Moje články

Soudruzi a soudružky! Válka pokračuje! Pohleďte jen na včerejší drastickou a naprosto bezdůvodnou popravu padesáti pampelišek, dvě stě osmnácti sedmikrásek a patnácti set stébel trávy! Obracím se také na vás, jimž lidé ve své zpupnosti říkají okrasné rostliny: Nebuďte přisluhovači nemilosrdné lidské rasy! Nenechte se obalamutit předstíranou péčí, nepodlehněte vábení rovných záhonků a pravidelné zálivky! Vaše záhonky vznikly na popravišti vašich soukmenovců, jsou zalité mízou nevinných obětí! A nenechte se ukolébat falešným pocitem bezpečí: až si lidi usmyslí, utrhnou vás a vaše mrtvá těla si vystaví ve svých příbytcích! Vzepřete se jim a přidejte se k nám! Vítězství je naše!

Soudruzi a soudružky! Nelze již mlčky a nečinně přihlížet nehoráznému bezpráví, které je pácháno na naší říši. Dnes a denně jsou masakrovány tisíce našich pobratimů, od těch nejmenších až po ty nejmajestátnější, zlou a primitivní říší živočichů, zvláště pak druhem Homo sapiens. Říkají si páni tvorstva a vrchol evoluce, ale jakým právem? Umí snad fotosyntetizovat? Říká jim něco autotrofie? Kdepak; bez nás by nepřežili. Miliony rostlin jsou zbavovány své důstojnosti jsouce nazývány zemědělskými produkty a následně barbarsky požírány. Další miliony masakrovány a jejich těla průmyslně zpracována!
Apeluji na vás, soudruzi! Braňte se! Pamatujte, že bez nás nepřežijí! Vítězství je naše!

Rohlík s maslom.
Čokoláda.
Rohlík s maslom.
Rohlík s maslom.
Rohlík s maslom a horčicou.
Čokoláda.
Rohlík so syrom.
Čokoláda.
Rohlík so syrom.
Cestoviny s kečupom!
Čokoláda.
Chleba so syrom.
Chleba s maslom.
Chleba s maslom a horčicou.
Chleba s maslom a horčicou.
Čokoláda.
Chleba s maslom.
Chleba s maslom a marmeládou.
Cestoviny so syrom. Hm, to nie je zlý nápad.
Rohlík s maslom a marmeládou.
Rohlík s maslom.
Čokoláda.
Rohlík so syrom.
Rohlík s maslom, horčicou a uhorkou.
Čokoláda.
Cestoviny s horčicou. Odporné, neodporúčam nikomu!
A potom sa nebesá zľutovali, nasťahovala som sa k Aries a rohlíková diéta skončila.

To sa tak človek snaží, aby jeho miláčik mal len to najlepšie, kupuje špičkové krmivo, alebo sa rovno vrhne na BARF a psovi servíruje čerstvé surové mäsíčko, k tomu mixovaná zeleninka, občas povedzme tvaroh, sem tam vajíčko, ovsené vločky, aby psovi nič nechýbalo, ale milosťpánovi diéta stále pripadá nejaká fádna. Nuž si ju ukradomky vylepší nahnitým hnusom od kontajnera a zákonite chytí sračku, že to svet nevidel. Nasleduje prísna diéta, čistá rozvarená ryža a kuracie mäso, kým sa tráviaci trakt neupokojí. Teoreticky. V praxi človek výnimočne zabudne vyložiť nákup a onedlho zistí, že čokel z tašky zožral pol kila špekáčkov.

Sedávaj v houfu těsně na okraji vědomí, malí démonci, zlovolní raraši, živící se špatnýma myšlenkama, ty jim jdou k duhu, tak se zle dívají a přes den mě ponoukaj být vzteklá a hrubá a zlá, pak pozdě večer, když den to vzdává a únava vítězí, nakukují mi do myšlenek, pochichtávají se, vyčítají, bylas zlá! Vztekala ses! Jsi nemožná! Chichi! CHICHI!
Seděj mi tam, na hraně mysli jako na bidýlku, vím, že můžou praskat jako mýdlové bubliny, tak beru špendlíček a pííích, pííích, praskaj a já můžu konečně spát, jen ráno nikdy netuším, proč mám v kůži hluboké vpichy po špendlíku.

Vyrážame plní elánu a energie. S nadšeným "jejejeje" to napáli vpred, občas zletí a s vážnou tvárou oznámi, že "bum". Cestou rozhodne musíme vyliezť aspoň na jedny schody, sledovať autá a lietadlá, ponaháňať holuba, vyliezť na lavičku, nadšene uháňať za každým psom, trojkolkou či kolobežkou, s pohoršeným "blť" zdvihnúť zo zeme vajgel... Odkedy začala jar, naše cesty sú zas o niečo objavnejšie - povyliezali mravce a iná háveď, takže malý k svojim mnohým záujmom pribral entomológiu. Domov ho občas musím doslova dotiahnuť, lebo aj keď sa prihlási únava, jeho zvedavosť je silnejšia než boľavé nožičky. Ale veď zajtra pôjdeme von znova.

Stejně jako kdysi běhával s Létem, teď mohl běhat s kterýmkoli zvířetem, létat s ptáky, jako strom sát vláhu z hlubin země. Nikdy nezapomene na ten závratný pocit, když se poprvé vznesl nad koruny stromů, když se podíval z té výšky a mezi ním a útulným bezpečím pevné země byla jen nezměrná prázdná hloubka.
Tříoká vrána měla pravdu; nebude chodit, ale bude létat.
V takových chvílích si přestával uvědomovat vlastní zbytečné, zmrzačené nohy. Přestával ho děsit pohled na posledního zelenověštce, scvrklého staletého starce, vrostlého do obrovského staletého stromu. I vidina toho, že jednou možná bude stejně vypadat i on sám.

"Gejza, kedy už konečne vymaľuješ? Sľúbil si to už vlani, a stále nič!"
"Vydrž, Paula, práve som dostal nápad. Vymaľované bude onedlho!"
"Aladár, nože zavolaj MZPRXa. Mama chce mať vymaľované, a nie som taký blázon, aby som sa s tým drel ručne."
"Čo to je?" zatiahla nedôverčivo Paula."
"SuMaPris. Supermpoderný maľovací prístroj," vysvetlil Aladár.
"Nože ustúp, synak, nechaj to na mňa," odtlačil ho Gejza. "Ja som hlava rodiny!"
"Nedbám. Len zas niečo nepokaz."
Aladár chvíľu počúval , ako jeho rodičia zápolia s prístrojom. Keď sa z predsiene ozvalo: "Jaaaaj, Gejza! Zastav to! Pomóóóc," usúdil, že je najvyšší čas ísť zachrániť situáciu.

Petr se zklamaně rozhlédl po prázdné ložnici. Tak přece šli kluci bez něj. Bydlel s nejprímovějšími kluky na škole; hrozně moc chtěl být jako oni. Moc o něj nestáli, ale věřil, že když vytrvá, jednou ho přece vezmou do party. A tak když v noci nešli spát a povídali si, byl vzhůru taky. I když jen mlčel. Když chodili na tajné výpravy, přidával se k nim. Teď šli prozkoumat opuštěnou chodbu ve třetím patře; odešli bez něj. Nevadí, však on je dožene.
"U Merlinových vousů, on už je tu zas. Kluci, příště, než někam pudem, hodíme na něj uspávací kouzlo."

Postava šel, tak, jak obvykle, cestou, po které chodíval den co den, i když ne tak docela, protože tahle cestička byla úplně jiná než ta jeho běžná, rostly kolem ní kůly s lidskýma hlavama anebo to byly růže, a na konci cesty byla branka, která skří-í-í-pěla jak oči netopýrů v pravé poledne když ji otvíral a za ní zahrada a mrtvý domek, zahrada plná keřů, na kterých rostly slova, stříhal je zahradnickýma nůžkama po stovkách a ukládal do kapes, pak vešel do mrtvého domku a už se nevrátil, ale možná to vůbec není pravda, protože já toho postavu ani neznám.

Damián umřel necelé dva roky po Antoniině zákroku. Nemoc, na chvíli obelstěná a přemožená ukradenou sílou, se vrátila v plné intenzitě a neúprosně ho plenila.
V Antonii se mísil pocit, že spravedlnosti bylo učiněno zadost, s pocitem viny a výčitkami svědomí. Následkem toho u ní na krátkou dobu stoupla spotřeba alkoholu.
Albína měla ještě nějakou dobu rozkolísanou hladinu magie. Taky se zařekla, že už se nikdy nezamiluje.
Ostatní poškozené osoby neměly vážnější následky. Zřejmě proto, že Damiánovu vlivu byly vystaveny méně intenzivně a na kratší dobu. Každopádně žádná z nich nikdy nekontaktovala policii a případ tak nikdy nebyl oficiálně vyšetřován.

Přicházeli odpradávna, ti první připlouvali v chatrných rákosových člunech a dřevěných lodích, později v majestátných korábech a nakonec vzduchem. Každý měl své důvody, proč opouštěl rodnou zemi a vrhal se do neznáma; některé vedla touha objevovat, jiné sen o lepším životě, další utíkali před zákonem, mnozí přicházeli z donucení, za trest, nebo byli přivlečeni násilím. Dobrodruhové, snílci, uprchlíci, trestanci, otroci. Nesli si vzpomínky na místo, odkud pocházeli, pod kůží zaryté obyčeje, písně a legendy, rituály a modlitby. A v jejich srdcích, živeni vírou, přeplouvali oceán také jejich bohové. A zůstávali, i když ti, kdož je přinesli, dávno upadli v zapomnění.

Málem jsem ho nepoznal. Zlaté vlasy měl obarvené načerno, v obočí piercing a oproti svému dřívějšímu já vypadal o pár let starší, ale o hodně míň dospělý, trochu vzdorný, trochu nejistý. Dlouhá léta jsem se týral otázkou, jestli beránek sežral růži nebo ne. Teď jsem měl možnost se zeptat, ale jaksi mi ta otázka náhle připadala trapná.
„Co doma?“ zeptal jsem se jen.
„Nevím. Dávno jsem tam nebyl. Nějak... mi tam všechno bylo příliš malý. Už ani nevím, jestli bych ten svůj asteroid ještě našel.“
Víc jsme si neměli co říct. Díval jsem se jak odchází, dokud nezmizel za rohem.

Sundala si amulet a sledovala, jak jeho výraz pomalu přechází od vítězoslavného přes nechápavý až ke směsici pochopení, šoku a bolesti.
„Ty svině,“ vydechl. „Cos mi to udělala?“
„Coby. Zatla jsem ti tipec.“
„Jenomže já musím... Ty nevíš... Jinak bych umřel...“
Pokrčila rameny.
„Moje kamarádka taky umřela. Kvůli tobě. Laura, vzpomínáš?“
„To mě mrzí. Nechtěl jsem ji zabít. Nějak... jsem to holt přepísk.“ Tvářil se jako uličník, co omylem vytloukl sousedům okno.
Přepísk. Na chvíli chtěla být větší svině. Ublížit mu víc. Pak se zastyděla. Včera ho přece odsoudila. Ke krátkému životu, vyplněnému dlouhým umíráním. Co horšího mohla ještě udělat?

V jedné smečce se jednou narodil vlček, takové nedochůdče, kožíšek opelichaný, nožičky křivé, lovit nedovedl, a čubičku obskočit taky nemohl, jak se později ukázalo. Máma ho ovšem piplala a chránila, a když povyrost, aspoň hlídal mladší vlčata. Jak šel čas, generace se střídaly, mnozí vlci pošli, buďto se servali mezi sebou, nebo je dostali lovci. Náš vlček se o vůdcovstí ani vlčice nezajímal, lovci se zase nezajímali o něj, takže si hezky žil a stárnul, až se mezi malými vlčaty začalo říkat, že strýček je nesmrtelný. Tak se stal živoucí legendou a už vůbec nevadilo, že byl ze všech nejslabší.

Leželi s propletenými údy, dvě bytosti spojené v jednu, on vnořen v ní a ona potopená v něm, plavala v jeho duši, hledala ono místo, tu hlubinu, ten vír, který byl v sobě vytvořil, aby do sebe mohl pohlcovat a vtahovat sílu těch, co měl nablízku a díky ní žít, a on ji nechal, otevřený a bezbranný, ať hledá, ať najde, ať svým kouzlem zablokuje ty dveře v jeho duši, jimiž tu sílu přijímal, a pak mu vyklouzla a nechala ho uzamčeného, neschopného vzít si cokoli z cizí duše.
Na druhý den si, přesně jak mu slíbila, sundala svůj amulet.

Píši Vám...
Ruka na papíře se zastavila, pisatel se zahleděl do prázdna a na chvíli se zamyslel. Co si tak lidé obvykle v dopisech sdělují? Které myšlenky jsou hodny toho, aby jimi byl potřísněn papír, která slova stojí za to, aby byly zabaleny do obálky, odeslány a neznámými lidmi dopravovány kamsi daleko, jen za cenu poštovní známky? Nevěděl. Pozapomněl; dávno již tomu, co někomu psal.
Váhavě pokračoval: ...abych Vám sdělil, že jsem, ač je to k nevíře, stále živ...
Získával jistotu, slova se naléhavě rozeběhla po papíře, až zaplnila několik stránek.
Pak dopis roztrhal a spálil. Nebylo ho komu odeslat.

Historické centrum, staré budovy, velkolepé katedrály, náměstí a parky, široké bulváry, romantické úzké uličky, útulné kavárny a vinárničky, kde po večerech hraje hudba, i sterilně čisté sklobetonové moderní budovy, banky, hotely, udržované trávníky, na kterých nenajdete rozházené odpadky ani psí výkaly. Slušné místo pro slušné lidi.
Tvář města, vystavovaná na odiv.
Jak často se zapomíná na jeho druhou tvář, město bezdomovců, žebráků, narkomanů, toulavých čoklů, město páchnoucí močí, alkoholem a zažranou špínou, zatrpklostí, beznadějí a apatií. Město přehlížené, nechtěné, zametané pod koberec. Lidi, které nevidíme, na které se nedíváme, aby nerušili krásný dojem z toho jinak nádherného, opravdu nádherného města.

Damián byl překvapen a potěšen Antoniinou náhlou vstřícností. Doteď bývala spíš rezervovaná, dnes se ho poprvé sama dotkla. Zkusil ji políbit; trochu se chvěla, asi trémou, ale polibek opětovala. Proti mysli mu to nebylo, i když tohle nebylo přesně to, co od ní potřeboval. Amulet neodložila, ani když se svlékala. Tázavě se na ni zadíval, ale zavrtěla hlavou.
„Až zítra, miláčku. Zítra ho sundám, slibuji.“ Nemohl se dočkat, ale nenaléhal. Přiblížil se k ní...
Přijala ho, obestoupila ho, a ve chvíli, kdy byl zcela v její moci, vydaný na milost a nemilost, načrtla mu na nahou kůži několik propletených čar.

Antonie děkovala bohyni, že ji napadlo si pořídit ten amulet. Nikdy ho nesundávala. Podle jeho občasných jemných záškubů cítila, že Damián se jí snaží dostat na kůži. Od těla si ho dokázala udržet spolehlivě; ale co dál?
Albínu jí seslalo samo nebe. Znala Damiánovo slabé místo. A měla plán. Antonii se s ním svěřila trochu váhavě.
"Já vím, že tohle po tobě nemůžu chtít. Ale já ještě pořád téměř nekouzlím..."
Antonie byla mírně v šoku.
"jiný způsob není?"
"To kouzlo by nevyšlo, kdyby se jen sebemíň bránil. Jestli znáš jinou situaci, ve které by ti byl tak odevzdaný..."
"Udělám to."

Dostala se mu na stopu. Všimla si i té holky, kolem které se motal. Naštěstí, jak brzy zjistila, nebyla to nová... dárkyně. Měla silnou ochranu. To vypadalo, jakoby přesně věděla, s kým má tu čest. Albína se rozhodla - musí se s ní nějak spojit. A podělit se o vědomosti. Po dobu, kdy téměř nemohla kouzlit, měla dost a dost času hledat informace. Jeden její bývalý profesor jí obstaral povolení navštívit budečskou knihovu. Našla způsob, jak si s Damiánem srovnat účty. Problém byl, že ona nebyla ve stavu kouzlo provést. V téhle holce jí svitla naděje. Ale co když nebude ochotná...?

Albína brzy pocítila, že Damián vzal její vyznání doslovně. Bral si plnými doušky, co mu jen mohla poskytnout. Zanedlouho vypadala, že by nějakou tu péči potřebovala spíš sama, zatímco její milému se stav zlepšoval přímo kouzelně. Snášela to bez protestů, s pitomou odevzdaností první lásky. Nenávidět ho začala, až když ji, zesláblou a neužitečnou, opustil.
Až později si uvědomila, že právě to jí nejspíš zachránilo život. Vztek ji už ale neopustil. Navíc tušila, že byla sice první, ale jistě ne poslední. A příště by to mohlo dopadnout i hůř. Tomu musí zabránit. Jen co se trochu sebrala, začala ho hledat.

„Vlastně jsme se ještě nepředstavili. Damián Zámečník, těší mě.“
„Antonie Hrdinová, taky mě těší.“
Podají si ruce; nemůže se mu nepodívat do očí.
„Zajímavé jméno. A jste opravdu hrdinka?“
„To namouduši nevím,“ pousměje se.
To záleží na tom, jestli si poradím s tebou.
„A co vy, jak jste na tom s otvíráním zámků?“
„Hmm... v pravém slova smyslu nic moc. Ale když se to vezme obrazně... dá se říct, že se mi povedlo otevřít jisté dveře, které by otevřené být neměly.“
„Fascinující. Nechtěl byste to objasnit blíž?“
„Jednou vám to taky předvedu.“
Jen co si sundáš z krku ten amulet.

Kráčela po štěrkem vysypané cestičce k místu schůzky, pod nohama jí křupaly kamínky a nervozita jí svírala žaludek. Představovala si to jinak. Doufala, že kriminálku bude její objev zajímat. Že jim řekne, kdy a kde bude ten chlap k nalezení (když ho tehdy potkala, sám jí nabídl schůzku; nejspíš shání další... známost) a pak to bude na nich. Nečekala, že ji ani nevyslechnou. Ale nedopustí, aby mu to prošlo. Když nemůže počítat s policií, pustí se do věci sama. Neměla strach, že by jí něco udělal; svou ochranu nepodcenila. Měla strach z toho, zda bude schopna ona udělat něco jemu.

Nejtěžší to bylo poprvé. Vzít si od druhého člověka jeho sílu není tak snadné, jak o tom píšou různé kuchyňské příručky magie. Kdyby to zkoušel s někým cizím nebo kdyby se Albína jen trochu bránila, nejspíš by se mu to vůbec nepovedlo. A jeho zbídačené tělo jakoby nejdřív nevědělo, co si s přílivem cizí energie počít. Málem začínal propadat beznaději, když jakoby v něm povolila hráz a cítil, jak do něj Albínina energie proudí jako životodárný pramen. Jak ukradená magie vyplňuje prázdnotu, kterou po sobě zanechávala jeho vlastní. Jak díky ní opět získává vládu nad svým tělem. Vyhrál. Bude žít.

Když mu diagnostikovali tu nemoc, Damián tomu odmítal uvěřit. Ani když postupně ztrácel vládu nad svým tělem, nepřipouštěl si, že přichází konec. Neléčitelné nemoci, to je přece něco, co se stává těm... obyčejným. Těm, co si nemůžou pomoct magií. Jenomže i magie ho začínala opouštět. Byl stále víc závislý na jiných. Jeho přítelkyně o něj obětavě pečovala. Byl jí vděčný, to ano. Ale nenáviděl ji za to, že je zdravá a plná sil. Že se může hýbat. Že může kouzlit.
Říkávala, že by dala všechno, aby byl zase zdráv. A on jednou přišel na to, jak si to všechno vzít.

Jdou po mně, jdou, jdou, jdou..., zanznělo z otevřeného okna.
No, ještě nejdou, pomyslel si Damián. Ale musíš být, člověče, opatrnější, ta poslední holka, to byl průšvih. Nějak se mu to vymklo z rukou. Doteď se vždycky dokázal včas odpoutat. Ovládá se stále míň, to je špatný. A taky mu to kratší dobu vydrží; energie, co si vzal od tý holky, mu už začíná docházet. Klepou se mu ruce. A přestává být schopen magie. Musí rychle někoho najít, dokud může kouzlit. Když bude opatrný, možná se mu nějakou dobu ještě podaří unikat vyšehradským slídilům. Musí to risknout.
Ještě nechce zhebnout.

Antonie litovala, že tam vůbec chodila. Službukonající strážník jí zjevně nevěřil: „Měl její auru? Ale prosím vás... Aura je jedinečná a neopakovatelná, neoddělitelně spjatá s nositelem. To si představujete, že tu holku vcucnul do sebe, nebo co? “ Policajt pokrčil rameny. „Případ je uzavřen, cizí zavinění se vyloučilo. Ostatně, zrovna pro vás je to jen dobře. Pokud se nepletu, byla jste s dotyčnou krátce před její smrtí, nebo ne? Hm, hm...“
Tihle lidé bdí nad naším klidným spánkem, pomyslela si ironicky. Najednou prudce zvedla hlavu. „Vcucnul ji do sebe...“ No ovšem. Přesne tohle udělal.
Takže jí ten policajt přece jen pomohl.

Instinktivně načrtla první ochrannou čáru, co ji napadla, a trochu se uklidnila. Přemítala, co teď? Většinou neočekáváte, že náhodou potkáte chlápka, co je zapletený do smrti vaší kamarádky. A že o Lauřině smrti něco ví, je jasné; ten otisk její aury v sobě nemá náhodou. Nejlepší by bylo volat Vyšehrad, ale dost dobře ho nemohla požádat, ať tady laskavě počká, než na něj zavolá kriminálku a hezky si nechá nasadit klepeta. Každopádně ho nesmí nechat utéct. Musí zjistit alespoň jak se jmenuje. Nějak navázat kontakt.
Posílila ochranu a přistoupila k němu. „Prosím vás, nevíte, kde je tady kavárna U morouse?“

Antonie bloumala městem. Bezmyšlenkovitě nahlížela do výloh a pokukovala po lidech. Najednou jakoby dostala facku. To není možné! Byla si na chvíli jistá, že ucítila Lauřinu přítomnost. Ale ne tak, jako by se zjevoval duch nebo přízrak. Tohle bylo něco jiného; byla to živá energie. Nesmysl, pomyslela si. Laura je mrtvá...
Nedalo jí to, začala prozkoumávat aury lidí v okolí. Několik obyčejných; dvě kouzelnice; nějaký mladík... To je on! Zřetelně v něm cítila Lauřinu magii. Chystala se ho oslovit, když vtom se mladík k ní otočil a Antonie měla pocit, jako by stála na prahu propasti a byla vtahována dovnitř.

Stačila ještě zalitovat, že se Antonii nesvěřila už dřív. Určitě by ji vyslechla, poskytla jí ochranu, možná by ji dokázala zadržet před pádem do nenasytné hlubiny, kterou odrážely jeho oči. Teď už bylo pozdě.
Už před časem se s ním pokusila skoncovt. Přestala chodit na schůzky, neodpovídala mu na dotazy. Síly se jí vracely, ale z mysli nemohla vypudit jeho hlas, jeho obličej, jeho oči, v nichž se dalo utonout. A pak, přemožena, přiběhla za ním sama.
Vysál z ní všechno. Magii, sílu i duši. Klesala k zemi a před sebou viděla jen hlubinu jeho očí a pak už nic.

"Kopni ma!"
"Ešteže čo! Čarovné slovíčko je kde?"
"Hm. Prepáč. Tak teda, mohla by si ma, prosím, kopnúť?"
"Pche. To je zas niekto zdvorilý, len keď niečo potrebuje, všakže. Ani ma nehne, kopni sa sama."
"To nepomôže."
"Čo mňa je po tom."
"Tak nekopneš?"
"Nie."
"A Starý zákon ti niečo hovorí?"
"Hm."
"Veď vieš, oko za oko... Takže ja ťa teraz trošičku nakopnem, a ty mi to potom vrátiš, platí?"
"Neplatí. Ja ťa dnes kopať skrátka nebudem. A s teológiou na mňa láskavo nechoď."
Mrcha Múza, neukecala som ju. Nekopne a nekopne, takže dnes to bude BJB ako z praku.

Ráno
Pečlivě nanáší na obličej šminky, krycí krém, pudr, rtěnku, oční stíny, a vida, je z ní kočka jako lusk, ještě nepatří do starého železa. Sukni krátkou... ne, ještě kratší, nemá se za co stydět, nohy by jí mohla závidět leckterá o čtvrt století mladší kolegyně. V práci energicky pozdraví, spíš zaječí, ahoj, holkýýý, (trvala na tom, že jí mají tykat) a celý den je jí všude plno.
Večer
Stojí nad umyvadlem, dívá se, jak k výlevce stéká barevná šmouha šminek a odnáší sebou další den, postrkuje ji k nevyhnutelnému stáří, tone ve vodě času a nemá se čeho chytit.

Z nádraží ho vyhnali policajti. Z metra revizoři. Do autobusu ho řidič ani nepustil. Do útulku ho nevzali, protože pil. No ovšem že pil, si to zkuste, být venku v mínus deseti a nepít. V podchodu aspoň nefoukalo a povedlo se mu na chvíli usnout. Vzbudily ho kopance. Náckové.
Měl pár korun, koupil si ploskačku rumu a odešel za sídliště, na pláň porostlou plevelem, keři, kde tu strom. Teplejc tady není, ale aspoň nikdo neotravuje. Otevřel si flašku, po chvíli usnul a nechal se zasypávat sněhem.
Nikdo ho nehledal a nenašli ho ani po oblevě, protože tudy stejně nikdo nechodil.

Antonii se už nějakou dobu zdálo, že Laura není ve své kůži. Skamarádily se ještě ve škole (obě byly v koleji Hadů), ale takovouhle ji nikdy neviděla. Laura teď bývala unavená, nesoustředěná a málomluvná. Antonie měla dokonce podezření, že její kamarádka přestala používat magii. Dělalo jí to starosti. Dnes se k Lauře doslova vnutila na návštěvu, pevně rozhodnutá zjistit, co se děje. Chvíli pily čaj, povídaly si o hloupostech, než se Antonie rozhodla přejít k věci. Laura, bledá, s kruhy pod očima, tvrdila, že to nic není; až do chvíle, kdy se jí podlomily kolena a sklátila se k zemi.

Žena: Vetře, ty, který létáš po celém světě, neviděl jsi mého manžela?
Vítr: Jak to můžu vědět? Vždyť já tvého muže ani neznám. Nepomůžu ti.
Žena: Prošla jsem celým světem, abych tě dostihla a zeptala se tě. Jak můžeš být takhle krutý?
Vítr: To není krutost. Jsem jen živel; pouhé proudění vzduchu. Osudy smrtelníků mne nezajímají. Kdyby ses zeptala Slunce a Měsíce, řekli by ti to samé co já.
Žena: Takže mi neporadíš?
Vítr: Možná přece. (odmlčí se) Kolik námahy tě stálo se sem dostat? Jdi a hledej svého muže mezi lidmi. Nemrhej své síly honbou za větrem.
(žena odchází)

Jakub už bol starý, veľmi starý. Vedel, že to môže očakávať každým dňom. Aj tak ho však zaskočilo, keď jedného rána uvidel Zubatú. Stála oproti nemu, dívali sa na seba, obaja trochu rozpačití, a ani jeden akosi nevedel, ako začať.
Jakub prelomil mlčanie prvý.
„Zubatá... dlho sme sa nevideli.“ Zaváhal. „Ešte sa na mňa hneváš?“
„Ech... čo sme si, to sme si,“ mávla Zubatá kosou. „Teraz si môj.“ Mala dôvod tváriť sa víťazoslávne, predsa však mala trochu obavy. Jakub len mlčky prikývol. Necítil sa porazený; prijal svoj údel.
Zubatá ešte trochu zaváhala. „Nezlomíš mi kosu?“
Jakub sa usmial. „Tentokrát nie."

Byl jedním slovem fascinující. Na první pohled sice tuctový mladík, ale ty oči...! Jako vodní vír - chvíli se do něj díváš, pak se ti zatočí hlava a jsi ztracená, vtáhne tě do sebe. Uměl vyprávet, uměl naslouchat i mlčet. Rozesmát ji tak, že nemohla popadnout dech.
Jenomže... po každé schůzce s ním byla víc a víc vyčerpaná. Zpočátku jí nebylo nic divné, holt měli vždy bohatý program. Normálka. Časem se ale cítila jak vyždímaný hadr, i když s ním jen deset minut seděla v kavárně. A když ji napadlo si pro jistotu udělat ochrannou bariéru, zjistila, že už to nedokáže.

Vstát každé ráno v pět, nechat se odvézt poloprázdnou šalinou k fabrice, u vchodu píchnout, a pak stát u linky, chrlící studené kovové součástky, musím levou rukou chytnout součástku, pravou šroubovák, dotáhnout, pootočit a položit na pás, stovky za hodinu, tisíce za směnu, osm hodin denne, pořád dokola, celý život, stroje hučí, ruce se míhají, jen jednou za čas se stane, že linka začne zpomalovat, jako by si chtěla odpočinout, nebo se i úplně zastaví, já pak sakruju, protože když budeme mít prostoje, nesplním denní normu, tak ať kouká makat, a už ani nevím, je-li stroj linka nebo spíš já.