Moje články

"Nazdar, nazdar, nazdar!" Směje se mladík v plavkách do kamery.
"Tohle je náš poslední den tady u moře, a jaké lepší rozloučení než přímo na pláži, že ano!" Ohlédne se na partu lidí postávajících kolem, kteří vydávají výkřiky souhlasu.
Do záběru přiběhne menší hnědovláska, začne nadšeně vykládat jak si prázdniny všichni užili a co zajímavého v okolí doporučuje, přidá se skoro celá skupina, jako kdyby aktivně nepodávali tipy celou dobu co tam byli. Rozloučí se, že je čas na poslední plavání a grilovačku.
Vašek vypne kameru, když jeho přátelé domávají, a usměje se. Nakonec výlet na pláž nebyl tak špatný.

V jídelně přibližně čtyřicet let staré komunistické budovy kam děti jezdí na školu v přírodě seděli čtyři studenti vysoké školy.
Teda ono jich tam sedělo kolem víc, ale my se soustředíme na tuto skupinku, která se nepřipojila k ostatním ve hře UNO!, ale hrála Prší.
Po pár kolech je ale Prší přestalo bavit, a začli hrát Kenta, jedna hráčka odešla a místo ní byl do hry vtažen student co zrovna strčil hlavu do místnosti.
Hra byla v plném proudu, zbývalo otočit poslední čtyři karty - a ejhle, jedna chybí. Hledali na zemi, po židlích, prozkoumali balíček, ale ztracené srdcové eso nenašli.

Na povrch nedala nikdy nic znát, ale neustálé pocity selhání se v ní hromadily, a tohle byla poslední kapka. Zajíkla se a nemohla vyslovit jediné slovo. Na chvíli jí přišlo, že nemůže skoro dýchat, v očích štiplavý náznak blížících se slz. Sesunula se na zem, a snažila se zhluboka nadechnout, chvilku to trvalo než to zvládla, mezitím se slzy dostaly za hranice víček a tekly volně po obličeji.
Po chvíli se jí podařilo dát dech do pořádku, vytáhla kapesník. Vysmrkala se, otřela slzy a pomalu se zvedla zpátky na nohy. Zavrtěla hlavou. Pocity selhání zastrčila hluboko dovnitř a vyšla ven.

Bylo nebylo, žila v jednom království jedna princezna, a ta byla tuze nespokojená. Nic se jí nelíbilo, všechno vyhazovala pryč na jednu hromadu, a jejího příkladu se řídili další, až se jí v království nelíbilo vůbec nic, jak strašně to tam vypadalo. I pozvali si odborníka ze zahraničí, 'Čím to může být, že je všude tak ošklivo?'
'Inu,' řekl odborník, 'Všude máte odpadky a nic nerecyklujete, to se pak nesmíte divit, že nikde není nic, co by se vaší princezně líbilo.'
A tak se všichni v království dali do třídění odpadků, vytváření nového ze starého, všude bylo krásně, princezna spokojená.

"Slez z toho stromu dolů na zem!" říkali jí, pořád a neustále jí to opakovali. Její babička byla snad ze všech nejhorší - "Nelez na ten strom! Ještě tak aby ti to zůstalo, holčičky po stromech nelezou! Jaký chlapec by tě pak chtěl? Pojď, pojď si hrát tady s panenkama!" Dívka jen nasadila zachmuřený výraz a slezla dolů, aby se vyhnula dalšímu křiku.
Na vysoké se odstěhovala od rodičů a kontaktu s příbuznými se vyhýbala pod záminkou náročného učení. Ve skutečnosti trávila volný čas na lezecké stěně, v létě i na lanové dráze vysoko ve stromech, a žádný chlapec jí nechyběl.

Skončila válka. Nebylo ani vítězů, ani poražených, možná kromě té spousty co v bojích přišla o život. Nakonec se království domluvila a různé královské potomky čekala svatba, papíry byly plné obchodních jednání a mírových smluv, až to všechny po těch dlouhých bojích překvapilo. Někteří remcali nad nespravedlností pro mrtvé, ale většina byla šťastna pro živé.
Na důkaz míru se také království rozhodla zbavit mečů, měli se roztavit a kováři z nich vyrobit nějaké náčiní užitečné lidu. Jen pár se rozhodli proti aby se z jejich zbraní staly pluhy, a radši je zakopali do země, protože kdo ví co se stane.

Erwin s Mikem se rozhodli dát si na chvíli oraz od věčného cestování a na nějakou dobu pobýt na jedné planetě. Měli zrovna štěstí a našli nabídku práce učení magie pro osmerčata tamní vážené rodiny. Spousta kouzelníků se o tuto pozici ucházela, a tak si je rodiče všechny pozvali.
Nejstarší z dětí kypělo magií a většina kouzelníků a mágů se seběhla kolem něj, nedotčeného potenciálu. Všichni jej chtěli učit, a nadšení rodiče souhlasili. Erwin a Mike se rozhodli za menší odměnu učit zbylých sedm sourozenců.
Strávili s nimi pět let, a na konci těch sedm osmin daleko předčilo svého bratra.

"Páni, tady je tak krásně. Sluníčko, moře a všude kolem krásný lidi!" Protáhne se Nataša když dorazí na pláž se svými přáteli.
"To jo! A letos si taky konečně odpočineme, budeme se moci válet na pláži a nikde se netrmácet." Směje se Klára a všichni přitakávaj.
"Mně se víc líbilo tam jak jsme byli loni." Mrmlá Vašek, šourající se za ostatníma.
"Nebyli jsme loni na horách" Otočí se Tomáš.
"Byla tam zima a hromada sněhu." Přidá se Klára.
"No právě!" Opáčí Vašek.
"Hele, a nebyls to ty kdo tehdy skončil pod lavinou a musel čekat několik hodin na pomoc?"
"Ehm."

"Dobrá, Miku, takhle to asi dál nepůjde."
"Prosím?"
"Nemůžeme pokračovat tak jako doposud." Začne Erwin cábrovat z jedné strany místnosti na druhou."Potřebujeme něco nového. Ta zápletka jakou co jsme doposud psali vůbec nevycházela. Byla moc vágní, jako zamotaný kruh. Musíme ji smazat a vymyslet lepší."
"Nemůžeme se na chvíli zastavit a popřemýšlet o tom?"
"Ne, Miku! Už se blíží vypršení časového limitu, potřebujeme nový plán. Musí být tak dobrý aby nejenže nahradil ten předchozí, ale aby byl lepší a mohl posunout nás dál. Prostě a zkrátka potřebujeme plán B!"
"My jsme měli nějaký plán A?" Zeptá se Mike zmateně.

"Tak jsme se tu dneska sešli abychom prodiskutovali to, na čem jsme se domluvili před týdnem."
>"A co že to máme diskutovat?"
>>"Já nevím."
>>>"Já taky ne."
>>>>"Děláte si srandu?"
>>>>>"Nemáme řešit akci na červen?"
>>>>"Máme řešit akci na příští měsíc!"
----
>"Jak to tedy uděláme?"
"Řekla bych že se roztřídíme a necháme ostatní si vybrat"
>>"No ale počkat, já myslela že to půjde jednodušejc, proč se musíme takhle rozdělovat?"
>>>>"Souhlasím s rozdělováním!"
>>>"To rozdělování asi bude třeba, ale šlo by to stejně udělat jinak?"
>>>>>"A co kdyby-"
>>>>"Na kdy to vlastně plánujeme?"
>>>"Za dva tejdny!"
>"Za týden!"
>>"Dva!"
"Za týden!"

"Nekoukej na ty pány, oni si nic nezaslouží, jen škemraj místo aby pracovali."
"Nemůžeme si pořídit psa, je moc špinavý, a ty se musíš učit. "
"Charity, jen tahaj z lidí peníze. Nevěnuj jim pozornost."
"Nemůžeš si hrát s těma dětma, jejich rodiny nejsou na úrovni, nezahazuj se s nimi."
-----
V padesáti vedl úspěšný podnik a žil podle sebe:
Když šel kolem bezdomovců, každému něco dal a přispíval na útulky.
Měl psa se kterým chodil na dlouhé procházky, zašpinili se a byli šťastní.
Velkou část výdělku dával charitám.
Rád si večer zašel do hospůdky na pokec s kamarády z různých oborů.

"Ale ne, chudáci mozkomorové!"
"Hermiono!"
"Musíme pro ně udělat něco pěkného!"
"Hermiono, nezbláznila ses?"
"Není to fér, žijí na takovém temném místě plném zločinců a nikdo se o ně pořádně nestará! Nemůžeme se divit že se chovají takhle."
---
O tři měsíce později:
"Mohu pro vás něco udělat?"
"Očistit, zaplátovat a naškrobit plášť, ano pane, uděláme to co nejdříve."
"Pobyt u horkých pramenů vám jistě prosvědčí, pojďte, doprovodím vás."
"Nabrousit nehty a nabarvit na stříbrno, budete fešák!"
"A tady máte kupón pro příště a ještě pár dalších pro kolegy v Azkabanu."
Dají mu pár letáků, podobných tomu, který sám nedávno dostal.

Jo! Už to má, už to konečně má! Podařilo se jí sezbírat veškeré zvířecí společníky a má vybarvená veškerá políčka bestiáře, jo! Zaplatila hromadu herní měny, reálné měny, vyměnila pár za reálné předměty a pro pár něco nakreslila. Vybojovala všechny z colisea, pár vypadlo z truhel s pokladem, které získala od předchozích zvířat a od hráčů, a konečně je má všechny.
Tak hurá na fórum, chlubit se a jásat!
Pár gratulucí, pár komentářů žádající o radu, pár spekulujících jak nikdy svůj bestiář nedokončí. Všem odepíše a jde spát.
Ráno otevře hlavní stránku - Nová zpráva: Vydali jsme dalších dvacet zvířecích společníků.

Do té doby než jsme si Anču vzali domů, neměla jsem žádné starosti. A najednou to začlo.
Zvládneme ji vše správně naučit?
Kdy přestane kousat boty?
Umí už venku na trávníku či je třeba dál cvičit?
Jaké krmení je pro ni nejlepší?
Jaký obleček koupit na zimu?
Je třeba víc hraček?
Nesežere venku něco otráveného?
Není třeba vetší pelíšek?
Nesplaší se venku a nestane se jí něco?
Nespadne na ní doma něco?
Nespolkne něco nezdravého?
Co když onemocní?
Jaký šampón je ten správný?
Jsme dobrý páníčci?
A mnoho dalších starostí nám najednou přibylo. Za nic na světě bychom ale neměnili.

V den příchodu nového kolegy:
"Proč tu leží ten plesnivej banán?" Zeptá se nováček.
"No, on tu nikdo už dlouho nebyl."
"Nevyhodíte ho?"
"On to tu jistí." Věcně sdělí kolega.
---
Na konci dne:
"Tak všichni mají vše sbaleno? Je čas to dneska zabalit."
"Jdem domů!" rozezní se kanceláří.
"Nevezmete na vyhození ten banán?" Zeptá se nováček.
"On to tu jistí." Odpoví kolega.
"Vy tu nemáte alarm? Nezamykáte?"
"Na co, je tu přece banán."
---
V noci:
"Dostal jsem tip, nikdo to tu nehlídááááá-"
Ticho.
---
Ráno:
"Hele, někdo se tu v noci stavil." sní šéf perfektně čerstvý banán a přinese další zkažený.

Začátky normálního života pro Erwin znamenaly hodiny učení, zkoumání vzorců a aplikování teorií na svět kolem, ať už se jednalo o magii nebo běžnou komunikaci s realnými bytostmi. Strávila hodiny čtením a pilováním svých schopností.
Dnes je pro ni magie přirozená jako dech. Skoro si neuvědomuje, jak moc ji využívá.
---
Když se Mike učil ovládat meč, znamenalo to hodiny a hodiny fyzicky náročného tréninku, opakování složitých pohybů útoku i obrany. Psychice to taky nepřidá, když ho každou chvíli někdo opravuje co vše dělá špatně.
Všechno do něj tloukli, překvapilo ho, jak jednoduché je v boji zabít někoho jedním zásahem meče.

Bylo zrovna po velikonocích a ve škole měli za úkol nakreslit své oblíbené jídlo. U Terky se tohle každou chvíli měnilo, ale během posledních pár dnů si velmi oblíbila mazanec který pekla teta Věrka. Rozhodla se tedy že jej nakreslí. Čárka sem, čárka tam, za chvilku byl obrázek hotový a od paní učitelky ze něj dostala jedničku. Zeptala se, a mohla si vzít obrázek domů aby ukázala rodičům.
Maminka obrázek pochválila, a protože tatínek se měl vrátit z práce a pozdě domů, rozhodly se vystavit ho na lednici.
Když znavený muž přišel pozdě domů, prohlásil "Co je tohle za mazanici?"

Erwin sedí na koberci vznášejícím se vysoko nad městem na planetě na které je úplně prvně. A také je úplně prvně sama na cizí planetě bez strýčk.
Kouká na kus papíru se vzkazem který jí strýc zanechal před dvěma dny. A který ji poslal až sem. Má najít Darukova potomka a pomoci stát se mu dobrým mužem. No chápete to?
---
Kouzla zapůsobí a Erwin ho najde, zjistí systém jakým to v jeho městě funguje a hned ráno se vydá do jeho školy kde je představena jako nová spolužačka.
Hned o první přestávce se k němu otočí "Ahoj, já jsem Erwin!"

"Tati, ve škole je kroužek tance, můžu na něj chodit?"
"Kolik stojí?"
"Tati-"
Povzdech, "Musíme šetřit ti na věno."
---
"Tati, Sanjana bude mít narozeniny koupíme jí tuhle hračku? Prosím!"
Otec zvedne hračku blíž k sobě, prohlédne si ji ze všech stran a poté se podívá na cenu. Kroutí hlavou. "To nemůžeme"
"Proč ne?"
"Protože musíme šetřit vám oběma na-"
"Věno! Co je na něm tak důležité?!" dupne dívka.
"Někdo se o vás musí postarat až já tu nebudu!"
---
"Kde jste vzali na ten otcův krásný pohřed?"
"Šlo na to mé věno."
"A kdo se o vás teď postará?!"
"Já sama!"

To je tak když se proti vám vzbouří mozek.
Chcete spát, ale zrovna teď vás napadne věc, a další a poté ještě jedna a už jste ve stavu kdy chcete ale nemůžete spát protože mozek bouřlivě pracuje.
Chcete se radovat, zapojit se do akce, ale mozek vám náhle připoneme co všehno se může zvrtnout, jak se můžete ztrapnit a najednou jste celí nervózní.
Chcete říct vtip, ale na mysl vytane myšlenka 'co když?' a najednou už je pár sekund pozdě na to aby to bylo vtipné.
Chcete mít klid a meditovat, ale zrovna teď vám mozek rozpoutá v hlavě bouři.

Ráno vstává hodinu před tím než musí vyrazit, aby se upravila a vše nachystala s sebou.
Další hodinu trvá cesta a ona tam musí být s půl hodinovým předstihem před pracovní dobou, která trvá dvanáct hodin.
Třicet minut pauza na jídlo je naštěstí v rámci pracovních hodin a ne navrh.
Patnáct minut zabere úklid před odchodem a následuje další hodinová cesta domů.
Je třeba uklidit, připravit jídlo na další den, umýt se, když je chvilka tak shlédne novinky, než znavená padne do postele, aniž měla čas na sebe.
Mrtví si můžou spát jak se jim zlíbí, ale živí spát musí!

Zírá do zrcadla diví se co v něm nevidí, nebo spíš co v něm vidí.
Zpátky zírají potemnělé oči jako bez života, kolem nich zarudlé oblouky.
Ústa buďto permanentně zamračená, a když se zašklebí tak to o moc lepší není.
Pleť mastná všude kolem kromě pravé tváře, kde je vše na první pohled vysušené až zabolí.
Vlasy o kterých se dalo z pohledu do stran soudit že mohou být celkem fajn jsou spadlé dolu, kromě toho co vypadá jako vrabčí hnízdo tam vzadějš.
"To snad není pravda, takhle vážně vypadám?"
Ani nemyslí na to, jak by to vypadalo na fotce.