Moje články

Poznámka: Mně už to nějak neto. Eeeee... Nemyslí. Takže poslední letošní bjb a zas na rok utrum
Má všechny trumfy v rukách. Moc, peníze, styky. Ve společnosti je oblíbený, jeho pověst je bez poskvrnky. (Nikdo si netroufá ji poskvrnit.) Má na své straně policii. Veřejné mínění. Média. (Některé z nich mu patří.) Má své lidi na špinavou práci. Vycvičené a výkonné. Zkušené. Mohl by mě zamáčknout jako štěnici. A taky se o to snaží.
Já nemám nic z toho, co on. Připravil mě o majetek, postavení, blízké... o všechno. Na druhou stranu už nemám co ztratit. A i zvířata zahnaná do kouta se brání. Nebudu snadnou kořistí. A přísahám že se nevzdám, dokud jeden z nás nezemře.

Téma: Ledová voda
A/N: Pro neznalé fandomu asi nezrozumitelné, a pokud si přečtete nejdřív drabble a až pak knihu, budete navíc ospoilovaní.
Už neměla sílu křičet. Ani škrábat a tlouct do dveří kufru auta, ve kterém byla uvěznená. Jen tiše ležela, plakala, pomalu umírala a slzy jí zamrzaly na tvářích.
Jezero.
Je středem města, patří k němu s větší samozřejmostí než škola, veřejná knihovna, policejní stanice nebo bar Sem chodí jelen. Zná ho každé malé dítě, je takřka první věcí, na kterou si vzpomenete, když myslíte na tohle město.
Jezero.
Krásné, křišťálově čisté jezero.
Bylo uměle vytvořeno z mlýnského rybníka v roce 1876. Od té doby začalo město, rozkládající se kolem něj, vzkvétat.
Jezero.
Hluboké, temné, klidné jezero.
Lidé kolem něj denně procházejí, spěchají za prací i za zábavou, žijí své poklidné, všední životy v poklidném, dobrém městečku. V městečku s dostatkem pracovních příležitostí a takřka nulovou kriminalitou - navzdory tomu, že jinak se celý region potýká s krizí, nezaměstnaností a problémami.
A nikdo netuší, co se ukrývá na dně jezera, jakou cenu platí městečko za svoji prosperitu a svůj klid, nikdo neví, jaké výkupné si rok za rokem bere ten, co jezero vybudoval a po celá dlouhá léta nad městem bdí.
Je jich už víc než sto. Jsou tam pohřbeni, všichni, v té klidné, temné, chladné hlubině.
A jezero svoje tajemství nevydá.

Téma: Tenký led
Poznámka (vztahuje se i k minulým a případným budoucím drabblům): Strašně nerada vymýšlím postavám jména a ich-forma je dobrý způsob, jak se tomu vyhnout. Nic jinýho za tím nehledejte :-)
Pokaždé, když se máme setkat, říkám si, že už to nebudu dělat, nebudu dychtit po každém, byť letmém dotyku, ale ty náhodné dotyky jsou to jediné, co kdy budu mít, protože ona taková není, a nedokážu se jich vzdát, ona to sice ví, ale dělá, že neví, aby mě nemusela otevřeně odmítnout, jsme konec konců kamarádky a nechce mě ranit, ale stejně musím dávat pozor, abych nepřekročila určitou hranici, zatím se tvářím, že nevím, že ona to ví, těším se tím málem, co mohu mít, ukradenými dotyky a tajnými sny, a jen doufám, že ta pitomá nepoužitelná láska časem vyvane.

Poznámka: Já vím, já vím, vochcávka a bjb, a nevím, jestli tady na tenhle motiv už něco není. Ale čas tlačí a letos těch třicet prostě dát musím!
Nejdřív ze všeho je potřeba přilákat nápad. Nápady jsou potvory, k jedněm přilétají samy, jiní za nima musí div ne běžet světa kraj. Pak je potřeba poradit si se slovy. Přemluvit je, ať se nevzpouzejí, neutíkají z myšlenek a řádků a nebijí se mezi sebou. Vybrat ty nejvhodnější a seřadit. Spočítat je a přebytečné s poděkováním propustit. Se slovy i s nápady je ovšem pořízení den za dnem těžší. Stojí stále větší úsilí je polapit a umlátit do správného tvaru. Není divu, že mnozí autoři se nemůžou dočkat, až se nadechnou svobodného květnového vzduchu. Přesto to o rok podstoupí znova.

Táta přišel domů až když jsme už s mamkou spali, pak jsme už teda nespali, protože všude rozsvítil, do všeho vrážel a hulákal, kde je sakra mamka a proč ho nečeká, on s kolegy oslavoval MDŽ, a to je taky tvůj svátek, ty náno, já ti koupil tyhle blbý kytky, mával přitom kyticí červených karafiátů, byly pomačkané a některé polámané, a ty chrníš, to nemůžeš ani počkat, až se vrátím, příště se vyseru na to, něco ti kupovat, hodil kyticí o zem, mamka řekla, tiše, malý spí, takže já teď dělám, že jako opravdu spím a tohle všechno vůbec neslyším.

Včera jsme si s Honzíkem hráli na Vinetúa a Olšetrhenda. Byli jsme oba hrozně moc stateční a tak vůbec a nakonec jsme si řekli, že ještě se musíme stát pokrevnými bratry. Pokrevný bratr se dělá tak, že vemete nůž nebo něco ostrýho, říznete se oba do ruky a pak ty rány přitlačíte na sebe a hotovo. Vzít si nůž nám ale doma nedovolili, rezavou plechovku Honzík použít nechtěl, protože v ní bydlí Tetanus, a pak mamka řekla, že jestli nás uvidí s dořezanýma rukama, naplácá nám. Takže musíme být bratry jen normálně, ale nevím, jestli se to u Indiánů počítá.

Konečne sme si s mojou milou našli príhodné bývanie. Voňalo, ako ináč, drevom, bolo priestranné a pohostinné, no stálo nás ešte mnoho úsilia, kým sme si ho upravili tak, aby plne vyhovovalo našim potrebám. Čas postupoval, rodinka sa nám utešene rozrástla a ešte stále rastie, takže ani teraz neustávame vo zveľaďovaní nášho obydlia. Hĺbime stále nové a nové chodbičky, aby aj naši potomkovia mali kde hlavu zložiť. Kiež by toto útulné miestečko poskytovalo bezpečný a príjemný domov mnohým generáciám nášho rodu…
„Miláčik, nevieš náhodou, kam sa podela tá stolička po dedkovi?“
„Bola celá prežraná červotočom. Hodil som ju do krbu.“

Stál pri okne, zboku, tesne pri stene, aby ho zvonka nebolo vidno, a opatrne sledoval trávnatú plochu pred domom.
„Poď sem.“
Zase ten výraz v očiach.
„Nie stredom izby, uvidia ťa!“
Poslušne sa nalepím na stenu. Kolená sa mi trasú a po chrbtici sa mi plazí bezmoc a zúfalstvo - úplne sebecky, lebo o mňa nejde.
Pridusený šepot.
„Neviem, čo odo mňa chcú, ale sledujú ma. Sú perfektne zorganizovaní. Vedia o nás všetko.“
Odmlka.
„Ja si to nevymýšľam, veríš mi?“
Viem, že si nevymýšľa. „Verím.“
„Pozri sa von. Opatrne. To sú oni.“
Vyzriem z okna.
Trávnik pred domom je úplne pustý.

Svoji první popravu si pamatuji dodnes. Kluk, kterého jsem měl stít, nevypadal o moc starší než já. Byl bílý jako křída, oči měl vytřeštěné a když poklekal a skládal hlavu na špalek, hrůzou se pomočil. Přesto jsem mu téměř záviděl, protože pro něj to byl konec; pro mě teprv začátek. Večer jsem se šel vyzpovídat a pak opít. Přesto jsem v dlaních ještě dlouho cítil náraz, jak sekera dopadla a slyšel křupnutí oddělovaných obratlů.
Teď dokážu člověka stít čistě, rychle a bez emocí, jak jiní sklízejí hlávky zelí. Dávno jsem přestal počítat, kolikátá poprava to byla. Padesátá? Šedesátá? Šestistá? Nevím.

Omlouvám se, na kvalitnější materiál se dnes nezmůžu
Nepoužívané skladiště, ve kterém se schůze konala, nehučelo hovorem. Golemové nepatřili právě k povídavým bytostem. Přesto zde probíhala horečnatá diskuse. Ve vzduchu se vznášel pocit zklamání a viny. Hliněné prsty vyrývaly do zdí písmena, až zanedlouho nezůstal volný ani kousíček omítky.
Jíl našeho jílu!
Nezabiješ!
Stud.
Žal.
Dali mu vše, co mohli. Jíl jejich jílu. Tolik slov, kolik jen bylo možné napsat. Svou naději. Kde se tedy stala chyba?
Bezhlasá diskuse byla u konce. Usnesli se, že jeden z golemů se půjde udat Hlídce. Řekne, že ty vraždy spáchal on a Hlídka ho potrestá. Ti ostatní... ti se potrestají sami.

Prebudenie.
V jedinej sekunde, než otočí hlavu a pozrie sa na nočný stolík, uplynie sto rokov.
Leží tam.
Obyčajný biely štvorček látky. Ten najdesivejší predmet na svete.
Spáliť!
A až do ďalšieho rána spomienku na to zatlačiť niekam hlboko, hlboko.
Prebudenie.
Pohľad vedľa; opäť je tam.
Utopiť!
A predstierať a samu seba presviedčať, že jej vina to nebola.
Prebudenie.
Je tam.
Roztrhať!
Ako keby zničenie pripomienky istého skutku mohlo ten skutok vymazať, vyčiarknuť z minulosti a zo svedomia a spôsobiť, že sa nikdy nestal.
Prebudenie.
Frída neotvára oči. Nemusí sa obzerať. Vie, že na nočnom stolíku bude opäť ležať vreckovka.

Náhrada za téma Nástup!
Říká se, že městem jezdívá tramvaj, která není zapsaná v žádném jízdním řádu, někdy se zjevuje ve dne, v ospale osamělém odpoledni, někdy uprostřed noci, která chutná tmou, rozlitým alkoholem a skomíravým světlem pouličních lamp, ale nejčastěji prý se zjevuje v hodině mezi psem a vlkem, kdy se noc láme a mění v den (nebo v můru, přijde na to), a uvidíš ji jen pokud budeš zrovna sám, přízračnou a plnou lidí, co se ztratili ve světě nebo v sobě, uvidíš lákavě otevřené dveře, ale dobře si rozmysli, chceš-li opravdu nastoupit, protože není jisté, že budeš moct někdy jízdu přerušit.

Varování: SPOILER!
Pozn.: Omlouvám se, uznávám, že Keneu byla první, ale nic jinýho už asi nevymyslím
Nestál o ni kvůli ní samotné, nýbrž kvůli věštbě, která se k ní pojila. Kvůli budoucnosti světa. Neuvažoval o ní jako o dceři. Z hlediska biologického se příbuznost, pravda, popírat nedala. Ale konec konců by to nebyl první krvesmilný svazek v její rodině. A z hlediska řekněme emočního a morálního dávno neměl nárok nazývat se jejím otcem.
Mnoho let intrikoval, hýbal figurkami na šachovnici světa, dobýval rozsáhlá území. Šel přes mrtvoly, aby dosáhl svého cíle. Aby ji získal. Ale až po letech, když ji znovu spatřil na nádvoří hradu Stygga, měl zjistit, zda svůj plán opravdu dokáže dovést do konce.

Obchody! Biografy! Skvelé možnosti nočného života!
Bytosti temnôt, zvábené leskom moderného sveta, sa húfne sťahujú do miest. Tamojších obyvateľov fascinujú svojou tajomnosťou, vnášajú na šedivé sídliská lákavú príchuť nadprirodzena, neskrotenej dravosti a nebezpečia, ožívajú v nich spomienky na dávne príbehy.
Ale tajomna a nebezpečenstva nesmie byť príliš - len toľko, aby sa obyvatelia miest nemuseli cítiť ohrození a nebolo pohoršené ich estetické cítenie. Žiadne barbarské zvyky nebudú tolerované.
Bytosti temnôt sa musia prispôsobiť. Vlkodlaci si môžu zakúpiť sójového človeka v životnej veľkosti. Pre upírov je na trhu Syntetická instantná krv©:
Ľahká príprava! Stačí zaliať horúcou vodou!
Zaručene neobsahuje žiadne ľudské prísady!

„Poďme, dievčatá, cvičíme! A makáme, tento cvik je výborný na vytvarovanie postavy!
Borovičková, ty nechceš pekné pevné boky? S hentakým zadkom si žiadneho frajera nenájdeš! Ukáž, že nie si taká lemra, ako vyzeráš!“
Odpovedala som, že frajera nehľadám a o pekný zadok nestojím.
Telocvikárka sa zamračila. „A o sólovú trojku z telesnej výchovy stojíš?“
Jej hrozba sa nenaplnila. Nie preto, že by mi tú trojku nedala. Ale medzi ostatnými, ktoré zapĺňali moje vysvedčenie od angličtiny až po zemepis, sa nemusela cítiť nijak osamelá.
Takže som telocvikárke ani nepriala, keď si pár dní pred prázdninami zlomila nohu pri preskoku cez kozu.

Náhrada za téma Gloria
Přišla noc a bitva konečně skončila. Utichlo řinčení kovu, řev bojujících, uši drásajíci výkřiky raněných a řičení mrzačených zvířat. Medici si konečně mohli vydechnout. Ustal nepřetržitý přísun raněných. Ti, které se podařilo zachránit, odpočívali na lůžkách, trhaně dýchali a sténali ze spánku. Na ty, které se zachránit nepovedlo... nesměli myslet.
Polní chirurg Rusty tiše chrápal. Marti seděla před stanem a zírala do tmy, na ztichlé bojiště. Iola a Shani se ukládaly k spánku.
Iola sepjala ruce k modlitbě. „Sláva ti, Bohyně.“
Shani se zavrtěla. „Jak se po tomhle ještě dokážeš modlit?“
„Já musím,“ řekla Iola tiše. „Jinak bych to nevydržela.“

Trpaslická hospoda hlučela hovorem. Sheldon Skaggs se obrátil na svého spolustolovníka.
„Vzpomínáš, Yarpene, jaks tenkrát říkal, že tu cintránskú princeznu nikdo k sobášu nedonutí, kasal ses, že o tem něco víš, jako bys tu děvčicu znal. A tuhomáš, Cintra připadla Nilfgaardu, ta tvoja Ciri už sedí na císařském trůnu. Tak to stojí černé na bílém, to nemožeš popírat.“
Yarpen otevřel ústa a chtěl protestovat, ale v půli slova se zarazil. Nemá smysl se hádat, stejně by mu nevěřili. A i kdyby, ničemu by to neprospělo.
„Když to stojí černé na bílém, tož to mosí být pravda,“ řekl smířlivě. Věděl svoje.

A/N: Navazuje na drabble o nemrtvé princezně z loňska:
http://www.sosaci.net/test/?q=node/265&page=1
http://www.sosaci.net/test/?q=node/282#comments
Marně si princ opakoval, že kdyby je nevzbudil on, udělal by to jiný; a možná by jednou procitli i sami. Nepomáhalo to. Byl to on, kdo políbil zakletou, jeho vinou začala ta hrůza. Nevěděl ani, jestli jsou horší noci, kdy poslouchal křik obětí a nářek pozůstalých, nebo dny, kdy musel vedle své choti líhat.
V zoufalství nabídl bestii své hrdlo, výměnou za život aspoň jediného vesničana. Věděl, není to mnoho. Nenamlouval si, že tím snad něco odčiní. Jen netušil, jak jinak uniknout před pocitem viny.
Doufal však marně.
„Nemohu přece zabít toho, jenž mě...“ a nemrtvá se zle usmála, „vysvobodil.“

Ktosi sa tu kedysi vyjadril, že za ff na Cortázara by sa mali sekať ruky; obávam sa, že od tejto chvíle na mňa bude čakať dobre nabrúsená sekera...
V Buenos Aires sa všetko vrátilo do vychodených koľají, o okružnej plavbe nehovorili. Len raz na ňu prišla reč, Atilio sa zúfalo snažil ženy presvedčiť, primäť, aby otvorili oči a nenechali sa tak balamutiť, tie hlupane uveria všetkému, čo im kto povie, strašne sa vtedy pohádali, odvtedy sa držal na uzde a o udalostiach na zadnej palube už nehovoril, Nelly je koniec koncov dobré dievča, nechcel ju trápiť, a nie je to, došľaka, jedno, čo bolo na tej prekliatej zadnej palube, ale vedel, že nie, tá zadná paluba bola naozaj ako infekcia; vedel, že myšlienok na ňu sa už nezbaví.

Nehodili sa k sebe. Dnešná doba síce búra mnohé konvencie a prináša uvoľnenie i vo veciach milostného života, napriek tomu by sa napohľad zdalo, že ich vzťah nemôže dospieť k naplneniu. Ale láska, či skôr vášeň, si navzdory prekážkam svoju cestičku nájde.
Plodu ich lásky som sa ujala a mám ho v opatere už dvanásty rok. Našťastie príroda bola milosrdná a po rodičoch mnoho rysov nezdedil. Popravde sa nepodobá ani na jedného z nich. Je pekne súmerný, nemá pridlhé telo ani prikrátke nohy. Na to, že jeho matka je kríženec nemeckého ovčiaka a otec jazvečík, mohol dopadnúť aj omnoho horšie.

Sam, Yan a Guy sa zrána vybrali na „vojnovú výpravu“. Namaľovali si tváre a vzali so sebou luky a šípy. Povyše Burnsovho poľa uvideli rodinku svišťov. Štyri mláďatá bezstarostne poskakovali, stará sa čochvíľa stavala na zadné a skúmala, či nehrozí nebezpečenstvo.
„To sú akiste mláďatá toho starého šedivca,“ poznamenal Guy.
„Veru, Zelenáč, na vašom mieste by som už hľadal novú farmu,“ zatiahol Sam. „Keď dorastú, privedú vás na mizinu. Stavím sa, že od starého sa naučia všetky fígle, ako narobiť tvojmu otcovi čo najviac priekov.“
Než Guy stačil odpovedať, stará zavetrila cudzí pach a spolu s mláďatami zmizla v nore.

Téma: Poslední bonbónek
A/N: Je to na poslední chvíli a obávám se, že se to moc nepovedlo...
Ten pytlík bonbónů Toma ze všech dárků potěšil nejvíc. Bonbony byly nedostatkové zboží, sehnat se daly jedině na černém trhu. Bylo to ovšem riskantní, ale táta mu je přece sehnal; narozeniny jsou taky jen jednou za rok. Nejraději by je snědl všechny najednou, ale měl povolený jen jeden bonbónek denně, aby mu déle vydržely. Dostával je vždycky po večeři.
Pak táta najednou zmizel. Jeho jméno už nebylo v seznamu nájemníků u vchodových dveří. Tom věděl, co to znamená. Táta už nebyl; nikdy neexistoval.
V pytlíku mu zbýval jediný bonbón. Ale ani za nic na světě by se nepřinutil ho sníst.

A tak zaklínač šťastlivě svou dcerku zachránil, byť neměl nic, než statečné srdce a na zádech meč; až na kraj světa doputoval, by ji našel, naděje se nevzdával, ačkoliv cestu neznal...
„ Ztraceně předbíháš, Marigolde,“ ucedil zaklínač.
„Za prvé: už jsem tě žádal, abys mi nečuměl přes rameno. Za druhé, tohle je jen stylistické cvičení. Ale můžu psát i o tom, kterak se zaklínač, neznaje cesty, po zbytek života plácal odnikud nikam, zatímco Cirilla zestárla po boku Emhyra var Emreis, jestli se ti tím uleví.“
Geralt na to neřekl nic. Tahle varianta vypadala mnohem pravděpodobnější, ale nemělo smysl říkat to nahlas.

Věnováno Aries
S leknutím se probudil. Zdálo se mu o vyšehradské kobce, o bezmoci, o tom, že svoje nejbližší ztratil. Natáhl ruku a dotkl se ženy vedle sebe. Byla tam, odpočívala; vše bylo v pořádku.
O zrcadle a hadrové panence netušil.
***
Poslouchal tlukot jejího srdce, cítil vůni jejích vlasů a kůže, teplo jejího těla, vnímal život ještě nenarozeného dítěte a najednou nechápal, jak se tehdy mohl nechat tak ošálit.
Xénie ze spánku vzdychla; políbil ji do vlasů a jemně ji k sobě přivinul, aby i ve svém snu vědela, že Evžen je vedle ní a už nikdy nedovolí, aby jí někdo ublížil.

„Kde je Ciri?“
Mlčení, sklopený pohled.
„Ptám se tě, kde je Ciri?!“
Pavetta zvedla hlavu a odhodlaně se podívala muži do očí.
„Není tady. Je v bezpečí.“
„Co... Jak sis to dovolila?!“ K čertu, všechny plány vyšly vniveč. Kdyby ta nána tušila, co je v sázce...
Duny běsní.
„Neopovaž se, Duny! Neopovaž se jí ublížit!“ Jestli máš v plánu to, co si myslím... ani to nezkoušej, Duny. Jen přes mou mrtvolu.
Pavetta běsní.
Hlasy, jeden studený a ostrý jako železo, druhý bouřící a nesmiřitelný jako vichřice.
Najednou výkřik – „Pavetto! Spadla do moře! Vytáhněte ji, rychle!“
Pozdě. Moře začalo běsnit také.

A/N: AU
Potom už to šlo rychle. Voldemort takřka přes noc ustanovil vládu jednoho muže. Fénixův řád se nezmohl na žádnou akci; ostatně netrvalo dlouho, a žádný Fénixův řád nebyl. Ministerstvo kouzel ve své původní funkci bylo zrušeno a přetransformovalo se dílem v komisi pro udržování čistoty krve, dílem v tajnou policii. Na mudlovské šmejdy se rozpoutala doslova štvanice, byli v houfech vybíjeni jako zvěř. A šrouby se utahovaly dál, přišla povinná registrace polovičných, kontroly sňatků, udání, nečekaná zmizení.
A to všechno proto, že v rozhodující chvíli si Vyvolený nechtěl špinit ruce vraždou – bohužel až příliš pozdě zjistil, že tentokrát Expelliarmus nestačí.

Pavetta věděla, že Dunymu musí v jeho plánech zabránit. Aby ji nezačal podezírat, chovala se k němu jako předtím, i když přes odpor, který k němu náhle cítila, to bylo stále těžší. Jako by ta šťastná léta manželství někdo vygumoval, teď před sebou viděla jenom zrůdu. A kdoví, jestli on ji vůbec miloval, nebo jestli už tehdy, když ji ještě zakletý žádal o ruku, spřádal ty svoje pletichy. Náhle si vzpoměla, jak málo chybělo k tomu, aby tehdy nezemřel. Kdyby tam nebyl ten zaklínač...
Zaklínač, pomyslela si. Ten si už na nás jistě ani nevzpomene.
Netušila, jak moc se mýlí.

Nejsem hrdina. Kdyby někdo psal o týhle době příběh, já bych v něm neměl ani štěk. Přinejlepším bych byl jeden z davu studentů, co pospíchali na snídani. A dobře tak; o mně není co psát.
Vím, že doba je zlá a že proti zlu je potřeba se postavit, protože samo nezmizí. Že není správné jen sedět a čekat, že všechno vybojují ti druzí. Přesto se k Brumbálově armádě ani k Fénixovu řádu nepřidám. Ne že bych byl natolik zbabělý nebo lhostejný. Jenže co umřel brácha, má mamka už jenom mně, a já se nesmím nechat zabít, aby nezůstala úplně sama.
A/N: Nevím, jak se jmenuje postava, co tohle říká. V knize o něm nic nebylo.

Krivka bola privilegovaná, lebo kedysi mala zlomenú nôžku, tak ju prababka držala v predsieni v bedničke, až kým nevyzdravela. Od tej doby si zvykla chodiť na návštevu dovnútra. Všetci si ju strašne obľúbili a chcípla až na starobu.
Punajka chcela preletieť cez plot, ale zachytila sa jej hlavička medzi latkami a obesila sa tam.
Sissi dostala meno podľa cisárovnej.
Baltazár za mnou chodil, kam som sa len pohla, ale keď som o dva týždne po prázdninách prišla k babke znova, na dvore už nebol.
Niekoľko ich zadrhol susedov pes a prababka ich oplakala.
No a väčšinu sme úplne normálne zožrali.

Opíral se o zeď a cítil, jak se s každým výdechem sesouvá níž a níž. Celý se chvěl, kolena měl jako z gumy. Před očima se mu dělaly mžitky, útroby mu svíraly křeče a měl strach, že se pozvrací. Hořce si pomyslel, tak tohle je tedy umírání. Žádné vyrovnané loučení se světem, žádné udílení posledních rad a pokynů. Místo toho se svíjí na zemi a prosí... aby už to skončilo. Všechno. Vlastní slova o dalším velikém dobrodružství mu teď připadala jako výsměch. Bylo mu srdečně jedno, co se bude dít potom; jen ať tohle proboha skončí.
Severus Snape namířil hůlku...

Brumbálovi jsem věřila. Že kdyby... Že by se o Harryho postaral. Že by ho chránil.
Jenže teď vidím, že pro něj je Harry především Vyvolený. Elitní zbraň proti Voldemortovi. A zbraň je potřeba vyzkoušet, jestli se osvědčí.
Přehlížet přitom, že je to jenom jedenáctiletý kluk.
A teď ten kluk jde chránit Kámen mudrců, protože si myslí, že v tuhle chvíli na něm závisí osud kouzelnického světa. Protože neví, že je to jen zkouška.
Kdybych u toho byla, nikdy bych tohle Brumbálovi nedovolila. Protože Harry není jenom Vyvolený, Harry je sakra moje dítě.
Jenomže já jsem pro svoje dítě nedokázala udělat nic víc, než umřít.