Moje články

Ederan dorazil na ples sám a očekával, že z něj sám rovněž odejde. Neměl důvod předpokládat, že by tomu mělo být jinak.
A přece.
Mladý šlechtic z rodu Farristerů se k němu přivinul jako šlahoun popínavé růže. Plný sladkých slůvek a úsměvů a trnů zahalených v hedvábí. Kdo by mu odolal? O pár sklenic vína a trochu té nezávazné konverzace později byli oba na cestě do Ederanových komnat. Kdo je zahlédl, šeptal si o vlku a beránku; avšak kdo z nich byl kdo?
Ederan na speed dating nikdy nevěřil. Prý to přináší jenom trable.
Dnešní večer se neukázal býti výjimkou.

Ty časy byly dávno pryč.
Dnes už je kromě elfů pamatoval málokdo živý. Časy, kdy vládl zlý král Galbatorix, kdy Dračí jezdci byli jen báchorkou pro děti. Kdy ostrov Vroengard existoval opuštěný a nasycený temnou magií, místo nepřístupné pro cokoli živého kromě obrovských snalglí.
Pak Galbatorix padl a magie se rozplynula jako jedovatá mlha. Vítr zavál na ostrov semena rostlin a ta se uchytila v půdě a začala růst.
O mnoho měsíců později na vlnách připlula loď. Nebyla to lidská noha, nýbrž myší, kdo z ní vystoupil první. Zvířátko se postavilo, zvedlo hlavu a začenichalo.
Vzduch voněl jako nový život.

“Teto San! Já viděla chiméru! V Jižní věži je chiméra!”
Teta San, toho času provádějící laboratorní experiment, si povzdechla. Od chvíle, co přečetla Stráčeti pohádku (už teď toho litovala), to byla už šestá chiméra kterou cácorka objevila.
“A kde prosím tebe?”
“U Morwen a Ciana v pokoji! Viděla jsem dovnitř škvírou a bylo tam něco co funělo a mělo to několik hlav!”
Sandru polil studený pot. V duchu si přislíbila, že ty dva shodí z věže; předtím ale musela čelit zvídavému dětskému obličeji a to bylo tisíckrát horší než krvavá bitva s drakobijci.
“Víš, Strako… to nebyla tak docela chiméra.”

Chezrael a Rhonys se vyhřívali na sluníčku (čti: Rhonys se vyhřívala a Chezrael se ukrýval ve stínu jejího křídla) a sledovali krmení svého synka.
“Stejně je to krasavec,” dmula se pýchou Rhonys. Chez souhlasně pokýval hlavou.
“A co jeho Jezdkyně? Ty ji znáš, že?”
“Mhm.” Teď byla s kýváním řada na Rhonys. “Znám. Bude dobrá.”
V témže momentu, jako by ji chtělo usvědčit ze lži, dráče chňaplo po kousku masa a místo něj se zakouslo své Jezdkyni do ruky. Ta hlasitě zaječela a setřepla ho s takovou silou, až se dráče rozplesklo na zemi.
Chezrael se zachechtal.
“Zelenáč,” neodpustil si.

“Ebiiiiir.”
“Copak je, Kailee?”
“Hele jaký mám drápance, hele! To hrozně bolííí.”
“A jak jsi k těm drápancům přišla?”
“Škrábala jsem si tu vyrážku co se mi udělala když jsem prolezla houštím.”
“A kdo ti radil, aby sis ji škrábala, hm?”
“Ty! Řekla jsi, Kailee, škrábej se.”
“Tak to ne. Řekla jsem, ano, Kailee, jen se škrábej, to je vynikající nápad.”
Chvilku bylo ticho, podkreslené imaginárním šuměním myšlenek, které konečně dotékaly na svá místa. Cácorka se nešťastně poškrábala na hlavě.
“To byla ta… ironie, že jo?”
Dračice sklonila hlavu a zamrkala na svou Jezdkyni jedním obrovským, elektricky modrým okem.
“Bingo.”

“Myslíš, že existuje život nahoře na obloze?” zeptala se Straka, houpajíc nohama ve vzduchu a s obličejem vyvráceným vzhůru. V modrých očích se jí odrážely hvězdy.
“Nahoře? Myslíš jako draky?”
“Ne, to ne; myslím ještě výš. Tam co jsou hvězdičky.”
Thëo se zakřenil. “No jasně. Každá hvězdička je totiž vlastně takové další slunce a pod tím sluncem žijí Straky jako ty, akorát jsou šedivé a zelené a mají tykadla.”
“Hm. Další slunce, říkáš? To zní jako hloupost.”

O pár metrů vedle v křoví zašuměla vysílačka a šedozelená ruka stiskla červené tlačítko.
“Kapitáne, hlásím konec mise. Tady už o nás vědí.”

Byla to klasická beletristická zápletka - skupina lidí a jenom jedna postel.
Jak k tomu došlo, nebylo podstatné. Na konci toho příběhu stáli Jezdci před singulárním kusem nábytku a váhali.
“Tak… jdeme spát?” ucukli se Philza na skupinu.
Většina to zabalila hned; nakonec, venku bylo teplo, tak proč nepřespat tam? Philza, Cian a Morwen společnými silami obsadili postel. V těsném prostoru se museli namačkat jeden na druhého a kdovíproč se zdálo, že to nikomu nevadí. I v tuto chvíli se vše odehrávalo podle klasických schémat.
Pak si ale naproti posteli sedl Mistr Hati, plně odhodlaný těm třem dělat křoví.
Celičkou noc.

Byla teplá letní noc a obloha nad Vroengardem se rozzářila docela novými hvězdami.
Barevná světla se vznášela na černém pozadí půlnočního nebe, než se rozprskla do tisíců droboučkých jisker. Vzduchem se táhl štiplavý dým a stovky obličejů se v úžasu obracely k obloze. Děti i starci, kdo měl nohy, vyšel ven se podívat na ten náhlý a přenádherný zázrak.
Na střeše Bašty vedle sebe seděli střapatá Jezdkyně a zlatovlasý Jezdec a barevná světla jim zářila v očích.

Někdy ve stejné době se Jižní věží rozezněl rozlícený křik Mistra Hatiho.
“Který mentálně nedostatečný jedinec se mi hrabal ve směsích na ohňostroj?!”

Sandra se s narůstajícím zoufalstvím dívala na střepy drahocenné alchymistické aparatury a přemýšlela, co na tohle asi řekne Hati. Straka za jejími zády měla dost rozumu na to, aby se tvářila provinile.
“Teto San, já to vážně nechtěla rozbít.”
“Já ti věřím, že jsi nechtěla. Ale stejně je to rozbité.”
“Já to slepím, slibuju!”
Sandra si povzdechla.
“Co tě to vůbec popadlo na to sahat?”
“No… mě asi posedla ta… nemoc šílených dětí.”
Sandru napadlo se zeptat, odkdy Straka obědvá masokostní moučku, ale rychle na ten dotaz zapomněla. Do některých diskusí bylo lepší se s malou cácorkou raději vůbec nepouštět.

Ztělesněná temnota, známá též jako Myrkr, seděla ve svém Temném doupěti plném Temných kněží a chystala se provádět Temnou magii.
Aby ne; konečně získala nejdůležitější přísadu ze všech. Lstí připravila o krev samotné Dračí jezdce. Teď je bude moci posednout zlem!
Vítězoslavně otevřela první lahvičku, přičichla si -
Fuj! To smrdělo jako palírna!
Znechuceně lahvičku zahodila a otevřela druhý vzorek.
Lihovar!
Třetí vzorek byl cítit jako pivnice, čtvrtý jako vinný sklep. Pátý měl v sobě tolik alkoholu, že byl napůl průhledný.
Někdy u devátého se Myrkr vzdala. Sáhla po štůsku formulářů a místo temných kouzel začala vypisovat žádanky do protialkoholní léčebny.

Byla to jejich první mise.
A úspěšná - jak se přinejmenším dalo předpokládat podle lesku šupin v barvě bílého zlata tam vpředu pod skalním výklenkem. Dračice zvedla k přilétající skupině pohled a zatroubila na pozdrav. V pařátech svírala několik dračích vajec jako drahocenný poklad. Stvrzení dávné smlouvy. Dar Dračím jezdcům.
Pohled na oblé skořápky vajec vlil členům výpravy do žil nový život. Draci vystřelili vpřed a jejich Jezdci se zaradovali. První mise - přiletět, vyzvednout vejce, vrátit se na Vroengard. Snadné. Prakticky splněné.
Najednou se den změnil v noc a svět zahalil stín.
Rtuťový drak se snesl z oblohy jako okřídlená smrt.

“Řikám vám, paninko, vemte ji a neprohloupíte. Takovej drahocennej poklad vám jen tak někdo neprodá. Druhou podobnou na tom vašem ostrově sotva najdete.”
“Já nevím… ta cena není úplně malá…”
“Berte nebo nechte bejt. Když necháte, prodám jinýmu. Ale bejt co váma, radši bych bral.”
Pippa nejistě zalétla pohledem k Philzovi, který odrážel její váhání jako zrcadlo. Pak se ale zazubil a pokrčil rameny.
“Víš co, vezmeme ji. Vsadím boty, že taková vzácnost udělá Ederanovi obrovskou radost.”

O několik hodin později a kilometrů vedle Ederan v rozpacích převracel v dlaních tchýnin jazyk omotaný mašlí a nevěděl, co na to říct.

Mistr Hati se hnal k chrámu jako vichřice.
Tentokrát neselže; znovu už ne. Nahoře na kopci, v nejposvátnější budově ostrova, se ukrýval drakobijec jako myš v díře. Odpad lidské společnosti a nadto kluzký jako úhoř; kolikrát mu už proklouzl mezi prsty? Tentokrát ne. Tentokrát Hati dostojí danému slibu.
Svrbění stříbrné značky si v tom spěchu ani nevšiml.
Jenže když dorazil, drakobijec nebyl v chrámu sám. Společnost mu dělalo několik draků - kde ti se tady vzali? A tam vpředu, koupající se ve svitu měsíčních paprsků…
Ve střepech rozbitého vejce sedělo dráče a koukalo na drakobijeckého chlapce jako na největší poklad světa.

“Irizeo.”
“Ano, má nejdražší Jezdkyně?”
“Co to je.”
Předmětem zájmu byl chuchel onucí a vydělané kůže přivázaný na dračí tlapu provázkem. Dračice ho zvedla a zamávala jím Araenor před obličejem, jako by na něj chtěla ještě víc upozornit.
“Tohle?”
“Ano, tohle.”
“To je bota.”
“Draci boty nenosí.”
Chuchel botu nepřipomínal ani s velkou dávkou fantazie.
“To je bota do práce.”
“Ty nepracuješ.”
“Je to pracovní bota.”
“Irizeo -“
“Víš jak jí říkám?”
“Nechci to vědět.”
“Je to bota robota.”
Rozesmátá dračí tlama se zubila rezignované Jezdkyni přímo do obličeje.
“Bota robota, Arae.”
Araenor napadlo, jak náročné by bylo uškrtit vlastního draka.

“Ne. Ne! Absolutně, rezolutně, stoprocentně ne.”
“No tak, Philzo, udělej to pro kolektiv. Kdo jiný než ty?”
“Kdyby nikdo jiný nechtěl tak já bych -“
“V žádném případě, Pippo, jakkoli oceňuji tvoji snahu se hrdinský sebeobětovat. Další alternativy?”
“Karum?”
Několik vteřin ticha, kdy všichni kolektivně vzhlédli k obřímu urgalovi a pak stejně kolektivně zakroutili hlavami.
“Ne.”
Další odmlka. Nakonec Philza vyprskl: “Vždyť je to stará šeredná fosílie! Je jí minimálně dvě stě let! Tu já si nikdy v životě nevezmu, ani z legrace, nikdy!”
“Philzo… a víš, že se bavíme o její dceři, že ano?”
“Kruciš, to jste nemohli říct dřív?”

Jezdci z řádu Ordo Suffragi dali hlavy dohromady jako fotbalisti na týmové poradě.
“Takže… ví někdo, co by na paní z Yazuaku platilo? Tu dohodu nutně potřebujeme,” nadnesla Arae problém, který pálil je všechny.
Na chvíli jí jedinou odpovědí bylo ticho.
“Peníze?” nadhodil Karum. Ederan zavrtěl hlavou. To neznělo jako správná odpověď.
“Moc? Vliv?” Diennsiin návrh skončil stejným zamítnutím.
“Pozemky?” Ani Narrasha se netrefila do pravděpodobné odpovědi.
Další zahloubané mlčení.
“Slyšela jsem… že prý urputně shání ženicha pro svojí dceru,” nadhodila jakoby mimochodem Yllien. Pohledy všech se svorně upřely na Philzu, který zvedl hlavu a zmateně je opětoval.
“Co já?”

Ederan bezmezně miloval Palúrien.
Byl to příběh, o jakých se psalo v romantických knížkách s dobrým koncem. Dva lidé, kteří v sobě našli zalíbení. Odtrženi překážkami, které však společně překonali, a na šťastném konci všeho byla svatba.
Jenže koncem příběh neskončil.
Přišly další překážky. Další obtíže a trápení. Bolest a smrt. Zkoušky, v nichž byla náruč toho druhého tou jedinou útěchou. Zkoušky, které zas a znovu dokazovaly, že Ederanova láska nezná mezí. Byla jako nezastavitelná síla v procesu pátrání po svém nepohnutelném objektu.
Nakonec ho našla tam, kde všechny ostatní odpovědi - v Palúrenině náruči.
Její láska totiž svoji mez měla.

Vzduchem zavířila měňavě modrozelená křídla a na nádvoří dosedly šupinaté pařáty. Ederan si z vlasů vycuchal zvířený písek a beze strachu přistoupil k drakovi, který už k němu zvědavě natahoval krk.
“Máš pro mě něco?” vyptával se okamžitě. Ederan se zašklebil.
“Nebuď hamoun.” Ale z rukávu vyčaroval povidlový koláč a položil ho drakovi na vyplazený jazyk. Keziah se olízl a koláč zmizel v propadlišti dějin.
“Děkuju!”
“Bodejť bys nadával. Vzal bys mě prosím do Dorú Areaby?”
Jenže v ten moment drak pohodil hlavou a couvl.
“Je nám líto, toto je pouze manipulační jízda, nenastupovat!” houkl, roztáhl křídla - a byl fuč.

Hariel nervózně přešlápl na místě.
"Jak je to vážné?" odvážil se zeptat. Obával se odpovědi.
Na chvíli se rozhostilo ticho, jak Ederan prozkoumával pozůstatek po odlomeném rohu. Nakonec zavrtěl hlavou.
"Dobrá zpráva je, že infekce se bát nemusíme. Odlomila se jenom rohovina a okolní tkáň je nepoškozená; Telperen bude naprosto v pořádku.
Harien se nenechal tak snadno uchlácholit.
"A ta špatná zpráva?"
Ederan neochotně kápnul božskou: "Nikdy to nedoroste."
V ten moment mosazná dračice zvedla hlavu tak prudce, ať se Ederan skutálel na zem. Nešťastně na svého Jezdce zakoulela očima a hlasitě zanaříkala.
"To znamená, že už nadosmrti budu ošklivá?!"

Niloufär máchl křídly a vykroužil oblouk kolem Irizei, která ho sledovala nečitelným pohledem. Při změně úhlu pohledu se křídla dračice fialově zaleskla a Niloufärovo po uši zamilované srdéčko se tou krásou sevřelo.
"Kdyby mě v tuhle chvíli srazil blesk z oblohy, umřu šťastný," zavrkal směrem k dračici. Ta se zapýřila.
"Jenže nakonec budeš stejně mrtvý a nebudeš vědět jestli jsi umřel šťastný nebo nešťastný," odpověděla zvesela. Popolétla a za letu se o Niloufära otřela čenichem. Ten blaženě vzdychl.
Jejich Jezdci sledovali dračí tokání hezky ze země, ve společnosti silného alkoholu.
"Už dost," vzdychl Cian.
"Už dost," nezbylo Araenor než souhlasit.

“Thëo, povídej si se mnou.”
“Ne”
“Nééé, Thëo, co jsem ti provedla?”
“Vylila jsi mi na hlavu kýbl s vodou.”
Straka se odmlčela. Pravda byla ta, že skutečně vylila Thëovi na hlavu kýbl s vodou. Venku. V únoru.
“Thëo, ale já jsem ti přinesla dárek na usmířenou.”
“Nechci.”
“Je to jablíčko v karamelu.”
Thëo zbystřil. Pak se pomalu otočil. Straka skutečně držela v ruce talířek a na něm nezaměnitelně kulaté a lákavé jablíčko v karamelu. Thëo měl jablíčka v karamelu moc rád.
Zamračeně se natáhl a sebral talířek. Zvedl jablíčko. Prozkoumal jablíčko. Zabořil do jablíčka zuby.
Jeho úsměv povadl.
“STRAKO!!!!”

Kreia se právě vyhřívala na sluníčku, když oblohu zakryl stín a na nádvoří vedle ní přistál kamenný drak Teistar. Třepl křídly, přiložil si je k tělu a... zůstal stát.
Kreia zvedla hlavu. Dělo se něco?
"Potřebuju ti něco říct," broukl Teistar a díval se u toho všude jen ne na Kreiu. Dokonce rozpačitě rýpal drápem v zemi. Kreia znejistěla.
"Víš, mám tě moc rád a... máme spolu krásné dráče a tak, ale..."
Kreia cukla špičkou ocasu.
"Ale?"
"Totiž... já nevím, jak ti to říct, ale..." V zemi se od drápu zvolna tvořil kráter. "Mně už se nějakou dobu líbí Louvetran."

Jako v mátohách se Hati dopotácel do chrámu.
Netušil, co vlastně dělá. Vždycky se tomu prokletému místu vyhýbal víc než pekelnému ohni. Nejraději by se mu vyhnul už dnes. Nechtěl jít dál. Šel dál.
Jako by ho neviditelná síla táhla na provázku vpřed.
Uvnitř chrámu vládlo šero a byli tu shromáždění nějací lidé, ale Hati je zvládl úspěšně ignorovat. Kde...
Tam! Kaňka černější než okolní svět. Vystartovala proti němu a než se Hati stačil vzpamatovat, otiskla mu do ruky stříbrnou značku. Vlastními zuby.
Až mnohem později Hatiho napadlo, že nejspíš bude potřebovat urychlenou rekvalifikaci.
Z pouličního zloděje na... Dračího jezdce?

S dračími vztahy to bylo těžké.
Jezdci a povinnosti měli vždycky přednost. A když padl Jezdec, nu… drak ho následoval v životě i ve smrti.
Jediné, co Lën utěšovalo, když její partner zmizel v bouři, byl jejich syn, Lökoreas. Purpurový po ní a slonovinový po něm. Bystrý a silný. Její.
Pak jí osud vzal i jeho. Osud - a jeho vlastní Jezdec.
I po něm zůstala vdova - půvabná dračice jménem Salihe. Zdalipak se proklínala kvůli výběru partnera? Zdalipak litovala svojí volby a bolesti, kterou způsobila? Stálo to vůbec za to?
Vejce, které po sobě Salihe a Lökoreas zanechali, možná znalo odpověď.

Na začátku všeho byla tma.
Dobře, nebyla to vyloženě tma tmoucí, spíš takové hutnější šero, jaké zakrývá svět chvíli před úsvitem. Venku řvali ptáci z plna hrdla, jako to takhle na jaře dělávají s železnou pravidelností každé ráno, a obloha zvolna světlala. Přesto trvalo ještě hodnou chvíli, než se střechou chrámu prodral dovnitř první sluneční paprsek a dopadl na oblinu vaječné skořápky.
Svět se ponořil do ticha, jako by zadržel dech.
Minuty plynuly a slunce dál šimralo skořápku a vyprávělo jí o širé obloze a zelené trávě, o dracích a lidech. Ponoukalo a volalo a lákalo.
Až najednou…
Skořápka praskla.

Páchání zla bylo jako droga.
Začínalo to vždycky nenápadně. Málokdo přišel na výběrové řízení nebo veřejný nábor a řekl, tak, odteď budu konat zlo. Kdepak. Sem tam nějaké prohozené slůvko, sdílený názor, drobná službička. Člověk potkal pár kamarádů, udělal si známosti, zapadl do nové party. Názory se začaly přiostřovat, službičky se změnily v úkoly. A než se jeden nadál, byly na pořadu dne krvavé obětiny a vzývání temných božstev.
A nejhorší věc na tom celém? Ta návykovost. Jakmile jednou člověk začal, těžko se toho pocitu dobře vykonaného zla vzdával.
Shairen se proti temnému knězi ohnala klackem.
Ještě že znala lék!

Ebirsian se s očima upřenýma na šedobílého ptáka přikrčila v rákosí.
Původně chtěla volavku ulovit. Volavka sama byla právě zaměstnána lovem a její rozptýlení bylo pro mladou dračici ideální příležitostí. Jenže dřív než stačila nebohého ptáka drapnout, všimla si, jak zvláštně se volavka chová. Chvíli kráčela vodou na dlouhých nohách, než strnula s roztaženými křídly, jako by se snažila skrýt hladinu jejich stínem.
Teď!
Volavčí zobák protnul hladinu jako šíp a vzápětí pták vítězoslavně svíral rybu, která mylně pokládala stín za bezpečnou skrýš.
Ebirsian se dlouze zamyslela, než z křoví opatrně vycouvala, aby volavku nevyplašila.
Dobří učitelé se přece nejedí.

“Říkám ti, že existujou.”
Thëo se zatvářil pochybovačně. Po krátké chvíli se rozhodl vyjádřit pochyby nahlas.
“A umí… hledat zlato.”
“Jo! Oni mají takovej zvláštní čuch že dokážou najít i ten nejschovanější poklad. Představ si to! Našli bysme každičkém zakopanej poklad!”
“A proč už je dávno k hledání pokladů nepoužívají… všichni?”
“Protože nám je vláda zatajuje!”
“Aaaaha.”
Thëo moudře pokýval hlavou a následoval Straku, dokud se vítězoslavně nezastavila před kupkou mraveniště.
“Vypadají… normálně?”
“Ne, oni - pozor!”
Jenže to už teď Thëo naklonil moc a zahučel do mraveniště po hlavě. Dokázal říct jedno: zlatí mravenci štípali docela stejně jako ti obyčejní.

Hledali všude.
Žádný kout pevniny nezůstal neprobádán. Elfské lesy, trpasličí hory, města lidí. Ptali se. Pátrali.
Bez úspěchu. Po Palú se slehla zem.
Byly to zvláštní časy. Naplněné tíží neúspěchu, strachem, bolestí ztráty. Nekonečnou samotou, kterou poprvé ani dračí společnost nedokázala zahnat. Beznadějí, která drtila kosti a poutala duši k zemi.
Jediné okamžiky lehkosti spočívaly na dračích křídlech. Vysoko v oblacích, obklopen studenou mlhou a nekonečným tichem, tam a právě jedině tam - dokázal Ederan nalézt vzácné okamžiky klidu.
Byly to pokaždé jenom okamžiky.
Končily ve chvíli, kdy bylo třeba vrátit se k pátrání. Zpátky se odevzdat do drtivé náruče ztráty.

Araenor koukala na mladého pána Danetha rozvaleného na pohovce. Nešlo koukat jinam. Pohovka obsahovala velké množství mladého pána Danetha a ostudně malé množství dek.
Nebo oblečení, když na to došlo.
"No tak, ctěná Dračí jezdkyně; co se takhle domluvit? Jste přece léčitelka, ne? Co kdybyste mi ukázala nějaké vaše... tajné masážní techniky, a já vám za to o svém strýci prozradím všechno, co si budete ráčit vědět."
Araenor zaváhala. Rozhlédla se po místnosti. Zahlédla Objekt. Zvolila Objekt.
"Víte, vážený lorde..."
Jezdkyně sebrala lavor s vodou, který měl mladý pán nachystaný na umývání rukou, a překlopila mu ho na hlavu.
"Ne."

Mezi stromy se vinuly tóny elfské písně a celý les dýchal zpěvem beze slov. Zmámená kouzlem se Pippa nechala Philzou vést po tanečním parketu z měkkého mechu.
“Možná bychom…”
Než stihla dokončit myšlenku, zadrnčel ostrý tón a píseň se změnila. Tahle nová verze nepřipomínala nic, co Pippa kdy slyšela, ale Philza nezaváhal ani okamžik. V očích se mu rozzářily supernovy.
“Tuhle miluju!” oznámil a rozvlnil své tělo v nevídaných tanečních kreacích. Pippa sledovala jeho téměř akrobatické pohyby s rozporuplnými pocity. Nic proti moderním žánrům, ale cítila, že kouzlo romantického okamžiku jaksi pominulo. Jakkoli byl Philza bezesporu nejlepším tanečníkem v okolí.

“Nemáte šanci, Jezdci!” zasípal umírající rádce a v koutku úst se mu udělala krvavá bublina.
“Nemáte tušení, jak dávno ty plány vznikly! Hrajete podle toho, jak ona chce!”
Poslední rádcova slova byla naplněna patosem až po okraj. Jejich dramatičnost maličko kazila ta červená bublina, která se mu s každým slovem nafukovala a vyfukovala pod nosem. Ederan ji fascinovaně sledoval. Štěstí, že u sebe neměl jehlu; býval by ji zkusil propíchnout.
Jistě, srandu trochu kazil fakt, že dlouho poté, co královský (z)rádce naposledy vydechl na podlaze trůnního sálu, jeho slova došla nepříjemně doslovného naplnění. Ale to je na docela jiné vyprávění.