Moje články

fandom: originální
A/N: tak trochu songfic na jednu opravdu blbou písničku - inspirace nekdy chodí podivnýma cestama. a nevím, jestli je to děsivé, ale na víc se asi nezmůžu
„Vymyslel jsem spoustu nápadů, aůůů...“
Nezapadal mezi ostatní. Upnutá košilka, vesta s výstřihem do véčka; takovej trochu staromódní, neškodnej ňouma. A ještě nikdo mě nikdy nezkoušel balit na tak pitomou písničku. Až večírek skončil, nabídl se, že mě doprovodí domů.
Neměla bys chodívat sama. Svět je plný nebezpečí.
Byli jsme spolu stále víc. Byl nesmírně galantní. O sobě nemluvil skoro vůbec. Zato poslouchat uměl. Velmi pozorně. Říkaval, že má pocit, jako by mě znal už věčnost. Já jsem ten pocit měla brzy také - překvapovalo mě, kolik toho o mně ví.
Někdy se zjevoval na nečekaných místech. Když jsem šla od kadeřnice, lékaře, nebo z nákupu, byl jakoby náhodou někde poblíž a nikdy mu nebylo zatěžko mě pak doprovodit.
Neměla bys chodit sama, miláčku. Svět je plný nebezpečí. Musím tě chránit.
Časem jsem toho láskyplného hlídání měla dost. Odjela jsem ke kamarádce, pročistit si hlavu; nic jsem mu neřekla.
Tys mi utekla, miláčku. Ale já tě najdu. Už to nikdy nesmíš udělat. Já tě přece chráním.
Jako bych konečně mohla volně dýchat. Myslím, že už se k němu-
Bolelo to? Omlouvám se. Teď tě zamknu. Jako v té písničce, pamatuješ? I sedmikrásky ti natrhám, když budeš chtít. Musím tě přece chránit.

„Hlavu vzhůru, Mrakoplaši!“
Jmenovaný zaskřípěl zubama. Dvoukvítkův nekonečně optimistický tón mu šel na nervy i ve chvílích, kdy nebyli ve smrtelném nebezpečí. Tím spíš ho nemohl vystát teď.
„Určitě všechno dobře dopadne. Už jsme spolu přece vyvázli z tolika nebezpečných situací...“
Jo, do většiny z nich jsi nás dostal ty, pomyslel si nedostudovaný mág nakvašeně.
„Vzpomínáš si třeba, jak jsme se tehdy-“
Mrakoplaš se snažil nevnímat. Na některé zážitky by si nejraději nevzpomínal.
„A z tohohle se určitě taky dostaneme. Naděje umírá poslední.“
„Jo, tos mě opravdu potěšil. Problém je, že když naděje umírá poslední, my musíme umřít ještě předtím.“

Teď se ti pacholci budou učit zabíjet. Vono je to dost krutý a tragický samo o sobě; ještě krutější a tragičtější je, že se to budou učit na mně. Před chvílí jim bylo předvedeno, jak se to dělá. Teď je na nich, aby si ty správné chvaty vyzkoušeli. Moc se k tomu nemaj; přešlapujou na místě a čuměj na mě jako panna na vocas. Nakonec se jedna z nich odhodlá. Ještě nemá ten grif, ale stejně jsou ty její rány cejtit. Kdybys ty mrcho věděla, jak to bolí...
„Někdo další?“
Když se jí nedostalo odpovědi, matka koťat nešťastnou myš dorazila.

Horúci letný deň, cestujem z práce domov. Je už neskoré popoludnie, ale teplo je ešte stále na nevydržanie. Ani tým muchám sa už nechce bzučať. Šofér má pustené rádio o niečo hlasnejšie, než je obvyklé; asi aby nezaspal. Teplo, únava z práce a rytmické natriasanie autobusu urobia svoje. Odkladám svoju zvyčajnú ostražitosť, ktorá je pre istý spôsob cestovania v mestskej hromadnej doprave nevyhnutná, opieram sa o okno a upadám do driemot. To sa mi stáva osudným. Štyroch ramenatých pánov, ktorí nastúpili na nasledujúcej zastávke, neregistrujem. Keď sa autobus opäť rozbehne a ozve sa hlasné „Kontrola cestovných lístkov,“ je už neskoro.

„A moučník si nedáš, miláčku?“
Glenda zamrkala. V Marvinově hlase bylo něco, co tam předtím nikdy nebývalo.
„Už nemůžu, drahý. Kromě toho bych chtěla malinko zhubnout. A tyhle moučníky jsou hrozně kalorické, víš?“
„Miláčku, vždyť jsi štíhlá jako proutek. Jeden zákusek ti neublíží.“
„Opravdu už víc nemůžu, drahý. Jedině že bys půlku snědl ty.“
Zamračil se, ale dál nenaléhal. A Glendě najednou bylo jasné, proč se ta zvlášní stará dáma s modrýma očima, když vyprávěla příběh o muži, který otrávil svoji manželku, dívala přímo na ni. A taky si byla jistá, že čokoládový zákusek by neměl vonět po hořkých mandlích.
fandom: slečna Marplová
téma: Vůně hořkých mandlí (ale kalorie se mihnou taky)

Pan Symeon Altman, majitel firmy Altman - lektvary všeho druhu, podezíravě sledoval pochybného chlápka, který se již hodnou chvíli po jeho krámku motal a vypadal, že něco hledá.
„Jak mohu pomoct?“
Zeptal se příkre, když už hledání trvalo podle něj příliš dlouho.
„Potřeboval bych něco... na hezkou pleť. Proti vráskám a takovým věcem. Pro... ééé... holku.“
Prodavač se ušklíbl a přinesl elegantní flakónek.
„Tři srpce, prosím.“
Mundungus Fletcher spokojeně vyšel z krámku. Za pitomou pleťovou vodičku by to byla cena opravdu přemrštěná - kdyby se mu ovšem nebylo povedlo během nakupování štípnout lahvičku Felix Felicitis. To za ty tři srpce opravdu stálo.

Místností je v zámku nepočítaně a chodby, ač jsem tady mnoho let, jsem ještě nikdy neprošla všechny. Jsem tu sama; za celá ta léta jsem nepotkala živého člověka. Chodím po dlouhých tichých chodbách, hladím chladné kamenné zdi a mluvím s nima. I kámen se rozpovídá, když jste s ním sami a umíte mu naslouchat. Vím, že tam venku zůstali rodiče, přátelé, obloha, slunce, vítr, ale už si je nevybavuji. Zámek je mi matkou, otcem i přítelem, stovky jeho věží jsou mi oblohou. Jsem tu zakletá již dlouho. V zámku je několik místností s kostmi těch, kteří se mne pokoušeli vysvobodit.

Xénie byla naštvaná. Sice už si zvykla, že její muž jakoby přitahoval maléry, ale už toho bylo na ni skrátka příliš. Když se zase jednou vrátil domů až k ránu, vyčerpaný a tričko zacákané krví, nejdřív se ujistila, že není zraněný, ani se nezeptala, s jakou nestvůrou měl tentokrát co do činění, a spustila: „Proč, u Želmíra, musíš všecho řešit právě ty? To ti ještě všechny ty maléry nestačily?“
Evžen zcela výjimečně raději nic neříkal a čekal, až se uklidní.
A obyvatelé Lysolaj, zvláště pak ti obyčejní, se divili, odkud se v naprosto klidném ránu vzal nad trafikou ten vichr.

Fedor a Ivko mali dnes v škole voľno, nuž sa vybrali s košíkom na huby. Štoplík išiel samozrejme s nimi. V rádiu síce hovorili, že popoludní sa má vyjasniť, no bolo stále zatiahnuté, fúkal silný vietor, zo stromov sa sypalo lístie. Zrazu na Štoplíka spadol žaluď. Štoplík je maličký, preňho je žaluď ako pre nás dlažobná kocka, takže na mieste omdlel. Chlapci si nič nevšimli.
„Ivan, kde je Štoplík?“ zvolal Fedor, keď sa vrátili domov.
Ivko sa otočil ako na obrtlíku - ozaj, Štoplík!
Ten práve sedel v horárni, zašíval si roztrhané nohavičky a plánoval, čo bude zajtra kolegom v redakcii rozprávať.

Už nevěděl, kdo dostal ten nápad s jeho jménem. Pro sv. Paznehtula to v každém případě znamenalo odejít do pouště - lidé vaši svatost přijmou mnohem snáz, když vás nemají dennodenně na očích (proto jako svaté málokdy označují ještě žijící osoby). Novopečený poustevník si zprvu nebyl ve své roli zcela jist - k tomuhle nedostanete brožurku s návodem a odbornou instruktáž. Ale bylo to snažší než čekal - v poušti byly houfy malých bohů, ochotných pro získání byť jediného věřícího udělat cokoliv. Nabízeli mu nektar, ambrózii i různé rafinované rozkoše. Přesto byl rád, když se objevil Angus. Z té samoty už málem bláznil.

A/N: BJB
S kalóriami som si nikdy hlavu lámať nemusela. Vždy som bývala pomerne chudá (podľa telocvikárky z primy takmer na hranici podvýživy). V škole som narozdiel od spolužiačok nechápala, čo je tak ťažkého na tom, nepribrať; ja som nepriberala navzdory usilovnej každodennej konzumácii enormného množstva čokolád, keksíkov, cukríkov a iných pochúťok (za čo ma mnohé úprimne neznášali). Nezmenilo sa to. Mliečne výrobky kupujem zásadne plnotučné (nízkotučné mi nechutia), čaj sladím (horký je hnusný), a hoci o systematické športovanie som sa naposledy pokúšala niekedy na prahu puberty, nadbytočné kilá sa neobjavujú. Skrátka, s kalóriami som nikdy nemala problémy.
Až do dnešného dňa.

Celej průser nastal, když jsem zjistil, že jsem se do ní zamiloval. Do tý doby jsme se zcela normálně bavili; teď jsem najednou ze sebe nevymáčkl ani půl slova. Pouze jsem se úporně snažil nevypadat jako totální debil. Když jsem ji jednou doprovázel z jedný kalby namol opilou domů a ona mi pak dovolila zůstat na noc, připadal jsem si jako king. Až do doby, kdy se mě ráno odměřeně zeptala, jestli vím, jaký je rozdíl mezi přítelem a kamarádem, se kterým se jednou vyspala.
Jo, fotřík mi pořád říkal, že kluci nepláčou. Ale mohu vám potvrdit, že šeredně kecal.

„Jestli dovolíte, pane Frodo, já mu nevěřím. Pořád je v něm příliš velký kus Podraza. Vsadil bych se, že šije nějakou čertovinu.“
Vyzáblá schoulená postavička si něco brumlala. Její ruce při tom vypadaly, jako by spolu zápasily a v očích jí střídavě žhnulo a zase pohasínalo zelené světélko.
„Krutí, oškliví hobitci, jistě. A jsme hladoví, jisstě, milášku, velice hladoví.“
„Miloušci hobitci, miloušek pánešek. Sméagol hodný, vždycky pomáhá.“
„Jistě, jisstě. Jenomže kdyby byl Milášek náš, pak bysme pánešek byli my. A pomáhali bychom sobě, glum.“
„Ne! Sméagol slíbil.“
Glum, strádaje hladem a žízní, postupoval dál Bezejmennou zemí. Trnul hrůzou, kdykoli uslyšel křik strašlivých Prstenových přízraků a neustále cítil zlou moc Temného pána a pohled Oka, jenž nikdy neusíná. Ani sebevětší strach ho však nemohl zastavit, neboť ho neodolatelně přitahovalo volání Prstenu.
Než se zřítil do hlubin Hory osudu, byl alespoň na chvíli šťastný. Jeho dlouhý, neustálý, trýznivý hlad byl konečně utišen.
Samvěd Křepelka už snad posté dovyprávěl svým vnoučatům příběh o Prstenu.
„Na mou duši, že toho Podraza jsem neměl rád, ani co by za nehet vešlo. Ale nebýt jeho, tenhle příběh bych vám dnes nevyprávěl. Pan Frodo už byl zcela v moci Prstenu, nebyl by schopen hodit ho do ohně.“

Princ po dlouhých útrapáh došel až k zámku, jenž byl až po střechu obrostlý šípovými keři. Jal se trní osekávat a neustal, dokud poslední keřík nepadl k zemi. I vstoupil do zámku a v jedné z komnat vskutku spatřil spící princeznu. Políbil ji na rty; ona, jsouc vyrušena z dlouhého spánku, lehce vzdychla a otevřela oči, v nichž se mihlo rudé světélko. Princ ustoupil, znejistěv.
Princezna se usmála, odhalujíc dlouhé bílé špičáky, a řekla: „Ty blázne, snad sis nemyslel, že by obyčejná smrtelnice mohla spát sto let, a po procitnutí vypadat stejně mladě, jako v den, kdy k spánku uléhala?“

poznámka: naväzuje na drabble zo včerajška
Za dverami bytu, v bezpečí pohodlného kresla a s hrnčekom horúcej čokolády sa nepríjemné zážitky stávajú akosi menej desivými. Gabika sa na seba zlostila, že sa nechala tak hlúpo nachytať na kolegove strašidelné historky a vydesila sa ako malé decko. Duchovia predsa neexistujú, to vie každý. Pri kotercoch skrátka škrípali nejaké dvere... alebo okenica... bol asi prievan, no čo. A psi štekajú v jednom kuse, tak prečo by raz za čas nemohli pre zmenu zavýjať. Nič nadprirodzené v tom nie je. Napriek tomu mala Gabika po prvý krát po dlhých rokoch chuť nechať v izbe na noc radšej rozsvietené svetlo.

Gabika pracovala ako dispečerka na útulku ešte len pár dní a vo chvíľach ako táto si hovorila, načo tam vôbec liezla. Bolo pár minút pred koncom smeny, nesedel jej počet zvierat, na stole mala hromadu papierov a ešte ju vyrušoval kolega svojím táraním.
„... práve v tejto miestnosti bývala pitevňa. Raz tu pitvali jednu ženskú zaživa. Umrela pri tom a odvtedy tu straší. Volala sa Klára.“
Gabika bola rada, keď vypadol.
Po hodine mala všetko hotové a chystala sa k odchodu.
„Klára, to určite,“ pomyslela si. Zrazu jej po chrbte prebehli zimomriavky: pri kotercoch čosi zaškrípalo a všetci psi začali vyť.

Někdy nastane v životě událost, po které už nic nezůstane jako předtím. Změna nemusí být náhlá. Někdy si až po dlouhé době - jestli vůbec - uvědomíte, že to už nejste tak docela vy. Najednou už nejste nickou a školním otloukánkem.Není nic, co byste nezvládli, nikdo, kdo by vás mohl zastavit. Jen ve chvílích, kdy je vaše mysl vzácně opuštěná, se bojíte, protože víte, čím za to platíte. A mně se to děje právě teď.
Nikdy bych se jí nevzdal (ani by mi to nedovolila). Není to osoba. Ale neváhal bych ji označit jako osobnost. Říkám jí - ne, jmenuje se - Christina.
A/N: možná trochu OOC a pro neznalé fandomu asi nepochopitelné, ale bodík je bodík (a kdyby někdo nechápal souvislost s tématem, tak Christina je auto)

Poznámka: však to znáte, bodík je bodík
Tmavovlasý mladík s bledým utrápeným obličejem ležel ve svém pokoji na posteli a sestřeloval hůlkou mouchy. Jedna... druhá... tře-
„Zatracená práce!“
Třetí... Čtvrtá... Ještě nesestřelené mouchy monotónně bzučely, dlouhé minuty ubíhaly, avšak mladík jakoby běh času nevnímal a neustával ve své pochmurné činnosti. Muších mrtvolek pomalu přibývalo. Právě když mířil na tu poslední, do pokoje vstoupil jeho otec Tobias Snape. Pohlédnul na Severuse - no jo, furt seš tady, zabručel - pak na mrtvé mouchy na podlaze a odkráčel. O malou chvíli se vrátil a se slovy „tady máš na příště; takhle je to jednodušší“ hodil synovi do rukou nově zakoupenou mucholapku.

fandom: Zeměplocha
téma: Komu není rady, tomu není pomoci
poznámka: bodík je bodík
"Jak je to možné?" nechápal strážník Postihnout. Reg Půlbotka mu totiž oznámil, že Lars Rozbijhlav, známý recidivista, je opět v chládku. A opět za ublížení na těle. Postihnout, který v poslední době na tohto pána misijne působil a snažil se ho přimět k Omovi, tu zprávu bral jako svůj osobní neúspěch.
"Ještě odpoledne jsem u něj byl a projevoval ty nejlepší úmysly. Tvrdil, že je odhodlán se starým životem přestat a odpouštět nepřátelům dle hesla kdo do tebe kamenem..."
"Možná by bylo bývalo lepší, kdyby to učení nebral tak doslovně. Když po něm Psísyn hodil kamenem, praštil ho chlebem. Trpasličím."

fandom: Budeč
poznámka: věnováno Aloisii Trpkošové
Nižší zrzavý muž se zaujetím naslouchal diskusi dvou kolemjdoucích mladíků.
"Ale houby, černá sanitka prej už ňáký pátek nejezdí," pravil pihovaný výrostek kamarádovi.
"Jako jak, nejezdí? Vona někdy vopravdicky jezdila?"
"Tak to si piš, že jo! A fakticky unášela lidi. Měli takovou laboratoř, a dělali pak s nima pak ňáký vohavnosti. Ale jednou jim tam prej naběh ňákej Zorro mstitel..."
"Počkej, Zorro, to jako lišák?"
"No to teda nevim, ale každopádně tam všechny padouchy pomordoval a vod tý doby je klid."
"Tos teda trefil, mládenče," pomyslil si pobaveně Evžen. "Jen by mě zajímalo, jak jsi na tohle u Želmíra přišel."
edit: Tým Bleskobrk

Igorov sklad obsahoval niekoľko končatín, primerané množstvo vnútorných
orgánov (tie nebolo potrebné transplantovať tak často ako končatiny;
snáď až na pečeň), medzi zásobami mal aj niekoľko očí. Boli už pomerne
opotrebované a krátkozraké, ale Igor sa držal hesla "čo je doma, to sa
počíta". Niekto môže prísť k nehode, a určite je lepšie dostať
krátkozraké oko, než nedostať nijaké.
No Igora v posledných dňoch jeho práca netešila. Zahľadel sa do slečny Lastovičkovej z vedľajšej ulice. Pán mu poradil, aby ju požiadal
o ruku. Šokovaný Igor návrh bez váhania odmietol. Slečna Lastovičková
je predsa krajčírka. Určite bude obe svoje ruky potrebovať.

fandom: Zeměplocha
poznámka: kutáč=pohrabáč
Tylda a Gábin získali novú obľúbenú hračku. Pani Kamašná o presnej povahe a pôvode tohto nového úlovku svojich ratolestí nemala ani potuchy. To bolo len dobre, pretože by sa jej onen predmet zdal nechutný, morbídny, absolútne nevhodný do detských rúk a bezpochyby by bol letel niekam veľmi ďaleko. Lenže Tylda s Gábinom ho so zmesou fascinácie, pýchy a ľahkého odporu chránili ako poklad. Medzi handrovými bábikami, drevenými koníkmi, plyšovými zvieratkami, cínovými vojačikmi a ostatným typickým vybavením detskej izby mala významné miesto sklenená guľôčka. Ako pripomienka, že na každú obludu existuje kutáč. Sklenená guľôčka, ktorá ešte donedávna bývala okom Jonatána Časnačaja.

Na otázky kamarátok, ako sa má mamka, zvykne odpovedať s predstieranou ľahostajnou veselosťou.
"Veď vieš, starý človek sa stáva opäť malým dieťaťom." Ale nikomu sa nezveruje s tým, ako môže niekedy pohľad na takú premenu bolieť.
V kuchyni sa ozvali kroky a ťukanie palice.
"Dnes pôjdeme na šípky. Uvarím z nich potom lekvár." Tvár starej pani žiarila nadšením.
"Mami, vieš, že na dnes si objednaná k lekárovi. Na šípky môžeme ísť inokedy."
"A nemohla by si mu zavolať, že prídeme zajtra? Ja už som si nachystala košík."
"Mami, to sa nedá. Nemôžeme si u lekára prehadzovať termíny kvôli tomu, že ty chceš ísť na šípky. Poď, prezlečieme sa a vyrazíme."
"Ale ja som sa tešila na tie šípky. A už som si nachystala aj košík..."
"Mamička, dnes to naozaj nepôjde. Šípky počkajú. Aj tak je to ďaleko."
Stará pani sa akoby schúlila do seba, bez odvrávania sa nechala odviesť do kúpeľne, prezliecť, odviesť k doktorovi. Zdalo by sa, že išlo o banalitu. Ale tieto drobné prehry spôsobovali, že sa cítila bezmocná, neužitočná, stará.
Celý večer mala pred očami postavu svojej matky, rezignovanú, odovzdanú. Nakoniec nevydržala, vošla za ňou do izby a vytiahla košík zo skrine.
"Zajtra pôjdeme na tie šípky."

fandom: Zeměplocha
poznámka: to viete, bodík je bodík...
Doktor Trávomil Mechorost ešte takého pacienta nezažil. A keby len pacient, ale tie jeho rôzne... súčasti odevu... a tak podobne. Našťastie má skúsený zdravotnícky personál. Na sestričky je spoľahnutie vždy. Jednu z nich pred chvíľou videl, ako do čohosi mláti zmetákom. Potom to čosi hodila do skrine, buchli dvere a bolo počuť sestru, ako si uľahčene vydýchla. Nejaký čas bolo všade ticho a kľud. Pacienti odovzdane ležali v posteliach, sestry si s pocitom dobre vykonanej práce užívali pauzu na kávu.
Zrazu sa ozval akýsi šramot. Na skrini sa pomaly otvorili dvere a príčesok pána Grešleho sa opatrne vyplazil na chodbu.

Pán Nadosah Pozlátko nadovšetko miloval slobodu (pochopiteľne tým
myslel výhradne slobodu pre seba. Ostatným priznával prinajlepšom
možnosť zbankrotovať podľa vlastného výberu). Je teda zrejmé, že
Vetinariho ponuku odmietol. Pracovať v štátnej správe, pche! A ako sa
zdá, ani sám Vetinari nehodlal Pozlátkovu slobodu ani v najmenšom
ohroziť. Nekonal nátlak. Jednoducho mu iba ukázal dvere. Pozlátko sa
pobavene zaškľabil. Nečakal, že to bude až také jednoduché. Žeby bol Vetinari taký hlúpy?
A potom dverami prešiel.
Patricijov komentár ohľadne jeho neviery v anjelov už nepočul. Jeho
zrak priťahovala vysoká postava v tmavom rúchu.
"PÁN NADOSAH POZLÁTKO. GRATULUJEM. TO BOLO SKUTOČNE EXISTENCIÁLNE
ROZHODNUTIE."

Po šestadvaceti letech spolehlivé služby by jeden mohl očekávat lepší zacházení. Strohé "Musíte jít" pálilo stejně, jako rána v obličeji. Nicméně, Childermass, byť nikdy nezapomínal, neměl ve zvyku živit ve svém srdci zatrpklost a pocit křivdy. Hlavně ne teď, když má před sebou tolik práce. Zachránil Královu knihu. A má celý život na to, aby se v ní naučil číst. Ušklíbl se. Kdyby u Norrella zůstal, nikdy by k tomu nedostal příležitost. Zůstal by sice užitečným a poměrně nezávislým, ale pořád sluhou.
Hurtfewské opatství stále halila Temnota. Vlastně by měl být rád, že ho Norrell hodil přes palubu dostatečně včas.

Mesto B., ulica S., popisné číslo sedemnásť. Byt na prízemí. Ženu v strednom veku najčastejšie vidno za stolom, ako opravuje písomky. Často pritom máva pustené rádio alebo televízor; nemá rada okolo seba ticho. Jej manžel rád sedáva v hlbokom kresle, s knihou a neodmysliteľnou cigaretou. Okolo polihujú mačky. Občas vybehnú von, obehnúť si svoj revír, občas donesú domov drobnú korisť. Dni tu plynú nenáhlivo a možno trochu jednotvárne. Manželia majú jednu dcéru. Je už veľká, študuje v meste ďaleko od nich.
Mesto B., ulica S., popisné číslo sedemnásť. Byt v prízemí. Bývam tam čoraz menej, ale stále som tam doma.

"Kozliatka, kozliatka, odchádzam na nákup. Zasuňte bezpečnostnú reťaz a nikomu neotvárajte, kým sa nepozriete cez kukátko. Viete, ako to minule dopadlo s vlkom."
Mamka koza odcupitala, kozliatka zasunuli bezpečnostnú reťaz a pustili si televízor. Znenazdajky zaznel tichý zvuk: Ťuky ťuk.Kozliatka zdúpneli, dívajú sa jeden na druhého. Pozrelo najsmelšie kozliatko cez kukátko. Vzápätí už naznačuje: "Schovajme sa, bračekovci, pod posteľ i do skrine, aby si mysleli, že nie sme doma."
Po hodnej chvíli sa vrátila mamka koza, a hodnú chvíľu ešte trvalo, kým kozliatka dali reťaz z dverí. I pýta sa mamka koza: "Zase vlk?" Odpovedá kozliatko: "Nie. Svedkovia Jehovovi!"

Doktor Záviš nemal dobrý deň. Najprv ho vyrušoval hluk od susedov (tých Miazgovcov by najradšej nechal vysťahovať), potom večer nemohol zaspať. Pustil si televízor, no obraz ustavične vypadával. Nuž sa vybral na strechu, aby skontroloval anténu...
Aj toto bol dobrý výlet, pomyslel si Aladár. Túto noc s Cvokim navštívili planétu Kikirík, ktorej obyvatelia bohvie prečo v hovorenom prejave napodobňovali hydinu. Kvôli tomu bola s nimi ťažšia komunikácia, ale inak boli neškodní. Onedlho Guliver mäkko pristál na streche. Cestovatelia vystúpili - a ocitli sa tvárou v tvár šokovanému susedovi Závišovi. Aladár sa poškrabal za uchom a prehlásil:"Cvoki, myslím, že máme problém..."

MVDr. Hruštička ju uvidel v čakárni a prevrátil očami. Tá rozmaznaná potvora ho raz bude stáť život. Fenka yorkshirského teriéra Fifinka. A jej panička.
"Potrebovali by sme ostrihať pazúriky. Ale opatrne, prosím, minule jej váš kolega zastrihol do živého, myslela som, že vykrváca... A tuto na labke má nejakú hrčku, nemôže na to umrieť?"
Fifinka paničkine obavy nezdieľala. Okrem toho, na vyšetrovanie nemala práve náladu. Po hodine boli pazúriky úspešne ostrihané, hrozivá hrčka identifikovaná ako štípanec od komára a Fifinke bolo dovolené urazene odkráčať z ambulancie. Doktor Hruštička si prelepil ranku na ruke a odovzdane zavolal dnu pána s dogou.

"Albus, človeče, si to ty?"
Oslovený mladík, stojaci v hlúčiku priateľov, sa obrátil a prekvapene zažmurkal. Stál tam jeho niekdajší sused, ktorého už dlhé roky nevidel. Usmial sa a pomyslel si, aké príjemné môže byť stretnúť kamaráta z detstva.
"Nevidel som ťa celú večnosť," pokračoval príchodzí, "vlastne, odkedy ste sa presťahovali. Čo máš nové? Ako sa má Aberforth? A malá Ariana?"
Albus zbledol, v ústach mu vyschlo. Pocítil na sebe spýtavé pohľady priateľov - nevedeli sme, že máš sestru...
"Ariana..." nedokončil. V hlave mu znel rachot kostlivca vysypávaného zo skrine a pomyslel si, aké nebezpečné môže byť stretnúť kamaráta z detstva...

poznámka: len taká blbinka, nečakajte žiadny hlboký príbeh ani brilantnú pointu
Vykuklo marcové slniečko. Pani Omáčková, ako správna gazdinka, podľahla jarnému vábeniu a pustila sa do veľkého upratovania. Vysávala, utierala prach, umývala okná, až bol byt ako zo škatuľky. Nakoniec sa odhodlane vrhla na izbu svojho synka. Spod postele vytiahla okrem starej desiaty, špinavej ponožky, prasknutej lopty, niekoľkých gombíkov a kľúča, ktorý nikde nepasoval, aj dva týždne stratenú žiacku knižku. Otvorila ju a bolo jej jasné, prečo sa synáčik choval v posledných dňoch tak nenápadne. Stál tam totiž cez dva riadky napísaný, dva týždne starý oznam:
Budúci utorok o 17.00 sa bude konať rodičovské združenie. Tešíme sa na vašu účasť.

Pustou krajinou bežal vychudnutý čierny pes. Keď dobehol na breh mora, zastavil, prudko dychčal, váhavo hľadel pred seba, ako keby zvažoval svoje možnosti...
Vedel, že šanca na únik je mizivá. A vedel, že na slobode ho čaká len nedôvera, prenasledovanie, dolapenie, a bozk - nakoniec. Ale jedna myšlienka neustále prerážala stenou apatie, beznádeje a zúfalstva. Hlodala v mozgu a v noci sa pretavovala do slov, šepkaných v spánku: "Je v Rokforte". A on cítil, čo by mal vykonať. Čo musí vykonať. Hoci to od neho nikto nečaká.
Pes neisto prešliapol, no potom sa odhodlane vrhol do vĺn. Vedel, že more zďaleka nie je najväčšia z prekážok, ktoré ešte bude musieť prekonať.