Moje články

"Držte mě někdo, nebo spadnu!" křičel Adam. Visel ve vzduchu, s rukou nataženou směrem k Bohovi.
"Toho se bát nemusíš," ušklíbl se Bůh. "Ale jestli na tom padání trváš..."
Bůh máchl motyčkou. Adama to vymrštilo asi dva metry do vzduchu. Ale dřív než stačil zanadávat, zase spadl a skutálel se do příkopu.
"Tak, to bychom měli," usmál se Bůh a vykročil směrem k trakaři se zajatci.
Adam sebral druhý dech. Vyběhl z příkopu a začal se sápat na Boha. Ten byl trochu zaskočen Adamovým návratem, ale nakonec ho prostě odkopl. Pak si ale uvědomil, že motyčku v ruce už nedrží.

"Dost bylo kecání!" rozhodl se Adam. "Jdeme tomu Bohovi vyprášit kožich!"
"Do boje, Adame, já ti zase zahraju!" nadchl se troubadůr. Hrábl do strun, a nic. Zkusil to znovu, ale opět bez odezvy.
"Proč nehraješ?" podivil se Adam. Vtom ale uviděl, jak Bohovi v ruce zlověstně září motyčka.
"Myslíš si, že bych ho nechal?" ušklíbl se Bůh.
"Co jsi mu sakra vyvedl?" vykřikl Adam.
"Tu jeho hudbu jsem nahradil hlukem ticha. Celkem užitečná schopnost, když nechcete, aby vás někdo vyrušoval."
Adamovi mezitím došlo, že Bůh má svou moc nejspíš uloženou v té motyčce. Skočil, natáhl po ní ruku... a prd.

"Pamatuješ si, jak jste mě chytili?" začal vypravovat Bůh.
"Samozřejmě!" zavrčel Adam.
"Ten den jsem si uvědomil, jaká je má role v příběhu. Myslel jsem si, že jsem jen manipulátor v pozadí. Ale pak mi došlo, že jak jste mě odhalili, tak jste mě uvrhli do pozice padoucha. Člověka, který je odsouzen k prohře, a nemůže s tím nic dělat, protože by to narušilo příběh. A hádejte, co jsem udělal?"
"Stal ses punkerem!" vyhrkl Adam. "Přestal jsi respektovat pravidla, začal sis dělat všechno po svém, to jsou známky punku, ne?"
"Ne, debile! Zbavil jsem se tě a začal přepisovat příběh!"

"To je čert!" vykřikl Eduard.
"Ne," odpověděla postava. "Jsem Bůh ze stroje."
"Myslím, že bys mi měl něco vysvětlit!" zamračil se Adam.
"Ty mně taky. Proč jsi tady? Myslel jsem, že mlátíš toho troubu, co nás všechny napsal," pronesl Bůh.
"A cos vyváděl, když jsem tu nebyl?" vybuchl Adam. "Je tady všechno vzhůru nohama!"
"Nevyhýbej se odpovědi!" začal ztrácet klid Bůh. "Jak ses sem dostal?"
"Co tady, Bože, vlastně chceš!" zeptal se Eduard.
"Kámen mudrců? Perpeetum mobile? Víš co, jsem skromný, vezmu si jen čerstvě nařezané kočičky."
"Vážně???"
"To je materiál! Budu vám to všechno muset vysvětlit, jinak se nehnem."

"To byl teda nápad!" nadával Eduard. "Moc se s nimi mažeš. Mohli jsme je naložit na kozu, ale my je místo toho taháme na vozu."
"Zaprvé, to není vůz, ale trakař," hájil se Adam. "Zadruhé, koza by je brzo shodila a zdrhla k nejbližšímu dlabanci."
"Tak mohli jít pěšky!" zlobil se Eduard.
"Blázníš? Utekli by nám!"
"Moc vám to s tím trakařem nejde," uchechtla se Anežka. "V páce by vás porazil i křeček. Vycpanej."
"Moc neprovokuj, nebo ti něco zahraju!" nakrkl se Eduard.
Vtom se před nimi otevřela země. Z pukliny vystoupal nepříjemný žár a svalnatá postava s růžovou motyčkou.

"Co teď s nimi," přemýšlel Eduard.
"Zkusíme je vyslechnout," vysvětlil Adam.
"To jsou časté omyly moderní drezury špehů," ozval se Jiří. "Zvědové se vykecávají, dokud nepřiběhnou zajatcům posily."
"Vy máte nějaké posily???" vytřeštil oči troubadůr.
"Další omyl!" ušklíbla se Anežka. "Špehové mají moc blbé otázky."
"Blafují," vyhodnotil situaci Adam. "Vědí, že nic nezvládnou udělat, tak se nás snaží vystrašit."
"Stejně bych je radši odtáhl do tábora," navrhl Eduard. "Můžeme je vyslechnout v bezpečí."
"Skvělý nápad!" nadchnul se Adam. "Odvezeme je na koni, sami je neuneseme."
"A kde chceš toho koně vzít?" rýpla si Anežka. "V celé vesnici není ani jeden."

"Děláš si z nás srandu?" vytřeštila oči Anežka.
"Ty sejmeš Jiřího, já Anežku," pošeptal Adam Eduardovi.
"Blázníš? Oni jsou ověšení kušemi a meči, nemáme šanci!" koktal Eduard.
"Nevadí. Sejmu je sám, jen mi zahraj do boje," poprosil Adam. Roztrhl kapesník, nacpal si ho do uší a vykřikl: "Hrrr na ně!" Rozběhl se směrem k Jiřímu a Anežce.
Eduard brnknul na loutnu. Chalupa se otřásla a ze stropu spadlo několik trámů. Vše se skrylo v rozvířeném prachu.
Když se oblaka prachu usadila, Eduard viděl Adama, jak svazuje sourozencům ruce, kterými se ještě drželi za uši.
"Tak to bychom měli," oddechl si.

Adam si hlasitě oddechl. "Já už se bál, že tam někoho fakt mučí."
V tom ale jeho i Eduarda chytily jakési ruce a vtáhly je do okna. Když Adam zvedl zrak, uviděl po zuby ozbrojené Jiřího a Anežku, jak se na ně mračí.
"Špehové! Co teď s nimi?" zamručela Anežka.
"Otec je vždy hodil do žaláře a zapomněl na ně," zamyslel se Jiří.
"Radši je nech plavat," navrhla Anežka. "Ale před tím je nacpi do sudů."
"Tak si sami vyberte, co s vámi uděláme!"
Adam byl paralyzován tím hrozný výběrem. Koukl se na tuřín, a vykoktal: "Pozvete nás na večeři?"

Loupežnici jsem dělala měsíc. A byl to fakt jináč. Když začínáte jako dobrodruh, který vše vidí optimisticky, nevidíte před sebou velký špatný. Třeba, že byste měli začít přepadat lidi. A v tomto bodě narážíte na první problém: Jakou zvolit zbraň? Asi byste šáhli po kuši a dýce. Ale když nic takového nemáte, máte problém. Nikdo vám nedá peníze, když mu vyhrožujete rybičkou. Pak vás napadne kyj. Hádám, že jste ho nedrželi v ruce. Buď je těžký, že ho nezvednete, nebo drobný klacík. Nakonec vám nezbyde nic jiného, než škrtit lidi tkaničkou od boty. A tu druhou si při tom přišlápnete!

"Takže ještě jednou," nadechla se Eliška. "Vy hrajete bílými figurkami, snažíte se
získat šach mat."
"Dobře, tak posunu tuhle černou figurku sem..." taktizoval otec Jiřího a Anežky.
"Tohle je nejnudnější cesta, co jsem kdy podnikl!!!" zlobil se Boulemír. "Nic se neděje, nikdo se mě nebojí, prostě takový výlet do prázdna!!!"
"Co jsi vůbec dělal za života???" vzdala své snažení Eliška.
"Byl jsem posel," vysvětloval duch. "Nosil jsem tajné vzkazy, stále jsem cestoval, prostě vzrušující život."
"A jak ses stal duchem???" zajímalo rytíře.
"Umřel jsem." odpověděl stručně Boulemír. Nebude jim vysvětlovat, jak si opilý místo na koně sedl na spícího býka.

Zatímco Eliška učila rytíře hrát šachy, Adam s Eduardem se vydali na průzkum.
Zrovna se plížili pod jedním oknem, když uslyšeli hlas:
"Tenhle je tvrdej. Trápím se s ním hodinu, a nic!!!"
"Hoď ho do hrnce. Chvíli ho povaříme a uvidíš, že vyměkne."
Eduard se zarazil: "Snad tam někoho nemučí?"
"Houby vařit! Na to nemáme dost velkej hrnec. Strčím ho do krbu!"
"Ten se mi nechce roztápět. Zkusím to ještě kudlou. Jestli ani to s ním nehne, tak se neznám."
"Au!!!" ozval se bolestný výkřik.
Adam zbledl.
Okno se otevřelo a zakrvácená ruka z něho vyhodila vzrostlý tuřín. "Pitomá zelenina!"

"Duchové se objevují v noci, co budeme dělat během dne???" napadlo Eduarda.
"Pleteš se!" ozvalo se.
Eduard se zmateně rozhlížel: "Kde jsi???"
"To, že duchy nevidíte, neznamená, že tady nejsou," poučil ho Boulemírův hlas. "Přes den je silné světlo, které duchy přesvítí. A když nás lidé nevidí, neberou nás vážně."
"Dobře, budeš tomuhle rytířovi připomínat, kdo jsme," vysvětlila plán Eliška.
"Nuda!!! Nemohli byste ho radši naučit šachy? Prý to pomáhá na paměť."
"Po mně to nechtějte," odmítl Adam. "Já jsem zkusil skočit koněm přes celou desku."
"Já bych ho učila," přihlásila se Eliška. "Jinak nám jeho skleróza dá šach mat."

"Hele," napadlo Eduarda. "My vlastně potřebujeme poznávací znamení. Kdybychom se rozdělili, nemuseli bychom se potom poznat."
"Snad si zapamatuješ tři obličeje," zavrhl myšlenku Adam.
"Já možná, ale otec těch dvou asi ne!" vysvětloval bard.
"No dovol!" urazil se rytíř. "Vás si pamatuju! Ty jsi dráteník, tenhle je Aleš, nebo Alex, to je jedno. Hleďme, kde se tu vzala dívka?"
"Já jsem taky člen výpravy!!!" nakrkla se Eliška.
Eduard zaúpěl: "On je marnej! Dráteník, slyšeli jste ho??? Vždyť zapomněl i koně, natož znamení!"
"Nesmí zapomenout, že jsme jeho spojenci. Ale jak???" zamyslel se Adam. "Co kdyby mu to připomínal duch Boulemír???"

"To neřešte," odmítl Adam vysvětlovat, o čem se s Eliškou bavili. "Stačí, že to chápu já, vám by to jen zamotalo hlavu. A ty mi Eliško vysvětli, jak jsou na tom teď Jiří s Anežkou."
"Jim bůh změnil chování. Sice se jejich osobnost nezměnila, stále jsou hodní, ale bůh je ovládá a nutí dělat zlé věci."
"Dokážou se tomu vzepřít???"
"Trochu. Zkoušeli bohovu ovládání odolat, ale dokázali jen zaváhat před výstřelem. Nic víc."
"Je mi jich líto," zamyslel se Adam. "Kdybych se jich před nějakou dobu zeptal, kde se vidí za pět let, určitě by neodpověděli: Jako záporáci v knize."

"Jak to vlastně bylo?" zeptal se Adam.
"Pamatuješ si, jak jsi zmizel, prý do skutečného světa?" začala vypravovat Eliška. "Tak toho bůh ze stroje využil. On má totiž jednu hrozně silnou schopnost. Může přepsat příběh knihy, ovlivnit chování postav a cokoliv, když se autorovi vymkne příběh z rukou. Zmizení hlavního hrdiny je dost velký problém na to, aby bůh mohl tuhle schopnost využít."
"Já tušil, že v tom má prsty on!!!" vzplály Adamovi oči.
"Co žvaníte? Jaký bůh ze stroje, jaká kniha, jaký autor?" nechápal Eduard.
Adamovi až teď došlo, že Eliška musí pro ostatní znít jako generátor náhodných slov.

"Já se na to vykašlu!!!" nadávala Eliška. "Kariéra bandity fakt není pro mě!!!"
"Co tady blbneš? A kde máš Jiřího a Anežku???" vzpamatoval se z leknutí Adam.
"To je dlouhá historie," mlžila Eliška.
"Já ji zhudebním!" nadchl se bard. "V Bujarých Strkanicích mě za podobnou nosili na rukou."
"Vynesli tě jen z hradu," zamračil se rytíř. "A ty mluv!"
"Fajn! Mají hlavní stan v sousední vesnici. A jsou zlí. Nebo spíš nejsou. Vlastně, nejsou zlí, ale jakože jsou."
"Tak jsou nebo nejsou zlí???" nechápal Eduard. Nechápal to očividně nikdo.
"Jsou zlí, ale nechtějí být," objasňovala Eliška. "Vysvětlím vám to cestou."

Adam vyšel z krčmy. Vtom mu ale někdo přetáhl přes krk něco, co připomínalo tkaničku z boty, a začal ho škrtit. Adam marně lapal po dechu. Připadal si jako ježek, kterého někdo místo do klece dal do pece. Už ztrácel naději, ale vtom uslyšel Eduarda a otce, jak mu běží na pomoc. Vzchopil se, zatnul pěst a praštil veškerou silou útočníka loktem do žaludku. Ten nic takového nečekal, takže měl Adam příležitost vyvléknout se ze škrtidla. To už přiběhli Adamovi přátelé. Eduard praštil škrtiče loutnou. Otec mu namířil na krk meč. Adam teatrálně strhl útočníkovu kápi a zděsil se: "Eliško???"

"Co tady chceš, mladej?!" houkl na Adama hostinský.
"Váš švagr vás nechává pozdravovat," snažil se znít drsně Adam. Přesto působil spíš dojmem zatoulaného dítěte.
"Fajn. Dáš si pivo?" odpověděl krčmář.
"Ne, žízeň nemám," odpověděl Adam. "Hledám tady..."
"Prince Bajaju!!!" vykřikl kdosi a hystericky se rozesmál.
"Něco na ten způsob," ignoroval ho Adam. Blbci melou hubou, a tichá voda mele břehy. Nemusí se hned poprat. "Šlechtického syna. Jmenuje se Jiří..."
"O tomhle kazikšeftovi nemluv. Jednou se tu ukázal, a od té doby tady furt hlídkuje ponocnej!!!" zarazil ho hostinský.
Adam se rozhodl odejít. Netušil však, že je sledován nízkou zahalenou postavou.

"Eduarde, víš vůbec, že hraješ falešně???" zeptal se otec.
"Lidé to tvrdí..." zamyslel se bard. "Ale já si to nemyslím. Podle mě jen nemají vkus."
"Ještě jsem neslyšel, že by se někomu líbila. A celkem pochybuji, že nikdo nemá hudební sluch."
"Nedoceňují mé experimentální tóny. Jednou mne lidé uvidí jako obra, na jehož ramenou bude stát novodobá hudba."
"A to ta hudba také vždy vyplaší celý les?"
"To se stalo jednou. Asi jsem měl začít jemnějším tónem, aby se zvířata nelekla."
"A to se lekly i všechny ty předměty, které tvá hudba prý zničila?"
"Ty prostě nevydrží trochu hlasitější hudby!!!"

Adam, Eduard a otec stáli před velmi pochybným podnikem. Včera totiž vážně neusnuli, takže dorazili k cíli už dnes večer. Teď se rozhodovali, kdo půjde dovnitř vyzvídat informace o rytířových dětech.
"Já ne," prohlásil šlechtic. "Slad má děsně silné retenční schopnosti. Neodlepil bych se od piva a na děti bych zapomněl."
"Musíš tam sám, Adame." pokrčil rameny Eduard. "Já bych tam mohl potkat někoho, komu jsem už hrál."
Adam se nadechl, otevřel dveře a vkročil do krčmy.
Skrčil se před letícím džbánem, vyhnul se ruce, která ho chtěla zatáhnout do hospodské rvačky a s pocitem předčasného vítězství zamířil k hostinskému.

"To není možný!!!" zabědoval Adam. "V celém lese snad není ani jedno zvíře."
"Slyšel jsem, že zvířata milují hudbu," zauvažoval Eduard a zlehka brnknul na jednu strunu.
Nastal chaos. Zpod všech kořenů se vyřítily lišky a jezevci. Z houštin vyskočili srnci a jeleni. Adama povalila prchající černá ovce, očividně zatoulaná. K nebesům se vznesla bílá vrána, následovaná asi tisícem dalších ptáků.
Když si Adam setřel z očí zbytky spadlého hnízda, uviděl své přátele se pomalu zvedat z trávy.
"Myslím, že můžeme pokračovat v cestě," prohlásil Eduard. "Pro dnešek už nemám na zvěřinu chuť. A pochybuji, že po tomhle vůbec usneme!"

"Tady by to šlo," prohlásil Adam. "Jen je tu děsně štiplavá tráva."
"Tak vylez z toho mraveniště!" houkl bard.
"Tady je to celkem pohodlné," zkoumal otec Jiřího a Anežky jakousi díru v zemi.
Adam si k ní přičichl: "Tam nespím! Spaní v medvědí noře může způsobit zážitky neslučitelné se životem!"
"Touhle dobou už ji medvěd nepoužívá, ten ji má jen na zimní spánek," oponoval rytíř.
"Ale puch je to stejně hrozný," přidal se k Adamovi troubadůr. "Přespíme pod širým nebem, třeba tady na mýtince. Mimochodem, kdo vzal s sebou nějakou večeři???"
"Asi nikdo," konstatoval Adam. "Budeme si ji muset ulovit."

Adam s bardem kráčeli úzkou polní cestou. V tom se ale zpoza kopce vynořila známá postava v brnění.
"Nejste vy otec Jiřího a Anežky?" vyhrkl Adam.
"Ano, jsem to já," odvětil rytíř.
"Myslel jsem, že jezdíte na koni," znejistěl Adam.
"Jezdil jsem. Ale pak jsem ho někde uvázal a zapomněl jsem kde," vysvětloval otec. "Ale ty děti mi teď dělají vrásky. Člověk jim dává všechnu svou lásku a péči, a oni mu ji ani trochu neopětují. Jen dělají problémy. Krále provdali za čarodějnici, spálili roucho a pohrozili lesovraždou. Nebo tak něco, já si ty hrozné zvěsti radši ani pořádně nepamatuju."

"Pane hostinský, namaloval byste nám mapu kraje? Nejsem místní, moc se tu nevyznám," poprosil Adam, když vyrážel z hostince.
"Jistě!" nadchnul se hostinský a vytáhl plánek blízkého města.
"Tady má hostinec můj švagr," zakroužkoval jeden domek, "tam to doporučuju, skvělý podnik."
Pak zaškrtal pár jiných domků: "Těchto míst se vyvarujte. Tam má hospody konkurence, samí šibalové a podvodníci."
"Spíš namalujte větší území, hlavně hvozdy a bažiny. Nebo nějakou hodně zapadlou sluj. Prostě ta místa, kde se budou schovávat Jiří a Anežka," upřesnil Adam.
"Takže skrýše darebáků, kapsářů a hrdlořezů?" zamyslel se hostinský. "Tak to bude tady, u toho mého švagra!"

Z jakého dřeva je vyrobena Eduardova loutna?
A) bukového B) dubového C) ebenového D) modřínového

Který stařecký problém má otec Jiřího a Anežky?
A) krátkozrakost B) impotenci C) sklerózu D) koktání

Čím je ozbrojen bůh ze stroje?
A) zlatým mečem B) teflonovou pánví C) velikonoční pomlázkou D) růžovou motyčkou

Deus Machina vypadá jako...
A) křeslo B) umyvadlo C) je neviditelná D) automobil

V co vás může proměnit Oldřichova matka?
A) v macaráta B) v žábu C) v gekona D) v myš

Jakou schopnost má roucho Evino?
A) zkrášlí ženu, co ho nosí B) zneviditelní vás C) vyléčí vás D) žádnou

Adam s bardem usínali v hostinském pokoji. Vtom ale zahřmělo a uprostřed místnosti se objevila průsvitná postava.
"Jsem svobodný duch Boulemír a přišel jsem vás strašit," prohlásila nadšeně.
"Co znamená to svobodný?" zajímalo Adama.
"Běžní duchové straší v domě jeho obyvatele, dokud se neodstěhují. Ale svobodní duchové se v nějakém hostinci přilepí na cestovatele, a provází je, dokud se nevrátí domů," vysvětlil duch.
"Určitě to chceš?" zeptal se Adam, "Já jsem z jiného světa."
Eduard se přidal: "Já se narodil v kočovném divadle. To se kvůli mě rozpadlo. Doslova. Dodnes tam najdete prkna z maringotek. Tahle práce ti zůstane navždy!"

"Eduarde, mám skvělý nápad!" řekl Adam, "Vyrazíme spolu na cestu. Já přemůžu Jiřího a Anežku a ty o tom složíš píseň!"
"Blázníš? Ani nápad! Inter arma silent Musae, ve válce mlčí můzy!" vymlouval se bard.
"Tohle není válka, jen normální hrdinský čin," utěšoval ho Adam.
"Tak teda dobrá," souhlasil troubadůr.
Adam si mnul ruce. Také nebyl zrovna bojovník, ale to mu nevadilo. Spíš než přeprat chtěl zkusit své kamarády přemluvit, aby mu pomohli proti tomu, kdo má tohle zmatení vzpomínek na starosti. Ale barda potřebovat bude. Kdyby se cokoliv pokazilo, vždycky je lepší mít po ruce nějaké zbraně hromadného ničení.

"Myslím, že bude stačit, když mi tu baladu předneseš," vydechl Adam a začal urychleně uklízet střepy z vázy. Všiml si totiž hostinského blížícího se ke stolu. Bez kuše, ale s rukama jak medvěd.
"Baladu o zradě Jiřího a Anežky?" zeptal se hostinský, "To ti řeknu sám, tenhle troubadůr falešně i přednáší!"
Začal vyprávět:
"Ti dva nesli králi nějaký poklad. Ale pak se rozhodli zradit. Roucho dali jakési čarodějnici, vypálili celý les, aby se zbavili důkazů, a pohrozili královraždou..."
Takhle si to Adam nepamatoval. Ale všichni ostatní ano. Někdo jim musel podstrčit zmanipulované vzpomínky, nebo tak něco. Adam už tušil, kdo.

Misky s polévkou byly už skoro vyprázdněné, a troubadůr střízlivý. Zjistil totiž, že mu kamarádi z mokré čtvrti vyměnili víno za obyčejnou šťávu, což však nepoznal, a tak si vsugeroval, že je opilý. Styděl se.
"Můžeš mi vysvětlit, proč Anežce a Jiřímu říkáš zrádci?" začal křížový výslech Adam, "A proč děláš z toho zatraceného boha hrdinu???"
"Nač vysvětlovat, složil jsem o jejich zradě baladu!" nadchl se Eduard. Vytáhl loutnu a prohrábl struny. Kytice mučenek vypadla z vázy a sesypala se ze stolu. Adam nepoznal, jestli se jednalo o sebevraždu, nebo o pokus zachránit se z nádoby, která se vzápětí roztříštila.

Adam a Eduard vstoupili do hospody Na Holičkách. Adam sice neměl nejmenší chuť barda hostit, ale potřeboval, aby na chvíli zmlkl. Chtěl se ho zeptat, kde na všechny ty šílenosti přišel. Eduard cestou v jednom kuse upíjel vína ze starého měchu, takže byl ještě ukecanější než obvykle.
"Hostinský! My milujeme tvoji ženu!" spustil bujaře hned ve dveřích Eduard.
"On miluje," zabručel Adam s vidinou masivní kuše pod pultem.
"A taky tvoji dceru!" začal to přehánět Eduard.
"A já ti na ty kecy..." usadil dvojici krčmář. "Co si dáte?"
"Dvě polévky," objednal s úlevou Adam. Dnes ještě kličkovat mezi šípy nemusí.

Adam ještě se zacpanýma ušima vzhlédl. Uviděl známou postavu, jak se snaží vytroubit fanfáru na vydlabaný jelení paroh. Pak Eduard pokrčil rameny, paroh vyměnil za svitek a začal vyzpěvovat:
"Slyšte píseň barda Eduarda:
Jednoho dne jeden bůh se zved,
a ozbrojen jen motykou svou,
vydal se za širou oblohou,
by zlu do očí vzhléd!"
Tohle Adama zarazilo. Bůh nebyl žádný bojovník se zlem, spíš naopak. To ho ale už zaskočila druhá sloka:
"By postavil se zrádcům,
proradné Anežce a Jiřímu,
jó tomu duu podlýmu..."
Adam polkl! Buďto Eduard trénoval místo hry na loutnu myšlenkové kotrmelce, nebo je něco hodně špatně.

Tak Adame, ty se do knihy prostě vrátíš! Kniha se bez hlavního hrdiny jednoduše neobejde. Už na tebe určitě všichni čekají.
"A co když ne? Například Elišku jsem spíš štval."
Ale nikoho jiného ne. Vsadím se, že ti už troubějí fanfáry a bujaře oslavují tvůj návrat. Jen si sedni tady na moje křeslo, zavři oči a objevíš se v knize. V té s Jiřím a Anežkou, aby bylo jasno.
"Tak teda fajn..." usadil se Adam. A z mého pokoje zmizel. Neptejte se mě jak. Je to Deus ex Machina.
***
Adam se probral na travnaté louce. A hned si zacpal uši!!!

Napsat prostý příběh o putování dvou šlechtických dětí za králem, to je už ohrané. Ale příběh chlapce, který čte knihu o putování a tak dále, tu byl jen jednou. Nebo dvakrát? Tak nic, nechal jsem ho do té knihy rovnou propadnout. Děj uháněl vpřed jako dobře namazaný vagón. Tak dlouho, dokud Adamovi nedošlo, že je jen další literární postavou. A dokud se z knihy nedostal ven, aby mi za to odhalení rozbil ústa. Teď se válí na mém gauči, jí moji pizzu a kritizuje moje psaní. A kniha? Ztratila logiku a připravený děj se rozsypal! Takhle to, Adame, teda nepůjde!