Moje články

Vážený pane Ičelý,

ucházím se o pozici vedoucího odboru pro podporu sounáležitosti občanů Prahy 8. Na osmičce jsem vždy bydlel, navštěvoval základní i střední školu a před třemi lety jsem dokončil studium na místní Vysoké škole hotelové.

Od svých patnácti let pomáhám jako dobrovolník při každoročních setkáních typu Za osmičku proti všem, Osmý den nebo Osmička je ta pravá. Jako svědek jsem vždy ochotně spolupracoval s obžalobou v případech Část vs. Králíčková, Část vs. Beránek i v případu tzv. Hlavácké zrady. Pravidelně přispívám do týdeníku Jedna osma vládne všem.

Těším se na osobní setkání s Vámi.

S pozdravem
Otokar Osmitečný

Milý Tasemníku,

není Tvým právem, ale jednou z Tvých největších povinností být zapomínán. Doby, kdy jsme vstupovali mezi pacienty a Nepřítele přímo a velmi reálně, jsou pryč. Bude mnohem lépe, budeš-li působit méně přiznaně. Velmi užitečným například bude, stanou-li se Tvá vnuknutí „vnitřními pohnutkami“ Tvého pacienta, jeho „pravým, zdravě sobeckým já“ nebo „hlasem srdce“. Samozřejmě takto nelze maskovat každou naši snahu, základem je začít u věcí zdánlivě nevinných a velmi zvolna zvyšovat laťku. Na konci si bude pacient myslet, že se prostě řídí svými pocity, ale ve skutečnosti to budou Tvé pobídky, kterými za něj budeš rozhodovat.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

„Je to pěkná sebranka, tyhlety LOPATy,“ povzdechla si. Bratr, který u nich bydlel od té doby, co získal místo vedoucího ekonomického odboru na radnici, na ni znepokojeně pohlédl.
„Představ si, teďka tlačí na vedení nemocnice, aby začalo lustrovat sestry...“
„Tak se do toho hlavně nijak nezapleť.“
„Cože?! Hele, víš že třeba Katka není ze šestky? Zato je to nejlepší sestra v celé nemocnici.“
Jeho hlas nabyl na naléhavosti. „Hani, nevěřila bys, jak jsou LOPATy organizovaný. Ty nemocniční stoprocentně znají LOPATy na radnici. Když se v tom budeš angažovat, půjdou po mně. A kdyby zjistily, že posílám výplatu rodince na pětku...“

Obhlížel krabičku.
„A co to je?“
„Zázrak moderní techniky. Záchrana každého-“ tu část reklamy o zmatených důchodcích vynechala. To byl také „přínos“ PARPATu. Rychle se rozšířil mýtus o popletených seniorech, což byli všichni starší lidé, kteří se plně neorientovali v nové ideologii. Jejich vzpomínání na dobu, kdy byla Praha jednotná, pak mohlo být jednoduše označeno za senilní blouznění.
„Jak to funguje?“
„Jednoduše, na tlačítka! Tady zapneš a tady nastavíš číslo své části.“
„K čemu?“
„Teď už si nemusíš pamatovat ulice, až půjdeš Brita venčit. Kdybys přešel hranici části, ta věc zapípá a ty se vrátíš. Skvělé, ne?“
Smutně se pousmál.

Heja!
„Znovu, silněji, pevněji, máš povolené břicho!“
Otřela si čelo. Bylo to náročné. Cvičila už několikátou hodinu.
„Unavená?“
Uvažovala, jestli v tom byl posměšek. Zhluboka se nadechla.
Heja!
„Ale no tak, koukni se, jak stojíš?! To snad?! Víš co, pro dnešek stačí, běž si odpočinout.“
Byla naštvaná. Ne, takhle to nechtěla. Proč mistr stále není spokojen?
Vracela se na pokoj, našlapovala tiše, ale vřelo to v ní. Na druhé straně chodby viselo pět obrazů. Hněv pomalu polevoval, zůstávalo jen odhodlání. Tam ze stěny na ni shlížely její vzory. Ty, které ji ke kung fu přivedly. Mistryně zmije a mistryně tygřice.

Klopýtali dolů. Opět v neproniknutelné tmě. Byl za ni rád. Aspoň nikdo neuvidí, jak se rdí studem. Co to vůbec bylo? Ještě to vůbec neměl v hlavě srovnané. Seběhlo se to rychle a neočekávaně. Jediné, co mu bylo úplně jasné, byla ta jeho stupidní věta.

Co sis myslel? – Chtěl jsem být užitečný. – Ale prosím tě, to si vykládej někomu jinýmu. Chtěl jsi na sebe upozornit, to je to. Aby si tě všimli. To se ti teda povedlo. Doufám, že jsi se sebou spokojený.

Přemýšlel, jestli mohl říct něco hloupějšího. Něco hloupějšího než nabídnout Mojžíšovi a Eliášovi, že jim postaví stany.

Byla to patová situace.
Většina ambasád a konzulátů se nacházela na Praze 1 a 6. Ostatní části protestovaly. Žádaly poměrnější rozdělení. A ochranný glejt pro ty občany, kteří se na ambasády vydají. Jednička se šestkou se ale odmítly vzdát své strategické výhody. A právo azylu mají mít jen ti "cizáci", kteří budou chyceni v ulici, kde ambasáda sídlí. Ještě by se glejt zneužíval. Jezděte si taxíky, jinopražáci!
Samotní ambasadoři dlouho mlčeli. Pak vydali společné prohlášení, které všem vyrazilo dech.
Jestliže budou ambasády nuceny podpořit jednu ze stran pražské občanské války, přesunou se všechny do Brna.
To vyděsilo i největší LOPATy.

„Čau, jak se máš?“
„Ale jde to. Teď jsem si zrovna zažádal vo vobčanství na trojce, tak jsem na čekací listině...“
„Cože?! No počkej a myslíš, že ho dostaneš?“
„Jo, já jsem voptimista. Irenčiny rodiče mají na trojce ještě jeden byt, tak tam budeme bydlet, už mám slíbený i místo, až dostanu to vobčanství, a našel jsem si, že sestra mojí prababičky kdysi na trojce bydlela, tak to mi snad taky uznaj k dobru.“
„Hele a proč to vlastně všechno děláš? To je to na desítce fakt tak strašný?“
„Ale to ne. Spíš kvůli svatbě. Irenka rezolutně odmítá smíšená manželství.“

Těžce oddechujíc snášela kočár ze schodů. Náměstí Míru bylo snad poslední stanicí, která neměla bezbariérový přístup. Nejistý krok. Na vteřinu se čas zastavil. Pak se jí noha zvrtla.

"Jste v pořádku?"
Vyděšeně otevřela oči. Skláněl se nad ní. S jejím batoletem v náručí a dvouletým synem, který se jí nad tím osudným schodem pověsil na sukni, za ruku.
"Jsou oba v pořádku," řekl, předal jí dítě do náručí, otočil se a zmizel.

Po internetu se video, na kterém téměř zázračně zachytil jak kočár, tak padajícího chlapce, šířilo jako virál.
"Hrdina" mu zůstal jediný den. Než vypátrali, že je z pětky.

Milý Tasemníku,

to, co píšeš, je nejen naprosto hloupé, ale i podvratné. Nepokoušej se Ty, nedochůdče, poučovat profesionála, jako jsem já. Je to trapné a ubohé.
Lidé ve skutečnosti vůbec nejsou rozdílní. Jsou si podobní jak vejce vejci. Jen Nepřítel jim přiznává tzv. individualitu a možnost činit svobodná rozhodnutí. Nepřej si, aby se někdo dozvěděl, že tady po pekle operuješ s Jeho myšlenkami. Jestliže někteří pacienti neskončí u nás, není to tím, že by se od sebe lidé navzájem nějak lišili, ale neschopností vás, mladých ďáblů. Hlavně že nikdy nešetříte časem, abyste pro svá selhání hledali výmluvy.

Líbá
Tvůj Zmarchrob

Milý Tasemníku,

lidé jsou divná stvoření. Že se má Tvůj pacient objektivně stále líp? To nehraje roli. Důležité je, jak se cítí. Jeho pocit, že se dře jako soumar, určitě podporuj. Důležité teď je umně ho vést k tomu, aby hledal, kdo je vinen tím, že se má (údajně) tak zle. Může to být žena, vláda, lidé na dávkách. Nejuspokojivější bude, dokážeš-li ho přesvědčit, že za to může samotný život. Život, který je jen pachtěním soumarů. Život, kterého se dá zbavit snáze než vlády nebo nepracujících. Takto ho můžeš dovést k tomu nejvýhodnějšímu konci (pro nás, samozřejmě).

Líbá
Tvůj Zmarchrob

Říkalo se mu zdivočelý mullet. Protože to jediné, co z něj bylo na všech kamerových záznamech vidět, byl jeho podivný účes. Pohyboval se bezskrupulózně po všech částech a na těch nejexponovanějších místech rozvěšoval unitářské plakáty. Na náměstích, kde se konala parpaťácká shromáždění. Na hraničních přechodech. Dokonce na radnicích!
Zdál se nepolapitelný. Byl nepředvídatelný. Letáky roznášel rovnoměrně po všech částech, takže nebylo možné rozpoznat, z jaké sám pochází.
Jeho přezdívka často sloužilo k vyvolání davového hněvu na demonstracích. Stačilo říct jen „mullet“ a v davu to začalo vřít. To slovo vyvolávalo nenávist. Lopaty brzy pochopily, že se jim vlastně docela hodí.

„Rozkaz zněl jasně, já vím, dostat to z něj. Ale když jsem tam vešel a uviděl, co se tam děje, úplně jsem zkameněl. To nebyl výslech. Ani v tom nejširším slova smyslu, jak ho používáme my. Šéf měl nepříčetný výraz a bil ho jako smyslů zbavený. Viděl jsem, že 8016 už nemůže mluvit. Nemělo to žádný smysl. Víte, těžko se to popisuje, ale já jsem ucítil takový závan, měl jsem pocit, že takové zhmotnění zla nemůže zůstat bez odezvy, já...“
„Prosim vás, moc si to berete. Kdo by se to asi dozvěděl? Koho zajímá nějaký ubitý vesnický kněz z Vysočiny?“

31. prosince 1975
Celý den jsem se nemohla ubránit bilancování. Byl to těžký rok. Verunka roste hrozně rychle. A máme nového prezidenta. Toho nejpříkladnějšího. Dostatečně poučeného z krizového vývoje.
Začíná poslední čtvrtstoletí. Budou tu soudruzi ještě na jeho konci? Vstoupí s námi do nového tisíciletí? Na věčné časy...
Láďa většinu dne střílel. Vím, že taky bilancuje. Chybí mi. Chybí mi ten, kým byl, než ho zničili.
Vstupujeme do posledního čtvrtstoletí. Láďo, budeme takto žít ještě na jeho konci?

---

Volební lístky z roku devadesát měla pečlivě uschované jako posvátný důkaz. Ale třetího tisíciletí už se nedožila. O dva roky a den.

Zklamání bylo cítit ve vzduchu. Bratři seděli tiše, pokorně hleděli do talířů, případně zkoumali, jaké všechny typy zeleniny pokrm skýtá. Novic Jiří to ale nevydržel:
"Ale bratře Damiáne... když je ten oktáv..."
"Nezasloužili bychom si přeci jen nějaké maso?" doplnil ho zkroušeně bratr Fabián.
Bratr kuchař se nejistě ošil. Všechny pohledy byly upřené na něj.
"Ale bratři, víte, musíme se začít stravovat zdravěji. Já vím, je oktáv a maso, to je taky Boží dar, ale měli bychom více pracovat na své životosprávě, kdo ví, co nás ještě čeká, tak jsem myslel, že nějaká ta zelenina neuškodí..."
Bylo 13. dubna 1950.

Muž se převalil, zavrčel a zlostně si přetáhl deku přes hlavu. Vedro bylo ale za chvíli nesnesitelné. Opět se odkryl. Hukot deště neustával.
---
Byl nevyspalý a mrzutý. Ani si nechtěl představovat, kolik ho čeká práce. Sešel po skřípajících schůdcích do spižírny k sudům a nejbližší otevřel. Nahlédl dovnitř, zaklel a víko opět přibouchl. Rozhořčeně vzhlédl k nebesům.
„Jsem ti sice vděčen, Hospodine, žes stvořil i nějaké menší potvory než takové slony, ale můžeš mi říct, k čemu by ti tihleti komáři mohli někdy být?!“
Noe netušil, že několik stovek metrů pod ním se skrývá země, která bude jednou nazvána Egypt.

Španělská, Jeremenkova, Nitranská, Trojanova, Na Viničních horách, U Průhonu, Kovářova, U Plátenice, Krkonošská, Neveklovská, Tomášská, Grafická, Vokrojova, Juarézova, Antala Staška, Tanvaldská, Holátova, Kolbenova, Tusarova, Suttnerové, Na Krocínce, Marie Cibulkové, Gutova, U Měšťanských škol, Batelovská, Odborů, V Kapslovně, Kyjská, Evropská, Rajmonova, Pod Lipkami, Líbeznická, Libočanská, Varšavská, Homérova, Staromodřanská, Hudečkova, Košalinská, Roentgenova, Naardenská, Hradební, Šimáčkova, Weilova, Přezletická, Orebitská, Bruselská, Křenova, Urbanova, Gotthardská, Freyova, Na Parukářce, Mošnova, Sečská, Dušní, Bergerova, Pod Radnicí, Polygrafická, Nad Hradním potokem, Třístoličná, Přemyšlenská, Mrkvičkova, Hněvkovského, Mikšovského, Dlouhá, Pakoměřická, Pod Krocínkou, Na Hřebenkách, Ametystová, Řezáčovo náměstí, Nad Zemankou, Mikovcova, Markétská, Chalabalova, Husinecká, Všehrdova, Vrchlického, Zhořelecká, Patočkova, Laubova, Sáňkařská, Břetislavova.

Mluvčí hřímala:
"Po staletí! Staletí! Stovky generací žen utlačovaných patriarchálním systémem. Pod taktovkou církve, ne náhodou plné mužů, se vtloukalo nám ženám do hlavy, že jsme rodící stroje. Automaty na děti. Vzdělání? Ne! Kariéra? Žena u plotny a kolíbky! Samozřejmě, že celé epochy tohoto ideového mrzačení na nás zanechaly následky. Chápu, že některou z vás by mohlo někdy napadnout, že chce mít děti, ale jste svobodné, rozumíte? Nezahazujte svůj život. Nepřeplňujte přelidněnou planetu. Budujte kariéru, bojujte za práva zvířat, odhalujte skryté násilníky, chraňte..."
Vzpomněla si, jak jí před pár lety babička věnovala svou starou panenku. Musí ji doma rituálně spálit!

Pod černým křídlem
samotná
a ztiší šití zda jehly a nitě bytí nespaly
nepsaly

to trní ze skrání

stéká

a chechtáky kanců

z huby se zubí

pod víčkem kliky

svíčka mlčí

pak hlavně míru
-------vrtí sliby
--------vrt do tváře
---------vr, vr
----------v jistotě

pod stejným jménem
mrtev

Sám samoten smuten
na černém křídle

V DNA kvasinky došlo na vlákně DNA 5´--> 3´ ke dvěma mutacím. K deaminaci jednoho adeninu v intronové oblasti genu pro syntézu enzymu alkoholdehydrogenázy, také došlo k depurinaci jednoho guaninu v exonové oblasti v genu pro syntézu aktinu. A reparační systém tyto chyby nerozpoznal. Následně došlo k replikaci DNA a rozdělení buňky na dvě kvasinky. Popište, jak se projeví mutace v těchto dvou genech na nově vzniklých kvasinkách. (Nově vzniklé kvasinky označujte písmeny A a B.) Pokud se mutace neprojeví, vysvětlete, proč se neprojeví.

Alkoholdehydrogenáza je enzym, který za anaerobních podmínek katalyzuje redukci acetaldehydu na ethanol.

Aktin je strukturní protein, který tvoří mikrofilamenta, je tedy součástí cytoskeletu buňky. Určuje její tvar, díky jeho polymeraci a depolymeraci je umožněna tvorba panožek a tím pohybu buňky. Aktin umožňuje zaškrcení buňky při buněčném dělení (cytokinezi).

Příjemný jarní den. Kavárna poloprázdná. Na talířcích dezerty. Kamarádské úsměvy.
"Tak co, povídej konečně!" Na výraz zájmu odložila telefon na stůl.
"Jako, co si budem povídat, byl FAKT okouzlující!"
"No...? Tak skvělý, ne? Že by konečně?"
"..."
"Tak v čem je problém, Jani, no tak..."
"Jako fakt fešnej, ale... no, prostě je to idiot."
"Jé... A jako co, vymaštěnej?"
"Ne, to je dobrý... Navíc s tím by něco dělat šlo..."
"Tak neumí tu svoji úžasnou postavu oblíct?"
"Ale, to bych zkousla. Bych ho prostě voblíkala já. Ale s tímhle prostě nic nenadělám."
"Tak už nevim."
"Představ si, von je ze dvojky!"

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.
Uf. V klidu. Bude to v pořádku. No tak... Hlavně nesmím pochybovat. Protože... to vycítí. Šestý smysl, či co, každopádně jakmile odkryji slabinu, zaútočí.
Nebudu si nic nalhávat, je jich přesila. Vlastně... jsem na ně sám. Možná kdyby...? Ne, nemá smysl uvažovat o částečném spojenectví. Nepřítel je jednotný. Půjde proti mě, dokud nepadnu.
Semkl rty. Připadal si náhle tak unavený.... Protřel oči a potlačil nutkání zívnout.
Ne! Jsem silný! Zvládnu to! To, co dělám, je správné! A smysluplné! O tom vůbec nepochybuji... Dost už! Čas běží.
Nadechl se, vzal rázně za kliku a vešel do třídy.

Lidé jsou hloupí.
Den co den. Sami si zapínají obojek. Heh. A pak to začne. Nervózní pokukování. Spěch. Stres. Dobíhání. Pocení. Omluvy. Já se bavím. Je to tak iracionální. A stejně, další ráno, zase obojek... Sami se svazují. Poutají. Já si to užívám. Ne že bych někdy slýchal vlídná slova. Ale ten pocit moci je fascinující. Návykový. Ten pocit, že je na vás někdo závislý... Že ho ovládáte. Je to nezapomenutelné. Někdy by mi jich bylo skoro líto. Ale což, každý svého štěstí strůjcem.
Lidé jsou hloupí. Nebo masochisté.
A každé ráno si mě, svá pouta, zase připnou na ruku.

Šel rázným krokem. Měl chuť se rozeběhnout, ale bylo by to nápadné.
Klid! přikazoval si. Neúspěšně. Pryč! Zmizet ve skupince. Ztratit se v anonymitě davu! Jako na zavolanou spatřil skrz jednu z postranních uliček hordu lidí. Kráčela Francouzskou směrem k Míráku. Demonstrace? Jo, říkali, že bude něco zavřenýho... Prudce zatočil a ještě přidal do kroku. Proč jde ta osoba furt za mnou? Začínáš být paranoidní, uklidni se! Konečně. Připojil se k zástupu. Ztěžka vydechl. Nepolevuj! Měl by se přidat ke skandování, musí zapadnout! Až teď se do něj zaposlouchal. A připadal si náhle tak sám.

Varhany hřměly. Duněly. Burácely.
Dva muži stáli u obrazu Josefa kardinála Berana. Jediné místo, které zabírala jen dvě odposlouchávací zařízení.
„Už nemůžeme zůstat stranou. Smrt otce Jakuba byla poslední kapkou. Ode dneška s námi můžete počítat.“
„Pane kardinále, uvědomujete si, že skoro všechny části přijaly zákony tvrdě perzekvující jakékoliv aktivity, které podporují sjednocení? Zapojíte-li se do odboje, můžete počítat s pronásledováním.“
Úsměv na tváři postaršího muže byl posmutnělý. „Ano. Však už jsme si zvykli.“
---
Postava přede dveřmi katedrály nervózně přešlápla a nakonec se sama ozvala ústředí: „Tak co?!“
Slečna sňala sluchátka, zívla a lhostejně protáhla: „Ále, asi zkouší opravené varhany.“

"Ach, to neštěstí, co budeme dělat?!"
Rozčileně přecházel po místnosti. "To nám ještě tak scházelo! Jak tohle vysvětlíme?"
"Ale... nemůže to mít přece souvislost s tím..."
"Hlupáku, mlč! Samozřejmě, že ne! Byla to jen... únava materiálu! Už byla stará! Není to nic překvapivého!"
"Ale že takhle čistě, odshora dolů..."
"Mlč, slyšíš," vyštěkl, "už takhle mám plnou hlavu toho, jak to řeknem lidu. Ještě ty se tvař, že tomu věříš."
"Ne, to ne, samozřejmě, ale je to podivná náhoda, přeci jen..."
"Ještě slovo a...! Dej radši ihned zhotovit novou. Už takhle na to padne obětí..."
Bylo krátce po třetí hodině odpolední.

Sbírala prázdné lahve, odnášela židle a skládala nádobí do myčky.
To byl zase debakl. A to se tak snažila! Uspořádala ten sraz u sebe doma - v Berouně - ač všichni spolužáci byli z Prahy. A zakázala přinášet jakékoliv placky a propagační materiály jednotlivých částí. Přišlo jí to tehdy směšné. Teď si říkala, že měla zakázat i některá témata. Zprvu se všichni krotili, ale když se okolo jedenácté začal podnapilý Antonín honosit, že byli ostatní vlastně přistěhovalci na jeho části, když tam chodili do školy, propuklo to naplno. Skóre? Jeden zlomený nos, dva naštípnuté prsty a jeden monokl na pravém oku. Jejím.

Unaveně si zapisoval poznámky, pacientka mluvila. Najednou zpozorněl.
"Víte, jak bych vám to řekla... já se něčeho trochu bojím... Mám takový strach, víte, z toho, lokálního patriotismu, nebo jak se tomu řiká..."
Údiv. Úlek. Myšlenky skákaly jedna přes druhou.
Ne, to je špatně. Pátravě se na ni zahleděl. Nikdo, kdo posledních 10 let nebyl v cizině, neřekne něco takového člověku, kterého vidí...
Pokusil se rychle vrátit do své role. Slečna jej náhle propalovala pohledem. Dříve než promluvil, otočila se k fotce na stole.
"Kdo to je?"
"Moje dcera."
"To je zvláštní, já ji znám. Ale nejmenuje se Ondrášková... Jako vy."

"Tak jo, to okolí máte?" Režisérova nervozita by se dala krájet.
"Takže, Hani, nezapomeň na ty jména, jasný. A trochu pietnější výraz, prosím."
Rychle se rozhlédl. Klid. Až podezřelý.
"Tak jo, parto, jedem naostro!"

Nasadila tragický výraz, než koukla do kamery.
"Vážení a milí diváci, nacházíme se na místě, kde se asi před měsícem odehrála nejkrvavější řež... I přes nepřátelskou propagandu je dnes již jasné, že naše milovaná část..."
Koukal na ni a nervózně kouřil. Ze směru od letohrádku se náhle vynořila parta lidí, mířící přímo k nim. "Hej, támhle jsou!"

Zoufale koukl na kameramana.
"Dobrý, rejžo, máme to!"
"Mizíme!"

Jeho vina. Kdyby se tehdy zdvihl, mohli ji jen zatknout. Nepříjemnost, nic víc. Po dvou dnech by ji někdo pustil. Ale on se držel svých přiblblých zásad a nechal tak jednat dav.
Dívka ležela na JIPce, šesťácky tisk ovládaný PARPATem označil trojku za pekelnou říši a každého jejího občana za zrůdu z podsvětí. Princip kolektivní viny? Co na tom, PARPAT na něm fungoval...
Fanatici ze šestky začali lustrovat tramvaje. Kdo neměl důkaz, že nebydlí na trojce, končil před hranicemi. Anebo naskakovaly bandy šestkařů do vozů až na části. Jimi zadržení museli podat důkaz, že nejsou z pekla. A když byli...

"A každý večer se kouknete do zrcadla a nahlas řeknete, co všechno se vám dnes povedlo. Je to důležité, nepodceňujte to."
"Děkuji... Ehm, moje sestřenice... prosila mě, abych vám dala tuhle vizitku. Je to takové staromódní, já vím, ale když ona... tak kdybyste..."
Potlačil nutkání rychle vztáhnout po papírku ruku.
"Ale samozřejmě...no, já jsem takový staromódní. Děkuji." Chápavý úsměv.
Když dveře zaklaply, sesul se do křesla. Vizitka na mužské jméno a v rohu malý křížek. Složil hlavu do dlaní a semkl rty. Pak se natáhl pro zrcadlo. Nahlas začal:
"Není to tvoje vina, dělals, co mohl. Nemůžeš za to..."

Vyhlédla z okna. Modrá obloha. Začátek května, příjemné počasí... O krásných dnech, jako byly tyto, se tak ráda procházela... Milovala hlavně Stromovku. Ale to bylo ještě před PARPATem. Dnes už by se tam neodvážila. Rozhodně ne sama. Od toho střetnutí s Bubenečskými to šlo z kopce. Dnes nebylo jasné, komu park patří. Potulovaly se po něm jen hloučky lopat, sprostě na sebe pokřikovaly a ani potyčky nebyly ničím zvláštním. Policie se od toho osudného večera celému parku radši vyhýbala. Pro slušného člověka znamenala Stromovka jen nostalgii...
Povzdechla si. Inu, stejně by se neměla venku moc ukazovat. Vstala a zatáhla závěsy.

Koukl na hodinky. Pět minut po desáté.
Co má tohle znamenat?
Pokoj stále svítil. Opatrně se rozhlédl. Neubránil se ušklíbnutí.
Je to dost směšné. Jak před sto lety. Nemůžu uvěřit, že ještě v jedenadvacátém století děláme tohle. Můžem mít v kapse celý internet... A já funguju jako poslíček.
Světlo zhaslo.
Konečně.
Znovu se rozhlédl. Zprava policejní auto. Vrátil se k přechodu. Kolem bloku malinko zrychlil, načasování bylo klíčové. Za roh a...
Modrý maják na chodníku u dveří. V domě křik a sípění. Policajt se nahnul do auta, houkačka spustila. Pokusil se nasadit klidný výraz. Otočil se. Bylo čtvrt na jedenáct.