Moje články

Pět slov. Pouhých pět slov, která dělila život od normálního předtím, k velmi zvláštnímu potom.
Stát USA na čtyři. Utah.
Indiánský kmen od Missouri. Omaha.
Ale nějaký "velký hlavoun" něco z toho občas ukradl. Overlord.
Tento keř je středem (angl.) tanečku v mateřské škole. Mulberry.
Britannia a on se drží téhož. Neptune.
Sidney Dawe a Melville Jones, autoři z Daily Telegraph, netušili, proč k nim v červnu čtyřiačtyřicátého roku vtrhla vojenská policie, proč jim nasadili pouta, odvedli je do zatuchlých kobek a dny je vyslýchali.
Neměli ani ponětí o tom, že překročili hranice. Ani nevěděli, že v křížovkách nějaké existují.

Jednoho dne večer ulehnu do postele a nebudu myslet na to, jaký bude příští den. Nebudu se vůbec bát a pokojně se ponořím do říše snů.
Až se ráno - po té klidné noci - probudím, nerozbuší se mi srdce, nezkrátí dech...
Až vstanu, budu klidný. Vyjdu z domu. Nevrátím se tam. Ani jedinkrát!
Až ten den nastane, budu konečně zase sám sebou. A panika v mém životě už nebude mít místo. Nebudu se dohadovat, kdy překročím tu hranici, za kterou končí mé já a začíná bezmoc.
Dnes je neznámá. Nevím, kde leží. Ale jednoho dne ji překročím a...
Nic se nestane!

Říkali jí Masožravka Julie, protože polykala muže a chlapce jako lahodná soustíčka. Šuškalo se, že jí neodolal ani profesor Smrtka, který byl všeobecně oblíbený a také považovaný za absolutně nepolapitelného.
Jakmile našla a zacílila, nikdo neuniknul.
Říkali mu Stín, protože chodil po chodbách krok za Malvínou a po většinu času mlčel. Nebyl považovaný za velkou hrozbu pro mužské osazenstvo školy, přestože ho děvčata shledávala roztomilým. Všichni tak nějak věděli, že o holky nestojí.
Všichni kromě Masožravky.
"Julie tě zaměřila, Kristý," řekla mu jednou Malvína a on ponuře přikývnul.
"Je čas vytáhnout KPZtku?" zeptal se s nadějí.
"Rozhodně, granátům končí expirace!"

Milé dámy, milí páni,
pojeďte na cestu s námi.
Šaty, make-up máme,
krasavce z vás uděláme!
Neprohloupí nikdo z vás,
vždycky vyjíždíme včas.
Naše heslo: Ke všem stejně!,
hlásili jsme vždy veřejně.
Transparentnost to je naše,
když z vás ovšem není kaše.
Zaručujem:
Nikdy více
nevejdete do márnice!
Pohřební služba

Neplač. Prosím, Adame. Neplač. Pssst! Buď chvilku tiše, úplně potichoučku. Tohle není konec světa. Není! Jsi silnější, než si myslíš. Všichni jsme. Zjišťujeme to právě v těch chvílích, kdy si myslíme, že už víc nevydržíme. Vydržíme. Vždycky vydržíme víc. Já, ty... Každý z nás.
Neplač, Adame. Trhá mi srdce vidět tě se zarudlýma očima, zalykajícího se pláčem. Drtí mě to na malé kousíčky. Všechny ty namáhavé nádechy, dušené vzlyky a škytavka. Lkaní. Všechna ta bolest.
Vím, bojíš se. Myslíš si, že si nezasloužíš žít. Nechceš. Ale ty to překonáš, Adame. Já v tebe věřím. Věřím v nás. Protože tě miluju...

KŘACH! Dveře se rozpadly na myriádu třísek a muž, který jimi proletěl, již nevstal. Na ohromného Barbara se sesypala hrstka podnapilých hostů Palaše a Arumn Gardpek za nálevním pultem zmučeně zavřel oči. Když to neuvidí, nebude to pravda.
Wulfgar se ohnal svým válečným kladivem, Aegisův tesák zazpíval bojovnou píseň a udeřil do hrudníku nejbližšího protivníka. Světlovlasý hromotluk se změnil v pohyb nohou a rukou a nikdo jeho ranám neuniknul.
BUM! KŘUP! PRÁSK!
Palaš se měnila k nepoznání, jako každý večer.
Wulfgar nikoho z nich neviděl. V jeho očích byli všichni Errtu.
Každý bojuje s démony jinak.
On vytlouká klín klínem.

Prosím, mluv. Slyšíš?
Mluv!
mluv, luv, uv...
Uvidíš.
uvidíš, díš, íš, š...
Šeptem.
šeptem, eptem, tem, em...
Emoce!
emoce, oce, ce...
Celá...
Celá, elá, lá...
Láska!
láska, ska, ka...
Kamarád.
rád, rád, rád...
Rádce.
rádce, ádce, dce...
Dceři...
dceři, eři, ři...
Řinou.
řinou, nou, u...
Ukulele.
ukulele, lele, le...
Lelek.
lelek, lek, lek...
Leknout.
leknout, out, ut...
Utíkej!
utíkej, kej, j...
JÁ!
já, já, já...
Jáma.
jáma, ma, ma
Maminka.
maminka, inka, ka
Kapiš?
Kapiš, piš, piš!
Piškoty.
piškoty, koty, TY!
Tyfus.
tyfus, fus, us...
Uslyšíte!
uslyšíte, slyšíte?, šíte, te...
Telefon.
ON! ON! ON!
Echó zas po větru Narcise volá...

...nejlepšího rappera, který bude bílý, nejlepšího golfistu, který bude černý, Francii a Německo neochotné jít do války, hada klečet, koně blejt, sáňky v létě a mrkev v zimě, tak skončí svět," říkával s oblibou můj bratr.
"Nezapomímej na smrtelného Jacka Harknesse," doplňovala jsem já.
Tak se na to podívejme:
Eminem.
Tiger Woods.
Francie a Německo nechtěly do války v Iráku. Myslím.
Poláci vypěstují kdykoliv cokoliv.
Recesisti slaví Štědrý den v červenci.
Zatracení opilci v kostýmech koně znesvěcují masopustní veselice.
Harkness byl smrtelný, zatracení Američani s jejich čtvrtou sérií!
Hadi sice ještě neklečí, ale nepodceňujme evoluci.
A jsme v pytli, brácho...

Všudypřítomný mráz každého vyčerpával k nesnesení. Žádné teplé oblečení, i kdyby ho měli, by mu nezabránilo zalézat do kostí.
Již několik dní byli obklíčeni, munice docházela a nové zásoby byly v nedohlednu. Zbývalo jim sotva šest minometných granátů, krabice nábojů na kulomet a nábojnicový pás na střelce. Vzpomínali na domov, masírovali si omrzlé nohy, zpevňovali jámy.
Večer pak pojedli ledové fazole a zmrzlé kukuřičné lívance, které ve sporadickém tichu výběžku křupaly, jako když chroustáte mrkev. Jak rádi by si teď dali "sračku na šindeli", nebo se nacpali špagetami a běželi na Currahee. Všechno by bylo lepší než dřepět v Bastogne.

Velekněz v bílém rouchu poklidně stojí před davem věrných. Ví dobře, nač čekají a schválně chvíli prodlužuje.
Pak žreci přivedou bělouše. Nevzpíná se, jde klidně. Postaven před volbu, naslouchá tichu, které se rozprostřelo po žertvišti. Je dobře vycvičen, vidí nepatrné znamení, ví, že má vykročit nohou, jež znamená ne. Velekněz čeká, je si jist svou pravdou. Granáty na obětním noži zaplanou ve světle slunce, když máchne rukou. A kůň vykročí. Tou nohou, jež znamená ano.
Dav vybuchne hlaholem, muži buší do štítů jako smyslů zbavení. V koňských očích se leskne boží záměr. Nebo jen prostý vzdor.
Kmen jde do války.

Hnusná umývárna s plechovými kójemi. Hlavně se nezahlédnout v odrazu okna.
Ošklivá, ošklivá místnost. Co ale dělat, když je tu TAK bezpečno?
Nedívej se, rozumíš? Teď se tam nesmíš podívat. Skloň hlavu. Tak nízko, jak jen to jde. Soustřeď se jako ďas. Na umyvadlo, špinavý ručník, děsivé dlaždice. Nejraději bych se neviděla.
Rok. Jen rok klidu. Jen rok, kdy ses nebála. Kdy jedinou bezpečnou zónou byl domov. Rok požehnaného klidu. Naděje... Kapka v moři!
Nedívej se! Víš přece, co uvidíš. Propast v tvých očích se znovu otevřela. Na Apríla. Výsměch života.
Jen jednou znovu zahlédneš to šílenství a nepřestaneš křičet.

Rutinní záležitost. To říkali. Jen chvilka letu, žádné potíže, vyskočit, sbalit se, vrátit se "domů", podat hlášení.
Bylo to jako vrátit se do dětství. Jako snažit se udělat krok. Ten úplně první, kdy nevíte, jestli tím nezničíte svět. Adrenalin bují žilami, krev šumí v uších. V tu chvíli se cítíte nesmrtelní, můžete dokázat cokoliv. Ano, protože to bezvýhradně milujete.
Dokud se nepodíváte nad sebe, kde se dělostřelecký protiletadlový granát zavrtává do těla Dakoty, z níž jste vyskočili.
Ne, Nixi, nedívej se tam, křičí na něj jeho podvědomí. Nemůže odtrhnout zrak. Ruce zasvrbí, jazyk se vine k patru.
Už ji nechce.

Milovat granát je vždycky sázka do loterie. Možná nevíte, že je ten, do koho byste se mohli zamilovat, granát. Vypadá zdravě. Chová se normálně. Má vás rád. A vy nechcete být jeho granátem. Nechcete, protože jste jím už pro mnoho lidí. Víte, že jednou vybuchnete a že ten kráter nikdy nikdo nezahojí. Ale nemůžete si vybrat. Nemáte to štěstí. Zamilujete se. Tou pravou láskou, která hledí vstříc nebezpečí s rovnými zády a přímým pohledem. A když se ten člověk stane granátem a vybuchne dřív než vy, přijmete to. S pokorou. Protože některá nekonečna jsou prostě větší než jiná... Že, Auguste?

Každý den je tu jiný. A přesto mi splývají do jednoho. Vstát, nastoupit do služby, jít si lehnout. Když se zadaří. Dožít se dalšího rána, a pak přečkat den. Pokud nezmrznu kvůli tomu chladu v srdci. Mechanicky, beze změny - řezat, zastavovat krvácení, amputovat končetiny, šít.
Nedokážu v pacientech vidět lidi. Jsou to jen kusy krvavého masa. Některé jde na stůl první - hlavy, hrudníky. Některé může počkat - průstřely, šrapnely, zlomeniny, popáleniny, nemoci. I když je zachráním, nedokážu se cítit lépe.
Kdo přijde a zachrání mě? Kdo by dokázal vyhnat tu bolest a ten chlad? Ach, Adame! Kdo by chtěl zachránit lháře?

Kristián vrkal do telefonu jako nějaká zatracená hrdlička. Upřímně, nejen, že jsem to nechápala, bylo mi z toho na blití. Když se konečně rozloučili, měl můj žaludek co dělat, aby neemigroval na druhý konec světa.
„Pac a pusu? Pac a pusu?! Jsi jeho pejsek, že se s ním loučíš takhle?“ vypěnila jsem.
„Je to roztomilý!“ bránil se Kristián.
„Roztomilý! Já padnu!“ zavrčela jsem a hraně klesla do peřin na jeho posteli.
„Podívej, Malví, co je na tom? Vy s Petrem nic podobnýho nemáte?“
„Nemáme. Krucinál, Kristý, my jsme vrazi! Copak to nechápeš? My ostatní zdravíme jedině hasta la vista, baby!“

Tam za stránkou poslední,
těsně předtím, než se rozední,
nový svět se před námi otvírá,
kde jeden končí, jiný zas začíná.
Co noc pod peřinou ukrývá,
to s ranním sluncem znovu zazpívá.
Možná už nejsou další stránky příběhu,
ale v srdci je místo pro lásku, pro něhu.
Co nedokáže žádný kouzelník,
na to nám stačí pouhý mžik.
A mrtví znovu ožívají, milují a vypráví,
navzdory autorům, navzdory bezpráví.
Životy, lásky znovu rozkvetou,
někdy příběhy trochu popletou.
Ale to nevadí, to se občas stává,
ne každá cesta je hned ta pravá.
Některá ano, stačí jít dál,
napsat, co by sis přál.

Útočilo to na mě ze všech stran. Ten hlas! Nabádal mě, abych porušila svoje předsevzetí a pustila se do díla. Ale obezřetnost mě držela zpátky. Past byla nastražená výtečně, milovala jsem to. A zároveň se děsila, protože mi bylo jasné, jak by to dopadlo, kdybych poslechla volání delikátní čokolády s příměsí chilli. Nehodlala jsem ten hlas, kterým na mě bonbón volal, poslechnout. Bylo by to nejdříve smyslné a báječné, ach ano. Pak bych měla krátkou chvíli, abych si vyčítala slabou vůli, a pak, jistě, pak bych umřela. Velmi bolestivě a velmi pomalu. Ten mrzák Jonáš by mi rychlou smrt nedopřál!

Když moje třída odjela na týdenní exkurzi, ze které jsem se ulila díky předstírání oboustranného zápalu plic, vedení školy nenapadlo nic lepšího, než mě, když jsem nakráčela do školy s tím, že se lékaři zmýlili v diagnóze, nechat ve třídě u střelců. Ve středu měli terénní cvičení. Dostali jsme mapu s označeným cílem. Stála tam pumpa, ale ne jen tak ledajaká, byla to kouzelná pumpa! Byla totiž benzínová! Střelci jsou trošku blbci, abych řekla pravdu. Pokládali do vysílačky zbytečné otázky o tom, proč nám stojí v cestě. Pak konečně pochopili. Když jsme se do ní pustila pancéřovou pěstí, krásně bouchala.

„Vím, Johne, že je to těžké. Já tomu rozumím. Vlastně ne, ale snažím se tě utěšit. Mary udělala obrovskou chybu, vlastně to možná byla dobrá věc, to ve skutečnosti nemůžeme posoudit, protože nevíme, koho to vlastně zabila, když nepočítáme mě, ale to neznamená, že byste se měli rozvést! I když vím, že tě ranilo, když ses to dozvěděl.“
„Lepší býti mrtvý, nežli ženatý, jak říká klasik, ne?“
„Ne, Johne, myslím, že je lepší být ženatý, než mrtvý, ačkoliv je manželka psychotický vrah. Já byl vlastně mrtvý dvakrát, i když jednou to bylo jen nahrané a ...“
„Tohle ti vážně nejde, Sherlocku!“

Seděla na mém stole! Na místě, kam si běžně dávám talíř. Dívala se z okna. Řekla jsem si, že bych měla přestat brát svoje antidepresiva, protože mám halucinace. Jenže ona se otočila a řekla: „Dobré ráno, Bilkis!“
Protřela jsem si oči, zamrkala, ale Malvína nezmizela. Seděla si tam ve svém tričku s žábou a mrkala na mě.
„Ty nejsi skutečná!“ řekla jsem jí a šťouchla do ní prstem. Byla tam, hmotná jako já.
„Nakrm mě!“ řekla a seskočila ze stolu.
„Ale já nic nemám!“ Určitě zmizí! Teď!
„Kecáš, máš vejce! Miluju vejce!“ řeklo to travičské stvoření a zkazilo mi den.

Vysokohorská hygiena v deseti bodech:
1) Potřebu vykonáváme, kde to jde.
2) Potřebu nevykonáváme za svým stanem.
3) Potřebu nevykonáváme ani za stany svých společníků.
4) Potřebu nikdy nevykonáváme proti větru. Nikdy!
5) Vždy si dáváme pozor, kam šlapeme, toto neplatí jen pro vykonávání.
6) Potřebu vykonáváme rychle, omrzliny na končetinách bohatě stačí!
7) Potřebu vykonáváme vždy na doslech ostatních (platí zvláště v případě, kdy trpíme výškovou nemocí)!
8) Při vykonávání potřeby se snažíme nespustit lavinu. Lavina s kalhotami u kotníků je horší než obyčejná lavina
9) Na soukromí nezáleží, nad vámi jsou satelity.
10) Psům je to taky jedno!

Když mi zmizí poslední kostička čokolády odložená na blbou hodinu blbého dne, vím, kdo samou roztažností nevěděl, co do té huby strčit. Šňůry na prádlo se taky přetrhly samy a ta feferonka se do utopenců určitě dostala tak, že se probourala ze sklenice, otevřela ledničku i sklenici a vesele tam skočila. Dát si koupel. Skleník se také otevírá sám, do sklepa se svítí kvůli zkratům a boty mi určitě ničí křovinořez, protože mě nemá rád! Ono by se to většinou dalo překousnout. Kdyby aspoň nelhal!
Nevím, kdy vlastně v naší rodině vznikla presumpce viny. Ale existuje, a to je hlavní.

Z Cardy jsme vždycky měli respekt. Provázely ho hrůzostrašné historky, na které nemám místo, ale hlavně nás učil! Z jeho hodin mám dodnes špatné sny. Dokázal probrat třídu dvakrát, všem nasázet kule, ale zároveň byl formát. Pouštěl sice hrůzu, ale člověk u něj vždycky věděl, na čem je. A naučil.
Dneska už neučí. Je zastupitelem v P.. Už z něj nemám hrůzu. Vážím si ho. Protože jde proti proudu vždycky, když cítí, že je to správné. V mnoha věcech s ním nesouhlasím, ale oceňuji, že říká přesně to, co si skutečně myslí. Nekývá s davem, nepodlézá, není to žádnej přizdisráč!

„Jak se vlastně strejda jmenuje jménem?“ zeptal se Kristián, když jsme rozesmátí upadli na lavici ve vesnické hospůdce, kam nás Zámečník vzal.
„Zoubek přece,“ prohlásila jsem vážně a vypila jsem strejdovi panáka zelené, než jsem nazdařbůh mrskla za roh šipkou a poslouchala, jestli někdo zařve.
„Ale já myslím jménem,“ napůl řekl a napůl škytnul Kristián. Už měl taky dost.
„To neřeš, každej mu říká Zámečník,“ pokrčila jsem rameny a usmála se na strejdu. Nesl novou rundu. V tu chvíli jsem si přála, aby k nám jezdil víc…
Ráno jsem byla zelená já a proklínala jsem sebe, Kristiána, Zámečníka i peprmintku.

Doctor se při řízení TARDIS nudil. Amy si četla. Tahle společnice si skoro neustále četla. Doctor si k ní přisedl, sklonil se a přečetl si název knihy.
„Doctore!“ řekla Amy nahněvaně.
„Nechtěl jsem se ptát, vždycky mi nadáváš, když se zeptám!“
„Cesta pravé ženy, Doctore, stačí?“ zeptala se Amy a protočila oči.
„Zajímavá knížka! Znal jsem její autorku, moc milá dáma!“ řekl Doctor a obratně ji o knihu připravil. Pak ji zahodil přes rameno.
„Doctore!“ vykřikla Amy pobouřeně.
„To nepotřebuješ, Pondová! Pravá žena si vždy vybírá cestu sama. A ty už sis vybrala!“
„Vážně?“
„Šla jsi se mnou, no ne?“

Podmínky byly jednoduché. Já budu nadále kdykoliv, kdekoliv a komukoliv tvrdit, že cokoliv slyšel, je prostě blbost a hnusná pomluva, a on mě nechá na pokoji. Krásný, čistý výměnný obchod. Ujednání, které by pozvedlo několikero obočí, donutilo spadnout několikero brad a pár lidem by zřejmě způsobilo zástavu srdce. Včetně mého nejlepšího kamaráda. Někdo by řekl, že jsme díky této transakci s Jonášem zakopali válečnou sekeru, ale my víme svoje.
Na znak domluvy jsme si stiskli ruce (milionkrát bleh!) a oblažili se milými slovy.
„Stejně tě k smrti nenávidím,“ řekl on.
„Stejně tě jednou zabiju,“ odvětila jsem já.
A bylo to.

Nejdřív vypadalo toulání po otcově říši jako docela dobrý nápad. Svět venku byl vůči lidem, jako byl on, nepřátelský. A číhaly v něm nestvůry. V otcově říši sice také byly, ale nemohly mu ublížit. Ne jemu.
Viděl mnohé. Božský klid, krásu a dostatek všeho, co by člověk mohl potřebovat. Někdy jen hnus. Hromady hnusu. Protože hnusu bylo vždycky víc než krásy a nezáleželo na tom, kde jste. Tady bylo ale hnusu přehršel. A to se mu nelíbilo. V nejhorších chvílích by byl raději venku a ne v Podsvětí. Ale co naplat, jednou byl Hádovým synem, a to se nedalo odestát.

Pábení. To je tak nepostřehnutelné a nevysvětlitelné slovo! Ano, znám pábitele. Znám jich docela dost. Hornické historky, trampské historky, školní historky, hospodské, městské legendy, vesnické pověsti. Vyprávěné tak, že člověk napětím pomalu ani nedýchá. Ozvláštněné vtipem, který člověk pochopí až s pěti a více vypitými pivy. Drsné příběhy s kouzlem minulosti a života dýchajícími z každého slova. Poslouchat tyhle příběhy je jako poprvé prozřít a zjistit, že se na nás někdo dívá. Je to návykové, silné a zábavné. Stejně dobře, jako vím, že pábení skutečně existuje, vím, že já nikdy pábitel nebudu. Nemám ten dar. A nežiju život hodný vyprávění.

"Ví o nás, ví o nás..." opakoval Kristián a kýval hlavou jako osel na kardavci. Nevěděla jsem, co s ním dělat. Jonáš mi ho dopravil v tomhle stavu a zdejchnul se jak pára nad hrncem. Profackovat ho nemělo smysl. Jonáš to už zkoušel. Líbat ho a způsobit mu tak šok a nejspíš nevratné duševní poškození jsem se neodvažovala.
"No, zřejmě budu muset počkat, až se z toho vzpamatuješ sám. Ale ber to z té lepší stránky! Jonášova máma musí být v úplně stejném stavu, když vás přistihla nahý!"
"Jonáš říkal, že nebude doma!" zakvílel Kristián a padnul tváří na polštář.

Ve Velké síni se to hemžilo studenty všech barev. Pak zacinkal zvoneček a všichni utichli. Akce nejdříve probíhala zdárně, všechno běželo jak na drátkách. Ale jen do chvíle, než na pódiu vytryskla umělá krev. Kouzelničtí pubescenti zareagovali různě. Několik dívek omdlelo, několik chlapců se začalo smát. Pak propukla panika a hemžení začalo nanovo, jen chaotičtěji. Studenti po sobě šlapali, někteří schválně. Profesor Snape a jeho pohledy tentokráte k uklidnění rozjívených děcek nestačily. Ten den bylo rozdáno mnoho trestů. Tolik, že z nich Filch ani neměl radost. A ředitel Brumbál uznal, že zákaz divadelních představení ve škole neměl být nikdy zrušen.

Co vezeme, jsme nevěděli. Myslím, že ani velitel netušil, jak strašná věc to je. A pak jsme přeletěli nad město, poklop se otevřel, pád a třesk. Letadlo se prudce stočilo z kurzu, vystřelilo vzduchem jako hračka. Letěli jsme pryč nejvyšší rychlostí a nikdo z nás nechápal, co se vlastně děje. Netrvalo to ani minutu, a pak ...
Netrefili jsme cíl, ale to bylo jedno. Úplně jedno, protože exploze byla strašlivá, decimující, hlučná, tak hlučná!
Enola Gay sebou škubla, záblesk výbuchu se vypálil na sítnici. Na chvíli jsme oslepli. Pak se olověné kruhy rozplynuly ve vzduchu. Ale já to uvidím už navěky.

Desáté číslo Zpovědnice rozvířilo vody naší školy tak, jak se to dosud ničemu nepodařilo. Ani mým rodičům ne. Abyste chápali, Zpovědnice vždycky vířila vody, koneckonců se jednalo o školní časopis plný drbů a taky toho, co se podařilo ukrást ze skříňky důvěry v aule školy. Ale tohle číslo bylo výjimečně výjimečné. Stačil pouze titulek - Jonáš Hanák viděn v objetí muže KK!
A už to jelo. Střelci se pochechtávali. Traviči se snažili tvářit kamenně. Šlo jim to jen do té doby, než si uvědomili, že mezi traviči žádný KK není. Pak se strhla obrovská rvačka a Kristiánovi začal tik v oku.

Ten večer se na louce sešla smetánka. Bledé bledule, jasně žluté blatouchy, ještě žlutější pampelišky, dokonce poslední petrklíč toho roku. Bylo jaro, všichni byli v jednom květu, třpytili se v měsíčním svitu.
Ten večer se v lese formovala odbojná skupina. Křídlatky, akáty a netýkavky. Ty se s nikým moc nebavily, ale přišly. A pak tu byl ON. Bolševník. Velkolepý ve své obří výšce, jasně zelený. A především výmluvný.
„Již nebudeme trpět ve stínech lesa! Vyjdeme do světla!“ burácel tak, až se netýkavky choulily jedna k druhé. Ale kývaly.
Dali se na pochod a zmasakrovali vše dobré, co na louce kvetlo.

Dieta. Pět písmen, jedno slovo, ženského rodu. Ničím výjimečné, nezajímavé, ani gramatické problémy mu nehrozí. Nebo alespoň ne velké. A přesto je to tak používané slovo, až mě to děsí. Dneska chce být skoro každý štíhlý jako proutek, možná ještě víc. A to jen proto, aby se líbil. Copak se nemůže líbit holka krev a mlíko? Copak není hezké, když někdo není tak štíhlý, až je kost a kůže? Netuším. Sama bych měla zhubnout. Ale nechce se mi. Ne, když jsou na světě tak báječné věci jako biftek. Nebo koláče. Nebo grilované kuře. Nebo nadívaný bůček. Nebo třeba obyčejné škvarky...