Moje články

"Tento výrobek, náš produkt, byl vyroben podle zásad ekologického zemědělství. Když přijde na věc, je zcela recyklovatelný a bez žádných poplatků navíc," řekl obchodník hrdě.
Žena se zamyslela. "Je dokonalý, vidím, že všechny proporce jsou udělány podle mých poznámek a kritérií..."
"Viďte, slečno!"
"Ale bude dobrým otcem pro mé dítě... a pro mě manželem?"
"Ach, vidím, že máte obavy. Nebojte, to je normální. Mnoho zákazníků pochybuje, ale mohu vás ujistit, že nahrané vědomí splní vaše očekávání. V nejhorším případě, vaší nespokojenosti, nám ho bez žádné úhrady zase vratíte."
"Dobrá, aktivujte ho."
Biootec se probudil. "Má ženo, jsem tu pro tebe."

V diplomové práci se zabývám jevem, jež bývá často označován jako "soutok civilizací" , nebo též "soutok kultur". Soutok civilizací patří mezi tři hlavní východiska spojení dvou nebo více civilizačních jednotek. Dostupná odborná literatura uvádí, že k hlavním východiskům mimo soutok patří ještě "domluva" nebo "vyhlazení". Podle N. Amstronga se jedná "o škálu, kdy domluva je ideální stav, kterého se snažíme jako vyspělá civilizace dosáhnout, kdežto vyhlazení je neideální stav připomínající primitivní kolonialismus. Soutok se pak nachází uprostřed této škály" (Amstrong, 2351, s. 215). Podle Lajky soutok odkazuje ke stavu, v němž historicky bohatější civilizace pojme druhou, která se ji podřídí.

"Tož, Geralt, jaký zo hroznů to může být?" zeptat se vesele Zoltan. "Vždyť máš stříbrnů tyč celů zrezlů."
Geralt podrážděně zabručel a pokračoval v prosekávání zakletého křoví. Marigold se zatím snažil složit píseň.
"Vykašli se na to, Geralt. Hoď tam raděj basníka a křovisko rychle samo zdechne, než by poslůchalo tuto faleš."
"Jdi do prdele!" nevydržel to Marigold. "Já se neprosil o výpravu, která zahrnuje... řekněme zakleté kytky."
"Haha! Chceš, abych z tvojej propadené palice vyprášil, jaks Geralta na kolenou prosil o záchranu chrápacího princátka?"
"Fajn, ale copak jsem měl na vybranou? Buď tohle, anebo královská poprava. Zatracení královští psi!"

"Hej."
"Hej."
"Kdo jsi?"
"Vrána. A kdo jsi ty?"
"Vrána."
"Náhoda?"
"Nejspíš."
Seděli tiše a sledovali kouli bahna, která se před nimi točila v kruzích.
"Proč jsi tady?"
"Přišel jsem se podívat na kouli bahna. Co ty?
"Taktéž."
"Myslíš, že obsahuje spoustu žížal?"
"Nevím, ale bylo by to super!"
"Vráno?"
"Ano, Vráno?"
"Je to správná koule bahna? Myslím, že je na ní něco špatně."
"Hmmm... možná máš pravdu, asi je to špatná koule bahna."
"Co kdybychom se rychle letěli podívat na jinou?"
"To zní dobře."
Když se mladý pan Vrána začal zvedat, ztratil rovnováhu a dopadl na rty pana Vrány.

Představte si dvě království. Jednomu vládne královna Lumen. Druhé řídí Tenebris. Dva národy v nekonečné válce.

***

Doběhla k němu a beze slova položila hlavu na jeho rameno. Měsíční svit se odrážel od průzračného jezera.
"Bez války nepřežijeme. Rodiče mě varovali, pokud boje ukončíme a zavládne mír, obě království zmizí, jako by nikdy nebyly."
"Mám svůj lid příliš ráda na to, abychom ukončili boje - je to těžké břemeno, ale s tebou se nese o něco snadněji."
"Naše království jsou jako dvě srdce bijící pro přežití nás všech."
"Uvidíme se na druhém břehu."

***

Tenebris kývl na Lumen. Armády započaly další koloběh bitev.

Císař byl nemocen, věděla, že ji budou podezírat, nicméně nemohla poručit svému srdci. Měla císaře Konoeho velmi ráda a každý den si vyčítala své prokletí. Myslela, že má více času, nicméně celý dvůr se už spikl proti ní. Musela Konoeho ještě naposledy spatřit a říct mu svou verzi příběhu, a ne tu, kterou dostával od svých rádců. Abe no Jasučika však trval na tom, aby se zúčastnila náboženského obřadu. Snažila se odmítnout. Na místo toho však odhalil její začarovanou podobu. Devítiocasá liška. Proč mě nemáte rádi? Vzala nohy na ramena. Nakonec ji však trefil šíp a změnila se v kámen.

V těchto končinách prší jen velmi zřídka. Možná ještě méně, než si představíme pod pojmem zřídka. Kapky deště dopadají na vyprahlou zem, jen aby místní vyběhli ze svých příbytků a sdíleli společně tento posvátný okamžik. Stojí nehybně, jako by se snažili naslouchat dešti, který zastává funkci ztělesněného božství. Když jsem se ptal, proč jim deštivé počasí přináší pocity naprostého úžasu, každý mi dal vyhýbavou odpověď. Nakonec to byl místní šaman, který se přičinil o odhalení velkého tajemství. Spojují si déšť se smrtí. Kapky deště jsou ozvěny těch, kteří se vydali na dalekou cestu za hranice života. Hlasy mrtvých, poselství života.

Jsme děti hvězd.

***

Na obloze září hvězdy, jejichž srdce tlučou temnotou, a ony skýtají naději. Přání a sny vznášející se někde tam v dáli. Nedosažitelné body, které lidskému oku skýtají útěchu a klid stejně jako babské ucho.

***

Nakonec jsme s nimi spojeni. Zrnko každé hvězdy se nachází uvnitř našich srdcí. Jedno jediné zrníčko na obloze znamená jeden život tady dole... nebo někde jinde. Když září, záříme i my. Když jedna vyhasne, zmizí s ní i život, se kterým byla spojena.

***

Jsme odrazy hvězd na zemi a díváme se k těm na nebi. Navzájem si plníme přání. Jsme na sobě závislí.

"Chceš nápovědu? Ale no tak, to musíš zvládnou bez ní... není to tak těžké! Anglický korzár, Francis Drake a jeho černobílé nelétající husy. Stále nic?"
"Ne..."
"A co ten, jehož jméno nesmíme vyslovit - James Cook, bastard jeden, posádka ho měla sníst zaživa, když už to má ve jméně..."
"Kdo je sakra James Cook?"
"To máš jedno... vzpomínáš na národní obrození. Víš co, takový ten důraz na všeobecné vzdělávání vrstev, inteligenci národa, tvoření nových slov a podobně. Tehdy vymysleli všeználkové název. Od slova tučný... Jsi marná, abys věděla. Tak fajn, je to černé, bílé a žije na jižním pólu... stačí?
"Tučňák!"

"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, koho mám dnes zabít?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, kdo je na světě ovocnější?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, koho pak to vnučka ukrývá za temnými háji?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, odkud pochází všechen prach a jak ho najít?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, pověz staré paní, za jak dlouho odtud odcházím."
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, krásné na té větvi, pověz, jsou andělé na nebi?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, jak tam krásně visíš, myslíš, že zima přijde dřív?"
Jablko mlčelo.
"Jablíčko, jablíčko, kdo je zde nejkrásnější?"
Jablko se nasralo.

"Jsou příběhy psány podle našich životů nebo životy jsou řízeny napsanými příběhy? Jsem autorem nebo jeho postavou? Pokud je naše cesta vedena osudem pera, je náš osud už zapečeťen nebo dokáži přepsat poslední řádky? Jestliže jsem postavou, mohu potkat autora, toho, kdo mě stvořil? Jsou příběhy skutečné nebo jen zrcadlem něčí fantazie? Kdo jsem? Poznám to? Hrdina, vedlejší postava, záporák nebo autor?" obrys tučňáka v zamyšlení se odrážel od hladiny čírého jezírka pod hvězdnou oblohou. V dáli skočila ryba.
"Já..." začala tajemná postava.
"Najdi správnou knihu. Poslední knihu, která ti dá odpoveď. Poslední vlak domů. Pospěš, abys navždy nezůstala tučňákem."

Seděla pod noční oblohou. Měsíc prosvítal větvemi staré lípy. Stín měsíčního svitu se kolébal po její kůži podle rozmanité koruny stromu, jíž ohýbal teplý vánek. Přijde déšť. S deštěm bouře a s bouří okamžik, pro nějž si přišla. Někdy si říkala, že riskuje život zbytečně, ale vždycky se přesvědčila, že je ochotná takové riziko podstoupit. Zahřměla oblaka. Cítila, že déšť přijde každou chvíli. Zavřela oči. Zatajila dech. Na ruku dopadla zlatá kapka v podobě malého květu. Pak další a další. Ve zlatém dešti, kterému místní přezdívali kočičí zlato, začala tančit. Kapky deště kopírovaly její pohyby a krajinou se proháněly blesky.

"Hej, ty psí ksichte!" zařval hospodský. "Ano, ty, hejbni tou zadnicou a pojť si pro tu zafšivenou vobálku."
Stařec se na něj podíval očima, v nichž se odráželo více utrpení, než si umí jakákoliv bytost představit. Pomalu se zvedal, kulhavě si převzal zásilku a vydal se ke své chatrči. Kamenitá stezka vedoucí po úbočí tamních hor starci nečinila žádný problém. Je brzy, avšak v těchto horách svítá dříve. Na vrcholu se opřel o menhir a čekal na východ slunce. Otevřel dopis, jakmile starcovu tvář ozářily první paprsky slunce a slza stékala po jeho tváři. Zde leží počátek všeho. Přichází smrt.

Hvězdy zářily všude kolem ní. Proplouvala mezi svítícími body bezmyšlenkovitě, uvolněně a svobodně. Na chvíli se zastavila. Nechala plynout čas. Pro jednou se ona nechává nést proudy času a ne naopak. Veškerá tíha z ní opadla a břemena se ztratila v příjemném tichu temnoty.

Já, sama. V celém vesmíru. To jí stačí.

Plnými doušky si vychutnávala bezstarostnost a útěchu v náručí nekonečného prostoru. Mohla by tady strávit věčnost. Ztracena v čase.

Pak zablikala kontrolka. Doktor je v ohrožení. Chtěla být na něj naštvaná, ale nemůže ho tam jen tak nechat. Nakonec... asi ho má přece jen ráda. Poletí za ním.

"Tvým úkolem je uhodnout, kdo má rybu." zakvíkal se smutným pohledem pan Kamínek. Zvol moudře. Odhalíš-li toho, kdo má rybu, jedině pak můžeš vstoupit."

"Prosím," začal pirát. "To já tu rybu chytil. Já ji mám!"

"Přestaň lhát," řekl poslíček. "Pirát rybu nemá, mám ji já."

"Co to blábolíte za hlouposti," smál se stařec. "Poslíček je lstivá lasička, rybu u sebe nemá, všichni dobře ví, že rybu mám schovanou u sebe."

"Pouze jedna z postav má u sebe rybu, ostatní lžou. Ten, kdo má rybu, tak vždycky říká pravdu. Ti, co rybu nemají, samozřejmě neříkají pravdu. Kdo u sebe má rybu?"

"Držte se za mnou, prosím," odkvíkl si netrpělivě tučňák. "Na prohlídku budete mít čas později." Tajemná postava se přestala rozjímat nad pestrobarevnou paletou tučňáků, kteří okolo řadili knížky, utírali prach, zametali podlahu nebo si jen četli.
"Za normálních okolností bychom prošli těmito dveřmi..." pokračoval vedoucí tučňák. "Nicméně Koridor temných zítřků je momentálně využíván k jiným účelům. Jinými slovy, musíme to obejít. Následujte mne."
"Co se děje v Koridoru temných zítřků?"
"Většinou nic, urychluje pouze cestu odtud tam."
"Tak proč je zavřená?"
"Protože po velkém flámu Splašené ryby tam náš národ tradičně zahání následky svého běsnění. Opravdu toho nechcete být svědkem."

Na hřbety starých knih dopadala záře slunečních paprsků. Z dálky byly slyšet kapky vody, které venku zanechal ranní déšť. Prach z polic se vzedmul, když kolem prošla tajemná postava zahalená v černé kápi. Její prsty jemně přejížděly po dokonale seřazených knihách. Zastavila se u knihy, kterou hledala. Pomalu ji začala vytahovat z police, když za sebou ucítila něčí přítomnost.
„Pokud dovolíte, váš čas na tomto místě ještě není u konce. Vraťte, prosím, knihu na své místo,“ ozval se hlas s knihovnickou profesionalitou. "Děkuji. Vítejte ve Slepičárně, na místě posledního odpočinku všech knih. A teď mě, prosím, následujte," oznámil tučňák prostě.

Slečna Verisová lokalizovala zdroj, odkud se neslo její jméno. Na předloktí jemně pulsoval symbol. Dotkla se ho. V tu chvíli se objevila stříbrná kniha a vtáhla Primm do sebe.
"No konečně," začala dívka. "Už jsem myslela, že mě budeš ignorovat věčnost."
"Proč?"
"Proč až teď?"
"Ano."
"Protože mě strážce meče k tobě nepustil. Zablokoval jakoukoliv komunikaci mezi tebou a mnou."
"Hmm... co se se mnou stalo? Jsem mrtvá?"
"Ne, hlupáčku. Žiješ. Nevím, jak dlouho bys přežila tam venku, ale tady jsi chráněna před tokem času. Mezitím můžeš cvičit... tady, připravila jsem ti návod."
"Omyly moderní drezury?"
"Lepší název mě nenapadl."

Slečna Verisová se cítila zrazena. Ve tmě se potácela a po hmatu hledala jakoukoliv spáru, ze které by proudil vánek vzduchu. Všechno přišlo na zmar. Nebylo úniku. Seděla a doufala, že se kamenná brána otevře a ukáže se, že je to jen nedorozumění. Stačil jemný zvuk tření kamene po podlaze. Hlasy. Šepot. Cokoliv. Místo toho neslyšela nic. Absolutní ticho. Jen tlukot svého srdce a šumění v uších. Byla opuštěná. V temnotě. Slyšela pouze hluk ticha.
Ani neví, jak se to všechno stalo. Vždyť byla v knihovně. Normální život plný knížek a nejapných lidí. A teď byla zapomenuta uvnitř temné krypty.