Moje články

Stojí u žehlícího prkna a žehličkou přejíždí po bílé látce.

„Hotovo.“ Ozve se z jejích úst, zatímco mu jí podává. Jakmile si ji Andy oblékne, začne mu zapínat jeden knoflík za druhým.

„Víš že ji zase zmačkám.“ Řekne a ona se jen pousměje zatímco mu rovná límeček. Prsty sklouzne níž po jeho hrudi a pohled zvedne k jeho očím.

„Tak ti ji znovu vyžehlím.“ Špitne, zatímco se na něj dívá. Prsty si ho přitáhne blíž, zatímco jí položí ruce kolem pasu.

„Jsi krásná.“ Řekne a dlouze jí políbí.

Pousměje se. „Měli bychom jít... Nebo přijdeme pozdě.“ Zamumlá tiše k němu.

„My chceme pohádku,“ ozve se z postýlek.

Pousměje se a posadí se mezi ně.

„Dobře,“ řekne tiše.

„Byl jednou jeden princ, který měl velký hrad,“ začne.

„A měl i koně?“ ozve se hned.

„Měl. A byl ten nejrychlejší v celém království.“

Děti spokojeně ztichnou.

„Jednoho dne se princ vydal do lesa, protože zaslechl, že tam žije drak.“

„Velký?“

„Obrovský,“ přikývne.

„Princ ho dlouho hledal, procházel lesem, až ho nakonec našel u skály.“

Hlas se jí ztiší.

„Drak se na něj podíval, otevřel tlamu a…“

Odmlčí se, když uslyší tiché pochrupování.

Děti svírají deky a spí.

Pousměje se.

„Dobrou noc,“ zašeptá. 

„Mer, pojď to taky zkusit.“ Zavolá na ni dívka.

„Ne, víš že tomu nevěřím.“ Odpoví.

„Pojď, bude sranda.“ Ozve se druhá a tak souhlasí. Natáhne k jedné ruku.

„Tak co tam vidíš?“ Řekne další.

„Do tvého života přijde někdo nový. Na první pohled úplně obyčejný.“ Řekne.

„Nebude jako ti před ním. Neotočí se k tobě zády, ale zůstane při tobě.“ 

Protočí nad tím oči, ale dal poslouchá.

„Změní tě.“ Dořekne a odmlčí se.

Zavrtí nad tím se smíchem hlavou. „To je hloupost.“ 

O pět let později stojí vedle něj. Jejich cesty se střetly a on ji změnil víc než čekala.  

Hledala, kam patří.

Od prvního dne se snažila mezi ně zapadnout. Pracovala víc, než musela. Dělala všechno správně.

Nestačilo to.

Ne proto, že by byla špatná. Ale proto, že byla jiná. 

Proto, že byla žena.

Dívali se skrz ni. Slova bolela víc, než měla.

A on byl jediný, kdo nic z toho nedělal.

Neubližoval. Nepřidával se. Jen tam byl.

Dlouho jen mlčel.

A přesto se vedle něj všechno zdálo mnohem snesitelnější.

Od té chvíle už nebyla sama.

Nehledala jeho. Hledala místo mezi nimi.

A přesto to byl on, kdo našel ji.

Neboť se na ni dokázal dívat jinak než ostatní.

Polibky pro ni kdysi nic neznamenaly.

Byly rychlé, jednorázové, zapomenutelné.

Stačilo jí málo.

Krátké chvíle, které nic neznamenaly. Rána bez otázek. 

Bylo to bezpečné.

Nemusela milovat. Nemusela nic cítit.

A hlavně... Nemusela se bát.

Teď stojí naproti němu a poprvé neodchází. Zůstává po jeho boku. Dívá se na něj déle než by měla. Pouští ho blíž, než si kdy dovolila.

A ví, že už není cesty zpět.

Protože právě tady, kde je všechno skutečně, přichází strach.

Čím blíž ho k sobě pouští, tím víc ho miluje.

A paradoxně v tu chvíli jí dochází, že o to víc ho nechce ztratit.

Schoulí se k ní pokaždé, když se svět zdá příliš velký.

Jemně ji k sobě přitiskne a pousměje se. Jako by přesně věděla co potřebuje.

Vždycky to ví.

Prsty jí prohrábne vlásky a odhrne několik pramínků z čela.

"Jsem tady zlatíčko..." Zašeptá tiše.

Malé prstíky se jí opatrně sevřou kolem krku, jakoby se bála, že zmizí.

 A pak přijde ten dotek.

Jemný.

Laskavý.

Teplý.

Polibek, který spočine na jejím čele a na chvíli tam setrvá.

Zavře oči a přítulí se k ní blíž, zatímco zapadající slunce dopadá na jejich tváře.

"Mami..." Zamumlá ospale a pomalu usíná.

"Dobrou noc maličká." Zašeptá.

"Chci ti věřit... Ale nevím, co si mám myslet."

Dveře za ní zapadnou a byt najednou působí až moc tiše.

Ještě před chvílí tu byla. Ještě před chvílí to dávalo smysl.

Zůstane stát uprostřed místnosti, neschopná se pohnout.

"Emily..." Vydechne tiše, skoro opatrně, jako by ji tím mohla vrátit zpátky.

Ale nevrátí.

Posadí se a najednou na ni všechno dolehne. Všechna ta slova co řekla, o sobě, o své minulosti. Její pohled plný zklamání a zrady.

A pak...

Tiché vrznutí. 

Otočí hlavu tím směrem.

Vrátila se.

Na zlomek vteřiny tomu uvěří.

Že to ještě není ztracené.

Ale nikdo tam není.

„Už zase jdeš?“ řekne tiše, lehce vyčítavě.

„Je to jen pivo,“ odpoví, zatímco si obléká bundu.

„Jasně. Vždycky je to jen pivo.“

„Mer, nezačínej.“

„Já nezačínám,“ řekne ostřeji. „Ty odcházíš.“

„Jen na chvíli–“

Povzdechne si. „Tak si jdi.“ Pomalu se otočí.

Zarazí se. „Mer počkej...“

Chytí ji za ruce, aby ji zastavil.

Ztuhne v pohybu. 

„Pusť mě,“ řekne tiše.

„Mer, prosím…“

Vytrhne se mu. „Jdi!“

„Fajn, ale pak se nediv!“

Dveře se za ním hlasitě zabouchnou a byt utichne.

Dívá se na zavřené dveře a na rukou stále cítí jeho dotek. A poprvé v životě má strach, že se nevrátí.

Leží mu na hrudi a poslouchá jeho dech. Klidný. Pravidelný. Snaží se to v hlavě sečíst.

Kolikrát takhle usínala.

Kolikrát ji podržel, aniž by o to žádala.

Kolikrát jí rozuměl i ve chvílích, kdy to ona sama nedokázala.

Kolikrát stačila jen jeho přítomnost.

Nemá pro to, přesná čísla.

Otočí se k němu. Oči má zavřené, ale jeho ruka si ji automaticky přitáhne blíž.

Jako vždy. Bez přemýšlení.

"Víš..." zašeptá do tmy. "Když si to všechno sečtu..."

Nedořekne to.

Nemusí.

On ji jen jemně pohladí po zádech.

A ona se k němu přitiskne blíž.

A to jí stačí.

Jen oni dva.

Bytem voní jehličí, světýlka blikají. Andy něco říká, směje se, věší pár ozdob na stromeček. Poslouchá ho jen napůl. Pohled upřený k němu.

Jak přirozeně ji bere.

Jak se na ni dívá.

Jsou to jejich první společné Vánoce.

"Líbí se ti?" Zeptá se jí.

Přikývne.

Líbí.

Jen ma strach.

Strach z toho, že je to až moc krásné na to, aby to bylo skutečně. Že to štěstí zmizí stejně rychle jako přišlo.

Vidí její pochybnosti. Jemně ji chytí za ruku a přitáhne blíž.

"Nikam nejdu." Zašeptá tiše.

Pak se k ní nakloní a jemně ji políbí.

A ona přestane pochybovat.

"Dnes nezapomeň zemřít."

Zní to krutě.

Ale ona ví, že to nemá být o něm.

Ale jen o ní.

O tom, co musí nechat jít...

Kouř. Oheň.

Pracují rychle. Pohybují se s přesností. 

Zrovna odklízí část sutin, když se z vysílačky ozve.

"Máme ho, vraťte se zpátky."

Už se chystá otočit a jít, když se ozve.

"Amy pozor!" Někdo ji odstrčí a pak... Rána.

Prudce se otočí. "Liame!!" 

Jeho tělo nehybné pod dřevěnou traverzou.

Během vteřiny je u něj.

"Ne! Zůstaň se mnou lásko..." 

Brání se, když jí od něj odtrhnou.

Nechce ho ztratit.

Smrt je ale mocnější než láska...

Nikdy nebyla pořádně dítětem. Její dětství skončilo dnem, kdy zemřela její matka.

Byla obyčejnou loutkou. Loutkou ve hře svého otce.

Musela se naučit být poslušná. Vědět, co říkat smí a nesmí. Jak se má tvářit, jak stát, jak se má dívat, aby vše bylo tak jak má.

I ona byla součástí té hry. 

Lidé kolem museli uvěřit. Ne otci. Ale jí, že je vše tak, jak má. Že jsou spořádaná rodina.

Byla součástí lži. Nechtěla to, ale musela aby ochránila ty, které milovala.

Nikdo to neviděl. A i přesto se nenechala zlomit.

Jen nesla víc, než by dítě nést mělo.

Bylo to už dávno...

I přesto tu bolest stále cítila na hrudi. Den co den vzpomínala na to malé tělíčko, které ještě nebylo schopné se bránit. 

Děvčátko, tak malé a bez života v její náruči. Sotva velké jako dlaň.

Modré oči. Hnědé vlasy. A navždy pryč...

Nenáviděla se za to. Nenáviděla Boha za to, že jí ji vzal. Denně se ptala sama sebe proč, co udělala špatně. Až teprve časem zmizela nenávist a přišlo smíření. Se sebou, s Bohem, s ní. Až tehdy si uvědomila, že to spojení nezmizelo s její smrti. Byla její součástí.

Její dcera žila skrze ni.

Bála jsem se, ale v jeho náruči svět nebyl tak zlý.
Věřila jsem, že jeho ruce mě ochrání.
Že jeho hlas umlčí všechno, co mě děsilo.
Mýlila jsem se...

Jen stál stranou a mlčky pozoroval, když mi žhavým kovem tiskla na tělo znamení bolesti.
Viděl, jak se do mé kůže vpaluje bolest a z mých úst uniká křik. Mlčel a odvracel ode mne zrak...

Časem se jeho pohled změnil.
Přestal váhat, chránit... i milovat svou dceru.

Věřil jí, ne své malé holčičce...

Už nebyl tím bezpečným útočištěm.
Stal se tím, před čím jsem kdysi utíkala do jeho náručí.

Změnil se...

Tu noc seděla na balkóně svého domu, objímala kolena a šeptem prosila hvězdy o zázrak. Aby alespoň na chvíli necítila ten tíživý strach, samotu, i pocit, že ztrácí mámu... i samu sebe.

Nemoc její matky jí ničila a ona se neměla komu vypovídat. Byla sama. Sama na všechno to trápení.

Usnula, aniž by měla ponětí jak. Vzbudil jí až telefon. Matka...

Slyšela své jméno z jejích úst a oči se jí zaplavily slzami. Byla tady. Ne deset nebo patnáct let zpátky, ale tady a teď. A chtěla k sobě svou dceru. Svoji malou Mermer. Ženu, které hvězdy splnili její přání.

Postávala jsem u okna jako každé ráno. Hlavou se mi honilo nespočet myšlenek a já nevěděla, kde začít. Má mysl se neustále vracela k úsměvu onoho chlapce a jeho zeleným očím.
Je to už více než dva roky a já vím, že jsem se zamilovala. Jenže jak mu to říct?
Den ode dne mu ukazuji kousek svých pocitu k němu. Od jednoslovného pozdravu jsme se dostali až k objetím, ale i dlouhým konverzacím.
Převážně je to iniciativa z mé strany, ale asi něco tuší. Přeci jen jsem jediná skautka, která ho objímá. I tak vím, že mu to musím říct.

Byla tam někde v té továrně či co to bylo. Aliosha jí svíral ve svém náručí a ona chtěla jen pryč. Daleko odtud. Kdyby měla svoji hůlku, určitě by už dávno byla pryč. Jenže ti Rusové jí tu hůlku vzali. Musela jen doufat, že si pro ni přijdou. A také že přišli.

První koho spatřila byl Leon. Člověk, který pro ni byl jako vlastní bratr, které ho nikdy neměla. Najednou tu bylo několik Rusů a smrtijedů. Vzduchem lítali kouzla, ale i kulky. Jednu z nich schytal i Leon. Viděla to... Stalo se to přímo před jejíma očima. Prostě hrr akce...

Lucius jí to prozradil. Věděla, že jednou se bude muset provdat za čistokrevného kouzelníka z dobré rodiny. Všem bude jedno, zda je zamilovaná nebo ne. Ještě má ale čas.

Nechtěla to...Samozřejmě že to nechtěla. Má Abraxase ráda, ale nechtěla být jeho figurkou na šachovnici. Nechtěla být prostředkem, jak vylepšit vztahy s rodinou Blacků. Ne...Chtěla být svobodná a mít možnost svobodné volby. Bude za ni bojovat, tak jako když dáma chrání svého krále. Najde způsob, jak vyhovět oběma stranám.

A pokud ne, uposlechne. Vezme si toho, koho jí vyberou a bude doufat, že třeba i tu lásku tam objeví.

Jako malá dívenka ráda navštěvovala kuchyň plnou skřítků a někdy vyslechla i jejich rozhovor při přípravě oběda.

Stála za dveřmi a tajně je sledovala klíčovou dírkou, jak asi něco kuchtí.
"Co s tím králíkem?" zeptal se jeden z nových skřítků.
"Hoď ho do hrnce!" ozvalo se z druhé strany místnosti. Lia stála za dveřmi a sledovala jak probíhá příprava slavnostní večeře pro ni, jejího otce, matku a sestru.
Možná i proto milovala tolik lov králíků. Nebo to bylo opravdu jen zvíře, které ji bavilo lovit?

Momentálně stála v kuchyni v Malfoy manoru a se svými přáteli chtěla péct velikonočního beránka.

Patřila mezi ně. Byla součástí jeho následovníku a podporovala jeho názory na kouzelnickou společnost. Byla zatím jen stoupenec samotného Pána zla, takže ještě neměla znamení. No věřila, že ho jednou příjme a bude se jí vyjímat na jejím levém předloktí.

Přeci jen už byla na několika schůzích a navíc měla i svůj vlastní cíl, kterého chtěla dosáhnout....

Pomstu!

Chtěla se pomstít za to, že její rodiče museli zemřít. Za to, že ministerstvo kouzel o tom muselo něco vědět a i přesto to tajili. Měla vztek. Na bystrozory a všechny ostatní, kteří měli nějaký podíl na jejich odchodu z tohoto světa.

Kdyby se jí teď někdo zeptal, kde se vidí za pět let. Hned by věděla odpověď.

"Lio...Kde se vidíš ty za pět let?" podívá se na onu osobu, která jí právě položila onu otázku.

"Z profesního života doufám, že v tu dobu ze mě bude už alespoň trochu zkušená lékouzelnice ve svém zaměření...Za to můj osobní život bude zajímavý. Předpokládám, že v tu dobu už budu vdaná paní někoho, koho mi vybere Abraxas. Možná ze mě už v tu dobu bude i matka." odmlčí se. V hlavě jí běhá tato myšlenka. Hlavně když budu v tu dobu šťastná.

Vracela se domů od kamaráda. Vzala to Přes Hyde park, kde byl dětský den. Ale to nebylo to nejlepší rozhodnutí.

Držela se v ústraní a sledovala ty šťastné dětské tváře. Když se vydala na odchod, do někoho vrazila. Do chlapce z Ruska. Snažil se jí varovat, ale bylo pozdě. Najednou zde byl druhý muž, pistoli jí přitiskl k pasu a začal jí vyhrožovat.

"Teď půjdeme k tomu autu." Trochu silněji do ní strčil, aby popošla k autu. Kdyby tu nebyli ty děti a on jí nevyhrožoval jejich smrtí, začala by bojovat a to by se asi rozmohlo v kouzelnickou strkanici.

"Zkusíš něco a schytá to některé z těch dětí. Budeš mít jejich krev na svých rukou!" vyhrožoval jí. Lia nechtěla, aby se někomu z nich něco stalo, ta výhružka na ni byla moc. Unesli ji. Naštěstí ji přišly zachránit. Byla doma...

Dva dny na to narazila v domě na manželku svého bratrance. Daly se do řeči a Marie jí řekla, že by se měla začít chovat jako dospělá. Pokud nechce, aby jí život ovládali jiní, musí najít střední cestu. Chtěla, ale cítila se na to sama.

Cítila se jako ježek v peci...Nebo v kleci? To už si přeberte sami.

Její otec byl z čistokrevného rodu. Věděl, co znamená být z čistokrevné rodiny. Dědeček se to snažil dostat svým dětem do hlavy. Ale všichni tři to brali jinak.

Liin dědeček, bral čistokrevnost jako svátost. Přeci jen mudlorození kouzelníci a mudlové byli ta největší špína. Nic nedokázali a podle něj neměli právo kouzlit. Ovšem tetička Jess na to měla jiný názor. Podle ní byli mudlorození stejně dobří ba i ne lepší než ti čistokrevní. Měli si býti rovnocenní. Sama jednoho milovala.

Její otec viděl dál než její dědeček. Ctil pravidla rodu, ale dokázal časem pochopit Jessinu lásku. Na rozdíl od ostatních.

Je to vcelku milá a veselá holka, která má také svá tajemství. Je dosti tichá a spíše poslouchá lidi kolem sebe a když ji poprosí o radu, ráda jí jim dá. Asi by to ani do ní nikdo neřekl, že zrovna ona bude stát na té správné straně. Na straně Pána Zla a smrtijedů.

Možná na povrch vypadala jako milé děvče, které se s každým přátelí, ale uvnitř ní žila lvice, kterou se bála ukázat jen tak na povrch a která měla jen jeden hlavní cíl.

Pomstít smrt rodičů za to, že je bystrozorové sprovodili ze světa a tajili to.

Otec jí vyprávěl o jejím dědečkovi,moc ho neznala, ale měla pocit, že ho zná celý život.

"Tati, povyplávěj mi plosím zase něco o dědovi." ozval se rozespalý hlas pětileté holčičky, když jí její otec ukládal ke spánku.

Otec se na ni usmál a začal vyprávět: "Tvůj dědeček byl jeden z nejlepších výrobců máslového ležáku v Anglii. Vždy se snažil, aby všechny suroviny byly perfektně připravené. Staral se o to, aby měl perfektní chuť a podle mě se mu to i povedlo."

"To muselo být hodně doblé..." řekne v polospánku.

"Bylo." odpoví a políbí ji na čelo. "Dobrou noc zlatíčko."

Trochu si ji pamatovala z dětství. Přeci jen to byla sestra jejího otce. Jenže také to byla černá ovce rodiny...Zrádkyně...Která se provdala za mudlovského šmejda.

Pamatovala si jen malé detaily, přeci jen jí v té době bylo osm a její tetě osmnáct. Co si tak pamatovala, měla ji ráda. Do doby než do jejich rodiny přivedla mudlorozeného kouzelníka. Od té doby ji brala jako odpad...Špínu, která byla na zemi...

Prostě ji brala tak, jak to dělala její rodina. V tu dobu to ani tolik nechápala. Teď ale asi tušila. Sama potkala jednoho mudlu, který jí přijde fajn.

Seděla na zemi zády opřená o zeď. Z očí jí tekly slzy a koukala před sebe a ani se nehnula. Byla psychicky na dně.

Srdce jí bolelo. Byla to taková bolest, že nevěděla zda se to vůbec přežije. Bylo vůbec možné tuto bolest přežít? Její rodiče byli po smrti a srdce ji pro ně bolelo. Nebýt své mladší sestřičky, nebyla by tady. Ta bolest se nedala vydržet.

Ta bolest ji ničila. Vlastně ani nežila, jen se snažila přežít tu neslučitelnou bolest se životem, aby tu mohla být pro svojí mladší sestřičku, kvůli které chtěla být silná. Jen pro ni žila.

Milovala ho...

Teď už to věděla, ale nemohla s tím nic dělat. Přeci jen měl někoho jiného.

Když ten den dorazila na poradu, myslela si, že to bude normální den. Většina z nich dostaly i složku někoho, o kom měli zjistit více. Vše šlo skvěle. Do té doby než začaly hrát tu prokletou hru.

Měla to být stmelovací hra s alkoholem. Kdo neuhodne pije.

Když přišla na řadu, vylosovala si sukubu. Předvedla to za jeho pomoci, aniž by stihl něco říct. Od svého vedoucí pak schytla crucio. Sáhla na jeho přítele.

Bála se. Milovala ho a měla z něho strach.

1. Jakou kolej bych si vybrala, kdybych byla znovu v bradavicích?

a)Zmijozel

b)Nebelvír

c)Harvaspár

d)Mrzimor

2. Jaké vlastnosti si nejvíce cením u ostatních?

a)Věrnost

b)Čestnost

c)Upřímnost

d)Empatičnost

3. Na jakou stranu bych se přidala?

a)Fénixové

b)Bystrozorové

c)Smrtijedi

4. S kým si více rozumím?

a)S ženami

b)S muži

5. Komu bych se svěřila jako první, že jsem zamilovaná?

a)Regulusovi

b)Leonovi

c)Luciusovi

d)Billovi

6. Co by mi udělalo největší radost, kdybych to dostala?

a)objetí

b)květina

c)bonboniéra

7. Jaké krve jsem?

a)Mudlorozená

b)Míšenec

c)Čistokrevná

8. Kam do zahraničí bych se nejraději jela v tuto chvíli podívat?

a)Rusko

b)Československo

c)Francie

d)Amerika

e)Japonsko

f)Čína

g)Řecko

Byl pro ni vším, čím jen mohl být. Byl jako umělec, který jí namaloval svět a i její život. Milovala ho a i když to nebylo vzájemné, dokázal jí vykouzlit úsměv na tváři. Používal všechny barvy duhy...

Zelenou pro naději, ve kterou doufala. Červenou pro lásku, kterou k němu chovala. Modrou pro smutek, při kterém ji slzy tekly po tvářích Žlutou pro světlo, kterým pro ni byl. A černou pro bolest, kterou jí dokázal způsobit....

Milovala ho a zároveň ho nemohla mít, a tak mu přála šťastný život s jeho láskou, které tajně záviděla to štěstí být po jeho boku.

Byla to jen malá holka. Takové malé štěně, které si užívalo života a nevědělo, co jí čeká v několika dalších letech.

Malovala si svět až moc ružově, ale do té doby, do svých šestnácti let se cítila svobodná. Nic jí kromě obyčejných starostí netrápilo.

Netrapily ji starosti ohledně manželství nebo jaké postavení ona i její rodina bude mít. Byla šťastná, že má okolo své blízké.

Matku i otce.

To však bylo teď pryč...

Nikdy si nemyslela, že by se tohle mohlo stát. Nikdy neuvažovala nad tím, že se jednou bude muset vdát bez lásky. Že možná přijde o svou svobodu.

Bojovala...

Přesněji uvnitř ní probíhal ten nejdůležitější boj. A to válka mezi srdcem a rozumem k oné milované osobě. Nějak tušila, že je do něho zamilovaná, ale i tak nadále nechala srdce a rozum bojovat o to, zda tomu tak doopravdy je.

Bála se...

Bála se to říct nahlas. Asi si myslela, že když to řekne, rozplyne se to jako obyčejný sen. Sama se snažila tu být pro druhé a poradit jim, když jí o to poprosili. Například vyslechla svého kamaráda, který je pro ni jako její bratr.

Radila mu...

Sama ale o svém boji mlčela. Tak jako mlčí múzy.

"Čí to jsou vzpomínky?"

Nevěděla to... Nebo teda věděla, že jsou její, ale netušila, zda patří jejímu rozumu nebo srdci. Pamatovala si ten první polibek, který mu kdy v životě dala. Netušila ale, zda to v tu chvíli bylo z rozumu nebo od srdce.

Přeci jen srdce jí říkalo že ho miluje, ale rozum se jí snažil přesvědčit, že jde jen o náklonost k němu. Nebo v tom bylo něco víc?

Nesnažil se jí náhodou ten den rozum přesvědčit, že by mohla někoho znovu milovat jako je, ale srdce se po smrti jejích rodičů bálo?

Nevěděla to. Ale udělala to.

Byli pryč...

Ze dne na den a oba byli pryč...

Její matka a otec byli po smrti. Vinila se za jejich smrt. Vždyť ten den co se to stalo je poprosila, aby jí dovezli nějaké ty věci, které zapomněla doma. Až ve škole se z Denního věštce dozvěděla o jejich smrti.

Bylo jí šestnáct, ona i její mladší sestra byly nuceny odjet do Ameriky. Ani pohřbu se zúčastnit nemohli. Srdce ji bolelo. Byla na dně a výčitky ji mučili za živa. Nebýt její mladší sestry, o kterou se snažila postarat a uchránit od bolesti z jejich smrti, nebyla by tady.

Přišel za mnou brzy ráno k mému pokoji a probudil mě hlasitým ťukáním na dveře. Byla jsem rozespalá, ale šla jsem mu otevřít. Chtěla jsem křičet, proč mě budí tak brzo. Když jsem ho ale spatřila, vzala jsem ho dovnitř.

Svěřil se mi. Přišel za mnou, vyslechl mě a svěřil se mi.

"Lio... Já... Požádal jsem ho... Dal jsem mu prsten a... pak jsem utekl..."

Přišel s touhle větou za mnou. Za osobou, která ho milovala. Bořil se mi svět a nevěděla jsem co říct.

"To je skvělé." řekla jsem, ale nebylo. Bylo to jako, když muž miluje něčí ženu.

Seděla tam zády opřená o strom a četla ten milostný román od Jane Austenové.

Možná i přemýšlela nad tím, jak by to vypadalo, kdyby ona byla v této pozici a zda se její zakázaná láska někdy naplní.

Ani ne po chvilce jí ze čtení vyrušila její kamarádka Ava, která si k ní přisedla a tak se dali do řeči.

Nějakou dobu si tam tedy povídali. Ona, však asi během toho myslela na onu osobu, kterou má v srdci. Na svoji životní lásku, která je zadaná.

To ale ještě netušila, že i Avě se líbí chlapec, kterého má ona moc ráda.

Tančili jsme.

Náš rozhovor se ubíral směrem, jaký jsem potřebovala a to k dívce, o kterou nám šlo. Nic netušil. Nevěděl, že nejsem jako on z pouhé mudlovské rodiny, přes to jsem s ním bez jakéhokoliv opovržení tančila. Zatímco se v jedné části místnosti schylovalo k boji o onu dívku.

Když jsme se k dané potyčce dvou mužů připletli, snažil se mě odvést. Shromáždili se zde ruští vojáci, snad na nějaké znamení. Něco, jako je troubení na začátku famfrpálu. Jen tohle slyšeli jen oni.

Ukončila jsem onu pěknou chvíli a i s dívkou se vydala ven, abych dokončila naši misi.