Moje články

Vyber, ach vyber, nebohý človíčkuvydříčku, vždyť jei přečetla tolik hezkých věcí.
Následující výběr vlastně nemá vůbec žádné kritérium, jediné, co je spojuje, je fakt, že jsem si je četla před spaním a vzpomínám si, že ve mně nechaly dojem. Pořadí čistě náhodné.
Jako první bude Ebženka a její čapkovské pojednání O zelí a naději.
Další dojmovka je od Saphiry. Miluju jejího Van Gogha. A líbí se mi, že se v Mandloňových květech nebála napsat pravdu.
Illienel ve mně opět probudila dávný smutek ze Zuzany, Opuštěné královny. Dodneška si myslím, že to od Lewise nebylo fér.
První orosené oko způsobila Keneu, protože její Kuřátka tak věrně popisují pocity zakletých.
Trochu z veselejšího soudku bude jedna drabble od Danae. Danae napsala mnoho krásného (na samostatný top výběr), ale já nejvíc skví udělala u jejího Spáleniště.
Terda a její lodičkové příběhy se mi líbily už loni. Takže když jsem letos přečetla Kdybych věděl..., byla jsem opětně nadšená.
Levandulové historické humorky jsou rovněž úžasné a vybrat jednu bylo pekelně těžké, ale když už, tak Překladatelský oříšek.
Velká dojmovka byla Solastova Zasněná planeta.
Slova od Dangerous byla jednak nádherná, jednak způsobila paniku největší. Gumička v poušti... úúúú!
V posledním kouskem ve výběru dojmovek Lejdynčina Polenblut. Jako jediná mě dokázala rozbrečet...

Docela jsem si lámala hlavu nad tím, co z toho množství alžbětinské éry mám vytáhnout. Docela dost z toho, co jsem napsala, se mi líbí. Ale když bych měla vybrat jednu, tak to potom musí být tahle:
Téma: Perpetuum mobile
Fandom: historie
To bušení srdce musí být slyšet až nahoru. Ať už odejdou, prosím, ať jdou pryč. Milosrdný Bože, jsi-li, nedopusť, aby mne objevili. Vždyť ničím jsem se neprovinil, jenom tím, že jsem. Jsem tvůj dobrý hospodář. Byl jsem... Teď jsem opravdová ovečka boží. Na porážku.
Milostivý Bože, jsi-li, nedopusť, aby zabili tu dobrou ženu, jež mne skryla. Ani ona se ničím neprovinila. Snad jen tím, že je...
Zítra se schovám jinde, najdou-li se dobří lidé. Bude mít i další dům úkryt pod podlahou, ve kterém zase uslyším větu: „Neleží zde nějaký katolík?“
A tak to půjde až do konce mých dní...

Pro budoucí choť ^_^
„Píši hru,“ zašeptal do tmy génius slov.
„Jaká bude?“ zeptala se tma hlasem mladíkovým.
„Plná elfů, skřítků a kouzel,“ zasnil se autor.
„Co budou čarovat, ta tvá kouzla?“ Sametová čerň pohladila druha po tváři.
„Očarují oči, srdce, duši. Kouzla lásky to budou.“
„I milenci budou ve tvé hře?“ Tichem zazvonil polibek.
„Krásné dívky, krásní chlapci. Královna vil rovněž propadne čarovnému mámení.“
„Čím se provinila?“ Temnota pevně objala.
„Manželovi dítě odňala. Ten však v ruce drží trumf – kvítek červený, jejž byl proklán šípem Amorovým.“
„Krásná hra,“ zašeptala tma hlasem mladíkovým.
„Bude čarovná jako téhle letní noci sen.“
Ticho objalo horký vzdech.

Tímto bych ráda poděkovala svým žákům za tak výživný materiál. Omlouvám se, že se nedostalo na všechny pěkné odpovědi. Ano, tentokrát to bude pracovní. :)
Otázka 6) Jak byste charakterizovali vládu Alžběty I.? – Není to moc jednoduché? Ale což, je to malý test, stačí tohle, řekla si učitelka. Když o pár hodin později procházela výsledky, nestačila se divit. Jak vidno, žákům k charakterizaci doby stačilo, narozdíl od ní, pár slov.
Bylo hodně kultury. Hlavně divadlo.
Alžběta I. podporovala piráta. Jméno jsem zapomněl.
Anglie se konečně vyhrabala z temného středověku.
Královna dělala všechno proto, aby naštvala Filipa II.
Začala éra kradení černých otroků z Afriky.
Byla to významná vládkyně.
Shakespear.
Byla fakt krutá.
Jedly se tam brambory.
Upalování katolíků.
Vzdychla. V těchto chvílích nenáviděla svoji práci.
------------------------------------
6) jsem počítala rovněž jako slovo.

V moři se koupalo čerstvé slunce a zbarvilo celý svět do ruda. Malá plachetnice se pohupovala na vlnkách, které způsobovaly lodě vracející se z ranního rybolovu. Robin se překvapeně podíval na Liama a hledal v jeho tváři odpověď.
„Jmenuje se Gillyflower,“ řekl Liam, jako by četl Robinovy myšlenky. „Je malá, ale zato velmi rychlá. A budu potřebovat jenom desetičlennou posádku.“
„Ale... ty odpluješ?“ Robinovi se chvěl hlas.
„My odplujeme.“
„Nepotřebuješ přeci chromého-“
„Psst!“ Liam mu přiložil prst na rty. Pak ho pevně objal a pohladil ho po vlasech. Robin se usmál.
„Je ještě pár bílých míst, která by zasloužila prozkoumat.“
A/N: Gillyflower je starší výraz pro karafiát. :)

Obsahuje anachronismus a fanfikci na fanfikci.
„Co o tom soudíš?“ John se s nadšením v očích odvrátil od scény, kde právě skončila zkouška. Jeho starší kolega stále ještě nespustil oči z jeviště. Obvykle Fletcherovy hry sledoval s velkým zaujetím. Dívčina tragédie byla jedna z nejlepších, které viděl. To, co se před chvílí odehrálo zde, v něm ovšem radost nevzbudilo.
„Je to rozhodně pocta, že jsi napsal pokračování mé komedie, ale....“ Will nasadil diplomatický úsměv. Co víc by mohl dodat. Že je to jenom jeho vlastní hra otočená naruby? Že slovní hříčky jsou ukradené z Dvou vznešených příbuzných? Že je to hrůza?
„...opravdu se tam musí zpívat?“

Ať žijí shakespearovské anachronismy. ^_^
Vždycky mě naštval ten okamžik, kdy katecheta zakřičel hlasité "Dost!" a školní představení skončilo. Hrozilo totiž nebezpečí, že milostná zápletka příliš pokročí a já budu nucen, coby hlavní hrdina, políbit hlavní hrdinku. Katecheta hovořil o polibku pavouka, o jedu, bolesti a pomatení mysli. Jak naivně jsem se bál jeho slov…
V divadelní společnosti není žádný ukřičený učitel. Včera jsem na jevišti políbil mrtvou Julii, dnes Héro, zítra to bude Viola. Možná je něco pravdy na tom, že je to polibek pavouka. Mám totiž pomatenou mysl. Je krásné líbat beze strachu Johnovy rty. A na veřejnosti prostě tvrdíme, že jsme bratři…

Ještě pořád to bolelo. I po těch dlouhých týdnech se skoro každou noc budil a v ranách mu škubalo. Vykřikl. Po vlasech ho pohladila Liamova starostlivá ruka. Robinovi se chtělo plakat. Pořád čekal na chvíli, kdy Liamovi dojde trpělivost a odejde. Den po dni si připadal jako čím dál větší přítěž. Jednou to určitě musí přijít... Nedokázal pochopit, proč někdo zůstává s mrzákem s roztříštěnou nohou a jedním okem.
„Prosím, nechej mě tady. Přístavní krčma je ideální místo, kde by měl někdo jako já zemřít...“ zašeptal plačící Robin.
V tom okamžiku Liamovi skutečně došla trpělivost.
Robinovy popraskané rty umlčel polibek.
A/N: A protože autor míní, příběh roste, bude ještě jedna - takový děsně fluffy muck bonus, chcete-li. ;)

Truhlářská díla nádherně voněla. Hrabě z Derby se nadechl. Pohladil čistě obroušené dubové dřevo. Usmál se. Bude nádherná. Už teď jasně viděl budoucí dílo, i když zatím mělo jenom nejasné kontury. Řezbář si dával na čas, ale to bylo jen dobře. Čím déle to potrvá, tím krásnější bude dar pro jeho nastávající. Anna de Vere, největší kráska z okolí, rozhodně bude z té židle s monogramem nadšená.
Přicházel do dílny každý den. Sledoval mistrovu práci krok za krokem. Každičký nový detail mu byl připomínkou sňatku, na který se těšil.
Jediného dne se hrabě do dílny nedostavil. Plakal na Annině pohřbu.

Bušení srdce neustávalo. Uklidni se, nebo ti z těla vyskočí, umravňovala sama sebe. Ale moc to nezabíralo. Nakonec nezbývalo, než prosit Boha, aby nikdo nepoznal, jak je nervózní. Kdyby se alespoň loď tak nekývala.
Kdosi jí podával ruku, aby mohla bez úrazu vystoupit. Směřovaly k ní desítky zvědavých očí. Sledovaly každý její krok. Hrdě vystrčila bradu. Co na tom, že přijíždí jako zajatec své nevlastní sestry. Co na tom, že je křehká a skoro ztracená ve svých přehnaně zdobených šatech. A co na tom, že v očích některých byla jenom bastard.
Jen se dívejte. Opětovala jejich pohled. Přijela vaše budoucnost.

Jak krásná se teď zdají šedesátá léta. Z kraje věku se stala královnou Francie. Za necelý rok se stala královnou Skotů. A hned poté jí zemřel první manžel. Jak chladná se jí najednou zdála skotská země, dokud nepoznala Jakuba. Život jí sice do cesty přivedl jiného manžela, ale za pár let jí ho zase z cesty odpravil. Krásných chvilek s Jakubem jí však bylo dovoleno užívat si pouze krátký čas.
Jak naivně doufala v přátelství své zrádné příbuzné. Místo pomoci dostalo se jí internace.
Přesto to byly krásné roky, povzdechla si Marie. Teprve napotřetí kat oddělil její hlavu od těla.

Mírně drsné, takže bych řekla tak minimálně 12+
„Pojďte, kupujte, čerstvé zboží, kvalitní dodávka přímo z Orientu. Vše zaručeně pravé...“ Za chvíli se pod malým pódiem těsnalo dost lidí na to, aby mohl začít samotný prodej. Jednooký vyvolavač mávl a na podium začali přicházet otroci. Měl pravdu, opravdu kvalitní zboží – a tolik možností výběru. Černí, bílí, s šikmýma očima i synové pouště. Muži byli jen v bederní roušce, ženy měly decentně zakrytá i ňadra, aby nepobuřovaly přítomné dámy.
Madam v rudých šatech cudně nakukovala zpoza slunečníku. Od doby, co se stala vdovou, hledala různá rozptýlení. Nedávno navštívila divadelní představení, které ji zaujalo. Nyní se rozhodla vyzkoušet africkou vášeň.

To bušení srdce musí být slyšet až nahoru. Ať už odejdou, prosím, ať jdou pryč. Milosrdný Bože, jsi-li, nedopusť, aby mne objevili. Vždyť ničím jsem se neprovinil, jenom tím, že jsem. Jsem tvůj dobrý hospodář. Byl jsem... Teď jsem opravdová ovečka boží. Na porážku.
Milostivý Bože, jsi-li, nedopusť, aby zabili tu dobrou ženu, jež mne skryla. Ani ona se ničím neprovinila. Snad jen tím, že je...
Zítra se schovám jinde, najdou-li se dobří lidé. Bude mít i další dům úkryt pod podlahou, ve kterém zase uslyším větu: „Neleží zde nějaký katolík?“
A tak to půjde až do konce mých dní...

Pro Dangerous
Do očí pohleď mi, vždyť pravda praví,
že jsou do duše oknem, příteli můj,
možná spatříš v nich, co dávno tušíš,
že není mi lhostejen žádný cit tvůj.
Přátelství věrného léta jsou darem,
radostí nyní i žalem, ach, strádá,
dávno citů svých nejsem již pánem,
chtěl bych – tě – to srdce žádá.
Úsměv tvůj je z nebe něžný déšť,
znovu a znovu jím rostou city mé,
Pro tebe, řekni, k nohám celý svět
ti složím zabalen v látky hedvábné,
jen pro tebe a pro tvé vyznání,
jež z očích často tvých hledí.
Kývni – řekni cara mio,
přesně to cítí tvůj Antonio.

Publikum si zatím ještě ničeho nevšimlo. Naštěstí. Na scéně probíhala improvizovaná konverzace a zdálo se, že se divákům líbí. Williamovi běžely hlavou dvě protichůdné myšlenky. Stál přikrčený v zákulisí. Už pomalu vypočítával, kolik ho to bude stát tentokrát.
Tohle mi ostatně Fork zaplatí. Potřetí už za něj účty skládat nebudu. Nejdřív si přijde opilý, potom si pro změnu odejde v domů v kostýmu. Pozdní nástup na scénu. Hlupák... Jenomže ať se zlobil, jak chtěl, čísla se vytrácela a na jejich místa se pomalu vkrádala slova. Ta improvizace, kterou teď ti dva předváděli, byla zatraceně dobrá.
Co kdybych ji tam dopsal?

„Nebyl by k dispozici alespoň portrét? Ten popis se Nám zdá dosti... vágní.“
Rádcové dali hlavy dohromady, potí nejstarší z jejich středu váhavě předstoupil se smotaným plátnem. Rozvinul ho před královnou a urychleně se za něj schoval, aby neviděl její tvář.
„Nikdy,“ bylo jediné slovo, které jí proklouzlo.
Když jich takto společně prošli asi dvacet, bylo v zasedacím sále už pěkné horko.
„A nechtělo by si Její Veličenstvo vzít Jakuba Stuarta?“
„Našeho bratrance Jakuba?“ Královna vyskočila z trůnu. „Jsem snad nějaký Habsburk?!“
Poté se zase usadila, uhladila si své roucho a se zcela klidným výrazem prohlásila: „Provdám se za Anglii.“

Zcestoval jsem polovinu známého světa. Trvalo to celých pět let. Přemýšlím, jestli to nebyl ztracený čas. Francouzi jsou nadutí, Dánové chladní, Slované zaostalí a Němci? Škoda slov. Italové jsou, pravda, svobodomyslní, ale co se nadutosti týče, v ničem si s Francouzi nezadají.
Kdepak, Londýn, to je moje město. Zde mohu získat slávu a stát se miláčkem jeviště. Toto místo skýtá možnost ukrývání. A ti nejkrásnější chlapci, kteří za malý peníz udělají, co mi na očích vidí, ti jsou jenom v Londýně.
Minule mi můj oblíbený věnoval, mimochodem se slovy: „Roberte, miláčku“, petrklíč. Myslím, že je na čase najít si jiného.
A/N: V květomluvě znamená petrklíč mimo jiné otázku "Chtěl bych vědět, jestli jsem jediný."

Předposlední...
Nizozemská flauta rychle klouzala po hladině. Za pár dní měla dorazit k Flushingu a vyložit náklad. A taky pár nečekaných přírůstků, které posádka zachránila z moře.
Liam dnem i nocí hlídal toho, který býval krásným chlapcem. Když ho prvně spatřil u hladiny, musel prosit ostatní námořníky, aby ho rovněž vytáhli z vody. Uzlíček masa a krve. Zcela jednoznačně bez života.
„Alespoň kvůli řádnému pohřbu,“ zašeptal Liam.
Potom se Robin nadechl. Liamovo srdce samou radostí málem vyskočilo z hrudi.
Od té doby se ovšem Robinův stav nelepšil. Spal. Liam bděl.
Když mu vtiskl polibek do vlasů, ucítil jemné sevření v dlani.

Vzpomínal, jak se mu kdysi rozklepaly ruce, když se o něj na plese otřela bokem svých zlatem vyšívaných šatů. Byl z tohoto okamžiku rozklepaný mnohem více, než když jí o pár hodin později šaty svlékal. Korzet zpevňoval její kontury. Líbila se mu. Přešlo ho to v okamžiku, kdy si korzet sundala a odhalila své beztvaré tělo. Zjistil, že ho nepřitahuje. A tak si ji vzal.
O pár let později se mu ruce rozklepaly znovu. Náhodou se o něj po představení otřel bokem mladý sedmnáctý hrabě z Oxfordu. O pár hodin později zjistil, co ho přitahuje. A tak si ho vzal...

A/N: Shakespearův text v překladu J. Joska.
-----------------------------------------------------
Robert Armin měl na čele výraznou vrásku. Nejprve měl radost, dostal příležitost zahrát si hlavní zápornou roli. Jenomže čím víc se nořil do scénáře, tím menší jeho nadšení bylo. Jako by nestačilo, že hraje největšího bídáka pod sluncem, celou práci mu ještě ztěžoval fakt, že ne zcela rozuměl textu.
„Já se rozhlížím po světě už čtyři krát sedm
let a ode dne, kdy jsem poprvé dokázal rozlišit
vítězství od výprasku, jsem nepoznal člověka,
co by měl sám sebe jaksepatří řád.“
Když si četl svou repliku asi po sté, rozhodl se, že od příště už bude raději hrát zase jenom blázny.

Věnováno všem, kteří pochopí, o co jde. Vážení, děkuji vám mockrát, bylo to boží! *trsající Harry*
Chvatně se upravovala před zrcadlem v hotelovém pokoji. Čas svištěl a fakt, že její manžel byl jedním z jeho Pánů, na tom vůbec nic neměnil. Spokojeně se podívala na výsledek. Úhlavní nepřítel rád prozradí i to, co neví. Dáma v rudém opustila hotel.
***
Samolibě se prohlížel před zrcadlem. Nasadil výraz „Vote me, I am your man“. To by bylo, aby se nedozvěděl, co mu Úhlavní nepřítel přichystal. Muž v černém opustil hotel a vyrazil k Základně.
***
„A co ta alžbětinská doba?“ prohlásila Amy Pond.
„Tak dobře,“ protočil oči Saxon. Popadl Lucy, naskočili do vortexu a připili Alžbětě I. červeným vínem.

A/N Letos jsem se nějak dala na lodě. To bude tou érou. Je taková... vlnivá. A ještě drobný dodatek - žádná taková neexistuje.
---------------------------------------------------------------
Vlajková loď Gloria, chlouba anglického námořnictva, byla slavnostně spuštěna na moře. Byla úchvatná a všem přítomným pozorovatelům vzala dech. Měřila přesně dvě stě padesát sedm stop. Mistr loďař přísahal, že je nejdelší na světě. Na třech stěžních se vyzývavě vlnilo dvacet tři plachet. Na hlavním stěžni samozřejmě nechyběla anglická vlajka. Pomyslel si, jaký to bude pocit, až s ní bude dráždit Španěly. Někteří přítomní kladli ruku na srdce. Jiní dokonce ronili slzy štěstí. Dokonalý vzhled lodi podtrhávala ještě umělecky vyřezávaná socha na přídi, které její autor říkal poněkud provokativně Maria. Brzy dostaneš lepší přezdívku, krasavice. Kapitán John Hawkins se zamiloval.

Třídní schůzky mi vymazaly mozek. A mám hlad.
Varování: Možná ho taky dostanete. ;)
A/N Lejdy, tohle mi projde, že jo?
------------------------------------------
Paštičky, křepelčí vajíčka a podivná růžová věc jako předkrm. Uzený losos, uzená treska, uzení sledi naskládaní v pyramidě. Klepající se pudinky z Yorkshiru. Karamelové ořechy. Sýry, spousty sýrů. Kozí, ovčí, určitě i sýry z mléka zvířat, která neznal. Skotské langusty. Krabi. Raci. Krevetky v míse. Určitě se ještě před chvílí musely hýbat. Kachničky, kuřátka, holoubci a jako zlatý hřeb z ptačí sekce – páv. V intermezzu lekníny z bílé čokolády. Následně přišla na řadu selátka a telátka. A jehňátka obalená do falešného zlatého rouna.
Tom Chanty se cpal. Vzpomínky na holý zadek a násilnického otce zmizely v mlžném oparu z jídla...

Lady Elizabeth Sydanhamová neměla příjemnou noc. Měla pocit, že jí hoří kůže, krk ji svíral a měla žízeň. Před pár týdny ji zachvátila slabost. Pro jistotu si sáhla na čelo, ale bylo chladné.
Koupel, rozhodně potřebuje koupel.
V okamžiku, kdy jí komorná svlékla šaty, se Elizabeth vyděsila. Elegantní šíji, kterou ještě včera zdobily brilianty, jeden z mnoha darů od manžela, měla pokrytou červenými vředy.
„Tak je to přece tady! Boží kletba!“ rozplakala se. „Kromě zlata a drahokamů mi zhýralý manžel Neapolskou nemoc přivezl...“
Netušila, že kletba připlula z Nového světa. A že indián Diego, manželův věrný pobočník, je její příčinou.
------------------------------------
Neapolská nemoc bylo kdysivá jedním z mnoha označení pro syfilis. A Venušin náhrdelník je pro změnu velmi laskavý termín pro vředy.
Kdo je lady Sydanhamová, nechám na vašem gůglu. ;)

Text kurzívou je sonet č. 52 v překladu od Martina Hilského.
Věnováno Lejdynce.
Varování: Shakespeare! (12+)
----------------------------------------------------
Jak boháč jsem, co s klíčem v ruce jde
otevřít pokladnu, v níž šperky chová,
pomalu otevírám dveře do pokoje,
který je přichystán výhradně pro nás dva,
však zarazí se radši pokaždé,
aby svou touhu vychutnat moh znova.
Spíš. Tvé nahé tělo na posteli připomíná
padlého anděla. Jak krásný jsi, můj hříšný příteli.
Proto tak vzácné sváteční jsou dny:
že je jich málo, vévodí dnům všem,
těším se pokaždé na to, až tě zase spatřím.
Poslední dobou žalostně málo vídáme se,
jak démanty a drahé kameny,
šperky, co zdobí skvostný diadém.
Však náhle probouzíš se, zadíváš se na mne
očima ze safírů. Odkrýváš i další svůj klenot.
Tak i čas s tebou pro mne je jak skvost,
co skrývám jako poklad v pokladnici –
polibek splácíš mi doteky.
Doteky splácíš výkřikem,
zřídka si dopřeju tu blaženost,
že otevřu ji očím žadonícím.
Jak nenasytní jsme, drahý příteli.
Tvůj lačný pohled jasně prosí o totéž.
Dary mi dáváš krásné nad jiné:
radost, když mám tě, naději, když ne.
Ráno ještě spí tvé oči překrásné.
Když touha mě znovu přepadne,
pouze ledová voda mě chuti té zbaví.
Tvůj milující Will.
Možná to trošku prokrátím, napadlo Williama,
když svinul papír ze zad svého milého. Později.

Další z drobné minisérie drabblů. Jsem ráda, že si našla své čtenáře.
A začíná přituhovat, přátelé...
------------------------------------------------
Už když se na obzoru objevily černé mraky, sevřelo se Robinovi srdce strachy. Vypadaly jako černé kočky. Věštily smůlu. Když se z ničehož nic objevily dvě plně ozbrojené lodě bez vlajky, věděl, že je doopravdy zle. Vše se odehrálo během pár okamžiků, přesto měl pocit, že čas se zpomalil a podivně zhoustl.
Střelba a otřesy.
Požár se nedařilo hasit.
Podpalubí hyzdilo několik děr.
Posádka neorganizovaně pobíhala.
Ucítil zásah do ramene.
Svět zčernal.
„Roberte?“ uniklo mu přes zkrvavené rty.
Poté se ztratil mezi vlnami.
Liam křečovitě svíral zbraň. Muž, který proti němu stál, mu svou podobou bolestně připomínal, koho právě ztratil.

Mírně stupidní humor. A tentokrát to nemám historicky podložené, ale možné by to určitě bylo. :)
------------------------------------------------------
Robert Dudley věděl, že Její Veličenstvo je dobrá herečka, ale nyní ji musel obdivovat, protože přes všechnu tu troufalost trapné situace nehnula ani brvou. V první chvíli se bál, že snad dostala šok, ale při troše zkoumavého pohledu zjistil, že opravdu jenom zachovává dekorum. Dokonale.
Italský velvyslanec byl bledý hrůzou.
Pár dvorních dam začalo omdlévat. Pánové zkušeně odvraceli zraky. Dvě pážata v rohu se zcela nevhodně pohihňávala.
„Mám je... ehm, oddělit, Vaše Veličenstvo? Nebo snad zakrýt?“ zeptal se Dudley.
Královna mírně naklonila hlavu: „Hrabě, jak že se jmenují ta aktivní dovádivá stvoření, která jsme dostaly jako dar?“
„Svišti, Vaše Veličenstvo.“

Těšil se chvilce společného rozhovoru, které se stávaly čím dál vzácnějšími. Robin to na sobě nedával znát, ale mladý loďmistr mu scházel. A nejvíc mu vadilo, že jeho malé zkušenosti mu neumožnily stát se Liamovým osobním pobočníkem.
Slunce zmizelo pod vodní hladinou. Stáli na palubě, opřeni o zábradlí. Oba šeptali. Robin byl rád. Při hlasitějším hovoru by Liam poznal, jak moc se mu chvěje hlas. Navíc to byla dobrá záminka pro to, proč si být vzájemně blíž.
„Kdy doplujeme na konec světa?“ zeptal se.
Liam se místo odpovědi hlasitě zasmál. Jeho smích rozřízl podvečerní ticho.
„Trefné označení místa, kam míříme.“

Poznámka: Navazuje na včerejší drabble Na vlnách.
Jenom fakt doufám, že východní vítr vane zprava. :)
„A jednoho dne jsem vzal osud do vlastních dlaní a stal jsem se námořníkem,“ zašeptal Liam. Robin zasněně poslouchal, i když už dlouhou chvíli nevěděl, co Liam vlastně říkal.
„Co ty, proč jsi tady?“
Robin mlčel. Jak reagovat? Kvůli bratrovi. Musí ho najít. Kvůli Lucy. Aby jí dokázal, že je chlap. Kvůli penězům, protože je nouze. Protože je katolík a moře ho schová.
Správnou odpověď měl přímo před sebou, ale nechtěl a nemohl ji vidět.
„A proč ty?“ Snad mu odbočení vyjde.
„Lákají mě bílá místa na mapách. A miluju dobrý východní vítr.“
Místo dalšího hovoru vítr konečně napjal plachty.

Robin se naklonil přes palubu a vyprázdnil obsah žaludku do moře. Poprvé od vyplutí hořce zalitoval, že opustil suchou zem.
Sbohem, příděle potravin, rybám jistě posloužíš líp, povzdechl si, když si rukávem otíral ústa.
Loď se znovu nebezpečně zhoupla. Jeho žaludek rovněž. Hloupé běsnění živlů. Hloupí námořníci. Hloupý Robin. Co si myslel? Že najde bratra na první zastávce? Neměl přeci ponětí, kam se ztratil a jestli vůbec žije. Kapitán ho na palubě nechtěl. Neměl žádné zkušenosti, v životě neopustil pevninu. A nepil rum. Na služby Jejímu Veličenstvu nebyl prostě stavěný. Proč jen kapitána neposlechl?
Na rameni ucítil dotek.
Tak proto.
Poznámka: Pokračování bude. :)

Celou síní zavládlo trapné ticho. Uprostřed hodovního stolu ležela miska s poslední cukrovinkou. Nikdo neměl odvahu po ní sáhnout, slušnost ostatně nedovolovala, aby si někdo kromě královny vzal.
Některé pohledy se toužebně obracely ke dveřím, jako by to mohlo přivolat pážata s dalším chodem. Pohledy ostatních směrovaly kamsi do prázdna.
Lordu Snowdonovi na čele vyrazilo pár nepříjemných kapek ledového potu. Nervózně polkl. Ještě pořád cítil tu chuť. Nešla ničím přebít, ať vypil kolik chtěl vína.
A pak se to konečně stalo. Královna se natáhla a vložila do úst poslední kousek. Všem se ulevilo. Byla totiž asi jediná, komu brambory chutnaly.
--------
Poznámka: Když brambory poprvé přijely na kontinent, jedly se syrové, na malé kostičky nakrájené a v cukru či v kakau obalované. Někdy to zkuste. Je to hroznej hnus. :)

Macduff v poslední chvíli zarazil svůj meč. V očích protivníka zahlédl cosi známého. Najednou nehleděl tváří tvář monstru, co v touze po moci zahodilo pryč rozum i srdce. Macduff znovu poznal dávného přítele.
Ale když se zablesklo, bledá zář zkřivila Macbethův úsměv ve škleb a jeho se oči znovu zahalily šílenstvím.
„Ty nebohý červe, jen bodni, zkoušej si své ostří na mém těle,“ křičel Macbeth a na rukou měl krev.
„Nikdo z ženy zrozený nemůže mě zabít,“ šklebil se dál. Už se na Macduffa skoro ani nedíval.
„Já jsem KRÁL!“
Macduff přestal váhat.
Jednou ranou oddělil tyranovu hlavu od těla.

Varování: pozor, het!
Elizabeth si stále vybavovala, jak na ní ulpěla Thomasova vůně, když ji poprvé objal. Zamilovala se, ačkoliv tušila, že zamilovat se do ženatého by se nemělo. Ještě ji v břiše lechtali pomyslní motýli, když si vybavila společné vášnivé chvilky. A ano, stále necítila vinu za radost z toho, že jeho žena zemřela. Hned poté si dvůr šuškal o sňatku. Královská rada ho zakázala. Snažil se ho vynutit, před celou radou přísahal, že ho Elizabeth miluje.
Nikdo netušil, že zákaz sňatku byl na její přání.
Snad proto všichni s úžasem hleděli, s jak chladným pohledem přihlížela jeho popravě.
Dokonalá, panenská královna.

Neporazitelná a nepotopitelná Armada se potácela v proudech, lodě zmateně narážely jedna do druhé. Angličané se radovali, Španělé chaoticky pobíhali a snažili se zachránit, co se ještě dalo. Vítr znovu zadul a na obzoru se objevily první blesky.
„Jestli existuje Bůh, musí to být Angličan,“ zahlaholil kapitán vlajkové lodi.
„Rozhodně je to anglikán,“ zazubil se první důstojník a spokojeně odložil dalekohled.
„Dejte signál flotile, odplouváme!“ Kapitánův hlas se ztrácel v bouři. Všichni se těšili domů. Jediné, co kapitánovi kazilo náladu, byl admirál Drake. Ačkoliv se poděl ke všem čertům už před dvěma dny, zase z něj u královny udělají hrdinu.

Poznámka: Ne za všemi příběhy lze hledat pouze keltské pohádky.
Cordella Annesleyová cítila, že jí planou tváře a klepou se kolena. Z královnina obličeje se nedalo vůbec nic vyčíst, po chvilce se jí ústa dokonce zkřivila v nehezkém mračení. Ledabylé gesto a víc nic.
„Můžete jít.“ Královnin hlas se nesl celým sálem.
Cordella nechápala. Co to znamená? Uspěla se svou prosbou či nikoliv? Do očí se jí tlačily slzy s vědomím prohry. Nemůže přece nechat dvě starší sestry vyhrát. Otec přeci není starý a senilní a blázinec si nezaslouží.
„Vysvětlete té zmoklé slepici, že má odejít,“ opakovala královna. „Četli jsme dávno její prosebný list. Brian Annesley byl již včera propuštěn.“

Poznámka: Lejdynko, tohle bude pro mě opravdu výzva. Nicméně, první už by byla na světě. :)
Svíčka provokativně prskla, když se další vlna horkého vosku vylila na stůl. Už moc času nezbývalo k tomu, aby se pokoj ponořil do spokojené tmy. Jediné, co by v ní zůstalo, by byl nespokojený autor.
Brk klouzal rychle, slova a zase slova plnila prázdná místa. Cítil, že má ještě tolik co říct a tak málo na to má času. V mysli mu ožívala bouře. Miranda právě objevovala krásný nový svět. Další prsknutí.
Ne, ještě ne. Ještě zdaleka není konec hry. I když spisovatel tušil, že zatímco hra ještě konec nemá, jeho part v jevišti jménem svět už skončí velmi brzy.