Moje články

„Tak přátelé, budu mluvit zkrátka a na plnou hubu, jak se tak říká u nás v Ditrišce. Letošek byl vyloženě mizerný. Jestli to takhle půjde dál, můžeme se rovnou spojit s trojkou a - dámy prominou - jedničkou.“ V sále to začalo nesouhlasně bzučet.
„Prosím, že přeháním? Tak promiňte, ale za celý rok tu máme co? No? Tak já vám to teda řeknu. Jednu uvědomělou farnici od Ignáce, pak jedno zmatené hlášení o nějaké lidové báchorce a jednu psychedelickou alegorii. To je vše! No a dnes konec šmitec a na rok máme utrum! Tak takhle příště ne, nebo to můžem rovnou zabalit!“

Adrenalin stoupá, sportovec napíná každý sval, hlavně rychle. K mětě míří cílevědomě, nenechá se rozptýlit ani rozrušit všemožnými překážkami na cestě. Po čtyřech se pohybuje tak přirozeně, jako by byl psem nebo kočkou, ruka noha, ruka noha. Už je blízko cíli, stihne to včas, nestihne? Rychle oddechuje, už jen malý kousek, z pusy mu vylítne vzrušené zahaleknutí, "Ne!" slyší zpoza sebe, ale ne, on se nenechá vyrušit, ví kam, ano, áááá!

Dvouletý sportovec dosáhl cíle a už se kutálí dolů ze schodů, půda mizí, slzy, křik, pláč, bolest. Malý Jeník leží, brečí, už nikdy, už nikdy nebude závodit! Má pravdu.

Je tma. Teplá, načervenalá, příjemná tma. Čerpám, žiji z ní. Každou minutou pomalu rostu. Jsem tu!
Ale občas se do mé tmy vylije modro. Chladivá - ne - studená mlha, pomalu vtékající do mých břehů. Z brokátové síně se stává vlhká kobka. Pomalu, nenásilně, lehounce mi modř proniká do žil. Ne, počkat, nechci. Mami, maminko!

„Tebe neošálím, viď? Každého ano. Už mi nikdo nemusí říkat: nesmíš, nesmíte, kvůli tomu malému. Přede všemi jsem to zvládla. Překonala. Vytěsnila. A Ty, jediný, kterého se to skutečně týká, se ošálit nedáš. Ty jediný víš, že můj tajený smutek mě stejně prostupuje, umrtvuje. Nic není zapomenuto.“

1995:
Vycházet z Regimina sanitatis salernitanum a Klaretova Medicaminaria je jistě základ, nicméně při studování latinské lékařské literatury 15. století je bezpodmínečně nutné zahrnout také díla Zikmunda Albíka z Uničova jakožto důležité lékařské kapacity přelomu 14. a 15. století.

Hm, jenže Albíkova regimina zatím nevyšla v edicích, takže je nutná práce s rukopisy... A zrovna Albíkovu ruku bez několika semestrů paleografie nemám šanci přečíst.

2055:
Nicméně se domnívám, že při rozboru vlivů na C. S. Lewise není možno opomenout působení G. K. Chestertona.

Chesterton? No to je hezký, ale jeho dílo není digitalizované, snad nechcete, abych pracovala s tištěnou knihou!

"Zdrávas Maria, milosti plná..." Kuličky růžence proklouzávají prsty. Zachovávám decorum, ale mysl se ušklíbá.
Jeden za druhým. Mumláš, jedeš, modlitba za modlitbou, furt to samé, dnes a denně, kolovrátek jede. Kolikrát vyskočilo ono zdrávas z tvých úst? Co je na tom zbožného, jak vychází ta modlitba z tvého srdce, když slova skoro nedělíš, když věčně opakuješ jedno a totéž, beze špetky inovace, vyčpěle? Pomýšlím si moderně, pojídajíc po dvou tisícé sto osmdesáté čtvrté ve svém životě stejný chleba s žervé, sýrem a šunkou, zatímco za mými zády vychází slunce, úplně stejně jako sedm tisíckrát osm set třicet pětkrát před tím.

„Co je pravda?“ ptá se opět, dnes a denně, výsměšně Pilát. Jeho sebeomlouvající relativismus na nás kouká ze všech těch masek, kdykoli to slovo vyklouzne z našich úst, jakoby nevědomky, jako bychom si mysleli, že to je pojem, kterému obě strany rozumí, který něco znamená.
„Ale to není pravda!“
Ten nejzoufalejší výkřik každého z nás a v odpověď se nám dostane pouze blahosklonného úsměvu (Jak jste tupí, což ještě stále nechápete?) a pak hrubé síly, která dokáže pravdu vybít ven, nebo vbít do nás, co na tom, podepisujeme, pravda neochrání před pěstmi, pravda netluče, nezabíjí, jen ji prostě nemáte, nemáte!

Horko. Vydýchaný vzduch. Prvorodička se potí. Sípe. Zatíná pěsti. Křičí. Zbylí muži stojí zády na druhém konci cely, kam byli zahnáni. Jen strážce zvědavě a beze studu zevluje hned u dřevěných mříží. V přestávce mezi kontrakcemi, kdy rodička jen namáhavě oddechuje, se ušklíbne.
"A ty jsi chtěla rodit včas, abys mohla do arény s ostatními? Podívej se na sebe! Už teď křičíš, co budeš dělat, až se objeví šelmy?"
Nadechla jsem se, abych mu odsekla, ale tu jsem uviděla záblesk ve Felicitiných očích. "Teď trpím já; tam ale ve mně bude trpět někdo jiný - Pán."
Šelmou byla najednou ona sama.

Ten pajzl byl od začátku podezřelej.
Podsaditější blondýnka právě připíjela vytáhlé brunetě. „Stejně ti závidím, že máš jen áčko! Mně se ti někdy začnou ty tři linky motat a dostanu z toho takovou koliku! Nemluvě o té strašné zácpě, kterou chytnu, kdykoli někdo skočí pod metro.“
„No metro, Dvojko, to je hezký, ale ty moje hřbitovy! Já mám každý rok o Dušičkách takovou horečku ze všech těch svíček... “
Blondýnka si zaklepala na ucho. „Promiň, zase mi zvoní v Ignáci, co jsi říkala, Trojko?“
„Jéje, ta Viktorka tak kope,“ bruneta se chytla za břicho.
„Máme my to ale život!“ zakňouraly jednohlasně.

Ve vlaku doopravuje písemky, písmo je tudíž roztřesené, což nesou žáci s nelibostí.
---
„Ano mami, vždyť já ti rozumím.“ Nezmíní se, že už se o tom hádali stokrát.
---
„Kafe nestihnu, musím letět.“ Pomlčím že na vlak do Klatov. Ne kvůli lyžování.
---
„Promiňte, musel jsem narychlo do Kutné Hory, bylo to naléhavé, dnes tu zůstanu do večera.“ Ať se to už neopakuje? To Vám, šéfe, slíbit nemohu.
---
„O víkendech nemůžu, promiň, dojíždím do Alzheimercentra v Chebu.“

Příležitostná výpomoc u neziskovky? Uznalé pokývání. Jednou měsíčně docházíš do domova důchodců? Pochvala. Je-li však péče o bližního Tvým denním chlebem, málokdo o tom ví.

Trvalo to dlouho. Moc dlouho. Praha začínala být netrpělivá. Spory s Vatikánem neustávaly. Jak by se teď hodilo nějaké to pikantní kompro! Představte si ty novinové titulky! Arcibiskup přistižen in flagranti s pečující jeptiškou! Znovu by mohly dokázat, že ve středu katolické církve stojí bohapustý chtíč, nic se nezměnilo od dob Karla Havlíčka, nic se nezměnilo od dob Husových! A z čí vůle že to byl vysvěcen ten zpustlík a sexuální nezřízenec? Koho jiného než papeže, pohůnka imperialistického Wall streetu!

A tak přimíchávali, kontrolovali, nespustili z očí. Jenže na to, aby se zachoval jako dobytek, měl Beran moc tvrdou palici.

Jeho silácké chování bylo tatam. Jeho „božskost“ jakbysmet. Právě teď ztělesňoval jedině ubohost. Slabost. Vítězství moci a práva nad rouháním! Snad už bude aspoň chvíli klid. „Tak co, kdepak je ten tvůj Bůh? Nechal tě na holičkách, co? Jak jinak. Protože pravý Bůh svévolníky trestá, nežehná jim!“

Jedno opuchlé víčko se nadzvedlo a trestanec spíše zaúpěl, než vykřikl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Znak naprostého zoufalství? Opuštěnosti? Přihlížející zaskřípal zuby. Jistě. Ale byl příliš vzdělaný, aby nevěděl, že žalm, který odsouzenec tak zpupně cituje, beznadějně pouze začíná. Vyčkejte jen dvacet veršů, abyste slyšeli - A tys mi odpověděl.

„Jen počkej, Tebe nenapadne přespávat u "kamarádky", jen co uslyšíš o hlasech z hlubin!“
„A co jsou hlasy z hlubin?“
„Nikdy jsi je neslyšela? Ozývají se po půlnoci zpoza zavřených stanic metra a děsí pejskaře kvílením z kanálů. Jsou odsouzeny k věčnému bloudění pod zemí, kde nejsou jasné hranice! Jsou to nebožáci, navěky trestaní za svůj nedostatek lokálního patriotismu, nebo dokonce otevřený unipragopolitismus! Provinili se - strávili noc na jiné části, než jim náleží - a proto byli zakleti k pobývání pod zemí a věčně marnému hledání domovské části, kterou tak bláhově opustili! Proto tak úpí a navěky skučí, rozežíráni výčitkami svědomí!“

Drahý Tasemníku,

módy a trendy Ti samozřejmě mohou být velice ku prospěchu. Nicméně základem je dobrá příprava. Nejprve v Tvém pacientovi musíš vybudovat velmi silný, ale nejlépe ne zcela vědomý pocit, že co je v módě, to je dobré, a hlavně jeho obrácenou podobu - co v módě není, není správné. Důležité je, aby zcela zavrhl myšlenku nadčasovosti!
Teprve v takovou chvíli se zaměř na připomínání určité, Tebou vybrané módy. Přesvědč pacienta, že nenásledovat tento trend znamená být naprosto out, sám se vyloučit z moderní společnosti a být za zády vysmíván. Určité chování je v módě, tedy správné.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

Ach, s úsměvem pamatuju na ty dny, kdy jsem se těšila na novinky, které mi přineseš. Jak jsem byla nešťastná, když naše společné setkání brzy skončilo pro Tvou nesdílnost! Cítila jsem se poctěna, když jsi promluvil...

Ach kdeže loňské sněhy jsou! Ty zrzavče ukecaný, proč taky někdy nezmlkneš? Ve dne v noci furt jen úkoluješ, káráš, otravuješ! Nedopřeješ mi kousek klidu! A když byť na chvíli uteču, dáš mi to sežrat třikrát tolik, až se vrátím. Neúprosný, nemilosrdný otrokáři! Chybí mi doby, kdy jsi nade mnou neměl moc, kdy nás pojilo jen pár známých, a to přátel. Ty proklatý maile!

Nebyla to jistota. Žádné přímé zjevení. Jen občasné záblesky budoucnosti. Záblesky temnoty do naší doby povinného optimismu.
Není to vděčná role. Sotva skončila válka. Je zle. Je strašně zle. Ale všichni věří. Každý chce věřit. Nikdo nehodlá poslouchat temná proroctví. Nesdílet naději je mrzoutství. Rouhání. Znak kolaborace.

Smyčka se utahuje. Ale osočovat Zachránce? Mrzké. Upírat mu nároky? Podlé. Varovat? Nebezpečné. Zalez, zmizni, ztrať se! Mlč, už toho bylo dost, dost, dost! Zlo je poraženo! Zúčtujeme a bude dobře! Přežili jsme! Žijeme!

A tu jsem se probudil jednoho studeného únorového rána a zjistil jsem, že už i zde zítra znamená včera.

„Cože, i tohle je málo?“ durdíš se, když Ti neúprosně ukazuji, že to, co jsi nabídl, ještě zdaleka nestačí.
Nezdá se Ti to. Má být lehounké, nicotné a místo toho tě nutím vytáhnout další měšec. Ale ani ten stačit nebude, to Ti mohu prozradit. Ale Ty víš, že chceš koupit. Protože mávání perutí víří prach. Protože pírko je to jediné, co Ti v této prázdné temnotě symbolizuje svobodu. Takže jen přidávej, přihazuj, třeba se jednou doplatíš. Jednoho dne, budeš-li mít štěstí, přikloním se blíže ke středu a uznám Tě za hodného koupě. Pak bude Tvé - to pírko z křídel pegasů.

a. d. VII. Idus Apriles

Mizernej den. Správa této země je trest! Judsko je jedno velké semeniště lotrů. A velerada je stejná, akorát nebezpečnější, kluzká jako had.

Takže se vlastně nic moc nestalo. Mrtvej žid, dobrej žid. Ale žere mě, že mě k jeho odsouzení dotlačila ta jeduplná sebranka a tupý plebs.

Ráno ještě šílela Antonie, že prý ve snu viděla bohy. Pak ten otravný proces s chlápkem, kterej si snad přál být odsouzen. Odpoledne řídím rozesílání vojenských hlídek, protože celý Jeruzalém se může zbláznit z hloupého zatmění.

Pevně doufám, že k tomuto dni se už nikdy nebudu muset vracet.

Vážený pane,

píši Vám jako velká fanynka Vaší práce. Poslední dobou si všímám, že v mnohých obchodech nejste dostupný... Naprostý vrchol jsou pak Vaše (zřejmě čínské) napodobeniny, jež nejenže zdaleka nedosahují kvalit Vaší činnosti, ale ještě mnohdy kazí Vaše dobré jméno, které je pro spoustu lidí ekvivalentem praktičnosti, užitečnosti a dobře vykonané, ač neokázalé práce. Tímto dopisem bych Vám chtěla vyjádřit svou plnou podporu v boji proti těmto chabým náhražkám a poděkovat Vám za Vaše dosavadní úsilí, neboť bez Vašeho přispění by byl můj život značně ochuzen.

S pozdravem
Vaše oddaná ctitelka

Pan
Kráječ Nasýr
Eidamová 30
Myšákov
30 045

Proč? Proč mě stavíš na hranici, jejíž překročení nelze vrátit? Proč musí být nějaké rozhodnutí, které nelze vzít zpět?

Ano, vím, co je správné. Ale vyřčené slovo už nelze spolknout a podpis na nevhodném papíře se nezapomíná! Co když si budu přát, abych mohl vrátit čas? Ne kvůli změně názorů, vím, co je správné. Ale kvůli následkům, které brzy pocítím.

Vím, co je správné. Vím. Takže... Děkuji. Zeslábl bych, vzal zpět, zradil. Teď ale vím, co musím udělat.

Řekni, jak jsi to, Pelikáne, vůbec dokázal, když jsi mohl své utrpení zastavit v každou jednotlivou vteřinu? Když pro Tebe nebylo hranic?

Nebudeš to mít snadné. Nikdo z nás v životě nemá. Ale Ty budeš pykat za svého otce. Ty budeš vždy srovnávaná se svými staršími sestrami, které jsi neměla šanci poznat. Díky jejichž smrti tady jsi. Jak bolestné dědictví.
Nevzdávej se! Rosť, rozkvétej, raduj se z každého paprsku slunce. Nenech se pohltit leviatanem této doby. Nedovol, aby Tě Tvá předminulost spoutala řetězy smutku. Tancuj životem, i když budeš mít na nohou koule s pískem. Odpusť mi, nám, druhým.
Nemohu Ti teď být nablízku, ačkoli si nic nepřeji více. A až přijdu, bude to jen nakrátko - necelých pět měsíců. Nestačíš si zvyknout.

Promiň mi to.
Nikdy jsem nechtěl, aby to zašlo tak daleko.
Nikdy jsem nemyslel, že by mohlo.

Je těžké popsat ten pocit, kdy se pod vámi pomalu láme větev a vy to víte, víte! A přece nemůžete udělat nic. A přece nevěříte, že se skutečně zřítíte. Až do chvíle, kdy se ozve PRÁSK a pak vám náraz drtí kosti. Jako mně.

Veronikou jsem ještě chtěl varovat. Ale Znamení? To už bylo jen vykřičení vlastního zoufalství. Bez naděje na úspěch. A modlitba. Nebyla to provokace. Ale záleží na tom, když tak zapůsobilo? O povolení publikovat jsem Tě nežádal.

Promiň mi to.

Jsou chvíle, kdy se nechcete probudit.
Dvě hodiny po budíku v den státní zkoušky. V půl jedné ráno toho dne, kdy se máte ženit.

Jsou způsoby, jak se nechcete probudit.
Pláčem syna, který je to nejdražší, co v životě máte, a přesto v tu chvíli drtíte mezi zuby nadávky. Sirénami, které varují před bombardováním a ženou vás do krytu.

A pak jsou místa, kde se toto všechno spojuje.
Probouzíte se ve tři ráno. Nebo ve tři odpoledne. V místnostech bez oken je to brzy jedno a totéž.
Nelidským křikem mučeného. Vlastně, promiňte, vyslýchaného.
V temnotě a samotě cely.
Bez naděje.

Nezdobíváš se příliš. Ba vlastně, nejčastěji jen v rouše Evině chodíš, rudou hlavu sveřepě zdviženou, v takovém kontrastu k Tvému štíhlému tělu.
Jak jsi šetrná! Od Tebe by se měl každý učit. Nesnášíš, když vyhazuju jídlo. Vždy se náhle objevíš a jen svou vyzývavou přítomností mi připomínáš, že to není správné. A nabízíš mi svou pomoc.
Miluješ pečení. Tak ráda vedeš mou ruku, jakpak bych asi bez Tebe správně nanesl krém nebo rozetřel těsto?
Neumím si Tě vážit. Považuji Tě za samozřejmost. Ale jen se někde ocitnu bez Tebe a už poznávám, jak moc jsem na Tobě závislý.

Kuchyňská stěrko!

Šlo to pomalu. Tak pomalu! O tolik pomaleji než jeho mysl, vybuchující dalšími a dalšími verši.

„I zželelo se patřit králi,
jak těžce lidé umírali
bez útěchy a doufání.
A - však to věděl od počá-“

„Ne, ne však to! A jakož věděl od počátku! Však to je znak básníka v konc-“

Ostrý pohled mu připomněl, že opravovaný to dělá dobrovolně. Pod hrozbou trestu.

„Promiň.“

Na chvíli ho zaplavil pocit marnosti z této mravenčí práce. Přidává pomalu, verš po verši. Ale bude v této podobě jeho dílo také zapsáno? Stěží.
Nejde to jinak, musí, musí se dostat k papíru a tužce!

To si takhle člověk musí dávat pozor, když má jeho kamarádka za švagra policajta. Nesmí se lekat, když se chvíli před půlnocí ze zvonku ozve: „Policie, otevřete!“ (Já ten infarkt málem dostala.)

To se takhle člověk nemůže divit, že pro správný role playe jsou půjčené byty nejlepší. Když chcete přesvědčit bandu teenagerů, musí se Vaši příbuzní skutečně chovat jako kriminálka, vyvádějící nebezpečného dealera.

To je ale pak jeden zaskočen, když se k majitelce bytu do Ameriky dostane jen: „V prosinci policajti, v březnu kriminálka, co bude příště?“

No jo, když myši nejsou doma, kočky mají pré. Nebo to bylo naopak?

„Pane faráři, vy to nebezpečí normálně podceňujete.“
„Jaké nebezpečí, paní Kapustňáková?“
„Zdalipak víte, z jakýho dřeva jsou naše kostelní lavice?“
„Z dubu. Vyplňoval jsem to do-“
„A to já zase vim, že dubový dřevo je tvrdý, to vám nesežere ledajaký červík!“
„Červotoč.“
„A stejně sou naše lavice samá díra!“
„Všiml jsem si.“
„A nepřijde vám to divný, že se to tak zkazilo až před nedávnem?“
„Nevím, kam tím míříte.“
„Vy ste tu byl tehdy novej, ale pamatujete přece na ty cizí lavice, co tu ňákou dobu byly?“
„Měly je tu dočasně uschované sestry Boromejky.“
„Boromejky! Z jedničky! Já to věděla!“

Mezi jiným čtu také v psaní Tvém...

Ano, kvetou. Po tak dlouhé době mučivé nejistoty Ti smím napsat o... filodendronu na jaře. Jak šlechetné.

Bude krásně k večeru na balkóně...

Není. Ani s kvetoucími petúniemi. Ne bez Tebe.

Oči zavírám, vidět nechci...

Jsi v pekle. A já zde. Sama.

Milióny očí jsou v této chvíli...

Ach ano, nikdy jsi nezveličoval své utrpení. Jsi jeden z mnoha. Taky bych to chtěla umět.
Proč mi to vlastně píšeš?! Copak si zasluhuji ty čtyři sloky plné bolesti?

Otočila list a na vteřinu se usmála. Ach ano, přeci jen je tu ještě ta pátá.

Milý Tasemníku,

k životnímu bilancování svého pacienta můžeš přistoupit dvěma způsoby. První z nich je zdůrazňovat v minulosti všechno špatné. Každou chvíli, kdy Tvému pacientu někdo ublížil, každý moment, kdy selhal on sám. Kolik příležitostí promarnil, čeho všeho se vzdal pro rodinu a druhé! Takto dosáhneš toho, že se u pacienta rozvine pocit ublíženosti, případně méněcennosti.
Druhá možnost spočívá naopak ve vyzdvihování minulosti. Každá událost, která Tvého pacienta rozčílí, by se za jeho mládí nestala! Tehdy se děti uměly chovat, lidé se nepodráželi, jablka byla jablkovější... Cílem je mrzoutství.
Zvaž, ke které možnosti inklinuje Tvůj pacient víc.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

Bylo by to směšné, kdyby zde, na tomto místě, smích nebyl rouháním.
Zářivá budoucnost třesoucí se před sbírkou básní.
Historická nevyhnutelnost v panickém strachu z několika autorů.
Železná pěst bojující proti nepříteli. Vlastizrádci! Básníku – mrzákovi.

Hrozí nás znetvořit tak "že už se nebudeme podobat člověku" a sami přitom nemají lidské tváře. Jen škrabošky z půjčovny masek.

Výslech, ale nikdo neslyší. Neposlouchá. Nepotřebuje slyšet. Stačí podpis pod vylhané přiznání.

Ó jak je kruté odtržen ode všeho, co mi přirostlo k srdci, k podobě Kříže dorůstat.
Jak je to kruté s Kristem být.
Jak sladké...

Sladký. Krutý.
Výslech, při němž jsem křižován.

Drahý Tasemníku,

je pro mě velkým zklamáním, že nedokážeš těžit z úspěchu našich východních bratří. Důkazem tvé naprosté neschopnosti je fakt, že namísto toho, abys u svého pacienta posiloval užitečné emoce, jako je strach a nenávist, jsi dopustil, že je přetavil do aktivní pomoci! Musíš jednat okamžitě. Nejlépe uděláš, budeš-li svého pacienta nejprve nabádat, aby do toho šel po hlavě, chodil na noční směny a věnoval pomoci veškerý volný čas. Později v něm polehoučku začni živit pocit nedocenění a únavy. Čas bude pracovat pro nás. Naše kapacity, které mají v gesci Moskvu, nám ho jistě získají dostatek.

Líbá
Tvůj Zmarchrob