Moje články

Potřebovala pauzu, a vpadla proto do blízké kavárny. Pracovala na osmičce už tři měsíce, ale přesto kdykoliv šla po ulici, připadala si jako na jehlách. V kanceláři měla pověst málomluvného člověka, ostatně opravdu se snažila vyhýbat konverzaci... Musela pečlivě rozvažovat každé slovo, LOPATy chyby neodpouští.
Co je s tím připojením? Vždyť wi-fi tu má být zdarma, heslo mám...
Po několika dalších marných pokusech dostat se do skupiny notebook rozmrzele zaklapla.
Snažila se ale dlouho. Ke kavárně mezitím dorazili dva mladíci. Instrukce měli jasné - postarat se o ten podvratný živel, který se tady na osmičce pokouší připojit do facebookové skupiny pětkařů.

"Tak instrukce: Jakmile se otevře, vnesete tam nový exemplář a urychleně výběh opustíte. Ne že někdo z vás box otevře! Kontakt s nově příchozím musí být pro samici pozvolný, nechceme ji vystavit zbytečnému stresu. Mimochodem, pozor na ni, sice je spíše plachá, ale nepřibližujte se k ní moc blízko, může kousat. Všechno jasný? Jdem na to!"
Když do jejího "domova" vběhla banda ošetřovatelů a přinesla s sebou přepravní kontejner, jen malátně zvedla oči. Kdyby věděla, co stojí na plakátech po celém městě, reagovala by snad jinak.
Nový exemplář v naší ZOO! Další jedinec dovezený z daleké planety známé jako Země!

Občas je až smutné, co žáku nakonec opravdu utkví v hlavě. Tak třeba trávicí soustava je už dávno celá zapomenuta, až na jednu informaci. Ta zůstane asi navždy. Ač zřejmě nevyužita.
-
"Takže, když mluvíme o tucích, musíme se zmínit také o vitamínech, které jsou v nich rozpustné. Jedná se o vitamíny A, D, E, a K. Mnemotechnická pomůcka je vám asi dávno známá - slovo ZADEK. Bohužel i v této látce někteří studenti dělají chyby. Takže pozor! Jedině 'zadek' sedí! Nic jiného. Ne že mi tam napíšete, jak už se párkrát stalo, že jsou to vitamíny R, D, E, a L!"

"Strategie je jednoduchá," sklonil se otec k synovi, "lid je stádo. Ale potřebujeme ho. Daně, synku, nám umožňují žít si tak, jak žijeme teď." Zdálo se, že teď již nepromlouvá k dítěti, ale vede státotvornou řeč. Chlapec se mu proto vysmýkl a odběhl si hrát do zahrady.
"Ale jen si zkuste říct: Plaťte nám, ať se máme skvěle. Ne, ne, to vám ani lid nevezme. Něco mu musíte dát na oplátku. Občané se nudí. Musíme je zabavit. Chléb a hry. Nejlépe nějaké krvavé. Šelmy, utrpení, smrt, to má lid rád! A ta nově vzniklá sekta se nám proto skvěle hodí!"

Psal. Celou svou duši, celou svou víru, to, co naplňovalo jeho život, vše pečlivě vepisoval do tohoto svého díla. Věřil, že bude monumentální. Že přiblíží lidi k Bohu.
Samozřejmě, držel se pravidel. Lidé museli jeho výtvoru porozumět. Ale přesto měl pocit, že do něj dává něco svého. Něco víc. Práce to byla zdlouhavá. Ale viděl její plody. A naplňovala ho. Když s ní pozdě večer končíval, kochal se jejím postupem. A věřil, že ho přežije. Ne, že by ji hodlal podepsat. Velice brzy už nikdo neměl tušit, kdo je jejím autorem. Ale o to tady přeci ani nešlo.
Psal ikonu.

Neměl se špatně. Získal si docela dobré postavení, navíc pro svou horlivost v řešení toho nově vzniklého problému rychle stoupal. Vypadalo to, že má před sebou hvězdnou kariéru. Leckdo mu záviděl. Ale připadal si takový... prázdný. Cítil, jak mu něco velmi důležitého proklouzává prsty a on se pokouší chytit kouř. Býval proto zuřivý a mrzutý. Okolí ho nechápalo.
Pak přišel ten zvrat. Najednou šlo všechno rychle. Strach o život se stal jeho denním chlebem. Cestoval pouze pěšky, denně se musel skrývat a jen čekal na své zatčení. A přesto teprve od chvíle svého dočasného oslepnutí se stal Šavel pravým optimistou.

Tísnili se na malém kopečku. Déšť neustával, hladina stoupala. Stádo se stahovalo více a více k vrchu, ovce se na sebe tlačili. Zdálo se, že nebe se nikdy nevyjasní. Z okrajů houfu se ozývalo plačtivé bečení. Kopýtka podkluzávala na podmáčené půdě. Mladý skopec, stojící až na vršku pahorku, cítil, jak se mu klepou kolena. Jehňata, ve většině případů už shluklá kolem něj, jsou budoucnost stáda. A bez matek nepřežijí. Jen on je tu navíc. Zbytečný.
Věděl, že láska samic k mláďatům se nakonec skončí touhou odstranit jeho samého. Zhluboka se nadechl, otočil se ke srázu za svými zády a skočil.

Když oznámila, že zákrok nepodstoupí, zavládlo překvapení.
"Nikdo by ti nic nezazlíval..."
"Rozmysli si to pořádně."
Když pak, že dítě vychová, zděšení.
"Cože?"
"Ve tvé situaci...."
"Neuvědomuješ si, co děláš!"
"S nim na to už nikdy nezapomeneš."
***
Holčička s pláčem přiběhla. Pofoukala jí bolístku, pohladila, pochovala. Ty tři roky byly náročné. Ale naučila se to. Musela. Nechtěla v tom dítěti vidět dceru jejího otce. A neviděla.
Když si prohrabovala zásuvky, našla svou kopii trestního oznámení na neznámého pachatele pro znásilnění. Bez rozmýšlení ji hodila do koše. Případ stejně odložen.
"Maminko, namalovala jsem ti obrázek."
Otočila se a silně děvčátko objala.

Prašná cesta. Denní parno. Zem je pokryta bodavými kamínky. A přes stezku - bodláčí... Posekané, jen tak pohozené. Se schnutím tvrdne. Z jehliček se stávají bodavé trny.
Šustění modrého šatu. Bosá noha. Těžké oddechování. Lem sukně je trhán na cáry. Kameny a ostny rozdírají chodidlo do krve. Na cestě zůstávají krvavé šlápoty.
Pomalu zvedám oči. Ruka putující je napřažena směrem ke mně. Připravená pomoci. Chytit a vést. Na čele se perlí kapičky potu. Na tváři záchvěvy bolesti. Ale oči plné vroucí lásky otočené ke mně. Ne... ke všem! A nepopsatelný úsměv. Takový, který dává zapomenout na utrpení.
Kolem hlavy dvanáct hvězd.

Vznik prvních partikulárně-patriotistických knih o kosmologii byl provázen bouřlivým úspěchem. Zvláště některé představy se velice rychle vžily. Mezi nejoblíbenější patřilo mimo jiné připodobnění Prahy k zeměkouli. Dle tohoto učení se také mnoha občanům jednotlivých částí přiřazovaly názvy zvířat, která žila v příslušných podnebných pásech. Tak byli rezidenti Jižního Města (tedy Antarktidy) brzy téměř po celé Praze nazýváni tučňáci.
Přiléhavost tohoto označení posoudit nemohu, neb nevím mnoho o inteligenci těchto opeřenců.
Když se ale očividně dobře naložený tučňák zatoulá na Arktidu a ještě si všude prozpěvuje se svým typickým jižanským přízvukem, nemůže se divit, když si na něj počíhá lední medvěd.

Skončil. Rozhlédl se po plné místnosti. Žádná odezva. Nechápal. Jak to, že jeho slova nezapůsobila? Když si to včera zkoušel před zrcadlem, byl si jist, že jeho nadšení by přesvědčilo i nejskálopevnějšího komunistu! I jeho bratr ji pochválil! A teď? Cítil se na dně. Nejraději by se vytratil. To nesnesitelné ticho ho ubíjelo. Už si přál jen reakci! Jakoukoliv!
A pak, právě ve chvíli, kdy to vypadalo, že jeho projev vyzní do prázdna, zvedl se ze zadní lavice mladý kluk, ukázal směrem k improvizovanému pódiu a zvolal:
"Tomu věřte! Před jeho domem mě včera sebrali."
Psal se 20. listopad 1989.

"Výborně, tak ujednáno. Chtěl byste ještě něco dodat?"
"Víte, myslím si, že pokud bychom do vašeho záměru nezanesli jednu malou podmínku, mohlo by dojít k nešťastné náhodě a váš čin by byl později špatně interpretován."
...
"Dobrá tedy, v takovém případě od svého plánu upustím. Můžete jít. Na shledanou."
"Ah, omlouvám se, že ještě ruším, ale možná by ta podmínka měla být rozšířena."
...
"Jak myslíte, i v takovém případě nechám situaci tak, jak je."
"Ach, milé. Ovšem, co v tom případě, že..."
...
Pošesté si Hospodin pomyslel: Toho Abraháma mi snad poslalo samotné peklo!, pronesl ovšem: "Nezahladím je ani kvůli těm deseti."

Potvory hryzaly. Prohrábla si vlasy. Rozmrzele.
---
Tiché zašumění, když se na vyřčení svého jména zvedla.
Překvapené pohledy, že sedí v lavici se svou kamarádkou. Ti dva? Aha...
Udivený pohled, když přicházela na záchody.
Šuškání po celé třídě. Naštěstí pro ni ho neslyšela.
Celý první ročník.
"Heh. J-já myslela..."
"Aha, pardon, víte ten obličej..."
"Jo, promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout."
Rozpaky. Všude. Kdo neznal osobně, zmaten.
Občas, když sledovala spolužačky, přála si, aby čas ubíhal rychleji.
"Víš, támleten židovskej chlapeček je fakt dobrej."
"To je moje neteř!"
V určitém věku jsou vlasy prostě hlavní indícií. A ježka nosí jenom kluci.

Když starosta Prahy 7 dostal první SMSku o výsledku střetu ve Stromovce, zajásal. Konečně jsme to těm nafintěnějm šesťákům nandali! Byl z vítězství nadšen. Jen chvíli... Šestka se okamžitě postavila do role oběti. A počty zraněných její interpretaci podporovaly.
Na facebooku navíc několikero podroušených sedmičkářů triumfálně zveřejnilo videa a fotky pomlácených šestkařů s vítězoslavnými komentáři. Podle některých zdrojů měla jezdecká policie ze sedmičky zcela neadekvátně rozhánět bubenečské. Když přišly zprávy o prvních mrtvých, všichni začali dávat ruce pryč.
Starosta Prahy 6 dočetl článek V nemocnici zesnuly další dvě oběti Sedmičkářské agrese! Jak dlouho bude svět mlčet?! a neznatelně se pousmál.

Vábil ji. Úplně magicky přitahoval. V jeho blízkosti se jí po celém těle rozlévalo teplo. Z jejího pohledu čišela fascinace a ta nejvroucnější láska. Nemohla se od něj vzdálit. Chtěla být navždy s ním.
Jen jedno kalilo její zamilované štěstí. Zraňovalo a bodalo ji, kolik jiných se kolem něj neustále motalo. Nestoudně předstíraly, že mají stejné city jako ona, a jak ho obletovaly! Ale on byl její! Jen její!
Chtěla k němu blíž. Stále blíž. Musela se ho dotknout! Jeho žár ji spaloval. Už to nemohla vydržet. Zhluboka se tedy nadechla...
Plamen jen tiše zapraskal, když do něj můra vlétla.

Situace eskalovala už dlouho. Nově šířená zpráva o navyšování vstupného byla jen poslední kapkou.. Občané Prahy 6 vtrhli do Stromovky bez placení a za účasti několika tisíc lidí vyhlásili Královskou oboru až po Rudolfův rybník za součást Bubenče, a tedy Šestky. Na nových hranicích pak vztyčili ohromný několikasetkilogramový buben. Nikdo z přítomných ale netušil, v co se toto tak ohromné střetnutí partikulárních patriotů dvou sousedních částí, ke kterému se navíc brzy začaly přidávat rozjařené skupinky z nedaleké Šlechtovky a restaurace Na slamníku; zvrhne.
A málokdo mohl uvěřit svým očím, když se druhý den ve všech novinách psalo o "Bubenečském krveprolití".

"Podejte mi modrou!" zavolala Alžbětka.
"Hory mám kreslit hnědě?" zeptal se Michal.
"Jak děcka..." povzdechl si Otík přecházeje opodál. "Kolik vám je?"
Náhle spatřil zakutálenou černou pastelku. Dostal nápad.
Když vy si tam můžete vytvářet svá "umělecká díla", tak počkejte, to budete koukat.
Přiběhl k ostatním. "Vždyť jste to celý počmárali! Kam mám teď nakreslit..." Nedokončil. V pravém rohu ještě zbylo trochu místa. Skočil k němu a pustil se do práce. Když skončil, byl na svůj výtvor hrdý. Jeho drak naháněl hrůzu...
Měl jsem to ale skvělý nápad.
"Ne. Špatný. Moc špatný," říkal si, když se potvora tyčila nad ním.

Je to tak všude. Nejmladší bude vždycky nejmladší. Ten malý, o kterého se každý bojí, nerozumný, neschopný. Vážné pokyvování hlavou, dokud se koukám, pak přezíravý smích. Podřadné úkoly. Žádná zodpovědná práce. A stále kontroly.
Ale já už nejsem dítě. Můj bratr se v mém věku téměř ženil. Sestra už dávno pryč. A já? Můžu být rád, že mě občas na chvíli vůbec pustí z domu.
Odhodlaně stiskl ruce v pěst a zamířil za otcem. Bude přesvědčivější než obvykle!
...
"Dobrá Davide, jestli chceš, můžeš svým bratrům donést zásoby... Bojují proti Pelištejcům v dolině Posvátného stromu. Buď opatrný."
"Jasně, tati, neboj se!"

Statný héroj sebou trhnul.
Ne, nesmím spát! No tak, už jen chvíli...
Poposedl a protřel si obličej.
Musím vydržet. Ještě... ještě!
Minuty se nekonečně vlekly. Šumění neustávalo.
Víčka mu znovu poklesla.
Probuď se, no taaak! Dnes nemůžeš, dnes ne! Byls tak odhodlaný, tak se ukaž!
Rozhlédl se po svých druzích. Většina z nich už spala. Někteří nepřítomně hleděli před sebe. Pár jich prožívalo stejné dilema jako on sám. Zahryzl se do rtu. Čas jako by se zastavil. Měl pocit, že nemůže zvítězit. Věčný okamžik ho drtil.
A tak nebohý student nevydržel. Hlava mu padla na lavici a zbytek fyziky prospal.

Starosta Prahy 6 unaveně složil hlavu do dlaní. Dnes ho čekala účast na Dni psů
ze Šestky. Původně skvělá akce. Věděl ale, v co se dnes zvrhne. Vstupné do Stromovky pejskaři nemohli vydýchat. Netrpělivě pohlédl na hodinky a objednal si druhé kafe. Číšník s ním byl za chvíli zpátky a jen tak mimochodem pronesl, že támhle v salónku sedí někdo, kdo by chtěl s panem starostou mluvit.
Zvedl se a zamířil dozadu.
"Dobrý den. Budu stručný. Mám nabídku, která vás jistě potěší."
"Poslouchám."
"Dáme vám kus Stromovky. Až po Šlechtovku může být vaše."
Zbystřil. Pejskaři zajásají, ale... "Co za to?"

Pokrok znamená zjednodušení. Je to jasný jak facka.
Pomalu otevřel notebook.
Pohledy? Dopisy? Zbytečné.
1234.
Dovednost pracovat s cizojazyčným slovníkem? Zbytečná.
Vítejte.
Kapesní atlas? Přibližná orientace ve městě? Zbytečná.
Qwerty.
Hotovost? Platební karty na PIN? Zbytečné.
111111.
Čtení v jízdním řádu? Zbytečné.
Aaaaaa.
Papírové knihy? Zbytečné.
Abc123.
Vyplňování složenek? Zbytečné.
Heslo.
Ale my lidé na něco zapomínáme. S novými zjednodušeními přicházejí nové povinnosti. Ač to, pohodlím rozmazlení, nechceme přijmout. Dnes třeba žijeme ve světě hesel. Zvyklí na usnadňování si je však už nechceme ani vymýšlet, ani pamatovat.
Vymazal Historii, zaklapl notebook a se samolibým úsměvem odcházel. Měl všechno, co potřeboval.

Nenávist a opovržení. To byl její denní chléb. A dlouhé kolony troubících aut.
Pak ale vznikl Partikulární patriotismus. A ideologie hlásala jasně: "Miluj svou městskou část se vším všudy." Tu se o ni začalo zajímat. Nejen na úřadech. Prudce narostl počet lovefie s panoramatem čadících aut. O potyčkách vyvolaných falešnými zprávami o brzké dostavbě vnějšího obchvatu Prahy ani nemluvě. Dětskou soutěž pořádanou radnicí Prahy 2 vyhrál obrázek s názvem Šedá, ale naše.
Jeden nadšený latinofilní student Arcibiskupského gymnázia pro ni ve své seminární práci užil výraz Regina viarum . A "Královna cest" jí zůstala. Na nějakou "magistrálu" už si nikdo nevzpomněl.

Velká slavnost. Kolem rozjívený povyk dvanáctiletých vrstevníků. Šli přece do Města. Když spatřil nedaleký kopec, smutek mu projel celým tělem jako blesk. Láskyplný úsměv na okamžik zmizel. Tři. Jako v ten den.
Blížily se Svátky. Velká sláva. Jejím předmětem on. Podél cesty jásající lid. V očích vzrušení, že ho vidí. Za hlavami se jim rýsoval pahorek. Slzy mu vstoupily do očí.
Zase tři. Jako v ten den.
Shlížel dolů na ten samý lid. Nadšení a radost? Tatam. Zbyla nenávist a opovržení. Úšklebky. Pod ním Lebka. Po každé straně zločinec. Ten den bylo dnes. A na třetím kříži visel on sám.

Pátek odpoledne. Sluneční paprsky jsou neúprosné.
Rachot motorů. Netrpělivé houkání. Nadávky řidičů. Občasný průjezd metra rozduní stěny tunelu.
Stojí. Den co den, rok co rok. Sveřepě? Lhostejně? Otupěle? - Němě.
Ve svých 27 letech dostávají ocenění. Pro lidi velká sláva. Od nich žádná reakce. Nikdo by ji ani nečekal.
Emoce? Proč? Nemůžou je projevovat. Nesmí! Vždyť jejich úkol je prostý. Držet a stát. Nic víc se od nich nežádá. A na nic víc nemají právo.
Ale když se ten nebožák vrhá dolů, chtěly by plakat. Protože ta slavná stavba, kterou nesou, bude v lidské paměti navždy spojená s přízviskem Most sebevrahů.

Starostka to čekala už dlouho a nebyla tak neohlášenou návštěvou překvapena.
"Julie Šporková, místostarostka Prahy 1 pro dopravu."
Přeměřila si ji jedním krátkým pohledem. Objevit se na Úřadu Prahy 2 s plackou "První a jediná!", to bude zase LOPATa... problesklo jí hlavou.
"Jsem tady ohledně Hlaváku. Je to jednoduché. Chceme ho."
Ovládla pokušení vylítnout na ni. "Domnívám se, že pro dobro občanů by se měl vymyslet kompromis..."
"Paní starostko, sama víte, že tady neexistují kompromisy. Všechno nebo nic. A my se s ničím nespokojíme."
Tak dost! Zametat sebou nenechá!
Sekretářky si vystresovaně povzdechly. Ten řev se rozléhal po celém úřadu.