Moje články

Už troubějí, a volají "Povstaň. Povstaň!"

Vesmírné síly, stále se přibližují, a čekají, až chopím se meče činů.

Troubějí, už troubějí!

Roky čekali, celé mé dětství a mládí byli jen zdálky jakýsi hlas a nejasný pocit. Nyní jsem však již zralý.

Zralý, abych se zhostil úkolů, co osud mi přichystal. Mám jedinou ochranu před nimi, a tou je svobodná vůle.

Oni však čím dál tím více troubějí a volají "Povstaň! Povstaň!"

Já mohu se tomu vyhýbat, mohu neposlechnout, a oni mnou nemohou pohnout k samotným činům.

Ten tlak je však velký, já buď poslechnu, a nebo se zblázním, a zhynu.

Visela na plotě již dlouho. V domě uvnitř plotu kdysi žila veliká a šťastná rodina. Otec, maminka, spousta dětí.

Schránka byla skoro každý den kontrolována. Během let děti rostly a postupně odcházely, až zůstali jen staří rodiče.

Schránka byla stále využívána, i když méně. Až pak nakonec jí věnoval pozornost a péči už pouze starý pán.

A pak už nic.

Mladí se dlouho dohadovali, co s domem. Schránka chřadla, rezla a zela prázdnotou.

A pak najednou.

Ucítila dotek lidských rukou. Sundali ji. Vyčistili, naolejovali, namalovali. Prý k domu patří.

Z domu se opět ozývá život rodiny, a schránka není mrtvá.

"Vzpomínáš, jak jsme se prvně viděly?"

"Jo, na té první hodině těláku."

"Jo, chyběla jsi první dva dny, a tak jsem tě viděla prvně až v pondělí."

"No a?"

"Jen že jsi mi tehdy přišla taková... No, nenapadlo by mě, že zrovna s tebou se budu někdy bavit. Natož jako s jediným člověkem ze školy."

"Jo, mě taky ne. Když jsem tě viděla, tak jsem si o tobě řekla 'Ježiš, to bude kráva. -"

"Ty vado, Alex! Jako, myslela jsem si upřímně to samé, ale nechtěla jsem to tak říct." skočí ji do řeči. "Vtipný, jak nakonec se bavíme jen spolu."

A byli šťastní. A dařilo se jim. Jasně, že nebylo každý den posvícení. A jasně, že i jim se občas přes slunce přehnali mraky. Ale o to víc šťastnější následně byli. Vždyť už si toho tolik prošli a zažili, že neviděli důvod se něčím dál trápit. Měli sebe, a byli spolu. A mezi sebou, ale i k ostatním, měli lásku a trpělivost. Nač se chmuřit. Štěstí je muška jenom zlatá. Je tu, a zase ne. A proto si vážili každé šťastné chvíle, kdy byli spolu, každé chvíle, kdy se jim dařilo. A čím více si jí vážili, tím delší byla.

Vše šlo podle plánu. Celý podvečer předváděla své talenty a s velkým sebezapřením se dvořila těm chlípníkům ze sekty Jin. Byl mezi nimi i samotný vůdce, její cíl.

Dařilo se, měla ho úspěšně zaháčkovaného. Už téměř měli jít do pokoje, který pronajala a připravila přesně pro tento večer.

Sekta Jin se po válce neřízeně rozrůstala a když s tím nedělají nic ostatní hlavní sekty, musejí to ty malé vzít do svých rukou.

Když v tom vběhl do podniku menší muž a něco mu pošeptal do ucha. Vůdce Jin se náhle vyvlíkmul z háčku a z podniku odešel. Vražda se nekonala.

A byla stará tak jako samotný svět. A přesto byla v každý nový okamžik tak mladá jako nikdy. Dívá se dlouho na svět. Každý den a každý moment pozoruje činy a pohyby, starosti a radosti lidí a světa. Vše s nimi prožívá a udržuje krok po jejich boku. Snaží se na ně mluvit, dodat radu, pochopení, či jen zvednout náladu a ukázat cestu, možnosti.

Mnohdy jí nevnímají, nenaslouchají. Příliš zabraní do umělého světa, co kolem vytvořili. Ale občas někdo zvedne hlavu, rozhlédne se a slyší její slova a vidí svět i jejím pohledem, "To je nádhera!" A proto nikdy nepřestane.

Rádci byli ze svého nového postavení nadšení. Již nestáli skrytí jen za zády krále, ale mohli volně a veřejně vystupovat a mluvit k lidu. Získávat sympatie a ukázat svojí starost o lid. Král je dokonce nechával i přednášet vlastní názory a náhledy na situaci. Taková svoboda!

V pozadí však král pečlivě vybíral, co kterému rádci dá vědět. Mohl tak predikovat a určovat co bude který rádce před lidem říkat. A když se něco neosvědčilo, rychle vystoupil vpřed, aby toho 'pomatence' zase usměrnil.

Někteří hru pochopili a snažili se jít králi na ruku. Ti ostatní museli být znemožněni a přesunuti jinam.

Otec s dcerou seděli na gauči a upřeně sledovali televizi. Film měl za chvilku skončit a zrovna to celé vrcholilo. Poměrně nudná zápletka, ale vztahy postav je postupně vtáhly dovnitř. Zrovna se odehrávalo odhalení ohledně otce hlavního hrdiny a toho, co se v minulosti skutečně stalo.

"Jéžiš Marja, co oba bulíte!" Ozve se najednou mamky hlas. Sleduje s nimi film asi od půlky. Dcera, které po tváři tečou slze a srdce se jí svírá pod návalem emocí, se otočí směrem k otci, tomu se také řinou slzy. Je překvapená, nikdy ho takhle neviděla. "Vždyť je to jen film!" Dodá mamka.

Jsou u Kačáku, přírodního rybníku dole pod kopcem na druhé straně od chaty. Kolem i uvnitř vody jsou další chataři, případně stálí obyvatelé lokality.

Holčička má na sobě rukávky, a pro jistotu i kruh kolem pasu. Zrovna se vykoupali a z vody ji vytáhli s tím, že jí musí být zima. Sama to tak necítí, ale jsou jí teprve čtyři.

Nechali ji hrát si v mělkém koutku, kde vyvěrá voda přes kamenné desky, ty jsou důsledkem toho pokryté zelenými vlákny, co jsou hebké a zároveň slizké na dotek. Holčička je fascinována. Maminka se snaží vzpomenout, zda jí vodní řasa neublíží.

Dana je právě uprostřed jednoho z nejhorších mýtinků, jaký kdy zažila. Přijde si zcela nepatřičně. Má na sobě boty, každou jinou, co k sobě nemačují. Ani jedna z bot není její.

Věděla to přece jasně, třetí pár z leva. Když z podniku vybíhala, čekalo na ni již auto, aby ji odvezlo na tuto schůzku. Ani se nepodívala, vklouzla do bot a hned běžela.

Málem atakovala dlažbu. Boty nejenže nebyly její, ale byly dvou jiných dam a ona je ještě měla levou na pravé a naopak. Nebyl však čas.

Celou schůzku je jako uzlíček nervů, nevnímá ani, jak dobře schůzka probíhá.

Lidé jsou jako květiny. Potřebují vodu, slunce, dostatek lásky, péče a živin. S tou správnou kombinací oba druhy krásně rostou a vzkvétají.

Nic se nesmí přehánět. Příliš mnoho, čehokoliv, je příliš mnoho. Voda nás může utopit, sluníčko sežehnout, péče udusit a bohaté živiny přehltit.

Všeho s mírou

Stejně jako je květinám občas dobré nechat půdu vyschnout, aby měly čas na regeneraci, je někdy u člověka dobré dát si půst. Nemusíme ani na jedno třeba čekat dlouho. Květiny zalejeme v intervalu tři dny sucho, dva dny vláha, člověk si může dát přerušovaný půst v intervalu osm hodin s jídlem, šestnáct bez.

Má snad patent na rozum? Či snědl všechnu moudrost světa? Pusa mu jede jak namazaná a vypadá to, jako kdyby nemohl přestat ani na chvíli mluvit. Už ani neví, o čem jí říká, a pochybuje, že to ví on sám.

Takhle si teda rande nepředstavovala. Čekala, že se budou navzájem zprvu lehce oťukávat, a vést aspoň nějakou konverzaci. Ne, že se jí sotva zeptá co si dá, a pak jí začne dělat přednášku o složení potravin v menu, z čeho je nábytek interiéru, své teorie o obrazech na zdi. Pak ztratila přehled.

Všiml by si, kdyby se zvedla a odešla?

Postavili si přístřešky a domy, začali pěstovat zeleninu, mají stálé počasí, a žijí v klidu na samotě. V nutných případech mohou do města. Společně večeří, starají se o malého A-Yuana a dělí se o práci.

Až na to, že jejich domy jsou z tmavého bambusu a nezatéká jim tam jen proto, že v Pohřebních Vrších neprší. Jediné co vypěstují a již přes rok jedí je tuřín. Nad Pohřebními Vrchy je stálé počasí - stále zataženo a vlhko, ale nic víc. A důvodem proč jsou v bezpečí jsou mrtvoly hlídající okraj vrchů a síla největšího vraha jejich klanu, nyní ochránce - Wei Wuxiana.

Wei Wuxian byl mladý, arogantní a velice silný. Byl čtvrtým na seznamu nejžádanějších partií a měl talentu i charisma na rozdávání. A moc dobře to o sobě věděl. Věděl ale také, že je pouze synem sluhy. Wei Wuxian se připravoval na to, že bude vždy pouze po ruce Jiang Chengovi, až se ten druhý stane vůdcem sekty. ... ...Dokud mu nevznikl dluh u Wen Qing a Wen Ninga. Wei Wuxian se stáhl do ústraní, spolu s jejich rodinou. I tak byl některým trnem v oku. A teď už neměl ochranu sekty Jiang. A ti lační po jeho moci dávno spřádali plány.

Kolo. Docela všední tvar protkaný skoro všude v našich životech. Něco, co bereme jako samozřejmost. Trvalo však neskutečně dlouhou dobu, než byl tvar tohoto zázraku objeven, původně k tomu, aby nám pomohl tahat těžká břemena. Avšak od jeho objevu se člověk rapidně posunul a civilizace vyvíjela. Dneska už je kolo všude - kola aut, povozů, kolečko, v systému kladek a výtahů, mlýnské kolo, cirkulární systémy, ozubená kolečka v hodinkách, přací kolo, hrnčířský kruh, CD či LP, na které se nahrává zvuk. Kolo je prostě všude. Je s námi přeci tak dlouho! A přitom, daleko déle, s námi kolo nebylo. Moderní zázrak.

Umně nanesesý make-up, pečlivě vybrané šperky a ozdoby do vlasů. Šaty značné kvality, ale též řádného střihu a barvy, které prošly kritickým výběrem matky a babičky - matriarchy domu. Vše musí naznačovat, že je ctnostnou dívkou ze vnitřku domu. Zároveň však má celý její vzhled nalákat toho nejlepšího ženicha.

Dívka se na sebe dívá v odrazu měděného zrcadla. Její vzhled je bezchybný, a od mala byla vychována k excelenci ve všech kategoriích umění - malbě, poezii, šachu, a hře na qin. Cílem rodiny je přilákat bohatého, urozeného a dobře postaveného ženicha.

Sama dívka však jen tajně doufá, aby na ni byl hodný.

Mávne motýl křídly, a nám to přijde jako nic. Nemá to na nás žádný vliv. Můžeme se jen těšit, že proletěl kolem a svojí krásnou nám rozjasnil den.

Pro motýla však mávnutí křídly může znamenat daleko více. Je to ten rozdíl mezi koncem letu a pokračováním v cestě, v extrémním případě i rozdíl mezi smrtí a životem.

A co se stane, když těmi křídly mávne a doletí až tam, kam ho jeho smysly vedou?
A co se stane, když se mu tam nepodaří doletět?

Říká se, že pouhá změna mávnutí motýlích křídel v dávné minulosti, a vše mohlo být jiné.

Nejhrozivější a nejmocnější patriarcho Yillingu,

jsem ideálním kandidátem na učedníka patriarchovy nekromantické sekty. Patriarcha by měl zapomenout na všechny ty pomatené budižkničemu shromažďují se kolem pohřebních vrchů, to já jsem ten, kdo nejvíce rozumí patriarchivým ideálům a bude nápomocen v rozvíjení temné kultivace.

Patriarchova síla a schopnosti mě nenechávají chladným. Krev mi v žilách proudí a nápady přicházejí.
Již jsem si vyzkoušel základy nekromancie, a jsem přirozený talent, věřím, že patriarcha plně ocení můj potenciál.

Spolecně ukážeme světu a těm zbabělým a pokryteckým sektám, v čem spočívá skutečná síla.

Bude mi ctí být nápomocný patriarchovi v podmanění světa.

- Xue Yang

Každý má právo na život. A žije dokud se o něm mluví a jeho myšlenky a příběhy o něm se přenášejí dále. Skrz historii, z generace na generaci. Říká se, že nejhorším trestem je být zapomenut.

Ale co když bylo zrovna toto přesně to, po čem toužil?

Tolik toho vykonal za život. Mnoho dobrého i špatného. Zemřel však v klidu a smířený, a netoužil již po ničem jiném, než věčném odpočinku. Ještě před svou smrtí se snažil vymazat známky o své existenci. Tak proč se najednou po více jak 2000 letech znovu objevuje jeho jméno a vypráví o jeho činech?

Král seděl na trůně a rozhlížel se po svých rádcích. Ti se radili, klonili k tomu či onomu názoru, avšak nic moudrého z nich nevypadlo. Jenže král rychle ztrácel důvěru lidu, a ten s ním byli čím dál více nespokojen.

Napadlo jej, že by mohl některé ze svých rádců popostrčit do popředí. Oni budou uklidňovat lid a naoko udávat směr dalšímu vývinu. No a když to bude u lidu vypadat na průšvych, bude to opět on, kdo zazáří, když ukáže svoji moudrost a moc a rádce opět usměrní.

A rádci tleskali a přikyvovali a hned se hlásili do nové funkce.

Až budeš zas malá, a místo do výšky budeš růst do země.

Až budeš zas malá, a budeš mít více času během dne. Více, než dlouhá léta co po sobě teď šla, v něčem to bude lehčí, ale v mnohém bude život snad ještě více složitý.

Až budeš zas malá, a kolem vnoučata budeš mít, mnoho věcí je naučit budeš chtít. Jsou to děti, malé a neposedné, je možné, že dříve než něco je naučíš, tvá ruka se sekne, už nebude mít onen cit.

Až budeš zas malá, život je třeba na očích mít, jinak v minulosti můžeš se utopit.

Když Veverka Terka začínala, měla velikou radost, těšila se na to jaká úžasná její nová práce bude. Hlavní tvář vzdělávacího časopisu pro děti! Vždyť je to splněný sen. Bude si jen tak hopkat po stránkách časopisu a pomáhat dětem učit se nové věci.

Dokud ji nezačaly děti pomalovávat. A rozstřihávat. A vyvádět další alotrie s její tváří v časopise.

Po pár letech už to bylo na Veverku Terku moc. Položila na stůl svojí výpověd, ukončila spolupráci s časopisem, a ačkoli byla i spousta vzorných dětí, Veverka Terka se rozhodla, že takhle jí to stačilo, žádnou další osobní zkušenost již nepotřebuje.

Lid se smál, tančil a radoval. Stromů ubývalo. Někde. Někde se naopak lidé stále měnili na samorosty, a nikdo si již nevěděl rady, co s tím.

Lid krále pomalu neposlouchal, dělali si, co chtěli. Byla tu ovšem část obyvatelstva, která stále urputně věřila, že král je zachrání a situaci vyřeší - vždyť tomu tak vždy doposud bylo. Jiní tvrdili, že krále již dávno prokoukli, že je to zbabělec a lhář.

Král sám seděl na svém zámku, obklopen svými rádci, a všichni si lámali hlavy. Katastrofa neposlouchá, lid neposlouchá, vše se mele páté přes deváté, není cesty kudy kam, a skutek utek.

Přijely jsme na náměstí, po krátké obhlídce květinových záhonů a dohadech kterým směrem se dát, jsme vyrazily směrem zámek.

Cestou jsme narazily na krámek s ručně šitými chňapkami, utěrkami, batohy a dalším, po prohlídce jsme však vytrvale pokračovaly dále.

Návštěva zámeckých toalet, svačinka u fontány.

Francouzské zahrady byly zavřené, vydaly jsme se do těch anglických, kde jsme potkaly specimeny jako: Kytka Obecná, Brouk Obecný, Brouk Velký.
A viděly ikonické body jako: Starý most, Velká voda a Malá voda.

Cestou zpět k restauraci jsme zahlédly dutinu stromu vyplněnou odpadky.

Naše kroky vedly zpět na náměstí, a byly zakončeny návštěvou muzea rukavic.

My grandfather was a constant in my life. He was always there, smiling and looking at me with a twinkle in his eye. Smoking from his pipe, and uttering words that sometimes I found completely nuts. Still, I loved and idolized him, I constantly tried to do my best to be the best and to impress him.

It took me a long time to understand, that all the time I was waiting for him to be proud of me, the whole time he was waiting for me to realize, that he already is. Grandfather always believed the best in us.