Moje články

„Krucinál... Zítra má Patrick narozeniny a já nemám dárek... Uhm- To už nic nestihnu koupit.”

Vtom se z rádia ozval rozjařený hlas, který signalizoval reklamu.
„Něco se rozbilo, sháníte dárek? Využijte zelenou cestu! Alza vše doručí. Do půlnoci objednáte, ráno u dveří máte!”

Co prosím!?

Naslouchal pokynům a hned začal psát dopis s objednávkou kondomů a láhve rumu. Nakonec připsal i plyšáka slepice. Do obálky přiložil i potřebnou částku a poslal sovu.

...

Ráno ho probudil táhlý zvonek od bytu.

Doťapkal, otevřel a sklouzl níž na zeleného tvora. Něco jako skřet, ale tenhle měl anténku.
„Zadejte šestimístný kód pro převzetí objednávky.”

„Takže ty si myslíš, že si můžeš to pátrání po vrahovi nechat celý pro sebe?! Že jako nikdo další tady nevyšetřuje a prostě chce řešit dopravní nehody, manželské hádky a opilecké neshody?! Ještě jednou zatajíš to, že jsi od něj dostal dopis a věř, že tě nejenom stáhnu z případu, jak tomu je teď, ale i ztratíš práci. Navždy. Protože po tom mým nedoručení tě nikde jinde nevezmou. Táhni mi z očí.”

„Jistě, veliteli. Omlouvám se, kdyby něco, tak se ozvu.”

„A pokud se pokusíš něco podniknout... Nemysli si, že tě minou pouta. Zákon je zákon, detektive. Nashledanou.”

„Rozumím, nashledanou.”

Probudila ho vůně šeříku, ach ten nádherný keř s jemnými fialovými květy. Vždy tu vůni miloval, teď to bylo jediné, co mu přišlo příjemné. Hrozně ho bolela hlava a sám nevěděl proč.

Co, že to vlastně včera dělal?

Byl doma.

Jo... Asi?

...potom ho ta osoba ženského pohlaví vytáhla ven do parku...

...seděli tak na lavičce...

...popíjeli limonádu z plechovky, co donesla...

...povídali si...

...zasmáli, byla to tak příjemná chvíle a pak...

Měl okno. Co se stalo pak?!

Pokusil se pohnout, když vtom dotkl jemné kůže. Nebyla jeho.

Ležela vedle něj. A on vedle ní. Byli polonazí. Oba. V keři.

On vůbec nechápal, jak se z ukazování jeho kytek v bytě stalo, že právě mu v brzký podvečer zrzka ukazovala své ňadra. V jeho obývacím pokoji. Ani nevěděl, co dělat. Pochválit? Osahat? Dívat?

„Rogie...” Přejela mu po hrudi - stále skryté kostkovanou košilí - a jemně pousmála.

Kdo ho tak kdy oslovil? Líbilo se mu to..

Potom se její ruce začaly přesouvat níž. Na zapínání jeho kalhot.

„Uhm- Co... tam... nemám... kytičky-...” Dívka pokračovala.

Pozoroval to. Co se bude dít? Má se bát? Nebo ho chce vidět na oplátku za ty ňadra?

Najednou pocítil... Něco. Příjemný pocit. Zavřel oči. Uvolnil. Tlumeně vzdychl.

„MAMÍÍÍ!! Leo mi vzal plyšáka medvěda Otta! Řekni mu, ať mi ho vrátí! Mamííí! Prosííím!”

Žena si pouze povzdychne a pozoruje onu dvojici jejich dvou zlobidel, co se přetahovali o plyšáka medvěda. Měli hromadu hraček. Možná až moc. A obvykle jim to stačilo. Ale dnes ne. Dnes byl v hlavní roli medvěd Otto.

„Leo, dej Dantemu plyšáka... Šup! Můžeš si hrát s dalšími..”

„ALE JÁ NECUUU!” Obořil se na ni druhý chlapec.

Než něco stihla říct, rozmohl se pláč jednoho z chlapců. Potom se začali trochu bit.

Žena si jen povzdychla. Ach, ona z těch dětí snad jednou i zešílí.

„Děleeej! Joooo! Do tohoooo!!” Volali na něj zespodu, mezitím, co on se zuby nehty škrábal na lezecké stěně výš a výš.

Vždy pro něj byly sporty dosti srdeční záležitost a rád se zapojil. Lezení nebylo výjimkou. Se vším vybavením a hromadou popruhů okolo těla se přechytával z jednoho záchytného bodu na další. Během toho zapojil i své nohy a v hlavní řadě - logické myšlení.

„Pooojď!! Ještě kousek! Khámo to dáááš!” Stále jej dole povzbuzovali jeho fanoušci. Najednou mu to sklouzlo a zachytil pomocí kotvy o kus níž.

On se ale nevzal. Vyškrábal se až na vrcholek. Ač nepřekonal světový rekord.

Jednoho dne, při svých výpravách našel dračí vejce. A protože vypadalo spíš ztraceně, než, že se jeho máma vrátí, ujal se jej.

Po několika dnech zaslechl ze svého kufru zvuky praskání skořápky, načež rychle vydal pozoroval ono vylíhnutí.

Avšak, když se k vajíčku dostal, musel zasmát. Malý dráček totiž měl venku nohy, ale hlavu a tělo ve skořápce.

„Ach prcku... Já ti pomůžu...” Nepomohl. Tvor zpanikařil a rozeběhl střemhlav pryč. Newtovi nezbývalo nic jiného, než dráče následovat a zavést tak hon na vejce. Ostatní tvorové to zmateně pozorovali.

Najednou se ozval naráz a křupnutí. Prcek vylezl ze skořápky celý.
„Rawr-”

Omlouvám se, že ruším, ale jaký hnojivo používáte na pokojové kytky?

Uhm... Prosím? Já do nich vždy hlavně dávám sedlinu z kávy, ale jinak prostě směs... Nevím, hele, nemám moc teď čas.

Aha! Díky, tak já si nějak poradím.

Počkej, zas to neberte tak moc osobně.

Já si to neberu osobně..

Vážně?

Vážně.

Určitě ne?

Ne, co si myslíte...

Ty tečky působí, že si to berete osobně. Můžeme to probrat víc později, teď na něčem pracuji.

Oč se jedná?

Ale... To je... Uhm asi jedno. Nezajímavá věc.

Něco s kytkama? Nebo? Máte rád i kresby, že?

Kytky. Vra- cože?

Cože?!

Co člověk jako kouzelnický popelář nezažije.

Viděl toho už hodně - ostatky, důkazy, plýtvání jídla, šperky... Lidé si nevážili věcí.

Ale nikdy mu do odpadků nespadl živý člověk. Hlavně slečna.

„Uhm...” Nom, moc si jí nehleděl a dál uklízel. Neplánoval jen kvůli ní přijít o možný bonusy.

Náhodou narazil v odpadcích na plyšáka jednorožce. Sice špinavého, trochu roztrhaného, ale stále vypadal hezky. Podržel ho v ruce a druhou, s hůlkou, na plyšáka mávl. Pomocí kouzla jej očistil a trochu i spravil.

„Hele... Špunte... Chceš to?”

Dívce se rozzářily očka. „Jednorožeeec! Jooo!” Podal jí ho, jemně pousmál a dál pokračoval v práci.

„Seš si jistý, že s tím umíš? Kámo, já bych to klidně přenechal někomu zkušenému... ” Pronesl jeden mladík a pozoroval druhého, jak usedá za volant vysokozdvižného vozíku.

„Prosimtě nedelěj... Však to vypadá jednoduše! Co by se mohlo pokazit..” Odmávne to packou a nastartuje. Následně dupne i na plyn a pomaleji rozjede. Začne si i pohrávat s různými funkcemi. To už pomocí vozíku nabere palety a zasměje.

„Jsem ti to říkal. Úplná brnkačka.” Mladík zkusí zpátečku. Vtom však onu manipulaci jízdy moc nezvládne.

To už nabourá do zdi a prudkým zastavením uhodí do hlavy.

„Vidím ptáčky... Všude... Okolo...”

„Já průser, bráško.”

Vždycky obdivoval superhrdiny. Už od útlého dětství, přes pubertu a dál.

Nejvíce jej však fascinoval Iron Man. Ani ne tím, že se jednalo o bohatého muže, hlavně ten jeho oblek.

Nyní měl dvacet tři let a studoval robotiku. Ve volném čase, kterého moc neměl, se pokoušel vytvořit něco jako repliku obleku Iron Mana. Právě jedné noci vytvořil jednu nohu.

Nasadil si ji a zhluboka nadechl. Stiskl tlačítko na ovládači a... Musel rychle chytnout stolu. Fungovalo to. Zespodu robotické boty začaly vycházet trysky.

Nějak to vypnul a uculil. Zase jeden úspěch po několika nezdarech.

Jednou bude zachraňovat svět, bude superhrdina Roger.

Dělal tuhle práci už několik let a vůbec si na ni nestěžoval. Bavilo ho strávit celé dny kopáním do země, nacházením různých artefaktů, fosilií a hlavně ta vůně zeminy. Možná by ho někdo nazval podivínem. On sebe dobrodruhem.

Ve svém vyměřeném prostoru posunul odhrnutím zeminy o kousek níž, když na něco najednou narazil. Zasekl se. Je to váza? Šat? Ostatky? Sám zatím nevěděl.

Byl to kufr.
Zamknutý, modré barvy.

Zámek už zažil své a lehce povolil. Opatrně kufřík otevřel a nahlédl.

Nacházelo se tam nespočet vzorků krve.
V ten moment mu však ani nedocházelo, že tím otevře dávno odložený případ.

Musel pokračovat v rodu. Neměl možnost se víc seberozvíjet. Dnešním večerem tvrdí manželství, vytvoří potomka a převezme majetek. Neznělo to tak špatně. Přeci jen - majetek i peníze on rád. Jenže teď mu to bude vnuceno. Musí se stát novou hlavou rodiny.

Ano, nejstarší syn rodu Inkwood právě stál před zrcadlem a oblékal sváteční šat.
Jeho otec jej opustil. Nezemřel, ale z nepravého obvinění si vytvořil nový život. Bez jeho rodiny. Opustil ženu, milované děti, majetek.

Poupravil si rukávy u saka a následně i límeček košile. Pohlédl na svůj odraz v zrcadle.

Už teď věděl, že...
Bude prodaný, zneužitý a manipulován.

Natáhl ruku, ale nedosáhl.

Udělal krok, ale neposunul se.

A i tak se blížil pomalu cíli. Či si to pouze myslel? Chtíč dokáže lehce ovládnout mysl.

Co jej vlastně na tom konci čeká? Peníze, moc, ztracená láska z mládí? To kdyby věděl.

A přesto se stále pokoušel dostat blíž k přivřebým dveřím. Kdyby jen tak je mohl lehce otevřít.. nakouknout...

Rána. Ano, ta jej zastavila. Opět. Nebylo to poprvé.

Ale on to zvládne. Musí jít dál. Dojít...

Zvedl se, skoro viděl do té mezírky...

Ach, kdyby tušil, že to všechno je pouze faleš skrytá v růžových tobolkách na nočním stolku.

Jednoho dne to prostě muselo přijít. Nebo spíše se dá říct i přijet.

Ano, před dveřmi do sídla stála černovlasá žena v honosných fialových šatech a přes to přehozený ještě kožíšek z lišky.

Byla to plánovaná návštěva? Nikoliv.

„Ettiene, zlatíčko... Kde máš skřítky? Ráda tě vidím.” Ano, to už ho líbá třikrát na tvář.

„Matko... Co tu... Též...”

Žena se zamračí a nakloní blíž k muži.

„To je ta tvoje? Však nevypadá, že by byla do domácnosti..”
Jediná pomluva od tchýně? Nikoliv. Padlo jich víc. Francouzsky.

„Ettiene... Děje se něco?” Optala se anglicky.
Ach ta bariéra... „Ne, zlato... Chválí tě..”

Pozoroval svůj výtvor.

Tentokrát se rozhodl experimentovat s vodou. Nějak ji zakomponovat do svých uměleckých děl.

Na jednom místě, kde proudil tok vody byla upevněna kameny vztyčená ruka do výšky. Prsty byly situovány tak, jako kdyby se pro něco natahovaly k nebesům, chtěli dotknout těch bílých mraků a poznat jejich jemnost. Natažená ruka byla ozdobena modrými květy.

Onen tok občas ruku lehce orosil několika kapkami, ale jinak byl onen potok klidný a vyrovnaný.

Muž neočekával brzký nález. Všechno chtělo čas.

Jenže v tomto případě... Udělal poprvé chybu. Nevychytal počasí a jen co odešel, dílo smetl vítr a tok potoku rozbouřil .

„Takže pane Ayers... Vy se chcete přihlásit na masérský rekvalifikační kurz, že ano?” Pronesla k němu žena, která během toho brala různé papíry a skládala do menšího komínku.

„Ano. Posílal jsem již úvodní dotazník a... Jo, tedy ano, tady ho mám.” Odvětil tázaný muž a na stůl. Žena se jen mile pousmála a položila na připravený komínek papírů propisku.

„Tohle ještě, prosím, vyplňte a potom můžete jít na úvodní lekci.”

Muž na nic neváhal a začal řešit onu administrativu. Potom se s ženou rozloučil a odešel do zasedací haly. Vytáhl zápisník, propisku a pohlédl dopředu.

Jde se stát masérem, konečně.

„Hej... Máš to už?”
„Jo, podávám podložku na stůl.”
„Tak ukaž.”

Rozcuchaný hnědovlasý mladík, jménem Finn, odkryl pokličku a z hrnce začala linout příjemná cibulová vůně.

„Uuu! Podej šufan, jdem na to!” Černovlasý spolubydlící,Frankie natáhl pro talířek a nedočkavě čekal na svou porci.

Finn se jen ušklíbl a nandal oběma porci. Jeho společník však nečekal, prostě do toho pustil. Po pár lžičkách koukl na Finna.

„Já tě miluju, brácho!” Nu, ano, Finn schytal od Franka hubana na tvář.

„Za... málo. Rád vařím a udělat z cibule cibulačku, brnkačka.” Chvilka ticha, kdy jedli. Potom Finn pronesl: „Koupils to pivo, žejo?”

Procházel se tak chodbou ve škole a po cestě upravil límeček jeho košile. Měl namířeno k jedné brunetce, co z toho, jak k ní blížil, padala do kolen. Jakmile k ní došel, věnovala mu velký úsměv.

„Ahoj, Carle... Moc ráda tě vidím. Budeš zase chtít pomoct s nějakým úkolem?” Pronesla k mladíkovi sladkým hlasem a omotala tak okolo ukazováčku pramínek vlasů.

„Přišel jsem ti říct, že jsme skončili.” Ani jí nenechal prostor pro vyjádření a vydal pryč. Dívka se zamračila, pak rozplakala a utekla.

To už došel k černovlásce opodál.

„Dneska ti to sluší, Vivien. Co zkontrolovat vybavení... Kumbálu, zlato?"

„Převezmi moc, udělej pořádek, synu.” Poslední slova staříka na smrtelné posteli, než nakonec vydechl naposledy.

Na ukazováček své ruky si navlékl zlatý prsten se smaragdem, poupravil oblek a vyrazil do kouzelnické rady.

Během dne oním prstenem stvrdil několik zákonů. Na konci dne jej vložil do trezoru, poté napil ze sklenky vína. Někdo ho vyrušil.

„Otče... Až jednou... Myslíš, že budu dobrý vůdce?” Pronesl k muži mladík. On sám se jen pousmál a přikývl.

„Ano, budeš. Jednou.” Karty se obrátily a muž padl k zemi. Mladík jej jen mlčky pozoroval. Došel k trezoru a vyjmul šperk.

„Sláva, ať žije pán Zla.”

Přetočil se z jednoho boku na druhý a tiše zamručel.
Ano, začal se probouzet díky šimrání slunečních paprsků, přesněji několik takových proužků prosvítalo přes záclony.

V polospánku položil ruku na obličej, aby se ubránil. Avšak neúspěšně. Přijal prohru a sjel jí níž, avšak nebylo to jeho prostěradlo.

Nikoliv. Dotkl se holé mužské hrudi. Přejel znovu. Než zasekl v pohybu a pootevřel oči. Chyba. Sluneční paprsek ho na chvílí oslepil.

Naklonil a pohlédl na mladíka vedle sebe. Jeho rozčepýřené hnědé vlasy, jemně rýsované svaly a nadechl i jeho vůně. Pivoňky.

V hlavě se mu honila otázka: Proč, že jej večer nezabil?

Tichý vzdych, doprovázený jemným tlakem levé ruky ve vlasech mladého muže níž.
Nic jiného se v místnosti neozývalo. Pouze on, co se postupně dostával do euforického omámení, které jej brzy pohltí. Chtěl to. Kdyby ne, nerozhodne se k tomu činu.

Popravdě to nebylo jeho poprvé. Možná i z toho důvodu si z toho ve své mysli vytvářel něco jiného, než to doopravdy bylo.

Ano, je sám doma v obývacím pokoji, má zavřené oči a... Věnuje uvolnění mysli od starostí. Taková jeho chvilka.

Zatáhl za mladíkovi vlasy a sám zaklonil v omámení hlavu, obojí doprovázel tlumený vzdych.

Jen jejich společná chvilka.

„Hej! Klídek tam vzadu! OD SEBE! Oh Bože... Minutku.” To vrazil mladému rozčepýřenému brigádníkovi lopatku do ruky a rozeběhl směrem ke skupince beranů, co tam tak se sebou bojovali.

Kdo? Ben. Benjamin. Místní farmář.

„Hej a táhněte od sebe! Gilberte, padej od toho Cecila!”

Ano, on to s nima prvně zkusil vykomunikovat. Když to však nešlo, rozhodl se je od sebe pokusit odtrhnout rukama. Ne, že by byl silnější, než oni, ale... Za pokud to stálo.

Vtom mu v ruce zůstal kus rohu. A i oba berani měli jisté prasklinky od boje. Ano, tento boj si vyžádal ztráty.

„Debilové jste.”

Jako mladý si rád tohle nabídl. Bylo to... Zvláštní. Obvyklé ho to víc nakoplo.

Ale teď... Jako dospělý - dlouho to neměl. Ač věděl, jak to sehnat. Ne, má syna. Nemůže... NE.

Přesně tohle NE ho drželo od toho, aby zapálil onen joint v jeho dlani.

Jistou chvilku jej pozoroval, než už už přiblížil konec ke svým rtům. Natáhl se pro zapaloval, skoro až škrtl...

„Tati! Mám Áčko! Tatííí!!” Cukl sebou, vytáhl join z úst a hodil do nejbližšího kanálu. V tu chvíli k němu doběhl chlapec, v ruce držel kus papíru.

„Paráda, Chrisi, šikovný seš! Co zajít pro zmrzku?”

„Jooo!”

„Už půjdu, děkuji za doučování, profesore...”

...

Pomocí štětce vytvářel jednotlivé tahy, něco co připomínalo louku. Rozvetlou, plnou lučních květin, skoro až byl onen obraz živě cítit.

Malíř se naklonil blíže a nadechl olejových barev z plátna. Ač nepocítil vůni louky, na tváři se mu rozlil úsměv. Byl spokojený.

Naklonil se pro menší štětec, když vtom zasekl v pohybu. Něco nesedělo.

Dveře jeho ateliéru se rozletěly a několik mužů na něj mířilo zbraní. Křičeli, gestikulovali - poslechl. Na kolena a ruce nad hlavu.

Cítil, že jeho zápěstí obepínají pouta.
Nechal se vést do policejního auta.
Ale... za co, že je vlastně vinen?

Signál?
Krycí jméno?
Symbolika?

Kdo ví.

Zlato značí bohatství a jistý luxus.

Mravenec pracovitost, týmovou práci a přitom i jistou hierarcii

Znamená tedy zlatý mravenec hierarchii od nejbohatšího - hlavního „krále” až po sluhy?

Opět - kdo ví.

Možná to je spojené s Egyptem. Tam v dávkých dobách měly zvířaty jistý význam. Skarabeus byl také brouk... Tak záměna za mravence... Novodobá inovace, či urážka dřívější kultury?

Ano, myslíte si správně - kdo ví.

Přemýšlel jsem nad tímhle už nějakou tu dobu a nedošel zatím k jištění závěru. Popravdě ani nevím, zda k nějakému dojdu.

Ale doufejme.

Loučí se a kytičky s vámi - Roger.

Mohla přijít v nejnovější a nejodvážnější kolekci od Victoria Secret, i v rouše Evy, ale ničemu to nepomáhalo.

Nevnímal ji. Neměl čas, nálada ano. Rád by se rty dotkl její kůže, nosem vdechl její pivoňkovou vůni, ale ne. Nemůže.

Aspoň na jeden večer..”

Proč jim na ústředí poslal ruku prorostlou růží? Rudou růží. Symbol vášně, nebo krutosti? Rozhodl se zapojit do toho i křesťanství?

Hlavou se mu promítaly různé scénáře, pokoušel se je spojit s ostatními vraždami, které do tohoto případu patří.

Jak růže souvisí s dalšími květinami u ostatních obětí? To prostě...

Najednou jej vytrhlo z myšlenek bouchnutí dveří.

Bavila ho fyziologie těla. Promnutím prozkoumával všechen jeden sval a věděl tak, co a jak. Skoro si z tohoto dělal základy na fyzioterapeuta. Ale ne, on a být částečně doktor? Ne, to není nic pro něj.

„Mohl bys trochu doleva... Jo, jooo, tam přesně... Tím válečkem.”

Takhle byl jen prostě kámoš, co umí dobře namasírovat. Popravdě mu to stačilo. Masírovat, zlepšovat se, využívat různé techniky.

Několikrát mu bylo řečeno, ať to dělá pracovně, že mu to fakt jde. Ale... On jen dál masíroval, různě silně, jemně, pomocí pomůcek, či bez a... To bylo vše.

Vzdychnutí.
Jo, dělal to dobře, uhm.

Vždy namlouval, že na takové věci nebyl a přesto se nechal ukecat a netrhal partu. Ano, opět to byl jeden z večerů, kdy skončil s ostatními boys v jednom z klubů.

Hlasitá hudba, šílené pohyby reflektorů, pach voňavek, potu a alkoholu.

„Ukaž nám ty tvý pohyby, bejku!” Zvolal jeho kámoš.

„Nah, já na to nejsem...“ Bláhová slova, než ho stejně na ten parket přemluvili.
Začal se kroutit do rytmu hudby. Postupně se uvolnil, ač za to mohlo to množství alkoholu v krvi. Šlo mu to. Dost.

Byl střízlivý? Rozhodně ne.
Začala se mu neznámá dívka otírat o klín? Rozhodně ano.

Klečel nad ním, dlani tlačil na otevřenou ránu, ač si jasně uvědomoval, že mu krev protéká mezi prsty a dlouho jej neudrží při vědomí.

Nevěděl, zda se víc ptát, nebo utěšovat.
Kdo? Jak?
Zachráním tě. Pomoc je na cestě.

Čas mu utíkal mezi prsty stejně jako ona rudá tekutina, díky šoku trhaně dýchal a pozoroval zraněného. Nakonec se přeci jen odhodlal k položení otázky.

„Proč?”

Otázka vůbec nezamýšlená, avšak už vyřčená. Z druhé strany se ozvalo jen sýpaní. Jeho svědek a oběť v jednom zažívala poslední chvíle života.

Naklonil se blíž k jeho ústům.

„Kvůli...” Zakašlání. „...tobě.”

Jeho poslední slova.

"Je takový maličký... To asi nebude úplně chlap, jako hora." Zasmál se hnědovlasý muž a pohladil novorozence v náruči jeho matky

"Ale prosimtě... On ještě vyroste. A čekám, že to bude uličník. Už v bříšku mě kopal." Pronesla žena a zamilovaně na dítě podívala. Dál ho lehce kolébala.

Seděli s mužem v jedné z botanických zahrad, v okolí zněl zvuk ptactva a vzduch byl čistý a nasáklý exotikou.

"Myslím, že Finnegan je hezké jméno. Hrdé a přesto... Finn, uličník." Zmínil muž, žena se jeho slovům zasmála.

A v tu chvíli ze stromu na nimi spadl list, přímo na chlapcům nos.

Vždy se musel rozhodnout, jaký hrozen svolí. Ne, že by měl moc na výběr... Ono zase tolik těch druhů nebylo.

Červené a bílé. Nic víc, nic míň.
A přesto víc měl rád bílé. I mu sedlo při výrobě...

"Otče... Až jednoho dne... Převezme podnik můj bratr, že?" Pronesl mladík a pohlédl na staršího muže.

"Ne, chci, abys to převzal ty. Trevor je sice schopný muž, prvorozený syn, ale ten má v osnovách života psán jiné povinností."

Mladík jen zamrkal a pokračoval v přebírání hroznů. Nemůže si dovolit tam dát nějaké plesnivé.

"Nezklamu tě, otče."

"To já vím, synu. Pozor, plesnivý."

Byla to jejich tajná zbraň. Nikdo kromě skupiny pěti jedinců nevěděl, oč se jedná. Jednoho dne však byl projekt B.T.C. dokončen a představen.

Jednalo se o několik vybraných mužů, kteří absolvovali operaci, díky které jejich tělo obsahovalo několik čipů. Každý jeden z nich měl nějakou funkci.

Čipem v mozku mohli svěření ovládat mužovo chování.
Čipy v ruce a nohou jejich chůzi, či bojové schopnosti.
Měli i čip na srdci. Ten byl však jen pojistka, kdyby přestal být muž důležitý. Odpojil by ostatní čipy - subjekt zemřel.

Muži působili normálně.

Jenže to nikdo nevěděl, že nekrvácí, neonemocní a jsou asexuální.

Díval se do bílého stropu a poslouchal tiché pípání z okolních přístrojů. Vnímal. Jen se nechtěl pohnout. Nepotřeboval to teď. Měl odpočívat... Dodržoval to.

Do místnosti najednou vešel muž s rouškou přes ústa.

"Pane Sanders... Jak se Vám dnes daří? Nevšímejte si mě, jen tu něco poupravím..."

Odpojil nynější kapačku a připojil muže na jinou. Vše prováděl s precizností pomocí rukavic

Muž se naklonil blíže.

"Za chvilku... Bude ten strop pro vás poslední, co jste kdy viděl."

Mile se pousměje a vydá z pokoje pryč. Pacient to prvně bral jako vtip. Jenže po chvíli už strnule pozoroval strop. Bez mrknutí.

Měl blonďaté vlasy jako otec.
Měl modré oči jako otec.
Ani si to neuvědomoval, ale částo i jednal jako on.

Ano, to přesně byl Lionell Inkwood. Prvorozený syn Carla a Georgerie Inkwood.
Nestěžoval si, do jaké rodiny se narodil. Věděl, že peníze nebudou jeho problém.

Jeho problém bude jedině to, že se bude, vlastně už podobá otci. Ve všem. Byl takové jeho menší já. Sicc si zvolil cestu zákona, než bankovnictví, i tak potřeboval perfekcionismus v jeho práci.

Ach, geny.

Pozoroval, že i stylem oblečení se mu podobá. A přitom si ten styl zvolil sám.
Divné? Děsivé? Ani ne. Lehce.

Rozhodl se jít projít. Avšak nevyrazil sám. Vzal sebou i své menší prcky a ženu. Kousek za jejich obydlím, které bylo v lese, se nacházel soutok tří řek. Vždy jej to fascinovalo.

A i když o tomto místě už věděli nějakou tu dobu, nikdy nenašli čas se sem jít podívat. Až dnes. Ničeho však nelitovali. Pořád to bylo někdy, než nikdy.

Jakmile došli na ono místo, sedli do trávy a pozorovali to. Prostě něco neuvěřitelného. Ten příjemný zvuk vody, zvuk šustění lesů a okolních zvířat.

Prostě kouzelné. Ve chvíli, co děti usnuly, se k sobě pár naklonil blíže a políbil.

Theréz Inkwood se procházel po chodbě hradu, pergameny tiskl k tělu. Byl zařazen do Mrzimoru. Chlapec byl rád, ale i tak... Měl jistou pověst, která ho označovala za syna kriminálníka.

"Hej, Terezko!!" Vykřikl na něj blonďatý zmijozelský chlapec a jeho parťáci uchechtli.

Mladík na to nijak nereagoval a šel chodbou dál. Chlapci ho doběhli a různě do něj začali šťouchat.

"Ňoumo! Ničemo... Sice seš Inkwood, ale úplej lůzr." Dál se naváželi. Jeden z mladíku ho i uhodil pěstí. Pokračovalo to.

Po nějaké době skončilo. Chlapec se pomalu zvedl a s úpěním přesunul na ošetřovnu. Nebyl tam poprvé. Asi ani naposledy.

Na módu si vždy potrpěl. Hlavně ohledně rozdělení pracovního oblečení od osobního. A dnes opět pracoval. Spáchal další vraždu? Nikoliv. Tentokrát pracoval legálně a pro státní ekonomiku.

V naleštěných lakýrkách vstoupil do posluchárny a přesunul k řečnickému pultu.

"Dobrý den, vážení. Jsem rád, že jste se opět dostavili na přednášku o biologických květech. Dnes se zaměříme na trochu praxi. Každý před sebou máte květ, prozkoumejte ho, než to rozebereme společně."

Poupravil si své připravené papíry a sám podal květinu, kterou dnes měl se studenty rozebírat - k jeho neštěstí, trochu pylu sneslo na jeho obuv. Jen se pousmál a kapesníčkem utřel.

Miloval ji a ona jeho.
Finnegan a Riley.

Finn se nikdy netajil city, nebo nechutí. V jejím případě to bylo první.

Řekl jí, že ji miluje, že s ní chci být do konce skonání.
Že jeho srdce bez ní je prázdné a nedokáže být.
Obrátil kvůli ní celou anatomii. Plíce může být jen jedna, ale srdce nikdy. To je párový orgán.

A ona s tím souhlasila, opětovala mu to.

Co souhlasila... Založili spolu i rodinu. Rozdělili, co kdo má dělat.
Někdo by si pomyslel, když je srdce jedno, tak to zvládne samo. Možná ano.
Ale nikdy neuškodí pomoct udat směr.

Pořád se tam něco dělo.
Jednou autonehoda.
Potom vyhořel dům.
Vražda.
Krádež.
Únos.
Návrat uneseného.

Ulice Glassway sice nesla honosné jméno, ale pověst už vůbec.
Každý, kdo tam musel jít něco vyšetřovat, tak odcházel, co nejdříve to šlo.
Nebylo tam nastěhováno ani moc lidí.
Ba zřídka by tam člověk potkal rodinu s dětmi, kde rodiče neměli aspoň trochu špinavý rejstřík.

A přesně tohle bylo to místo, kde se známý sériový vrah Botanista rozhodl spáchat další se tvých vražd.

Všiml si toho však někdo? Ne. Vražda jakoby se nestala a místní to brali jen jako náhodnou nehodu. Prostě jen další ubožák.