Moje články

Vypadají stejně. Tvar oválný, na jedné straně mírně do špičky. Bílá nebo hnědá křehká skořápka, bílek, žloutek. Ještě vnější a vnitřní papírová blána, poutko, vzduchová komůrka, žloutková blána a zárodečný terčík, chcete-li být podrobní. Připravit se taky dají stejně - na hniličko, na měkko, na tvrdo, míchaná, omelety, volská oka. Do buchet i do těstovin. I obarvit se dají úplně stejně, jedno jako druhé.
Liší se jen číslem v kódu na skořápce. A tím, co musí snášet ty, co je snesly.
0 CZ XXXX
1 CZ XXXX
2 CZ XXXX
3 CZ XXXX
Podobají se... inu, jako vejce vejci.
Nebo ne?

Dřív nebýval samotářské ani uzavřené dítě. Naučil se ale držet stranou a moc nemluvit, aby bezděky neřekl něco, co v téhle době nemohl nikdo vědět nebo znát. Co ještě neexistovalo. Mobily. Nové série X-menů. Angela Merkel. Pád Berlínské zdi.
Dalším problémem byli Ulrich Nielsen a Katharina Albers. Vyhýbal se jim, co to šlo - nechtěl, aby mu vzpomínku na rodiče kazil pohled na dva neurvalé protivné puberťáky. Nechtěl, když do něj Ulrich na školní chodbě vrazil a řekl ať odprejskne, myslet na to, že tohle je jeho táta. Jediné co Mikkel kvitoval, alespoň ten debilní účes "vpředu byznys, vzadu párty" nenosil.

Zilvar ve škole nedává pozor, naopak vyrušuje, ale říká, že jeho tatínek vyrůstal v chudobinci, pročež on to má v suchu. My s ním ale chodíme, protože vymýšlí bezva lumpárny a ničeho se nebojí. S kým vůbec nechodíme, to je Arnošt Pleva, který koktá a děsně u toho plive, a Ota Soumarů, jehož tatínek dělá u metařů, pije kořalku a byl i v kriminále. Soumarovi dřív měli fabriku. Můj tatínek jednou říkal, že jako malý u nich několikrát byl a koho by to prý tenkrát napadlo. Načež mě maminka poslala dělat úkoly a tatínkovi vynadala, ať tohle přede mnou nevykládá.

-Vzpomínáte, kolego, jak naše domácí odjela na pár dní k rodičům?
-A druhá domácí nás měla na starost? Na to si vzpomínám velice dobře. I na to, jaký šok jste jí způsobil. Prý jak naší domácí vysvětlí, že jí zdrhnul šnek... A jak jí matka radila, aby doběhla do zverimexu koupit nového...
-A ona to odmítla, že prý by to stejně poznala. Já ale nikam nezdrhnul, kdyby každý den řádně prohrábla substrát, tak by mě našla...
-Každému nemusí vyhovovat prohrabávání substrátu... Stejně jste naší domácí připravil k návratu překvápko.
-Myslíte tu snůšku? Ale prosím vás. To už žádné překvápko není.

Spáry v chodníku. Škvíry mezi světy. Kráčet musíš opatrně, abys nešlápl na proužek, který do tohto světa nepatří. Odnesl by část tebe, a zůstal bys proděravělý a nezhojen už napořád. Jak to, že se nikdo jiný nebojí? Divoce, divoce hvízdá vichr, který nikdo jiný neslyší, jdeš mlhou, která každému krom tebe průhledná. Střípky neskutečna, spolknutá slova, zkamenělé vteřiny. Ohrožení. Hvězdy příliš blízko, dýchají ti téměř za límec, země pod nohama v nedohledné hloubce. A pověz, komu tohle všechno můžeš říct? Kdo tě ochrání? Zdi prostupné jak rozteklé máslo, závrať z moci proudící kolem, tělo ochromené vědomím bezmoci. Kůže naruby. Magie.

Horní a Dolní Uš mnoho společného neměly, tu se živili zemědělstvím, tam pastevectvím, tu rozhodovala rada starších, tam náčelník, i bohy měli malinko jiné, ale řeč podobnou, navzájem si nepřekáželi.
Jednoho dne přijeli objevitelé, zajásali, hurá, objevili jsme divoké končiny, teď to tady bude naše, domácích se na nic neptali, obě Uši obehnali hranicí, ať se to líp hlídá, taky zatrhli pastevectví, protože dobytek na hranice moc nehleděl, jenže Hornoušané tím přišli o obživu, zaútočili na Dolnoušské, byla z toho válka, a objevitelé řekli, no podívejte na ty divochy, po dobrém to neumějí, je vidět, že naši pevnou ruku potřebují!

"Proč chce Sedmička zrovna nás?" zeptal se Felix.
"Máte jisté nepatrné... schopnosti," odfrkla Ester von Blaschkof, dokonalá jako vždy. "A nebude vás škoda."

"Proč chce Sedmička zrovna nás?" zajímalo Klaudii.
"Protože máme schopnosti," Felix se ani nezačervenal.
"To myslí mě," nafoukl se Vincenc. "Ester zná můj potenciál!"
"Tu příšeru máme zneškodnit, nikoli osouložit," rýpl si Walter.
"Hele, Nekro, hleď si mrtvol, abych omylem nezneškodnil tebe!"

Felix si povzdychl. Typické. Když se objeví hrozba, od které inkvizice i mágové dávají radši ruce pryč, schytá to samozřejmě jeho tým. A smrtelnému nebezpečí se nejlíp čelí debilními kecy. Aspoň doteď to vždycky zabralo.

Doma vládne klid, achatiny okusují nastrouhanou mrkvičku.
"By mě zajímalo, na co asi myslí," dumá Amaranta. "Jak se cítí, jestli jsou spokojeni..."
"Simtě, stěžují si? Nestěžují. Jsou to šneci, na co by tak mysleli," odpoví Aries.

"Co se vám honí cerebrálními gangliemi, kolego?"
"Ále, jak tuhle domácí hloubala, jak se mám a cítím."
"Má to někdo starosti, viďte? Zcela prosté - mám dobrou mrkvičku, tudíž si ji vychutnávám. Až bude salát, budu myslet na salát."
"Ale je hezké, že jí záleží na našich pocitech, nemyslíte?"
"Pche, jestli chce zvíře, na kterém znát změnu nálady, ať si pořídí chobotnici. Já jsem introvert!"

Odešlu úkoly, odhlásím se ze třídy, vezmu si respirátor, jdu ven. Máma není doma - jako jedna z mála ještě do práce dochází, jinak by mě nepustila. Bezdůvodné vycházení z bytu je totiž koledování si o malér. Naštěstí bydlíme vedle areálu fabriky, co kvůli karanténě dávno ukončila provoz, a tam kontroly téměř nikdy nechoděj. Když jsem byl menší, ještě se mohlo do přírody, pak to taky zatrhli jako nezodpovědný rozšiřování viru a oddalování konce karantény. Karanténu nesou těžce zvlášť ti, co pamatujou, jaké to bylo předtím. Sám vím o dvou, co spáchali sebevraždu. Ale neznám vůbec nikoho, kdo má ten virus.

-Malí a neškodní, to jsme přece celí my, zadumá Vlasta.
Vlasta se ohlédne po napůl sežraném plakátu a ožižlané zdi, památce na to, jak domácí jednou nezavřela šnečí ubikaci.
-Ani bych neřekl.
Vlasta taky pohlédne na zeď a plakát:
-No dobrá, nějaké ty hmotné statky... ale povězte, jsme schopni nekomu uškodit fyzicky? Dokážeme se vůbec bránit?
-Bezbranný ale není totéž co neškodný, kolego. Vemte si třeba moly... nebo mušky!
-Nebo tu bajku o myši a lvu, jak padl do pasti...
-Myš ale nebyla bezbranná ani neškodná... A vůbec, nefilosofujte a pojďte se kouknout, domácí spadla muška do skleničky s vínem!

Debatující hlouček majitelů psů zabíral celou šíři chodníku. Pejskaři, i navzájem cizí, si mají vždycky co říct; obvyklým startovacím námětem je stav a funkčnost rozmnožovacích orgánů. Dnešní rozhovor byl ale poněkud výstřední i na venčící poměry.
"A pak se ten čokl, nekecám, proměnil na chlapa, a úplně nahatýho! Tady Anička ho taky viděla, viď, Aničko?"
Dívka, která vypadala, že nahého chlapa doteď viděla stejně často jako psa měnícího se v člověka, dychtivě dodala: "On bude asi vlkodlak. A ten pán jak ho venčil, zas vypadal jak upír. Škoda že nesvítilo sluníčko, to by se hned poznalo. Upír by se třpytil."

Profesor Parkhill dnes neočekával žádnou katastrofu. Včera dal žákům jen jednoduchý domácí úkol - vybrat si tři libovolná zvířata a napsat u každého název samce, samice a mláděte. S potěšením sledoval trojice od slečny Mitnickové:

Hřebec - kobyla - hříbě
Kocour - kočka - kotě
Býk - kráva - tele

Další práce byly víceméně průměrné, žáci se nedopouštěli vážnějších pochybení. Na závěr si nechal práci pana Kaplana. Tušil, že tady nezůstane u obligátních spojení typu had - hadice, či pochybení kůň - kůňátko. Duch pana Kaplana jako vždy mířil neochvějně výš. Ale stejně se mu zatajil dech při kombinacích

Prase - prase - malé prase.
Kopr - kopretina - koprfíld
Ovčák - ovca - ovčáček

Klaudie si nutně potřebovala cvaknout. Snažila se soustředit a nevnímat hlásek, který se jí neodbytně ozýval v hlavě. Připomínal, že je neschopná prochlastaná troska a na tuhle akci nemá. Najednou si uvědomila, že do jejích vlastních chmur se přimíchal cizí tón.
"Jen pokračuj, ty chudinko. Všimni si, že já na tebe útočit ani nemusím, ty se dokážeš odrovnat úplně sama. Jonáš by byl určitě rád, kdyby věděl, že zatímco jemu zrovna vycucávají mozek z hlavy, ty nevíš co dělat, lituješ se a myslíš na flašku."
Zaútočila. Nikde nikoho neviděla, ale to jí nevadilo. Možná je alkoholička, ale každopádně taky telepatka.

Walter si zachmuřeně prohlížel obličej své nejdražší. Pořád se výrazně bortil k levé straně. Osobně ho to nerušilo, ale kdyby se tu objevil Vincenc nebo Felix... Další posměšné poznámky na její adresu by nesnesl. Udělá pro ni cokoliv - pokud to ovšem nebude stát moc peněz. Před dalším rozkladem tělo chránila Walterova magie, jenže se škodami, které utrpělo předtím, se nedalo dělat nic. Magicky ani jinak. Balzamovací roztok by teď už nebyl k ničemu, navíc ho Walter neměl. Vyspravování kolíčky a vycpávání vatou se ukázalo jako neúčinné a komické.
Nakonec stáhl mrtvé spodničku a spíchl improvizovaný závoj.
"Vypadáš tajemně, ma chérie."

-Jaképak dnes máme téma, kolego?
-Moment, hmmm... Ženský úděl.
-Obávám se, že zcela nerozumím. Můžete mi to vysvětlit podrobněji?
-No, víte přece, že mnozí živočichové mají, jak to říct, oddělená pohlaví, totiž že produkují buďto...
-Ano, děkuji, to je mi známo. Dle mého to činí akt rozmnožování poněkud jednotvárným. Nicméně mám dojem, že takhle přesně téma myšleno nebylo...
-Můžeme se zeptat domácích. Jsou to ženy? Jsou!
-Snad později. A... Vlasto?
-Co že najednou tak důvěrně?
-Dnes je substrát tak voňavý a vlahý... A tobě to tak sluší!

V příslušném čase našla domácí rovnou dvě snůšky. Achatiny si téma evidentně užily.

-Mrkněte se, kolego, co se u domácích děje, prosím vás...
-Jak známo, kolego, mrknout může pouze tvor disponující víčkem. Ale že jste to vy, tak se podívám, praví důstojně Vlasta, vysune tykadlo a referuje: Ále, ta menší zas nechala někde válet kapesník. A nevynesla tříděný odpad!
-To je mrzuté, ale víte, mohlo to být horší. Někde se hádají kvůli posmrkaným kapesníkům a nevynesenému koši, ale ve skutečnosti je štve něco úplně jiného.
-Mnozí se taky hádají, když jsou příliš dlouho pohromadě. Štěstí, že nám se to neděje.
-My máme ale jisté výhody. Za prvé, ulity. A na úklid máme lidi.

-Co říkáte, kolego, zapojíme se? Drabble už psali potkani, kočky, myši, sovy, netopýři, andulky... Bezobratlí si taky žádají důstojného zástupce, praví Vlasta.
-Já nevím, kolego, jaké je téma? ptá se Vlasta, okusuje/jíc okurku.
-Sosáky. A s plnou radulou se nemluví, napomene Vlastu Vlasta, zatímco se šine k salátku.
-Sosáky nemáme. Nemůžeme psát o tom, co neznáme!
-Nebuďte tak přízemní, kolego, popusťte přece uzdu fantazii. My bychom vzhůru k nebesům... Vlasta se čile přeplazí na strop ubikace.
-Vy jste fantasta, kolego... Ale mávněte prosím pěkně na uklizečku. Chtělo by to čerstvou okurku a vykydat. Ať se nám tu opět nevylíhnou mušky.

Černá doga se vrhla k hubenému vlasatému individuu v brejličkách a začala ho poněkud překvapeně očichávat.
"Hele, poznala mě! Čau bejby, posledně jsem vypadal jinak, ale věř tomu, že moje nadsamčí superpéro je stejně výkonný jako dřív, a ještě o něco větší! Tisíce děkovných dopisů...! Ale víš, teď už by to nebylo společensky vhodný... a stejně jsem zadanej."
"Tys s ní měl... styk?" Mužík v černém obstarožném obleku se zatvářil pohoršeně.
"Je to nedůstojné! A smrdí!"
Víš, nekropichu, že od tebe to sedí? Mimochodem, ta tvoje poslední měla zaživa obrnu, nebo se ti už rozpadá? Že měla hubu trochu šejderem..."
Walter se uraženě odvrátil. Nedá se nic dělat, bude muset sehnat ještě nějaký kolíček.

Že je upírka mě nešokovalo; zkažen popkulturou, předpokládal jsem, že krev nepije - nebo jen zvířecí.
"Jsi... zrůda! Vrah!" vykřikl jsem, když mě ujistila o opaku.
"Nikoli. Já nejsem člověk. Pro mě jste... nezlob se, prostě jiný živočišní druh. Připadáš si ty snad jako vrah, když jíš vepřový?"
"To jsme pro tebe na stejný úrovni s prasetem? Jenom... materiál?"
"S prasetem, gorilou, strakou... Proč byste měli být lepší? Protože umíte komunikovat, používáte nástroje, milujete svoje děti? Opravdu myslíš, že jste jediní? To pro vás je všechno... celá planeta jenom materiál!"
Zmizela dřív než jsem stačil říct, že já to prasátko nezabil.

Blednu. Ztrácím se z očí. Nepřišla bych na to; když mě míjeli revizoři a žebráci nechtěli drobný, nepřikládala jsem tomu důležitost. Divnější bylo potkat někoho známého - všichni projdou netečně kolem, pakliže je sama neoslovím; a i tak chvíli zaostřují nebo se rozhlíží, i když stojím přímo před nimi. Potom vypadají zmateně a omluvně, říkají, promiň, vůbec jsem tě neviděl..., až jeden měl odvahu mi říct, víš, než jsi na mě promluvila, bylas jako průhledná, rozostřená a jako z mlhy nebo co... nemyslíš si teď, že jsem blázen, viď že ne?
Jo, v zrcadle se vidím normálně. Ale na tom nezáleží.

První hodina odbila, lampa ještě svítila; praskala u toho sice a syčela, jako kdyby si o ni můra připalovala křídla, ale nikomu to zvlášť nevadilo - nikdo tam nebyl. Druhá a třetí hodina odklepaly v svižném tempu, halekajíce o ranní rozcvičce, zdravém těle a ptáčcích za oknem. Čtvrtá se překulila do páté a ta do šesté, s vláčně měkkou a odevzdanou bezvýchodností, než nastoupila nevýrazná sedmá (lampa, považte si, pořád ještě svítila), zarputilá osmá a rezignovaná devátá - nevím, proč právě tahle to chtěla všechno vzdát - a pak desátá, kdy se Krvavé koleno probudilo, namazalo betadinou, sbalilo kufřík a vyrazilo do práce.

Dieťa sa varí v kaši, aby sa naučilo znášať bolesť a prekonávať strach. Lenže kým príbuzných napadne ho hľadať, je už načisto rozvarené. Nikto ho nespozná. Kaša chutí po malinách a mlieku.
Moja bábika Anduza rozpráva bábikám ostatných detí rozprávku o dieťati, čo sa varí v kaši. Nepočúvajú ju; postrkujú sa, chichocú a posmievajú. Rozprávku o dieťati v kaši nepotrebujú. Ich mama totiž nevisí každý večer za vlasy z kupoly cirkusu, nemusia žiť v jednom jazyku a používať druhý, ani nečakajú v zmrznutom čase na "čoskoro si po vás prídem".
Všetky ostatné deti sú o milión rokov mladšie ako ja.

Do chalupy jsem se už nevrátil. Utíkal jsem, dokud mě nesly nohy. V koutku duše jsem byl přesvědčen, že jakkoli budu utíkat, budu se pořád vracet na stejné místo. Když mě ráno našlo v obyčejné, lidské vesnici, stěží jsem tomu dokázal uvěřit. Nečekal jsem, že mě tamten kraj pustí ze spárů tak snadno.
Nyní je ze mne žebrák (všechen majetek zůstal tam), to mne ale doopravdy netíží. Pronásleduje mne myšlenka, že mezi mnou a tamtím krajem zůstalo cosi nedopovězeno; že jsem ještě odcházet neměl.
Chodím ode vsi ke vsi a napůl čekám, že jednou mě uvítá mávání těch nestvůrných křídel.

Kvečeru jsem se ubíral z pole domů. Naskytla se mi podívaná na dva tvory, co spolu zápasili. Jeden se zdál být ptákem, maje křídla, peří i zobák, ale během zápasu jeho tělo měnilo tvar, jako by byl z rosolu; druhý připomínal šestinohého ssavce s dlouhou srstí měňavě duhových barev. Rvali se dlouho, až šestinohý klesl mrtev k zemi. Jen co pták odletěl, šel jsem si tělo prohlédnout, chtěje ho blíže prozkoumat.
Upadl jsem, ochromen hrůzou, a pak jsem se modlil tak úpěnlivě a dlouho, jak jsem se za celý život nemodlil. Místo šestinohého tvora tam ležela rozkládající se lidská mrtvola.