara po něm občas střelila odměřený pohled, jako by neschvalovala, že na poradu takového budižkničemu vůbec přizvali.
„No jo, to voni sem přišli, ale taky maj kouzelníky a zbraně, ty hlavo.“
„A my máme zase rozum, to je toho.“
Paull mezitím něco vysvětloval Janickovi s Gerelem, až konečně spiklenecky pokývali hlavou. Celý stůl okamžitě zmlkl, jako by na ten pohyb napjatě čekali.
„Vypadá to, že máme plán.“

„Rozkošná cetka,“ pohrával si Mirius Bish, královský rádce, mezi prsty s bílým přívěškem z magického kovu. Sám neměl nadání a nedokázal vycítit energii, vycházející z akkaru, ale poprvé za mnoho let proto necítil hněv. Tentokrát totiž bude magie stát na jeho straně proti kouzelníkům. Jednou bude on tím hrdinou.
„Proč mě tu ještě držíte?“ ozval se v tu chvíli alchymista.
„Držíme?“ zopakoval rádce naoko sladce. S pomocí alchymisty a jeho kouzelného řetízku by mohl krále zcela ovládnout a ujmout se vlády, aniž by vzbudil sebemenší pozornost.
„Ale kdepak, mladý muži, to je veliké nedorozumění. Potřebuji od vás jen drobnou laskavost.“

„Není kouzelník, a ještě mrzák,“ ohrnul rádce ret a opovržlivě si prohlížel Kasandra, těžce se opírajícího o pravou nohu. Vzápětí se však osopil na vojáky. „Proč jste ho ještě neodvedli pryč?“
„Našli jsme u něho tohle,“ vytáhl první z vojáků něco z kapsy. Paull ze svého úkrytu zahlédl lesk jednoho z Kasandrových akkarových přívěsků.
Rádce si šperk z vzácného kovu se zaujetím prohlížel. „To ovšem mění situaci. Odveďte ho do západního křídla.“
Víc Paull slyšet nepotřeboval. Když se cestou z hradu prodíral mezi karavanami se soumary a vzácným zbožím, stmívalo se. Tuhle novinku ale musel donést do taverny ještě dnes.

“Rozkaz!“ odpověděli nad nimi vojáci a chvíli bylo slyšet jen šustění a klapání podpatků o podlahu. Čas se zoufale táhl, ale nakonec ticho přece cosi přerušilo.
„Hej, nechte mě!“ ozvalo se a Amias polkl na prázdno. Irisin stisk kolem jeho zápěstí zesílil – i ona poznala Kasův hlas.
„Já nejsem kouzelník, jsem alchymista,“ pokračoval Kasandr a Amias si dokázal živě představit, jak u toho hrdě pohodil vzadu delšími vlasy. „V pracovně mám důkazy. Všechno, co dělám, má řádné vysvětlení.“
„Takové důkazy už posoudíme sami,“ zachechtal se kapitán. „Jdeme.“
Jestli se Kasandr bránil, nebylo mu to nic platné. Kroky nad nimi dozněly.

Amias se naposledy otočil a podíval se na krajinu, kterou měl opustit. Na domov, který možná už nikdy neuvidí. A myslel a ty, které nechával za sebou.
“Opatrujte se.“
„O nás se neboj,“ zašeptala máma, když ho objímala na rozloučenou. „My to zvládneme.“
Z myšlenek ho vytrhla až Ellie – kousla ho do prstu. Dračí oči mu věnovaly povzbudivý pohled. ‘My to taky zvládneme‘
„Já vím, máš pravdu,“ usmál se Amias a pohladil ji po hlavičce. „Jako vždycky.“
Když se znovu (a tentokrát už doopravdy) vydal na cestu, cítil se o něco líp. A možná se otočil ještě jednou. Úplně naposledy.

„Kde je Tasha?“ zeptal se Bastian výhružně. Dýka v jeho ruce se i v šeru leskla.
„Odejdi. Ji zachránit nemůžeš."
„Kde je moje snoubenka?“ zopakoval přes zaťaté zuby.
„Tvoje snoubenka, to je ovšem jiná,“ vládce běsů vypadal téměř pobaveně.
„Nějaký způsob musí být,“ řekl Bastian tiše. A přestože v ruce svíral dýku, nebyla to výhružka.
„Ale jistě, způsob vždycky je.“ Přízrak zkřivil rty do čehosi, co snad mělo být úsměvem. „Jde pouze o to, co jsi ochotný obětovat.“
Bastian nezaváhal. Čím častěji na tu chvíli vzpomínal, tím víc ho vlastní chladnokrevnost děsila. Přesto věděl, že by to vyslovil znovu.
„Všechno.“

Toho dne se sešla smetánka snad z celého království, aby připila na počest Ryana Tawaraie. Krále Ryana Tawaraie. Přišli pít, veselit se a tančit.
Královskému rádci přirozeně nevěnovali žádnou pozornost.
Mirius Bish procházel sálem. S každým prohodil několik slov, s nikým se dlouho nezdržel. Nemluvil, ale poslouchal. Jako orel se proplétal hejnem myší, pečlivě vybírající z nepřeberného množství kořisti. Nebo spíš stádem tančících prasat. Mirius Bish je všechny nenáviděl.
Za jejich postavení. Za jejich jednoduchý život. Za jejich nadání.
Žilami jim kolovala magická krev a oni ji nechávali bez užitku hnít.
Brzy se to mělo změnit, pomyslel si. Už brzy.