Moje články

Prince Petra přitahuje princezna Patricie. Přitažlivost potřebuje podpořit penězi. Princ peníze postrádá. Pohoří?
Povídá princi prabába: „Permoníci – pomocníci. Petrolejku podrží, poklad přinesou, princeznu překvapíš.“ Princ Petr přijal prabábinu pobídku. Pak poznal pravdu. Permoníci? Podvodníci! Poťouchlí pobertové postrádající pochopení pro prostou populaci! Přijdou, poškádlí pozlátkem, přislíbí pomoc. Podlézají, prý poslouží. Pomůžou? Prdlajs! Pochechtáváním provází průzkumníky po podzemí. Poňoukají, pošťuchují, pomoc podle přejdou, potom prince přizabijí.
Princ přichází před princeznu, pokrytý prachem, plísní...
„Prý přinese peníze! Přinesl prázdné pazoury!“ pronese příkře. Přičítá Petrovi pomatenost. Přitažlivost povadá. Princ pokleká, prosí. Princezna pokývne. Pochopové pochopí. Pacifikují prince Petra. Přivádějí prťavé příšerky!
„Pověsit! Pěkně pospolu.“

Jsi moje spřízněná duše.
Víš, proč jsem si tak jistá? Když nejsi se mnou, je to, jako by mi chyběla část těla. A když je mi hodně špatně, představuji si, co bys řekl. A pak slyším tvůj hlas v hlavě stejně jasně, jako bys stál za mnou a šeptal mi slůvka uklidnění do ucha.
Ačkoliv jsem rozbitá, ty mě vždycky neúnavně lepíš dohromady.
Dokážeš vedle mě sedět hodiny, neříct ani slovo a přesto vím, že rozumíš.
Začneš-li větu, dokončím ji, tak dobře tě znám.
Jsi moje druhá polovina, o které jsem nevěděla, že mi chybí, dokud jsi nepřišel ke mně.

Byla jednou jedna farma, kde bydlely nutrie. Všechny byly ve shodě. Pěkně přibíraly na váze, málo běhaly, prostě si utěšeně žily a nic je netrápilo. Ale byla tu jedna černá ovce. Hrozně se chtěla lišit. A tak se postavila proti ostatním. Tam kde ony horlivě kývaly hlavami, ona říkala ne. Když ostatní spaly, ona byla vzhůru a naopak. Jednou někde našla kus drátěnky z plotu a nasadila si ho na záda. Vyválela se v trávě, aby byla zelená. A když chlapi za plotem pustili „Éčka“ zuřivě pogovala co nejblíže drátěnce.
Jenže zákazníkům farmy to bylo jedno a stejně ji sežrali.

Lásku jsem potkal, šílená byla,
odešla, když mě poprvé políbila.
Pili jsme vodku, kouř kolem se vznášel,
já v temných zákoutích valčík jsem našel.
Za dveřmi válka, do hrobu krok,
noc byla rudá, on zpíval - šok!
Skřivánka viděl jsem, dva ryzce k tomu,
nevím zda vrátím se ještě kdy domů.
Jak chlapec v úvalu nechtěl bych spát,
přesto mám kosatce až vroucně rád.
Znám vrásky tvořící se i úzkost sžírající,
však jakým bych byl člověkem, bych nepozvednul líci?
Nesehnu hlavu před osudem svým,
pochopte, já se vzdát neumím.
Kavkaz mi zpívá píseň poslední,
v podhůří našel jsem konec svých dní.

Výdech, nádech, výdech, nádech,
probudil se s kudlou v zádech!
Minula srdce (levé) snad o chlup jen,
teď si tam trčí a nechce ven.
Donna se snaží, za střenku tahá,
ruce jí zkrápí krev jeho vlahá.
„Doctore s tebou je život jak víno!
Bolí mě hlava a je mi blivno!“
A Doctor mlčí neb chlubit se nechce,
jak k pýše zraněné přišel tak lehce.
Měl to být úplně normální výlet,
nemůže tu teď jak kuře kvílet.
Pak kudlu vytáhli, stálo to hekání,
ženský a nože, to průserem zavání.
Doctor se zařekl, že už nikdy víc,
nebude hledati princeznu z Nemanic.

Černý dým se v dusivých kotoučích vznášel nad tržištěm Bakara. Stoupal z barikád zbudovaných z gum a všeho, co stavitelům přišlo pod ruku. Řada Condorů se pomalu probíjela městem. Uvnitř bylo horko k zalknutí a místa ani tolik, aby se člověk mohl poškrábat na zadku. Štěrbinami dovnitř vnikal prach a dusil stejně urputně jako kouř. Ani ho nevnímali, polykali ho už hodiny. Vraceli se, ale ne všichni. Ještě šest mužů bylo MiA. Najdou je. Živé nebo mrtvé.
Prozatím se ale na nazlátlých cestách Mogadiša povalovaly tisíce nábojnic a písek lačně polykal krev bez ohledu na to, byla-li americká nebo somálská...

Letos nebudou problémy! Máme průkazku, máme košík, máme čokoládou obalené nervy! Alespoň dvě z nás. Tak jedeme.
První problém: auto - Cindy si pamatuje cestu. Jistěže, není blbá!
Druhý problém: schody před ordinací - Nahoru je bere po dvou, ale stejně rychle je chce vzít dolů. Po třech. Se mnou v závěsu.
Třetí problém: čekárna - Chce utéct. Ale nemá kam...
Čtvrtý problém: první očkování - Doktor očkuje, já elegantně brousím podlahu koleny. Cindy mi láme prostředníček.
Pátý problém: uši - Cindy mlátí košíkem mě, sestřičku i doktora.
Šestý problém: druhé očkování - Nepublikovatelné.
Sedmý problém: Došly náplasti!!! Hlavně klid...
Osmý problém: Za měsíc znovu? Nééé!

Rozechvívá mě vzrušení. Toužím vás sevřít a nikdy vás nepustit. A zároveň mi v srdci bují černota strachu, protože vím, že když se vás dotknu, už nebudete stejné. Ani já nebudu stejná. Je to oboustranné - změníme se navzájem.
Trochu se opiju a ráno si z vás možná nebudu pamatovat nic víc, než pár nezřetelných dojmů. Z doteku, z vůně. Měla jsem vás už stovky, ale nedokážu přestat toužit po dalších. Jsem Casanova, nemohu odolat. Jste každá jiná, a přesto jste všechny svým způsobem stejné. Máte dokonalé tvary, ostré rohy, sladce voníte a vaše stránky šustí jako podzimní listí ve větru.

„Velení nech na mně!“ říkal Crowly Haltovi a Hal neochotně souhlasil. Že tedy ano, že tak to bude lepší. A pak si stejně udělal, co se mu hodilo. Inu, hraničář.
„Velení nech na mně!“ říkal Halt Willovi vždy, když se chystali na další akci. Will pokaždé urputně přikyvoval. A pak si stejně udělal, co chtěl, i když ho to dostalo do průšvihu. Inu, byl přece jen Haltův učeň.
„Velení nech na mně!“ řekl Will Maddie stejnou větu, jakou mu vždy opakoval Halt. Maddie dychtivě přitakávala. A pak si stejně udělala, co se jí zlíbilo. Inu, učila se přece u Willa.

Někdy jsem se dívala na moje město a toužila po něčem neuchopitelném, vzdáleném, něčem, kde nečekala žádná poselství, žádní návštěvníci a dvořané.
Toužila jsem po minulosti. Po starém dřevěném městě, které pro mě vyrobil můj otec, po vůni kouře v kuchyni a po laskavé náruči chůvy, která mě vychovala. Občas jsem se cítila ve vlastním těle tak cizí! Tak strašně prázdná! Ani Ki nemohl zaplašit tuhle bolest, ten stesk po mém dětství.
Zvláštní, jak neskutečně to teď zní. Moje dětství… Vlastně nebylo úplně moje. Bylo mého Bratra.
Já. Bratr. Dvojice, která si nikdy nepohlédla do očí. A přesto jedna bytost.

Narodila jsem se modrá. Pak o mně říkali, že jsem nenažrané dítě, když jsem o sobě dávala vědět moc hlasitě. Možná to byla síla z toho, že mě málem nechali umřít. Možná radost, že jsem naživu. Bývala jsem neduživé dítě, často nemocné. Divné. Nikdy jsem nebyla oblíbená, ale byla tu moje fantazie. Moje vymyšlené světy, kde jsem nebyla zvláštní. Jak jsem dospívala, bylo to lepší. Než v sedmnácti přišla agorafobie. Tu mám dodnes. Někdy to až fyzicky bolí. A někdy je to všechno, co jsem. Agorafobik, blázen. A snílek, kterému se skutečné sny nezdají. Co říct víc? Nevím. Neznám budoucnost…

Kodex traviče byl závazný pro každého traviče, který ho podepsal. Tečka.
Jeho dodržování si vynucovala rada travičů pod vedením strážce kodexu - ten nejzatvrzelejší hlupák, jakého dokázala rada najít. Jméno jediného letošního kandidáta mě naplňovalo škodolibou radostí, která spolužáky děsila téměř k smrti. Mysleli, že se děje něco příšerného. Co jiného by mě donutilo se při hodinách pochechtávat?
Pochopte, nikdy jsem ho nepodepsala, jenže to není to samé jako se ho zbavit. Ale s Jonášem a Kristiánem jako hlavními hrdiny tragického dramatu jsem viděla šanci, jak tu kokotinu sprovodit ze světa nadobro. Smlouvy se sice mají dodržovat, ale některé zaslouží shořet.

Každý den byl jako očistec. Zvykla si.
Ale když se zajatci přivlekli i Naděždu, spolklo ji peklo. Stařenka nedala ani slovem, ani pohledem najevo, že ji zná. Že zná každého z nich. Pochopila.
Zatínala zuby, aby nevykřikla, když ji odváděli směrem k radnici. Tam probíhaly výslechy. A kdo jednou vkročil dovnitř… Břímě tajemství teď leží na ní. Ale může ho ochránit?
Nevzdá se! Pokud bude muset, vezme si ho do hrobu. Uchrání ho!
Pro ten kousek nebe, na který se dívala noc co noc dírou ve střeše.
Pro tu krásu, která navzdory válce zůstávala panensky čistá.
Pro Naděždu.
Pro naději...

Ponurý hrad obcházela mlha a svými pařáty se dotýkala věže, která přízračně světélkovala do šera. Vetchý stařec s mečem po boku se dobelhal k vnější zdi a pohlédl na cimbuří. Zjistil, že ho nikdo nevítá, pokrčil rameny a vydal se dál. Nebojoval s vegetací, jako tehdy poprvé. Na to už byl moc stár. Nevěděl, zda se dostane do věžní komnaty. Na květenu neměl síly.
„Přesný jako hodinky,“ řekla Láska a usmála se.
„Ten už dlouho nevydrží,“ zhodnotil to Osud a přimaloval na tabuli čárku.
„Udělej něco! Nepoznáš pravou lásku?“ rozčílila se Láska.
„Mám svázaný ruce! Jednou se řeklo sto let...“

Jmenovat se Zoubková není žádný med. Natož potom, když je křestní Malvína. Kdejaké Veroniky, Martiny a Petry se vám chechtají, kluci vám zase dávají - och tak úžasně vtipné! - přezdívky jako Barvína nebo Zubejda. Je jedno, kolik vám je, VŽDYCKY se najde někdo, kdo vám vymyslí přezdívku a s výrazem mistra světa vám tak bude říkat. Až do konce života! Svého, ne vašeho.
Na první hodině němčiny jsem zjistila, že jsem to vlastně docela vyhrála. Ne tak spolužačka, která se, s červení ve tvářích, představila slovy: „Ich heiβe Petronela Vozihnojová und ich komme aus Záhrobí.“
Tu chudinku museli rodiče hodně nenávidět…

Rya a její Viktorka sice patří do fandomu Budeč, ale to je stále originální sága, takže... Je to absolutně báječné čtení, nejvíc mě z drabblů ovšem dostalo toto: Černej led
Pak tu máme Dangerous a její Scolares – dva báječné mladé muže – dojali mě několikrát, ale nejvíc asi v drabble Pohlednice
Eillen nám dávala poměrně často nahlédnout do Hostince u Bídáka a já si oblíbila především Hostinec u Bídáka III, protože mi připomíná některé studentské špeluňky, kam jsme chodívali.
Nesmím zapomenout na Profesora a Profesora Daniela von Draka. Hrozně se mi líbí jejich pohádky, třeba Strýček Daniel vypráví II.: Jak klepetáč Klepetáč ke klepetům přišel
Danae nás uvedla do světa Městské havěti a za to jí patří ohromný dík. Musím vypíchnout absolutně úžasné a historií víc než šmrncnuté Křížík a havěť a neméně krásné Pražští permoníci, protože prostě miluju permoníky!
Nemůžu vynechat Avevu a její dokonalé stripy s Poldou a Poldou, třeba taková Stará škola (odkazuji rovnou na strip) mě dokonale položila pod stůl (a ani nemusela padat palačinka)
Zapomenout na Terdu a Skřivánka by byl hřích. Všechna drabble jsou skvělá. Nejvíc mě dostalo Menší zlo
Tess během celého dubna nepočítaněkrát přemýšlela, jestli má v Království ostrovů to, či ono. Naštěstí nakonec vždycky zjistila, že má. :) A má tam dokonce i letní čas, jak jsme mohli zjistit v drabble Nečekaný bonus

„Nemohl jsi ji zachránit, Eriku.“
„Měl jsem...“
***
Ten vyděšený pohled v koňských očích už viděl. I tu nezměrnou bolest. Kdysi dávno. Z prázdného vlaku? Ano, určitě z vlaku. Z vlaku, kde lístky kontroloval kostlivec v klobouku. Z vlaku, který po vedlejší koleji nikdy žádný jiný vlak nemíjel. Záblesk bílé přerušený rudými krůpějemi tekoucími z ran způsobených ostnatým drátem. Co jen dělal tady v Huertgenském lese?
„Už jsi někdy slyšel koně hrůzou ržát?“
„Zastav to!! Prosím, zastav to!!“
„Nemůžu to zastavit - je to tvůj sen.“
„Co mám udělat?“
Nemohu ho zachránit, stejně jako jsem nemohl zachránit Shelly.
„Bůh mi odpusť.“
BOOM!

Třicetčtyři. Jak zvláštní číslo!
Na třicetčtyři drabblů u mě připadá kolem stodvaceti káv. Přes stošedesát pracovních hodin. To je víc než hodin spánku. Ale ani v něm nenacházím klid. Sny... Přicházejí a odcházejí, ale vždy jsou v nich střípky nápadů.
Třicet dní. Jeden měsíc, kdy jedu 24/7. Jeden měsíc nádherného šílenství.
Přes 3000 drabblů, to je hodně slov. Těch nejmocnějších. Těch nejkrásnějších. Těch nejobdivuhodnějších.
Často nejíme, nespíme, ale myslíme!
Ale vážně, není vám trochu divné? To číslo?
Třicetčtyři.
Jedno slovo, čtyři slabiky.
Bubny!
Klapot prstů na desce stolu.
Je to více než jasné - DMD je Masterova snaha o ovládnutí světa!

Za svůj život zjistil několik důležitých věcí.
Zaprvé, svět je obrovský!
Zadruhé, žijí v něm dobří lidé a ještě víc těch špatných.
Zatřetí, nikde není tak dobře jako doma. Rozhodně ne v Afghanistánu.
Začtvrté, nikdy nedokážete docenit klid až nudu rodné hroudy, dokud nemusíte někde jinde ve světě bojovat nejen za svobodu, ale i o holý život.
Zapáté, nikdy se nemodlíte tak vroucně, jako když na vás míří nepřítel.
Zašesté, nesejde na tom, je-li nepřítel špinavý a zarostlý pastevec z hor, pokud má v ruce AK-47.
A nakonec, zasedmé, klid je těžce přeceňovaný.
Naštěstí potkal Sherlocka. Geniální záruku adrenalinových zážitků.

Jak ten čas letí!
Zestárli jsme, zmoudřeli, přibylo nám vrásek. Některé jsou od smíchu, některé od těch věcí, které veselé nejsou. Obojího bylo dost. Toho druhého někdy až moc.
Ale život jde dál.
Žene kupředu, uhýbá po cestách, na něž jsme vstoupit nechtěli. Příroda se mění, stromy rostou, voda teče, hvězdy planou a slunce svítí. Děje se toho hodně. Všechno utíká, kličkuje, transformuje se to.
Lidé dospívají, zapomínají, poznávají nové. Rostou každý den.
Přála bych si, abyste to mohli vidět. Aby se změny dotýkaly i vás.
Kéž by vás čekalo víc než chladná zem a kytice bílých růží ve váze!

Ačkoliv jsme s Jonášem neochotně zakopali válečnou sekeru, stále ještě jsme jeden druhého neměli rádi. Vlastně, nemít rád byl pro náš vztah moc jemný eufemismus. Omezili jsme ale pokusy jeden druhého přizabít. Kristián mi byl vděčný a Petr poznamenal, že je rád, že je doma taky jednou klid. Věděla jsem přesně, co Jonáše nejvíc žere - zachránila jsem mu zadek, a to nemohl překousnout. Neustále mi tedy dělal naschvály. Nezůstala jsem mu nic dlužná, ale stále jsme se tvářili relativně přátelsky. Žádná divočina. Ale když mi opět nacpal školní skříňku rezavými plechovkami, rozhodla jsem se, že ho zabiju. Bolestivě. Velmi bolestivě.

Věděla, že je mohou kdykoliv chytit a zastřelit. Nikdo odsud nedokázal utéct, nikdo. Snažila se přesvědčit ostatní, aby to zkusili, ale odmítli. Ani starý Komárek, ani teta Nováková nechtěli ani slyšet o tom, že by se pokusili uniknout. Souhlasili s tím, že budou lhát, mařit náckům plány a záškodničit, kde se dá, ale ve skutečnosti byli vystrašení stejně jako ona. Jen to dávali najevo více. Ona ale nemohla, ne kdepak. Malá Madlenka věřila všemu, co řekla. Poslouchala ji na slovo. Protože se v táboře dělily o jednu děravou deku a pod ní se dalo předstírat, že je všechno v pořádku...

Nervózně okusoval konec tužky, tiskl zuby do dřeva tak silně, až se vyštíplo několik třísek. Jedna z nich se mu zabodla do rtu. Syknul bolestí a konečně začal psát.
Vážený pane Rogersi,
píši Vám jako člověku, kterého nesmírně obdivuji. Jednou bych chtěl být jako Vy. Hrdina. Jsem zatím jen malý kluk, ale věřím, že jednou zachráním svět. Obdivuji Vás, Vaši odvahu, Váš smysl pro čest a Vaše skutky, které jste ve jménu vlasti vykonal.
Dopsal, přečetl těch pár řádků, následně papír zmuchlal a zahodil, aby začal znovu.
Captain America byl možná mrtvý, ale malý Phil mu dopisy nikdy psát nepřestal...

Tááák, nejdřív se zavrtáme pořádně hluboko. Je tu voňavo, poležení jako v luxusní posteli, jídlo taky celkem ujde. Sluníčkem vyhřáté místo pěkně hřeje, vánek šumí, ale do vody raději nepůjdeme, kdepak. Jsem tu první, ale je jasné, že se to tu brzy zaplní, takovéhle místečko si kolegyně nenechají ujít. Vždyť by byly hloupé. Nejradši bych tu zůstala až do skonání věků, ale jak znám lidi, tak to nepůjde. Jé, hele, vedle už se někdo stěhuje! Paráda.
„Nazdar, sousedko!“
„Nazdárek! To je pláceček, co? Ale už se to valí.“
Ano, valily se ze všech stran. Invaze vší na novou hlavu začala.

„Bylo nebylo, žil jeden vlk. A ten vlk měl problémy, protože jiný vlk pokousal chlapce a on nemohl přijít na to, který vlk by to mohl být. Nakonec se mu to ale s pokousaným chlapcem podařilo zjistit. Byl to jeho strýček, který byl zdánlivě napůl mrtvý, kdo vraždil a terorizoval okolí. Tak ho ten vlk zabil. Pohřbil ho a byl si jistý, že je po všem. Bohužel ale nebylo. A strýček se dokázal vrátit díky poutu s dívkou, kterou pokousal. A teď mi povězte, co z toho plyne?“ Děti krčily ramínky.
„Když zabijete alfa vlkodlaka, ujistěte se, že už nevstane!“

Pijatyky U Šrainů střídaly pijatyky U Tygra, U Božího oka nebo kdekoliv blízko akademie. Nezřídka se stávalo, že z bujarých oslav zapadli rovnou do školních škamen. František to vítal. Kromě zábavek s kolegy mu město neskýtalo skoro žádná potěšení. Pohrdal zbožností měšťanů a zhýralostí měšťanek, svatými obrázky i bazilikou na kopci.
Pak se ale stalo něco zvláštního. Potkal ženu. Byla zahalena v černém, ale to nebylo to, co ho k ní přitahovalo. Byla tajemná. Zdálo se, jako by ji nikdo jiný neviděl. Pak si k němu jednou přisedla, již bez smutečního závoje. A on konečně poznal pravou tvář hornické Příbrami.

„Malví, že mi opravíš chyby, že jo?“ Kristián se na ni podíval svým nejlepším štěněčím pohledem. Malvína protočila oči, odhodila katalog zbraní na postel a přistoupila ke stolu.
„Co to máš?“ zeptala se, opřela se o Kristiánovo rameno a podívala se na popsaný papír s hromadou škrtanců, kaněk a hanbatých obrázků, které kreslí všichni chlapci školou povinní.
„Tu slohovku, dopis.“ odpověděl Kristián a zamračil se.
„Krásná neznámá, píši ti, ... No poslyš, Kristý, krásná neznámá? To je něco jako Schrödingerova kočka, ne? Dokud ji neznáš, tak je krásná i ošklivá zároveň. A vůbec, proč nepíšeš chlapovi, když se ti líbí kluci?“

Matka ji upozorňovala, aby byla na všechny slušná a milá. Hlavně na svoje profesory, protože oni jsou těmi lidmi, na kterých závisí její budoucnost. Martin Smrtka, profesor Forenzních věd, byla ale jediný zástupce profesorského sboru, který si vysloužil něco, co by se v Malvínině případě dalo označit jako lehký přátelský úsměv.
Za to Vitriol! Ten si vysloužil jen nenávist. Profesor Hoblík byl totiž evidentně ze staré školy. Najraději trávil arzenikem, jeho vzorem byli Borgiové a všem studentkám bez rozdílu onikal. Studentům ale vykal. Taky je chválil a všemožně jim nadržoval. Navzdory svým vzorům, budoucnost žen viděl u plotny a dětí.

„Nemohl jsi ji zachránit, Eriku.“
„Měl jsem...“
***
Ten vyděšený pohled v koňských očích už viděl. I tu nezměrnou bolest. Kdysi dávno. Z prázdného vlaku? Ano, určitě z vlaku. Z vlaku, kde lístky kontroloval kostlivec v klobouku. Z vlaku, který po vedlejší koleji nikdy žádný jiný vlak nemíjel. Záblesk bílé přerušený rudými krůpějemi tekoucími z ran způsobených ostnatým drátem. Co jen dělal tady v Huertgenském lese?
„Už jsi někdy slyšel koně hrůzou ržát?“
„Zastav to!! Prosím, zastav to!!“
„Nemůžu to zastavit - je to tvůj sen.“
„Co mám udělat?“
Nemohu ho zachránit, stejně jako jsem nemohl zachránit Shelly.
„Bůh mi odpusť.“
BOOM!

Po zazvonění Malvína seskákala schody a otevřela dveře. Kristián stál opřený o branku, prameny blond vlasů mu rozfoukával vítr a zamotával mu je do chumlu s tyrkysovým šátkem, který měl na krku.
„Pojď dál,“ pozvala ho dovnitř a upozornila: „Bacha na kufry, přijel Zámečník!“
Kristián vstoupil do předsíně, zakopl o těžká bagančata, která měla své nejlepší roky dávno za sebou, a zeptal se: „Zámečníci teď choděj měnit zámky s celou domácností v kufru?“
„Ale ne, ty trdlo, Zámečník je strejda. Nesnáší pohled na krev, tak se vyučil a dal se na vloupačky. Ten otevře jakejkoliv sejf dřív, než stačíš mrknout!“

„Milí studenti!“ zachrchlalo ze školního rozhlasu. „Vítáme vás všechny v novém školním roce a doufáme, že na vás opět budeme moci být hrdí. Navzdory mé víře, že do naší školy chodí jen ti nejlepší a nejperspektivnější studenti, mi dovolte připomenout, že nejen zde nabyté vědomosti dělají z našich absolventů ty nejlepší v našem oboru. Mějte prosím na paměti, že správný vrah musí mít i další vlastnosti a věci, které jsou potřeba k úspěchu. Především pak postřeh, instinkt, fištrón, krytí a alibi! Děkuji za pozornost.“
Rozhlas se odmlčel, profesor usedl a Malvína pronesla: „Stačilo říct, že musíme mít na oběť pifku.“

Sedíš tu před dietistou,
s tebou on má práci jistou,
Zblajznuls mámu, tátu taky,
vytřel jsi všem jejich zraky.
Zblajznuls děvče s jetelem,
pak sedláka se senem,
zblajznuls ho i s koněm jeho,
nedíval ses vpravo, vlevo.
Dietista hlavou kroutí,
obezita tvá ho rmoutí,
říká: "Chlapče, nebuď hňup,
každý chce být jako chlup!"
To se ti však nepozdává,
apetit je prý věc zdravá!
Doktora jsi spolknul hravě,
v žaludku ti leží právě.
A pak jednou přišla změna,
potkala tě krásná žena,
jako stéblo tenká byla.
ihned se ti zalíbila.
Otesánku, kdybys tehdá
aspoň trochu zhub‘,
vaše postel nemusela
udělati KŘUP!

Ach ano! Tam, přesně tam! Dolů a nahoru, tam a zpátky.
Tvé laskající prsty nejsou obyčejným dotekem, je to rozkoš zatavená do těla. Mrazí a pálí zároveň a nádherně přenádherně šimrá. Když se nemohu dočkat, až na mě rozehraješ svými prsty symfonii doteků, usmíváš se. Tím úsměvem, který říká, že přesně víš, po čem toužím, po čem prahnu. Není to vysmívání, je to spokojený úsměv člověka, který chce to samé, co já. Milovat a být milován, brát i dávat, dostávat vlhké polibky, cítit bušení srdce...
Miluju večery, kdy ti položím hlavu do klína, a ty mě drbeš na zádech, paničko!

Nejdřív zapíráte.
Pak se rvete jako blázen, protože vám nezbývá nic jiného než vztek. Všepožírající vztek!
Ničíte.
Sebe i ostatní, protože VY trpíte a ONI o tom musí vědět! Chcete, aby vás pochopili, aby vás SLYŠELI!
A když tohle přejde, smlouváte. Spínáte ruce, modlíte se k Bohu a jste ochotní udělat cokoliv, včetně obětování vlastní ruky, jen aby to přestalo!
Ale nepřestane...
Ve chvíli, kdy to pochopíte, najednou nic nemá smysl. Sebevětší oběť to nezastaví, ani to konečné smíření.
Zapírala jsem, vztekala se, smlouvala... Přitom jsem neumírala, ne doopravdy. Nejsem mrtvá, ale myslívala jsem, že by bylo lepší, kdybych byla.

Lámala jsem si hlavu, jak jednoduše Jonášovi vysvětlit, že přiznáním udělal největší chybu, jakou mohl. Nějak jsem pochybovala, že by moje řešení někoho těšilo. Zcela jistě by nevyhovovalo místní obsluze, protože jsem měla největší chuť ho utratit jak psa. Pak si to přihasil, rozevlátý a nedbale elegantní jako vždy a mě popadl amok.
„Nechechtej se tady, jako by ti to tu patřilo, ty ignorante!“ vyjela jsem na něj a doslova jsem si užívala, jak ztuhnul uprostřed kroku.
„Ten tvůj poslední nápad byl vážně za milion! Ty letos končíš, umíš v tom chodit, ale Kristý je druhák, chytráku. Sežerou ho zaživa!“

Kristián seděl na mé posteli a hlavu měl v dlaních. Podezírala jsem ho, že brečí jako malý kluk. Nedivila jsem se. Situace se vyvinula poněkud jinak, než čekal. Lhala bych, kdybych řekla, že já to čekala. Nikdy bych si nemyslela, že Jonáš udělá takovou šílenost.
„Co budu dělat? Ve škole se nemůžu ukázat!“
Zamyslela jsem se. Ne, že by neměl pravdu. Traviči byli v současné chvíli schopní sežrat je oba zaživa.
„Kristý, hlavu vzhůru. Nemůžeš přestat chodit do školy. Musíš ukázat, že se nebojíš, tos mi přece řekl sám!“
„Zabijou mě!“
„To nevylučuju, ale strachem jim uděláš radost! To nepřipustím!“

„Vítejte na hodině forenzních věd,“ řekl na úvod profesor a uličnicky se zašklebil. Na rozdíl od zbytku sboru mu nebylo ani třicet a polovina studentek se do něj okamžitě zamilovala.
„Během první hodiny si řekneme něco málo k tomu, proč vlastně forenzní vědy studujete. Forenzní vědy se aplikují při vyšetřování činů, kterých se vy hodláte v rámci svého budoucího povolání dopouštět. Je proto bezpodmínečně nutné, abyste jim rozuměli. Necháte-li za sebou stopy, chytí vás. A to si nikdo z nás nepřeje. Nechci slyšet, že je forenzika nuda, jasné? Profesionální vraždění je hra na honěnou a když prohrajete, skončíte v klepetech!“

Vrátil se domů. Vešel do kuchyně a nadechl se známé atmosféry.
„Byls pryč dlouho,“ zašeptal hlas a dvě ruce ho objaly kolem pasu.
„Až moc dlouho,“ přikývl a opřel se o pevné tělo za sebou.
„Byla ta práce v něčem přínosná?“ zeptal se a políbil ho na krk.
„Vlastně ano. Prezident byl vývojem potěšen, ačkoliv si neodpustil poznámku o tom, že to mohlo trvat kratší dobu. Ale co bychom mohli chtít od Republikána?“
„Ale k agentuře tě vezmou zpět, že?“
„Vezmou. Svatba ale nebude. Máme ale otisk lidské nohy na Měsíci!“ řekl Canton a zasmál se. Byl to hořký smích.

První školní den. Z domu odcházela ve zlé náladě. Kristián na ni čekal na rohu ulice. On byl ten, kdo ji nakonec přesvědčil, aby do školy šla. Doloudala se k němu a vzdychla.
„Ale no tak, Malví, to zmákneš,“ povzbudil ji Kristián místo pozdravu.
„Budou mě nenávidět, budou mnou pohrdat a hlavně, budou v přesile!“ zaskučela. Vypadala v tu chvíli jako rozmrzelé dítě. Kristián se zvučně zasmál a vzal ji kolem ramen.
„Nesmíš se jich leknout! Cokoliv udělají, vrátíš jim to s plnou parádou. Popravdě, nevsadil bych na ně ani pětník, protože proti tobě žádní zaprdění traviči nemají nejmenší šanci!“