Moje články

Ve vlasech cítila svěží jarní vánek; zelenající se větvičky lesního porostu ji šlehaly do obličeje, ale mladé víle to nevadilo. Křídla se rychle třepotala a špičky chodidel jim jen občas napomohly křehkým odrazem od země porostlé hedvábným mechem.
„Chyť si mne!“ zvolala na svou společnici. Když se však ohlédla, uvědomila si, že je sama. Uletěla jí až k hranici luk.
Mírně popadla dech a poté zvědavě vykoukla ze zeleně do širých plání. Srdce jí sevřel strach, ovšem rychle ho vystřídala vlna adrenalinu s kapkou všetečnosti. Pomýšlela na návrat do bezpečí, avšak nedokázala odtrhnout zrak.
Tehdy poprvé spatřila příslušníka lidské rasy.

Do svázaných rukou přestávala proudit krev, dlaně z rozkošně růžové postupně přecházely v nezdravý purpur. Provazy mezi zápěstími zaháknuté za čelo postele nehodlaly povolit ani o píď; z úvazu sálala zkušenost.
Koutky vyschly dávno před okamžikem, kdy mne chytil pod krkem a samolibě se usmál. Dlouhé mastné vlasy mu padaly do obličeje, a tak mne alespoň částečně ušetřily očního kontaktu. Děkovala jsem jim za jejich empatický počin.
Mezi nohama mne již bolelo. S každým přírazem jsem vykřikovala, avšak můj hlas slábl, až se změnil jen v tiché vzlyky.
Líbilo se mi to; proto dnes znovu pokorně stojím u jeho dveří.

Jak skvostně surrealisticky; metaforicky složitě; duší nahá…

Subjektivně kolísat na hranách roztržených papírů v meznících slov a vět, jež se snad jen s nemalou pomocí vnucených interpunkčních znamének rozlétnou do prostorného nekonečna a v myšlenkách se promění na meziřádky a podřádky; na titěrné abstraktní obrazy vyvolávající jen nesouvislost a pocity lidem neznámé.

Umělecké vyjádření netkví v psané formě, nýbrž právě v onom toku bez směru a cíle; v tikání hodin, které nikdy nebyly s to ukázat čas. A neporozumění i nářek spálených knih je jen malichernou daní za, byť jedinou, setinu vteřiny, kdy si dušička řekla – tohle, to je zázrak.

Venku zněla střelba. Sklo okenních tabulí se sporadicky tříštilo o zem. S každou další kulkou, která prolétla dovnitř skrze rám, nabývala podlaha o něco zasněženějšího dojmu.
„My tady umřeme, viď, tati?“ zašeptala copatá holčička směrem ke krví zbrocené postavě, která těžce oddechovala.
„Půjdeme za maminkou, ano?“ zněla chraplavá odpověď.
„Do nebíčka?“
„Do nebíčka,“ přisvědčil muž, z nějž postupně vyprchávaly i poslední zbytky života.
„Ale co když nebíčko není?“
Neodpověděl. Uvědomoval si, že je snadnější zemřít s vidinou světla na konci. Tolik rozumu a síly ještě měl.
Na rozstřílenou linku dopadl odjištěný granát.
„Půjdeme za maminkou,“ vydechl svíraje drobnou dívčí ručku.

Jedinec tak málo změní, proč tedy vzdávat se osobního komfortu? Raději žít v sametové sobeckosti, nežli se zlomit v kolenou pro život druhých!
---
Skrz betonovou dlažbu prodral se zlatavý kotouč pampelišky. Nebojte, vytrhla jsem ho, plevel jeden záškodnická! Na zelené louce vystavili naši předci město, však zeleně se pro moderní život vzdám s úsměvem na tváři.
---
Utíkáme z měst do lesů a luk, díváme se na hvězdy a namlouváme si, že ty stromy nejsou jen betonové stavby; že hvězdy nejsou jen světla lamp… Namlouváme si, že svět ještě neumírá.
---
My – lidé, copak jsme tak hluší? Nebo si záměrně zakrýváme uši?

„Bylo jich pět!“
„Co?“
„A teď jsou jenom dvě!“
„Hmm…“
„Neříkej mi, že si sám vypil tři flašky!“
„Miláčku, uklidni se. Poď mi radši dát pusu.“
„Trojku za hodinu.“
„Cože? Zlato, už nejsi v práci.“
„Rozcházím se s tebou! Jestli chceš pusu nebo pro mě za mě třeba pusou, zaplať si jako všichni ostatní!“
„Hmm…“
„To mi k tomu nic neřekneš?! Jenom hmm?! Nic víc?!“
„Uklidni se, prosím tě.“
„Uklidni se?! Seš zkurvenej alkoholik, už na tebe nemám nervy!“
„Tak si prostě sbal věci a jdi.“
„Půjdu!“
„Teda počkej ještě, lásko. Když už stojíš, podala bys mi tu čtvrtou láhev?“

Tvé slzy zpívají.
Tvé ruce křičí.
Jen slova nevydávají ani hlásku.
Věty postrádají význam; pohledy nikdo neposlouchá.
Přitom by se z nich dalo vyčíst celé tvé jsoucno.
A ty se díváš na nebe.
Noční obloha je ti toliko podobná.
Obě zpovzdálí pozorujete svět a cítíte zklamání.
Pláče vám z očí.
Tvá přílišná citlivost neumožňuje plnohodnotné vnímání reality.
Prosím, neztrať se mi v emocích té širé Země.
Buď té lásky a pokus se procitnout.
Alespoň na vteřinku.
Alespoň pro mne.
Nedbáš na prosby; stala ses chladnou k vnějším podnětům.
Kde je ta vřelá empatie minulosti?
Pohlédni opět nahoru; najdi sebe samu.

Skanula slzička, skanula do vody, a osolila rybniční poušť. Tak vznikla zelenost oázy řas, která stala se domovem mnoha druhů pro léta následující.
A slzička, ve vší té zeleni, transformovala své bytí do perly. Do perly všemi druhy opečovávané a milované za to, že poskytla jim zázemí.
Čas plynul rychleji než zarostlá voda a na původ tekuté oázy se zapomnělo. Perla běloskvoucně čněla do příšeří a zdála se nepatřičná, když nikdo nechodil vzdávat jí hold.
Tak slza odešla a za ní i veškerost řas – domov živoucích.
Pozdě bylo na hledání a prosby. Žádný jiný pláč oázu v srdci vykouzlit nesvede.

„Jen jednou,“ zašeptal mladík do tíživého ticha, které právě plulo půlnoční tmou.
Dívenka vedle něj měla tvář zabořenou hluboko v polštáři, slaměné vlasy rozcuchané do všech stran; vyvinutý hrudník jí pravidelně stoupal a znovu klesal pod vahou péřové přikrývky. Připadala mu krásná, téměř dokonalá. Oplývala ironickou invencí, subtilní nevinností i atraktivní rovností smýšlení vůči jeho osobě.
„Jen jednou,“ zopakoval si zasmušile. Nechtěl porušit rezolutní slib nezávaznosti, který si před lety dal, a přesto toužil neusínat vedle ní naposledy. Najednou se mu volnost stala provazem.
Vstal z postele a sáhl po hromádce svého zmačkaného oblečení. Poté na dívku pohlédl ještě jednou.

Tátu jsem vždycky obdivoval. Jeho naostřený meč, slušivý klobouk, statečné činy i šibalský úsměv, kterým lámal dívčí srdce. Nejvíce mi však, stejně jako všem ostatním, učarovaly jeho boty.
Vyrůstal jsem ve snu, že jednoho dne půjdu v otcových šlépějích. Každé ráno jsem mu podával onu slavnou obuv, podle které získal své jméno, a obdivoval se té velikosti. „Až vyrosteš, budou tvoje,“ sliboval vždy Kocour.
Já dospěl a táta zestárl. Zdědil jsem po něm leccos – zrzavý kožíšek i jeho čest; a mým posláním se stalo chránit město. V naplnění mého snu však stále lpěl jeden zádrhel: Jeho boty mi nikdy nebyly.

Včera byl moc hezký den,
tak řekl jsem si: „Půjdu ven.“
Chtěl jsem dojít k potoku,
však upadl jsem do šoku.

Otevřel jsem dveře
a narazil do keře,
v puse listí hromadu,
tak ucouvl jsem dozadu.

Pak vyslechl jsem z bezpečí,
že naše rasa člověčí,
prý přírodě nesvědčí,
a že to klidně dosvědčí.

Bylo to až k nevíře,
co stálo venku za zvíře.
Protivné tam mládě sloní
schovalo se za jabloní.

Řekl jsem si: „Sloni ani stádo koní
v posteli mne nedohoní.
Kašlu na zvíře ze stromu.“
A vrátil jsem se do domu.

„Udělals mi ostudu,
takže dnes ven nepudu!“

Bledě průsvitná kůže poodhaluje tajemství spletitého labyrintu žil a cév. Ostrá žebra jako by se snažila vyskočit mi z těla; kostnaté prsty se třesou i za bezvětří a neudrží již ani vadnoucí rudost tulipánu. Tmavé kruhy se usadily pod ztěžklými víčky. Pouze v očích zůstávají zbytky mé někdejší krásy, byť jim splývavě mastné vlasy zabraňují ve výhledu. Avšak bojím se, že i tato jiskra dříve zhasne, než aby dostala šanci opět zažehnout plnohodnotný oheň života.
Jsem múza a umírám nedostatkem způsobeným touto svazující, omezující dobou. A až zahynu, zůstane jen chabou otázkou času, kdy i můj milovaný umělec pojde hlady.

Dívám se do zrcadla pokrytého hutnou šedou vrstvou času. Zrakem stopuji každičkou prasklinku, sebemenší hrbolek zapříčiněný slepením kdysi rozbitých kusů. Vrásčitými prsty přejedu přes prázdný střed; přes místo, jehož reflektující dílek jsem nikdy nebyla s to doplnit. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy, které se rychle vpíjí do suché kůže a zanechávají za sebou jen slanou cestičku.
Myslili si, že když mi rozbijí vchod do mé Říše divů, přijdu zpět k rozumu. Avšak uzamčená dvířka se nerovnají patentu na rozum. V myšlenkách mi stále tikají králičí hodiny, na hlavě trpce dřepí křiklavý klobouk. A mne se k zešílení stýská.

„Už toho, prosím, nech!“ hysterický podtón jeho hlasu prosycoval potemnělou místnost, avšak k mým uším nedoléhal s přílišnou účinností. V rozšířených zorničkách pulzoval vzdor. Přerývavé vzlyky spolu s trhanými nádechy kouzlily ironickou symfonii. Usmála jsem se nad tou melodií a poodstoupila o dva kroky vzad. Klapání podpatků na chvíli zaplnilo ovzduší a přehlušilo vše ostatní. Poté se opět vrátil nářek.
Vnitřně jsem toužila přestat, avšak v hlavě se mi rozezněla chraplavá věta: „Přeci nechceš být jen další slabý kus, Mono.“ Strnule jsem přikývla. Strach mne ochromil a pod tíhou větších sil, než byla ta moje, uvolila jsem se krutě pokračovat.

Těším se na den, či spíše těším se na noc, až budeš zas malá. Až budeš na mne hledět vzhůru, zatímco tě mé hrubé prsty budou laskat ve zlatavých kadeřích. Těším se na chvíli, kdy ve tvém mumlání rozpoznám oprávněné stížnosti na bolest kolenou a krční páteře. Na chvíli, kdy oči barvy zataženého nebe zalijí první dešťové, slané, kapky, avšak ve tváři se bude zračit spokojenost. Nemohu se dočkat momentu, kdy se opět plně odevzdáš mému bytí.
Těším se na okamžik, až budeš zas malá, a já budu z výšky hledět na tvou nevinnou krásu, jak klečí mi u pasu.

Již řádka let uplynula od činu závisti rajských i pekelných tvorů – netvorů, jenž schvátil a zabil mou krásnou Annabel-Lee. Již řádka let uplynula od chvíle, kdy ulehla v hrob v městě při moři, kolébána slaným zvukem nočních vln.
Však i nyní oplývá půvabem, třebaže od dřívějšího bytí odlišným. Porcelánově bledá pleť nabírá na průhlednosti, řasy se v přímořském větru chvějí – snad pod tíhou snu. Chlad kobky zbarvil propadlá líčka purpurovým odstínem stejně jako mdle popraskané rty, mezi kterými se nezřídka mihne útlé červí tělíčko na své cestě mezi lebkou a útrobami.
Jak spanile živá je má milá ve své smrti…

Když jsem poprvé přišla k němu domů, vyděsila mne scenérie, kterou jsem zřela. Desítky motýlích křídel ve skleněných vitrínkách visely v pokoji na dlouhé stěně bez oken za čelem postele.
Avšak jeho medový hlas vábil příliš silně. Jeho pevné paže dopřávaly kýženou jistotu. Jeho blankytné oči nabízely možnost bezbolestného utonutí. A tak jsem si s postupem času zvykla na křehká okřídlená tělíčka bez života.
Dokonce jsem si zvykla i na jeho blízkost, na jeho doteky; natolik, že jsem se jim jednoho dne poddala docela.
Příštího rána na stěně v jeho pokoji visel motýl a pod ním bylo vepsáno mé jméno.

Častokráte vyčítal jsem svým dřívějším známým, když dlouze se dívali, než mne pozdravili, procházejíc kolem na ulici. A slova: „Málem jsem tě ani nepoznal!“ mne urážela snad ještě více. Jak mne někdo může nepoznat; jak někdo může zapomínat tváře?
Poté mne zavřeli sem – bílá místnost, čtyři stěny, hlasité ticho vlastních myšlenek, a já přišel i o posledního přítele – mé zrcadlové ego. S plynoucím časem přestávám si vybavovat barvu vlastních očí, délku špinavě plavých vlasů i tvar suchých rtů při zahořklém úsměvu.
Uznávám, tváře vskutku mohou vcelku snadno vyklouznout z paměti, a proto ostatním konečně přiděluji právo na to mne zapomenout.