Moje články

Musím říct, že už odmalička se mi ta slovíčka pletla.
V pěti letech, bylo to v prosinci, pár dní před Vánocemi, jsem jednou na mámu zavolala:
"Mami, zapálíme si ibišek!"
Ve třetí třídě jsem zase maminku překvapila, když jsem se domlouvali na setkání a já jsem navrhla:
"Tak se sejdem třeba ve festivalu školy!"
Bohužel mi to zůstalo i na gymnáziu, takže můžete hádat, kdo napsal do testu z biologie:
Ploštice vylučují páchnoucí dekret.
Naštěstí v tom ale nejsem sama, jak jsem se nedávno přesvědčila, když se jeden můj spolužák zeptal našeho latináře:
"A jaký je entomologický původ slova džin?"

Říká se jim Korýši. Je jich několik stovek. Nejsou právoplatnými členy organizace, nebyli dostatečně prověření. Jsou užíváni pro všechny ty podřadné práce, jako je doručování dopisů nebo sledování nepříliš důležitých lidí. Každý člen organizace má jejich seznam, po jedné či dvou pracích si daného Korýše tento člen škrtá. Příslušníci organizace jim svou práci zadávají anonymně, nutností je samozřejmě nejprve si ověřit totožnost najímaného. Úniku informací z jejich strany se moc nebojíme, vědí toho málo.
A přece byli Korýši tou poslední stopou, která vedla k onomu osudnému 13. březnu, kdy se ve 14:37 rozdrnčel zvonek všech členů Organizace.
"Policie, okamžitě otevřete!"

Nejsem nic. Mám štěstí, že se mě ujali. Měl bych děkovat osudu. Mlčet. Ale nemohu.
Vždyť můj původ byl zamlčen, o občanství jsem byl připraven! Jsem čisté krve, jen nejsem dokonalý. To mé oko mě srazilo, má vada mě připravila o budoucnost. Mohl jsem mít slavný život, zakončený hrdinskou smrtí ve válce. Teď jsem však tím nejposlednějším otrokem.
Občas spatřím svou matku a otce. Jsou to vážení lidé. Ach, kéž by i mé druhé oko bylo nevidoucí. Kéž bych v té jámě zemřel! Alespoň bych neviděl svou hanbu. Není větší potupy než sloužit. Není větší potupy, než když Sparťan slouží!

Měla být pozornější.
Měla si dát pozor na jazyk a nepít tolik vína.
Měla si správně vyložit jeho rozpačitý smích.
Měla si uvědomit, že o některých věcech se nikdy nežertuje.
Měla pochopit jeho poznámku, že už bude muset jít.
Měla si všimnout temného záblesku v jeho očích, když se poprvé zmínila o Dianě.
Podíval se na své zkrvavené ruce.
Možná toho měla udělat ledacos, ale tím se mu soud přesvědčit nepodaří. Soud, který neodpouští. Neslitovává se. Jeho vlastní svědomí. Svědomí, které teď neúprosně křičelo: "Jsi vrah. Vrah!"
Pomalu třesoucíma se rukama vytočil linku 158.
"Dobrý den, chtěl bych nahlásit vraždu..."

Nutno říci, že to neměla v životě zrovna lehké. Neuběhly ani dva měsíce od jejího nástupu na trůn a už měla vést první bitvu. V čele zubožené armády a v šestém měsíci těhotenství. Její milovaný bratranec jí také příliš nepomáhal, odmítl totiž uznat pragmatickou sankci, vtrhl do Čech a v Praze se nechal korunovat. Být na stejném místě, většina jejích současnic by to asi vzdala a strávila zbytek života jako pokojná ženuška na nějakém malém hrabství. Možná, že v to někteří její nepřátelé doufali....
Znuděně sklapl učebnici:
"Nebyla to možná žádná květinka, ale tu povinnou školní docházku si mohla vodpustit."

"Je to poněkud paradoxní. Miluju krásné vázy, mísy a konvice. Doma mám velkolepou sbírku. Vlastně, měl jsem. A budu mít. Snad. A právě střepy nádob jsou původcem mého pádu. Deset let. Není to málo.
A přitom vím, že je to jen tichá zvůle a našeptávání. Neovlivněný lid by takto nehlasoval. Proradný Achil. Kéž bych uměl řečnit jako on. Nikdy bych takhle neskončil. Ale házet na někoho vinu, to on umí."
V ruce stiskl hliněný střep. Jeho jméno na něm posměšně svítilo. Seděl kousek od Athén, města vzdělané společnosti. A on z ní byl právě vyloučen. Pomocí lidské zlovůle a střepů.

Obléci se do oceli byl vždycky můj cíl. Chtěl jsem bojovat! Bít se o krásné dámy!
Realita byla trochu uvolněnější, ale s tím jsem problém neměl. Ostatně komu by vadila občasná návštěva krčmy, každodenní lovy a krásné dívky. Nakonec těch bojů tolik nebylo, ale kdo by si stěžoval?
Pak přišlo obléhání Pamplony. Pravý boj. Byl to trochu náraz, ale nikdy jsem nepolevil. Až přišel osudový dvacátý květen.
Dlouhé dny bez možnosti pohybu byly nesnesitelné. Zbylo mi jediné - četba. Ale upřímně jsem od toho moc nečekal.
Pane můj, rád bych se do oceli oděl znovu. Tato však ať nezabíjí, ale oživuje.

Měla bych být šťastná. Ostatně v naší době je to zcela normální. Vlastně toho o něm vím víc než dost. Je mu sedmnáct, je nesmírně vzdělaný, mluví plynně francouzsky, italsky a latinsky, mezi jeho záliby patří četba, hudba a lov. Rád se účastní turnajů a bojoval již v několika bitvách. Šlechta je v jeho zemi silná.
Nakonec jsem dopadla ještě dobře. Ruské princezny to mají těžší. Aby se neobjevily následnické spory, neprovdají se vůbec. Celý život jsou prý zavřené na zámku a vyšívají. Takže si nemám vůbec na co stěžovat.
Ale stejně bych ho chtěla před svatbou alespoň jednou vidět.

Byla to náhoda, že se jednou nerozhlédla, když spatřila zeleného panáčka?
Byla to náhoda, že měla v uších sluchátka?
Byla to náhoda, že řidič houkající sanitky dupl na brzdu moc pozdě?
Byla to náhoda, že lidé seběhnutí kolem ní jí tak tolik připomínali les na chatě?
Byla to náhoda, že se kamarád na poslední chvíli omluvil a tak za ní musel jít sám?
Byla to náhoda, že jak tak ležela na posteli, tolik mu připomínala mrtvou sestru?
Byla to náhoda, že teprve teď si uvědomila, jak je to fajn kluk?
Náhoda je možná blbec, ale za tohle jí nepřestávala děkovat.

Ústavní péči odmítl. Jako by to, co dělá, byla samozřejmost.
"Cti otce svého i matku svou," řekl.
A za těch devatenáct let ani nehlesl. Jediné postěžování, jediná výčitka, nic.
Jednou tu měl malou oslavu. Ze spánku mě probralo opilé žvatlání nějakého kamaráda.
"Ve svým věku by to mohla poznat sama."
Začala jsem si všímat. Ty shovívavé úsměvy. Mladí, krásní, svěží. A opovrhující stářím.
Strýček Google byl tentokrát neúprosný.
MilusSka: Jak to můžete svému synovi dělat?
Guest128: Ještě dlouho mu budete viset na krku?
Anonymouss: Nebojte, nebolí to.
Začínám pochybovat. Ostatně, nejsem na to už moc stará? Moc stará na život?

Když se v novinách objevila zpráva, že dánský Červený kříž má povolenou návštěvu Terezína, lidé se zaradovali. Ne každý věděl o hrůzách koncentračních táborů a oficiální zpráva Červeného kříže to mohla změnit.
Nacisté však už věděli, co dělat. Stačilo omítnout několik domů při hlavní silnici, do oken dát závěsy, připravit makety obchodů, muzea a banky. Všichni staří a zmrzačení měli přísný zákaz vycházení. Čirou náhodou měla delegáty ještě před příjezdem potkat skupinka pěkně oblečených dívek s košíky ovoce. Ovoce, které chybělo na jídelníčku už několik měsíců. Vše dopadlo, jak nacisté doufali. Vyslanci neviděli utrpení. Neslyšeli pláč. A tak zlo neodsoudili.

Nesnáším ho. Chápete to? Nikdy nic nenapsal, ani pero nepozná, ale má furt potřebu házet na nás špínu! Furt nás musí shazovat, špinit a kydat hnůj na naši stranu.
Nejhorší ale je, že ona to bere! Povídá si s ním, pusinkuje ho, ó ťutu ňuňu! Na nás, své věrné, si ani nevzpomene! Furt jenom: "Ty jsi úžasnej! Aach!"
A on, ač nerozezná Sienkiewicze od Čapka, si myslí, kdovíjak není chytrý! Celý den si řve a ona ho pochválí!
Dám vám jednu dobrou radu do života: Jestli budete někdy knihou, nikdy neberte místo vedle klece. Ten pták dělá ale zatracený bordel!

První dvě části života byly studené. Zima, bílý poprašek, nevlídno.
Třetí fáze jako by se proměnila. Oteplovalo se, ptáci začínali zpívat, bylo více potravy.
Čtvrtý i pátý díl byl krásný. Svítilo slunce, všechno kvetlo a radovalo se.
Šestý a sedmý úsek byl parný, těžký a malátný.
Když v osmé části přišly lehké deště, všechno děkovalo. I já.
Devítka, desítka i jedenáctka byly smutné. Časté bouře, mlha a šero působilo depresivně.
Když přišel dvanáctý, klel jsem a nadával. "Už jsem zase na začátku?!" Ne. Stál jsem na samém konci.
"To jste mi nikdo nemohli říct, že rok má jen dvanáct měsíců?"

Učitelka zívla, usrkla kafe a pustila se do opravování slohových prací.
Byla tu nová a myslela si, že téma: "Kdy beru nohy na ramena?" je poněkud nudné.
Nohy beru na ramena jen ve chvíli, kdy mě honí bazilišek! napsal jí brejlatý chlapec v první lavici. Podivila se, ale jela dál.
Nohy na ramena vezmu hned, jak vidím Sheldona.
"Zajímavé..."
V životě jsem bral nohy na ramena několikrát, naposledy pak na úprku před droidekami.
"?!"
Nohy na ramena vezmu občas, nejčastěji když utíkám před Raxacoricofallapatoriany.
"!!"
Nohy na ramena beru vždy, když dobíhám tramvaj.
Učitelka se usmála: "Alespoň ten Peter Parker je normální."

Když jste zde, nic jiného než poctivá práce vám nezbývá. Krást? Můžete, ale maximálně vajíčka ptákům. Zabíjet? Pokud dokážete chytit nějaké zvíře.
Hned jak mě vyhnali do pustiny, věděl jsem, že musím co nejdřív začít. Najít zdroj pitné vody, nějaký strom s plody, začít si stavět alespoň provizorní přístřešek...
Ale hlavně sehnat oheň! Oheň je dárce života. Bez něj se těžko ubraním pruhovaným vlkům a jiným šelmám. Oheň!
*
První dva roky byli strašné! Hlad, zima, strach...
Ale nakonec jsem přežil. Mám už pevnější domek ze dřeva, kamenů a hlíny a letos se chystám sklidit první úrodu! Úrodu na australské půdě!

Třásl se v hábitu a drkotal zuby. Před chvílí přestalo pršet a on byl promočený na kost. A tu se v temnotě noci začal do mysli pokorného člověka dobývat ďábel.
Slyšel jsi o tom, ne? Nedaleko odsud je malá vesnice. Jistě tam přijmou zkřehlého poutníka.
"Mou službou je post. Nesmím si to ulehčovat."
Nemyslíš si, že už ses postil dost? Takhle se jenom zruinuješ! K čemu budeš lidem mrtvý?
"Nevím, ale je to tak správně."
Opravdu?
Náhle se objevily první paprsky ranního slunce a František, posílen, začal tiše odříkávat:
"Nunc dimitis..."
Ďáblova naděje na svedení jednoho svatého člověka právě zemřela.

"Ach, já už se tak těším, až budu zase stát na pevné zemi!" povzdechla si Sára.
"Já taky, to houpání už nejde vydržet." přikývla Eva.
"Umíš si to představit? Budeme pít z řeky přímo u pramene a ne z těchhle zasmrádlých měchů."
"Já se už nemůžu dočkat toho, až vysvitne slunce! Až pohladí suchou zemi!"
"To je tak krásná představa!"
Náhle vešel do podpalubí jejich tchán:
"Evo, Sáro, nevíte kde je ta bílá holubice?"
"Promiňte, otče, nevíme," odpověděly a znovu se pustily do práce.
A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek.

Výzva!
Provazy vám ztěžují život?
Už vás nebaví neustálé ukrajování našich svobod?
Chcete, aby vaši potomci žili ve svobodné a bohaté zemi?
Myslíte si, že máte právo na neomezený růst a rozvoj?
Nechcete, aby vám ti "Vyšší" určovali cíl, ke kterému se máte upínat?
Právo přeje jen bdělým, a proto se přidejte k naší skupině Nesvázaní.
Už žádné přivazování se k plotům oligarchů!
Volný a nevázaný růst!
Už bylo dost zdobení maloměšťáckých balkonů a schodků!
Nebudeme už poslouchat hesla jako Proutek se má ohýbat, dokud je mladý!
Organizujeme demonstrace, tvoříme petice a bojujeme za nás všechny!
Svoboda pro popínavé rostliny!

"Nezáleží na tom, jestli věříte v reinkarnaci. Důležité je, jestli reinkarnace věří ve vás," pronesl minulý týden pan prezident.
Hinduistická obec česká se ohradila.
Andrej Babiš poznamenal, že jestli pan Kalousek reinkarnuje, asi spáchá sebevraždu.
Kalousek mu na to odvětil, že jeho kuřata v žádnou reinkarnaci věřit nemohou, jelikož obsahují méně kuřecího než pan Babiš.
Média prozatím mlčí a já je chápu. Nevíme totiž, jak vážně pan prezident svůj výrok myslel. Pokud ho považuje za stejně zlomový, jako svého Peroutku, klobouk dolů. Ale co když jde o stejně prázdný výkřik jako ona smrt abstinentům? Pan Ovčáček bude mít co vysvětlovat…

Akane si kriticky prohlížela název restaurace - U snědeného krámu. Pak věnovala pohled Toriovi.
"Tak tady jíst nebudu!"
"No, tak můžeme zajít vedle do cukrárny?"
"Dóbře."
*
"Dobrý den, máte něco tady něco sladkého?"
"Je mi líto, ale ten stařík před vámi právě vykoupil všechno zboží."
*
"Vyprodáno? Ty jsi nemohl najít horší místo, co?"
"Koukni, támhle je zelinářství, chceš koupit aspoň jabko?"
"Aspoň, že to."
*
"Je mi líto, ale byl tu takový hnědovlasý mladík..."
*
A tak zatímco se Torio hádal s přítelkyní, L právě řešil důležitý případ a Ryuk pomáhal Lightovi s novou strategií. Ani jedno se neobešlo bez pravidelného doplňování
energie...

Právě jsem našel další stopu. Stačí lehký nádech a už vím všechno. Je to pravděpodobně karibu nebo nějaký druh jelence. Byl tady asi před půl hodinou. Postupoval pomalu, popásal se.
Myslíte si asi, že jsem krvežíznivé, kruté a surové zvíře. Možná máte pravdu. Možná si svou nevinu jen nalhávám. Možná si zasloužím, abyste mě vybíjeli, stříleli mé bratry a sestry po stovkách. Možná.
Ale to, čím jsem, bych za nic nevyměnil. Můj život je sice strádání, zima, hlad a strach, ale přesto bych neměnil.
Protože ta chvíle, kdy zvednete hlavu a vstříc úplňku začnete tiše a zlověstně výt, je neopakovatelná.

Nebála se smrti. Brala ji jen jako poslední krok k Němu.
Bála se svého vlastního strachu. Bála se, že nedokáže pokorně sedět, až vypustí lvy. Bála se, že se neudrží a začne bezmyšlenkovitě utíkat.
Bála se toho, až lvi poprvé zařvou.
Bála se, že tělo ji prostě přestane poslouchat.
Když ji vedli do arény, snažila se být klidná. Tiše se modlila a věřila.
Klekla si uprostřed a spatřila, jak dovnitř vpouštějí devatero lvů. Když jeden z nich otevřel tlamu, aby zařval, roztřásla se.
Ale místo řevu se rozezněl kouzelný zpěv. Lev zpíval jejímu strachu. Přidala se k němu.
"Christus regnat!"

"Rejžo?"
"No?"
"Dostali jsme právě návrh od firmy Nike. Pokud do svého nejnovějšího filmu zapojíme menší reklamu, nabízí finanční podporu. Je tu seznam položek, který tam máme dát."
"Tak ukažte. Hm...sportovní boty, elastické legíny Nike and black a tepláky s nízkým pasem Nike and sexy? Jak to tam máme strčit?"
"Vpravo nahoře je částka, kterou nám poskytnou."
"?!"
Diváci se nervózně vrtěli. Konečně se zhaslo a...
Červená Nikeulka!
Temným lesem právě běží Nikeulka v leginách Nike and black. Náhle se jí do cesty staví vlk s tepláky Nike and sexy. Jak se asi Nikeulka zachová?
Ke konci byl sál prázdný.

"Nesnaž se mi schovávat! Ukaž se, ty zločinče!" pronesl zády ke mně Holmes a zavrávoral.
"Holmesi, já jsem tady," poznamenala jsem s povzdechem.
Detektiv se pokusil švihácky otočit na patách, ale v půli se zakymácel a spadl mi do náruče.
"Tohle už nikdy nezkoušejte!" řekl, když stál opět na svých, nutno říci velmi vratce.
"Holmesi, máme tu problém s Moriartym!"
"Moriarty?" naklonil se ke mně a začal si prohlížet mé dlouhé vlasy. "Ty jsi ale změnil image! Dlouhý vlasy? A co to namalované obočí?!"
Jestli se tohle Moriarty dozví, Záchranná stanice záporných postav bude mít zas o jednoho pacienta více.

Měla to být taková typická bojovka. Šli jsme ve skupinkách po svíčkách, na konci jsme se museli podepsat a vzít si tatranky. Jediným zpestřením byl učitel, schoulený v černém plášti při cestě zpátky. Když jsme kolem něj prošli, zvedl se a začal nás honit.
Bohužel to ale úplně neodhadl a osmileté dětičky reagovaly trochu jinak, než očekával. Ondřej začal houkat jako siréna a bleskurychle vyběhl k chatě. Anežka nechala v lese botu, ale nejlepší byl Jirka, který si učitele všiml. Respektive o něj zakopl. Ani tehdy ho však nepoznal, zlostně se zvedl a s výkřikem: "Blbej pařez!" do něj kopnul.

V ložnici stáli rodiče a hleděli na spící dceru.
"Pochop mě drahý," zašeptala matka, "už když jsem ho viděla poprvé, nelíbil se mi. Pak se ukázalo, že spolupracuje s Ál-Kaidou. Ona mu ale pořád bezmezně věřila. Když na tři roky odjel, myslela jsem, že je vyřešeno. Před týdnem však dostala dopis. Jestli mají být nadále přáteli, má se s ním zítra setkat v Park de Sceaux. Dneska už to nemohla vydržet, stále jen zítra, zítra, zítra." Odmlčela se, sehnula se k dceři a lehce jí přiložila vlhký kapesník na ústa: "Až se v pátek probudí, to zítra už bude včerejškem."

Přišlo to bez varování.
Ve tři hodiny spadla první bomba a následovalo 558 dalších. Vyděšení lidé vybíhali z domů v pyžamech a nočních košilích, děti plakaly, zvedala se hejna holubů. V rádiu a televizi vyzývali politici s policií ke klidu a posílali lidi do sklepů. Vltava rudě žhnula a černý sloup dýmu se valil nad městem. Všechna nouzová telefonní čísla byla neustále obsazená. Nesvítila světla a spadla síť.
Málokdo věděl, co dělá.
Málokdo věděl, že ve stejné chvíli jsou takto bombardována i další hlavní města Evropy.
Málokdo věděl, kdo vůbec útočí.
Ale všichni si byli jisti tímto: Právě začala válka!

Jste hloupí?
Nevíte, co je to kardiostimulátor?
Nemluvíte plynule alespoň osmi cizími jazyky?
Neznáte dějiny Kambodžy?
Neumíte řídit Boeing 777?
Podstupte operaci a už nikdy nebudete hloupí!
•Pomocí nejnovějšího zařízení vám budou do mozku aplikovány unikátní preparáty
•Rychle a spolehlivě
•Cenová dostupnost
•Žádné fronty
•Nyní již na osmi místech v České republice
•Objednejte se ještě dnes na www.nechcibytblby.cz
Trápí vás blbost ostatních?
Rozčiluje vás jejich nechápavost?
Máte pocit, že žijete s neandrtálci?
Nechte operovat i jejich mozky!
•Nabízíme dárkové poukázky, vouchery a slevy pro celé rodiny
•Sdílejte radost ze svého vysoké IQ s ostatními a nezapomeňte se registrovat na www.nechcizitsblbci.cz

V devatenácti se provdala a po dvou letech se jí narodil syn. Ač nebyli bohatí, cítila se šťastně. V šesti letech syna srazilo auto a na následky zranění zemřel. Muž začal pít. O rok později žena porodila mrtvé dítě. Muž začal brát drogy. Neobešlo se to bez domácího násilí a žárlivosti. Sedm let nesměla vyjít z domu bez jeho doprovodu. Když zemřel na žloutenku, bylo jí čtyřicet a vypadala na pětasedmdesát.
Šla na plastiku. Byla nadšená. Za čtyři tisíce měla vypadat jako ve dvaceti. Čtyři tisíce! I jí se to zdálo málo, ale věřila. Když jí podali zrcadlo, dostala infarkt.

Když naše učitelka zadala jako téma na slohovou práci "Vůně vyprané kočky", bylo mi jasné, že se schyluje k maléru. A měla jsem pravdu. V noci naši češtinářku vzbudilo pět hysterických maminek, které právě vytáhly své miláčky z pračky a na policii bylo nahlášeno osm případů krádeže koček. Události si samozřejmě všimli novináři a do týdne dostala naše učitelka dopis od Svazu pro ochranu koček, kocourů a koťat. Pod mediálním nátlakem musela naše škola češtinářku propustit. Nemyslím si, že to byl správný krok. Naše učitelka měla ohromný talent strhnout nás k tomu nejvyššímu výkonu. Ty slohové práce byly neuvěřitelně procítěné.

Jednou vymyslel takový udělátko se zápornou permitivitou. Zamaskoval ho za prsten a daroval takovýmu týpkovi s velkou černou přilbicí.
Pak přišel se strojem, který uměl s pomocí zvukových vln skoro všechno. Pojmenoval ho sonický šroubovák a patent prodal nějakým mimozemšťanům.
Dalším vynálezem byl přemisťovač částic. Strčil ho prej do skříně, kde ho objevila neteř nájemníka.
Když jsem ho před týdnem potkal, byl rudý vzteky. Někdo mu ukradl plány na nové designové lampičky a používá je teď k boji jako meče.
Nakonec se objevil s červenýma deskama.
"Víš co to je?" otázal se.
"Že by paradimenzátor?" zkusil jsem namátkou.
"Třídní kniha."

Když se v novinách objevila zpráva, že dánský Červený kříž má povolenou návštěvu Terezína, lidé se zaradovali. Ne každý věděl o hrůzách koncentračních táborů a oficiální zpráva Červeného kříže to mohla změnit.
Nacisté však už věděli, co dělat. Stačilo omítnout několik domů při hlavní silnici, do oken dát závěsy, připravit makety obchodů, muzea a banky. Všichni staří a zmrzačení měli přísný zákaz vycházení. Čirou náhodou měla delegáty ještě před příjezdem potkat skupinka pěkně oblečených dívek s košíky ovoce. Ovoce, které chybělo na jídelníčku už několik měsíců. Vše dopadlo, jak nacisté doufali. Vyslanci neviděli utrpení. Neslyšeli pláč. A tak zlo neodsoudili.

Sníh se třpytil v posledních paprscích slunce.
"Tak krásko, zas mi někam odcházíš, co?" řekl tiše a melancholicky mladý eskymák. Měl na sobě těžký kabát z medvědí kůže a přes hlavu kapuci lemovanou liščím kožichem.
Seděl a hleděl za mizícím sluncem. Lehce přivíral oči a snažil se všechno to světlo vstřebat. Nabral do ruky hroudu sněhu, nechal si ho propadávat mezi prsty a němě se podivoval odleskům, které tvořily paprsky. Koženou rukavicí si setřel slzu ze tváře.
A v té chvíli, kdy se měla země na půl roku ponořit do tmy, pronesl mladík tiše:
"Tak jsem už zase slaměným vdovcem."

"Drzost dnešních náctiletých nezná hranic! Všichni jsou tak hrozně nezdvořilí! Co myslíš, jakmile nastoupím do autobusu, už mě všichni pouštěj sednout. Chtěj tím říct, že už jsem stará?! Vždyť je mi teprve osmdesát pět!"
"Aspoň tě někdo pustí. Já bych si sedla, ale mám to přesně naopak. Tak třeba dneska, jó. Tak si to představ, jedu takhle tramvají, je tam plno. Tak čekám, že už když nastupuju, tak mě někdo pustí. Ne. Tak se, poněkud překvapena, postavím před sedadlo, kde sedí tak patnáctiletý kluk. Myslíš, že mě pustil?! Ani náhodou. Celou cestu seděl a ještě tam překážel těma svýma berlema."

"Já mám hlad!"
"Myslíš, že já ne?!"
"Už týden žádné maso! Chtějí nás tu utrápit hlady?"
"Nevím, ale jestli to takhle půjde dál, začneme se tu požírat navzájem."
Vyhublá lvice se zvedla a začala nervózně přecházet po jeskyni. Její družka se mezitím odplazila k napajedlu a ponořila čumák do průzračné vody. V koutě se povaloval unavený lev a na druhé straně ještě jiné lvice. Náhle něco zašramotilo. Celá smečka zvedla hlavy a nastražila uši.
Uslyšeli dlouho očekávané skřípění odvalovaného kamene. Olízli se a upřeli oči na otvor nad nimi.
Avšak přestože dlouho hladověli, při pohledu na Daniela je chuť přešla.

"... a pak dobijeme Moskvu!"
"Úžasný plán!"
"Jak promyšlené!"
"Po pádu Moskvy se..."
"Vaše císařské Veličenstvo?"
"Pssst! Jak si dovolujete přerušovat jeho císařské Veličenstvo?! Jste jen příslušník císařské gardy! Jste okamžitě degradován! Přidáte se k osmnáctému pluku! A už ani slovo!"
Třiadvacetiletý muž, který se opovážil císaře přerušit, byl poslán na bojiště a do měsíce zemřel. Škoda. Jeho rada by možná zachránila tisíce životů. Chtěl totiž říci asi toto: "Jenže v Moskvě bude v březnu zima!"
Ač bylo jeho císařské Veličenstvo nesmírně dobrý stratég, na zimu nepomyslelo. A tak muselo francouzské vojsko roku 1812 z Ruska ustoupit. Nebo spíše utéct. Neúspěšně.

"Ne! Už zase to nepochopili." povzdechl si Shakespeare po premiéře Romea a Julie.
"Takhle to být nemá! Je sice pravda, že Romeo Julii miluje, ale pokračuje to jinak! Poté, co je otec Vavřinec oddá, zjistí Romeo Juliinu pravou povahu. Zlá a tyranská mlátička! A tak zabije Romeo Tybalta, aby už nemusel být s tou fúrií. Je vyhoštěn z města a konečně může svobodně dýchat. Aby dostala Romea zpět, narafičí Julie svou smrt. Romeo opravdu přijede, a když vidí »mrtvou« Julií, štěstím dostane infarkt. Následně Julie, utopená v dluzích, které měl splácet Romeo, spáchá sebevraždu."
"Ale Shakespeare, takhle jsi to nenapsal."

18. května L.P. 1788
Jsem si již naprosto jist, že zlomek evangelia svatého Marka uchovávaný v Praze je falešný. Když jsem dnes tento názor přednesl v Soukromé společnosti nauk, příliš úspěchu jsem nesklidil. Jungmannova štěňata mě začala podezírat z "nevlasteneckého cítění". Dle nich "německy píšu, německy myslím" a "snažím se podkopat víru českého národa". Nikoli. Jen chci pravdu! Pravda někdy bolí, leckdy je nepříjemná, ale raději budu žít v kruté pravdě, než se chvástat hloupou iluzí. Ne. Jak rád bych psal česky, psal tak, jak myslím. Ale nemohu. Duch českého jazyka je již mrtvý. Ani já už ho nevzkřísím.

"Tady něco nesedí," prohlásila mrkev, když otevřela oči a spatřila okolo sebe sněhovou pláň.
"Radši se teď ani nedívej," prohlásilo x a změnilo se na y kladné.
"Vy máte co říkat," ušklíbla se nutrie, prohrábla si číro a znuděně si přehodila kytaru na druhé rameno: "aspoň nejste v cizí kůži."
Odněkud se vynořily malé, ošklivé pampelišky a začaly skandovat: "Velení nechte na nás!" Punková nutrie se uchechtla a jedním švihem své kytary pampelišky popravila. "Mohl byste mi někdo říct, co se tady děje?!" snažila se mrkev překřičet volání přírody.
"Ále, zas začal duben!" odpověděla znuděně pumpa s kudlou v zádech.

"Dobrý večer, pane premiére, mohu vám položit jednu otázku?"
"Prosím."
"Víte, co je to proměnná?"
"Proměnná? Eh, asi nějaká dáma, co často mění povolání?"
"Dobré odpoledne, dnes máme ve studiu slavnou herečku Emílii Sollovou. Emílie, mohu se vás na něco zeptat?"
"Ano?"
"Co je to proměnná?"
"Jako...přídavné jméno?"
"Ne, podstatné jméno. Ta proměnná."
"Aha. To je nějaký nový film? Nějaká herečka?"
"Zeptáme se tedy náhodného kolemjdoucího. Dobrý den. Mohu se zeptat? Víte, co je to proměnná?"
"Jestli jste se mi přišli vysmívat, tak běžte někam!"
A pak že definice proměnné je základní znalost, bez které nemůžeme v životě uspět.