Moje články

Čas. Málokdo s ním umí nakládat tak, jak by skutečně chtěl. Ani mně se to většinou nedaří podle představ. Duben byl ale trochu jiný. Dokázala jsem si v něm najít stálý čas na dvě činnosti. Jednou je psaní drabble, na které nadešel čas většinou po večerech, na tu druhou jsem pyšnější. Oprášila jsem totiž po letech maminčin rotoped. Dobrý pocit jsem si sice musela vsugerovat, ale úbytek na váze o 2 kila a dobrá hudba u šlapání nakopne. Dnes se už k tomu nemusím ani nutit, i když místo hudbu i na rotopedu už nahradila skripta. Jsem se sebou spokojená!

Nyní už zbývalo jen rozdělit zůstavitelův dům. Závěť nebyla, tudíž to bylo jasné, dědí oba synové a manželka (nevlastní matka obou synů). A ejhle, spor byl na světě.
Zatímco oba synové, kteří nyní přišli o svůj měsíční příjem (otcův důchod z něj pravidelně nějak šikovně dostali) se snad poprvé v životě shodli – chtěli dům ihned prodat, macecha ostře protestovala. „Tady se narodil, tady prožil celý život, to nejde jen tak prodat,“ argumentovala. Synové si ale stále mleli svou. Věděli, že macecha bude muset ustoupit, dostatek financí na to, aby oběma jejich třetiny vyplatila, totiž zdaleka neměla. A tak bylo rozhodnuto.

Bledule, sněženky už odvadly. Sluníčko na ně hřálo už přespříliš. Nyní přicházel čas petrklíčů a možná i prvních sedmikrásek. Ty všechny sledovaly starou paní, která zasazovala na záhonek semínka růže. Podle obrázku měly být tyto královny květin žluté a červené.
Sedmikráska sledovala semínka a představovala si, jak bude růže krásná, až bude velká a bude mít trny. Pak už ona nikoho zajímat nebude, všichni budou mít oči jen pro růži, ale to ještě pár týdnů potrvá, teď je její čas. Sedmikráska odvrátila květ od paní se semínky a nastavila se sluníčku. Teď byl ještě její čas, tak si to užívala.

Táňa si jen tak házela kostkou, nudila se. Počasí na houby a ona zůstala sama doma. Číst se jí nechtělo a na film neměla náladu. Jak jednoduché to bylo, když byla malá.
Tenkrát si vzala všechny své plyšáky, baterku a zalezla s nimi pod deku. Vyprávěla jim strašidelné historky a představovala si, že je s nimi na lodi a hrozí jim útok od pirátů. Neustále si dávala prst na ústa a všechny plyšáky uklidňovala. Po hrozivém zápase s piráty (ze kterého samozřejmě Táňa a plyšáci vyšly vždy vítězně), bouře ustala.
Probrala se ze vzpomínek a zakoukala se na plyšovou ovci.

Táňa se zívnutím koukla na mobil. Celé odpoledne neustále drnčel a drnčel. Ona ale neměla vůbec na nikoho náladu, a tak ho nechala, tak jak je.
Doby, kdy mobil byl jejím nejvroucnějším přáním, dávno minuly. Zrovna tak už ani neměla potřebu každý rok měnit typ. Na paušálu by byla bývala prodělala, protože s kreditem dvou set korun vystačila i na tři měsíce.
Teď ji už mobil opravdu otravoval, říkala si, že by dost možná bylo lepší ho zvednout, aby měla pokoj, ale… Počkala, až mobil dozvoní a v pauze si nastavila na volání klidnější melodii, aby měla kulisu na učení…

Píši Vám,
Protože kdybych Vám to chtěl říct pěkně do očí, jak se sluší a patří, slova by se mi nápadně zadrhla v hrdle.
Píši Vám, protože písmenka snad dokážou skrýt emoce, která by mladého chlapce mohla znemožnit.
Píši Vám, protože kdyby se to nepovedlo napoprvé, papír mohu zmačkat a vyhodit. S jednou vypuštěnými slovy je to už těžké.
Píši Vám a srdce mi buší, ba i kůži mám teď husí, modlím se, aby plnicí pero udělalo kaňku a já dopis pro Vás mohl psát znovu a znovu, třeba až do skonání světa.
Moje nejdražší, miluji Vás, to Vám píši.

První výbuch vojáci ani nezaznamenali. Bylo to ještě z hodně velké vzdálenosti a navíc takových slyšely hned několik denně, něco takového je už nemohlo rozhodit. Druhý je už přiměl pozvednout zrak od svého týdenního přídělu tabáku. Při třetím už bylo pozdě, protože ten přišel už z druhé strany. Ještě pár vteřin byl ale klid. Vojáci si nechtěli přiznat, že to, čeho se nejvíce obávali, se stalo realitou. Pak už byl jen chaos. Někteří do sebe stačili ještě nalít poslední kapky alkoholu, pak ideálně popadli pušku a vyšli vstříc svému osudu. Zachránit si život nebo hájit vlast? Tihle vojáci měli jasno…

Čtvercové náměstí s kašnou uprostřed. Jako malá jsem do ní házela desetníky. Na jednom rohu pekařství, na druhém knihkupectví. Příznačné je také železářství s cukrárnou, které stojí mimo hlavní náměstí. Ještě jsem přijala krámek s příznačným názvem „To pravé ořechové.“ Vietnamské obchody a novou lékárnu stojící na místě bývalé restaurace už ale neuznávám, to už není ta moje Jilemnice, jak ji pamatuji jako dítě.
Někdy přemýšlím, o kolik by byl můj život jiný, kdybych se narodila právě tam. Jakkoli mám Jilemnici ráda, vždycky bude až druhá. Neznám každý její kout a netáhla jsem se tudy, když jsem se poprvé opila…

Hodiny odbíjely jedenáctou. Filip u plesového baru si dodával kuráž. Do půlnoci ji osloví, sliboval si a dal si navrch dalšího panáka slivovice. Otřel si ubrouskem pusu a šel na věc. Pomalu se blížil k jejímu stolu, chtěl ji překvapit. Dívka ho ale zpozorovala a jala se k úprku. Přátelé ji upozorňovali, jak se na ni ten mladík celý večer divně kouká.
Srdce (i alkohol) Filipovi, že musí za ní. Tím dívku ještě víc vylekal, ale stále ji měl na očích. Dala se do tance s nějakým mužem. Jednou ranou ho srazil k zemi, ale jeho krásná neznámá stačila zmizet…

Pán si nechal přinést účet a zaplatil, samozřejmě nechal i něco navrch, jak se na pravého gentlemana sluší a patří. Po celou dobu ale nespustil oči z dívky naproti sobě.
Ta se culila od ucha k uchu a byla zvědavá, co se bude dít, kam odjedou tím krásným fárem, co čeká venku. Možná do jeho luxusní vily? Nebo snad na nějaké opuštěné místo?
Přijala nabídnuté rámě a také si nechala přirozeně pomoci do auta. Jaké bylo její zklamání, když auto zastavilo u jejího domova. On jen otevřel dveře, políbil ji na roku a zašeptal: „Budu se těšit příště, má nejmilejší.“

Táňa se zabořila s knihou do křesla. Už nevěděla, jak to mámě vysvětlit. Byla ráda, když si v sobotu po náročném týdnu mohla odpočinout, v neděli musela vstávat zase do práce. Ségra se raději flákala někde sama venku a otec? Ten si šel taky po svém.
Vlastně se mámě nedivila, že se cítí trochu mimo, když o víkendu zůstávala sama u televize. Proč ale její špatnou náladu odnesla vždycky ona? Mohla snad za to, že už nemají jako rodinu ke komu jezdit nebo že nemají na mámy vysněnou chaloupku? A lze nějak rozumně spojit rodina, škola, práce a vlastní zájmy?

Měla ze sebe radost. Napsala své zážitky na celou stránku! Teď své myšlenky poctivě zamkla na dva západy a deníček se Sněhurkou příšerkou zandala do vitríny. Dostala ho od babičky a stejně jako u všech předešlých deníčků si slibovala, že bude psát pravidelně. S každým novým deníčkem přicházela nová víra, že to vydrží.
To ale ještě nevěděla, že podobný deníček, ale s jinou Disney příšerou, dostal i bratr. Zrovna tak, jako nemohla vědět, že všechny klíčky a zámky na tyto deníčky, kasičky a další ptákoviny jsou dělány stejně. Kdo chtěl vědět, co se jí honí v hlavě, nemusel být zámečník…

„S lepšícím se počasím, ubývá studentů v lavicích,“ pravil pan doktor s úsměvem.
„Snad se nám tím u zkoušek trochu ruší konkurence,“ pomysleli si zase škodolibí studenti nultého ročníku právnické fakulty, jejichž osud závisel neoficiálně na tom, kolik regulérních prváků vyletí od zkoušek.
Desetiminutovou přestávku ale provázelo tak hrobové ticho, že se v něm ani učit nedalo. O to víc pozornosti vzbudila dlouhovlasá slečna, jež začala ke svačině dlabat sýr a KŘUP. Takovou tu kravinu, kterou snad každý z nás musel ochutnat, aby zjistil, že v té plastové vaničce je přebytek sýra, který s příslušným počtem křupavých tyčinek nelze zkonzumovat.

Sluníčko se vzhlíželo v řece. Nebyla zrovna nejčistší, ale staré plotici stačila. Dokonce ji uznala vhodnou ke svému dalšímu tření. Nejprve se ale musela posílit na cestu proti proudu. Jaro jí nabízelo širokou škálu potravy, ona ale dala přednost starému dobrému planktonu.
Dostatečně posilněna se vydala na cestu. Nikam nepospíchala, občas si povyskočila nad vodu. V takovou chvíli, jak se o ní opíralo sluníčko, její šupiny zářily na dálku. Obzvlášť starého rybáře na břehu tento obraz uchvátil. Na nic nečekal, nahodil. Ryba poblázněná jarem, ač nasycená, neodolala dlouhé žížale. Naštěstí existuje metoda výtěru, a tak druh plotice hned tak nevyhyne.

V posledních týdnech se naučila být na sebe tvrdá. Když vstávala po sedmé, považovalo to div ne za hřích, ale to se stávalo výjimečně. Ani budíka k tomu nepotřebovala, tak bylo její tělo naprogramované. Snídaní jí bylo cvičení a někdy černý čaj. Pak se jen učit, pomoci něco mámě, občas se trochu najíst, učit, rotoped a zase učit. Na desátou se jí, pravda, trochu zavírali oči. V té chvíli zavírala knížku a dopřála si trocha té zábavy, ale s mírou, nemohla jít spát pozdě. Její nejbližší ale věděli, že není zvláštní nebo nadpozemská. Jejich domácnost byla prostě dobře zásobená Redbullem…

Vzpomněla si na své internetové začátky. Připojení získala až docela pozdě. Od kamarádů měla zjištěno, že první, co zaručeně musí udělat, je založit si icq. Jak to je dlouho? 5-6 let? Ještě dnes si vybavuje svůj skromný seznam přátel, který se rozrůstal. Neustálé otravování od stále více neznámých lidí ji donutilo na icq na dlouhá léta zapomenout.
Období zkouškového má ale svoje. Ať už je to televize, nebo brouzdání na internetu. A tak ji napadlo podívat se, co dělají staří „přátelé.“ Obstarat staré heslo byl sice trochu problém, ale za další důvod, jak se ulít od učení, to přece stojí…

„Hlavu vzhůru… „Tak přesně tohle, když jsem včera v pozdních večerních hodinách četla zadání dnešního drabble. Nebylo čistě náhodou řečeno, že klácením zmijí se už vyčerpává nejhorší téma? To mám zase vymýšlet další postavičku, kterou potká nějaká ošklivá rána osudu?
Netrvalo dlouho a stránku jsem zase zavřela. Ráno je přeci moudřejší večera. Samozřejmě tomu tak nebylo. Ráno jsem byla ještě skleslejší a odpoledne je taky den. A tak to dopadlo, když jsem si jednou chtěla drabble napsat napřed. Teď už nosím zase hlavu vzhůru, ještě jsem to mohla napsat večer. Co z toho vyplývá? Prokrastinace vládne světu, ale ne mně!

Klára jako vždy v sedm zapnula zprávy. Zkoukla počasí a poslouchala o hlavních událostech dne. Další politik končí za mřížemi, hm... Klára se natáhla po ovladači a zabořila se zpět do křesla. To vidět nemusí. Neuměla si představit, že by se jí najednou manžel nevrátil z práce domů, protože by ho zatkli. Národ něco takového obvykle sleduje se škodolibostí sobě vlastní. Zase má další důvod trousit peprné poznámky o našem politickém systému, ale jak něco takového může sledovat rodina. Manželka, která věří, že její muž je největší borec na světě, nebo dokonce děti. Jak jim někdo může sebrat jejich hrdinu?

Na svou starou sekretářku se mohl stoprocentně spolehnout. K podpisu mu nikdy nepodstoupila nic špatného. Práce se pro něj už stala vlastně jen večerní záležitostí, kdy celou tu připravenou hromádku orazítkoval a podepsal. Málokdy se snížil k tomu, že by dokument četl, nebylo proč. Proto neměl vůbec radost z toho, že sekretářka odchází na mateřskou. Zastoupit ji měla nějaká mladá fúrie, které z očí nekoukalo nic hezkého.
S cigaretou v puse přelétl první dokument, druhý, třetí, sedmý, nic. Začal se uklidňovat. Užuž málem mrsknul razítko i na předposlední dokument, když… Ta nebetyčná mrcha! Razítko k prodeji své firmy opravdu nedá.

Byli tu. Jejich zbroj se leskla, jak je doprovázelo slunce, ne ale bůh. Každý z nich na statném oři, v ruce meč se zdobeným jílcem a hurónským křikem odhodlaný. Byly jich tisíce. Na druhé straně pár hadrářů počítaných maximálně na stovky. Scenérie jako šitá pro obraz, a že pár pánů malířů tohoto námětu využilo…
Stejně rychle, jak slábne křik křižáků, sílí píseň husitů. Kopyta koní se noří v hlubokém blátě. Těm, co tam neskončí svépomocí, pomohou husité. Jen vystřelí a schovají. Stále dokola až řady křižáků prořídnou úplně. Pak teprve může vjet na scénu sama vozová hradba. Taktika statečných husitů.

Hřbitovů se bála odjakživa. Bylo to snad poprvé, co za tu vrzavou vstupní bránu vkročila sama. Ale zapálit svíčku milovaným prarodičům, když tu byla po tak dlouhé době, byla její morální povinnost.
Chtěla to mít rychle za sebou. Všechno potřebné si připravila ještě v autě. Kytičku vyňala z obalu, vytáhla svíčku, a aby to bylo ještě nejrychlejší, vzala zapalovač. Škrtnout sirkou by mohl být nezvladatelný problém.
Byly tam dvě babky a v klidu drbaly, to nikdy nepochopí, ale nebyla tu sama.
„BIM BAM…“ vylekal jí zvuk, když pokládala květinu. S úlevou se otočila ke kostelním hodinám, které jen bily poledne.

„Otázka číslo šestnáct, kolegyně, Iurisprudentia za principátu. Tak spusťte.“
Přesně tuhle otázku Táňa nechtěla. Obsahovala spoustu těžko zapamatovatelných děl právníků a jejich ještě méně zapamatovatelná díla.
Po úvodu do otázky ze sebe ještě jakštakš dostala nějaké raně klasické právníky. U vrcholného klasicismu už to bylo horší, ale pozdní?
V duchu si vybavovala, jak vypadal text na stránce. Vpravo dole, označila si ho modře. No, jasně! Když se to učila, pes stále probíhal otevřenýma dveřmi sem a tam a vydávaly ošklivý zvuk, stejně jako ta ošklivá jména!
„Herrenius Modestinus a Hermogenianus!“ vyhrkla, až se zkoušející lekl. Otevřel index a zapsal dvojku.

„A už jsi jí to řekl?“
„Co jako“
„No, že ti na ní záleží…“
„Ale tak to vůbec není…“
„Srábotka! Abys nelitoval…“
Ten krátký dialog nemohl Petr vypudit z hlavy ani pařením hry, ani griotkou. Ta mu snad dodala odvahy, když chňapal po bundě a ve značně podroušeném stavu usedl za volant. Nebyl si jistý, jestli jede vůbec správně, ale věřil svému srdci. Tedy svému srdci, vlastně mu už nějakou dobu nepatřilo. Tolik by chtěl vědět, jestli i to její patří jemu.
Takové štěstí ale neměl. Griotka byla sice dobrým přítelem, když ho nakopla k činu, ale za volantem zabijákem.

Slunce vykouklo zpoza mraků a sledovalo horského údržbáře, kterak uklízí odpadky ze sjezdovky. Tento víkend definitivně skončila lyžařská sezóna. Údržbář byl pohledně mladík i sluníčko na něm mohlo oči nechat a snad i pro to mrklo vždy na zledovatělou plochu, kde zrovna mladík procházel, aby se nesklouznul
Mladík zašel do nějaké budovy a slunce posmutnilo. Za chvíli ale zase vyšel s kyblíkem a hadrem v ruce a začal otírat sedadla lanovky, a tak se slunce dál bažilo pohledem. Když mladík došel k poslední sedačce, sluníčko se soustředilo a přímo před ním odkrylo travnatou plochu a na ní první horskou sněženku.

Kostelní hodiny odbily poledne. Sálající slunce lákalo starou zmiji ven, ale odolala. Jen zvedla hlavu z křoví a škodolibě sledovala výjev u pařezu.
Malá zmije se radovala z výsadního místa. Zřejmě se trochu podivovala nad tím, proč není obsazené, ale dlouho to neřešila a roztáhla se po celé jeho šíři.
Starý zmiják sledující zmiji zpovzdálí neměl pranic radost. Taková malá. Co s ní? Pomalu našlapoval k pařezu. Malá zmije ho v poslední chvíli zaslechla, ale to už bylo pozdě. Chytil ji za ocas. Za chvíli se v torně prala s ostatními, zatímco se stará zmije vyplazujíc jazyk šinula na pařez.

Zamávala a věnovala mi vyzubený úsměv. To aby se pochlubila zřejmě novými malinovými gumičkami.
Za těch deset let. Co jsme se neviděly, se hodně změnilo. Mně přišly na vadu chrupu ještě v době, kdy rovnátka nastálo nebyla moderní. A tak jsem vždycky večer usedla k televizi a už nemluvila. Ráno jsem pak jen nechala rovnátka plavat v odporném v smrdutém dryáku způsobeném šumivou tabletou, která se velmi těžko sháněla. Proces se opakoval celých osm let s občasným výletem do Jilemnice na otisky na úkor školní docházky. Ráda na to vzpomínám.
Ona takové štěstí neměla. Dnes už vyndavací rovnátka příliš neuznávají.

Táňa odtáhne záclonu. Vidí už jen odjíždějícího cyklistu. Šouravým krokem se plíží do zahrady. Opět nezklamal. Krásná kytka, která musela stát majlant a navrch další milostné psaníčko.
Asi by mu už měla říct, že…
Ke květině bude čichat celé dopoledne, pak z ní ale sundá ty umělé berušky, a vyhodí ji. Psaníčko večer spálí, protože je tu Pavel, který nejezdí na bicyklu, ale na vytuněné hlasité motorce. Pavel ji nikdy neobšťastňuje květinou, natož aby si hrál s psaníčkem. Napíše jí jednu z těch jeho panovačných sms zpráv, v kolik a kde má být a ona za ním vždycky slepě půjde.

Táňa zatřepe kostkou a hází. Zase trojka. Připíše čárku k trojce. Pokračuje. Dva, pět zase tři. Další čárka k trojce se už nevejde, bude pro ni muset udělat další řádek. Pěkně podle pravítka a může pokračovat.
V tom pes zvedne hlavu. Na kobercem tlumené bouchání kostky si už zvyknul, teď ale zachytil jiný zvuk. Utíká ke dveřím pro pohlazení, zatímco z obývacího pokoje se ozve trhání papíru. Táňa vhodí svou nevyhodnocenou statistiku do ohně. A tak zase přežila další dopoledne bez mámy. Zítra změří rychlost autíček, tedy jestli jí máma půjčí stopky, ovšem.
„Tak co jsi celý dopoledne dělala, broučku?“

Tentokrát si dovolila příliš! Napráskat jí mistrové. „No počkej,“ honí se Zuzaně hlavou a zlověstně se jí při pohledu na její parťačku leskne v očích. To je toho, že udělala zmetka, možná dva…
Na to, že přichází o odměnu nejen ona sama, ale celá parta, už nepomyslela, když běžela do kanceláře za vedoucím a rozverně na něj mrkala.
„A opravdu je to taková potvora?“ optal se po aktu zadýchaně tlouštík.
„Je.“ Přitakala Zuzana. „Sprostě mě pomlouvala, ale to by s ní mistrová nesměla být jedna prdelka…“
Tlouštík odstrčil Zuzanu z klína a za chvíli už lezla z tiskárny jedna výpověď.

Pan Lopota otře pot. Pro dnešek má hotovo. Teď by měl jako ostatní chlapi utíkat domů za manželkou a doufat, že stihne dát ještě dětem pusu na dobrou noc. Pak rychle zhltnout večeři. Večeři, na kterou by příští měsíc už nemusel mít, proto dnes ještě nekončí.
Do sprchy vleze záměrně jako poslední, i když jindy pospíchá domů. Teče už jen studená, která mu dodává odvahu v tom, co chce udělat.
Nahoře je tma, kancelářské krysy už jsou doma. Dveře vývojového oddělení nakonec přece povolí. Lopota kleštěmi přeštípne dva kabely v jednom ze strojů. Stroje, který by ho příští měsíc nahradil.