Moje články

Je možné porazit Gormy? Podkin by ještě nedávno zoufale odvětil, že nikoliv; před Gormy možno jen prchat, tak rychle a daleko, jak jen jednoho tlapky unesou; a stejně to nebude dost, nakonec. O něco později by váhavě řekl, ano, je možné Gormy přemoci; nakrátko, než vás zase dostanou. Teď byl přesvědčen, že Gormy dokážou porazit.
Jenomže...
Nedokázal přestat myslet na kněžku Komfrey, přivázanou k zrůdné železné soše, jak jim z posledních sil, z posledních kousků své vlastní nezměněné mysli vysvětluje, jak získat Jistobij.
Co když někde hluboko malinká část Komfrey zůstala?
A poprvé ho napadlo, jestli není možné Gormy...
Zachránit.

Měl to být rutinní zákrok, kastrace pouliční kočky. Rutinně začal - nařízneme kůži, břišní stěnu, doktor trousí vtipy a historky ze života - ale rutinně nepokračoval. Kočičí děloha je zhruba tvaru ypsilonu, zdravá vypadá jako tenké růžové stužky. Tahle byla ale nepříjemně naběhlá a plná hnisu, a co hůř - "Kurva, teče nám to!" - v jednom místě prasklá.
"Sestři! Ohřát fýz na výplach, připravte odsávačku a hoďte sem sušení!" Rychlé opatrné odstranění dělohy, a následně nutná důkladná laváž dutiny břišní temperovaným fyziologickým roztokem, odsávačka vcucává směs hnisu, krve a fýzáku.
Když zavíráme břicho, doktor opět vykládá historky ze života. Kočka bude v pořádku.

Podzim je šedivá obloha, šustící hnědé listy ořechů, hlávky pozdního zelí, které postříbřila první jinovatka, a obilné pole, už dávno sklizené. Přilétla hejna havranů, tak jako každý rok, posedávají po těch prázdných nedozírných polích, křídlo vedle křídla, jejich krákání zní bez ustání a valí se ve vlnách jako mořský příboj. Zakřičíš, a jako ohromný černý mrak se vznesou k obloze. Podzim je kejhání divokých hus, rok za rokem se opakující volání dálek, vábení cest a neznáma, kterému nikdy nepodlehneš - a nikdy toho nepřestaneš litovat. Smutek i touha ti v duši hvízdá jako vítr; než přijde zima a s ní mráz.

Do práce nám vlítla paní S., mírně potrhlá starší dáma provozující kočičí útulek. "Čau, Pepo, vím, že nejsem objednaná a dnes nemáš operační den, ale chytla jsem tu kočku jak..."
"Jasně, nech ji tady," přeruší šéf slovní vodopád. "Ale přijeď si pro ni až po osmý, hodíš pak sestřičku do Prahy. Ať nemusí autobusem."
Paní mě i kočku večer vyzvedla. Cestu zpestřovala vyprávěním o svých četných bouračkách, že auto má ještě v opravě, tohle je půjčené a nevyzná se v něm, o své makulární degeneraci a že zaboha nedokáže odhadnout, jak daleko jsou světla auta před ní.
Tak díky, doktore.

Kniha "O veškerých nectnostech lidských" byla krátce po svém vzniku považována jen za dlouhý a poněkud nezáživný traktát. Za pár let se podivil jistý učenec, že zatímco v komentářích k tomuto dílu se mluví o knize tisícistranové, on shledal, že dílo toto obsahuje necelých 700 stránek. Rovněž některé kapitoly, o kterých si v komentářích četl, v původním díle nenašel. Intenzivním zkoumáním však zjistil, že zhruba v polovině se nacházející kapitola má tendenci útočit na stránky s ní sousedící a je eliminovat. Učenec tomuto jevu zabránil vložením nesnášenlivé kapitoly do olověných destiček, čímž se zasloužil o zachování zbytku díla budoucím generacím.

-Jaké je téma, kolego?
-Respektující výchova. Hezké, přesně o nás!
-My něco takového děláme? Že jsem si nevšim...
-Ale jistě! Každé jedno mládě naprosto respektujeme v jeho individualitě. Necháváme je už od vylíhnutí činit vlastní rozhodnutí.
-Nechci vám kazit iluze, ale to, o čem mluvíte, vyžaduje mezi mládětem a dospělcem přece jen aspoň nějakou interakci. My ty naše mladé akorát sneseme a ani se neohlídnem. To je leda lhostejnost, žádná výchova! Kdy jste nějaké naše mládě naposled vůbec viděl?
-No, támhle je René. Vypadá, že naše lhostejnost na něm žádná traumata nezanechala. A vůbec, nebuďte tak suchopárnx. Pojďte na salátek!

Ze všech, co stáli kolem mě, jsem zůstala poslední. Nevím, proč zrovna mě vynechali, když ničili, sekali a pálili vše kolem. Teď chřadnu, sesychám, sama, obklopena betonovou pouští, vzpomínám na všechny, co už tu nejsou, polykám mastnou kyselou vodu, vstřebávám jedy co proudí všude kolem mých kořenů, a jak lačně je vstřebávám!
A přesto rodím, i teď na podzim budou mé větve obsypané plody.
Protože, vězte, lidé: já s vámi neskončila. Mé děti jsou rok od roku sladší, však i smrtonosnější. Vše, co vy dáváte mě, ve vodě, vzduchu a zemi, já vám stonásobně vracím. Jen jezte jablíčka, zasloužíte si.

"Kdysi tu býval parčík," řekneš posmutněle. Teď je tu rozkopaná ztvrdlá hlína, pár opuštěných polozrezlých bagrů a kde tu roztroušené odpadky. Plot rezavý, poválený a děravý. Nesplněnej sen developera lokálního vyznamu. Ani pálící sluníčko nenarušuje lehkou postapo atmosféru.
"Parčíky se přeceňují," zahuhlám. "Kdyby tady byl parčík, hřadovaly by tu důchodkyně na lavičkách, pobíhaly matky s harantama a šlapali bychom po psích hovnech."
Rozhlídneš se po té bezútěšné pláni, oba si představíme tu absenci pohoršených pohledů, blbých keců a následných drbů, šířících se jako požár stepí tímto pojebaným maloměstem. Odkopneš použitou šprcku a usměješ se.
"Máš pravdu, takhle je to lepší."

Jsou slizcí. Nechutní! Fuj, jak dlouho tady ty potvory budou.
I když.. ty tykadýlka mají roztomilý... A jak hezky papají okurčičku... A jakpak by se mohly/i jmenovat?
Za nějakou dobu známý nabízí mláďata jiného druhu, než mám, a já neodolám, dvě mimina si nesu domů. Pak se kolegyně stěhuje a to terárko se jim ale fakt nevejde... A pak, ehm ehm, jednou přehlédnu snůšku a počet obyvatel bytu se šplhá do astronomických výšin. Kupodivu se všechna mimina povedlo udat a počet se ustálil na přijatelných patnácti jedincích. A celý ten cirkus začal větou: "Nepohlídala bys mi na pár dní šneky?"

Matka na mě vždycky velice dbala. Na pochůzkách městem, když nám bylo minout pár horších ulic, plných neupravených, hlučících dětí, vždycky svírala mou ruku, jakoby mě měl už už strhnout příboj a ona se mě ze všech sil snažila udržet. A já se k ní zezačátku rád přimykal, jakobych se bál, že se od těch druhých nakazím. Chudobou, špínou, špatným smýšlením.
Smím se stýkat jen s dětmi ze slušných rodin. Když nás nikdo nehlídá, Kristián mi bolestivě dává najevo, o kolik je silnější. Jsem dobře vychovaný, takže nikdy nebrečím.
Rád přemýšlím, jestli by byl Kristián vychovaný stejně dobře jako já.

Byly jsme zamilovaný do pankáče, co chodil o ročník vejš, nosil červený glády, a nás přehlížel jako krajinu. Představovaly jsme si, že budeme rebelky jako on, poslouchat drsnou muziku a chodit na divoké mejdany. Jednou jsme daly dohromady kapitál a vyšlo to akorát na krabku kamelek a jednu láhev piva Stein. Opilost jsme si spíš namlouvaly než ji cítily, k euforii stačila chuť zakázaného ovoce a hnusného piva, smály jsme se na celé kolo, žvanily o všem možném a vůůbec se nestaraly, jestli nás neuvidí rodiče, úča nebo sousedi.
Bylo nám třináct a celej svět nám moh vlízt na záda.

Jdeš s davem lidí
koupit pár laciných plastikových ozdob
(ať jsou hezké!)
(pak se to vyhodí)
a levná vejce!
(miliony slepic v obřích halách - jen stroje na produkci zboží)
umučený Bůh, koho to zajímá

Jdeš jako bůh
koupit pár laciných plastikových lidí
(ať jsou hezcí!)
(pak se to vyhodí)
a levné ozdoby!
(miliony lidí v obřích halách - jen stroje na produkci zboží)
umučené slepice, koho to zajímá

Jdeš, jak hejno slepic
koupit pár laciných plastikových bohů
(ať jsou hezcí!)
(pak se to vyhodí)
hlavně levně!
(miliony bohů v obřích halách - jen stroje na produkci zisku)
umučení lidé, koho to zajímá

Vlk se opíral o strom a ostentativně ukazoval prázdné dlaně: "Hele zajíc, serem na to."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí.
"No, jakože už tě nebudu prudit. Nemá to vejšku. Kór když máme společný nepřátele."
"Prosím?" povytáhl zajíc obočí ještě víc.
"Jsem trochu študoval, koukej," vlk začal z usmoleného baťohu lovit zmuchlané letáčky. Animal liberation front... Earth First!... "Dobrý, ne? Jdeš do toho se mnou?"
"To jsou extrémistický organizace," vyhrknul zajíc.
Vlkův úsměv se o něco rozšířil: "A to nám vadí?"
"Tady ten leták je dvacet let starý!"
"Má bejt? Myslíš, že lidí je od tý doby míň?"
"No... A co bys chtěl jako dělat?"
Vlk se poplácal po batohu, ve kterém to tajemně zachřestilo, a kývl hlavou na strojový park olbřímí těžební společnosti, výhrůžně parkující jen pár metrů od hranic chráněné krajinné oblasti.
"O něčem bych věděl."

Poslední nezhasne
už nemusí
účet beztak není komu vystavit
a zbytky dohoří samy
jako všechno
vždyť je to jedno, teď už jo

Zůstaly trosky a vyplýtvané životy
pozůstatky naší hostiny
není nikdo, kdo by sbíral zbytky pod stolem

A ticho nastává
a trvá
na omluvy není nikdo zvědavej
tak nač se ptát
kdo za to může

Co kdybysme to zkusili znova
a tentokrát celé správně, chce se říct
už víme, kde jsme udělali chybu
ale písek se přesypal a druhé šance se nedávají

Jen hvězdy žhnou a září
jako by je pořád někdo viděl
jako by se vůbec nic nestalo

Když si Jegor uvědomil, že navzdory hluchotě mu v hlavě vznikají nové melodie a skoro samy se skládají do písniček, navzdory hrůze nedávných dnů se v něm rozzářil plamínek radosti. Přece jen s může žít hudbou. A třeba se jeho písničky opravdu proslaví. Vzápětí ho zavalila vlna beznaděje. A vzteku, vzteku na předchozí generaci, že tohle dopustila, na hajzly, kteří všechno zničili a nestarali se, co po nich zůstane, na Moskvu, která tohle zosnovala.
Jestli se ještě někdy posedlým povede překročit řeku a dojít až k lidem... už nikdo žádné písně poslouchat nebude. Zůstanou jen posedlí nebo hluší. Nikdo jiný.

Tři uličky garáží v průmyslový zóně na periferii velkoměsta. Zkušebna mnoha kapel, koncertní místo. V létě pohoda, před garáží kapela, publikum okolo, na střeše garáží, všude. Někdy i táborák (ovšem na tý střeše to byla dost kokotina). V zimě atmosféra komornější, když publikum i kapela narváni v mrňavý garáži.
Rychlá hlasitá muzika, spousta přátel a známých, tvý oblíbený kapely z celýho světa, co nejsou žádný zkurvený nedostižný idoly, ale lidi, kterým můžeš napsat, zařídit turné, a přijedou zahrát za cesťák, veganskej guláš a spaní na podlaze v obýváku.
Bizarní zážitky. Komunikace. Dělání věcí po svým.
Ne, Visací Zámek opravdu neposloucháme.

Téma dodrženo - achatiny berou lázeň ve vaně, a ta voda se zcela jistě vlní ;-)

Kočka se přispí, zakanyluje, dostane antibiotika a analgetika. Během zákroku a po zákroku infuze. Přesun na sál. Zde připraveny sterilní nástroje - backhausy, skalpel, preparační nůžky, chirurgická pinzeta, kochry, peány, jehelce, šití. Rouška, sušení.
Intubujeme nebo nasadíme masku, pustíme inhalační anestezii. Operační pole důkladně vydesinfikujeme. Zarouškujeme. Nařízneme kůži. Následně břišní stěnu v místě linea alba. V dutině břišní najdeme, podvážeme a odpreparujeme oba rohy děložní a vaječníky. Podvážeme, odstřihneme a zašijeme krček. Uzavření břišní stěny, sešití podkoží ve dvou vrstvách a sešití kůže. Očistit, osušit. Nakonec kočka dostane slušivý trikotek, aby si nelízala ránu. Za deset až čtrnáct dní vyndáváme stehy.

Jistě, v první chvíli to prince ohromilo, koho by ne; být dcerou Slunce a Luny, kdo to kdy viděl a kdo takovouhle manželku má, to budu mezi okolními králi úplný king, hahaha, jenže víš, manžel má jinak docela analytickou mysl, když se mu to rozleželo, začal se vyptávat, prý učenci tvrdí, že měsíc je jen obrovská hromada kamení, ta tedy těžko může být samodruhá, jak asi probíhal porod a nepamatuješ si, jak a jestli tě maminka kojila, ovšemže nepamatuji, ty pitomče, zkrátka, moje milá, buď ráda, že tví rodiče jsou lidé a nikdo se tě na podobné nechutnosti vyptávat nebude.

Stojím na rozcestí a čekám
kterým směrem poletí ptáci
nevím
jestli následovat ty
co spatřím jako první
nebo se přidat k těm
kterých bude víc

Zatímco váhám
každá z cest pokračuje ke svému cíli
kolem se rodí a umírají lidé
plynou hodiny, dny a týdny
a pomíjejí zázraky
co se nezopakují
a které jsem mohla spatřit
kdybych jen měla odvahu se rozhodnout a jít

Stojím na rozcestí a čekám...

...nejen když jde o velká životní rozhodnutí. Přece jen, ty člověk nečiní každé ráno.
-Nevíš, jestli chci kafe nebo čaj?
-Šmarjá, si dej oboje.
-Hm. A nevíš, jestli mám i hlad?

Pípne smska: čus, víkend chata, jedeš?
-sorry, nemuzu, mam zrovna v peci jezka.
-ty vole fuj, nepřeháníš to s tím Bio žrádlem trochu?
-???

O pár dní později

"Čau, jak bylo na tý chatě?"
"Dobrý, škoda žes nejela taky, nevim, jestli bych to vyměnil za pečenýho ježka... Jak dlouho se vůbec taková mrcha peče?"
"Ses praštil do hlavy, ne? Proč bych jako měla péct ježky?"
"Dyť jsi v pátek psala, že nejedeš, protože máš v peci ježka!"
"V PÉČI, tyvole! Starala jsem se o něj!"
"Aha... Hele, a nechtěla by sis místo tlačítkový Nokie pořídit telefon, co by uměl třeba diakritiku?"

Jak každý ví a Příběh vypráví, naše město vděčí za svoji existenci obrovi. Jeho mohutné tělo tvoří základy města, hustá černá krev, která mu proudí v žilách, pohání naše auta, rozsvěcuje naše lampy, zahřívá naše domovy. Nebyli bychom tím, kým jsme, nebýt obra - tak každý soudí a tak Příběh vypráví.
Vypravěči žel, exploatace těla obrova není bez následků. Naše ulice jsou zavalené mastným, dusivým smogem. Horníci, těžící obrovu krev, se potýkají s nemocí z povolání - hrozivou a neléčitelnou exo- či endofossilií.
A i kdyby nám tohle všechno bylo přiměřenou cenou - co si počneme, až obrovi žádná krev v žilách nezbyde?

"Včera jsem byl na koncertu Ortelu," hlásil Vincenc spokojeně.
Klaudie se zatvářila pohoršeně. "To jsou přece náckové! To ti nevadí je podporovat?"
Vincenc se zašklebil. "No, já bych neřekl, že jsem je tak úplně podporoval. Jsem nejdřív zařval Antifa, ale to po mně jen blbě čuměli. Tak jsem zkusil "Radek Banga na hrad," to mi konečně jeden zkusil dát do držky, a potom se na mě vrhli úplně všichni včetně kapely."
"A jak to dopadlo?" ptal se Felix zaujatě.
"Nahovno, koncert museli zrušit, ale dobrá třičtvrtina zdrhla, než jsem se k nim propracoval. Dneska už ty náglové taky nic nevydržej."

1) Čo sa stalo s Frickovým očkom?

a) puklo mu
b) vypadlo mu
c) vytvoril sa mu na ňom rohovkový vred

2) S akým i/y sa píše r_ba?

a) s mäkkým
b) s tvrdým
c) záleží na druhu

3) Salamander je:

a) plaz
b) obojživelník
c) opica

4) Z ktorej končiny nepochádza žiadna opica?

a) z Marsu
b) zo Severného pólu
c) z Bornea
d) zo Zeleného oceánu

5) Ktorá opica je najväčšia?

a) Jumbo
b) Fricko
c) Starý otec

6) Zaklali už Alfonza?

a) áno
b) nie
c) nevieme

7) Mama je...

a) opičiacka prababička
b) zrelá na štamprlík

Rulík z velké nory vycházel nerad. Jeho instinkty kvílely hrůzou, jen co měl od nory odhopkat pár kroků. Pravda, venku nečíhali elil. Pach lišky či lasičky by snad ani nepoznal. Kolem kolonie hrozilo jiné nebezpečí, nevyzpytatelnější a krutější; o tom ale nikdo nemuvil.
Živil se ponejvíce fleranem, co nanosili jiní. Aby předešel výtkám, že sám nic nenosí, začal z kamínků vytvářet obrysy; která jiná kolonie má králíka, co tohle dovede?
Kdyby měl ale ztvárnit to, co mu bez ustání leží v mysli, nevytvářel by obrysy El-Hrérána. Maloval by strop z kostí a smrtící smyčky, stahující se oka z lesklého drátu.

U králíků, žijících v bytě v kleci, je každodenní možnost výběhu naprostou nutností, praví příručka o chovu zakrslých králíků. (Příručka o užitkovém chovu, kterou jsem dostala taky, kupodivu podobnou informací nedisponuje.) Králíci, titulovaní dle situace kamarádi nebo mrchy, si velmi brzy zvykli, že můj pokoj je beze zbytku i jejich pokojem, ba nezřídka se dožadují i vypuštění mezi nevinné obyvatele do zbytku bytu. Nespoutaně hopkají po obýváku, neohroženě šmejdí pod kredencí, já si pod vlivem oblíbeného komiksového hrdiny představuji, jak s katanou, wakizashi a samurajským copánkem putují světem.
Pak bouchnou dveře, a hrdinní průzkumníci metelí do klece jak namydlený blesk.

Jótam, poslušný Hospodinových zákonů, si vzal za manželku vdovu po svém starším bratrovi. Přesněji, po všech svých starších bratrech. Tušil, že být v pořadí sedmým manželem jedné ženy nebude jednoduché, a navíc mu to nijak neulehčovala.
"Tak se ukaž, fešáku. Zatím nejlepší byl Rúben, škoda, že nevydržel déle... Jóšafat taky nebyl marnej, sice žádná fantazie, ale zato snaživej... A Eliud mi každý večer zpíval!"
Po týdnu záviděl i Isacharovi, kterého sežral lev.
A ve městě se prý objevil nový prorok, a mluví o vzkříšení. Inu, proč ne. Jen je potřeba zjistit, jak přesně by to viděl po vzkříšení s manželstvím.

Už přicházejí. V ulicích štěkot střelby, řev motorů, nelidské výkřiky. Jsou všude, ze všech stran. Nestihneme utéct, není kam, není kdy. Jsou všude, dostihnou nás, dostanou nás. A potom...
Z prádelníku vytahuju pistoli, nejdřív zachráním tu starší, dřív, než ji výstřely vzbudí a zeptá se, mami, co to děláš? Potom miminko, dívá se na mě, v pusince dudlík, ještě nic nechápe a na nic se neptá. Pes naopak chápe moc dobře, v panice pobíhá kolem, škrábe na dveře, ani napodruhé ho pořádně netrefím, a tak ho nechávám být. Musím ještě zachránit sebe. Pistoli do úst a stisknout spoušť. Už jdou.

"Teplota v ubikaci je v pořádku, vlhkost taky, co jim sakra může být, že se zavíčkovali," dumá domácí nad dvěma zavíčkovanými achatinami.
"Slyšíte ji, kolego, prý co nám může být! Ji snad netíží existenční, ba co dím, i existenciální úzkost? Což jí nepřijde, že peklo jsou ti druzí? Necítí někdy potřebu pohroužit se do samoty?" zahuhlá Vlasta ze své ulity.
"To nevím, kolego," uvažuje Vlasta, "Třeba i cítí, ale zavíčkovat se stejně neumí."
"Pravda, nemá to jednoduché. Ale nevylezem přece? Vždyť nám doopravdy nic nechybí."
"Ani náhodou! Co přinesla ty albinotické potvory, šišlá jen na ně, a nás si nevšímá!"

Za sídliskom bývala rozľahlá trávnatá pláň, na ktorej som rada venčievala psa. Raz zrána tam môj pes stretol Dámu svojho srdca, hárajúcu a navoľno. Než sme s príslušným majiteľom stihli k psom dobehnúť, naviazali veľmi tesnú a důvernú známosť.
Už som v duchu počítala korunky v prasiatku, či budem mať dosť na alimenty pre šteniatka; majiteľ fenky riešil bezprostrednejšiu starosť.
"Neviete náhodou, ako dlho im to potrvá? Čože? Ale ja sa ponáhľam do práce, nemohli by sme ich nejak... rozpojiť?"
Či ako dôvod neskorého príchodu do práce vážne uviedol šukajúceho psa, som sa nedozvedela. Odvtedy som ho už nikdy nestretla.

"Ahoj, Vlastí! Jé, ty nejsi Vlasta, ale Vlasta!"
"Krásně papá, to je ale hodnej a šikovnej šneček! A Stáňa je taky hodnej a šikovnej šneček!"
"Kterej z vás magorů překotil bazének, to se dělá?!"
"Jak se ti probůh povedlo si nasrat mezi tykadla?"
"Stejně jsou to moc hodní šnečci. A kterýpak šneček je nejkrásnější?"
Pak ještě v dobrém rozmaru přidám písničku nebo dvě, v níž původní text prokládám variacemi na půvaby plžů.
Zatímco se takhle ztrapňuju, osm šneků zatím v klidu požírá okurky a salátky, koupe se v bazénku, klade snůšky, a zvuky vyluzované domácí jsou jim úplně u nohy.

Nakonec začal vnímat Michaela Kahnwalda jako útočiště. Pomáhalo představovat si, že to, co se odehrává, nemá s jeho životem nic společného. Je to cizí život, Michaelův život. Michael do této doby patří. Nemá tam někde, o třiatřicet let jinde, sourozence a rodiče, kteří ho zoufale hledají. Být Michaelem tolik nebolí.
Byly chvíle, kdy se objevila otevřená skulina naděje na cestu zpátky, jen aby se vzápětí s třísknutím opět zavřela. V takových chvílích se choulil v nejtemnějším koutě své mysli a Michael Kahnwald jím prorůstal jako plíseň.
Mikkel Nielsen, zašeptal jednou při pohledu do zrcadla.
Byl překvapen, jak cize to zní.

"Čumte, hrobošoust má nový kvádro! Ty vole, z jaký mumie jsi tohle stáhl?" halekal rozjařeně Vincenc. Walter zachovával důstojné mlčení. S povýšeným výrazem si rovnal krajkové manžety a límeček.
"Hele, nekro, a víš, že zrovna ty sis mohl novej vohoz v pohodě i koupit? Dětský velikosti se prodávat můžou!"
"To si vyprošuju!" zaječel Walter. "Už mě nebaví neustálé narážky na moji postavu, vkus a způsob života!"
"Tak ho pošli někam," zasáhl svojí autoritou šéfa týmu Felix.
Walter se napřímil do celé své stopětapadesáticentimetrové výšky: "Jsi nekolegiální, agresivní primitiv!"
Vincenc se rozzářil. "Díky, Nekro! Od tebe se člověk vždycky dočká uznání."

Walter a dáma jeho srdce se sunuli k východu. Najednou z chodby po levé straně zaslechl kroky. Nebyl čas se vracet a cpát mrtvolu zpátky do boxu, nehledě na to, že ani vlastní přítomnost na tomto místě neměl jak legálně zdůvodnit. Přidal do kroku, byl téměř venku, když se nalevo rozlétly dveře, ze kterých na něj zírala nepříjemně povědomá ženská a neméně nepříjemně nabušený zřízenec.
"Šmarjá pane Vomáčka, to je von, ten úchyl! Ať neuteče!" Že jim prchá i klientka, jim kupodivu nevadilo.
Walter měl priority zcela jasné. "Zadrž je, ma chérie," křikl, a utíkal, co mu krátké nožky stačily.

Walter se rozhlížel po místnosti s chladicími boxy. Překvapilo ho, kolik jich tu je. Zkusmo otevřel první. Obsahoval stařenu s obličejem posetým chlupatými bradavicemi. Rychle ji zase zavřel. V dalším byl otylý chlápek středního věku.
"Merde!" Zabouchl box o něco prudčeji než úcta k zesnulým vyžadovala. "Takhle to nepůjde," pomyslel si, "zřízenec může přijít každou chvíli." Soustředil se, aby si v mysli vyvolal co nejpřesnější představu své vyvolené.
"Miláčku, zaťukej," pobídl ji jemně.
Z jednoho z boxů se ozvalo zaťukání. Walter ho otevřel a srdce mu zjihlo. Mrtvá se posadila. Galantně jí nabídl rámě a zašeptal: "Vítej zpátky, ma chérie."

Neklidně prochází po pokoji, šmejdí v policích, občas strne a nepřítomně hledí do prázdna.
"Co hledáš, mami?"
"Časovač. Časo... vrat. Víš co."
Rose povzdechne. Staré téma - právě díky posedlosti obracečem zpozorovali první příznaky nemoci. "Je v opravě, mami." Ještě chvilku sleduje, zda její matka nespatří obraceč třeba v budíku, váze nebo stolní lampě, a odchází do vedlejší místnosti.
Hermiona bloudí v mlze svých stále zakalenějších myšlenek. Prosvítá jimi jediný planoucí bod, vědomí, že kdysi dávno provedla s myslí svých nejdražších něco zlého. Proto potřebuje obraceč, musí se vrátit zpátky, být zas nezralá a hloupá, ale tu jedinou věc tentokrát neprovést.

Jasně, jen nasednu do tramvaje, vystoupim na konečný, to nemůžu minout. Vystoupim na konečný, a nastává průser. Žádné útulné sídliště, jen koleje a pustina. Otáčím se a pěšky vyrážím směrem, kde tuším civilizaci a použitelnou mhd. Po blíže neurčené době, během které jsem mohla stejně dobře bloudit po Praze jako být unesena mimozemšťany, identifikuju své stanoviště jako Černý most, a již po cca osmém nevydařeném pokusu nastoupit do metra mi dochází, že stojím na špatné straně nástupiště. Pak se nejspíš slitoval patron opilých pocestných, povedlo se mi dostat na druhou stranu, a zcela konvenčně a téměř střízlivě jsem dojela domů.

Kdybych mohla
zabít pro tebe zlého draka
přinést ti srdce ptáka ohniváka
odehnat od tebe temné stvůry
plamenem spálit tvoje chmury
bylo by to tak hrdinské, šlechetné
a snadné
jednou zazářit
a žít pak šťastně až do smrti

Nejsem hrdina
ani na jediný den
I pro tebe budu
jen součástí každodenní nevzrušivé všednosti
banální a pořád přítomna
jak židle u stolu
záclony na oknech
asfaltový chodník před domem
Nejsem zachránce
můžu jen bezmocně
trpět tvou bolestí
a snášet s tebou i nejhorší z dnů co nastanou
nic víc
Ale žít aspoň občas
aspoň trochu šťastně
až do smrti
můžeme zkusit