Moje články

Na obloze se zatřpytil fialový oslnivý záblesk, který přinutil lidi z celého světa pozvednout hlavu k nebesům. Ať se to zdá nemožné, v tento jediný moment lidstvo dosáhlo absolutní souhry. Světlo zmizelo a nebylo ani tak důležité. Důležité však bylo, že lidstvo táhlo za jeden provaz v jeden jediný moment. Tím otevřelo bránu k novému evolučnímu stupni. Fyzikální zákony se přepsaly v důsledku postupu vědy a technologie. Civilizace zavedla nový pojem - magie. Tedy využívání kosmické energie, pomocí níž mohli lidé tvořit, ničit a přetvářet. Jenže náhoda lidské souhry nesmazala lidskou chamtivost, a tak vypukla poslední válka. Ta, která stála všechno.

"Kde všechny ty kytky jsou?" ptala se sama sebe stará bába. "Starám se o ně a ony mi zdrhnou ze zahrady."
Rozhlédla se.
"Blátivá stopa," usoudila bába a vydala se tím směrem. Na konci našla květinový sněm. Na vyvýšeném pahorku stály maliny: "Už nebudeme trpět nesmyslná pravidla staré báby! Chceme vlastní pravidla!"
"Ano," volala růže. "Více místa pro trní!"
"Více vláhy," přidala se rajčata.
"Chceme více tepla!" křičely tulipány.
V tom na ně bába skočila, ale marně se snažila. Květiny ji kořeny svázaly a trním obepnuly. Květinám se žilo lépe. A stará bába dodnes roste v mokřadech zakořeněná v zemi.

Květinářství nemělo úspěch. Občas přišel nějaký ten zákazník, ale těch pár prodejů za den nic nevydělalo. U srdce mě však chytla jedna neobyčejná dívka, která si každý den chodila koupit růži. Pokaždé se usmála a vrátila mi účtenku popsanou nádhernými slovy. To mě přimělo ke každé kvetině napsat pár řádků speciálně pro ni.
Po měsíci podnik krachl. Bylo zavřeno a já naposledy zamkla dveře. Na zemi jsem uviděla zvadlou růži a o kousek dál další... a pak další. Následoavala jsem cestu květin - od zvadlých po čerstvé. Na konci stála dívka. Pod měsícem zářila stříbrným odleskem.
"Konečně se poznáváme," řekla prostě.

"Čau, Zrzavče! Jak se máš?"
Neodpověděla.
"Dnes je perný den, co?" snažil se ho utěšit pohlazením.
Kousla.
"Nějaký nerudný, hele," povzdechl si chlapec. "Já tě chápu. Umím si představit, jaké to je být zastrčený v zemi a celý zrezavělý zanechán na pospas osudu."
Nechala odpadnout trochu rzi.
"Chtěl jsem ti jen říct, že tohle je můj poslední den. Přeložili mě... prý nejsem dostatečně společenský!"
Neodpověděla.
Chlapec odešel.
Rezavá trubka byla spokojená. Byla sama.
*
Chlapec výrazně přispěl k teraformaci planety. Časem kolem trubky vyrostly nadherné různobarevné květiny. Ona měla ráda písek. Bezbarví. Trubka byla smutná. Ohnula se, a pak se rozložila.

Nestihl jsem ji chytit. Výbuch nás rozdělil. A teď jsme dál, než jsme chtěli. Odloučeni a stále se vzdalujeme.
*
Neustále vidím její tvář, úsměv, jímž se na mě směje. V očích se však odráží smutek, který tolik zraňuje mé srdce. Jen malý krůček, malý posun a už bychom nalezli cestu k sobě navzájem. Zákony nám v tom brání, musíme udržovat trajektorii.
*
Cítí jen můj dech, který šimrá a čeří vlnky na jejím povrchu. Blízko a tak daleko. Neboj, lásko má, najdu k tobě cestu. Jsem tvůj Měsíc a ty má Země. Hvězdy jsou slzami prolité společným osudem.
*
Počkej na mě.

"Honem! To musíte vidět!"
"Co je? Co se děje?" rozespale si nasadila brýle Molly.
"Páni," žasl Jake. "Myslel jsem, že byl jen jeden."
"Byl, ale replikoval se..."
"Během hodiny?" nevěřícně zašeptala Molly.
"Ano, z jedné organické toalety se staly dvě a nyní jich počítač zaznamenává skoro pět stovek!"
"Co tam provádí?"
"Nevím, jistě... vypadá to, že si ochočily mravence."
"To je zvrácený! Toalety a mravenci... kdybyste mi řekli, že nás jednoho dne napadnou toalety z vesmíru, které začnou využívat mravence pro kdo ví jakou práci, hodiny bych se smál a doporučil vám blázinec. Opravdu jsem zvědavý, jak tohle vysvětlíme armádě!"

Sedím u jezera. Plameny ohně stoupají k noční obloze a na vodní hladině se třpytí hvězdný svit. Měsíc se zdá větší než obvykle.
"Tady jsi, můj příteli," oddechl si s úlevou pocestný. "Myslel jsem, že už budeš dávno za humny."
"Ale kdeže, co tě k tomu vede?"
"Hmm... zajímavé! Vždyť jsi přišel o všechno a stějně vyzařuješ klid a spokojenost. Cožpak tě to nemrzí?"
"Koukni na ten měsíc! Předtím jsem si ho ani nevšiml pod vší tou tíhou starostí... ale teď, můj příteli, jsem konečně prozřel!"
"Ty jsi blázen," řekl pocestný, nasedl do auta a nechal mě u jezera samotného.

Vy si opravdu myslíte, že čtyři jezdci apokalypsy jsou zjevením z jiného světa a nepotřebují se zaškolit? To se teda mýlíte!" odkašlal si Chaos. "Jednalo se o čtyři chlapy, co se opily v hostinci Na konci světa. Ale historii pro teď stranou! Existují čtyři strofy katastrofy a každý z vás mi vyjmenuje jednu. Karlíku, začni!"
"Hmmm... nemoc, pane..."
"Výborně, zvlášť ta bílá je obzvlášť šikovná. Teď ty, Leve!"
"Válka!"
"Ano, za účelem pochopení míru. Ladislave?"
"Smrt?"
"Co jiného čekat než mrtvoly, co? Bohumile, jaká je poslední strofa?"
"Nevím, pane... asi hladomor."
"Vidíš, já věděl, že ti práce u krále prospěje."

"Ach, jak já jsem ráda, že už jste vyrostla," pyšně se usmála na malá cupitající zemňátka. "Pořád mám spoustu práce s vašima výtruskama, ale brzy si poradíte úplně bez mé pomoci a já si dopřeji tolik očekávaný odpočinek."
Povzdechla si a kdesi vybuchla sopka napěchovaná magmatem. "Ach, omlouvám se, zemňátka. To za mých mladých let se stávalo skoro pořád, teď už jen jednou za čas, když podlehnu emocím."

"Postarám se o vás, zemňátka. Nedovedu vám zařídit nekonečný život, ale mohu poskytnout každý cíp mé maličkosti, které můžete využít ve svůj prospěch. To už budu ale dávno spát."

(Ticho; Nářek planety)

"Tak jo, váš iniciační rituál je u konce! Asi byste rádi věděli, jak jste dopadli, co?" mistr Blecha si odmlčel a bedlivě se zadíval na všechny zúčastněné.
"Šťoural, Vlasotrhka, Štípnul a Zelená! Gratuluji! Prošli jste a stáváte se inspirací pro naši společnost. Vousomilko, vy jste měla smůlu. Je mi líto. Zítra to však můžete zkusit znovu," oddechl si mistr a pokračoval: "Táaakže, opakování je to, čím jsme, tááak?"
"KOUSNOUT, DVA KRŮČKY PO HLAVĚ A KOUSNOUT ZNOVA!" zakřičeli všichni najednou.
"Správně, moje milé vši! A co udělala Vouskomilka špatně?"
"Spadla do vousů, mistře Blecho."
"Přesně tak. Snad se do příště polepší"