Moje články

Na počátku jejího pádu byla idea. Ideologie. Nikdy si nemyslela, že je výjimečná jen pro to, čím se narodila. Ale jiní si to mysleli. Že je výjimečně nevyhovující a že v čisté arijské rase nemá nikdo jako ona co pohledávat. Lovili je po stovkách, zavírali je do páchnoucích táborů a zabíjeli.
Pak přišel muž. Neřekl své jméno, ale řekl, že hledá vojáky, že staví zvláštní trestný prapor. Její příbuzní odmítli. Viděli v tom jen další akt ponížení jejich rasy. Hedvika přijala. Viděla v tom větší volnost a mizivou šanci přežít.
Mrzačila, zabíjela. A doufala. Ale cizinci beze jména nehrají fér.

Jedna teorie praví, že jsem dítětem vody a slunce. Že chladné noci, kdy voda na poušti vzlíná směrem k povrchu, jsou mou matkou, a horké dny, kdy se vypařuje, jsou mým otcem. Jsem na světě díky nim, nebo díky něčemu úplně jinému?
Druhá teorie, vlastně pověst, tvrdí, že jsou mými rodiči krev a slzy starých obyvatel tohoto kontinentu, kteří museli ustoupit bílým mužům. Krev a slzy, které prolili, když opouštěli a oplakávali svůj starý domov. Proto mám barvu staré krve, nebo krve smíchané se slzami.
Říkají mi pouštní růže, protože připomínám právě tuto květinu. Ale jsem kámen. A mám paměť.

Kunčofti, zarostlí, umolousaní a smrdutí, mě občas přirovnávají k růžím, sněženkám, liliím a jiným květům. Zapomínají, že nejsou rytíři v zářivé zbroji a zvučných jmen. A že já nejsem žádná ušlechtilá bledule ze zámku. Jsem jednonohá Lily, ale květině se nepodobám ani v nejmenším. Idealizují si mě, protože v mém pokoji mohou zapomenout na to, čím skutečně jsou. Kupují si lásku a tělesnou rozkoš, aby se cítili silnější a lepší. Proto mě ve chvílích vášně nazývají sladkými jmény. Nepotřebuji to. Nepotřebuji si představovat, že jsem někdo jiný. Vznešenější. Vím, kdo jsem. A vím, kdo jsou oni. Proto se mě bojí.

Porcelán nakonec zůstal na místě. Všechen. Protože věci, které chtěli schovat, aby nebyly ukradeny, by měly zůstat tam, kde se k nim nikdo nedostane. Alespoň dokud nedostane Karla. A to ani jeden z nich nehodlal dovolit. Zapečetili dům, Česťa odevzdal stříbrnou šupinu, a pak dali anonymní tip kriminální policii. Věděli už vše, co potřebovali, takže je čekal už jen odchod do hlubin brdských hvozdů. Česťa o Karlovi pochyboval. Léta a stav přírody se na něm podepsaly. Ale jak správně Karl podotknul, nebyli žádná béčka. Byli tvrdí jako podešev a nehodlali utíkat. Hodlali jít na lov. Jen byli zároveň lovnou zvěří...

Zabezpečili místo magií, aby se k mrtvé nikdo nedostal, a přesunuli se ke Karlovi poradit. Česťa se usadil ke stolu, natáhnul se po jejich fajfkách a obě nacpal.
"Musíme někoho zavolat, tohle sami nevyřešíme. Zvlášť jestli je to on," pronesl ke Karlovi, který hrabal ve špajzce.
"Víš, co to pro mě znamená," houknul přes rameno. Pak se otočil a na stůl postavil obrovský mlíkáč s pokličkou. Nostalgicky ho pohladil. Čestislav mu položil vrásčitou ruku na rameno. Ten mlíkáč měl Karl ještě po tátovi. Jediné, co mu po něm zbylo.
"Pomůžu ti zabalit."
"Asi to tu nechám. Porcelán se blbě stěhuje."

Moc dobře si vzpomínal, jak to tenkrát bylo. Pamatoval si, jak jeho velitel chodíval ověšený železem, protože se bál vlastní jednotky a nad dveře cimry si věšel svazky bylin, od česneku po černobýl.
Jak pak do Dietera vrazil kůl a useknul mu hlavu, jak Hedvice spoutal ruce a uřezal jí vlasy, aby ji přemohl. Jak zabil všechny. Jak jim ukradl magii.
Jak utekl. Bez šance. Jak přišel o kabát, jak hledal rozcestí, plazil se a z posledních sil se modlil, aby ho nezastihlo svítání...
Nebýt Česti, Karl by tam vypustil duši. Přežili. Schovali se. Jenže marně.
Starý nepřítel se vrátil...

Cítila se osamocená a vytržená ze světa lidí. Proto se spíš snažila seznámit s někým přes různé inzeráty a seznamky. Bylo jí pouhých 19 let, když narazila na inzerát, jenž považovala za osudový.
Mladý muž zvláštních schopností hledá stejně nadanou dívku. Značka: Magie.
Netušila, že je to jen pozvánka na schůzku se zrůdou a že Osud má svoje plány. Místní nádraží se zdálo vhodným místem pro setkání.
Netušila, že se všechno takhle zvrtne. Že bude lapat po dechu a marně se snažit mu ubránit. Že z ní strhne šaty a vezme jí vše, čím byla.
Netušila, že jde na smrt.

Bloudil hodiny, možná dny. Slyšel o něm. Nemohli jste být kouzelník, žít tady a neslyšet pověru o Lesu náhod. Lesu, kam se obyčejný člověk nedostane, ale kouzelníkovi se v něm dějí ty nejzvláštnější věci. Pověru...
Pak došel na rozcestí.
Zhroucená postava oblečená ve zbytcích německé uniformy s polní lopatkou u ruky ho vyděsila. Blížil se k ní obezřetně.
Muž při zvuku kroků pootočil hlavu.
"Hilfe," splynulo z rozpraskaných rtů. Přiklekl k němu, dal mu napít a sledoval ruku natahující se po lopatce.
Nakonec se odvážil po ní sáhnout sám. Zabít? Utéct?
Začal kopat. A vykopaný kousek látky zachránil dva životy.

Po válce se jen tak toulal krajem. Nebylo proč vracet se domů. Nebo ke komu. V brdských hvozdech by se dokázal ztratit světu kdejaký obyčejný, natož potom člověk s magií. Vojáci Wehrmachtu už byli v tahu, do vesnic se jen pomalu vraceli vyhnaní Češi a klid a ticho byly pro mladíka jako on požehnáním.
Dokud nenarazil na starý buk, jehož jedna větev se vracela ke kmeni a vytvářela okno do jiného světa. Jistěže neodolal. Prolezl na druhou stranu a samozřejmě se hned ztratil. Takový už byl Les náhod.
Nikdy by odtamtud nevylezl živý, kdyby na jednom rozcestí nenašel polomrtvého Karla.

Tohle město bylo živoucím organismem, to věděli oba. Byli zvyklí, že se jim může přihodit cokoliv. Spoléhali jen jeden na druhého a sami na sebe. Věci si řešili sami a nebyla v tom přehnaná hrdost. Jen zkušenosti. A bezpečnostní opatření.
"Víš, trochu mi to připomíná chvíli, kdy jsme se potkali." Řekl Karl a smutně se pousmál, než pokračoval: "Tehdy v Lese náhod."
"Jak jsem tě našel polomrtvého na křižovatce s lopatkou u ruky?"
"Přesně. Když chceš něco schovat, nebo se někoho zbavit, uděláš to chytře. Ne takhle na frajplace."
"Nehoda tedy?"
"Kdepak. Jen nechtěl jen ji."
Pochopili oba. A zaváhali.

Před nádražím postávaly taxíky, jejich řidiči pospávali a z vrat nádražní budovy se trousili cestující z posledního vlaku, aniž by si byli vědomi toho, že v parčíku právě chladne mrtvola dívky.
"Nejsme na tohle už moc starý?" zeptal se starší muž a promnul si šos kabátu.
"Na tohle nemůžeš bejt dost starej. Tohle se běžně neděje. Ne tady. Obyčejná vražda? Možná. Ale magická vražda? To tu nebylo už dobře 20 let," řekl jeho společník a podrbal se na hlavě.
"Chudinka malá, ještě ani nedospěla. Zmařený život, zmařená duše..." povzdechnul si.
"A ukradená magie, nezapomeň. To je malér, chlape! Velkej malér!"

- Zázrak!
- Kdybyste alespoň neužíval lehkomyslně teologických výrazů, bolí mě to.
- Drabble je můj osud.
Drabble je můj osud.
Drabble je všecko, co neznal jsem dosud.
Drabble je první i poslední můj hřích,
nepoznat Drabble, nemiloval bych.
Drabble je motýl. Drabble je včela.
Drabble je růže, vhozená do kostela.
Drabble je všecko, co neztratí svůj pel.
Drabble je rozum, který mi uletěl!
Drabble je dítě, Drabble je stoslovná kráska.
Drabble je první i poslední má láska.
Drabble, ach Drabble, Drabble proti nečasu!
Drabble je moje umřít pro krásu…
- Drabble je všechno, co chcete v dubnu?
- Byť proto nespím a týdny blbnu!

Začala to Carmen již ve zkušebním tématu. Její (Téměř) splněný sen byl k popukání. Nestačilo jí to (jako ostatně mnohým jiným), takže napsala ještě Filosofickou diskusi Jacka Harknesse.
Keneu na Carmen a její (Téměř) splněný sen navázala svým drabblem Poslední pokušení a poslala mě do kolen.
Že je Jack naprosto neodolatelný prasák nám pak dokázala Azereth ve svém drabble Dočasné řešení.
A pak už to jelo:
Rebelka krásně zpracovala inzerát - Z inzerce v denním tisku. Vůbec to nepotřebuje rating, a nebo to potřebuje hodně moc varování, záleží na vás. Já osobně beru tu druhou možnost. (To dělají všichni ti ptáci!)
V muzikálu Jack Harkness Superstar už Rebelka rating použila. A bylo to třeba!
A co potom její Přijímací pohovor?
strigga zase napsala úplně nevinné (když si nedomýšlíte) drabble O zlém Doctorovi a malých popelničkách.
Amy vytvořila krásnou reklamu Neodolatelná nabídka. Především její značka mě uvrhla do řehotu tak silného, až jsem málem spadla ze židle.
Podobně jsem dopadla i u dalšího jejího drabble: Názorná lekce. Už nikdy se na mrkev nepodívám stejnýma očima.
Nildon by si nejspíš zasloužil vlastní Doctorský výběr, ale tady je místo hlavně pro jeho drabble Salám - strůjce nečekaných odhalení. Drabble, kde v tom byl Jack nevinně. K neuvěření, že?
A nakonec, abych trochu vyvážila (nebo taky ne) všechnu tu Jackovu oplzlost, je tu Lejdynka a její drabble Jeho revírem je les, jeho tempo je vražedné!, kde Jack konečně nedostal, co chtěl.

2011
"Jé, věděl jsi, že existuje akce Duben měsíc drabble?"
Absolutní nezájem.
Bakalářka. To je ale blbá výmluva!
2012
"Letos v dubnu zase drabblím. Nechceš to zkusit taky?"
Pozvednuté obočí a dotaz na stravování.
Ty bys taky myslel jen na ten žvanec, přízemníku!
2013
"Je duben!" Výrazné mrknutí.
Povzdech.
Už bys mohl vědět, že já se nevzdávám.
2014
"Pojď to taky zkusit, prosím! Bude tě to bavit, vážně. Je tam i Top Gear!"
Oči v sloup.
Inženýrská diplomka, okej. To beru.
2015
"Letos je to můj pátý ročník, oslavme to tvou účastí!"
Bez reakce.
Příští rok už tě donutím, miláčku!

Ďábel: +tančí před svými poddanými+
Chtěla bys znát pravdu, Violeto?
Kde byla tvá matka toto léto?
Co dělal za nocí tvůj otec v pekle?
S maskou na ksichtě mlátil do kláves vztekle...
Violeta: Můj otec je mrtvý, můj strýc mě děsí! +vzlykne a netuší, kam by se poděla+
Ďábel: +usměje se a promlouvá k Violetě+
Jsi moje dítě, drahá má, byl jsem u tebe, když ses prvně nadechla. Řeknu ti pravdu, ale bude tě bolet,jako tisíc kapek deště dopadajících na tvou kůži, jako tumor ve tvém srdci.
+začne znovu zpívat+
Pravda je krásná jako tvá máteř,
drsná až tak, že se v ní chvěješ.
Boj se bratra matky svojí,
za jejím šílenstvím on stojí.
Nikdy tě nechtěla milovat,
v otcově náruči měla ses uschovat.
Čtrnáct let ti dám, ani o kus více,
tak stojí v úmluvě s Beatrice.
Violeta:+chvěje se zadržovaným pláčem a snaží se od ďábla a jeho přisluhovačů utéct, ti ji ale chytají+
Sbor: Náš pán tě miluje, Violeto!
V tvém krku zní, když křičíš, Violeto!
Violeta: +pere se, dokud ji za ruku neuchopí sám ďábel, pak se vzdá+
Ďábel: +pohladí její tvář+
Pravda je krutá, však praktická jest,
Nech mě, bych mohl tvé kroky vést.

Malý žáček, oběť socialistického školství, přistoupil k tatínkovi a podstrčil před něj žákovskou knížku. Tatínek složil noviny, které četl, a tázavě se na synka zadíval.
"Tak copak mi neseš, Péťo?" Petřík, slzy na krajíčku, ze sebe vysoukal, že nese poznámku. A skutečně, uvnitř žákajdy se skvěla poznámka psaná červeným inkoustem.
Váš syn nespolupracuje při výtvarné výchově a místo zadaného libovolného zvířete kreslí fantaskní obrázky, jimiž zesměšňuje příslušníky VB.
"Cos prováděl, Péťo?"
"Kreslil jsem to zvíře, co má nohy na ramenou. To zelený," fňuknul Péťa, tatínek si povzdechnul, a pak svým rozmáchlým rukopisem napsal: Omlouvám se, ramenonožce už doma probírat nebudeme.

Briana Kinneyho už nebavilo v pekle neustále mít nohy na něčích ramenou. Kdyby tušil, že za trest dostane přesně to, co nechce, nikdy by neošukal tolik tricků tak tvrdě. Chtělo to revoluci. Ale koho do ní zapojit?
Markýz de Sade se doslova zbláznil ze všeho toho mazlení od Hello Kitty.
Van Helsing byl nucen neustále koukat na Stmívání a Draculu mu nenechali ani jako obraz.
Vyschlá rašple Lady F. nepřicházela v úvahu. Ty její pohledy. Brr!
Nakonec zbýval poslední člen - Jack Harkness. Naprostý šílenec. Ten už nešukal roky, chudák.
Ano, Harkness bude ideální. Pokud se mu nepokusí dohodit vesmírnou slizku...

Viděla jsem Tvé zrození.
Milovala jsem Tě od prvního okamžiku. Od té chvíle, kdy se tvoje matka podívala na mě a svým pohledem řekla, že jsem Tvoje a Ty má.
Nepočítala jsem všechny Tvé životy, to by mi strach nedovolil.
Přežila jsi topení, rotačku na louce, těžké operace, amputace, ztrátu oka, těžký porod na sestry klíně sotva 14 dnů po tom, co ses vylízala z nejhoršího. Viděla jsem Tě přeběhnout mezi koly auta i před pomalu jedoucím vlakem.
Když Tvoje tělo stravovala otrava, mohla jsem jen být s tebou a plakat.
Viděla jsem tě vydechnout naposledy.
Tolik tě postrádám, miláčku!

Je to tvrdá země a abyste v ní mohli žít, musíte ztvrdnout také. Vaše ruce musí zhrubnout těžkou prací, která leckdy nemá výsledku. Peníze...
Of all the money e'er I had
I've spent it in good company...
První úrodu odnesla voda. Druhou spálilo slunce, třetí vydržela sotva do poloviny zimy. Ovce umíraly, nemocné, slabé.
But since it falls unto my lot
That I should rise and you should not.
Musíte být tvrdí. Tvrdí, ale ne křehcí, protože to byste se zlomili. Je to o lidech.
I'll gently rise and I'll softly call
Good night and joy be with you all

Určitě se ozve. Pokaždé, když ho naštveš, se ozve. Jeho zloba je horká jako žhnoucí magma, když po letech převalování se pod povrchem konečně prorazí tvrdou krustu a vyvalí se ven. Stejně prudká a ničivá, ale zárověn stejně předvídatelná. Vytryskne a vyhasne. Zbudou po ní tvrdé pichlavé úlomky, které dokážeš obrousit slovy, polibky, pohlazením...
Dojede domů a ozve se, protože pochopí, že nemáš jinou možnost. Žes ji nikdy neměl. Ví přece, že ho miluješ. Že?
Po hodinách v tichu se rozhodneš vyzkoušet telefon. Je nedostupný. Ráno, řekneš si. Ráno.
Další noci se utěšuješ stejně. Až do odletu.
Tentokrát ne, Šimone!

Nikdy jsem si nemyslel, že jsem oprávněný k tomu, něco očekávat. Nebo požadovat. Copak jsem hulákající, nepřizpůsobivý člověk, který hodlá vyžadovat něco, co mu nenáleží?
Ano, uznávám, narodil jsem se a mám tedy snad právo žít. Ale život je závažná věc. Nevzniká kvůli němu právo na nadstandardní záležitosti.
Mám právo milovat? Mám právo chtít k sobě někoho připoutat? Mám právo snít, toužit, očekávat, chtít, být milován? Právo patří bdělým. Těm, jejichž život nepřipomíná noční můru. Těm, kteří nevyjeli na vedlejší kolej a nezapomněli, kde je výhybka k normálnímu životu.
Většinu času ani nejsem při smyslech, jak bych mohl žádat víc?

Maminka se dneska moc zlobila. Vrčela s vysavačem, co mu říká lux, a zakopla. Pak spadla ze schodů a zvrtla si kotník. Pusinkoval jsem jí ho, aby nebolel, jako to dělá ona, když si odřu koleno. Asi to ale dospělým lidem nepomáhá, protože moc nadávala a vůbec se neusmála, jako to dělám já.
Tatínek nás naložil do auta a jeli jsme do nemocnice, kde mamince dali na nohu sádru. Tatínek říkal, že tu mašinku, co ji vytratil z krabice, uklidí. A maminka mu řekla, aby si ten krám narval do chřtánu. Jsem zvědavý. Je to ta největší mašinka, kterou máme!

Občas máte dojem, že si z vás celý svět utahuje. Cítíte se jako osel. Například v práci. Děláte, jak nejlépe umíte, ale stále to není dost. Jste málo pečliví, zodpovědní, rychlí, příjemní, reprezentativní, whatever. Prostě jste málo stroj, že? A tak se snažíte víc a víc a stejně z toho máte prdlajs. A to tóčo, když se odvážíte namítnout, že chyba není ve vás! Pak vám řeknou, že na vaše místo stojí fronta, ačkoliv jste si žádného srocení před bránou nevšimli.
Co uděláte? Jdete pracovat, protože práci potřebujete.
A pak vám to dojde. Vypadáte jako člověk. Ale definitivně JSTE osel.

Zdálo se, že se mu někdo vloupal do bytu. Rohožka byla definitivně ve špatném úhlu. Toho by si všiml i slepý!
Paní Hudsonová byla zticha. Žádné uječené uvítání, žádné šouravé kroky, pokud by ji bolela kyčel. Nezdržoval se zacházením k ní, paní Hudsonová se o sebe umí postarat.
Schody byly ošlapané jinak, to prostě cítil. Když nasál vzduch, mohl rozpoznat závan kouře. Na podlaze dokonce našel popel z cigarety. Vyrazil po schodech, cestou sebral baseballovou pálku a vdupal do svého bytu.
"Překvapení!" zakřičeli lidé, kteří se rádi zvali jeho přáteli. Balonky se pomalu vznášely u stropu a Sherlock pozvedl obočí.

Začíná to dlouhým bručením, které vychází z hloubi její hrudi. Vyburcuje vás to i z hlubokého spánku. Je to směsice temných tonů a ještě temnějších emocí. Nepozastavujete se nad tím, protože ten zvuk znáte důvěrně. Rozechvěje vás, způsobí zimnici, ale zároveň ho milujete. Je tak intimní a vy v něm dokážete přečíst každičký tón. Takhle zní nespokojenost, takhle touha, tak prosba a takhle vztek.
Pak přicházejí jemnější tóny. To když si uvědomí, že konečně upoutala vaši pozornost. Uděláte cokoliv, aby byla spokojená. Nemůžete jinak, jste jejím otrokem.
Ale stejně se neubráníte myšlence, že z toho roztomilého štěněte vyrostla strašná bestie.

Poslední dubnový den, kdy už slunko většinou pěkně hřeje, pokud právě nepadají hovňousy s háčky, slaví většina české veřejnosti Valpuržinu noc. To se sejde celá ves nebo nadšenci z města a my dobrovolní hasiči máme o zábavu postaráno.
Na takovou slávu je třeba se patřičně a teple obléknout. Doporučují se pevné boty, nehořlavé oblečení (kdo ví, kdy na koho dopadne hořící koště?) a hojné využití repelentních prostředků.
V tuto noc můžete zažít mnohá neuvěřitelná dobrodružství. Ale nepřeskakujte náš oheň, když na sobě máte tepláky nebo legíny. Jsou ohavné a hoří jako příslovečná koudel u zadních partií. Něco o tom vím...

Kdy začít s novým životem, když ne na Nový rok? Kdy jindy za sebou nechat všechno špatné, než během silvestrovské noci?
Plán byl dokonalý, i počasí mi hrálo do kapsy. Meteorologové hlásili sníh a mráz až do poloviny ledna. Bílý poprašek zakrýval Třemošnou a nějaký dokonce i Svatou Horu a město pod ní. Chtěl jsem mu to konečně všechno říct. Že ho miluji. Že se díky němu nebojím. Že mě zachránil. Plánoval jsem to týdny!
A teď sedím sám doma, dívám se do barevných světel a v ruce drtím vypnutý telefon, aby mi nemohl zavolat. Protože sny prostě neodráží skutečnost.

Odpovědět na otázku, když znáte odpověď, to by mělo být normální, ne? Dokonce i když mluvíte o někom, kdo není přítomen a opakujete to, co vám sám řekl. A pak jste pomlouvačná mrcha...
Dělat ze sebe blbce v práci, mít XYZ hodin přesčasů, to normální není. Pak jste asi nejspíš debil, protože to nikdy nikdo neocení a pro člověka, který nehne po pracovní době ani prstem a přesto má lepší pozici než vy, jste jen pomlouvačná mrcha.
Pro zbytek kolegů jste ještě ke všemu práskač, ačkoliv nemusíte nikomu nic říkat a ani byste to nikdy neudělali.
Už se nebudu ukazovat!

Vstát, udělat ze sebe člověku podobnou věc a vyrazit do školy. Každý jeden den. Nikdy se to nemění. Vstát, uklidnit bušící srdce, překonat první, druhý, třetí a každý další záchvat paniky. A čekat. Protože odpoledne přijdou nové záchvaty a nové strachy. Dnes, zítra, za týden... Když se bojíte pavouků, vyhnete se jim. Ale jak se můžete vyhnout životu?
Mrtví, ranění, těžce nemocní - nemocí, kterou Evropa již vymýtila - stále přicházejí další a další. Většina z nich vidí doktora poprvé v životě. Většina z nich nikdy neviděla bělocha, žije v chýších, pije špinavou vodu. Tisíce příběhů, stovky dnů. A všechny stejně kruté.

Sebemrskačsky ten moment prožívám předem.
Tisíckrát jsem se proklel, tisíckrát se sám sobě omluvil. Nemohu jinak. Nebo snad mohu? Mohu to vzít zpět? Kvůli výčitkám, kvůli strachu? Tisíckrát jsem je prožil, tisíckrát jsem uvnitř zemřel, protože již zítra... Zradím.
Miluji ho. Miluji ho víc než sebe. Ale nemohu jinak, neboť jeho cesta vede jen do temnoty. Kdyby po ní kráčel sám... Jenže nekráčí, po jeho boku stojí zástupy. Tlačí se na té cestě jeden na druhého, jen aby byli zničeni.
Kdo je zachrání, když ne někdo z nás? Nevím, proč volba padla na mě. Upřímně netuším.
Ale zítra ho políbím...

Totální anarchie existuje pouze za předpokladu, že v ní nejsou zapojení lidé. Takže vlastně neexistuje. Lidé jsou stádoví tvorové, sdružují se. Anarchistické hnutí je rozhodně oxymorón. Vezměme například punk, ten si spousta lidí spojí s anarchií. Přitom je punk v podstatě uniformní záležitost. Všude existují pravidla. A žádné bezvládí neobstojí před byrokracií.
Žil byl jeden člověk, který uniknul z ukrajinského Doněcku. Do Čech. Za příbuznými. A nemá z čeho žít, ačkoliv má přiznaný důchod. V Doněcku. Kam ho posílají pro potvrzení. Bez potvrzení nebude důchod.
Má dvě možnosti: zůstat bez prostředků, nebo se podvolit. Odjet do města, které už neexistuje.

Namočit do mléka. Alespoň několik hodin před přípravou. Nakrájet cibulku, nadrobno. Neplakat. Při pláči čichat k chlebu, stejně ho budeme potřebovat. Vylovit mozek, sundat blanky a blány, vlastně pleny. Pěkně všechny, do nejmenšího kousíčku, protože jsou fuj.
Cibulku usmažit dozlatova s trochou kmínu. Pak přidat mozek a smažit pěkně do běla, aby nebyl syrový. Osolit, řádně opepřit, aby to mělo správný říz. Přidat vejce. Hodně vajec! A dochutit, aby se bříško mělo dobře.
Nandat na talíře, zakrojit pořádný krajíc (možno použít ten čichací). Naprat si bříško k prasknutí a spokojeně vydýchnout.
Vyprávět o večeři a vrtět hlavou nad znechucenými pohledy.

TARDIS byla nemocná, Doktor se přirozeně jal pátrat po příčinách. Narazil na Jacka, který jevil známky nebezpečné spokojenosti.
"Ty, Jacku, kam jsi vlastně zmizel, když ses dostal zpod TARDIS?" zeptal se podezřívavě.
"Šli jsme s Jarkou na pivo," odvětil Jack. Usmál se. TÍM úsměvem!
"Nemáš žádné peníze!"
"Jarka měl, tak jsem koupil kabanos."
Doktor složil hlavu do dlaní a zasténal. "U všech galaxií! Kabanos!"
"Něco ti povím. Uzeniny už nejsou, co bývaly. Hned v první hospodě jsem ho zahodil!" řekl a pohrával si listem ginka. Doktor ho vzal a vyhodil dveřmi. TARDIS se ulevilo. A Jack měl se Stínadly útrum.

"Císař nebude potěšen!" prohlásil muž v nákladném rouchu při pohledu do prostoru zaplněného prachem.
"Nastaly komplikace, se kterými jsme nepočítali!" odvětil jeho společník.
"Bude velice, velice rozloben!" pokračoval muž v lamentování.
"Já vím!"
"Budou padat hlavy!"
"Ty už upadaly..."
"Naše hlavy, tupče!"
"Musíme prostě začít od začátku..."
"Bez čtyř tisíc?!"
"Je to poněkud hodně, ale když se nad tím zamyslím, žádné velké dílo nevznikne přes noc."
"To pověz císaři, až se bude ptát, kde je jeho armáda!"
"Myslím, že co císařské oči nikdy nespatří, to nebude nikoho stát život..."
"Takže?"
"Takže mu to neřekneme! Budeme dělat, že je zatím prázdná!"

Agorafobie je černá.
Hutná, lepkavá temnota, která vás stáhne pod svou hladinu, oslepí vás, ohluší a pokusí se vniknout vám do úst, abyste se jí mohli zalknout. Proklouzne do nosu, zaplní ho štiplavým pachem prohry a opovržení. Můžete kolem sebe máchat rukama, ale ten strach, ta bezmoc, ten stud, ty nezmizí. Černočerné úponky těchto pocitů se vám zahryznou do páteře, ovinou ji a nakonec zlomí.
V té temnotě dokonale poznáte své tělo, vnímáte sebemenší změnu až do morku kostí. Můžete ho popsat milionem slov, ale žádné nebude hezké.
Protože někde uprostřed té temnoty vaše duše, vaše já, shoří na popel...

"Podívej se, jak je krásná! Voní jako láska," prohlásil Alec při pohledu na dcerku, kterou konečně adoptovali.
"Voní jako pokakaná kočka," odvětil Magnus a prohrábnul si vlasy. S kočkami měl své zkušenosti, koneckonců žil několik století, ale děti? Co sakra ví o dětech? Je mág, posraný nesmrtelný. Kdy se z něj sakra stal otec?
"Magnusi! Takhle se o naší dceři nevyjadřuj. Prostě ji umyjeme, přebalíme a bude zase krásná a roztomilá a voňavá. Počkej, kam jdeš?"
"Jdu zapnout pračku," odpověděl Magnus s kamenným obličejem. "Voní jako podělaná kočka a podělané kočky dávám do pračky, aby voněly jako vyprané kočky."
Nedošel.

Ideální věc. Jednoduchá, skladná, dokonalá do temné noci.
Přesně tohle jsem si myslel, dokud jsem neztratil tu pohyblivou polovinu.
'Panebože!' pomyslel jsem si, 'vždyť mě za chvíli někdo zastřelí!' Zahlédnul jsem chlapa v helmě, přistál určitě jen chvíli přede mnou. Nedaleko štěkal německý kulomet, ale větší nebezpečí pro mě představoval právě on.
Kliknutí. Krev se ve mně zastavila. Poznal jsem Burta Christensona. Musím se k němu dostat dost blízko, abych na něj promluvil.
Kliknutí. Natažení závěru pistole.
"Pro rány Boží, nestřílejte!" řekl jsem a zvednul ruce.
"Ty idiote! Co máš v palici? Proč neodpovíš, když cvakám?"
"Rozpadlo se mi to."

V životě se řídím jen několika jednoduchými pravidly.
Našlapovat opatrně. Tiše. Abych nezpůsobila škodu. Nebo způsobila tu nejmenší.
Nesoudit ostatní. Protože sama nechci být souzena.
Zavřít oči, když nedokážu ve všem tom životním balastu vidět to dobré. Za víčky není vždycky jen tma. Je tam celý svět.
Odstřihnout uši, když nedovedu mezi hlukem rozeznat něžné tóny. Vím, jak šumí tráva, jak zní seno, když se prohrabuje hráběmi, jak zpívá les, zurčí řeka a cinká město. Jak zní hlasy milovaných lidí. I těch, kteří už tu nejsou.
Ale hlavně se řídím jednou důležitou věcí...
Nemám-li, co dobrého bych řekla, raději mlčím.

Když v prvním ročníku ta válka začala, odvracel zrak. Jemu do toho koneckonců nic nebylo. Měl svých problémů dost.
Když se ve druhém ročníku častovali nadávkami, dělal, že ohluchl. Ačkoliv slyšel všechno, protože nemohl neslyšet. Ten jeho malý chlupatý problém...
V pátém ročníku, v té osudné chvíli na břehu jezera, stál opodál, viděl, slyšel, ale nepromluvil. Nechtěl promluvit. Nemohl riskovat, že je ztratí.
Později už bylo příliš překážek v cestě k napravení. Snažil se. Merlin ví, že se snažil. Jenže zlo už bylo napácháno.
Protože jediné, co potřebuje zlo k triumfu nad dobrem, je to, aby slušní lidé neudělali nic.

"Zatracení vesničani a jejich zvyky!" prohlásila Morana, když se již potřetí toho dne nuceně vrátila do Návu. Rogan jen pozvedl obočí a povzdechnul si.
"Morana nevypadá nadšeně, bratříčku. Ani ty ne." prohlásil Gorja v jeho hlavě.
"Divíš se? Pokaždé, když vypadne, hned se zase vrátí. Člověk tu nemůže být ani chvíli o samotě!"
V tu chvíli Morana odhodlaně znovu vyrazila ven. Rogan si oddechnul. Konečně chvíle klidu!
Netrvala příliš dlouho, Morana se po chvíli znovu objevila pod kořeny Veledubu.
"Jednoho dne tu skončí všichni. Všichni do jednoho!" zasyčela vztekle a odkráčela do ticha Lesa věcnosti.
"Zatracené vynášení Morany!" zasténal Rogan.